o zaplacení 329 515,20 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. dubna 2025, č. j. 31 C 339/2024-178,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 329 515,20 Kč s 15% úrokem z prodlení z této částky od 12. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), a na nákladech řízení částku 75 176 Kč k rukám právní zástupkyně žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Rozhodl tak o žalobě doručené soudu prvního stupně dne 17. 12. 2024 na zaplacení pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení.

2. Soud prvního stupně se nejprve vypořádal s námitkou podjatosti, kterou vznesla žalovaná při jednání konaném dne 24. 4. 2025, při němž byl vynesen rozsudek. Námitku podjatosti soud prvního stupně posoudil jako nedůvodnou, přičemž uvedl, že soudkyně nemá žádný vztah k projednávané věci ani k účastníkům řízení a na výsledku řízení nemá žádný zájem. Soudkyně zná účastníky řízení pouze z jednání ve věcech jí přidělených podle rozvrhu práce.

3. Po skutkové stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná byla na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 28 C 368/2020-455, zavázána k zaplacení nákladů řízení ve výši 238 781 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Tento výrok byl potvrzen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2022, č. j. 22 Co 105/2022-493, a Městský soud v Praze zavázal žalovanou k zaplacení náhrady nákladů odvolacího řízení ve výši 7 891,50 Kč. Tato rozhodnutí nabyla právní moci dne 10. 6. 2022. Proti žalované byla zahájena exekuce, o níž byl vyrozuměn i žalobce jako bývalý manžel povinné a spoluvlastník nemovitostí. Žalobce dne 11. 1. 2023 zaplatil na účet uvedený soudním exekutorem částku 329 515,20 Kč a na základě této platby žalobce byla exekuce vymožena. Žalobce následně vyzval žalovanou k dobrovolnému zaplacení žalované částky.

4. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 2991 odst. 1, 2, § 1936 odst. 1, 2, § 1937 odst. 1, 2, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Uvedl, že otázku, zda může třetí osoba (plnitel), jež za závazek neručí ani jej jinak nezajišťuje, zapravit dlužníkův dluh i bez jeho souhlasu, občanský zákoník výslovně neupravuje, tedy ani takový postup nezakazuje. Ustanovení § 1936 a § 1937 o. z. se vyjadřují k povinnosti věřitele plnění přijmout, ne k možnosti takto učinit. Dále prvostupňový soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že souhlas dlužníka s plněním jeho dluhu ze strany třetí osoby není pro zapravení povinnosti a vznik bezdůvodného obohacení nezbytný a je irelevantní, zda dlužník s popsaným jednáním souhlasí či nesouhlasí. Zabránit takovému postupu může toliko, sjedná-li si dlužník s věřitelem zákaz plnění třetí osobou. Částka, kterou žalobce požaduje jako bezdůvodné obohacení po žalované z důvodu splnění dluhu za žalovanou, je důvodná a v řízení byla jednoznačně prokázána. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal zcela úspěšnému žalobci nárok na náhradu nákladů řízení za 4 úkony právní služby a 4 paušální náhrady výdajů dle advokátního tarifu.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, ve kterém soudu prvního stupně předně vytkla, že soudkyně Obvodní soudu pro Prahu 5 nesprávně zhodnotila námitku podjatosti a žalovaná má za to, že námitka podjatosti vznesená proti soudkyni byla oprávněná. Podjatost soudkyně spatřuje žalovaná v tom, že se se soudkyní opakovaně setkala i v jiných soudních řízeních, ve kterých byla soudkyní dehonestována, bylo s ní jednáno arogantně až nepřátelsky. Žalovaná v odvolání podrobným způsobem popsala, jak s ní mělo být dle jejích tvrzení zacházeno v jednotlivých soudních řízeních od roku 2014, v čem spatřuje podjatost soudkyně soudu prvního stupně a nespravedlivé rozhodování soudu prvního stupně vůči její osobě. Dále namítala, že soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem a k označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny zákonné předpoklady. Žádný dluh žalobci nemohl vzniknout, neboť žalobcem zaplacená částka byla žalovanou zahrnuta do vyúčtování vzájemných nároků vzniklých rozvedeným manželům v souvislosti s vypořádáním SJM. Žalovaná tedy má za to, že došlo k zápočtu vzájemných pohledávek, přičemž odkázala na svou závěrečnou zprávu, kterou zaslala do spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 v řízení o vypořádání SJM, vedeném pod sp. zn. 31 C 284/2014. Žalobce rovněž nebyl oprávněn závazek za žalovanou splnit, neboť k tomu nedala souhlas. Žalovaná nebyla žalobcem vyzvána k úhradě dluhu a žalobce otálel s uplatněním pohledávky jen proto, aby měl nárok na příslušenství pohledávky. Soudu prvního stupně žalovaná vytkla, že se nezajímal o okolnosti, které žalovanou vedly k tomu, že byla nucena podat žalobu na ochranu osobnosti, přestože se samotná žaloba také týkala ochrany se žalobcem spoluvlastněné bytové a nebytové jednotky č. [hodnota], na adrese [adresa]. Soud prvního stupně se nezabýval ani tím, proč žalobce částku exekutorovi uhradil ze svých výlučných finančních prostředků, ale neuhradil ji ze společného bankovního účtu, k jehož založení byl žalobce vyzýván prostřednictvím bývalé advokátky žalované v roce 2017. K tomuto odvolacímu bodu žalovaná uvedla citace svého bývalého právního zástupce a kladla v odvolání řadu otázek, na které soud prvního stupně měl odpovědět, ale neodpověděl. Podle žalované se jedná pouze o chybu žalobce, který uhradil žalovanou částku ze svých finančních prostředků. Konečně žalovaná napadla přiznané náklady soudního řízení, neboť jejich výše byla stanovena v rozporu s právními předpisy, přičemž správná výše nákladů řízení by měla činit 51 496 Kč. Ve vyjádření k podání žalobce se žalovaná vymezila vůči tvrzením žalobce ohledně nepodjatosti soudkyně soudu prvního stupně a znovu zopakovala námitku podjatosti soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO]. Dále žalovaná popsala veškeré útrapy, které souvisejí s vedením soudních řízení s bývalým manželem a tvrzení manžela ve vyjádření k odvolání označila za lživá.

6. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a ve vyjádření k odvolání uvedl, že tvrzení žalované jsou nepravdivá. Z odvolaní žalované je cítit zahořklost z předchozích soudních řízení, které ani nebyly souzeny [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaná neměla v úmyslu vyrovnat žalobci dluh, který vznikl tím, že žalobce za žalovanou uhradil její exekuci. Žalobce souhlasí se závěry soudu prvního stupně. Tvrzení žalované o důvodech podání žaloby na ochranu osobnosti jsou pro toto řízení zcela irelevantní. Soud prvního stupně rovněž správně spočítal náhradu nákladů řízení podle § 142 o. s. ř.

7. Odvolací soud po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Podle § 14 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.

9. V prvé řadě se odvolací soud zabýval námitkou podjatosti soudkyně soudu prvního stupně. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod č. 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský.

10. V intencích takto vymezených kritérií odvolací soud uzavřel, že shora popsaná tvrzení žalované nevypovídají (poměřováno optikou § 14 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř.) o jakémkoliv důvodu pochybovat o nepodjatosti soudkyně [tituly před jménem] [adresa]. Důvod pochybovat o nepodjatosti soudce je dán, je-li zde objektivní skutečnost, která, poměřeno „věcí“, „osobami účastníků“ nebo „osobami jejich zástupců“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 3. července 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněný pod číslem 98/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 79/2014, uveřejněného pod číslem 20/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

11. V posuzovaném případě nebyly zjištěny, a ani z obsahu spisu se nepodávají, žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti označené soudkyně, která nemá – jak vyplývá z jejího vyjádření – k věci ani k účastníkům žádný z hlediska ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. významný vztah, který by mohl představovat důvod k jejímu vyloučení z projednávání a rozhodnutí předmětné věci.

12. Odvolací soud rovněž poukazuje na skutečnost, že podle § 14 odst. 4 o. s. ř. nejsou důvodem k vyloučení soudce okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Námitky žalované spočívající v postupu soudkyně v řízení tedy nejsou způsobilé k vyslovení podjatosti soudkyně. Jen na základě žalovanou namítaných skutečností pak nelze usuzovat (oproti mínění žalované) ani na zjevně nepřátelský vztah soudkyně k žalované.

13. K námitce, že soud prvního stupně nehodnotil provedené důkazy a neprovedl výslech bývalého právního zástupce žalované, odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně vyložil, z jakého důvodu nehodnotil provedené důkazy, přičemž s jeho závěrem odvolací soud souhlasí a odkazuje na něj. Důkazy předložené k prokázání důvodnosti žaloby na ochranu osobnosti nejsou při projednávání pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení relevantní. Svědecká výpověď bývalého advokáta žalované, který ji zastupoval v řízení o ochranu osobnosti, avšak již se jako právní zástupce nezúčastnil dalších řízení, by jen stěží mohla přispět k prokázání skutkového stavu v řízení o vydání bezdůvodného obohacení.

14. Odvolací soud poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1540/16, podle kterého pouhý fakt, že závěry napadeného rozhodnutí nekorespondují s očekáváním stěžovatele, nepředstavuje porušení jeho práva. Principy spravedlivého procesu nevyžadují, aby rozhodující soud v rozhodnutí podrobně reagoval na každou jednotlivou námitku či argument účastníka, ale postačí, že se v rozhodnutí vypořádá s těmi, které jsou pro řízení relevantní, a to takovým způsobem, aby bylo z rozhodnutí zřetelně odvoditelné, z jakého důvodu nemůže obstát stěžovatelem uplatněný nárok.

15. Prvostupňový soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a k jakému závěru o skutkovém stavu dospěl. Není úkolem rozhodujícího soudu, aby se podrobně zabýval každou uplatněnou námitkou účastníka řízení, pokud není právně relevantní, přičemž obsáhlá podání žalované obsahují právě řadu takových právně nerelevantních námitek.

16. Čemu ovšem soud prvního stupně nevěnoval pozornost byla námitka započtení, kterou žalovaná uplatnila již ve vyjádření k žalobě, přičemž navrhla vypořádání pohledávky v rámci vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Vzhledem k tomu, že se jedná o námitku právní, nikoliv skutkovou, posoudil ji odvolací soud, aniž by bylo potřeba jakkoliv doplňovat dokazování.

17. Námitka žalované, že žalobci nemohl vzniknout dluh, neboť tato částka byla žalovanou zahrnuta do vyúčtování nároků vzniklých v souvislosti s vypořádáním jejich společného jmění manželů, je však námitkou nezpůsobilou. Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 10. 2013, sp. zn. 13 C 194/2013, avšak řízení o vypořádání majetku ve společném jmění manželů dosud nebylo pravomocně ukončeno. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1321/2023, byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2022, č. j. 17 Co 327/2022-2067, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 1. 2023, č. j. 17 Co 327/2022-2091, zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Následně byl Městským soudem v Praze zrušen i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 6. 2022, č. j. 31 C 284/2014-1953, který tak znovu bude povinen rozhodnout o žalobě na vypořádání společného jmění manželů.

18. Podle § 154 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

19. Podle § 1987 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem (odst. 1). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není (odst. 2).

20. Započtení pohledávky je hmotně právním jednáním, to i v případě, že je učiněno prostřednictvím procesního podání ve smyslu § 98 o. s. ř. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017, při výkladu úpravy započtení v novém občanském zákoníku vysvětlil, že jedním z předpokladů započtení na straně aktivně započítávané pohledávky, jejíž věřitel provádí kompenzační úkon, je její vymahatelnost (§ 1987 odst. 1 o. z.), a součástí vymahatelnosti je – mimo jiné – splatnost pohledávky (nesplatné pohledávky nelze uplatnit před soudem). Účinky započtení je třeba vyvolat právním jednáním, tj. prohlášením o započtení vůči druhé straně (§ 1982 odst. 1 o. z.). Okamžiku, kdy věřitel aktivně započítávané pohledávky učiní prohlášení o započtení (kompenzační úkon), musí předcházet rozhodný okamžik způsobilosti pohledávek k započtení. Aktivně započítávaná pohledávka musí být splatná před kompenzačním úkonem, nelze tedy nesplatnou pohledávku jednostranně započíst pro futuro (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2835/2022).

21. S ohledem na shora uvedené žalovaná nemá dosud vůči žalobci žádnou pohledávku z titulu vypořádání jejich zaniklého společného jmění manželů, která by byla způsobila k započtení. Vzhledem k tomu, že o vypořádání jejich zaniklého společného jmění manželů dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, žádná pohledávka žalované vůči žalobci z tohoto titulu neexistuje. Odvolací soud odkazuje na judikaturu výše uvedenou, podle které nelze jednostranně započíst pohledávky pro futuro, tj. do budoucna. Soud prvního stupně ani odvolací soud tedy nemůže přihlédnout k námitce započtení, kterou žalovaná učinila, neboť z důvodu absence aktivní (splatné) pohledávky žalované je tento právní úkon neplatný.

22. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Odvolací soud rovněž nesouhlasí s námitkou žalované, že žalobce nebyl oprávněn za žalovanou závazek plnit z důvodu absence jejího souhlasu. Soud prvního stupně správně poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, s níž se odvolací soud ztotožňuje, a podle které souhlas dlužníka s plněním jeho dluhu třetí osobou není pro vznik bezdůvodného obohacení plněním za jiného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. a regresní kondikce proti dlužníku nezbytný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1214/2023 a rozhodnutí na tento rozsudek navazující např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 27 Cdo 369/2025, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 29 ICdo 65/2024).

24. Z uvedeného tedy vyplývá, že závazek dlužníka za něj může splnit třetí osoba, a to dokonce i bez dlužníkova souhlasu s následky zapravení dluhu a vzniku kondikce (bezdůvodného obohacení) z plnění za jiného. Je tedy bezvýznamné, zda dlužník s popsaným jednáním souhlasí či nesouhlasí. Zabránit takovému postupu může dlužník toliko tím, sjedná-li si s věřitelem zákaz plnění třetí osobou. Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno ujednání o zákazu plnění mezi věřitelem a žalovanou, byl žalobce zcela oprávněn k zapravení dluhu žalované, čímž mu vzniklo právo z bezdůvodného obohacení.

25. Námitka žalované, že nebyla vyzvána k úhradě pohledávky je bezpředmětná, neboť součástí spisu je předžalobní výzva žalobce datovaná dne 21. 11. 2024, jež byla čtena k důkazu. Žaloba byla podána soudu dne 17. 12. 2024. Neobstojí ani námitka, že žalobce otálel s uplatněním pohledávky jen z důvodu, aby mu byly přiznány úroky z prodlení, neboť to byla právě žalovaná, která předmětnou pohledávku v exekuci neuhradila a jak je evidentní z její procesní obrany, ani ji žalobci uhradit nechtěla a chtěla ji započíst na pohledávku z vypořádání společného jmění manželů.

26. Odvolací soud již výše uvedl, že není vyžadováno, aby soud v rozhodnutí podrobně reagoval na každou jednotlivou námitku či argument účastníka. Námitky žalované, že se soud nezajímal o okolnosti, které žalovanou vedly k podání žaloby na ochranu osobnosti, nejsou pro posouzení této věci významné. Žalovaná byla v řízení o ochraně osobnosti neúspěšná, v důsledku čehož ji vznikla povinnost nahradit náklady řízení, které za ni následně uhradil žalobce. Předmětem sporu tedy nejsou okolnosti, pro které náklady vznikly, ale okolnosti týkající se skutečnosti, že žalovaná neuhradila žalobcovu pohledávku. Polemika žalované s postupem soudu prvního stupně nemůže ničeho zvrátit na závěru, že soud prvního stupně správně posoudil skutečnosti pro věc významné, řádně provedl předložené důkazy, vyložil, proč nevyhodnotil další navržené důkazy a učinil správný právní závěr. Žalobce nepochybil, pakliže zaplatil pohledávku za žalovanou ze svých finančních prostředků.

27. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud shledal, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je ve výroku o věci samé věcně správný, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

28. Odvolací soud rovněž přezkoumal výrok II. o náhradě nákladů řízení a dospěl k závěru, že soud prvního stupně vycházel z vyšší odměny právního zástupce žalobce, než která mu dle advokátního tarifu náleží a zároveň opomněl k odměně připočíst odměnu za jednoduchou výzvu k plnění, jež předcházela podání žaloby. Z tohoto důvodu odvolací soud podle § 220 o. s. ř. napadený výrok II. změnil jen tak, že žalobci přiznal náhradu odměny právní zástupkyně za pět úkonů právní služby (přípravu a převzetí právního zastoupení; jednoduchou výzvu k plnění – odměna ve výši jedné poloviny; podání žaloby; vyjádření ze dne 5. 2. 2025 a za účast na ústním jednání před soudem prvního stupně dne 24. 4. 2025). Odměna za jeden úkon právní služby činí 9 620 Kč, tedy celkem 43 290 Kč. Odměna za tyto úkony byla stanovena podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a odst. 2 písm. h) vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. K této odměně byly dále připočteny paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za tři úkony učiněné v roce 2024 a ve výši 450 Kč za dva úkony učiněné v roce 2025 podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Dále byl připočten uhrazený soudní poplatek ve výši 16 476 Kč. Celkem tak odměna žalobce činí 61 566 Kč.

29. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný. Neúspěšná žalovaná je proto povinna nahradit úspěšnému žalobci náklady odvolacího řízení spočívající v odměně jeho právní zástupkyně za vyjádření k odvolání (podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu), a za účast na ústním jednání před odvolacím soudem dne 9. 9. 2025, s odměnou ve výši 9 620 Kč za úkon, celkem tedy 19 240 Kč. K této odměně odvolací soud připočetl paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý z těchto úkonů, celkem tedy 900 Kč. Celková odměna žalobce tak činí 20 140 Kč, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku odvolacího soudu. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř., o platebním místě podle § 149 odst. 1 o. s. ř.