o zaplacení 213 125 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce a k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. května 2024, č. j. 10 C 232/2023-61,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 38 750 Kč s 14,75% úrokem z prodlení ročně z této částky od 21. 4. 2024 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 174 375 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 11. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 38 750 Kč od 28. 11. 2023 do 20. 4. 2024 (výrok II) a současně vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13 570 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok III).

2. V rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce se domáhal po žalované přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen „MS“) pod sp. zn. MSPH [spisová značka],[Anonymizováno]přičemž v řízení vystupoval jako věřitel, jenž svou pohledávku přihlásil dne 19. 11. 2009, na základě rozvrhového usnesení MS ze dne 15. 8. 2023 obdrží částku 43 629,70 Kč, která pro něj jako starobního důchodce není zanedbatelná. Žalobce vypočetl částku požadovaného zadostiučinění s tím, že toto žádal za dobu od 19. 11. 2009 do 31. 10. 2023. Žalobce konečně uvedl, že svůj nárok u žalované uplatnil dne 20. 10. 2023.

3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila s tím, že žalobce se na ni obrátil dne 20. 10. 2023 s nárokem na poskytnutí zadostiučinění z důvodu uvedeného v žalobě, jeho žádosti nevyhověla, když sice dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, nicméně žalobci poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení je dostatečným zadostiučiněním. V této souvislosti poukázala na specifičnost předmětného řízení, když probíhala řada incidenčních sporů, úkony v insolvenčním řízení byly činěny v přiměřených lhůtách, dle vydaného rozvrhového usnesení budou pohledávky nezajištěných věřitelů uspokojeny pouze do 4,837 %, po většinu doby probíhalo zpeněžování majetkové podstaty, bylo vymáháno cca 20 pohledávek úpadce.

4. Po provedeném dokazování listinami, vycházeje z nesporných z tvrzení účastníků, s citací ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu a institut předběžného uplatnění nároku, poté, kdy soud prvního stupně popsal průběh namítaného řízení a poté, kdy za situace, kdy žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil, dovodil, že věc může být projednána před soudem, dospěl k závěru, že celková délka řízení probíhajícího ve vztahu k žalobci od 19. 11. 2009, kdy jako věřitel svou pohledávku přihlásil do řízení, do 15. 1. 2024, kdy insolvenční správce vůči žalobci plnil dle rozvrhového usnesení (doba cca 14 let a 2 měsíce – poznámka odvolacího soudu), je dobou nepřiměřenou, nicméně žalobce požadoval odškodnění do dne 31. 10. 2023, tedy za dobu řízení v trvání cca 13 let a 11 měsíců.

5. Soud prvního stupně rozebral jednotlivá kritéria vypočtená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., kdy dospěl k závěru, že význam řízení byl pro žalobce a to přes jeho věk i vzhledem ke specifikům insolvenčního řízení podstatně snížený, nikoliv však nepatrný (blíže body 19, 23, 24, 28, 30 odůvodnění), posuzované řízení bylo obtížné (blíže body 20 a 25 odůvodnění), stran postupu v řízení nebylo orgánu veřejné moci (insolvenčnímu soudu) co vytknout (blíže bod 21, 25 odůvodnění), žalobce se na délce řízení negativně nepodílel (blíže bod 22 odůvodnění).

6. Soud prvního stupně se následně zabýval formou adekvátního zadostiučinění, přičemž vzhledem sice ke sníženému, nikoliv však nepatrnému významu posuzovaného řízení pro žalobce, dospěl k závěru, že konstatování porušení práva není dostatečným zadostiučiněním a je tak namístě poskytnout žalobci zadostiučinění v penězích. Při stanovení základní částky zadostiučinění 193 750 Kč vycházel ze sazby 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 Kč za každý další rok řízení, kdy tak na jeden měsíc připadá částka 1 250 Kč, přičemž v této souvislosti uvedl, že nepřipadalo v úvahu přiznání vyšší částky (roční sazby – poznámka odvolacího soudu), neboť řízení nebylo násobně delší, než bylo lze s ohledem na okolnosti případu očekávat. Vypočtenou základní částku ve výši 193 750 Kč soud prvního stupně snížil o 50 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení a o 30 % z důvodu sníženého významu posuzovaného řízení pro žalobce, tedy celkově o 80 % na výslednou částku 38 750 Kč, pročež tuto žalobci přiznal a ve zbylém rozsahu žalobu (co do jistiny) zamítl. Soud prvního stupně závěrem k otázce přiměřené výše zadostiučinění v penězích připomněl, že tato by v zásadě neměla přesáhnout částku, která byla vyplacena v rámci rozvrhového usnesení a která představuje pomyslnou horní hranici možného zadostiučinění.

7. Požadované úroky z prodlení v tzv. zákonné výši soud prvního stupně přiznal (ode dne 21. 4. 2024) až po marném uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění (20. 10. 2023) nároku poškozeným u příslušného úřadu a skončila tak 20. 4. 2024 (blíže body 35 a 36 odůvodnění).

8. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a přiznal zcela úspěšnému (blíže bod 37 odůvodnění) žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 570 Kč skládajících se ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem /odměna ve výši 3 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, účast na soudním jednání), tři paušální náhrady výdajů po 300 Kč, cestovné 1 384 Kč (po zaokrouhlení)/, přičemž zároveň uvedl, že zástupce žalobce nepožadoval náhradu za ztracený čas (blíže bod 38 odůvodnění).

9. Lhůtu k plnění soud prvního stupně stanovil podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř., přičemž stanovení delší lhůty odůvodnil podmínkami čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, přičemž zároveň neshledal, že by stanovení této lhůty mělo žalobci způsobit újmu (blíže bod 39 odůvodnění).

10. Proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaná podala včasné a přípustné odvolání, v němž nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že adekvátním zadostiučiněním žalobci vzniklé nemajetkové újmy je peněžní zadostiučinění, a to vzhledem k povaze insolvenčního řízení, které je „řízením on-line“ (kdy tak žalobci muselo být od počátku známo, v jakém rozmezí se uspokojení jeho pohledávky bude pohybovat, pročež fakticky v nejistotě ohledně výsledku insolvenčního řízení vystaven nikdy nebyl, pokud mu přibližná míra uspokojení jasná nebyla, bylo to tím, že se o probíhající řízení nezajímal) a představuje kolektivní uspokojení přihlášených věřitelů. Žalovaná dále uvedla, že nemůže za to, že úpadce se dostal do úpadku, přičemž to byl žalobce, který se rozhodl podstoupit investiční riziko spojené s nákupem dluhopisů úpadce. Rovněž uvedla, že po prohlášení úpadku začal insolvenční správce okamžitě vykonávat svou činnost, předmětné řízení bylo ovlivněno počtem přihlášených věřitelů, tím, že insolvenční soud rozhodoval o změně věřitele, zpětvzetí přihlášek, odstranění vad podání, o odmítnutí přihlášek pohledávek a tím, že probíhalo 9 incidenčních sporů. Žalovaná namítla, že není zřejmé, jakým způsobem vyšší věk žalobce soud prvního stupně ve svém rozhodnutí promítl a připomněla, že žalobce ve své žalobě odkázal na jiný případ délky konkursního řízení, tj. konkursní řízení spol. [právnická osoba], nicméně to trvalo mnohem déle než posuzované řízení, a nejednalo se o „řízení on-line“. Závěrem žalovaná připomněla, že upozorňovala na skutečnost, že advokát žalobce zastupuje vícero klientů, kteří se domáhají nemajetkové újmy z titulu tvrzené nepřiměřené délky stejného insolvenčního řízení, pročež je na místě snížení jeho odměny o 20 % a dále upozornila na to, že napadeným rozhodnutím došlo k zamítnutí požadovaných úroků z prodlení z přisouzené jistiny za dobu skoro pěti měsíců, pročež došlo ke snížení procesního úspěchu žalobce. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne, či aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to jeho nákladovému výroku III, žalobce podal včasné a přípustné odvolání, v němž požadoval nad rámec přiznaných nákladů i náhradu za promeškaný čas k soudnímu jednání a zpět dne 7. 5. 2024, a to za 8 půlhodin, tedy částku 800 Kč bez DPH, jehož advokát žalobce není plátcem.

12. K odvolání žalované žalobce s odkazem na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2024, č. j. [spisová značka], vydané v odškodňovacím řízení, jehož předmětem byla nepřiměřená délka konkurzního řízení vedeného u MS pod sp. zn. [spisová značka], uvedl: že k zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva je na místě přistupovat jen za zcela výjimečných okolností; že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému; že jen na základě skutečnosti, že je v konkursním řízení předpokládaná nízká míra uspokojení (v řádu jednotek procent), není možné dovodit, že význam řízení je nepatrný. K argumentaci žalované, že každý může kdykoliv nahlédnout prostřednictvím insolvenčního rejstříku na stav probíhajícího řízení a na jednotlivé úkony, uvedl, že je právně irelevantní, když k vydání rozvrhového usnesení došlo až v samém závěru posuzovaného řízení, kdy se teprve žalobce dozvěděl o přesné výši procentuálního uspokojení nezanedbatelnou částkou ve výši 43 633,84 Kč, vyplacenou mu až dne 15. 1. 2024. Přitom převážnou část posuzovaného řízení byl žalobce ve věku přesahujícím 75 let, s nímž judikatura spojuje zvýšený význam posuzovaného řízení. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.

13. Žalovaná při jednání odvolacího soudu nad rámec svého písemného podání učiněného v odvolacím řízení uvedla, že v obdobné věci byl vydán odvolacím soudem rozsudek, jenž označila, v němž zastal názor, že konstatování porušení práva je dostatečným odškodněním.

14. Žalobce při jednání odvolacího soudu nad rámec svých písemných podání učiněných v odvolacím řízení naopak na podporu své argumentace (zjevně stran přiznání zadostiučinění v penězích) uvedl, že v obdobné věci byly soudem prvního stupně vydány tři dosud nepravomocné rozsudky, jež označil a odvolacím soudem rozsudek, jenž označil.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a, § 214 odst. 1 o. s. ř.), a shledal odvolání žalované nedůvodným oproti odvolání žalobce, které shledal částečně důvodným.

16. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud prvního stupně po provedeném dokazování ve spojení se shodnými tvrzeními účastníků, které vzal za svá (§120 odst. 3 o. s. ř.) učinil pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, přičemž takto zjištěný skutkový stav je dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Soud prvního stupně správně při posouzení věci vycházel z pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a zadostiučinění za nemajetkovou újmu a správně poté, co dospěl k závěru, že žalobce splnil podmínku předběžného projednání nároku, vymezil celkovou rozhodnou dobu řízení pro žalobce ode dne přihlášky jeho pohledávky (19. 11. 2009) do dne výplaty poměrné části pohledávky (15. 1. 2024), přičemž správně se cítil být vázán žalobním žádáním, když žalobce jednoznačně vymezil dobu řízení, za kterou zadostiučinění požaduje (do 31. 10. 2023). Rovněž odvolací soud dospěl ke shodnému právnímu závěru ve směru, že doba řízení v trvání cca 14 let a 2 měsíců již není dobou přiměřenou, jakkoliv nepřekračující zásadním způsobem dobu, v níž by bylo lze vzhledem k okolnostem případu skončení řízení očekávat, přičemž k tomuto závěru i odvolací soud vedlo hodnocení jednotlivých kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž i při jejich hodnocení odvolací soud se soudem prvního stupně nalezl shodu.

17. V dané věci tak došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení není vzhledem k okolnostem případu již přiměřená. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci tudíž vznikla nemajetková újma (jde o vyvratitelnou právní domněnku, porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení je bez dalšího spojeno se vznikem nemajetkové újmy na straně žalobce).

18. S ohledem na soudem prvního stupně citovaná zákonná ustanovení odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že požadavek žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích je oprávněný, když samotné konstatování porušení práva, k němuž ostatně Evropský soud pro lidská práva nepřistupuje příliš často, se odvolacímu soudu nejeví jako zcela dostatečné, když nelze dospět k závěru o zjevné bagatelnosti (nepatrnosti) významu řízení pro žalobce; odvolací soud dospěl k závěru, že význam řízení pro něj byl sice vzhledem k charakteru posuzovaného řízení výrazně snížený, nikoliv však mizivý. V této souvislosti odvolací soud uvádí, že zásadním kritériem pro stanovení formy zadostiučinění, resp. určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích je význam namítaného řízení pro jeho účastníka.

19. Odvolací soud dále uvádí, že soud prvního stupně k základní částce odškodnění správně dospěl užitím roční sazby zadostiučinění na dolní hranici judikovaného rozmezí, když jak již odvolací soud uvedl, celkovou dobu posuzovaného řízení nelze mít za překračující dobu přiměřenou zásadním způsobem.

20. Shodu se soudem prvního stupně pak nalezl i v závěru, že jen dvě kritéria byla způsobilá základní částku odškodnění modifikovat, a to výrazná složitost daného posuzovaného řízení a snížený význam řízení pro žalobce, když tímto kritériem se soud prvního stupně stěžejně zabýval, a to zejména s ohledem na specifika insolvenčního řízení, kdy se pro žalobce jedná „jen“ o to, v jaké míře bude jeho pohledávka nakonec uspokojena (s konečnou platností je tato skutečnost zřejmá až z rozvrhového usnesení) ale i s ohledem na vyšší věk žalobce. Odvolací soud neposoudil, že by procentuální modifikace základní částky učiněná soudem prvního stupně pro uvedená dvě kritéria byla nepřiléhavá, nekorespondující poměrům projednávané věci.

21. Soud prvního stupně rovněž správně vysvětlil vzhledem ke specifikům konkurzního/insolvenčního řízení, že částka, která se žalobci z rozvrhu dostala, je jakousi horní hranicí, kterou by přiznané zadostiučinění nemělo v zásadě (podstatně) přesáhnout, když výše poskytnutého zadostiučinění v penězích by měla v zásadě odpovídat tomu, co bylo pro žalobce jako poškozeného tzv. v sázce, přičemž v sázce byla částka odpovídající uspokojení jeho pohledávky (částka necelých 44 000 Kč). V této souvislosti odvolací soud uvádí, že odškodnění nemajetkové újmy nemůže nezohlednit, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tj. to, co je pro něj „v sázce“, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění v penězích. Tomuto kritériu musí výše odškodnění odpovídat, nelze ji stanovit jen mechanickým vynásobením určité částky a počtu roků, po které řízení trvalo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1313/2010 ze dne 18. 10. 2011). Nelze tak zdůvodnit poskytnutí odškodnění, které by to, co bylo pro žalobce „v sázce“ převyšovalo. Opačný závěr by byl neadekvátní a nepřijatelný (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 či Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 ze dne 9. 10. 2012). V poměrech projednávané věci bylo žalobci přiznáno zadostiučinění necelých 39 000 Kč, tedy bylo mu poskytnuto odškodnění, které to, co bylo pro žalobce „v sázce“ nepřevyšovalo a zároveň tomu, co bylo pro žalobce „v sázce“ v zásadě koreluje.

22. Odvolací soud k účastníky předestřeným rozhodnutím uvádí, že v poměrech projednávané věci bylo namístě přistoupit k posouzení věci zcela individuálně, a to vzhledem k individuálním specifikům každého případu (nejedná se jen o posouzení konkrétního řízení, ale i individuální specifika na straně toho kterého poškozeného).

23. Co se týče výše žalobou požadovaného příslušenství, resp. data od kdy bylo požadováno, k tomu odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvádí jen to, že co se týče požadovaných úroků z prodlení, tak tyto přísluší ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím 6 měsíců od uplatnění nároku u ní, kdy nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení a zároveň dle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou škody (i újmy) způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované), teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Soud prvního stupně tak rozhodl správně i ve vztahu k žalobnímu žádání stran požadovaných úroků z prodlení.

24. Lhůtu k plnění soud prvního stupně správně stanovil v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř., když i odvolacímu soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí, přičemž žalobce ničeho v tomto směru nenamítal.

25. Odvolací soud tak rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho napadeném vyhovujícím výroku o věci samé podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

26. Rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku o věci samé nebyl napaden odvoláním, pročež samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

27. Změny podle § 220 o. s. ř. však doznal akcesorický výrok o náhradě nákladů řízení stran výše náhrady, jinak byl jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen, když soud prvního stupně správně rozhodl ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal v řízení úspěšnému žalobci plnou náhradu nákladů řízení, přičemž nebylo namístě snížení odměny zástupce žalobce ve smyslu § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“), když tento v tomto řízení zastupoval jen jediného žalobce a k úrokům z prodlení je namístě přihlížet za situace, kdy představují výraznou částku, což nebyl projednávaný případ, správně rozhodl o lhůtě k plnění v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. z již uvedeného důvodu a správně rozhodl o platebním místě podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Opomněl však žalobci přiznat náhradu promeškaného času dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za část strávený cestou k jednání soudu prvního stupně a zpět za šest půlhodin (doba trvání cesty se podává z internetových portálů), jakkoliv advokát žalobce při svém závěrečném návrhu tento náklad nepožadoval (nicméně se jej nevzdal) a jeho dodatečné vyúčtování se míjelo s odesláním rozsudku. Náklady řízení v celkové výši 14 784 Kč tak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, odměny advokáta ve výši 9 300 Kč, paušálních náhrad ve výši 900 Kč, cestovného ve výši 1 384 Kč a náhrady promeškaného času ve výši 600 Kč.

28. Náklady řízení žalobce v řízení před odvolacím soudem ve výši 8 784 Kč sestávají z odměny za právní zastoupení žalobce ve výši 6 200 Kč za 2 úkony právní služby dle § 7 bod č. 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., kdy tak za jeden úkon právní služby přísluší částka 3 100 Kč, a to dle § 11 odst. 1 písm. k), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. – vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu, ze 2 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., cestovného ve výši 1 384 Kč a náhrady promeškaného času ve výši 600 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

29. Lhůta k plnění byla z již uvedeného důvodu u nákladového výroku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. a platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř.