pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] a [částka] se zákonným úrokem z prodlení z těchto částek za dobu od [datum] do zaplacení jdoucím (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody, která jí byla způsobena v období od [datum] do [datum] v důsledku usnesení [anonymizováno] [země] [číslo] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok] a [anonymizováno] [rok] (dále společně jako„ krizová opatření“). Uvedla, že žádá nahradit skutečnou škodu podrobně vyčíslenou v žalobě, a to s odkazem na ust. [ustanovení pr. předpisu]“), neboť krizová opatření zakazovala, resp. omezovala provoz hotelu, restaurace, baru, bufetu provozovaných v prostorech kasin, které patří do stejné skupiny jako žalobkyně. Nárok žalobkyně u žalované uplatnila dne [datum], přičemž žalovaná přípisem ze dne [datum] poskytnout náhradu škody odmítla.

3. Žalovaná v průběhu řízení setrvala na zamítavém stanovisku sděleném žalobkyni před zahájením řízení s tím, že krizová opatření mají charakter právního předpisu a nelze uvažovat o aplikaci ust. § 36 krizového zákona, neboť toto ustanovení se vztahuje pouze na odškodnění opatření mající individuální povahu, která směřují vůči konkrétním subjektům. Dále uvedla, že podle krizového zákona je možné nahradit jen věcnou škodu vzniklou poškozením, zničením, ztrátou nebo odcizením věci. Zpochybnila i existenci příčinné souvislosti mezi škodou a přijatým krizovým opatřením s tím, že škoda vznikla v důsledku pandemie koronaviru [anonymizováno], popř. se jedná o náklady, které by žalobkyni vznikly i bez existence krizových opatření.

4. Soud prvního stupně vyšel z nesporných skutečností, že v důsledku krizových opatření, tj. označených usnesení [anonymizováno] došlo k omezení provozu provozoven, které patří do stejné skupiny jako žalobkyně, a že žalovaná poskytnutí náhrady ve fázi před soudním řízením odmítla. Důkazy ve vztahu k existenci a výši škody zamítl.

5. Po právní stránce soud prvního stupně aplikoval ust. § 36 odst. 1, 4 krizového zákona a vycházel z výkladu právní povahy některých krizových opatření učiněného Ústavním soudem ČR (viz usnesení Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]) s tím, že krizová opatření, v nichž jde o obecnou regulaci, která upravují svůj předmět a subjekty definičními znaky, vztahují se na celé území [země] a na neomezený počet subjektů, mají materiálně charakter právního předpisu, nikoliv formu opatření obecné povahy.

6. Soud prvního stupně uzavřel, že náhrada škody podle ust. § 36 krizového zákona se týká škody způsobené činností státu při provádění konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétnímu subjektu. V nyní posuzovaném případě je krizové opatření přijaté formou usnesení [anonymizováno] plošným omezením konkrétních práv a svobod neurčitého okruhu osob, mající povahu obecně závazného právního předpisu a právní řád neumožňuje za tuto činnost státu odškodnění ani podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Proto soud žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že náleží v řízení úspěšné žalované podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve výši [částka] podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za 3 úkony po [částka] (písemné vyjádření k žalobě, příprava a účast na jednání soudu).

7. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně žalobkyně podala včasné odvolání. Namítla, že soud prvního stupně učinil nesprávný výklad ust. § 36 odst. 1 krizového zákona. Odkázala na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález] a ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], která měla obdobná krizová opatření přijatá formou usnesení [anonymizováno] za právní předpis svého druhu s tím, že není-li u takového krizového opatření namítána protiprávnost (nezákonnost), právo na náhradu škody dle Ústavního soudu nyní ústavně zaručeno, nicméně ústavní předpisy nebrání, aby běžný zákon takovou úpravu učinil. Odvolatelka uvedla, že krizová opatření byla vydána s odkazem na ust. §§ 5 a 6 krizového zákona a ust. § 36 odst. 1 krizového zákona výslovně uvádí, že stát má nahradit škodu způsobenou osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 4 krizového zákona) prováděnými podle tohoto zákona. Soud prvního stupně zde učinil nepřípustné zúžení rozsahu odpovědnosti státu tak, že odškodňuje jen škodu způsobenou krizovými opatřeními mající individuální povahu a zaměřenou vůči konkrétní osobě. Zdůraznil, že ve vztahu ke krizovým opatřením v ust. § 36 krizového zákona uvedený termín „prováděných podle krizového zákona“ je dle ní nutné vyložit jako„ přijatých podle krizového zákona. Ze systematického výkladu pak odvolatelka uvádí, že zákon rozlišuje mezi„ krizovým opatřením“ a„ činnostmi orgánů“. [příjmení] opatření tak nemusí být činností, pokud soud prvního stupně v odůvodnění uvádí, že odškodňována je jen škoda vzniklá činností státu při provádění krizového opatření, pak tyto pojmy nedostatečně odlišuje. Zdůraznila i úmysl zákonodárce nyní nově zakotvit v českém právním řádu odpovědnost státu za plošná normativní opatření učiněná v době pandemie [anonymizována dvě slova], a to podle ust. § 9 zákona č. 94/2021 Sb. o mimořádných opatřeních při [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] („ pandemický zákon“). Dle odvolatelky vodítkem pro zužující výklad není ani důvodová zpráva ke krizovému zákonu, např. pokud veškerá ustanovení zákona soud prvního stupně vykládá v historickém kontextu reakce na povodně z roku 1997. Současně odvolatelka uvedla, že zužující výklad je protiústavní, zasahuje do jejích práv a doplnila, že bylo i společenské očekávání, že bude dle krizového zákona možné odškodnění (např. vláda byla kritizována za přijímání opatření mimo krizový zákon s tím, že se chce zříci odpovědnosti za škodu). Zdůraznila navíc, že krizová opatření je nutné vnímat spíše jako exekutivní činnost smíšené povahy, nikoliv jako činnost normotvornou v pravém slova smyslu, tím spíše by mělo dojít k náhradě škody. Namítala nedostatečné zdůvodnění rozhodnutí ve vztahu ke konkrétním krizovým opatřením. Soud neuvedl, ani z jakých důvodů má citovaná usnesení [anonymizováno] za materiálně právní předpis a nezohlednil skutečnost, že nově přijatý pandemický zákona má obdobná krizová opatření za opatření obecné povahy, nikoliv za právní předpis. Zpochybnil přiléhavost citovaných usnesení Ústavního soudu ČR s tím, že byla přijata při řešení kompetenční otázky, tj. kdo je oprávněn k přezkumu usnesení [anonymizováno], nikoliv v otázce náhrady škody. Uvedla, že usnesení [anonymizováno], která omezovala přítomnost veřejnosti v provozovně, mohla mít i povahu opatření obecné povahy, popř. i individuálního rozhodnutí, neboť byla vydávána ve vztahu jen k několika subjektům (jen ve vztahu k licencovaným subjektům provozující hazardní hry), jednalo se o velmi konkrétní regulaci s časovým omezením. Pokud měl soud prvního stupně obavu z kolapsu veřejných financí v případě jiného výkladu ust. § 36 krizového zákona, pak toto v odůvodnění neuvedl, navíc vzhledem k minimálnímu počtu žádostí o odškodnění má odvolatelka za to, že by dopad do státního rozpočtu nebyl velký. Soud prvního stupně také nebere v potaz újmu zvláštní oběti žalobkyně a neprovádí adekvátní vyvažovací test hlediska dopadů do práv žalobkyně na jedné straně a veřejného zájmu na druhé straně. Navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl, nebo jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobkyně ztotožnila s rozhodnutím soudu prvního stupně, potažmo jeho výkladem ust. § 36 krizového zákona i s tím, že krizová opatření mají materiálně povahu jiného právního předpisu, a to s odkazem na přiléhavou judikaturu. Neztotožnila se s tím, že okruh adresátů krizového opatření byl úzce definovaný, neboť adresáty byla vedle poskytovatelů konkrétních služeb i celá veřejnost, které byl na území celé republiky uložen zákaz přítomnosti v obecně určených provozovnách. [příjmení] opatření tedy vymezila adresáty abstraktně. [příjmení] opatření neřeší konkrétní případ, jedná se o obecné pravidlo platné na území celé republiky, proto je správný závěr soudu prvního stupně, že se jedná o výsledek normotvorby. Stát v obecné rovině nenese právní odpovědnost za normotvorbu, rovněž ust. § 36 krizového zákona takovou odpovědnost nezakládá. Stát nese odpovědnost jen za činnost v příčinné souvislosti vzniklou s krizovými opatřeními, samo vydání těchto opatření nelze považovat za provádění krizových opatření, ke vzniku nahrazované škody se vyžaduje další faktická činnost krizových orgánů státu, neboť stát podle krizového zákona nahradí jen škodu vzniklou činností v důsledku krizových opatření, která má individuální povahu a je zaměřena vůči konkrétní osobě. Krizový zákon tak svým účelem navazuje na princip tzv. zvláštní oběti, kterého se dovolává rovněž žalobkyně, tj. umožní náhradu škody, kterou musel jednotlivec snést třeba i na principu náhody ve prospěch veřejného zájmu, který převážil nad soukromými právy. Poukázala na již citované rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], ve kterém je uvedeno, že nárok na náhradu škody způsobené právním předpisem sui generis, u něhož není namítána protiprávnost, není dosud v českém právu upraven. Uvedla, že účel úpravy přijaté v souvislosti s povodněmi v roce 1997 směřoval k náhradě škody vzniklé jednotlivcům při provádění konkrétních záchranných a likvidačních pracích, jejichž potřeba vyvstala s mimořádnou situací, jako jsou povodně. Odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který posuzoval věc obdobného charakteru a dospěl k totožným závěrům jako soud prvního stupně. Navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

9. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§§ 212, 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení účastníků, z čehož měl skutkový stav věci zjištěn v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí, současně soud prvního stupně správně věc hodnotil i po právní stránce.

11. Žalobkyně vůči žalované uplatnila nárok na náhradu škody nikoli z titulu nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí ve smyslu OdpŠk, neboť netvrdila nezákonné rozhodnutí ani nesprávný úřední postup, nýbrž svůj nárok opírá o ust. § 36 odst. 1 krizového zákona.

12. Soud prvního stupně učinil správný závěr o povaze krizového opatření - usnesení [anonymizováno] [země] [číslo] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok], [anonymizováno] [rok] a [anonymizováno] [rok] a odkázal na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu ČR s tím, že je bez významu, že rozhodnutí byla přijata při řešení kompetenčních sporů.

13. Žalobkyně uvedla, že škoda byla způsobena krizovým opatřením - usnesením [anonymizována dvě slova], kterým v průběhu daného časové období od října [rok] do ledna [rok] buď byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb v čase od [údaj o čase] hodin do [údaj o čase] hodin, popř. v čase od 22:00 hodin do 5:59 hodin, nebo zakázána zcela přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb a zakázáno poskytování i ubytovacích služeb. Tato opatření platila na základě nouzového stavu vyhlášeného rovněž usnesením [anonymizována dvě slova].

14. K povaze krizového opatření odvolací soud akcentuje, že pokud Ústavní soud ČR posuzoval usnesení [anonymizováno] o vyhlášení nouzového stavu (usnesení [anonymizováno] [číslo] ze dne [datum]), uvedl, že„ Rozhodnutí o nouzovém stavu není primárně zaměřeno na jednotlivé fyzické nebo právnické osoby, neboť vyhlášení samotné pro ně není závazným aktem, který by jim ukládal, měnil či rušil konkrétní práva a povinnosti jakožto adresátům stojícím vně systému vztahů organizační nadřízenosti a podřízenosti ve veřejné správě. Vynutitelná pravidla chování obsahují až konkrétní realizační opatření, která jsou na základě rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu vydávána." (viz Ústavní soud ČR v usnesení ze dne [datum], sp. [značka automobilu] ÚS. [číslo]). Uzavřel, že usnesení o vyhlášení nouzového stavu není jiným právním předpisem, nýbrž jedná se o ad hoc rozhodnutí -„ akt vládní“, který podléhá kontrole demokraticky zvoleného orgánu („ Samotné rozhodnutí [anonymizováno] o vyhlášení nouzového stavu rovněž nemá právně normativní obsah, v důsledku čehož neplní funkci právního předpisu.“). Zabýval-li se Ústavní soud ČR povahou konkrétních opatření vydaných v době pandemie na základě nouzového stavu přijímaných formou usnesení [anonymizováno] s odkazem na ust. § 5 a ust. § 6 krizového zákona a vyhlašovaných a zveřejňovaných podle ust. § 8 téhož zákona, dospěl po zhodnocení jejich obsahu (po materiální stránce) k závěru, že mají povahu právních předpisů sui generis, a uvedl, že nejsou opatřením obecné povahy ani rozhodnutím. Zohlednil přitom, že napadená krizová opatření obsahují vynutitelné pravidlo chování, vztahují se na území celé [země], věcný rozsah regulace se vztahuje na blíže neurčený počet osob (popř. druhově určených) a věcný rozsah zůstává vymezen prostřednictvím tříd definičních znaků a nikoli výčtem jejich prvků, tj. předmět regulace z hlediska prostorového a věcného je obecný a abstraktně je vymezen i okruh adresátů. Současně platí, že dle ust. § 8 krizového zákona se rozhodnutí o krizových opatřeních uvedených v ust. § 6 odst. 1 téhož zákona zveřejňují v hromadných informačních prostředcích a vyhlašují se stejně jako zákon (srov. Ústavní soud ČR rozhodnutí ze dne [datum], sp. [značka automobilu] [anonymizována dvě slova] [rok]; ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]; ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]; ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]; ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]; ze dne [datum] sp. zn. [ústavní nález]). Na základě uvedeného závěru o obecnosti předmětu i adresátů dospěl Ústavní soud ČR opakovaně k závěru, že krizové opatření [anonymizováno] má materiálně povahu jiného právního předpisu, odvolací soud pak uvádí, že shora uvedené znaky jiného právního předpisu naplňují i odvolatelem citovaná rozhodnutí, která se vztahovala k blíže neurčitému počtu osob (veřejnosti), kterým stanovovala povinnost, přičemž předmět úpravy byl vymezen obecně (zakázán nebo omezen vstup do určitých obecně vymezených provozoven), proto je správný závěr, že krizová opatření splňují judikaturou naznačené náležitosti normativního právního aktu - právního předpisu sui generis.

15. Soud prvního stupně následně posoudil, zda existuje nárok na náhradu škody způsobenou krizovým opatřením mající povahu právního předpisu sui generis, u něhož není namítána jeho protiprávnost (nezákonnost). Opírá-li žalobkyně svůj nárok o ust. § 36 odst. 1 krizového zákona, odvolací soud se ztotožnil s výkladem tohoto ustanovení učiněným soudem prvního stupně.

16. Podle ust. § 36 odst. 1 krizového zákona je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními prováděnými podle tohoto zákona.

17. Odvolací soud přisvědčil výkladu, že dle tohoto ustanovení stát odpovídá pouze za škodu způsobenou jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, které mají individuální povahu a jsou zaměřené vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Z tohoto důvodu nelze dovodit odpovědnost státu za škody způsobené plošným omezením práv a svobod neurčitému okruhu osob přijetím všeobecně závazného krizového opatření, neboť naříkaná opatření nemají povahu individuálního zásahu. Soud prvního stupně učinil nejen jazykový výklad, ale i systematický, historický a teleologický se závěrem, že smyslem ustanovení je odškodnit pouze výjimečné případy škod vzniklé přímo při činnosti složek státu provádějících krizová opatření, což podporuje i důvodová zpráva k zákonu, z níž plyne, že ust. § 36 odst. 1 krizového zákona vychází ze skutečnosti, že nositelem odpovědnosti za škodu je stát, jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření (např. realizují záchranné a likvidační práce při povodních). Jde tedy o odpovědnost státu za konkrétní činnost vůči konkrétní osobě. Je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu. Proto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody podle ust. § 36 odst. 1 krizového zákona není důvodný.

18. Ostatně sama odvolatelka v odkaze na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. [ústavní nález], uvádí, že právo na náhradu škody způsobené právním předpisem sui generis není ústavně zaručeno, že není sice ústavními předpisy vyloučeno zakotvit takový nárok běžným zákonem, nicméně dosud taková úprava není. Obsáhlé odvolací námitky tímto sama žalobkyně hned v úvodu relativizuje.

19. Pro úplnost lze dodat, že stát obecně nenese právní odpovědnost za normotvorbu, za obsah právních předpisů, za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem; taková odpovědnost státu není zakotvena žádným právním předpisem a nebyla dosud dovozena ani judikaturou vyšších soudů. Jelikož odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že ust. § 36 krizového zákona se na uvedený případ nevztahuje a současně ani obecné právní předpisy na náhradu škody nepočítají s možností nahradit škodu způsobenou státem v důsledku tvorby právních norem a speciální právní úprava v tomto směru v době vzniku škody nebyla vyhlášena, byl správní závěr o nemožnosti žalobkyni přiznat žalobou požadovaný nárok.

20. Odvolací soud tak věc posoudil shodně jako řada rozhodnutí Městského soudu v Praze (např. sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]) a nepřisvědčil odvolacím námitkám odklonit se od výkladu v těchto rozhodnutí.

21. Z uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního potvrdil jako věcně správný, včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

22. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla i v odvolacím řízení úspěch, proto jí vůči neúspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši [částka] dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za dva úkony (písemné vyjádření a účast u odvolacího jednání).