o zaplacení 124 766,87 Kč s příslušenstvím k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 4. 2024, č. j. 61 C 7030/2011-126,

1. Shora citovaným rozsudkem soud I. stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku žalobkyni částku 124 766,87 Kč s 8,50 % úroky z prodlení p. a. z částky 119 862,28 Kč od 6. 11. 2009 do 31. 12. 2009, s 8,00 % úroky z prodlení p. a. z částky 119 862,28 Kč od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, s 7,75 % úroky z prodlení p. a. z částky 119 862,28 Kč od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010, s 7,75 % úroky z prodlení p. a. z částky 119 862,28 Kč od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011, a za dobu od 1. 7. 2011 z částky 119 862,28 Kč do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (výrok I). Žalovanému dále uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 50 132,64 Kč k rukám jejího právního (výrok II).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se původní žalobkyně, společnost [společnost], domáhala po žalovaném plnění ze smlouvy o úvěru č. [číslo] uzavřené dne 25. 2. 2009 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba]. (tehdy [právnická osoba]), na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se v předmětné smlouvě zavázal zaplatit poskytnutý úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 2 414,84 Kč. Žalovaný nedodržel svůj závazek splácet poskytnutý úvěr řádně a včas a dostal se s hrazením splátek do prodlení. Dne 5. 11. 2009 byl celý úvěr prohlášen za okamžitě splatný. Žalovaný dluží žalobkyni částku 95 013,54 Kč na jistině dluhu, částku 4 775,79 Kč představující dlužný úrok, sankční úrok v částce 128,8 Kč, smluvní pokutu v částce 23 876,74 Kč a poplatky v celkové výši 972 Kč.

3. Žalovaný žalobu co do základu nerozporoval s tím, že veškeré relevantní skutečnosti již uvedl ve věci vedené u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka].

4. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování a s odkazem na § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a § 657, 658 a 517 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení nesplacené jistiny úvěru spolu se sjednaným úrokem a poplatky v souladu s výše citovanými ustanoveními, příslušenství pohledávky bylo určeno podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., a za situace, kdy žalovaný ani netvrdil, tím méně prokazoval, že by dluh vůči žalobkyni vyrovnal, soud I. stupně žalobě vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), a přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 50 132,64 Kč.

5. Rozsudek soudu I. stupně napadl žalovaný včasným odvoláním a namítal, že se nalézací soud nevypořádal s jeho námitkami o existenci bezprávné výhružky (důvodné bázně), o nedostatečném prověřování jeho bonity jako klienta ze strany věřitele (banky), neúměrnou délkou řízení před Obvodním soudem pro [adresa]. Očekává, že odvolací soud žalobu buď zamítne, nebo vrátí věc soudu I. stupně k doplnění dokazování.

6. V odvolání žalovaný dále uvedl, že zadlužený [jméno FO], u něhož žalovaný bydlel, ho přiměl uzavřít několik smluv s různými poskytovateli úvěrů, mezi jinými i s bankou [právnická osoba], což je původní vlastník pohledávky, tedy věřitel. Tyto skutečnosti uvedl ve své výpovědi na policii v [místo] v březnu 2012. Státní zástupce podal na [jméno FO] obžalobu. V řízení u Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] však bylo konstatováno, že [jméno FO] má toho na svědomí již tolik, že další trest postrádá smyslu. Proto bylo od potrestání upuštěno. Ze spisu [spisová značka] [název] okresního soudu plyne, že žalovaný byl bezprávnou výhružkou [jméno FO] vystaven důvodné bázni a smlouvu uzavřel. Z jeho strany se nejednalo o projev svobodné vůle. Jestli se u [jméno FO] jednalo o využití (lépe řečeno zneužití) všeobecných podmínek banky pro sjednání půjčky, nebo bylo něco domluveno s pracovníky banky, není žalovanému známo. Jak uvedl ve výpovědi z března 2012, nezbylo mu než doufat, že po prověření banka žádost o úvěr zamítne.

7. Žalovaný na policii v [adresa] v březnu 2012 vypovídal v rámci podání vysvětlení dvakrát. Jednou jako svědek, podruhé coby obviněný. Obě výpovědi byly téměř shodné, co se týká popisovaných skutků. Do soudního spisu se však dostala pouze výpověď obviněného, a to hned ve dvojím vyhotovení. Důvod, proč tomu tak je, není žalovanému znám. U soudního jednání ve věci sp. zn. [spisová značka] zpochybnil svůj podpis na potvrzení o výši příjmu – expres půjčka. Podle žalovaného potvrzení, jehož kopie se nachází ve spisu sp. zn. [spisová značka], bylo vystaveno dodatečně a nemohlo být použito při posuzování jeho schopnosti splácet poskytnutý úvěr.

8. K odůvodnění rozsudku žalovaný namítal, že odkazoval na věc sp. zn. [spisová značka], nikoli č. j. [spisová značka]. Potvrdil, že smlouvu o půjčce uzavřel, peníze převzal a něco splatil. Poukazoval ale i na existenci bezprávné výhružky a z ní plynoucí důvodné bázně. Označil důkaz, že tomu tak skutečně bylo. Soudkyně řekla, že když žalovaný peníze převzal, měl by je vrátit. Co by se mohlo žalovanému přihodit, kdyby peníze nepřevzal, to se podle žalovaného vymyká rozsahu posuzování věci, ačkoli to s ní souvisí. Soudkyně, která si k návrhu žalovaného vyžádala jeho trestní spis, řekla, že se do něj podívá. V rozsudku ale otázku bezprávné výhružky neřešila.

9. Žalovaný dále namítal, že posuzování jeho úvěruschopnosti bankou bylo značně benevolentní. Soud I. stupně se měl podle jeho názoru více věnovat otázce odborné péče věřitele při posuzování jeho schopnosti splácet úvěr. Žalovaný nemůže uvěřit tomu, že by bance stačilo pouhé (zfalšované) potvrzení od zaměstnavatele, a to již od pohledu značně nedůvěryhodné. Otázku správnosti postupu banky soud I. stupně neřešil. Žalovaný nechápe, proč by měl splácet závazek, ke kterému byl přinucen a který si banka řádně nezajistila dostatečným prověřením tvrzených skutečností.

10. Žalovaný rovněž namítal nepřiměřenou délku řízení, které od podání žaloby do vynesení rozsudku trvalo 12 let a 5 měsíců. Uvedené průtahy žalovaný nezpůsobil. Od roku 2013 má řádné bydliště, nikoliv ohlašovnu úřadu. Od roku 2009 má datovou schránku, takže je pro orgány veřejné moci k dosažení. Podle žalovaného by měl odvolací soud posoudit, zda došlo v napadené věci k průtahům a zda tím nebyla porušena Listina základních práv a svobod, konkrétně čl. 38 odst. 2, případně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně práv a základních lidských svobod. Tyto průtahy se mohou dotýkat práva žalovaného na spravedlivý proces, případně mohou mít za následek nemožnost uplatnit právo vůči skutečnému dlužníkovi.

11. Žalovaný uzavřel, že se soud I. stupně nevypořádal s jeho námitkami o bezprávné výhružce, o nestandardním způsobu prověřování jeho žádosti o úvěr, o neakceptovatelné délce řízení u soudu I. stupně, která nesnese kritéria řádného a spravedlivého procesu. Žalovaný v návaznosti na uvedené navrhl, aby byla žaloba zamítnuta, případně věc vrácena nalézacímu soudu k doplnění dokazování, ale to až poté, odvolací soud přezkoumá důvodnost doby trvání řízení soudem I. stupně.

12. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Tvrzení o bezprávné výhružce hodnotila jako irelevantní, které nemá na posouzení nároku vliv. S ohledem na skutečnost, že smlouva byla uzavřena před 1. 1. 2011, lze podle žalobkyně uzavřít, že její právní předchůdkyně prověřovala žalovaného úvěruschopnost dostatečně.

13. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rozsahu podaného odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), zčásti doplnil a zčásti zopakoval dokazování a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Návrh žalovaného na zrušení či změnu rozsudku neshledal odvolací soud za relevantní.

14. Odvolací soud zopakoval dokazování žádostí o úvěr a potvrzením o výši příjmu – expres půjčka, kterými bylo prokázáno, že žádost o úvěr byla sepsána 23. 2. 2009. Žádost vypracovala [jméno FO], osobní bankéřka [právnická osoba] na základě informací poskytnutých přímo žalovaným. Ten v žádosti o úvěr uvedl, že bydlí v družstevním bytě, má střední vzdělání, je svobodný, pracovní poměr má od 1. 5. 1997 uzavřený na dobu neurčitou. Do bytu se nastěhoval 1. 1. 1992. Předložil platný občanský průkaz. K doložení adresy předložil vyúčtování mobilního operátora. V žádosti je uvedeno, že čistý měsíční příjem žalovaného za tři měsíce činil v průměru 25 826 Kč, hrubý roční příjem 415 560 Kč, celkový příjem domácnosti 25 826 Kč. V žádosti je uvedeno, že žalovaný předložil potvrzení o příjmu. Uvedl, že nemá žádné srážky ze mzdy, žádné měsíční splátky a že nevyživuje žádnou osobu. Za svého zaměstnavatele žalovaný označil [jméno FO] – [název], sídlem [adresa] s tím, že zde pracuje jako dozorčí stavby. Žalovaný požadoval poskytnout úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalovaný v žádosti současně mimo jiné prohlásil, že údaje v žádosti se zakládají na pravdě, že není v insolvenci či konkursu, že nebyl pravomocně odsouzen pro trestný čin, jehož skutková podstata souvisí s předmětem jeho podnikání, pro trestný čin hospodářský nebo proti majetku. Rovněž prohlásil, že neprobíhá likvidace, neexistují v evidenci daní zachycené daňové nedoplatky, nedošlo v posledních třech letech k disciplinárnímu potrestání, neexistuje splatný nedoplatek na pojistném a na penále na veřejném zdravotním pojištění ani na pojistném a na penále na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Potvrzení o výši příjmu k Expres půjčce je ze dne 9. 2. 2009, pravdivost a úplnost tam uvedených údajů potvrdil žalovaný téhož dne.

15. Usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne 24. 5. 2012, č. j. [spisová značka], kterým bylo zastaveno trestní stíhání obviněného [jméno FO] stíhaného pro pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c/ k § 250b odst. 1, 3 trestního zákona, bylo prokázáno, že k zastavení došlo podle § 314c odst. 1 písm. b/ t. ř. za použití § 172 odst. 2 písm. a/ t. ř. Z uvedeného usnesení mimo jiné vyplývá, že 25. 2. 2009 uzavřel žalovaný se společností [právnická osoba] smlouvu o úvěru na částku 100 000 Kč, přičemž v žádosti ze dne 23. 2. 2009, kterou osobně podepsal, uvedl nepravdivé údaje, které měly rozhodující vliv pro poskytnutí úvěru, a to údaje o svém zaměstnání a výši příjmů, které dále doložil padělaným a nepravdivým potvrzením o výši příjmu ze dne 9. 2. 2009, který mu dodal obviněný [jméno FO]. Žalovaný měl být zaměstnán jako dozorčí stavby s čistým příjmem ve výši 25 826 Kč u zaměstnavatele [jméno FO] – [název], přestože u této osoby nikdy zaměstnán nebyl a měl příjem pouze z částečného invalidního důchodu, kdy po schválení úvěru a převzetí finanční částky z úvěru [jméno FO], tyto finanční prostředky použili pro svou potřebu. Žalovaný dohodnuté splátky řádně a včas nehradil, na úvěr bylo zaplaceno celkem 9 858,80 Kč.

16. Z výše uvedeného vzal odvolací soud za prokázané, že potvrzení vypracoval [jméno FO] pro žalovaného k doložení žádosti o úvěr a i pro další v usnesení citované úvěrové smlouvy se společností [společnost 2], které byly použity na nákup zboží v provozovně [společnost 3] Žalovaný potvrzení o příjmu evidentně předložil při sepisu žádosti o úvěr (viz částka 25 826 Kč v žádosti uvedená). Není proto pravdivé jeho tvrzení, že potvrzení o příjmu nemohlo být použito při posuzování jeho schopnosti splácet poskytnutý úvěr.

17. Odvolací soud v projednávané věci za stěžejní považuje skutečnost, že posuzován je vztah mezi žalobkyní, resp. její právní předchůdkyní, a žalovaným. Vztah mezi žalovaným a panem [jméno FO] není rozhodný. Uvedený závěr vychází z provedeného dokazování, kde bylo prokázáno, že to byl žalovaný, kdo poskytl právní předchůdkyni žalobkyně nepravdivé údaje o své solventnosti, na základě kterých mu byl poskytnut úvěr, který žalovaný čerpal. Je proto na něm, aby žalobkyni zaplatil požadovanou částku, neboť se k tomu osobně zavázal. Délka probíhajícího řízení nezbavuje žalovaného této povinnosti, která vznikla ještě před jeho zahájením. Povinností žalovaného bylo dluh uhradit ve lhůtách ve smlouvě uvedených. Důvody, pro které si žalovaný peníze půjčil a jak je použil, nejsou pro posouzení projednávané věci relevantní zejména za situace, kdy je odvolací soud vázán rozhodnutím trestního soudu (§ 135 odst. 1 o. s. ř.), že žalovaný byl za uvedené jednání (trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 trestního zákona) pravomocně odsouzen. Lze proto na základě v řízení zjištěných skutečnosti dospět k závěru, že žalovaný neuzavřel smlouvu o úvěru v důsledku psychického donucení ze strany právní předchůdkyně žalobkyně a smlouva proto není neplatným právním úkonem z důvodu nesvobody vůle žalovaného (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Rovněž námitka o nestandardním prověřování solventnosti žalovaného není namístě. Smlouva o úvěru byla uzavřena před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. v době, kdy povinnost posuzování úvěruschopnosti u spotřebitelských úvěrů nebyla výslovně v zákoně upravena. Z provedeného dokazování je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného individuálně, vyšla z údajů a dokladů, které jí žalovaný předložil (viz obsah žádosti o úvěr a potvrzení o příjmu, vyúčtování služeb [p.o.2]). Z nich nevyplývá, že by žalovaný informoval právní předchůdkyni žalobkyně o svých závazcích, které nyní zmiňuje. Žalovaný se nemůže dovolávat svého nepoctivého jednání vůči bance a klást jí za vinu, že na základě jím uvedených nepravdivých údajů mu poskytla úvěr. Žalovaný byl za uvedené jednání, které Okresní soud v [adresa] posoudil jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 trestního zákona, odsouzen k podmíněnému tresu odnětí svobody (viz trestní příkaz ze dne 16. 4. 2012, č. j. [spisová značka]). Trest mu byl prominut v souvislostí s amnestií (viz usnesení ze dne 25. 1. 2013, č. j. [spisová značka]).

18. Z uvedených důvodů odvolací soud shledal napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé věcně správný, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, a podle § 219 o. s. ř. jej proto potvrdil.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení zcela neúspěšný, je proto povinen nahradit úspěšné žalobkyni náklady odvolacího řízení ve formě odměny jejího právního zástupce za účast na ústním jednání před odvolacím soudem konaném dne 8. 10. 2024 ve výši 6 100 Kč podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g/ vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, s připočtením paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Cestovné činí celkem 1875,74 Kč za jízdu zástupce žalobkyně na jednání k odvolacímu soudu konaném dne 8. 10. 2024 osobním vozidlem [název], RZ [SPZ] z [místo] a zpět (vzdálenost 240 km), při průměrné spotřebě 5,8 l/100 km, sazba základní náhrady 5,6 Kč za 1 km jízdy, cena pohonných hmot 38,20 Kč/l dle vyhlášky č. 398/2023. Nárok na náhradu vychází z § 157 zák. č. 262/2006 sb., ve znění pozdějších předpisů. Žalobkyni dále vznikly náklady v podobě náhrad za promeškaný čas ve výši 800 Kč při cestě ze sídla advokátní kanceláře právního zástupce na jednání k odvolacímu soudu a zpět podle § 14 odst. 1 písmeno a), odst. 3 vyhlášky číslo 177/1996 Sb. Dále náhrady DPH podle § 137 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., celkem částku uvedenou ve výroku II. tohoto rozsudku odvolacího soudu. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř., o platebním místě podle § 149 odst. 1 o. s. ř.