o 300 000 Kč s příslušenstvím a o 25 289 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. dubna 2024, č. j. 11 C 6/2024-39,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 8. 10. 2023 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 25 289 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 8. 10. 2023 do zaplacení (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobce domáhal na žalované náhrady majetkové újmy ve výši 25 289 Kč spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v souvislosti s nápravou nesprávného úředního postupu a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 300 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobených mu tvrzeným nesprávným úředním postupem v řízení vedeném [Orgán veřejné moci] – odborem výstavby a územního plánování (dále jen „[Orgán veřejné moci]“), pod sp. zn. [spisová značka], přičemž nesprávný úřední postup správního orgánu žalobce spatřoval v nepřibrání jeho osoby v rozporu s § 109 písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, jako účastníka stavebního řízení.

3. Žalobce uvedl, že se ze sdělení [Orgán veřejné moci] – odboru územního plánování a stavebního řádu (dále jen „[Orgán veřejné moci]“) doručeného mu dne 3. 2. 2021 dozvěděl, že dne 1. 7. 2019 bylo vydáno [Orgán veřejné moci] rozhodnutí, kterým došlo k povolení stavebního záměru města [adresa], žalobce však nebyl zahrnut do okruhu účastníků stavebního řízení. Žalobce podal dne 18. 2. 2021 proti rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne 1. 7. 2019 odvolání opomenutého účastníka řízení, jež bylo rozhodnutím [Orgán veřejné moci] ze dne 2. 7. 2021 zamítnuto jako opožděné. Jelikož se žalobce s rozhodnutím [Orgán veřejné moci] ze dne 2. 7. 2021 neztotožnil, podal proti němu dne 29. 7. 2021 správní žalobu ke [Orgán veřejné moci] (dále jen „[Orgán veřejné moci]“), která sice byla rozsudkem KS ze dne 28. 2. 2023 zamítnuta, nicméně [Orgán veřejné moci] konstatoval, že [Orgán veřejné moci] pochybil, když žalobce nepřibral jako účastníka řízení o povolení stavebního záměru, přičemž tentýž závěr zaujal i [Orgán veřejné moci] (dále jen „[Orgán veřejné moci]“) ve svém rozsudku ze dne 8. 8. 2023, jímž byla kasační stížnost žalobce zamítnuta.

4. Žalovaná se k žalobě vyjádřila s tím, že ve vztahu k nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu namítla prmlčení nároku, neboť uplynula lhůta dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), když správní řízení skončilo již dne 3. 7. 2019, v případě odvolání opomenutého účastníka proti rozhodnutí roční odvolací lhůta započala dne 3. 7. 2019 a skončila dne 4. 7. 2020, u žalované však byl nárok uplatněn až dne 6. 4. 2023 a žaloba byla podána dne 15. 1. 2024. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), umožňuje opomenutým účastníkům zvrátit právní moc vydaného rozhodnutí ještě po dobu 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděli, nejpozději však do jednoho roku od oznámení rozhodnutí poslednímu z neopomenutých účastníků, přičemž zmeškání úkonu nelze prominout. Poté již dostává přednost právní jistota ostatních účastníků a třetích osob, kteří postupovali s důvěrou ve vydané rozhodnutí, a opomenutí účastníci se s tímto stavem musí smířit. Odvolání žalobce však bylo podáno až dne 18. 2. 2021, tedy sedm měsíců po uplynutí odvolací lhůty, pročež odvolací správní orgán nemohl postupovat jinak, než je zamítnout jako opožděné.

5. Ve vztahu k nároku na náhradu majetkové újmy žalovaná namítla, že podle § 79 odst. 3 správního řádu si účastník nese své náklady, tedy si je sám hradí, o náhradě nákladů správního řízení soudního pak [Orgán veřejné moci] i [Orgán veřejné moci] rozhodly, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jeho žaloba i kasační stížnost byly zamítnuty jako nedůvodné. Nebyla tak splněna podmínka podle § 31 část věty první odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., neboť náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů.

6. Vycházeje z nesporných trvrzení účastníků, po provedeném dokazování, citaci ustanovení správního řádu upravujícího lhůtu k podání odvolání opomenutého účastníka řízení a ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravujícího promlčecí lhůtu nároku na náhradu nemajetkové újmy a upravujícího náhradu nákladů řízení jakožto náhradu škody (majetkové újmy), soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy je promlčen a nárok na náhradu majetkové újmy není po právu.

7. K nároku na náhradu nemajetkové újmy soud prvního stupně uvedl, že dle § 84 odst. 1 správního řádu správní řízení pro žalobce jakožto opomenutého účastníka skončilo dne 3. 7. 2020, když dne 3. 7. 2019 bylo správní rozhodnutí doručeno poslednímu z účastníků a dne 4. 7. 2019 začala běžet roční objektivní lhůta k podání odvolání pro žalobce, který byl opomenutým účastníkem, která skončila dne 3. 7. 2020. Od tohoto data pak žalobce měl šest měsíců dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. k podání žaloby (správně žádosti – poznámka odvolacího soudu), tedy do 3. 1. 2021, žalobce však svůj nárok u žalované uplatnil až dne 5. 4. 2023 a žalobu podal až dne 15. 1. 2024. Již nárok u žalované byl uplatněn po uplynutí promlčecí lhůty, tím spíše byla podána opožděně i žaloba.

8. K nároku na náhradu majetkové újmy soud prvního stupně uvedl, že náklady na vynaložené právní služby musí být vynaloženy účelně, v projednávaném případě již toto kritérium není splněno, když odvolání i následné žaloby ke správním soudům byly podávány zjevně opožděně (opožděné bylo odvolání; žaloba byla podána ke [Orgán veřejné moci], k [Orgán veřejné moci] byla podána kasační stížnost – poznámka odvolacího soudu), o právním výkladu správního řádu byl navíc žalobce detailně informován i ve sdělení [Orgán veřejné moci] doručeného mu dne 3. 2. 2021. Dále soud prvního stupně uvedl, že jestliže procesní předpisy v daném případě náhradu nákladů řízení umožňovaly, není možné, aby žalobce dosáhl náhrady nákladů takových řízení cestou občanskoprávní žaloby.

9. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy zcela úspěšné žalované přiznala náhradu nákladů řízení ve výši tří režijních paušálů po 300 Kč za písemné vyjádření k žalobě, přípravu na jednání a účast na soudním jednání. O lhůtě k plnění zjevně rozhodl podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.

10. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to v celém jeho rozsahu, podal žalobce včasné a přípustné odvolání. V jeho doplnění vyslovil nespokojenost s odlišným hodnocením běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu nemajetkové újmy žalovanou, žalobcem a soudem prvního stupně, když v tomto směru tak měl rozhodnutí soudu prvního stupně za nepřezkumatelné, a vytkl soudu prvního stupně, že se nijak nevypořádal s jeho argumentací ve vztahu k otázce promlčení předloženou v jeho podání ze dne 3. 4. 2024. Žalobce tak v této souvislosti uvedl, že běh subjektivní promlčecí hlůty stanovené § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. započal až ode dne 8. 3. 2023, t.j. ode dne následujícího po doručení rozsudku [Orgán veřejné moci] ze dne 28. 2. 2023, kdy tak nabyl vědomost o vzniku újmy a rozhodných okolnostech pro uplatnění svého nároku na náhradu újmy. Právní názor soudu prvního stupně stran počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty se může vázat jen k počátku běhu objektivní, nikoliv subjektivní promlčecí lhůty. Pokud se žalobce jakožto účastník řízení, jakkoliv opomenutý, rozhodl, byť neúspěšně, využít právní prostředky k ochraně svých práv, je do celkové doby nutno započíst i dobu, po kterou bylo o těchto prostředcích rozhodováno, když nebylo postaveno najisto, zda vydané správní rozhodnutí bude zrušeno, popřípadě bude prohlášeno za nicotné. Pokud by se tak stalo, bylo by otázkou, zda by žalobci vůbec nějaká újma vznikla, když by došlo k novému projednání stavebního záměru, v němž by žalobce mohl řádně uplatňovat svá práva, nadto by se pak jednalo o jiný odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí, nikoliv v nesprávném úředním postupu. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

11. K odvolání žalobce žalovaná po citaci části odůvodnění rozsudků [Orgán veřejné moci] ze dne 28. 2. 2023 a [Orgán veřejné moci] ze dne 8. 8. 2023 vztahujících se k běhu jednoroční odvolací lhůty opomenutého účastníka uvedla, že dle ustálené judikatury správní řád umožňuje zvrátit právní moc jednou vydaného rozhodnutí ještě po dobu jednoho roku od jeho oznámení poslednímu z (neopomenutých) účastníků, ale poté již dostává přednost právní jistota a opomenutí účastníci se s tímto stavem musí smířit. Na straně žalobce tak nebylo důvodné očekávat, že nastanou nové skutečnosti, na jejichž základě vznikne nová „vědomost o důvodu (titulu) vzniku újmy“, tj. náhrady nemajetkové újmy v penězích jakožto specifické formy zadostiučinění. Okamžik pravomocného skončení řízení, které dále pokračuje (například mimořádnými opravnými prostředky nebo ústavní stížností), je tak nerozhodný. Skutečnost, že právní zástupce žalobce při povědomí o předmětných lhůtách vyčkával s uplatněním žaloby tak nelze přičítat k její tíži. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

12. Žalobce při jednání odvolacího soudu nad rámec svého písemného odvolání uvedl, že závěr soudu prvního stupně, že promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy uplynula dne 3. 1. 2021 je nesprávný, když v té době ještě o tom, že běželo správní řízení nevěděl, o vydaném správnm rozhodnutí se dozvěděl až ze sdělení [Orgán veřejné moci] doručeného mu dne 3. 2. 2021, v té době však ještě nevěděl o všech rozhodných skutečnostech potřebných pro uplatnění nároku.

13. Žalovaná při jednání odvolacího soudu nad rámec svého písemného vyjádření k odvolání uvedla, že promlčecí lhůta započala běžet nejpozději doručením sdělení [Orgán veřejné moci] dne 3. 2. 2021, jakkoliv nezpochybňuje hodnocení počátku běhu promlčecí lhůty soudem prvního stupně, pokud je v uvedeném rozpor, je na odvolacím soudu, aby se s tím vypořádal.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a shledal je částečně vadným a částečně nedůvodným.

15. Odvolací soud neshledal odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně stran zamítnutí jeho požadavku na náhradu majetkové újmy způsobilým projednání, neboť přes výzvu soudu prvního stupně učiněnou usnesením ze dne 21. 5. 2024, č. j. 11 C 6/2024-47, jímž bylo reagováno na blanketní odvolání a jež obsahuje poučení o následcích nesplnění výzvy (odmínutí odvolání), neobsahuje žádný odvolací důvod (§ 212a odst. 2 o. s. ř.), když žalobce své odvolání sice doplnil (odůvodnil), ale jen ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut jeho žalobní požadavek na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, pročež jej nelze přezkoumat, přičemž žalobce své odvolání o odvolací důvod nedoplnil ani do doby rozhodnutí odvolacího soudu. Proto odvolací soud odvolání podle § 209, § 211 a § 43 odst. 2 věta první o. s. ř. odmítl, neboť žalobcem podané odvolání v uvedeném rozsahu neobsahuje ve smyslu § 212a odst. 2 o. s. ř. žádné odvolací důvody.

16. Odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně stran zamítnutí jeho požadavku na náhradu nemajetkové újmy však odvolací soud shledal způsobilým projednání, neboť k výzvě soudu prvního stupně učiněné usnesením ze dne 21. 5. 2024, č. j. 11 C 6/2024-47, je odůvodnil a zároveň se jedná o odvolání včasné a přípustné.

17. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění, správně i vycházel z nesporných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.), nicméně takto zjištěný skutkový stav neposoudil věcně správně i po stránce právní, když žalobcem popsaný skutkový děj, z něhož se domáhal náhrady nemajetkové újmy podřadil (zjevně jako účastníci) pod institut nesprávného úředního postupu a nikoliv nezákonného rozhodnutí dle zákona č. 82/1998 Sb.

18. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudem prvního stupně učiněných, dospěl k závěru o absenci odpovědnostního titulu k náhradě nemajetkové újmy, jímž by v dané věci mohlo být jen nezákonné rozhodnutí, které však vydáno nebylo.

19. Zákon č. 82/1998 Sb. rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to sice nezákonné rozhodnutí (jakožto rozhodnutí, jež bylo pro nezákonnost změněno či zrušeno k tomu příslušným orgánem) a nesprávný úřední postup, jímž se v ustálené judikatuře a teorii rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, ale neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu přímo směřujících k vydání rozhodnutí, které nacházejí svůj odraz v jeho obsahu, mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, samy o sobě odpovědnostní titul představovat nemohou (srov. Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci – komentář, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2007, str. 91; uvedené hodnocení nicméně shrnuje již po delší dobu konstantní judikaturu soudů v tomto směru, jež nedoznala jakékoliv změny – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 708/2007, a v něm citovaná judikatura Nejvyššího soudu).

20. Postup správního orgánu ve správním řízení je sice nepochybně úředním postupem, končí-li však vydáním rozhodnutí (tak jako v dané věci), jsou jakékoliv úvahy o (věcné) správnosti či nesprávnosti takového postupu (tedy postupu odrazivšího se v obsahu rozhodnutí, a tedy předcházejícího jeho vydání) bezpředmětné. O nesprávný úřední postup se tak v posuzované věci jednat nemůže. Je totiž zjevné, že jak soudem prvního stupně, tak oběma účastníky nezpochybňovaná skutečnost, že s žalobcem nebylo v předmětném řízení jednáno, jakkoliv s ním jednáno být mělo, by vedla ke zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, když by se jednalo o podstatnou vadu v řízení, nicméně k tomu nedošlo, neboť žalobce proti tomuto rozhodnutí nebrojil včasným (v k tomu určené lhůtě) odvoláním opomenutého účastníka. Žalobce jako opomenutý účastník řízení tak sice je aktivně legitimován ve smyslu § 7 odst. 1, odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., nicméně aby bylo možno rozhodnutí pokládat za nezákonné, musí jít o rozhodnutí pravomocné nebo vykonatelné bez ohledu na právní moc a zároveň musí být zrušeno nebo změněno pro nezákonnost. Je tak nutno vyjít z § 8 odst. 1, odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a jeho ustáleného judikatorního výkladu, tedy z toho, že nezbytnou podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, aby pravomocné (nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné) rozhodnutí bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno; rozhodnutím tohoto orgánu je totiž soud ve sporu o náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) proti státu vázán, tj. není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je či není nezákonné. Dále odvolací soud poukazuje na podmínku § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., tedy užití opravného prostředku v zákonem stanovených lhůtách, v daném případě řádného opravného prostředku (odvolání) ve správním řádem stanovené („prodloužené“) lhůtě určené právě pro opomenutého účastníka.

21. Odvolací soud tak rozhodnutí soudu prvního stupně stran zamítnutí žalobního požadavku na poskytnutí zadostiučinění z důvodu absence odpovědnostního titulu jako (ve výroku) věcně správné potvrdil, a to včetně správného akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení.

22. Pro nadbytečnost se tak odvolací soud podrobně nezabýval žalovanu vznesenou námitkou promlčení vztaženou k pochybení správního orgánu prvního stupně, na něž však nelze pohlížet jako na nesprávný úřední postup jakožto samostatný odpovědnostní titul, hodnocením této námitky soudem prvního stupně a nesouhlasnou argumentací žalobce (včetně namítaného rozporu s dobrými mravy, jenž soud prvního stupně neposuzoval).

23. Proto jen pro doplnění odvolací soud uvádí, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je nutno vztahovat k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o skutkových okolnostech, z nichž dovozoval pochybení orgánu veřejné moci, není rozhodná až jeho právní znalost takového pochybení, jíž žalobce vlastně argumentoval. O skutkových okolnostech se přitom žalobce dozvěděl nejpozději v červenci 2021, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí [Orgán veřejné moci] jakožto odvolacího správního orgánu, z něhož se dozvěděl nad rámec již své znalosti vydaného rozhodnutí [Orgán veřejné moci] a toho, že s ním nebylo jednáno, i to, od kdy počala plynout odvolací lhůta a kdy uplynula. Proto, pokud by bylo nahlíženo na pochybení [Orgán veřejné moci] jako na nesprávný úřední postup jakožto odpovědnostní titulu, byl by nárok žalobce na poskytnutí zadostiučinění promlčen. K žalobcem namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud uvádí, že tento nepřezkoumatelný není, okolnost, že soud prvního stupně zastal jiný názor než oba účastníci na počátek plynutí promčecí lhůty, je právním posouzením věci.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle §§ 224 odst. 1, 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. V řízení před odvolacím soudem byla zcela úspěšná žalovaná a přísluší jí tak na nákladech řízení částka 600 Kč představující jí požadované dva režijní paušály dle § 1 odst. 3 písm. a), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu) ve výši 300 Kč za úkon dle § 2 odst. 3 cit. vyhlášky. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 211 o. s. ř. a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší či plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.