o zaplacení 245 089,98 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. listopadu 2024, č. j. 27 C 172/2024-62,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 80 332,04 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 164 757,94 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 16 894,18 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 11 701,76 Kč, 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 245 089,98 Kč od 25. 2. 2024 do zaplacení a smluvním úrokem ve výši 11,30 % ročně z částky 242 989,98 Kč od 19. 8. 2023 do zaplacení (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků na ni nemá právo (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení celkově částky 245 089,98 Kč s příslušenstvím, odůvodněné tím, že nabyla předmětnou pohledávku od [právnická osoba]. (dále jen „banka“), která uzavřela dne 18. 10. 2016 s žalovaným smlouvu o úvěru a která poté, co řádně ověřila úvěruschopnost žalovaného /jak žalobkyně doplnila k výzvě soudu prvního stupně učiněné postupem dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)/, úvěr mu poskytla. Žalovaný však nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas, z toho důvodu banka úvěr zesplatnila.

3. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaný se k žalobnímu požadavku nevyjádřil.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování (stran konkrétních skutkových zjištění – blíže bod 5 odůvodnění), poté, co citoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“), upravující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a následky při nedodržení této povinnosti poskytovatelem úvěru, poté, co tyto následky rozebral (neplatnost smlouvy, povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu úvěru), poté, co uvedl, že po jeho výzvě (učiněné postupem dle § 118a o. s. ř. – poznámka odvolacího soudu) má za zjištěné, že banka před sjednáním úvěru neprovedla důkladné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného (že by byla řádně ověřena úvěruschopnost žalovaného, prověřeny jeho majetkové poměry, řádně zjištěny výdaje žalovaného a ověřena jejich správnost), pročež je úvěrová smlouva neplatná včetně ujednání týkajících se smluvních úroků, poplatků či smluvních pokut a žalobkyně tak má právo na vrácení částky poskytnuté bankou z titulu vydání bezdůvodného obohacení, přičemž žalovanému byla poskytnuta částka v celkové výši 324 707 Kč, žalovaný splatil celkem částku 244 374,96 Kč, dospěl k závěru, že je namístě uložit žalovanému, aby uhradil žalobkyni rozdíl uvedených částek, tedy 80 332,04 Kč.

5. K možnostem žalovaného jakožto spotřebitele vrátit jistinu úvěru poníženou o již vrácené plnění, resp. povinnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu úvěru poníženou o již vrácené plnění v době přiměřené jeho možnostem soud prvního stupně uvedl (zjevně za situace, kdy se žalovaný jednání neúčastnil, netvrdil a neprokazoval, jaké jsou jeho možnosti – poznámka odvolacího soudu), že musel určit lhůtu, ve které žalovanému plnění uloží (soud prvního stupně stanovil dobu tří dnů od právní moci rozsudku, tedy lhůtu pariční podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. – poznámka odvolacího soudu), čímž se stává nevrácená jistina úvěru, jakožto specifické bezdůvodné obohacení, splatnou, přičemž žalobkyně nemá nárok na úroky z prodlení (z částky jistiny úvěru ponížené o již vrácené plnění – poznámka odvolacího soudu), neboť lhůta splatnosti byla stanovena teprve tímto rozhodnutím.

6. Soud prvního stupně tak uzavřel, že žalobkyni přiznal toliko jistinu ve výši 80 332,04 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Všechny další žalobní požadavky zamítl.

7. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla úspěšná co do 33 % z celkového předmětu řízení, žalovanému však žádné náklady nevznikly.

8. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku o věci samé, pokud jí byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 15 % úroku z prodlení ročně z částky 80 332,04 Kč od 31. 3. 2024 do zaplacení, včasným a přípustným odvoláním. V něm vytkla soudu prvního stupně, že jí nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení, když opomenul skutečnost, že žalovaný se dostal do prodlení v důsledku neplnění svých peněžitých závazků /§ 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)/, přičemž nárok žalobkyně na úroky z prodlení přitom vyplývá přímo z § 1970 o. z. a jejich výše pak z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. /kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále jen „nařízení vlády č. 351/2013 Sb.“) – poznámka odvolacího soudu/. Protože s odkazem na § 1958 odst. 2 o. z. může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu, tak prvním dnem prodlení žalovaného byl 31. 3. 2024. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že žalovaný byl vyzván k plnění svého peněžitého dluhu žalobkyni jakožto novému věřiteli v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 27. 2. 2024, které mu bylo odesláno dne 15. 3. 2024, nejpozději třetí den po odeslání se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného, po marném uplynutí desetidenní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne 31. 3. 2024 dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení z částky bezdůvodného obohacení. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný tak měl dostatečný prostor vrátit poskytnutou jistinu, což však neučinil, přičemž povinnost vrátit poskytnutou jistinu nevznikla teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale již na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Žalovaný nadto v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel. Na podporu své argumentace o právu na úrok z prodlení v tzv. zákonné výši žalobkyně poukázala na několik soudních rozhodnutí odvolacích soudů. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadené části tak, že uloží žalovanému zaplatit jí úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 80 332,04 Kč od 31. 3. 2024 do zaplacení.

9. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

10. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně nad rámec svého písemného odvolání ničeho dalšího neuvedla.

11. Odvolací soud při nařízeném jednání (214 odst. 1 o. s. ř.), při němž v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. jednal v nepřítomnosti žalovaného, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212, § 212a o. s. ř.), a shledal odvolání žalobkyně částečně důvodným.

12. Odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná skutková zjištění, a věc správně právně posoudil po citaci ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru upravujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a následky při nedodržení této povinnosti poskytovatelem úvěru.

13. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně se tak s ním shoduje v jeho závěrech podrobně rozebraných v bodech 10 až 12 odůvodnění napadeného rozsudku, jež odvolací soud stručně již shrnul v odůvodnění tohoto rozsudku, přičemž stěžejně odvolací soud vycházel při posouzení důvodnosti odvolání žalobkyně z toho, že vyhovující výrok o věci samé, včetně soudem prvního stupně stanovené lhůty k vrácení jistiny úvěru ponížené o již vrácené plnění, nebyl napaden odvoláním a nabyl tak samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

14. Za takové situace odvolací soud vycházeje z důvodové zprávy k § 87 ZSU upravujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, dle níž pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním smyslem ochrany, a vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (body 16 a 17 odůvodnění), jehož kategorické a obecně použitelné závěry stran toho, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, přičemž poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu, a to v nové době splatnosti (účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka jakožto spotřebitele, když úprava zakotvená v § 87 ZSU je speciální úpravou k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., tento nárok mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSU (tedy pokud dlužník nevrátí zbývající část jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, která byla buď mezi účastníky dohodnuta nebo soudem, jako v projednávaném případě, určena – poznámka odvolacího soudu), se uplatní i v projednávaném případě bez ohledu na to, že žalovaný stran svých možností ničeho netvrdil, natož prokazoval (nová doba splatnosti byla soudem prvního stupně pravomocně určena).

15. Odvolací soud tak vycházel z toho, že vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 18. 1. 2025, vykonatelnosti pak dne 22. 1. 2025, kdy se tak žalovaný ocitl v prodlení s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, výše úroku z prodlení k 22. 1. 2025 činila dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 12 % ročně, pročež odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku o věci samé, pokud jí byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 15 % úroku z prodlení ročně z částky 80 332,04 Kč od 31. 3. 2024 do zaplacení, podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 12 % úrok z prodlení ročně z částky 80 332,04 Kč od 22. 1. 2025 do zaplacení, jinak jej v této části zamítavého výroku o věci samé podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

16. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 211 o. s. ř. a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší či plnění ve splátkách odvolací soud neshledal důvod.

17. O náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1, odst. 2 o. s. ř a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na částečný úspěch žalobkyně a částečný úspěch žalovaného, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím.