o zaplacení částky 620 044 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. ledna 2025, č. j. 46 C 368/2022-253,

1. Napadeným rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 46 C 368/2022-253, soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni 218 044 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 247 709,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II.).

2. Rozhodl takto o žalobě, kterou se žalobkyně (původně) domáhala na žalované zaplacení 620 044 Kč z titulu dne 27. 10. 2017 mezi žalovanou jako vydlužitelem a žalobkyní jako zapůjčitelem uzavřené smlouvy o zápůjčce peněz (dále i jen „smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytovat žalované zápůjčky finančních prostředků do výše 700 000 Kč na pokrytí provozu podnikání žalované s tím, že fakticky bylo dohodnuto, že při vyčerpání této částky a následné (částečné) úhradě ze strany žalované budou poskytovány další finanční prostředky do sjednané výše, přičemž finanční prostředky byly poskytnuty v několika dílčích částkách, vždy bezhotovostně, na bankovní účet žalované. Žalovaná v průběhu času částečně poskytnuté prostředky vrátila, nesplacená výše poskytnuté zápůjčky činí částku 620 044 Kč. Zápůjčka byla sjednána jako bezúročná s tím, že žalovaná byla povinna zápůjčku vrátit nejpozději do jednoho měsíce po ukončení pracovního poměru tehdejšího jednatele žalované [jméno FO] u žalované. K ukončení jeho pracovního poměru došlo ke dni 28. 2. 2022, splatnost dosud nesplacené části poskytnuté zápůjčky ve výši 620 044 Kč tak nastala dne 28. 3. 2022. Žalobkyně žalovanou opakovaně vyzývala k vrácení poskytnuté zápůjčky, avšak žalovaná adekvátně nereagovala a ničeho neuhradila. Ve smlouvě bylo sjednáno, že v případě prodlení žalované s vrácením zápůjčky se zavazuje žalobkyni uhradit také úrok z prodlení ve výši 1 % z dlužné částky měsíčně, tj. z částky 620 044 Kč.

3. Žalovaná s žalobním požadavkem vyslovila nesouhlas, když namítla, že žalovaná společnost byla účelově vytvořena synem žalobkyně [jméno FO], a to výlučně za účelem vyvádění jeho příjmů mimo exekuční řízení a následně oddlužení, když formálně příjmu ve výši cca 136 000 Kč ze „zaměstnání“ dosahovala žalovaná a on pobíral jen minimální mzdu od žalované jakožto její zaměstnanec. Vše zařizoval, organizoval a vyřizoval výlučně on, nikoliv jednatelka a jediná společnice žalované [jméno FO], která s ním žila a měla tři děti. Poté, co se [jméno FO] a [jméno FO] rozešli, vykonstruoval za použití své matky fiktivní antedatovanou půjčku, o které jednatelka nic neví, jedná se z jeho strany o mstu, vše vykonstruoval po skončení jeho jednatelství žalované dne 19. 2. 2020 při nátlaku na její účetní, která musela provést účetní změny z vkladu společníka na půjčku od žalobkyně. Nejednalo se o půjčku na chod žalované, neboť žádný chod kromě odklánění příjmů [jméno FO] před exekutorem a státem neměla. Podpis na smlouvě je zfalšovaný. Při jednání konaném dne [datum] žalovaná doplnila svá tvrzení, že platby poskytované žalobkyní žalované nebyly půjčkou žalované, ale finančním darem jejímu jednateli [jméno FO], smlouva je tak zastřeným právním úkonem. Jeho matka mu posílala peníze na účet žalované, jíž byl jednatelem a disponentem účtu, on s finančními prostředky dále nakládal, jako by se jednalo o jeho osobní účet a většina plateb byla prováděna pouze pro jeho osobní potřebu, nikoliv v rámci obchodní činnosti žalované. Úmysl osob, které podepisovaly smlouvu (matka [Jméno žalobkyně] a její syn [jméno FO]), nebyl přispívat na provoz žalované, ale odkloňovat, resp. vyvádět finanční prostředky takovým způsobem, aby jimi mohl volně nakládat [jméno FO] a obešel exekuční a insolvenční řízení.

4. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j. [spisová značka], žalobě co do částky 402 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 1 % měsíčně z částky 402 000 Kč od 29. 3. 2022 do zaplacení vyhověl (výrok I., jenž nebyl napaden odvoláním, pročež samostatně nabyl právní moci dnem 19. 3. 2024), žalobu co do zbytku, tedy co do částky 218 044 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 1 % měsíčně z částky 218 044 Kč od 29. 3. 2022 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

5. Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 25. 1. 2024 po provedeném dokazování a po citaci ustanovení zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“) upravujících pravidla střetu zájmů, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), upravujících institut smlouvy o zápůjčce a institut zastřeného právního jednání, zhodnotil uzavřenou smlouvu se závěrem, že se jedná o platně uzavřenou smlouvu o zápůjčce, když tato obsahuje předepsané náležitosti, je dostatečně určitá a srozumitelná, podepsána oběma smluvními stranami, přičemž za žalovanou byla podepsána jedním z jednatelů, a to [jméno FO], když dle zápisu v obchodním rejstříku byl každý z jednatelů oprávněn jednat samostatně. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda byla dodržena pravidla o střetu zájmů podle § 54 a násl. ZOK, a to za situace argumentace žalované, že tato pravidla byla porušena, přičemž dospěl k závěru, že se o střet zájmů jednalo, pravidla střetu zájmů však porušena nebyla. V této souvislosti uvedl, že žalobkyně je matkou [jméno FO], jedná se tak o osoby blízké. Podle § 54 odst. 1 ZOK se před uzavřením smlouvy dozvěděl tehdejší jednatel [jméno FO], že při výkonu jeho funkce může dojít ke střetu jeho zájmu se zájmem žalované, jeho povinností tak bylo informovat o tom bez zbytečného odkladu její nejvyšší orgán, neboť se jednalo o společnost s ručením omezeným s jediným společníkem, jímž byla [jméno FO]. V daném případě jednatel [jméno FO] nacházející se v konfliktu zájmů nemohl zastupovat žalovanou jako obchodní společnost, ledaže splnil svou notifikační povinnost podle § 55 odst. 1 ZOK a nedošlo k zákazu uzavření smlouvy podle § 56 odst. 2 ZOK. Vyhoví-li člen voleného orgánu požadavkům § 54 a násl. ZOK a není-li mu příslušným orgánem pozastaven výkon funkce či zakázáno uzavření smlouvy, nebrání střet jeho zájmů se zájmy obchodní korporace, aby ji při příslušném právním jednání zastoupil. [jméno FO] byla jako další jednatel a jako jediný společník ústně informována o uzavření smlouvy. Tím jednatel [právnická osoba] splnil notifikační povinnost, když tato povinnost může být splněna i ústně. Navíc i kdyby toto právní jednání bylo učiněno v neočištěném střetu zájmů, nemuselo by být stiženo vadou, pokud by neporušovalo zájmy obchodní korporace, přičemž v projednávaném případě zapůjčené finanční prostředky byly využívány i ve prospěch žalované. Soud prvního stupně přihlédl i k tomu, že hospodaření žalované s finančními prostředky ze zápůjčky probíhalo postupně a za účasti druhé jednatelky a jediné společnice [jméno FO]. Její obranu, že o ničem nevěděla, že smlouva byla vytvořena dodatečně kvůli tomu, aby se jí jednatel [jméno FO] po jejich rozchodu jakožto partnerů pomstil, soud prvního stupně zhodnotil jako účelovou z toho důvodu, že zapůjčené finanční prostředky užívala i ona a že bylo povinností nejvyššího orgánu, tedy v daném případě jí jakožto jediné společnice, každoročně odsouhlasit účetní závěrku společnosti dle § 190 odst. 2 písm. g) ZOK, navíc jí příslušelo i právo volit a odvolat jednatele dle § 190 odst. 2 písm. c) ZOK, přičemž pokud své povinnosti nedostála a svého oprávnění nevyužila, nelze to přičítat k tíži žalobkyně. Soud prvního stupně zhodnotil i obranu žalované, že zapůjčené finanční prostředky byly využívány výlučně pro potřeby [jméno FO], jako účelovou, když toto tvrzení bylo provedeným dokazováním vyvráceno. Soud prvního stupně se vypořádal i s námitkou žalované, že smlouva byla zastřeným právním jednáním, když šlo o darování anebo zápůjčku mezi matkou a synem. V řízení bylo pouze prokázáno, že žalobkyně a [jméno FO] jsou osoby blízké a že žalobkyně zasílala na účet žalované finanční prostředky, které využívala jak žalovaná, tak i její jednatel [jméno FO]. Nebylo však prokázáno, že by tyto prostředky využíval výlučně [jméno FO]. Smlouvou byl naopak prokázán právní důvod zasílání finančních prostředků, když smlouva byla vedena v účetnictví žalované, jakkoliv se zaslanými finančními prostředky bylo původně účtováno chybně. Skutečnost, že [jméno FO] byl v úpadku, bylo mu povoleno řešení úpadku oddlužením a že proti němu byly vedeny exekuce, zastřené právní jednání neprokazuje. Soud prvního stupně uvedl, že přihlédl i k tomu, že jednatelka a jediná společnice žalované tyto finanční prostředky využívala, o jejich původ se nezajímala, ačkoliv měla možnost jako jediná společnice uvedené činit. Nelze tak dospět k závěru, že šlo o darování finančních prostředků [jméno FO]. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce žalované stran dodatečného vložení smlouvy do účetnictví žalované, když bylo prokázáno, že tato byla vložena dne 27. 10. 2017 do sdílené složky na [aplikace], tvrzení žalované o dodatečném vložení bylo provedenými důkazy vyvráceno. Dovětkem soud prvního stupně uvedl, že i kdyby nebyla hypoteticky smlouva uzavřena či by nebyla uzavřena platně, pak by bylo povinností žalované vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně se zabýval i námitkou promlčení vznesenou žalovanou co do částky 245 000 Kč s odůvodněním, že platby v této částce byly uskutečněny tři roky před podáním žaloby, přičemž důvodnosti této námitky nepřisvědčil. V této souvislosti soud prvního stupně uvedl, že smlouva byla uzavřena dne 27. 10. 2027, žalovaná se zavázala vrátit zápůjčku nejpozději do jednoho měsíce po ukončení pracovního vztahu jednatele [jméno FO], ten zaměstnání ukončil dne 28. 2. 2022, pročež splatnost zápůjčky nastala dne 28. 3. 2022 a žaloba byla podána již dne 26. 9. 2022. Soud prvního stupně však dospěl k závěru jen o částečné důvodnosti žalobního nároku. V této souvislosti uvedl, že žalobkyně zapůjčila dle smlouvy částku 700 000 Kč. Tomu, že se jednalo o jakýsi kontokorent, soud prvního stupně nepřisvědčil, neboť se nejednalo o smlouvu o úvěru dle § 2395 o. z., smlouva žádné takové ujednání neobsahovala, zněla na částku 700 000 Kč, kterou měla žalobkyně poskytovat žalované postupně, ničeho dalšího ohledně opakovaného poskytování ujednáno nebylo. Jakkoliv žalobkyně poskytla částku 933 044 Kč, tak soud prvního stupně uvedl, že vyšel se sjednané výše zápůjčky, neboť žalobkyně od počátku setrvale tvrdila a prokazovala uzavření smlouvy a domáhala se vrácení zápůjčky plynoucí z ní. Od sjednané výše zápůjčky 700 000 Kč tak soud prvního stupně odečetl částku, která byla postupně žalobkyni žalovanou vrácena, tedy částku 298 000 Kč. Početní rozdíl mezi zapůjčenou a vrácenou částkou činil 402 000 Kč, pročež žalobě co do této částky vyhověl, a to i s požadovaným příslušenstvím z této částky s odkazem na § 1970 o. z., ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl.

6. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 25. 6. 2024, č. j. [spisová značka], rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 1. 2024, č. j. [spisová značka], v zamítavém výroku o věci samé (II.) a ve výroku o náhradě nákladů řízení (III.) zrušil a věc vrátil v rozsahu tomu odpovídajícím soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. V soudem prvního stupně avizovaném odvolání proti rozsudku ze dne 25. 1. 2024, č. j. 46 C 368/2022-172, žalobkyně připomněla, že již v žalobě uváděla, že fakticky bylo stranami smlouvy dohodnuto, že při vyčerpání částky 700 000 Kč a následné (částečné) úhradě ze strany žalované budou poskytovány další finanční prostředky, vždy až do sjednané výše, což bylo potvrzeno výslechem [jméno FO] a tuto faktickou praxi potvrdila při své svědecké výpovědi i bývalá účetní žalované [jméno FO]. Žalobkyně vyčetla soudu prvního stupně, že v řízení před ním uváděla, že i v případě, pokud by smlouva byla posouzena jako neplatná či nedostatečná, jsou peněžní prostředky v celkové částce 620 044 Kč, které byly žalobkyní žalované poskytnuty a nebyly vráceny, bezdůvodným obohacením žalované na úkor žalobkyně, nicméně soud prvního stupně se s touto argumentací nevypořádal. Žalobkyně dále vyčetla soudu prvního stupně, že přestože od počátku tvrdila, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva, která měla fakticky povahu tzv. kontokorentu, tedy prostředky měly na jejím základě být poskytovány opakovaně, jak tomu také v praxi bylo, ten toto bezdůvodně odmítl, aniž by však splnil svou poučovací povinnost dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tedy žalobkyni nepoučil o tom, že poskytnutá zápůjčka nemohla být dostatečným podkladem pro opakovaně poskytované plnění, ani že by měl odlišný právní názor na věc a vyzval by tak žalobkyni k případnému doplnění vylíčení rozhodných skutečností. Pokud by se žalobkyni takového adekvátního poučení dostalo, mohla navrhnout, aby smlouva byla posouzena dle skutečně projeveného úmyslu stran v souladu s § 556 o. z., či ve smyslu § 555 odst. 2 o. z. mohla být posouzena jako zastřená smlouva o úvěru, jakkoliv k takovému posouzení mělo dojít automaticky, i bez nutnosti výslovného upozornění ze strany žalobkyně. Tím spíše, pokud v řízení bylo prokázáno, že vůlí stran bylo, aby finanční prostředky byly za základě smlouvy poskytovány opakovaně, vždy až do vyčerpání maximálního limitu ve výši 700 000 Kč.

8. K soudu prvního stupně avizovanému odvolání proti rozsudku ze dne 25. 1. 2024, č. j. 46 C 368/2022-172, se vyjádřila žalovaná s tím, že jakkoliv proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodala, tak s ním vyslovila nesouhlas, a to z důvodů podrobně v řízení před soudem prvního stupně uvedených, přičemž tyto zopakovala (k podpisu smlouvy došlo až těsně před podáním žaloby, byla tak antedatována, přičemž důkazy prokazující podepsání smlouvy dne 27. 10. 2017 jsou nevěrohodné; šlo o simulovaný právní úkon, když se jednalo o darování finančních prostředků synovi žalobkyně, účelem převádění finančních prostředků byla možnost dispozice s nimi synem žalobkyně, jenž byl v exekucích a následně v insolvenci a šlo o krytí jeho příjmů, přičemž měl k účtu žalované dispoziční právo a s penězi mimo rámec žalované nakládal a vynakládal je z větší části na uspokojování svých potřeb a potřeb své rodiny; smlouva je neplatná z důvodu střetu zájmů, přičemž nebyla oznámena společnici žalované; smlouva je neplatná pro svou neurčitost a nejasnost).

9. Městský soud v Praze v usnesení ze dne 25. 6. 2024 nejprve v reakci na vyjádření žalované k odvolání žalobkyně, když se jednalo o opakovanou argumentaci užitou již před soudem prvního stupně, uvedl, že se se závěrem soudu prvního stupně stran posouzení otázky platnosti smlouvy jakožto smlouvy o zápůjčce, se závěrem, že se o střet zájmů jednalo, pravidla střetu zájmů však porušena nebyla a že zapůjčené finanční prostředky nebyly využívány výlučně pro potřeby [jméno FO], ale byly využívány i ve prospěch žalované, a se závěrem, že se jednalo o smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou a nikoliv o právní jednání ve vztahu mezi žalobkyní a jejím synem [jméno FO], a rovněž se závěrem, že smlouva nebyla dodatečně vložena do účetnictví žalované, když konstatoval, že nebylo lze přehlédnut, že žalovaná byla opakovaně ve smyslu § 118a o. s. ř. vyzvána stran jí namítané otázky technické změny konkrétního souboru, tj. předmětné smlouvy (v souvislosti s jí namítaným dodatečným vložením smlouvy do účetnictví žalované), a závěrem, že nedošlo k promlčení závazku ze smlouvy, zcela ztotožňuje, když soud prvního stupně se těmito otázkami dostatečně zabýval a odůvodnění jeho rozhodnutí bylo v tomto směru přesvědčivé. Jako problematické však odvolací soud shledal závěr soudu prvního stupně, z jakého důvodu přiznal žalobkyni nárok jen částečně. V této souvislosti uvedl, že je důvodná odvolací námitka žalobkyně, že nebyla vedena postupem dle § 118a o. s. ř. stran otázky zapůjčených peněz přesahujících částku 700 000 Kč. Na druhou stranu se odvolací soud neztotožnil s její argumentací, že bylo v řízení prokázáno výslechem [jméno FO] a [jméno FO], že vůle smluvních stran směřovala k tomu, že žalobkyně bude poskytovat finanční prostředky postupně vždy až do výše 700 000 Kč, a to poté, co dojde k jejich částečnému vrácení, když dle odvolacího soudu žalobkyní již od počátku řízení tvrzená podle jejích slov faktická dohoda v tomto smyslu nebyla prokázána, neboť [jméno FO] vypovídala jen o postupném zasílání částek a výpověď [jméno FO] v tomto směru nebyla průkazná. Odvolací soud vyčetl soudu prvního stupně, že se vůlí smluvních stran při uzavření smlouvy nezabýval, vyšel jen ze znění textu smlouvy, z něhož se postupné vracení a opětovné zapůjčování nepodává, což však neznamená, že vůle smluvních stran nemusela být taková, jak žalobkyně uváděla, tedy že fakticky dohoda smluvních stran zněla, že pokud se nějaká částka vrátí, může být do limitu 700 000 Kč půjčena opětovně. Odvolací soud zdůraznil, že je však na žalobkyni, aby toto své již základní žalobní tvrzení prokázala, když se tak z dosud provedených důkazů nestalo, pročež je na místě, aby soud prvního stupně žalobkyni v tomto smyslu poučil a bude na ní, aby navrhla důkazy a tyto byly provedeny. Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy soud prvního stupně žalobkyni v uvedeném smyslu nevyzval, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci, pročež prozatím nemůže zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně obstát. Odvolací soud proto zavázal soud prvního stupně, aby žalobkyni v již uvedeném smyslu vyzval postupem dle § 118a o. s. ř. a v případě, že bude mít za to, že žalobkyně své povinnosti tvrdit a prokazovat dostála, aby se opětovně zabýval výší žalobkyní uplatněného nároku; v případě, že nebude mít za to, že dohoda smluvních stran zněla na opětovné půjčování finančních prostředků v případě jejich vrácení, resp. že tato nebyla žalobkyní prokázána, zavázal soud prvního stupně, aby se vypořádal s námitkou žalobkyně, že by se v takovém případě jednalo o bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně a aby se pro tento případ opětovně vypořádal s žalovanou vznesenou námitkou promlčení, když soud prvního stupně se zabýval otázkou promlčení jen ve vztahu k platně uzavřené smlouvě. Odvolací soud konečně soud prvního stupně zavázal, aby i v této souvislosti žalobkyni vyzval, aby postavila najisto jakých dlužných částek (jejich výši a kdy byly poskytnuty) se po žalované domáhá, a to za situace, kdy vyslovila souhlas se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že žalované postupně zapůjčila částku 933 044 Kč a byla jí postupně vrácena částka 298 000 Kč, což však žalobnímu požadavku, jenž by měl spočívat v rozdílu uvedených částek, na úhradu částky 620 044 Kč, neodpovídá.

10. Žalobkyně poté, kdy byla poučena soudem prvního stupně podle § 118a odst. 3 o. s. ř. dne 19. 11. 2024, doplnila svá skutková tvrzení s tím, že celková dlužná částka činila 918 044 Kč, celkově byla zapůjčena částka 758 000 Kč, když i u částky 58 000 Kč přesahující částku 700 000 Kč byla platba označena jako půjčka, lze tak předpokládat, že šlo o další zápůjčku, zkonkretizovala jednotlivé finanční prostředky (platby), které žalované poskytla, přičemž shrnula, že částku 402 000 Kč požaduje z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 27. 10. 2017, kdy tato částka představuje rozdíl mezi poskytnutou částkou 700 000 Kč a vrácenou částkou 298 000 Kč, částku 58 000 Kč požaduje z titulu ústně uzavřené smlouvy o zápůjčce a částku 160 044 Kč požaduje z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž rozvedla, kdy se tyto částky staly splatné (blíže bod 7 odůvodnění rozsudku).

11. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalovaná ohledně doplnění skutkových tvrzení žalobkyní nezpochybnila to, že platby proběhly, zpochybnila však tvrzení, že tyto platby měly být označeny jako splátka půjčky, pokud pak jde o platbu z 13. 3. 2020, kdy částka 58 000 Kč měla překročit rámec 700 000 Kč a měla být údajně poskytnuta jako další zápůjčka, uvedla, že jednatelka žalované si není vědoma toho, že by uzavírala nějakou zápůjčku stran této částky a [jméno FO] již v této době jednatelem žalované nebyl (blíže bod 8 odůvodnění rozsudku).

12. Žalobkyně podáním ze dne 8. 1. 2025 vzala žalobu zpět co do úroku z prodlení ve smluvně sjednané výši 1 % měsíčně z částky 218 044 Kč od 29. 3. 2022 do zaplacení, žalovaná vyslovila s částečným zpětvzetím žaloby souhlas, pročež soud prvního stupně usnesením ze dne 16. 1. 2025, č. j. 46 C 368/2022-245, řízení v této části zastavil. Současně se žalobkyně podáním ze dne 8. 1. 2025 domáhala změny žaloby spočívající v požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení z uvedené částky, již soud prvního stupně s ohledem na stav řízení usnesením ze dne 16. 1. 2025, č.j. 46 C 368/2022-245, nepřipustil.

13. Soud prvního stupně po provedeném dokazování skutkově uzavřel, že dne 27. 10. 2017 uzavřela žalobkyně jako zapůjčitel se žalovanou jako vydlužitelem smlouvu o zápůjčce, kterou se žalobkyně zavázala zapůjčit vydlužiteli celkem 700 000 Kč na pokrytí provozu podnikání žalované, a žalovaná se zavázala vrátit tuto částku podle podmínek této smlouvy, tedy nejpozději do jednoho měsíce po ukončení pracovního vztahu jednatele [jméno FO] se žalovanou, když tento ukončil zaměstnání dne 28. 2. 2022, přičemž pro případ prodlení žalované s vrácením zápůjčky se žalovaná zavázala uhradit také úrok z prodlení, popsala jednotlivé platby zaslané žalobkyní a platby zaslané zpět žalovanou, kdy tak nevrácena zůstala celkem částka 620 044 Kč, z níž již byla žalobkyni pravomocně přiznána částka 402 000 Kč s příslušenstvím (blíže stran podrobných skutkových zjištění z jednotlivých důkazů bod 12 odůvodnění); soud prvního stupně uvedl, že k tvrzení žalobkyně ohledně uzavření další smlouvy o zápůjčce ve výši 58 000 Kč nepřihlédl, neboť bylo uplatněno v rozporu se zásadou koncentrace, nadto žalobkyně neoznačila žádné důkazy k prokázání tohoto nového tvrzení a ani nevěděla, kdo tuto další smlouvu o zápůjčce za žalovanou měl uzavřít (blíže bod 13 odůvodnění).

14. Po právní stránce soud prvního stupně hodnotil věc podle ustanovení ZOK upravujících pravidla střetu zájmů, ustanovení občanského zákoníku upravujících instituty smlouvy o zápůjčce, zastřeného právního jednání, bezdůvodného obohacení, promlčení a splnění dluhu (blíže body 15 až 27 odůvodnění), přičemž opětovně zhodnotil uzavřenou smlouvu se závěrem, že se jedná o platně uzavřenou smlouvu o zápůjčce, když tato obsahuje předepsané náležitosti, je dostatečně určitá a srozumitelná, podepsána oběma smluvními stranami, přičemž za žalovanou byla podepsána jedním z jednatelů, a to [jméno FO], když dle zápisu v obchodním rejstříku byl každý z jednatelů oprávněn jednat samostatně; s odkazem na svůj předešlý rozsudek (srov. shora) dospěl opětovně k závěru, že při uzavírání smlouvy byla dodržena pravidla o střetu zájmů, nepřisvědčil námitce žalované, že smlouva o zápůjčce byla zastřeným právním jednáním, nepřisvědčil její námitce, že tato smlouva byla do účetnictví žalované vložena dodatečně (bod 28 odůvodnění).

15. Soud prvního stupně se s negativním závěrem (bod 29 odůvodnění) zabýval otázkou výše ujednané částky poskytované žalobkyní dle smlouvy o zápůjčce, když žalobkyně tvrdila, že šlo o jakýsi kontokorent, tedy, že finanční prostředky mohly být dle této smlouvy poskytovány opakovaně až do výše dlužné částky. V této souvislosti uvedl, že toto tvrzení žalobkyně bylo v prvé řadě vyvráceno samotným písemným zněním smlouvy. Ani dodatečnými výslechy svědků [jméno FO] a [jméno FO] se pak žalobkyni nepodařilo prokázat, že se jednalo o smlouvu o úvěru (kontokorent), když svědkyně [jméno FO] uvedené dovozovala údajně z toho, že to tak chápala, aniž by byla schopna přesvědčivě vysvětlit, proč tomu tak bylo, a výpověď svědka [jméno FO] soud prvního stupně hodnotil jako účelovou a rozpornou s vlastní smlouvou. V daném případě byla uzavřena smlouva o zápůjčce znějící na částku 700 000 Kč, kterou měla poskytovat žalobkyně žalované postupně, nic dalšího ohledně opakovaného poskytování ujednáno nebylo. Soud prvního stupně tak vyšel z částky 700 000 Kč, od níž odečetl částku, která byla postupně žalobkyni žalovanou vrácena, tedy částku 298 000 Kč, kdy tak početní rozdíl mezi zapůjčenou a vrácenou částkou činil 402 000 Kč, přičemž tato částka spolu se smluvním úrokem z prodlení již byla pravomocně přiznána. Z žalobkyní poskytnuté částky zůstala žalovanou neuhrazena a dosud nepřiznána částka 218 044 Kč.

16. Obranu žalované, že zapůjčené finanční prostředky byly využívány výlučně pro potřeby [jméno FO], soud prvního stupně hodnotil jako listinnými důkazy v řízení provedenými vyvrácenou (blíže bod 30 odůvodnění).

17. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda žalované vznikla povinnost vrátit žalobkyni i částku 218 044 Kč. Uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalované tuto částku postupnými platbami na účet žalované zaslala, jelikož nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že šlo o jakýsi kontokorent, posoudil nárok žalobkyně ohledně této částky z titulu bezdůvodného obohacení, když žalovaná se bez spravedlivého důvodu obohatila na úkor žalobkyně, neboť právní důvod, tedy tvrzená smlouva o zápůjčce, neexistoval (blíže bod 31 odůvodnění).

18. Soud prvního stupně se zabýval i námitkou promlčení vznesenou žalovanou co do částky 245 000 Kč (že platby v této částce byly uskutečněny tři roky před podáním žaloby), přičemž zjevně ve vztahu k platbám podle smlouvy o zápůjčce dospěl k závěru, že k promlčení nároku nedošlo, neboť smlouva byla uzavřena dne 27. 10. 2027, žalovaná se zavázala vrátit zápůjčku nejpozději do jednoho měsíce po ukončení pracovního vztahu jednatele [jméno FO], ten zaměstnání ukončil dne 28. 2. 2022, pročež splatnost zápůjčky nastala dne 28. 3. 2022 a žaloba byla podána již dne 26. 9. 2022. Tříletá promlčecí doba (§ 629 odst. 1 o. z.) počala podle § 619 odst. 1 o. z. běžet dne 1. 3. 2022, přičemž v jejím průběhu došlo podáním žaloby k přerušení běhu promlčecí doby. Promlčení závazku podle § 609 o. z. tak nenastalo. Navíc žalovaná prováděla částečné úhrady zápůjčky, a to, aniž by nějak rozporovala smlouvu o zápůjčce, závazek tak podle § 2054 odst. 2 o. z. uznala, v takovémto případě pak činí promlčecí lhůta 10 let (§ 639 o. z.).

19. Soud prvního stupně se zabýval i námitkou promlčení stran částky 218 044 Kč. Uvedl, že vyšel z ustanovení občanského zákoníku vztahujících se k zániku a splatnosti závazku. Po citaci rozhodnutí Nejvyššího soudu uzavřel, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení mohl být splatný nejdříve uplynutím lhůty k plnění stanovené v první prokazatelně odesílané výzvě k plnění, a to podle dopisu odeslaného dne 8. 8. 2022, který byl žalované doručen 16. 8. 2022. Stanovená lhůta 7 dnů pro zaplacení uplynula dnem 23. 8. 2022. Žaloba byla podána 26. 9. 2022. Promlčecí doba počala dle § 619 odst. 1 o. z. běžet dne 24. 8. 2022 a její délka činila tři roky (§ 629 odst. 1 o. z.). V době běhu promlčecí lhůty došlo podáním žaloby k přerušení běhu promlčecí doby. Promlčení závazku z titulu bezdůvodného obohacení podle § 609 o. z. tak nenastalo. Soud prvního stupně proto uložil žalované zaplatit částku 218 044 Kč.

20. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal v řízení zcela úspěšné žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení ve výši 247 709,10 Kč, přičemž uvedl, že jim odpovídají náklady na zaplacení soudního poplatku za žalobu (24 802 Kč) a za odvolání (10 903 Kč) a náklady zastoupení advokátkou /odměna po 10 820 Kč (z tarifní hodnoty 620 044 Kč) za každý z jedenácti úkonů právní služby (převzetí a příprava věci, předžalobní výzva, sepis žaloby, replika z 15. 2. 2023, účast u soudního jednání dne [datum], replika z 9. 6. 2023, účast u soudního jednání dne [datum], účast u soudního jednání dne [datum], replika z 27. 10. 2023, účast u soudního jednání dne [datum], účast u soudního jednání dne [datum]); jedenáct paušálních náhrad po 300 Kč; odměna po 9 180 Kč (z tarifní hodnoty 218 044 Kč) za každý z pěti úkonů právní služby (odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne [datum], účast u soudního jednání dne [datum], replika z 8. 1. 2025, účast u soudního jednání dne [datum]); odměna ve výši 4 590 Kč za úkon spočívající v návrhu na doplnění dokazování k výzvě soudu z 4. 9. 2024; pět paušálních náhrad po 300 Kč a dvě paušální náhrady po 450 Kč; 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 36 794,10 Kč/.

21. Lhůtu k plnění soud prvního stupně zjevně stanovil podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

22. Žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. V němž nesouhlasila se závěrem, že se mělo jednat o bezdůvodné obohacení žalované, neboť se bez spravedlivého důvodu na úkor žalobkyně neobohatila. Uvedla, že žalobkyně po neúspěšném pokusu prokázat svá tvrzení ohledně smlouvy o kontokorentu změnila svá skutková tvrzení a právní titul vymáhané částky označila jako bezdůvodné obohacení. Nicméně podle platné právní úpravy se o bezdůvodné obohacení jedná, pokud se na úkor jiného někdo bez spravedlivého důvodu obohatí, nikoli, jak tomu bylo podle dřívější právní úpravy, bez jakéhokoli právního důvodu obohatí. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že se nepodařilo prokázat, že předmětné finanční prostředky čerpal [jméno FO] pro své potřeby. Naopak, v řízení bylo prokázáno, a to jeho výpovědí, že finanční prostředky z účtu čerpal v podstatě výhradně on pro své soukromé potřeby. V dané věci se nemohlo jednat o bezdůvodné obohacení na straně žalované. Jestliže odesílatelem a příjemcem byl na základě dispozičního práva k oběma účtům vždy [jméno FO], pak právní důvod jistě znal, bylo jím naplňování jeho osobních potřeb, byl zde tedy spravedlivý důvod poskytnutí finančních prostředků. Předmětem podnikání žalované bylo IT poradenství a veškeré náklady spojené s tímto druhem podnikání jsou zajištění výpočetní techniky, popřípadě cesta k zákazníkovi. Z výpisů z účtu nebyly žádné z uvedených výdajů prokázány, jednalo se o nejrůznější platby soukromého charakteru. V řízení bylo prokázáno, že veškeré výdaje byly užity pro soukromé účely [jméno FO], a to ať pro jeho již čistě osobní potřeby anebo pro potřeby jeho tehdejší rodiny, které z firemního účtu platil. Toto byl tedy spravedlivý důvod uvedených plateb a nejedná se o bezdůvodné obohacení. Nadto z tvrzení žalobkyně není zřejmé, v čem mělo bezdůvodné obohacení žalované spočívat, když žalobkyně žádnou skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení netvrdila. Zasílání finančních prostředků z účtů žalobkyně osobou [jméno FO] na účet společnosti, jejímž byl jednatelem, je vyvádění peněz z jeho činnosti přes žalovanou mimo jeho exekuci a insolvenci, když s penězi nakládal sám pro svou potřebu. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítne.

23. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované vyslovila přesvědčení o věcné správnosti rozsudku soudu prvního stupně a o tom, že se řádně vypořádal se všemi opět uváděnými námitkami žalované a že dodržel závazný názor odvolacího soudu. K námitce žalované, že nemohlo dojít na její straně k bezdůvodnému obohacení, neboť nebyla naplněna podmínka, že k obohacení došlo bez spravedlivého důvodu, neboť s finančními prostředky za žalobkyni i žalovanou měl disponovat [jméno FO], syn žalobkyně a tehdejší jednatel žalované, který měl finanční prostředky použít pro potřeby své a své rodiny, čímž měl být dán spravedlivý důvod pro poskytnutí finančních prostředků, žalobkyně uvedla, že žalovaná ignoruje fakt, že [jméno FO] není ani žalobcem, ani žalovaným, a že finanční prostředky, které jsou předmětem řízení byly poskytovány žalobkyní žalované, nikoli [jméno FO] nebo ze strany [jméno FO]. Nadto nebylo prokázáno, že by prostředky byly užity výhradně pro jeho potřeby, jedná se tak o nepodloženou spekulaci žalované. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalované poskytla celkově částku 918 044 Kč, a to postupně, když právním důvodem byla řádně uzavřená smlouva o zápůjčce, neboť vůlí stran bylo poskytnutí kontokorentu až do výše 700 000 Kč. Žalovaná před podáním žaloby žalobkyni vrátila celkem 298 000 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že se soud prvního stupně neztotožnil s názorem žalobkyně o kontokorentním charakteru smlouvy o zápůjčce, kterou tak posoudil jako smlouvu o zápůjčce na částku 700 000 Kč, a v dosavadním řízení pravomocně přiznal žalobkyni nárok na zaplacení 402 000 Kč s příslušenstvím, namítala žalobkyně, že částka 218 044 Kč musí být posouzena přinejmenším jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně, neboť k plnění došlo bez právního důvodu, resp. z právního důvodu, který odpadl. Samotný fakt, že plnění bylo poskytnuto bez právního důvodu nebo že právní důvod odpadl, je důvodem bezdůvodného obohacení, došlo tak k plnění bez spravedlivého důvodu. Žalovaná přitom přijetí těchto prostředků nezpochybnila. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

24. V doplňujícím podání (jež bylo zároveň reakcí žalované na vyjádření žalobkyně k odvolání) žalovaná zopakovala svá tvrzení stran toho, že všechny finanční transakce jak na straně žalobkyně, tak žalované prováděl syn žalobkyně [jméno FO], přičemž jím převáděné finanční prostředky byly použity převážně pro jeho potřeby (žalovaná se ohradila, že by uváděla, že by byly použity výhradně pro jeho potřeby). K bezdůvodnému obohacení tak nemohlo dojít, neboť finanční transakce byly prováděny vědomě dobrovolně [jméno FO] na základě zmocnění žalobkyně a finanční prostředky čerpal převážně pro svou potřebu. Dále uvedla, že vůle stran smlouvy poskytovat kontokorent nebyla prokázána, přičemž smlouva zněla na celkovou částku 700 000 Kč, pročež nešlo o to, že by odpadl právní důvod (kontokorent), neboť neexistoval. Žalovaná vyslovila přesvědčení o tom, že soud prvního stupně nedodržel závazný názor odvolacího soudu, jenž se týkal tří oblastí. Za prvé otázky tzv. kontokorentu, který opět nebyl prokázán. Za druhé otázky bezdůvodného obohacení, k němuž z již uvedených důvodů nedošlo, když nebyly naplněny jeho zákonné znaky, tj. plnění bez spravedlivého důvodu a v jeho rámci plnění bez právního důvodu či omylu či plnění z právního důvodu, který odpadl. Za třetí otázky promlčení, při jejímž posouzení soud prvního stupně vycházel z nesprávné premisy, že u bezdůvodného obohacení existuje lhůta pro provedení plnění, jako např. u půjčky bez uvedení lhůty splatnosti, a že teprve od výzvy k vrácení bezdůvodného obohacení běží promlčecí lhůta. Tato však začíná běžet dle § 619 o. z. ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, a dle § 621 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo a o osobě povinné k jeho vydání. [jméno FO] měl o již uvedených okolnostech jako zmocněnec dle § 621 o. z. vědomost a teoreticky by tak lhůta pro promlčení začínala okamžikem provedení platby.

25. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně ani žalovaná nad rámec svých písemných podání učiněných v odvolacím řízení již ničeho dalšího neuvedly.

26. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a, 214 odst. 1 o. s. ř.), a neshledal odvolání žalované důvodným.

27. Odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná skutková zjištění, a věc správně právně posoudil po citaci ustanovení občanského zákoníku upravujících zejména bezdůvodné obohacení a promlčení.

28. Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně se tak s ním opětovně shoduje v jeho závěrech stran posouzení otázky platnosti smlouvy jakožto smlouvy o zápůjčce, stran toho, že se o střet zájmů jednalo, pravidla střetu zájmů však porušena nebyla, stran smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou a nikoliv že by šlo o právní jednání ve vztahu mezi žalobkyní a jejím synem [jméno FO], stran toho, že smlouva nebyla dodatečně vložena do účetnictví žalované a zejména stran toho, že zapůjčené finanční prostředky nebyly využívány výlučně pro potřeby [jméno FO], ale byly využívány i ve prospěch žalované, přičemž v bližším odkazuje nejen na nyní napadený rozsudek, ale i na předešlý rozsudek soudu prvního stupně s své předešlé rozhodnutí vydané v této věci.

29. Dále odvolací soud uvádí, že neodpovídá skutečnosti, že by soud prvního stupně nepostupoval v intencích závazného názoru a pokynu odvolacího soudu uvedeného v předešlém kasačním rozhodnutí, když jak se podává z narativní části tohoto rozhodnutí, soud prvního stupně žalobkyni vyzval usnesením ze dne 21. 8. 2024, č.j. 46 C 368/2022-213, k prokázání zápůjčky peněz přesahujících částku 700 000 Kč, žalobkyně reagovala podáním ze dne 4. 9. 2024, přičemž po doplnění dokazování doplňujícími výslechy svědků při jednání konaném dne [datum], soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně neprokázala své tvrzení o „kontokorentu“, pročež ji (opět správně) vyzval postupem dle § 118a o. s. ř., přičemž žalobkyně po uvedeném poučení při jednání dne [datum] doplnila svá skutková tvrzení (srov. shora).

30. Soud prvního stupně tak správně za situace, kdy žalobkyně neprokázala, že by se stran částky 218 044 Kč jednalo o plnění dle písemné smlouvy o zápůjčce, posoudil důvodnost nároku žalobkyně ohledně této částky z titulu bezdůvodného obohacení, když k pozdě uplatněnému obecnému a neprokázanému tvrzení stran další (ústní) smlouvy o zápůjčce nepřihlédl. Za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně žalované tuto částku postupnými platbami na účet žalované bez právního důvodu zaslala a za již v řízení učiněnému závěru (odvolací soud odkazuje nejen na nyní napadený rozsudek, ale i na předešlý rozsudek soudu prvního stupně s své předešlé rozhodnutí vydané v této věci), že zapůjčené finanční prostředky nebyly využívány výlučně pro potřeby [jméno FO], ale byly využívány i ve prospěch žalované (argumentace žalované, že finanční prostředky čerpal v podstatě výhradně on, a to pro své soukromé účely, již byla soudem prvního stupně po provedeném dokazování vyvrácena a obrana žalované v tomto směru byla shledána účelovou) proto správně dovodil, že k bezdůvodnému obohacení došlo, neboť žalovaná se na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatila, když získala majetkový prospěch plněním bez právního důvodu (v částce 218 044 Kč bylo plněno nad rámec smlouvy, „kontokorent“ nebyl prokázán), kdy jí byly na její účet zaslány tyto prostředky. Současně lze uzavřít, že a se jednalo o jednatele žalované, a pokud svým jednáním způsobil žalované škodu, jedná se o okolnost ve vztahu mezi nimi, nikoliv však ve vztahu mezi účastnicemi tohoto řízení.

31. Odvolací soud dále uvádí, že jakkoliv soud prvního stupně při posouzení námitky promlčení nároku žalobkyně na úhradu bezdůvodného obohacení ve výši 218 044 Kč nesprávně ztotožnil otázku splatnosti nároku s počátkem běhu promlčecí doby, když je správná argumentace žalované, že tato běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1, odst. 2 o. z. ve spojení s § 621 o. z.), je vzhledem k datům provedených plateb učiněných po platbách od žalobkyně ze smlouvy /platby časově předcházející do dosažení částky 700 000 Kč byly platby ze smlouvy, přičemž zápůjčka byla částečně vrácena, rozdíl pak byl pravomocně přiznán, pročež není důvod se vyjadřovat k soudem prvního stupně opětovně posouzené otázce (ne)promlčení plateb ze smlouvy/ zjevné, že k uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 629 odst. 1 o. z.) před zahájením soudního řízení nedošlo. V tomto směru odvolací soud poukazuje na zjištění učiněná soudem prvního stupně po provedeném dokazování stran jednotlivých plateb žalobkyně i na samotnou žalovanou nezpochybňovaná tvrzení žalobkyně, kdy je zjevné, že celková částka 218 044 Kč (přesahující zápůjčku ve výši 700 000 Kč) byla zaslána několika platbami v období od 13. 3. 2020, přičemž žaloba byla k soudu prvního stupně podána dne 26. 9. 2022.

32. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

33. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl důvodně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch žalobkyně, nerozhodl však správně o jejich výši, když podání žalobkyně z 27. 10. 2023 nebylo obsahem spisu, jakkoliv za něj byla náhrada nákladů žalobkyní požadována (při jednání odvolacího soudu konaném dne [datum] žalobkyně nebyla schopna doložit tento úkon, náhrady nákladů za něj se vzdala). Zároveň soud prvního stupně při výpočtu náhrady nákladů řízení u tarifní částky 218 044 Kč vypočetl pět úkonů právní služby v plné výši a jeden úkon právní služby v poloviční výši (celkem tak šest úkonů), připočetl však k nim sedm režijních paušálů. Výše náhrady tak činí částku 233 890,90 Kč /soudní poplatky ve výši 35 705 Kč, odměna advokátky žalobkyně ve výši 108 200 Kč za deset úkonů právní služby při tarifní hodnotě 620 044 Kč (blíže bod 35 odůvodnění), odměna advokátky žalobkyně ve výši 45 900 Kč za pět úkonů právní služby a ve výši 4 590 Kč při tarifní hodnotě 218 044 Kč (blíže bod 35 odůvodnění), čtrnáct paušálních náhrad po 300 Kč, dvě paušální náhrady po 450 Kč, 21 % daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 34 395,90 Kč/. Zároveň se soud prvního stupně dopustil při vyhovení rozsudku zjevné nesprávnosti, když oproti (správnému) znění vyhlášeného rozhodnutí zaměnil platební místo. Odvolací soud tak nákladový výrok za užití § 220 o. s. ř. změnil stran výše přisouzené náhrady a stran platebního místa (obsahově se jedná o opravu rozhodnutí učiněnou formou změny rozhodnutí), jinak jej jako správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

34. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., dle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V odvolacím řízení úspěšné žalobkyni přísluší náklady ve výši 23 304,60 Kč odpovídající nákladům zastoupení žalobkyně advokátkou, tyto se skládají z odměny za právní zastoupení žalobkyně ve výši 18 360 Kč za dva úkony právní služby dle § 7 bod č. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“) a § 11 odst. 1 písm. k), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (písemné vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu), dvou režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., částky 4 044,60 Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty z odměny a náhrad, jíž je advokátka žalobkyně plátkyní. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší či plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod. O platebním místě bylo rozhodnuto podle § 211 o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř.