o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 3. 2024, č. j. 20 C 172/2023163,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 86 374,96 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 17. 6. 2023 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 13 325,04 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 5. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 86 374,96 Kč od 16. 5. 2023 do 16. 6. 2023 (výrok II). Žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18 456 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Rozhodl tak o nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci coby věřiteli při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), způsobené nepřiměřenou délkou konkurzního řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen „konkurzní soud“) pod sp. zn. [spisová značka] proti dlužníku [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa] (dále jen „dlužník“). Konkurz na dlužníka byl prohlášen usnesením konkurzního soudu ze dne 13. 6. 2002, žalobce v něm dne 13. 8. 2002 přihlásil svou vykonatelnou pohledávku ve výši 839 917,81 Kč, rozvrhovým usnesením ze dne 21. 11. 2022, č. j. [spisová značka], byla žalobci (coby věřiteli č. [hodnota]) přiznána částka 86 374,96 Kč, částka byla žalobci vyplacena dne 14. 8. 2023. Žalovaná potvrdila předběžné uplatnění nároku žalobce, uznala jeho důvodnost, avšak za dostačující zadostiučinění považovala konstatování porušení práva na projednání v přiměřené lhůtě, které žalobci poskytla.

3. Soud prvního stupně nárok žalobce posoudil podle § 1 odst. 1, § 2, § 5, § 13 odst. 1, § 26 a § 31a OdpŠk, vč. vybrané judikatury k těmto ustanovením. Podle soudu prvního stupně je rozhodujícím okamžikem pro stanovení celkové délky řízení okamžik, kdy přihláška pohledávky došla soudu, a pro určení konce doby konkurzního řízení je podstatné, kdy správce konkurzní podstaty ve vztahu ke konkrétnímu žalobci splní pravomocné rozvrhové usnesení, tedy kdy bude žalobci poskytnuto plnění. V nynějším případě konkurzní řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 13. 8. 2002, kdy podal přihlášku pohledávky do předmětného konkurzního řízení. Skončilo v okamžiku výplaty plnění podle rozvrhového usnesení, tj. 14. 8. 2023. Naříkané řízení tak trvalo ve vztahu k žalobci 21 let. Tuto délku posoudil soud prvního stupně jako nepřiměřenou s tím, že řízení bylo sice mimořádně extrémně složité zejména po stránce skutkové a procesní, což je dáno především mimořádně vysokým počtem přihlášených věřitelů a rozsahem přezkoumávaných pohledávek v incidenčních sporech, ale ani toto neodůvodňuje, aby konkurzní řízení trvalo déle jak 20 let. Dále uzavřel, že právní složitost se na délce řízení nepromítla. Bylo rozhodováno sice opakovaně na vícero soudních instancích, nicméně ani toto celkovou délku řízení přiměřenou nečiní. Závěr o přiměřenosti celkové délky konkurzního řízení nelze podle soudu prvního stupně dovodit ani z chování žalobců jakožto poškozených, když se tito na celkové délce řízení svým chováním negativně nepodíleli. Ani posouzením kritéria postupu orgánů veřejné moci nezjistil soud prvního stupně okolnosti svědčící pro závěr, že by (přes jinak řádný) postup orgánů veřejné moci nebylo možné konkurzní řízení skončit v kratší době. Soud prvního stupně naopak zjistil dílčí pochybení v činnosti orgánů, které se na konkurzním řízení podílely. Význam řízení, jakkoli je tento typově nižší a rovněž subjektivně pro poškozené nižší, dle soudu prvního stupně neodůvodňoval, aby řízení trvalo takto dlouhou dobu. K závěru o nepřiměřené délce řízení vedlo i zjištění, že v minulosti v průběhu konkurzního řízení nebyly doručovány veškeré výzvy tak, jak se tomu mělo stát, a že je aktuálně třeba dořešovat doručení 158 originálů výzev. I tato shledaná pochybení vedla soud prvního stupně k závěru, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení. Vzhledem k celkové délce řízení proto nelze mít za to, že by ostatní kritéria podle § 31a odst. 3 odškodňovacího zákona převážila samotnou délku řízení v tom směru, že by řízení mělo být považováno za přiměřeně dlouhé. Ačkoli řízení bylo extrémně složité co do počtu věřitelů, vedených incidenčních řízení, pak ani to neodůvodňuje dobu trvání konkurzního řízení přesahující 20 let (právě pro tuto zásadní délku). Nelze ji odůvodnit ani chováním žalobců, ani postupem orgánu veřejné moci, který nebyl zcela plynulý, a ani povahou řízení.

4. Při určení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou tímto nesprávným úředním postupem soud prvního stupně uzavřel, že je namístě žalobce odškodnit v peněžité formě, a to v tzv. základní částce na spodní judikatorní hranici 15 000 Kč za první dva a za každý následující rok řízení, celkem 300 000 Kč, s přihlédnutím k povaze původního řízení, které bylo řízením konkurzním. Při modifikaci základní částky soud prvního stupně vyšel ze závěrů rozsudku zdejšího odvolacího soudu ze dne 30. 5. 2023, č. j. 12 Co 97/2021262, a snížil základní částku o 50 % z hlediska složitosti případu. Další snížení o 30 % odůvodnil obecným typově sníženým významem původního řízení, tj. základní částku snížil celkem o 80 %. Dále vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3623/2021, podle kterého nevyjdou-li v kompenzačním řízení najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkurzní věřitel mohl v průběhu konkurzního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkurzu dostalo na uspokojení jeho pohledávky. Podle další odkazované judikatury zohlednil, že při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka "v sázce", jako nejdůležitější kritérium pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době. Výše zadostiučinění má především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo toto plnění, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a/ až d/ OdpŠk.

5. Podle soudu prvního stupně bylo v poměrech nynějšího řízení žalobci dlouhodobě známo, že uspokojení jeho pohledávky se bude pravděpodobně pohybovat ve velmi nízkém rozmezí, původně ca 3 %, následně 6–8 %, respektive 7–9 %. Výsledné uspokojení bylo nakonec vyšší – 10,28 %. Žalobci se tak na základě rozvrhového usnesení konkurzního soudu dostalo plnění ve výši 86 374,96 Kč, které je zohledněním kritéria subjektivního významu řízení podle § 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk a modifikuje přiměřené odškodnění pro žalobce právě na tuto výši. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl ve vztahu k žalobci co do částky 86 374,96 Kč s příslušenstvím a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. S odkazem na § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl o náhradě nákladů řízení.

6. Proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, ve kterém mu vytkla, že dostatečně nepřihlédl ke specifikům daného konkurzního řízení, jehož délka je daná vysokou složitostí v důsledku vysokého množství 15 000 věřitelů, z nichž cca 600 jich v průběhu řízení zemřelo a bylo nutné vyčkat na výsledky dědických řízení, potřebou jejich lustrace pro účely doručování, vč. doručování do ciziny. V řízení též bylo nutné vyřešit 1 000 incidenčních sporů řešených na více stupních soudní soustavy, a vypořádat se s četnými nároky na vyloučení věcí z konkurzní podstaty nebo na oddělené uspokojení. Skutková, právní a procesní složitost řízení byla extrémní, a i při absenci průtahů by řízení nebylo možné zásadně zkrátit. Význam řízení pro žalobce byl zcela zanedbatelný, uspokojení jeho pohledávky činilo 10,28 %, a měla mu být známa nízká míra uspokojení. Třebaže vyplacenou částku nelze považovat za bagatelní, jediná nejistota žalobce se týkala konečné míry uspokojení, přičemž v průběhu řízení si žalobce mohl již od roku 2003 učinit úsudek jak o jeho malé míře, tak o jeho značné délce; žalobce tak fakticky v žádné nejistotě ohledně výsledku řízení nebyl. Žalovaná rovněž poukázala na množství rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu, ve kterých byla obdobná žaloba jiných věřitelů zamítnuta právě pro malý význam původního řízení, a byla uznána dostatečnost konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů.

7. Žalobce se ve vyjádření k odvolání žalované ztotožnil s napadeným rozsudkem. Měl za to, že výše uspokojení nemohla být žalobci zřejmá od počátku řízení, neboť v dílčích zprávách správce konkurzní podstaty se o míře uspokojení nehovořilo, majetek dlužníka nebyl v dílčí zprávě nijak oceněn a údaje o počátečním a konečném stavu majetku se ve zprávě z 18. 9. 2012 dost lišily. Podle judikatury Nejvyššího soudu v případě konkurzního řízení trvá nejistota věřitele až do uspokojení pohledávky, nelze tedy říct, že význam řízení by pro žalobce byl zanedbatelný. Odkázal též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 29 Cdo 483/2024, vydaný ve skutkově podobné věci, podle kterého jen na základě skutečnosti, že je v konkurzním řízení předpokládána nízká míra uspokojení dovolatele (v řádu jednotek procent), není možné dovodit, že význam řízení je pro dovolatele nepatrný. Význam řízení je určen částkou, kterou věřitel obdrží jakožto plnění vyplacené v konkurzu. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1598/2022, byl význam konkurzního řízení hodnocen jako běžný, nikoliv snížený. Názor žalované, že z důvodu vědomosti o míře uspokojení by měl být hodnocen význam řízení pro žalobce jako nepatrný, je nesprávný, většinově jej nezastávají ani senáty zdejšího odvolacího soudu ve vyjádření uvedené. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadené výroky potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

10. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně pro své rozhodnutí obstaral dostatek skutkových podkladů, ze kterých vyvodil správné skutkové závěry a na jejich základě též správné závěry právní. Odvolací soud se proto ztotožňuje se skutkovými i právními východisky posuzování nároku žalobce podle § 31a OdpŠk na daný případ nepřiměřené délky konkurzního řízení a pro stručnost na ně odkazuje.

11. Odvolací soud stejně jako v rozsudku ze dne 30. 4. 2024, č. j. 35 Co 48/2024416, ve kterém se zabýval skutkově velmi podobnou situací (nárokem na zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené jinému věřiteli, který přihlásil svou pohledávku do téhož konkurzního řízení proti témuž dlužníku) řešenou u soudu prvního stupně pod sp. zn. 49 C 35/2023, uzavírá, že si je vědom rozdílných rozhodnutí zdejšího soudu při stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění ve prospěch jiných věřitelů v obdobném postavení za nepřiměřenou délku téhož konkurzního řízení. Podle některých rozhodnutí byl význam původního konkurzního řízení pro věřitele bagatelní s ohledem na specifika konkurzního řízení, ve kterém se nejistota věřitele týká jen míry uspokojení přihlášené pohledávky, zpravidla se pohybující v řádu jednotek procent, čehož si věřitelé v nynějším konkurzním řízení museli být vědomi. Tato nejistota se přitom nesrovnává s nejistotou jiných žalobců v běžných nalézacích řízeních. Podle této části rozhodovací praxe zdejšího odvolacího soudu proto (vedle dalších důvodů) postačuje konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (viz např. rozhodnutí sp. zn. 19 Co 39/2023, sp. zn. 19 Co 18/2024, sp. zn. 20 Co 401/2023, sp. zn. 20 Co 18/2024, sp. zn. 20 Co 41/2024, sp. zn. 53 Co 35/2024, sp. zn. 58 Co 75/2023 nebo sp. zn. 58 Co 198/2023, a to s častým odkazem na rozsudek zdejšího odvolacího soudu ze dne 1. 2. 2024, č. j. 17 Co 17/2024 393).

12. Druhá část judikatury zdejšího odvolacího soudu, ke které se přiklonil i soud prvního stupně, odkazuje na výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 29 Cdo 3623/2021, podle kterého nelze závěr o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce založit na samotné povaze konkurzního řízení. Zejména pak z důvodu, že přihlášené pohledávky ani jejich konečné uspokojení nelze považovat za bagatelní částky, proto nemohl být význam věřitelů bagatelní a je nutné přiznat zadostiučinění v penězích. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na závěry obecné judikatury Nejvyššího soudu, podle které „i (výrazně) snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného právě toliko nepatrný“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1536/2020). Při určení výše zadostiučinění je zpravidla namístě určit základní částku zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za první dva a za každý následující rok trvání konkurzního řízení (v soulady se závěry rozhodnutí [spisová značka] co do stanovení počátku a konce řízení), avšak s výrazným ponížením pro extrémní složitost řízení a pro malý, byť nikoliv zanedbatelný význam řízení pro žalobce, tj. s celkovým procentním snížením základní částky o 90 až 80 %, místy o 70 %. V některých případech též zdejší odvolací soud v souladu s obecnou judikaturou (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011) modifikoval výslednou částku tak, aby nepřevyšovala výsledně přiznané uspokojení (srov. rozsudky zdejšího odvolacího soudu sp. zn. 12 Co 97/2021, 18 Co 122/2023, 28 Co 171/2023, 39 Co 260/2023, 55 Co 77/2023, 55 Co 197/2023, 69 Co 55/2024, 70 Co 295/2023, 70 Co 384/2023, 70 Co 70/2024, 70 Co 88/2024).

13. Odvolací soud po zvážení okolnostní posuzovaného případu se ve shodě se soudem prvního stupně přiklonil k posléze uvedené části judikatury. Odvolací soud tak učinil především s ohledem na výši přihlášené pohledávky 839 917,81 Kč, která byla podle rozvrhového usnesení ze dne 21. 11. 2022 uspokojena ve výši 86 374,96 Kč. Podle odvolacího soudu ani jednu z těchto částek nelze považovat za bagatelní, zejména pak s přihlédnutím k hodnotě peněz v době podání přihlášky do konkurzu. Odvolací soud sice souhlasí se sníženým významem původního konkurzního řízení pro žalobce, nepovažuje jej však za nepatrný, resp. dovodil, že nenastaly zcela výjimečné okolnosti ve smyslu bodu V/ stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které by ospravedlňovaly úsudek o dostatečném zadostiučinění v nepeněžité formě. Odvolací soud se plně shoduje se způsobem výpočtu částky připadající na přiměřené zadostiučinění, který se neodchyluje od judikatury zdejšího odvolacího soudu uvedené v bodu 12 odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu, se kterou se odvolací soud v daném případě ztotožňuje. Co se zbylých námitek týče, odkazuje odvolací soud na vyčerpávající odůvodnění soudu prvního stupně. Žalovaná neodkazuje na novější judikaturu, kterou by odvolací soud již nevzal v potaz, nebo která by dřívější judikaturu odvolacího soudu překonávala. Žalobcem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 483/2024 naopak svědčí pro příklon k judikatuře, se kterou odvolací soud vyjadřuje souhlas.

14. Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný.

15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení zcela neúspěšná, je proto povinna nahradit úspěšnému žalobci náklady odvolacího řízení spočívající v odměně právního zástupce žalobce za vyjádření k odvolání a za účast na jednání před odvolacím soudem v jednotlivé výši 3 100 Kč za každý z uvedených úkonů podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a/ vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů, s připočtením paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z uvedených úkonů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady DPH podle § 14a advokátního tarifu, celkem částku 8 228 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř., o platebním místě podle § 149 odst. 1 o. s. ř.