o zaplacení 110 166,67 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. ledna 2025, č. j. 7 C 85/2024-112,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil zaplatit částku 110 166,67 Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,3 % denně z částky 100 000 Kč od 26. 11. 2023 do zaplacení a z částky 1 666,67 Kč od 26. 11. 2023 do zaplacení a z částky 10 166,67 Kč od 4. 9. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 55 662,02 Kč k rukám [Jméno advokáta A] advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Rozhodl tak o žalobě doručené soudu prvního stupně dne 25. 9. 2024 na zaplacení jistiny, smluvní pokuty a příslušenství ze smlouvy o úvěru.

2. Po skutkové stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně a [jméno FO] poskytli žalované dne 25. 11. 2021 ke smlouvě o úvěru č. [číslo] uzavřené téhož dne částku ve výši 100 000 Kč na koupi nákladního automobilu, kterou se žalovaná zavázala do 24 měsíců vrátit i se sjednaným příslušenstvím. Žalovaná žalovanou částku do 25. 11. 2023 nevrátila, a to ani k následné výzvě žalobkyně.

3. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 1806, § 1877, § 1970, § 2054, § 2395 a § 2445 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Uvedl, že žalobkyně a [jméno FO] na jedné straně jako úvěrující a žalovaná na straně druhé jako úvěrovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Ve smlouvě si strany sjednaly smluvní úrok v souladu s § 1802 a násl. o. z. a pro případ prodlení i smluvní pokutu podle § 2048 odst. 1 o. z. a smluvní úrok z prodlení podle § 1970 o. z., u kterého si v souladu s § 1806 o. z. ujednaly, že na smluvní úrok z prodlení ve výši 0,3 % denně mají věřitelé nárok i z dlužných úroků. K námitce žalované ohledně aktivní věcné legitimace žalobkyně, kdy podle žalované nebyla žalobkyně úvěrující, ale pouze zprostředkovatelem, uvedl, že již ze smlouvy o úvěru plyne, že žalobkyně je spolu s [jméno FO] věřitelem poskytujícím žalované úvěr. Rovněž skutečnost, že žalobkyně vzhledem k účelu svého podnikání, kdy propojuje investory a podnikatele potřebující úvěr ke svému podnikání, finanční prostředky, jež úvěrovaným poskytuje, nevlastní, neznamená, že nemůže být úvěrujícím, neboť na podobném principu fungují i banky. Zároveň jsou žalobkyně i [jméno FO] oprávněni proti žalované společně a nerozdílně ve smyslu § 1877 o. z., tedy sama žalobkyně může po žalované požadovat uhrazení celého dluhu, kdy vypořádání mezi věřiteli navzájem je následně řešeno již jen mezi nimi. Za rozporný s dobrými mravy neshledal soud prvního stupně ani požadavek na úroky z úroků, ani smluvní pokutu ve výši 10 % z dlužné částky vedle smluvního úroku z prodlení, přičemž žalovaná ani nenavrhla moderaci smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. Žalobu tedy soud prvního stupně shledal důvodnou a přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“).

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, ve kterém soudu prvního stupně vytkla, že na ústním jednání dne 13. 1. 2025 poučil žalobkyni postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vč. nebezpečí neúspěchu ve věci, pokud nebudou předloženy ostatní smlouvy o úvěru a dohody mezi investory a žalobkyní. Na dalším ústním jednání dne 27. 1. 2025 však konstatoval, že žalobkyně na předchozí výzvu reagovala po uplynutí poskytnuté lhůty a k doplnění tvrzení a důkazů tedy nemůže přihlížet. Žalovaná tedy očekávala, že žaloba bude zamítnuta pro neunesení důkazního břemene, pročež napadený rozsudek je překvapivý, což je v rozporu se zásadami civilního procesu, vč. ochrany legitimního očekávání a zásady rovného postavení účastníků, neboť v období mezi ústními jednáními muselo dojít k nějaké události, o které nebyla žalovaná informována, a v důsledku které soud prvního stupně změnil svůj názor na věc. Tím též byly způsobeny zbytečné náklady za účast právních zástupců na dalším jednáním. Podle žalované měla být žaloba zamítnuta též z důvodu, že § 2395 o. z. jednoznačně jako jednu z podstatných náležitostí úvěrové smlouvy požaduje určení osoby úvěrujícího, který poskytne peněžní prostředky úvěrovanému. Žalobkyně však na ústním jednání dne 13. 1. 2025 přímo sdělila, že žalované žádné finanční prostředky neposkytla; přirovnání k bance je pak zcela nepřiléhavé. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítne pro neunesení důkazního břemene a přizná žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované poté, co zrekapitulovala svůj žalobní požadavek, vyslovila přesvědčení o tom, že prokázala, že žalované poskytla částku 100 000 Kč, a to spolu s dalšími úvěry poskytnutými žalované v předmětném projektu, když jí celkem poskytla částku 1 957 000 Kč, přičemž částka 1 881 000 Kč odpovídá celkové výši poskytnutých úvěrů (částce [částka]) ponížené o poplatek podle smlouvy o administraci (částce 76 000 Kč). Je pravdou, že žalobkyně byla soudem prvního stupně vyzvána, nechť doplní důkazní prostředky ke svým žalobním tvrzením stran poskytnutí úvěru ve výši 1 957 000 Kč a doložila dohodu o vypořádání nároků mezi ní a druhým věřitelem a že došlo k tomu, že ze strany žalobkyně byly důkazní prostředky poskytnuty po uplynutí stanovené lhůty a soud prvního stupně k těmto důkazním prostředkům nepřihlédl. Soud prvního stupně však konstatoval, že již poskytnuté důkazní prostředky jsou věrohodné, neodporují si, navzájem se doplňují a vyplývá z nich, že uplatněná částka byla žalobkyní žalované poskytnuta, resp. že žalované byla poskytnuta částka 100 000 Kč, kterou byla povinna vrátit žalobkyni s příslušenstvím, a protože tak řádně a včas neučinila, byla také řádně vyzvána k úhradě smluvní pokuty s příslušenstvím. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak pro žalovanou nemohlo být překvapivé, když poučením podle § 118a o. s. ř. soud nepředjímá výsledek sporu, nýbrž pouze upozorňuje na skutečnost, že poučená strana nemusí unést břemeno důkazní. Smyslem uvedeného ustanovení je, aby žaloba nebyla zamítnuta proto, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, aniž by o této alternativě byla poučena soudem. Nepoučení soudem by tak mohlo přinést překvapivost rozhodnutí pouze pro žalobkyni a žalovaná proto legitimně nemohla očekávat zamítnutí žaloby. Námitka žalované o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně je pak absurdní, když občanský zákoník výslovně upravuje institut solidárního věřitelství, a to ve svém § 1877, kdy je-li dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu společně a nerozdílně, může kterýkoliv z nich žádat celé plnění a dlužník je povinen splnit tomu, kdo o plnění požádal jako první. Solidární věřitelství poté vyplývá přímo ze smlouvy o úvěru. Vzájemné vypořádání žalobkyně a jejího partnera je poté vnitřní záležitostí těchto subjektů, které nemá vliv na vztah mezi solidárními věřiteli a dlužníkem a nemůže ovlivnit povinnost dlužníka plnit tomu, kdo o plnění požádal jako první. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

6. Při jednání odvolacího soudu žalovaná nad rámec svého písemného odvolání uvedla, že obdobná úvěrová smlouva byla již posuzována se závěrem Obvodního soudu pro [adresa] o její neplatnosti pro rozpor s § 2395 o. z., přičemž rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. [spisová značka].

7. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně zdůraznila, že ze smlouvy o úvěru vyplývá aktivní legitimace žalobkyně, která byla dle smlouvy výslovně solidárním věřitelem.

8. Odvolací soud po nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Žalovaná omezila své odvolání na dvě odvolací námitky, a to na porušení zákazu překvapivých rozhodnutí a legitimního očekávání žalované, pokud po marném uplynutí soudcovské lhůty na splnění pokynu v poučení soudu prvního stupně udělené žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nezamítl žalobu pro neunesení procesních břemen, a pokud v rozporu s § 2395 o. z. nezamítl žalobu pro nedostatek aktivní věcné legitimace, jestliže smlouva o úvěru neobsahuje řádné označení žalobkyně coby úvěrující osoby.

10. K první námitce lze uvést, že samo žalovanou dovozované porušení uvedených procesních zásad nemůže dosahovat intenzity vedoucí ke zrušení nebo změně napadeného rozsudku. Ustanovení § 118a o. s. ř. bylo zavedeno za účelem naplnění zásady předvídatelnosti rozhodnutí, avšak především pro adresáty takového poučení tak, že toto řádné poučení umožňuje soudu zamítnout žalobu pro neunesení některého z příslušných procesních břemen (srov. např. Remeš, J. Praktický úvod do civilního řízení sporného. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 250 a násl., marg. č. 189 a 192). To však nelze vykládat tak, že by toto poučení k tomuto postupu soud též nutilo, pokud mu jeho adresát nedostojí. Platí to tím spíše, pokud žalovaná ani netvrdí, že by soud prvního stupně opožděně uplatněné důkazy reálně provedl a použil je pro základ svého rozhodnutí (a nerespektoval tak zákonnou koncentraci ve smyslu § 118b o. s. ř.; žalovaná však výslovně uvádí, že soud prvního stupně opožděně předložené důkazy žalobkyně odmítl provést, o čemž svědčí též protokol z ústního jednání konaného dne 27. 1. 2025 na č. l. 106 a násl. spisu, stejně jako zvukový záznam z tohoto jednání na č. l. 105 spisu), nebo že by soud prvního stupně např. bez předchozího poučení změnil i svůj účastnicím sdělený předběžný právní názor na věc. Soud prvního stupně však účastnicím na druhém ústním jednání (před vyhlášením rozhodnutí) sdělil, že nepředložení požadovaných důkazů nebrání vyhovění žalobě, neboť doposud nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by v jiných řízeních byla poskytnutá část úvěru vyčerpána, a nyní žalovaná částka přesahuje žalobkyní poskytnutou celkovou částku. Soud prvního stupně poté a po sdělení, že nárok považuje za prokázaný, ponechal oběma účastnicím prostor k vyjádření. Za těchto okolností tak nelze uvažovat o tom, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

11. K druhé odvolací námitce odvolací soud uvádí, že předmětná úvěrová smlouva v čl. II odst. 5 stanoví: „Poskytnutím úvěru se rozumí den, v němž budou peněžní prostředky odpovídající výši poskytnutého úvěru (po případném odečtení nároků Věřitele 2 [tj. nynější žalobkyně – pozn. odvolacího soudu] vyplývající ze Smlouvy o administraci, uzavřené mezi Věřitelem 2 a Dlužníkem) převedeny Věřitelem 2 z Provozního účtu projektu na běžný účet Dlužníka, číslo účtu [č. účtu],“ (viz č. l. 18 spisu). Též z výpisu z účtu č. [č. účtu], jehož majitelem byla žalobkyně, se podává, že z něj byla dne 25. 11. 2021 poskytnuta na účet č. [č. účtu] částka 1 881 000 Kč (viz č. l. 24 spisu; oba důkazy byly již soudem prvního stupně provedeny na ústním jednání dne 27. 1. 2025). Žalobkyně tedy byla v příslušné úvěrové smlouvě označena jako úvěrující a byla to též žalobkyně, z jejíhož účtu byly prostředky úvěru poskytnuty; případné interní ujednání mezi žalobkyní a investory o tom, že jim poskytnuté prostředky jen spravuje, uvolňuje a vymáhá (viz protokol z ústního jednání 13. 1. 2025 na č. l. 28 spisu), je v tomto směru bez právního významu a odvolací soud rovněž jako nerozhodné hodnotí to, že předcházející den, než byly žalobkyní žalované prostředky poskytnuty, druhý věřitel (partner žalobkyně) žalobkyni finance na její účet zaslal. Žádný rozpor s § 2395 o z. tedy nelze dovodit. Tento závěr odvolací soud učinil přesto a poté, co se seznámil se závěry soudů učiněnými v řízení vedeném u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka] a v řízení před odvolacím soudem pod sp. zn. [spisová značka], když se s nimi z důvodů shora rozvedených neztotožnil.

12. Vzhledem k tomu, že žalovaná nevznesla žádné důvodné odvolací námitky, odvolací soud shledal, že napadený rozsudek soudu prvního stupně je ve výroku o věci samé věcně správný, a podle § 219 o. s. ř. jej proto potvrdil, vč. závislého výroku o náhradě nákladů řízení.

13. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení plně úspěšná, neúspěšná žalovaná je proto povinna jí nahradit náklady ve formě odměny jejího právního zástupce za vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem dne 29. 4. 2025 ve výši 11 080 Kč podle § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb. s připočtením dvou paušálních náhrad hotových výdajů za tyto úkony ve výši 900 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrady promeškaného času ve výši 1 800 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., náhrady DPH podle § 137 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. ve výši 2 893,80 Kč z odměny a náhrad a s připočtením požadovaného a doloženého cestovného ve výši 5 650,25 Kč, celkem tak částku 22 324 Kč po zaokrouhlení. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř., o platebním místě podle § 149 odst. 1 o. s. ř.