o zaplacení 3 168 091 Kč s příslušenstvím a 199 200 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. února 2025, č. j. 26 C 28/2024-92,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 3 168 091 s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 17. 2. 2024 do zaplacení a zaplacení částky 199 200 EUR s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 17. 2. 2024 do zaplacení (výrok I.) a současně vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. V rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce se domáhal po žalované poskytnutí uvedených částek jako náhrady majetkové újmy (ušlého zisku spočívajícího v ušlé mzdě a ušlých náhradách spojených s pobytem v zahraničí) z důvodu jeho trestního stíhání skončeného zastavením pro jeho promlčení.

3. Žalovaná s žalobu nesouhlasila s tím, že chybí odpovědnostní titul, neboť důvodem zastavení trestního stíhání žalobce bylo plynutí času, resp. promlčení trestního stíhání, přičemž žalobce netrval na pokračování trestního stíhání, dobrovolně se tak vzdal možnosti, aby bylo pravomocně rozhodnuto o jeho vině či nevině.

4. Na základě provedeného dokazování (usnesením o zastavení trestního stíhání žalobce z důvodu promlčení – blíže bod 3 odůvodnění), zjevně vycházeje i z nesporných tvrzení účastníků, poté, co uvedl, že prováděl i další navrhované důkazy směřující k výši vzniklé škody a k příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím, nicméně tyto již nehodnotil (blíže bod „3“ odůvodnění), po citaci ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a případy vyloučení odpovědnosti státu za škodu, soud prvního stupně nejprve zhodnotil, že nárok na náhradu škody způsobené usnesením o zahájení trestního stíhání se posuzuje jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, nicméně následně zdůraznil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/214, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016, že v případě zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení se odškodnění nepřiznává, neboť trestně stíhanému je dána možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem a na tomto základě posléze i náhrady škody. V této souvislosti uvedl, že v důsledku zastavení trestního stíhání z důvodu jeho promlčení se na usnesení o zahájení trestního stíhání nepohlíží jako na nezákonné, a to z důvodu, že na rozdíl od zprošťujícího rozsudku, nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu, se nezkoumá, zda byla naplněna skutková podstata trestného činu a soud (v odškodňovacím řízení – poznámka odvolacího soudu) si nemůže jako předběžnou otázku vyřešit, jak by trestní stíhání skončilo, pročež rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení nemůže být rozhodnutím, které ruší usnesení o zahájení trestního stíhání. Soud prvního stupně v tomto kontextu uvedl, že obdobně se také vyjádřil Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. IV. ÚS 88/24, ve věci (téhož – poznámka odvolacího soudu) žalobce, který se domáhal u téhož soudu prvního stupně náhrady nemajetkové (správně majetkové – poznámka odvolacího soudu) újmy za (totéž – poznámka odvolacího soudu) trestní stíhání.

5. Soud prvního stupně na straně jedné uzavřel, že jelikož chybí jeden z prvků pro to, aby byla dána odpovědnost za újmu, a to odpovědnostní titul, v tomto případě nezákonné rozhodnutí, tak se již nezabýval vznikem škody, její výší a ani příčinnou souvislostí, a na straně druhé uzavřel, že z uvedeného důvodu a rovněž z důvodu, že neshledal, že by v dané věci byly dány okolnosti nasvědčující tomu, že trestní řízení bylo vedeno svévolně, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

6. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a přiznal zcela úspěšné žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč jakožto paušální náhrady za vyjádření se k žalobě, přípravu na tři jednání a za účast při třech jednáních před soudem podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen „vyhláška č. 254/2015 Sb.“).

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání, v němž po citaci pasáže své žaloby předeslal, že se ve svém odvolání zabývá jen důvodem, pro nějž byla jeho žaloba soudem prvního stupně zamítnuta. Žalobce vyslovil nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o absenci odpovědnostního titulu, přičemž připomněl, že po vydání soudem prvního stupně odkazovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. IV. ÚS 88/24, a v návaznosti na vyslovený názor Ústavního soudu svou právní argumentaci v nyní projednávaném řízení doplnil.

8. Svou argumentaci tedy doplnil ve směru, že jeho trestní stíhání bylo lze označit za svévolné. V této souvislosti připomněl, že byl obžalován z jednání, v němž byl shledáván úmyslný trestný čin, jeho trestní stíhní pro promlčení však bylo zastaveno pro skutek, jenž byl součástí obžaloby jen okrajově, veškerá další tvrzení byla v průběhu trestního řízení provedenými důkazy vyvrácena. Za svévoli lze považovat i skutečnost, že k zastavení trestního stíhání žalobce došlo až v květnu 2020, přestože na skutečnost, že žalobní tvrzení s jedinou výjimkou byla vyvrácena a je tak namístě zvážit překvalifikaci jednání žalobce na nedbalostní trestný čin, upozornil Městský soud v [adresa] ve svém usnesení již ze dne 15. 4. 2015, přičemž v tomtéž roce na promlčení svého trestního stíhání poukázal i žalobce a této skutečnosti si v roce 2015 musela být vědoma i obžaloba. Žalobce tak byl nezákonně stíhán nejméně šest let.

9. Žalobce dále namítal, že v předmětném trestním řízení mu účinné prostředky nápravy byly fakticky odepřeny, možnost trvat na pokračování v trestním řízení byla jen formální, kdy fakticky byla znemožněna § 48 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, jenž stanoví, že se státní zaměstnanec zprostí výkonu služby až do skončení trestního stíhání. Žalobce jakožto státní zaměstnanec, a to oproti jiným osobám, tak neměl možnost domoci se pro sebe příznivějšího rozhodnutí (zproštění obžaloby), aniž by zde nebyly negativní dopady do pracovní sféry, přičemž soudy v souběžném řízení včetně Ústavního soudu tuto okolnost nezvážily a spokojily se s tím, že žalobce měl formální možnost trvat na projednání své trestní věci, jakkoliv zároveň dospěly k závěru, že žalobce měl pádné důvody, proč na daný postup rezignoval.

10. Žalobce své odvolání uzavřel s tím, že jelikož se soud prvního stupně s uvedenou již užitou argumentací žalobce nijak nevypřádal, je jeho rozsudek nepřezkoumatelný, pročež navrhl, aby jej odvolací soud zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání.

11. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně nevyjádřila.

12. Žalobce při jednání odvolacího soudu nad rámec svého písemného odvolání již ničeho dalšího neuvedl, jen zdůraznil svévolnost svého trestního stíhání, když to bylo zastaveno až po šesti letech poté, co bylo zjevné, že došlo k jeho promlčení.

13. Žalovaná při jednání odvolacího soudu navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

14. Odvolací soud při odvolacím jednání předeslal, že bude při právním posouzení věci vycházet ze svého rozsudku ze dne 23. 2. 2023, č. j. [spisová značka], a z usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. IV. ÚS 88/24.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a neshledal odvolání žalobce důvodným.

16. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů (zmiňovaný důkaz a nesporná tvrzení účastníků), ze kterých čerpal správná a pro rozhodnutí o věci samé postačující skutková zjištění, a takto zjištěný skutkový stav posoudil věcně správně i po stránce právní s citací pro věc přiléhavých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a zejména vylučující odpovědnost státu za škodu.

17. Odvolací soud zcela souhlasí s hodnocením soudu prvního stupně, že nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, je třeba posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím.

18. Odvolací soud uvádí, že ne každé zahájené trestní stíhání, které nevedlo k pravomocnému odsouzení, je nezákonným. Za nezákonné nelze považovat trestní stíhání v případě, kdy si obviněný sám zavinil zahájení trestního stíhání, kdy je důvodem skončení trestního stíhání nedostatek trestní odpovědnosti za spáchané jednání, udělení milosti a amnestie. Nárok na náhradu škody je vyloučen i v případě odklonů řízení, v případě odepření souhlasu poškozeného s trestním stíháním nebo bylo-li trestní stíhání zastaveno dle § 172 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“). Dle § 11 odst. 4 tr. ř. (dříve odst. 3), se v trestním stíhání, které bylo zastaveno mimo jiné z důvodu jeho promlčení, pokračuje, prohlásí-li obviněný, že na projednání věci trvá, přičemž o tom je třeba obviněného poučit. Smyslem tohoto ustanovení je dát obviněnému možnost docílit zprošťujícího rozsudku a tím své plné rehabilitace. V případě zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení pak nastává pro obviněného ten příznivý následek, že již mu nemůže být uložen trest (§ 227 tr. ř.), a to ani v případě, že by trval na projednání věci a byl shledán vinným.

19. Odvolací soud dále uvádí, že soud prvního stupně správně přikročil k posouzení obrany žalované směřující k vyloučení odpovědnosti ze strany státu, a to při analogickém užití § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. V projednávaném případě žalobce, ač trestním soudem poučen o možnosti prohlásit do tří dnů, že na projednání věci trvá (ust. § 11 odst. 4 tr. ř.), tohoto svého práva domoci se příznivějšího výsledku své trestní věci, dosáhnout plné rehabilitace a otevřít si tak cestu k náhradě škody nevyužil, resp. vzal svou žádost na projednávaní věci zpět, jak sám ve své žalobě uvedl, a jeho právo na náhradu škody je proto při analogickém užití § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. vyloučeno. Analogická aplikace § 12 zákona č. 82/1998 Sb. nepřichází v úvahu v situaci, pokud trestně stíhaný nedisponoval v trestním řízení žádným prostředkem, jehož pomocí by se mohl domoci z jeho pohledu příznivějšího výsledku, který by mu vedle plné rehabilitace zároveň otevřel cestu k náhradě škody v důsledku trestního stíhání mu vzniklé (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4668/2014), což však zjevně nebyl případ žalobce. V případě žalobce tedy bylo jeho trestní stíhání zastaveno jako nepřípustné z důvodu promlčení, aniž byl učiněn závěr o jeho vině či nevině. Žalobce však měl právo trvat na pokračování v trestním řízení, a to za situace, kdy by mu již nemohl být uložen trest, i pokud by byl shledán vinným. Žalobce tedy v řízení disponoval prostředkem, který by mu umožnil domoci se příznivějšího výsledku trestního stíhání, tedy zproštění obžaloby, který by mu zároveň otevřel cestu k náhradě škody. Trestní stíhání žalobce tak nelze při analogické aplikaci § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nezákonné a žalobce je z nároku na náhradu škody vyloučen. Lze pak dovětkem odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4668/2014, dle něhož je na místě analogická aplikace § 12 dost. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. tehdy, když trestně stíhaný měl možnost domoci se skončení řízení pro něj z příznivějšího důvodu, tedy měl možnost trvat na projednání věci.

20. Odvolací soud při posouzení věci zaměřil dále svou pozornost na argumentaci žalobce, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno, resp. vedeno svévolně (že by bylo vedeno způsobem, který by vykazoval znaky libovůle) a že v jeho případě prohlásit, že na projednání věci trvá, fakticky nemohl. Odvolací soud však zdůrazňuje, jak již nastínil při odvolacím jednání, že obě tyto otázky byly posouzeny v odškodňovacím řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady majetkové újmy spočívající v tzv. obhajném vynaloženém v tomtéž trestním řízení (řízení vedené u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]) vedeném proti němu, a to se závěrem Městského soudu v [adresa] jako soudu odvolacího vysloveným v jeho rozsudku ze dne 23. 2. 2023, č. j. [spisová značka], jímž bylo potvrzen zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 15. 8. 2022, č. j. [spisová značka], že jeho trestní stíhání nebylo svévolné (žalobce argumentoval i tím, že trestní stíhání bylo zastaveno a po pěti a půl letech poté, co došlo k jeho promlčení), když odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně, že v předmětném trestním stíhání absentovaly okolnosti nasvědčující tomu, že by bylo vedeno svévolně, a se závěrem, že žalobce procesní možnost domoci se skončení trestního řízení pro z něj příznivějšího důvodu měl, přičemž důvody, pro které tak neučinil, jakkoliv lidsky pochopitelné, tuto možnost nepopřely (žalobce v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v uvedeném odškodňovacím řízení právě argumentoval tím, že pokud by trval na projednání své trestní věci, zůstal by nadále postaven mimo službu). Ústavní soud pak svým usnesením ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. IV. ÚS 88/24, ústavní stížnost žalobce směřující nejen proti rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 23. 2. 2023, č. j. [spisová značka], ale i proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, č. j. 30 Cdo 2281/2023-241, jímž dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 23. 2. 2023, č. j. [spisová značka], bylo odmítnuto, odmítl s tím, že v projednávaném případě dovodil, že je třeba trvat na tom, aby se žalobce domáhal pokračování své trestní věci, a to při vědomí argumentace žalobce, že souhlas fakticky dát z důvodu svého pracovního uplatnění nemohl (blíže body 16 a 18 odůvodnění) a s tím, že v projednávaném případě nebylo shledáno, že by trestní řízení (stíhání) bylo zahájeno nebo vedeno svévolně (blíže bod 19 odůvodnění). Odvolací soud přitom neshledal důvod, aby se od již uvedeného posouzení týchž otázek v témže trestním řízení mezi týmiž účastníky odchýlil (§ 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), když žalobce v nyní projednávané věci žádnou novou okolnost oproti již projednávanému případu do nyní projednávané věci nevnesl.

21. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl důvodně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch žalované, přičemž rozhodl správně i o jejich výši, proto byl i nákladový výrok potvrzen podle § 219 o. s. ř.

22. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl ve výroku II podle ust. §§ 224 odst. 1 o. s. ř., 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., dle něhož účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle ust. § 137 odst. 2 o.s.ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

23. Rovněž v řízení před odvolacím soudem byla zcela úspěšná žalovaná, a přísluší jí tak na nákladech řízení částka 600 Kč představující dva režijní paušály dle § 1 odst. 3 písm. b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. (příprava účasti na jednání, účast při jednání odvolacího soudu) ve výši 300 Kč za úkon dle § 2 odst. 3 cit. vyhlášky. O lhůtě k plnění ve výroku o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 211 o. s. ř. a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení lhůty delší či plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.