o zaplacení částek [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 C 211/2020-135, ve znění usnesení ze dne 4. [anonymizováno], č. j. 28 C 211/2020-143,

1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení soud prvního stupně zastavil řízení co do částky ve výši [částka] (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit každému žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] z částky [částka] (výrok II.), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a) částku ve výši [částka] s příslušenstvím a žalobci d) částku ve výši [částka] s příslušenstvím (výrok III.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši [částka] k rukám jejich advokáta do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobním požadavku na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 85/2001 odůvodněném tím, že žalobci se ještě s dalšími žalobci domáhali po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení za užívání bývalého domovnického bytu, že řízení celkem trvalo 18 let a 10 měsíců, že se v něm vyskytly opakované průtahy, a to jak před soudem I. stupně, tak před Ústavním soudem, že se na délce řízení žádným způsobem nepodíleli, i když bylo nutné vyčkat právních nástupců, že původní právní posouzení bylo vadné, což bylo důvodem pro zrušení původních rozhodnutí obecných soudů, že význam předmětu řízení pro žalobce se také stal výrazně větší, neboť získané bezdůvodné obohacení v daném řízení bylo reálně sníženo v důsledku povinnosti žalobců vrátit žalovaným přiznané a zaplacené náklady řízení před obecnými soudy a v závěru i v povinnosti zaplatit žalovaným a státu náhradu nákladů za celé soudní řízení.

3. Žalovaná po projednání předžalobní žádosti dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení a každému ze žalobců poskytla částku [částka]. Celkovou délku řízení přesahující 18 let hodnotila jako nepřiměřenou. Řízení se vyznačovalo určitým stupněm skutkové, právní a procesní složitosti, bylo potřeba širšího dokazování včetně řady listinných důkazů, výslechů znalců a znaleckého zkoumání. Řízení bylo opakovaně přerušeno do skončení souvisejících řízení a dále kvůli dědickému řízení po manželce 1. žalovaného, která do řízení vstoupila jako právní nástupce po jeho smrti. Řízení tak bylo celkově přerušeno přibližně na dobu 5 let a 6 měsíců. Ve věci bylo rozhodováno soudy na všech stupních soudní soustavy, včetně soudu Ústavního tj. nalézací soud ve věci rozhodoval dvakrát, odvolací soud rovněž dvakrát, Nejvyšší soud a Ústavní soud jednou. Procesně bylo rozhodováno o přerušení řízení, procesním nástupnictví, změnách žaloby, znalečném apod. Délka řízení tedy byla z určité části způsobena procesní aktivitou účastníků, což nelze přisuzovat k jejich tíži, avšak nelze to přičítat ani k tíži žalované. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházela z částky [částka] za rok trvání řízení, za první dva roky v poloviční výši. Tuto základní částku celkem snížila o 70 %, a to o 35 % z důvodu složitosti řízení, o 15 % z důvodu četnosti rozhodování soudů a o 20 % z důvodu sdílené nemajetkové újmy mezi žalobci. Základní částku naopak navýšila o 10 % z důvodu postupu soudů, resp. značně excesivní délky posuzovaného řízení.

4. Protože žalobci vzali žalobu co do částky ve výši [částka] zpět, soud prvního stupně podle § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení co do této částky zastavil.

5. Mezi účastníky řízení bylo sporné, že žalobci se předběžně dne [datum] se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 x [částka] obrátili na žalovanou, která každému z nich dne [datum] zaplatila [částka].

6. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění shrnutých v bodech 5 a 6 odůvodnění svého rozhodnutí, na která lze pro stručnost odkázat, a po skutkové stránce uzavřel, že řízení pro žalobce, kteří v posuzovaném řízení vystupovali v procesním postavení žalobců, trvalo od [datum], kdy podali žalobu, do [datum], kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení. K dalšímu období vedení řízení soud již nepřihlížel, neboť poté ve věci byly řešeny už jen náklady uvedeného řízení, na základě podaného odvolání do usnesení o zastavení řízení, přičemž usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne [datum]. Podle názoru soudu tento zmíněný úsek řízení již pro žalobce neměl význam, neboť rozhodné období spojené s nejistou stran vedeného sporu, jakým způsobem věc dopadne, byla mezi účastníky řízení již vyřešena právě na základě usnesení o zastavení řízení. Zbylý úsek řízení týkající se toliko náhrady nákladů řízení byl z hlediska nejistoty vedeného sporu pro účastníky již bezpředmětný. Celková délka řízení tedy ve vztahu k žalobcům činila 18 let a 6,5 měsíce.

7. Po citaci §§ 1, 2, 13 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen OdpŠk) soud prvního stupně uzavřel, že předmětné řízení, i když v něm byla shledána procesní, skutková i právní složitost, bylo řízením nepřiměřeným, neboť doba 18 let a 6,5 měsíců je dobou již extrémně dlouhou. V důsledku této skutečnosti proto žalobcům vznikla nemajetková újma, jejíž vznik se předpokládá, kdy porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je spojeno se vznikem nemajetkové (morální újmy) na straně stěžovatele, resultující z nepřiměřeně dlouhé doby řízení a s tím spojené nejistoty jakým způsobem spor dopadne. Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu je nutné žalobcům kompenzovat ve formě relutárního odškodnění. Vycházel z částky [částka] za rok trvání řízení, za první dva roky trvání řízení v poloviční výši, neboť v souladu s uvedeným stanoviskem, každé řízení musí určitou objektivní dobu trvat. Základní částka za 18 let a 6,5 měsíce trvání řízení proto činí [částka]. Jednotlivá kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk hodnotil následovně.

8. Ohledně postupu orgánů státu dospěl k závěru, že soudy ve věci postupovaly bez zjevných prodlev a průtahů, v přiměřených procesních lhůtách a jejich postup směřoval k rozhodnutí ve věci samé (pouze v počátku řízení bylo jednání nařízeno s velkým časovým odstupem po podání žaloby a dále při zpracování znaleckého posudku soud neurgoval znalce o včasné vpracování znaleckého posudku), neshledal výrazné průtahy ve věci, popřípadě že by k zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně došlo z důvodu závažných vad, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, což by byl důvod procentuálního navýšení tohoto kritéria. U tohoto kritéria neučinil žádné bodové zhodnocení.

9. Přihlédl k tomu, že posuzovaná věc byla projednávána na všech stupních soudní soustavy. Podotkl, že využití procesních práv účastníky řízení v podobě procesních návrhů, podání řádných či mimořádných opravných prostředků nelze přisuzovat k jejich tíži, i když je zřejmé, že tímto postupem se celková délka řízení prodlouží, protože se s takovými návrhy musí orgány státu vypořádat, tedy o nich rozhodnout, avšak použití těchto procesních institutů nelze přičítat ani na vrub žalované. Proto ponížil základní částku o 30%. Poukázal na to, že obdobně o 20% ponížil základní částku tamní soud ve věci vedené pod sp. zn. 25 C 66/2016, který posuzoval stejné řízení, přičemž odvolací soud se k učiněnému ponížení, ve svém rozsudku ze dne 2. 11. 2016, č. j. 28 co [číslo], nijak nevyjádřil.

10. U kritéria složitosti věci dovodil, že posuzované řízení vykazovalo skutkovou a právní náročnost, neboť jeho předmětem bylo vydání bezdůvodného obohacení, kdy bylo nutné posoudit jeho výši, tedy zda měl žalovaný v posuzované věci hradit nájemné za nájem sporné nemovitosti jako za prostor nebytový či byt. V řízení bylo třeba vypracovat znalecký posudek, soud se dále musel vypořádat s judikaturou Ústavního soudu, jež zapříčinila zrušení předchozího rozhodnutí. Uvedené řízení také bylo přerušeno do skončení dědického řízení po 1. žalovaném, přičemž následně zemřela i manželka 1. žalovaného jako jeho procesní nástupce. Bylo proto třeba nejdřív vyčkat na skončení dědického řízení po 1. žalovaném a následně vyčkat ukončení dědického řízení po jeho manželce. Nicméně uvedené dědické řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 1679/2014 trvalo tři roky, což je doba přiměřená a zcela zásadním způsobem se na délce posuzovaného řízení nepodílela. Přesto je třeba v podkladové řízení z výše popsaných důvodů shledat i složitost procesní. Proto snížil základní výměru o 30 % (jako učinily soudy v řízení vedeném u tamního soudu pod sp. zn. 25 C 66/2016).

11. Konstatoval, že obecně s tímto typem sporu není Evropským soudem pro lidská práva spojován vyšší význam řízení pro jeho účastníky, oproti řízení typu opatrovnických sporů, pracovně právních sporů věcí osobního stavu, věcí sociálního zabezpečení, trestních věcí a věcí týkajících se zdraví nebo života Pro toto kritérium tedy nečinil žádné procentuální ohodnocení.

12. Stejně tak neučinil ani při hodnocení hlediska chování poškozeného v rámci řízení, neboť žalobci se na délce řízení svým chováním žádným způsobem nepodíleli.

13. Soud prvního stupně od základní výměry odečetl 30 % z důvodu skutkové, právní i procesní složitosti věci a 30% z důvodu počtu soudní soustavy, před kterou byla věc řešena, tedy základní částku ponížil o [částka]. Žalobcům by se proto jako přiměřené zadostiučinění mělo dostat částky ve výši [částka], a to každému z nich. Jelikož žalovaná každému ze žalobců poskytla mimosoudně již částku [částka], zamítl soud žalobu jako nedůvodnou.

14. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

15. Proti tomuto rozsudku žalobci podali v zákonné lhůtě odvolání směřující do výroků III. a IV. Namítli v něm, že jejich nároky by měly být posuzovány s přihlédnutím k § 13 o. z. Poukázali na to, že spolu s dalšími žalobci, manželi [příjmení] a paní [příjmení] původně podali 4 samostatné žaloby proti otci a synovi [příjmení] o vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu svých spoluvlastnických podílů na prostorách, které užívali žalovaní [příjmení]. Soud později tyto žaloby sloučil do společného řízení, i když stále šlo o samostatné nároky jednotlivých žalobců. Z tohoto důvodu se žalobci domáhají každý samostatně, aby odškodnění za průtahy bylo pro každého určeno vždy na částku [částka]. Po podání žaloby v této věci žalovaná plně odškodnila manžele [příjmení], když na jejich nároky, které měli původ ve společném jmění manželů, jim každému poskytla částku [částka], což je dohromady žalovaná částka [částka]. Žalobci manželé [příjmení] vzali proto žalobu zpět a řízení mezi nimi a žalovanou bylo zastaveno. Žalobci v rámci stejného postupu byli žalovanou odškodněni každý částkou [částka], ale přístup žalované ke všem žalobcům by měl být stejný. Při ústním jednání rovněž odkazovali na řízení o odškodnění pana [příjmení] mladšího, který byl v roce 2015 odškodněn žalovanou v rámci mimosoudního vyřízení žádosti a následně ještě bylo toto odškodnění zvýšeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum]. V době odškodňování pana [příjmení] trvalo řízení 169 měsíců a tento celkem obdržel [částka]. Namítli dále, že v rámci odškodňování se nerozlišuje, zda je řízení vedeno o hlavním nároku, anebo pouze o příslušenství. Pro žalobce naopak bylo rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nejpodstatnějším prvkem v řízení po zrušení původních rozhodnutí Ústavním soudem. V důsledku vrácení věci soudu prvního stupně se žalobci z hlediska nákladů řízení dostali do zcela neřešitelné situace, kdy již měli své nároky uspokojeny, ale o těchto nárocích mělo znovu probíhat řízení. Žalobci přijali plnění od pana [příjmení] v dobré víře, že se jedná o úhradu bezdůvodného obohacení, které jim vzniklo, a jehož výše byla deklarována předchozími zrušenými rozsudky. Žalobci proto neměli důvod toto bezdůvodné obohacení vracet. Žalobci vrátili náhradu nákladů řízení, kterou od pana [příjmení] obdrželi. Za stávající situace, pokud by žalobci dále vedli řízení, došlo by k zamítnutí jejich nároků z důvodu, že tyto již byly zaplaceny, a jako neúspěšní žalobci by museli zaplatit náhradu nákladů řízení. Žalobci proto raději vzali žalobu zpět, aby se řízení neprodlužovalo, a věřili, že soud bude postupovat ohledně náhrady nákladů řízení podle 150 o. s. ř., případně podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak ostatně bylo rozhodnuto v rámci usnesení č. j. 13 C 85/2001-467 původního spisu. Městský soud v Praze však rozhodnutí o náhradě nákladů řízení změnil v neprospěch žalobců a tito byli nuceni zaplatit téměř [částka] na náhradě nákladů řízení. Pro žalobce bylo tedy velmi významné, jak bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a proto není důvod, aby období, kdy se řízení vedlo o příslušenství ve sporu, bylo vyloučeno z odškodnění za průtahy v řízení. Nepříznivý výsledek sporu o náhradu nákladů řízení by pak měl být důvodem pro zvýšení odškodnění, když k průtahům v řízení došlo v důsledku nesprávných rozhodnutí soudů, které byly zrušeny Ústavním soudem. Toto mělo za následek další průtahy v řízení, za které nese odpovědnost Česká republika. Namítli konečně nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení, když ve věci bylo vykonáno 10 úkonů právní služby (2 x [částka] za převzetí zastoupení, 2 x [číslo] za žalobu, 2 x [číslo] za částečné zpětvzetí žaloby, 2 x [číslo] za účast u jednání dne [datum] a 2 x [číslo] za účast při jednání [datum]), ke kterým náleží 10 režijních paušálů hotových výloh, tj. [částka]. Dále mají žalobci nárok na náhradu za ztrátu času ve výši [částka] a jízdné ve výši [částka] jejich právního zástupce. Náhrada nákladů řízení za právní služby je proto [částka]. Tuto částku je třeba ještě zvýšit o daň z přidané hodnoty ve výši [částka], takže celková náhrada za právní zastoupení činí [částka]. Žalobci rovněž mají nárok na úhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 x [částka]. Takto náhrada nákladů řízení celkem činí [částka], přičemž každý ze žalobců má nárok na úhradu jedné poloviny. Navrhli, aby změnou napadeného rozsudku bylo žalobě vyhověno a na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně jim bylo přiznáno celkem [částka].

16. Žalovaná v písemné omluvě své nepřítomnosti u odvolacího jednání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

17. Z podnětu a v mezích podaného odvolání odvolací soud přezkoumal v systému neúplné apelace napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v nepřítomnosti žalované (§§ 212, 212a odst. 1, 5 a 101 odst. 3 o. s. ř.), a odvolání neshledal důvodným.

18. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí k tvrzení žalobce opatřil úplná skutková zjištění, která zákonem stanoveným způsobem hodnotil a věc zásadně správně posoudil i po stránce právní. Na odůvodnění napadeného rozsudku tak lze se pro stručnost odkázat.

19. Odvolací soud zcela akceptuje závěr soudu prvního stupně, že s ohledem na okolnosti posuzovaného řízení je namístě žalobcům poskytnout přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši [částka] za rok trvání řízení (za první dva roky řízení v poloviční výši). Přisvědčuje však odvolací námitce žalobců, že délka posuzovaného řízení trvala od [datum] až do [datum], kdy bylo pravomocně rozhodnuto i o nákladech řízení. Žalobcům byla konečným rozhodnutím uložena povinnost k náhradě nákladů řízení přes [částka], i tato částka byla tedy pro žalobce„ ve hře“ a integrální součástí procesu. Základní výměra odškodnění by tak činila [částka]. Soud prvního stupně základní částku poté správně podrobil kritériím stanoveným v § 31a OdpŠk a odvolací soud se ztotožňuje s jeho závěrem, že tuto základní výměru je třeba snížit o 30 % z důvodu procesní složitosti, resp. počtu soudní soustavy a o dalších 30 % z hlediska procesní složitosti případu; každému ze žalobců tak by příslušelo odškodnění ve výši [částka]. Protože v rámci předžalobního projednání nároku žalovaná každému ze žalobců vyplatila částku [částka], soud prvního stupně správně žalobu jako nedůvodnou zamítl. Odvolací soud neshledal, že by soud prvního stupně porušil § 13 o. z., dle něhož každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Za situace, kdy původně další žalobci obdrželi jako přiměřené zadostiučinění za stejné posuzované řízení každý částku [částka], není v rozporu s výše uvedenou zásadou, pokud se v rámci předžalobního projednání ze strany žalované každému ze zdejších žalobců dostalo částky [částka]. Nyní napadené rozhodnutí není ani v hrubém nepoměru s rozhodnutím o odškodnění dalšího účastníka posuzovaného řízení (v tamním procesním postavení žalovaného), kterému se dostalo celkové částky [částka]. I v tomto případě došlo ke krácení základní výměry o 30 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení, avšak v této věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vzal v úvahu i více stupňů soudní soustavy, na kterých řízení probíhalo. Nadto aby mohlo vzniknout důvodné očekávání, musí existovat ustálená rozhodovací praxe, nepostačuje k němu např. jediné, nahodilé a nepublikované rozhodnutí soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014).

20. Pochybení soudu prvního stupně nebylo shledáno ani v akcesorickém výroku o nákladech řízení, odvolací soud proto napadený rozsudek ve výrocích odvoláním dotčených jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle §§ 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že úspěšné žalované v tomto stádiu řízení náklady nevznikly.