Rozhodnutí 33 C 174/2021-157

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl takto:

I. Žaloba, aby žalovaná 1/ a žalovaná 2/ byly povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 1 746 289 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1/ do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 56 628 Kč k rukám právního zástupce žalované 1/ JUDr. (jméno) (jméno).

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2/ do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 56 628 Kč k rukám právního zástupce žalované 2) Mgr. (jméno) (jméno).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce na žalovaných domáhal zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím s tím, že je vnukem zůstavitele (jméno) (příjmení), (datum narození), naposledy bytem (adresa), zemřelém (datum) bez zanechané závěti. Zůstavitel nebyl ženat, takže v první dědické skupině ve smyslu ust. § 473 SOZ měl celé dědictví získat výlučně žalobce, ten ale nebyl účastníkem dědického řízení a o smrti zůstavitele i dědickém řízení se dozvěděl až následně. V dědickém řízení byla uzavřena dědická dohoda schválená usnesením Okresního se v (obec) ze dne (datum rozhodnutí), č. j. (číslo jednací), právní moc dne (datum). Podle ní nabyli dědictví (celé jméno žalované), (celé jméno žalované), (celé jméno původní účastnice), (celé jméno původního účastníka) (celé jméno původního účastníka). Podle citované dědické dohody byla čistá hodnota dědictví oceněna celkem částkou 1 746 289 Kč s tím, že (celé jméno žalované) (žalovaná 1/) nabyla ideální spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/2 vzhledem k celku na nemovitostech zapsaných na (list vlastnictví) pro k.ú (obec), a to na pozemcích parc. č. st. (číslo) a parc. (číslo) v k.ú. (obec) a na budově - rodinném domě v části (územní celek), (adresa) (nyní je budova součástí pozemku parc. č. st. (číslo)). Žalovaní 2) až 5) nabyli z dědictví pohledávku - každý ve výši 218 750 Kč, kterou jim měla zaplatit žalovaná 1). Následně žalovaná 1) prodala celek nemovitostí uvedených výše na základě kupní smlouvy ze dne (datum), právní účinky vkladu ke dni (datum), kupujícím manželům (jméno) a (jméno) (příjmení), nyní bytem (adresa), za kupní cenu ve výši 3 400 000 Kč. Žalobce má za to, že jsou splněny zákonné podmínky pro uplatnění jeho dědického práva ve smyslu ust. § 485 SOZ, když bylo po projednání dědictví zjištěno, že oprávněným dědicem je někdo jiný než dědicové, kteří podle dědického usnesení dědictví nabyli, ač dědit vůbec neměli, a že oprávněný dědic nebyl vůbec účastníkem dědického řízení. Nepraví dědicové (resp. jejich právní nástupci) jsou proto povinni vydat oprávněnému dědici (žalobci) majetek, který z dědictví nabyli, podle zásad o bezdůvodném obohacení. S ohledem na to, že majetek nabytý dědictvím byl zcizen třetí osobě (manželům (anonymizováno)), majetek zřejmě nemůže být žalobci vydán. Proto se žalobce domáhá na žalovaných zaplacení peněžité náhrady, a to částky 1 746 289 Kč - tedy čisté hodnoty dědictví v době vydání dědického usnesení, když správně měl celé dědictví získat sám. Žalobce si je vědom, že by mohl žádat částku vyšší - odpovídající době, kdy je náhrada poskytována, spokojí se ale s částkou stanovenou dědickým usnesením shora.

3. Žalované se žalobou nesouhlasily, zpochybňovali aktivní legitimaci žalobce a uvedly, že nárok žalobce, i pokud by měl být po právu, je promlčený podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a to dle § 100 odst. 1 a 2, resp. § 105 a § 107 s odkazem na § 485. Dědické řízení bylo vedeno a ukončeno v roce 2008, případné právo na vydání bezdůvodného obohacení se tedy promlčelo v roce (rok), resp. (rok). Pokud by eventuálně bylo na věc nahlíženo tak, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení vznikla až prodejem nemovitosti žalovanou 1/ v roce (rok), došlo by k promlčení v roce (rok), resp. nejpozději (rok).

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování předně vyšel z ust. § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), které stanoví, že se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

5. Soud I. stupně věc posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, a to podle § 485 odst. 1, § 100 odst. 1 a § 105 zákona (dále jen„ obč. zák“), a vyšel i z přiléhavé judikatury. Zkonstatoval, že žaloba byla podána dne (datum), tedy téměř 12 let po právní moci rozhodnutí o dědictví, nezbylo tedy než uzavřít, že uplatněná námitka promlčení je zcela důvodná a žalobu je namístě zamítnout, aniž by se soud zabýval dalšími argumenty účastníků řízení. Nerozhodné je pak mj. tvrzení žalobce, že z důvodu pobytu ve výkonu trestu neměl možnost zjistit, že zůstavitel je po smrti.

6. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná 1/ i žalovaná 2/ byly ve věci plně úspěšné a náleží jim náhrada nákladů. Náklady řízení u každé z žalovaných spočívají v odměně advokáta ve výši 15 300 Kč za úkon právní služby dle vyhl. 177/ 1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif), kdy zástupci učinili každý 3 úkony právní služby. Dále náklady spočívají v paušální náhradě hotových výdajů 3 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 adv. tarifu) za úkony: příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast u ústního jednání, a v náhradě za 21% jako daně z přidané hodnoty z odměny advokáta a jeho hotových výdajů ve výši 9 828 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem 56 628 Kč, a to k rukám právního zástupce každé z žalovaných ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).

7. Tento rozsudek, a sice výroky II. a III., napadl včasným odvoláním žalobce, který uvedl, že považuje rozhodnutí v napadeném rozsahu za nespravedlivé (mj. s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne (datum), sp. zn. I. ÚS 2933/15, podle něhož„ Rozhodnutí soudu o nákladech řízení musí být v souladu s průběhem řízení. Pokud by k náhradě nákladů měl být podle obecných zákonných zásad zavázán účastník, který byl dříve v řízení osvobozen od placení soudních poplatků, pak je obecný soud při rozhodování o nákladech řízení povinen uvážit poměry účastníka, které vedly k jeho osvobození, a posoudit, zda není namístě uplatnění § 150 občanského soudního řádu, jež sice podléhá poměrně široké míře soudního uvážení, ne však libovůli. (…) (T) akové rozhodnutí ovšem musí být řádně a přesvědčivě odůvodněno a musí zřetelně reflektovat předchozí osvobození účastníka, respektive jeho poměry k tomu vedoucí. V opačném případě dochází k porušení práva účastníka na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny“). Napadený rozsudek povinnost uloženou žalobci k náhradě nákladů řízení žalovaným ve vztahu k přiznanému osvobození (žalobce) od povinnosti platit soudní poplatky nijak nezdůvodňuje. Nárok žalobci přitom nebyl přiznán jen z důvodu uplatnění námitky promlčení žalovanými (a nepřiznání neúčinnosti této námitky ani pro žalobcem tvrzený rozpor s dobrými mravy). Všichni nepraví dědicové (žalovaní) přitom věděli, že jediným oprávněným dědicem měl být žalobce, ale neučinili nic pro to, aby se dědictví dostalo do správných rukou a ani neuchovali nic pro žalobce jako oprávněného dědice. Žalobce se ještě před podáním žaloby snažil o dohodu se žalovanými, ale marně. Na jeho žádosti o zaplacení alespoň části neoprávněně zděděné částky nikdo nereagoval. Žalobce také svůj nárok neuplatnil s úroky či v hodnotě odpovídající plynutí času, uplatnil pouze holou původní hodnotu dědictví. S ohledem na uvedené se nejeví spravedlivým, aby žalobce, který jako jediný oprávněný dědic nedědil ničeho, a tedy který uplatnil žalobou důvodný nárok, který mu nebyl přiznán v podstatě z formálních důvodů, nesl vedle neúspěchu ve věci ještě navíc náhradu nákladů řízení v částce převyšující 113 000 Kč, když mu na počátku řízení bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Žalobce má za to, že v tomto případě mělo být aplikováno ust. § 150 o. s. ř. S ohledem na uvedené žalobce navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že namísto původních výroků II. a III. rozhodne tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

8. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 212, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud I. stupně o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy podle úspěchu v řízení. Žalované měly ve věci plný úspěch, aplikace § 142 odst. 2 o. s. ř., jehož dikce odpovídá odvolacímu návrhu, tedy nepřipadá v úvahu. Odvolací soud tedy posuzoval odvolání žalobce z hlediska možné aplikace mimořádného ustanovení § 150 o. s. ř., podle něhož nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jestliže jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele. Ustanovení § 150 lze užít ve vztahu k účastníkovi, který ve sporu byl úspěšný, a tedy by nárok na náhradu nákladů řízení měl, jsou však dány důvody, pro které mu soud tuto náhradu nemusí přiznat. Jde však o ustanovení výjimečné a je na místě podle něho postupovat pouze v případě, kdy by se rozhodnutí podle úspěchu ve věci jevilo jako příliš tvrdé. Soud proto musí velmi pečlivě zkoumat, zda podmínky pro užití tohoto ustanovení jsou dány. Zákon tyto podmínky nevymezuje a ponechává je na úvaze soudu. Důvody zvláštního zřetele hodné musí být přitom dány na straně žalobce i žalovaného. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí se jednat o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Jinak řečeno je třeba zkoumat nejen dopad uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkové sféry neúspěšného účastníka, ale i dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry účastníka úspěšného. Soud tak především přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postojům účastníků v průběhu řízení apod.

10. Po zvážení uvedených hledisek odvolací soud dovodil, že aplikace § 150 o. s. ř. v daném případě není na místě. Především je třeba předeslat, že skutečnost, že neúspěšný účastník byl osvobozen od soudních poplatků, zásadně nebrání tomu, aby mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení účastníku úspěšnému. V daném případě žalobce podal v této věci žalobu téměř 12 let po právní moci rozhodnutí o dědictví a 14 let po smrti svého dědečka. Ve sporu pokračoval, ač bylo zřejmé, že námitka promlčení byla vznesena důvodně. Argumentaci žalobce, že námitku je třeba hodnotit jako rozpornou s dobrými mravy, odvolací soud neakceptuje. Dědické řízení bylo vedeno procesně zcela korektně, prvá žalovaná, s níž byl sepsán notářem první záznam, existenci žalobce nijak nezatajila, naopak uvedla, že zesnulý má vnuka, o němž však nemá žádné informace. V dědickém řízení pak bylo vyvinuto maximální úsilí k vypátrání žalobce, které nebylo úspěšné, zjevně proto, že, jak žalobce nyní uvedl, se tehdy zdržoval u své přítelkyně. Žalobce tak porušil zásadu vigilantibus iura scripta sunt, tedy že každý si má chránit svá práva. Skutečnost, že tuto obranu žalobce zahájil až 14 let po smrti zůstavitele, pak rozhodně nesvědčí o blízkém vztahu mezi žalobcem a jeho dědečkem. Konečně odvolací soud zvážil skutečnost, že obě žalované jsou v seniorském věku, zdravotní stav prvé žalované je velmi neutěšený, a lze tedy dovodit, že vzhledem k tomu rozhodně po nich nelze spravedlivě požadovat, aby náklady vynaložené v souvislosti s tímto řízením, na jehož zahájení nenesly žádnou vinu, nesly ze svého.

11. Odvolací soud proto napadený rozsudek v odvoláním dotčených nákladových výrocích jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

12. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud postupem podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, a to vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení úspěšným žalovaným v souvislosti s odvolacím řízením žádné náklady nevznikly.