o zaplacení [částka]

1. Částí žaloby, podané původně u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 24. března 2000 doplněné podáním ze dne 23. listopadu 2002 o specifikaci nároku na zaplacení peněžité náhrady 2 000 000 Kč, projednávané v tomto řízení, se žalobce domáhal na státu ČR, jednajícím prostřednictvím organizační složky - Finančním ředitelství pro hlavní město Prahu a zároveň Ministerstva financí, zaplacení přiměřené peněžní náhrady ve výši 2 000 000 Kč podle § 20 písm. d) zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, účinného do 31. května 2000. Žalobce svou žalobu opíral o protiprávní jednání pracovníků Finančního úřadu pro Prahu 5 v roce 1999, kdy pracovníci finančního úřadu, dle žalobce v úmyslu pomstít se mu za právní spory mezi ním a finančním úřadem, měli neoprávněně a nadbytečně bez přiměřeného důvodu zjišťovat a shromažďovat běžně nedostupné informace o žalobci a jeho majetkových poměrech ve smyslu § 17 písm. b) zák. č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, měli ho označit za podnikatele a osobu vyhýbající se plnění daňových povinností a bez ohledu na to, že žalobce je osoba mající příjmy ze závislé činnosti a plnící si svoje povinnosti srážkovou daní, dále měli zneužít těchto informací k obvinění žalobce z daňového úniku. Zároveň mu pracovníci Finančního úřadu pro Prahu 5 bránili v právu nahlížet do všech spisů týkajících se osoby žalobce, ale i výslovně odmítli na výzvu poskytnout bezplatnou zprávu o všech informacích a osobních údajích týkajících se osoby žalobce dle § 17 písm. l) zák. č. 256/1992 Sb. o ochraně osobních údajů v informačních systémech. Žalobce dále tvrdil, že poté, co mu bylo odepřeno nahlédnutí do spisu, byl vydírán pracovníkem Finančního úřadu pro Prahu 5, po žalobci měl požadovat zaplacení úplatku za to, že mu bude zpřístupněn spisový svazek. Žalobce dále doplnil, že na základě zneužití nashromážděných osobních údajů žalobce vydával finanční úřad svoje nezákonná, šikanózní rozhodnutí, platební výměry k doměření daně z příjmů ve výši 2 300 000 Kč, zajišťovací příkazy o vymezení rozsahu zástavního práva pohledávek na bankovních účtech žalobce a zahajoval exekuce, v důsledku kterých došlo k blokaci nemovitostí žalobce v Karlovarském kraji (rozhodnutí byla posléze zrušena pro nezákonnost). Tato rozhodnutí jednoznačně směřovala k poškození žalobce a k způsobení citelné újmy. S tím, že žalobce byl poškozen před bankami, u kterých měl vedené účty, u [právnická osoba] a u [právnická osoba] Informace, že je údajným daňovým dlužníkem a že je proti němu vedeno daňové exekuční řízení se dozvěděli pracovníci Ministerstva vnitra a dále ji o něm rozšiřovali. Byl terčem ostrých slovních konfliktů a zostuzen před panem [příjmení] [jméno] [příjmení], spoluvlastníkem jedné ideální poloviny společných nemovitostí v k.ú. [obec] a k.ú. [anonymizováno] v Karlovarském kraji, které prodávali a které se nařízením exekuce staly neprodejnými. Nezákonné a jednoznačně šikanózní jednání pracovníků Finančního úřadu pro Prahu 5 od října 1999 do léta roku 2005, ale i po právní moci zrušovacích rozsudků Městského soudu v Praze, nežli byly zablokované bankovní účty uvolněny a nežli byly zrušeny exekuční příkazy. Za tu dobu žalobce zhubl o 10 kg, neměl chuť k jídlu, byla mu diagnostikována cukrovka, byl v permanentním stresu, trpěl depresemi, nespavostí, jeho přítel pan [příjmení] nevěděl, co si o něm má myslet, žalobce se cítil jako štvanec, bezmocný proti zlovůli finančního úřadu, který zneužil jeho osobní údaje, které měl chránit, aby jej poškodil. Předmětem řízení, jak znovu upřesnil žalobce, je finančním úřadem nezákonné a šikanózní shromažďování údajů, jejímž důsledkem bylo vydání rozhodnutí finančního úřadu, která byla následně rozhodnutím soudu zrušena. Dále je předmětem řízení jednání pracovníků Finančního úřadu pro Prahu 5, dne 8. prosince 1999 odmítli umožnit žalobci nahlédnout do spisu vedeného Finančním úřadem o osobě žalobce. Ohledně žalované částky žalobce odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 a rozhodnutí 30 Cdo 2865/2015, podle nichž„ vznik nemajetkové újmy způsobené výkonem veřejné moci zpravidla nelze dokazovat (jde o stav mysli poškozené osoby), v řízení se obvykle zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce.“

2. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, a to zejména s ohledem na to, že v rámci daňového řízení shromažďoval správce daně pouze informace potřebné pro vyměření daňové povinnosti a případné vymáhání daňového nedoplatku, a to v souladu se zákonem o správě daní. Odmítl námitky žalobce ohledně údajného cíleného shromažďování údajů o jeho osobě a jejich následného zneužívání za účelem poškození žalobce. Žalovaný nastínil stručný průběh řízení. Uvedl, že dne 21. září 1999 byl Finančním úřadem pro Prahu 5 v souladu s § 71 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků zajišťovací příkaz [číslo jednací], důvodem byla skutečnost, že správce daně na základě své vyhledávací činnosti zjistil existenci vysokých příjmů žalobce za zdaňovací období 1997 a 1998. S ohledem na předpokládanou výši daňové povinnosti vznikla u správce daně odůvodněná obava, zda bude žalobce schopen daň uhradit (zajištění daně v tomto případě činilo [částka]), odvolání žalobce bylo odvolacím finančním ředitelstvím zamítnuto dne [datum rozhodnutí], č.j. F [číslo]. Dne 6. října 1999 dále vydal Finanční úřad pro Prahu 5 souladu s ustanovením § 72 zákona č. 337/992 Sb., o správě daní a poplatků rozhodnutí [číslo] o uplatnění rozsahu zástavního práva (poddlužník [právnická osoba]), odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo dne 12. dubna 2001 zamítnuto rozhodnutím odvolacího orgánu č.j. F [číslo], které bylo následně zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. [číslo jednací] ze dne 30. listopadu 2005. Rozhodnutí [číslo] o uplatnění rozsahu zástavního práva bylo 23. února 2006 zrušeno rozhodnutím FŘ [číslo]. K platebním výměrům DPFO za roky 1995, 1996, 1997 a 1998 žalovaný uvedl, že byly vydány poté, co žalobce nereagoval na výzvy k jejich podání, odvolání žalobce proti předmětným platebním výměrům byla zamítnuta rozhodnutími odvolacího orgánu č.j. F [číslo] (1995), č.j. F [číslo] (1996), č.j. F [číslo] (1997) a č.j. F [číslo] (1998), všechna tato rozhodnutí byla následně zrušena rozsudky Městského soudu v Praze č.j. [číslo jednací], [číslo jednací], [číslo jednací] a [číslo jednací] ze dne 21. dubna 2005. Žalovaný v souvislosti se shora citovanými zrušujícími rozsudky připomněl, že důvodem jejich vydání bylo konstatování procesního pochybení správce daně v souvislosti s doručováním písemností, soud se v těchto řízeních zabýval plnými mocemi, jejichž kopie předložil žalobce žalovanému dne 8. prosince 1999. Jednalo se zejména o plnou moc ze dne 31. října 1997, kterou žalobce zmocnil pana [jméno] [příjmení] k neomezenému zastupování své osoby, tato plná moc je opatřena prezenčním razítkem s datem předložení Finančnímu úřadu pro Prahu 5 31. října 1997. Žalovaný uvádí, že po provedeném šetření dospěl k závěru, že podací razítko s datem 31. října 1997 na plné moci je s největší pravděpodobností zfalšované. Otázka, zda předmětná plná moc byla správci daně předložena již dne 31. října 1997, jak tvrdil žalobce, nebo až 8. prosince 1999, jak namítal žalovaný, se tak stala klíčovou pro posouzení řádného doručení rozhodnutí správce daně (a to již výzev k podání daňového přiznání) potažmo pak zákonnosti vydání navazujících rozhodnutí. Městský soud v Praze např. v rozsudku ve věci sp. zn. [spisová značka] konstatoval, že s ohledem na obsah spisového materiálu spadajícího do doby po tvrzeném předložení plné moci by se jevilo jako logické, pokud by po udělení zmocnění jednal za žalobce jeho zástupce, což v tomto případě (až do 8. prosince 1999) nenastalo. Soud nicméně dospěl k závěru, že za dané důkazní situace nelze mít za spolehlivě prokázané, že předmětná plná moc nebyla dne 31. října 1997 Finančnímu úřadu pro Prahu 5 a že podací razítko na této plné moci je zfalšované, proto napadená rozhodnutí zrušil. Žalovaný zdůraznil, že celá anabáze začala jako následek toho, že žalobce nereagoval na písemné výzvy. Dále konstatoval, že rozhodnutí zrušená Městským soudem v Praze nebyla zrušena z důvodu šikany správcem daně, nýbrž z důvodu odlišného posouzení účinnosti plné moci. Při ústním jednání dne 17. června 2020 žalovaný dodal, že náhradu nákladů nežádá.

3. Věc byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. dubna 2003 (č.j. 4 C 481/2000-56) spolu s dalšími nároky vyloučena k samostatnému řízení. Následně byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2006 (č.j. Ncp 2332/2006-59) dále již sama postoupena zdejšímu soudu.

4. Žalobce vzal podáním doručeným soudu při jednání dne 27. listopadu 2019 svou žalobu ohledně požadavku na zaplacení částky 1 300 000 Kč zpět. Žalovaný s částečným zpětvzetím souhlasil. Soud proto podle § 96 o.s.ř. v souladu s dispozitivním úkonem žalobce řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil ve výroku II. tohoto rozsudku.

5. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobce požádal Finanční úřad pro Prahu 5 dne 8. února 1999, aby mu byla poskytnuta zpráva o všech údajích a informacích uchovávaných o jeho osobě, a to na základě. § 17 písm. l) zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech v informačním systému finančního úřadu (prokázáno z důkazu: protokolem Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 8. prosince 1999). Finanční úřad odmítl tuto žádost žalobce dopisem ze dne 20. prosince 1999 s odůvodněním, že není zpracovatelem žádného informačního systému a to znamená, že nemá povinnost na základě shora uvedeného ustanovení, bezplatně nebo za přiměřenou úplatu poskytnout jakékoliv informace z obsahu daňového spisu. Žalobce následně žádal opakovaně o sdělení informací a to podáním ze dne 27. prosince 2002 (na které mu bylo v obecné rovině zodpovězeno žalovaným dne 24. ledna 2003) a 10. července 2003 s tím, že v odpovědi žalovaného mu bylo sděleno, že vzhledem k tomu, že mu již v témže kalendářním roce bylo na tyto otázky jednou zodpovězeno, bude žalobce muset v souladu s § 12 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, uhradit náklady s tím spočívající. V návaznosti na to podal dne 8. srpna 2003 žalobce další žádost, kde tuto povinnost rozporoval. Na tuto žádost již nebylo vůbec žalovaným reagováno. (prokázáno z důkazů: sdělení žalovaného ze dne 26. ledna 2000 a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. [spisová značka], zejména č.l. 6 – 13 a 100 spisu). Žalovaný dále rozhodl čtyřmi platebními výměry dne 12., dvakrát 13. a 25. října 1999 o doměření daně z příjmů za roky 1995 – 1998 v celkové výši [částka] (prokázáno důkazů: platební výměry Finančního úřadu pro Prahu 5, ve spisu 6 Ca 162/2003 na č.l. 23 a v přílohách spisu). Tyto výměry však byly vydány až poté, co žalobce nereagoval na výzvy žalovaného k doložení podkladů pro výpočet a doměření daně, neboť byly doručeny přímo žalobci v době, kdy byl zastoupen [jméno] [příjmení] (tedy nebyly doručeny tomuto zástupci), s tím, že jak žalobce při svém výslechu uvedl, kdyby na výzvy reagoval, tak by závadu v doručování zhojil. (prokázáno z důkazu: účastnický výslech žalobce dne 4. března a 17. června 2020). Žalovaný dále vydal dne 6. října 1999 rozhodnutí vedoucí k blokaci peněžních prostředků žalobce z účtu u [právnická osoba] ve výši [částka] (prokázáno z rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 5 dne 6. října 1999, založeno ve spisu Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], na č.l. 21a spisu). Všechna tato rozhodnutí byla následně zrušena rozsudky Městského soudu v Praze (č.j. [číslo jednací], [číslo jednací], [číslo jednací] a [číslo jednací] ze dne 21. dubna 2005 prokázáno uvedenými rozsudky z příslušných spisů). V roce 2005 vydal žalovaný dva exekuční příkazy na nemovitosti, které měl žalovaný ve spoluvlastnictví s [jméno] [příjmení], přičemž tato blokace trvala několik měsíců, než žalobce vymáhanou částku uhradil. Tyto nemovitosti žalobce s [jméno] [příjmení] postupně prodávali, přičemž za prodej první části těchto nemovitostí v období 2001 – 2002 pro výstavbu obchodního domu [anonymizováno] za částku [částka] po odečtení všech investovaných nákladů měl žalobce zisk přibližně [částka], se kterým mohl dále libovolně nakládat (tyto skutečnosti prokázány z důkazů: účastnický výslech žalobce dne 4. března a 17. června 2020, výslech [jméno] [příjmení] dne 17. června 2020. Co do ceny, za kterou byla nemovitost prodána a co se týče otázky, kolik obdržel každý z prodávajících na svém podílu po odečtení nákladů, vzal soud za prokázané stanoviskem vyslechnutého svědka [jméno] [příjmení], který byl v řízení poučen v souladu s ust. § 126 o.s.ř. a dle soudu nemá oproti žalobci konkrétní zájem na výsledku tohoto řízení). V důsledku blokace těchto nemovitostí došlo ze strany [jméno] [příjmení] vůči žalobci k narušení důvěry, které vyústilo v slovní roztržku a ztrátu některých již dohodnutých zájemců o koupi pozemků. K prodeji dalších částí těchto nemovitostí docházelo i po roce 2005 (prokázáno z důkazů: účastnický výslech žalobce dne 4. března a 17. června 2020, výslech [jméno] [příjmení] dne 17. června 2020). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. května 2016 (č.j. [číslo jednací]), které nabylo v relevantní části právní moci dne 15. července 2017 byla stanovena povinnost žalovaného poskytnout žalobci informace o všech osobních údajích o něm ve stavu ke dni 24. března 2000 (prokázáno z důkazu: spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. [spisová značka], zejména č.l. 290 spisu). Újmu v souvislosti s jednáním žalovaného spatřuje žalobce zejména v tom, že v něj ztratili důvěru bankovní instituce i jeho přítel [jméno] [příjmení], on se ocitl bez finančních prostředků, nemohl žít, koupit si dovolenou, pořídit si hodnotnější věc, žil v neustálém stresu, zhubl 12 kg, cítil se jako štvanec (prokázáno z důkazů: účastnický výslech žalobce dne 4. března a 17. června 2020).

6. Soud došel k závěru, že provedené důkazy protokol Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 8. prosince 1999, sdělení žalovaného ze dne 26. ledna 2000, účastnický výslech žalobce dne 4. března a 17. června 2020, výslech [jméno] [příjmení] dne 17. června 2020, spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. [spisová značka], zejména č.l. 6 – 13 a 100 spisu, spis Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], zejména č.l. 21a spisu, spis Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], zejména č.l. 23, 110 a přílohy spisu a spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. [spisová značka], zejména č.l. 290 spisu, spis Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], zejména č.l. 77 spisu, spis Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], zejména č.l. 69, spis Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], zejména č.l. 71 spisu jsou klíčové pro posouzení věci, vzájemně se doplňují a vykreslují celkový obraz o skutkovém základu věci. Ostatní provedené důkazy, jmenovitě záznam o nepracovním úrazu ze dne 15. dubna 1999, hodnocení bolestného ze dne 25. března 1999, Protokol z Finančního úřadu Ostrava 1 ze dne 25. března 1998 [číslo jednací], protokol o podání vysvětlení Policie ČR ze dne 12. února 1999, zpráva z vyšetření z neurologické kliniky v [část obce] ze dne 19. května 1998, poukaz na vyšetření ze dne 19. května 1999, zpráva z neurologie dr. [příjmení] ze dne 18. února 2000, rentgenový nález neznámého data, výpisy z Katastru nemovitostí k.ú. [anonymizováno] [list vlastnictví] a k.ú. [obec], [list vlastnictví] k 15. březnu 2005, rozsudek Městského soudu v Praze č.j. [číslo jednací] ze dne 13. prosince 2017, připojený spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. [spisová značka] soud považuje za irelevantní, neboť došel k závěru, že skutkový stav byl již dostatečně zjištěn a provedené důkazy neobsahují žádné nové skutečnosti důležité k posouzení věci. Ostatní navržené důkazy, konkrétně výslech svědka [jméno] [příjmení] a spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. [spisová značka] (které měly dokazovat, jaký vliv mělo předmětné chování žalovaného na žalobce), spis Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. [spisová značka], exekuční příkazy [číslo jednací], [číslo jednací], [číslo jednací], [číslo jednací] soud při jednání dne 17. června 2020 usnesením zamítl ze stejného důvodu.

7. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů samostatně i ve vzájemné souvislosti dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: Žalobci nebylo umožněno nahlížet do všech částí daňového spisu, a to konkrétně do jeho neveřejné části. Na jeho žádost o poskytnutí zprávy o všech údajích odpověděl žalovaný tak, že není provozovatelem žádného takového systému. Se žalobcem bylo dále vedeno daňové řízení, na základě něhož mu bylo vyměřeno několik platebních výměrů v celkové částce [částka], byl mu zablokovány prostředky na bankovním účtu a zablokována nemovitost. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. května 2016 (č.j. [číslo jednací]), které nabylo v relevantní části právní moci dne 15. července 2017 byla stanovena povinnost žalovaného poskytnout žalobci informace o všech osobních údajích o něm ve stavu ke dni 24. března 2000

8. Dle § 9 písm. i) zákona č. 531/1990 Sb. (zrušeného k 1. lednu 2013), o územních finančních orgánech finanční ředitelství zpracovává údaje získané při výkonu působnosti územních finančních orgánů ve svém územním obvodu.

9. Dle § 10 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., Daňového řádu je správcem daně správní orgán nebo jiný státní orgán (dále jen„ orgán veřejné moci“) v rozsahu, v jakém mu je zákonem nebo na základě zákona svěřena působnost v oblasti správy daní.

10. Dle § 1 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě ČR je Finanční správa České republiky soustavou správních orgánů pro výkon správy daní.

11. Dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě ČR se zrušují finanční ředitelství a finanční úřady zřízené podle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů. Specializovaný finanční úřad zřízený podle zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění pozdějších předpisů, se považuje za Specializovaný finanční úřad zřízený podle tohoto zákona. Dosavadní ředitel Specializovaného finančního úřadu se považuje za ředitele jmenovaného podle tohoto zákona.

12. K pasivní legitimaci žalovaného tedy soud uvádí, že jednal s Finančním úřadem pro hlavní město Prahu dle § 1 odst. 2 a § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky ve spojení s § 10 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., Daňového řádu a § 9 písm. i) zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech finanční ředitelství, jako organizační složkou státu. Stát, který je pasivně věcně legitimován v tomto řízení, vykonává procesní práva a plní procesní povinnosti prostřednictvím své organizační složky, v tomto případě Finančního úřadu pro hlavní město Prahu.

13. Dle § 16 zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech (zrušeného ke dni 1. června 2000) provozovat informační systém, který nakládá s informacemi, které vypovídají o osobnosti a soukromí dotčené osoby, jejím rasovém původu, národnosti, politických postojích a členství v politických stranách a hnutích, vztahu k náboženství, o její trestné činnosti, zdraví, sexuálním životě a majetkových poměrech, lze pouze, stanoví-li tak zvláštní zákon, nebo se souhlasem žijící dotčené osoby, pokud je možné, aby tento projev vůle učinila. Jestliže nelze podmínku souhlasu splnit, lze s informacemi nakládat jen za předpokladu, že bude zachována lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno dobré jméno dotčené osoby.

14. Dle § 17 písm. b) a l) zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech (zrušeného ke dni 1. června 2000) je povinností provozovatele získávat informace rozsahem přiměřené účelu, pro který je systém zřízen, zejména vystříhat se shromažďování nadbytečných údajů. Poskytnout jednou do roka bezplatně, nebo za přiměřenou úplatu kdykoli, každé dotčené osobě na požádání zprávu o informacích o ní uchovávaných v informačním systému, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.

15. Dle § 20 písm. d) zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech (zrušeného ke dni 1. června 2000) vzniká v případě porušení povinností provozovatele uvedených v § 17 oprávněné fyzické osobě vůči provozovateli nárok na zaplacení přiměřené peněžní úhrady, jestliže bylo porušeno její právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jejího jména, pokud není postižitelná stávajícími občanskoprávními a obchodněprávními instituty.

16. Dle. § 23 zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech (zrušeného ke dni 1. června 2000) spory vyplývající z uplatňování práv a povinností podle tohoto zákona řeší soud.

17. Nejvyšší soud při stanovení pravomoci usnesením ze dne 29. května 2013, č.j. 21 Cdo 2009/2012-175 konstatoval, že projednávání a rozhodování sporů mezi fyzickými osobami a provozovateli informačních systémů o nároky fyzických osob na zaplacení přiměřené peněžní úhrady za újmu, která jim vznikla zásahem do jejich práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jejího jména v důsledku porušení povinností provozovatele informačního systému uvedených v § 17 zákona č. 256/1992 Sb. o ochraně osobních údajů v informačních systémech a kterou nelze postihnout stávajícími občanskoprávními a obchodněprávními instituty (srov. například § 11 - 16 občanského zákoníku), zákon svěřil soudům dle § 23 zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech. Pravomoc rozhodovat o těchto nárocích založenou zákonem č. 256/1992 Sb. o ochraně osobních údajů v informačních systémech soudy nepozbyly tím, že dne 1. června 2000 nabyl účinnosti zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, který nově upravoval ochranu osobních údajů o fyzických osobách a práva a povinnosti při zpracování těchto údajů. Pravomoci soudu rozhodovat o nárocích fyzických osob vzniklých porušením povinností provozovatele informačního systému uvedených v § 17 zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech se nedotkla ani žádná z novel zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.

18. Dle § 11 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (zrušeného k 1. lednu 2014) má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

19. Dle § 13 zákona č. 40/1964 Sb. Občanského zákoníku (zrušeného k 1. lednu 2014) (1) má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. (2) Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. (3) Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

20. Dle § 36 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (zrušeného k 1. lednu 2011) je správce daně povinen ověřovat úplnost evidence či registrace daňových subjektů a zjišťovat též všechny údaje týkající se jejich příjmů, majetkových poměrů a dalších skutečností rozhodných pro správné a úplné vyměření a vymáhání daně. K tomu účelu může sdružovat informace a informační systémy sloužící k rozdílným účelům bez ohledu na původní účel jejich shromažďování. Při této činnosti má správce daně stejná oprávnění jako při místním šetření. Vyhledávací činnost může být vykonávaná i bez přímé součinnosti s daňovým subjektem a její výsledky se využijí v příslušném daňovém řízení.

21. Dle § 23 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (zrušeného k 1. lednu 2011) (1) je daňový subjekt oprávněn nahlédnout do spisů týkajících se jeho daňových povinností, s výjimkou částí spisu uvedených v odstavci 2. Správce daně je povinen o každém nahlížení do spisu pořídit úřední záznam. (2) Daňový subjekt není oprávněn nahlížet do úřední korespondence s jinými státními orgány, do rejstříku, pomůcek, zápisů a rozhodnutí sloužících výlučně pro potřeby správce daně a dalších podkladů, do nichž nelze umožnit nahlédnutí s ohledem na povinnost zachovat v tajnosti poměry jiných daňových subjektů. Není-li ohrožen zájem jiného daňového subjektu nebo jiných osob zúčastněných na daňovém řízení, může správce daně v odůvodněných případech nutných pro další průběh daňového řízení povolit nahlédnutí i do těchto písemností. Důvody tohoto nahlédnutí uvede vždy výslovně v úředním záznamu. Toto omezení při nahlížení do spisů platí přiměřeně i při zapůjčení spisů pro řízení před jinými orgány než orgány správce daně všech stupňů. (3) Na žádost daňového subjektu pořídí správce daně ze spisového materiálu, do něhož lze nahlížet nebo kde to bylo povoleno, doslovné opisy nebo stejnopisy či výpisy nebo potvrzení o skutečnostech tam obsažených, ověří jejich shodu s originálem, vyznačí na nich účel jejich užití a vydá daňovému subjektu. (4) Nesouhlasí-li daňový subjekt s rozsahem, v jakém mu bylo do spisu umožněno nahlédnout, může se odvolat do patnácti dnů ode dne, kdy do spisu nahlížel. (5) Úkony podle odstavce 3 jsou osvobozeny od správních poplatků, nejde-li o listiny, které daňový subjekt od správce daně obdržel dříve.

22. V souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 30 Cdo 1293/2007 ze dne 31. května 2007), občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti dle všeobecného osobnostního práva, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 11 a § 13 zákona č. 40/1964 Sb. Občanského zákoníku musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi neoprávněným zásahem a vzniklou újmou na osobnostních právech postižené fyzické osoby. Platí zásada, podle níž, jestliže neoprávněný zásah do osobnosti byl způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou (nebo jinou fyzickou osobou) k realizaci činnosti této právnické osoby (nebo jiné fyzické osoby), kdy určujícím je existence místního, časového a věcného vztahu k plnění činnosti takové osoby, pak v těchto případech občanskoprávní sankce podle § 13 zákona č. 40/1964 Sb. Občanského zákoníku postihují samotnou právnickou (nebo jinou fyzickou) osobu.

23. Soud se nejprve zabýval tvrzeným porušením povinností žalovaného, které mu byly stanoveny § 16 a § 17 zák. č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech a došel k závěru, že pokud jde o povinnost provozovatele získávat informace rozsahem přiměřené účelu, pro který je systém zřízen, zejména vystříhat se shromažďování nadbytečných údajů, byl žalovaný jako správce daně v daňovém řízení v souladu s § 36 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, oprávněn, ba přímo povinen, ověřovat úplnost evidence či registrace daňových subjektů a zjišťovat všechny údaje týkající se jejich příjmů, majetkových poměrů a dalších skutečností rozhodných pro správné a úplné vyměření a vymáhání daně. Daňovému řízení v užším pojetí zpravidla vždy předchází vyhledávací činnost, o které daňový subjekt není zpravidla informován, ovšem jejíž výsledky mohou být rozhodné jak pro zahájení daňového řízení, tak i pro jeho průběh. Pro vyhledávací činnost správce daně neplatí obecný zákaz sdružování informací a informačních systémů sloužících k rozdílným účelům, obsažený v § 17 zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech. Veškerý navazující postup žalovaného v tomto ohledu byl tedy v souladu se zákonem. Tudíž pokud tedy žalovaný shromažďoval informace o příjmech a majetku žalobce, nejednal protiprávně. Pokud soud neshledal jednání žalovaného za protiprávní, nezabýval se dále důsledky s tím souvisejícími, tj. vydanými rozhodnutími, které byly následně rozsudky Městského soudu v Praze zrušeny. Nárok na újmu vzniklou z nezákonného úředního rozhodnutí nebyl předmětem podané žaloby, a jak výslovně uvedl žalobce, tato újma byla pouze důsledkem nezákonného a šikanózního shromažďování údajů finančním úřadem. Ostatně jak žalovaný namítl při jednání soudu, tyto nároky na náhradu škody s ohledem na jejich uplatnění až podáním v roce 2019 v souladu s § 32 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zanikly uplynutím promlčecí lhůty tří let od zrušení relevantních rozhodnutí (ke kterému došlo v roce 2005).

25. Co se týče tvrzení žalobce ohledně požadovaného úplatku ze strany pracovníka žalovaného, žalobce po poučení soudu tuto skutečnost nikterak nespecifikoval, nenavrhl k prokázání této skutečnosti žádných důkazů a soud se tedy těmito tvrzenými skutečnosti dále s ohledem neunesení důkazního břemene dále nezabýval.

24. Ohledně nahlížení do spisu, kdy žalobci nebylo umožněno nahlédnout do neveřejné části jeho daňového spisu, konstatuje soud, že žalovaný mohl takové nahlížení umožnit, a to za podmínek stanovených § 23 odst. 2 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. [číslo jednací] žalovanému uložil povinnost poskytnout žalobci požadovanou zprávu o informacích uchovávaných o žalobci v informačním systému žalovaného. V řízení tedy bylo prokázáno, že žalovaný porušil svou povinnost stanovenou v § 17 písm. l) zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech.

26. Co se týče tvrzené nemajetkové újmy, soud se zabýval příčinnou souvislostí mezi tvrzenou újmou na straně žalobce (spočívající v újmě na pověsti, újmě na fyzickém i psychickém zdraví a v omezení podnikatelských aktivit) a jednáním žalovaného (spočívajícím v neposkytnutí informací o žalobci v informačních systémech žalovaného). Bylo tak na žalobci, aby v souvislosti s tímto jednáním žalovaného tvrdil a prokázal, že mu tímto jednáním bylo porušeno jeho právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jeho jména a v důsledku toho mu v souladu s § 20 písm. d) zákona č. 256/1992 Sb. o ochraně osobních údajů v informačních systémech vznikl nárok na zaplacení peněžité náhrady ve výši 700 000 Kč.

27. Soud zkoumal, zda je zjištěné jednání žalovaného je v příčinné souvislosti s tvrzenou újmou žalobce a došel k závěru, že nikoli, neboť samotná skutečnost, že žalovaný neposkytnul podle § 17 písm. l) zák. č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, žalobci na požádání zprávu o informacích o něm uchovávaných v informačním systému žalovaného, nemohlo dle názoru soudu porušit právo žalobce na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jeho jména a způsobit újmu spočívající v žalobcem uváděných následcích. Soud se tedy dále nezabýval intenzitou této újmy, jakož i přiměřenou výší majetkové náhrady, pokud nárok nebyl prokázán co do jeho základu. Dle soudu je zcela zjevné, že míra frustrace žalobce s ohledem na postup žalovaného je zcela enormní a vymyká se reakci běžného člověka. Žalobce vnější projevy nemajetkové újmy spatřoval v zhubnutí o více než 10 kg, nervozitě, špatném spánku dalších příznacích. Soud má však za to, že intenzita této reakce je zcela jistě umocněna osobní záští žalobce vůči státním orgánům, nikoliv jednáním žalovaného spočívajícím v odepření přístupu žalobci k informacím z jeho složky. Soud taktéž konstatuje, že k veškerým dopadům mohl žalobce předejít v okamžiku, kdy obdržel výzvy žalovaného před vydáním platebních výměrů a rozhodl se, vědom si případných následků, na ně nereagovat. Nelze státnímu orgánu dávat za vinu, že postupoval na základě zákona se všemi důsledky, které z toho vůči žalobci vyplynuly. Zároveň většina důsledků rozhodnutí žalovaného vycházejících ze shromážděných údajů o žalobci nemohla být pro žalobce ve sféře majetkové nikterak likvidační, když se žalobce, jak uvedl vyslechnutý svědek [jméno] [příjmení], věnoval činnosti, ze které měl finanční prospěch v řádu [částka] pro svou osobní potřebu. Bylo tak na žalobci, aby případnou částku uhradil a předešel tak dalším následkům ve formě blokace nemovitostí, vyostřeného vztahu se [jméno] [příjmení] či nepříznivého zdravotního stavu. Důsledky jednání žalovaného tak žalobce mohl vnímat pouze v rovině principiální bez případného přesahu do hmotného zabezpečení žalobce a s tím souvisejícího omezení v životě, neboť všem majetkovým důsledkům mohl s ohledem na svou finanční situaci předcházet. Soud má tak za to, že jednání žalovaného, jakož i vzniklá újma na straně žalobce s ohledem na shora uvedené skutečnosti nedosáhla takové intenzity, aby přicházelo v úvahu finanční vypořádání, natož ve výši, kterou žalobce žalobou uplatňoval.

28. Soud došel k závěru, že žaloba, tak jak byla podána s požadavkem na zaplacení přiměřené peněžní náhrady 700 000 Kč, po částečném zpětvzetí, podle § 20 písm. d) zákona č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech, nemůže být úspěšná, neboť žalovaný jako správce daně v daňovém řízení je oprávněn ověřovat úplnost evidence či registrace daňových subjektů a zjišťovat všechny údaje týkající se jejich příjmů, majetkových poměrů a dalších skutečností rozhodných pro správné a úplné vyměření a vymáhání daně. Žalobcem dále nebyla prokázána příčinná souvislost mezi neposkytnutím zprávy o informacích o žalobci uchovávaných v informačním systému žalovaného a tvrzenou újmou žalobce.

29. Soud proto žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

30. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1, o.s.ř. a to vzhledem k tomu, že žalovaný měl ve věci plný úspěch, a žalobce je tedy povinen nést náklady žalovaného, které účelně vynaložil na bránění svých práv. Nicméně vzhledem k tomu, že při ústním jednání před zdejším soudem dne 17. června 2020 se žalovaný výslovně vzdal práva na náhradu nákladů řízení, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.