o zaplacení částky 254.186 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 254.186 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 16. 1. 2024 do zaplacení. Výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 103.483,20 Kč.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení žalované částky jako náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku za dva měsíce poté, co pracovní poměr žalobce u žalované byl ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru žalobcem ze dne 1. 12. 2023, a to pro nevyplacení mzdy v plné výši za měsíce 9/2023 a 10/2023. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobce měla za nedůvodné s tím, že došlo toliko k drobné početní chybě. Zároveň namítala rozpor nároku žalobce s dobrými mravy, když žalobce jednal účelově poté, co nabyl za 1.000 Kč 10% podíl ve společnosti žalované. Přesto pracovní poměr ukončil, aniž jako společník pokračoval v práci u žalované a po skončení pracovního poměru nabídl žalované zpětný odkup podílu za 500.000 €. Žalovaná poukazovala také na to, že je startupem, kde je nutné osobní zapojení společníků.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce pracoval pro žalovanou na základě pracovní smlouvy z 6. 5. 2022 jako [funkce] a [funkce] za sjednanou mzdou 100.000 Kč, od 30. 9. 2022 pak 127.000 Kč měsíčně. Od 8/2023 byla sjednaná mzda žalobci rozdělena mezi hlavní pracovní poměr (HPP) a dohodu o pracovní činnosti (DPČ). Tomu odpovídaly dvě výplatní pásky, ze kterých vyplýval způsob výpočtu mzdy na celou sjednanou částku. Výplatní pásky za 7/2023 – 11/2023 byly žalobci zaslány až mailem z 3/2024. Jednatel žalované žalobci v 10 – 11/2023 sděloval, že na výplatu sjednané mzdy žalobce nejsou v projektu [název] peníze. Jediná legální možnost, jak k žalobci tyto peníze dostat, je uzavření DPČ na poloviční úvazek, a to vedle HPP. K uzavření DPČ nedošlo. V 10/2023 se žalobce stal společníkem žalované s podílem o velikosti 10 % za cenu 1.000 Kč. Dne 1. 12. 2023 žalobce ukončil pracovní poměr u žalované okamžitým zrušením pro nevyplacení části mzdy za 9/2023 a 10/2023, a to ani ve lhůtě 15 dnů po její splatnosti. Žalovaná žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru nepodala, přestože žalobci dopisem ze dne 18. 12. 2023 oznámila, že okamžité zrušení pracovního poměru považuje za neplatné. Žalovaná sama rozhodla dne 30. 1. 2024 o okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce ze strany žalované z důvodu neomluvených absencí žalobce na pracovišti. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobce v 7/2023 odpracoval 152 hodin za 125.019 Kč (náhrada za dovolenou 15.171 Kč), v 8/2023 odpracoval 184 hodin za 127.000 a v 9/2023 odpracoval 144 hodin za 124.028 Kč (náhrada za dovolenou 10.114 Kč).

4. Soud prvního stupně konstatoval, že s ohledem na to, že žalovaná nepodala ve lhůtě dle ust. § 72 ZP žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany žalobce, skončil pracovní poměr žalobce k datu 1. 12. 2023. Otázku platnosti takového skončení již nelze přezkoumat. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 56 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen ZP) a dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný. Žalovaná částka představuje náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku náležící zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, a to za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby (v daném případě za 2 měsíce). Při určení výše náhrady mzdy soud prvního stupně aplikoval ustanovení § 67 odst. 3 ZP, tedy průměrný měsíční výdělek. Ten vypočetl postupem podle § 354 a § 356 odst. 2 ZP. Žalobce ve III. čtvrtletí 2023 odpracoval 480 hodin při hrubé mzdě 350.762 Kč, jeho hrubý hodinový výdělek činil 730,75 Kč, průměrný hrubý měsíční výdělek pak 127.092,76 Kč (730,95 x 40 x 4,348). Za dva měsíce jde o částku v žalované výši. Jako nedůvodnou a neopodstatněnou soud prvního stupně posoudil námitku rozporu s dobrými mravy. Odkazoval v tomto směru na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, např. na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1582/2012, sp. zn. 3 Cdon 69/96 a sp. zn. 21 Cdo 992/99 s tím, že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 ZP lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. Tak tomu však v dané věci není. Žalobě proto v plném rozsahu vyhověl. Příslušenství v podobě úroku z prodlení soud prvního stupně přiznal zjevně podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data následujícího poté, co měla být náhrada mzdy vyplacena. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení, které tvoří soudní poplatek ve výši 10.168 Kč a náklady právního zastoupení podle §§ 6, 7, 11 a 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen AT) – 8 x odměna po 9.340 Kč, 8 x paušál po 300 Kč, a to s 21% DPH.

5. Rozsudek byl napaden včasným odvoláním žalované, podle které soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav, když neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a nesprávně uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobcem k datu 1. 12. 2023 bylo důvodné. V důsledku toho dospěl též k nesprávnému právnímu závěru, že nárok žalobce na odstupné (náhradu mzdy) je oprávněný. Žalovaná opakovala, že veškerá mzda za 9/2023 a 10/2023 byla žalobci vyplacena. Drobný nedoplatek ve výši 180 Kč byl důsledkem početní chyby. Soud prvního stupně měl věc posoudit v širších souvislostech a přihlédnout k tomu, že žalobce je společníkem žalované s podílem o velikosti 10 %. Převod podílu za 1.000 Kč byl součástí širší dohody, která zahrnovala závazek žalobce ohledně budoucí spolupráce na rozvoji žalované. Žalobce tento závazek vědomě přijal, avšak pouhé 2 měsíce poté ukončil pracovní poměr. Žalobce odmítl podepsat DPČ, ačkoli věděl, že žalovaná nemá jinou množnost, jakož i to, že žalovaná nikdy dodržování odpracovaných hodin nekontrolovala a nevyžadovala. Je tak zjevné, že dlouhodobé zapojení u žalované žalobce neplánoval. Tím, že ukončil pracovní poměr z vykonstruovaných důvodů a zhodnocoval dále svůj podíl činností ostatních společníků, jednal účelově a v rozporu s dobrými mravy s cílem využít nastalé situace ve svůj prospěch. Žalobce následně nabídl žalované odkoupení podílu zpět za 500.000 €. Podle žalované je za daných okolností uplatnění nároku na odstupné zneužitím práva žalobce, které nepožívá právní ochrany. V závěru odvolání žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, případně, aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalobce navrhl potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2615/2022 a 2 Cdon 475/96 pak souhlasil se soudem prvního stupně, že dodatečné posuzování neplatnosti skončení pracovního poměru je po marném uplynutí prekluzívní lhůty podle § 72 ZP nepřípustné. Žaloba o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru podána nebyla, proto soud v dané věci správně vycházel z toho, že žalobce platně a důvodně ukončil pracovní poměr okamžitě k datu[Anonymizováno]1. 12. 2023. Argumentace žalované tak není relevantní a námitka neprovedení potřebného dokazování není opodstatněná. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, přičemž nad rámec potřebného dokonce zjistil, že žalovaná nevyplácela žalobci mzdu podle smlouvy, a to ani poté, co na nesprávnost jejího postupu byla žalobcem upozorněna. Žalobce nesouhlasil s tím, aby mu byla mzda rozdělována a část mu byla vyplácena jako mzda z HPP a část jako odměna na základě DPČ. Žalobce neměl zájem navyšovat si pracovní úvazek podpisem DPČ. Navíc mu sjednaná mzda nebyla v 9/2023 a 10/2023 vyplacena v plné výši. Žalovaná žalobci nepředávala řádně výplatní pásky. Po okamžitém zrušení pracovního poměru žalovaná ztěžovala postavení žalobce na trhu práce, když mu nevydala zápočtový list se správnými údaji. Žalobce byl ochoten se nároku uplatněného v daném řízení vzdát, pakliže by obdržel listiny související se skončením jeho pracovního poměru. To se však nestalo; žalovaná mu zápočtový list odevzdala až pod tíhou žaloby. Tu vzal žalobce pro chování žalované zpět. Do dnešního dne mu však žalovaná nezaplatila náklady řízení s tím spojené. Tyto skutečnosti pak podle žalobce jednoznačně svědčí o tom, že to je žalovaná, kdo se chová šikanózně a v rozporu s dobrými mravy.

7. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a shledal, že odvolání žalované není důvodné.

8. Podle § 56 odst. 2 ZP zaměstnanci, který okamžitě zrušil pracovní poměr, přísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Pro účely náhrady mzdy nebo platu se použije § 67 odst. 3 ZP.

9. Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně správně a dostatečně zjistil skutkový stav ke všem právně významným skutečnostem, který po stránce právní rovněž správně posoudil. Klíčovým zjištěním bylo, že pracovní poměr založený mezi účastníky pracovní smlouvou ze dne 6. 5. 2022 žalobce rozvázal okamžitým zrušením pracovního poměru dne 1. 12. 2023, doručeným žalované, jakožto zaměstnavateli téhož dne, a to z důvodu nezaplacení mzdy. Ustálená soudní praxe zastává názor, že chce-li zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z okamžitého zrušení pracovního poměru provedeného zaměstnancem, musí ve lhůtě dvou měsíců (§ 72 ZP) podat u soudu žalobu o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr účastníků podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže zabývat otázkou platnosti rozvazovacího úkonu, a to ani jako otázkou předběžnou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 4818/2014 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne20. května 2003, sp. zn. 21 Cdo 131/2003). Skončil-li zaměstnanec pracovní poměr okamžitým zrušením, vzniká mu podle § 56 odst. 2 ZP právo na náhradu mzdy či platu, a to ve výši průměrného výdělku za dobu, která odpovídá délce výpovědní doby. Odstupné je splatné, nedohodl-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem jinak, po skončení pracovního poměru v pravidelném termínu výplaty mzdy určeném v mezích období, v němž nastala splatnost mzdy, na níž má zaměstnanec právo za práci, kterou pro zaměstnavatele vykonal naposledy před skončením pracovního poměru, popřípadě v němž nastala splatnost příslušné náhrady mzdy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sp. zn. 21 Cdo 4027/2015). Žalovaná se mýlí, má-li za to, že je možné zabývat se tím, zda okamžité zrušení pracovního poměru žalobce bylo důvodné, opodstatněné a pokud tak soud prvního stupně neučinil a neprovedl důkazy k tomu žalovanou označené, pak žalovaná zároveň nesprávně namítá neprovedení těchto důkazů ze strany soudu prvního stupně. Žalovaná přitom nesporuje, že jí bylo doručeno žalobcem dne 1. 12. 2023 okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu neplacení mzdy v plném rozsahu za 9/2023 a 10/2023, jakož i to, že žalobu pro neplatnost tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru nepodala. Není tedy pochyb, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil dne 1. 12. 2023 okamžitým zrušením pracovního poměru z důvodů v něm uvedených. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že žalobci vzniklo ve smyslu § 56 odst. 2 ZP právo na odstupné za dobu, která v daném případě činí 2 měsíce (§ 51 odst. 1 ZP). Výše odstupného vychází z průměrného měsíčního výdělku (§ 56 odst. 2 věta druhá a § 67 odst. 3 ZP). Soud prvního stupně pak také správně postupem podle § 67 odst. 3 ve spojení s § 354 a § 356 ZP vycházel ze III. čtvrtletí jako rozhodného období pro stanovení průměrného měsíčního výdělku, který vypočetl s ohledem na zjištěnou hodinovou mzdu žalobce 730,75 Kč částkou 127.093 Kč. Tomu odpovídá odstupné ve výši 254.186 Kč. Vzhledem k tomu, že jiné datum skončení pracovního poměru nebylo v okamžitém zrušení pracovního poměru označeno, skončil pracovní poměr jeho doručením 1. 12. 2023 a odstupné mělo být žalobci vyplaceno spolu se mzdou za 11/2023, jak správně konstatoval soud prvního stupně. Závěry soudu prvního stupně ve vztahu k výši odstupného i počátku prodlení s jeho úhradou považuje odvolací soud za správné.

10. Odvolací soud se ztotožňuje i s argumentací soudu prvního stupně stran toho, že nárok žalobce není v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně správně odkázal na na věc dopadající judikaturu – např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1582/2012 ve spojení s rozhodnutími sp. zn. 3 Cdon 69/96 a 21 Cdo 992/99. Odvolací soud je se soudem prvního stupně ve shodě, že okolnosti nabytí a nabídka odkoupení podílu žalobce ve společnosti žalované nemohou odůvodnit závěr o absenci dobrých mravů. Toto pak už vůbec nelze dovodit z toho, že žalobce odmítl podepsat DPČ, která navíc neodpovídala skutečnosti a měla sloužit tomu, aby žalovaná hradila mzdu žalobce z jiných zdrojů a jiným způsobem. Pokud snad žalovaná v řízení namítala, že nedostatek finančních prostředků na mzdy je výsledkem nesprávného nastavení projektu [název] ze strany žalobce, pak i kdyby tomu tak bylo, nebylo by lze uzavřít, že uplatnění nároku žalobce na odstupné podle § 56 odst. 2 ZP při platném skončení pracovního poměru z jeho strany na základě okamžitého zrušení pracovního poměru pro neplacení mzdy zaměstnavatelem v plné výši je v rozporu s dobrými mravy a je zneužitím práva. V této souvislosti lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3575/2021, kde Nejvyšší soud dovodil, že zaměstnankyně, která porušila své pracovní povinnosti jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu, za které byla pravomocně odsouzena, má i tak nárok na náhrady platu podle § 69 ZP v souvislosti s neplatnou dohodou o skončení pracovního poměru, když žalobkyně uplatněním práva na náhradu platu netěží ze svého „protiprávního činu“, nýbrž vykonává právo, které jí vzniklo na základě protiprávního jednání tam žalované. Jinými slovy, ani případné pochybení žalobce při plnění jeho pracovních povinností nemůže být důvodem pro nevyplacení odstupného podle § 56 odst. 2 ZP se závěrem, že nárok žalobce je nemravný zneužívající právo žalobce na úkor žalované.

11. S ohledem na uvedené shora odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení.

12. Odvolací soud pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobci přiznal náklady právního zastoupení, a to 2 x odměnu po 9.340 Kč, 2 x 450 Kč režijní paušál, celkem 23.691,80 Kč, to vše podle § 7, § 11 a § 13 odst. 4 AT. v platném znění.