o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku [částka] s úrokem z prodlení 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Výrokem II. zamítl žalobu ohledně zbývající části [částka] s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že na základě smlouvy uzavřené účastníky dne [datum] poskytla žalované úvěr ve výši [částka], který se žalovaná zavázala splatit včetně úroku ve výši 59,88 % ročně v 36 měsíčních splátkách po [částka]. Žalovaná však úvěr řádně nesplácela a žalobkyně jej proto ke dni [datum] zesplatnila. Žalovaná před zesplatnění nic nezaplatila, neučinila tak ani po zesplatnění. Žalobkyně proto podanou žalobou požadovala konkrétně zaplacení:

-) zůstatku jistiny úvěru ve výši [částka] ([částka] + kapitalizované úroky ke dni zesplatnění) s 8,25% úrokem z prodlení ročně od [datum] do zaplacení

-) smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy za prodlení s úhradou první a druhé splátky delší než 30 dnů ve výši [částka]

-) nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy za prodlení s úhradou 1., 2. splátky ve výši [částka]

-) smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny [částka] za každý den prodlení od [datum] do [datum] ve výši [částka]

-) úroku ve výši 59,88 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum]

-) úroku ve výši 59,88 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka].

3. Žalovaná se k jednání soudu prvního stupně nedostavila, k žalobě se nevyjádřila, zůstala nečinná.

4. Soud prvního stupně o žalobě napadeným rozsudkem rozhodl tak, jak je uvedeno výše, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že žalobě vyhověl pouze ohledně požadavku na zaplacení zůstatku jistiny úvěru ve výši [částka] a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od [datum] do zaplacení. Žalobu naopak zamítl ohledně požadavku na zaplacení smluvní pokuty, kapitalizovaného smluvního úroku i běžícího smluvního úroku z úvěru ve výši 59,88 % ročně z částky [částka].

5. Soud prvního stupně zjistil následující skutkový stav: dne [datum] zaslala žalobkyně na účet žalované částku [částka]. Žalovaná tuto částku nevrátila.

6. Žalobkyně tvrdila uzavření smlouvy o úvěru elektronicky. Soud prvního stupně však z důvodů absence podpisu žalované na smlouvě o úvěru uzavřel, že jednající osobu nelze spolehlivě ztotožnit, proto uzavření smlouvy o úvěru není prokázáno a částka [částka] tak byla žalobkyní žalované poskytnuta bez právního důvodu. Žalovaná tuto částku nevrátila.

7. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), a žalované uložil zaplatit žalobkyni částku [částka] i se zákonným úrokem z prodlení od data [datum], jak žalobkyně požadovala. Co do zbytku žalobu zamítl, když žalobkyni nárok na zaplacení těchto částek nevznikl.

8. Pro případ prokázání uzavření smlouvy o úvěru soud prvního stupně uzavřel, že by šlo o smlouvu absolutně neplatnou podle § 588 o. z., když tato smlouva jako celek odporuje dobrým mravům. Akcentoval přitom, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši [částka] za současného sjednání RPSN 79,38 % (podle oznámení o schválení úvěru dokonce 82,09 %), celkem by tak žalovaná zaplachtila [částka], tedy více než dvojnásobek. Pokud jde o úrokovou sazbu, soud prvního stupně poukázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kde jako přiměřená byla shledána sazba 8,7 % ročně. Sazba 79,38 % je cca devítinásobná, tedy podstatně přesahuje úrokovou míru v daném místě a čase obvyklou.

9. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.

10. Žalobkyně podala včasné odvolání do části výroku II. napadeného rozsudku, kterou byla žaloba zamítnuta ohledně 1/ částky [částka] s 8,25% úrokem z prodlení ročně z této částky od [datum] do zaplacení, 2/ částky [číslo], 3/ úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], 4/ úroku ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka]. Žalobkyně s odkazem na proceduru uzavření smlouvy o úvěru na dálku nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o tom, že se nepodařilo prokázat, že by tuto smlouvu uzavřela právě žalovaná. Dále namítala, že úrok byl sjednán v zákonných limitech a proto nebyl důvod jej ani částečně nepřiznat.

11. Žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší, než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Pro tento druh úvěrů je tak přiléhavější srovnání například s úrokem u kreditních karet bankovních subjektů, který byl v [anonymizováno] [rok] v maximální výši 23,97 % ročně. Žalobkyní požadovaná úroková sazba je přitom v rámci„ judikatorního čtyřnásobku“, tak jak jej vymezil Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], který konstatoval jednak, že s lichvou ve smyslu ustanovení § 1796 o. z. zákon spojuje sankci pouhé relativní neplatnosti a aby byla dána absolutní neplatnost úvěrové smlouvy pro kvalifikovaný rozpor s dobrými mravy, musel by sjednaný úrok dosahovat čtyřnásobku obvyklé úrokové míry, tak jako v případě posuzovaném Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. [spisová značka].

12. Žalobkyně dále zdůraznila význam smluvní autonomie stran a zásad pacta sund servanda a vigilantibus iura skripta sunt s tím, že výše sjednaných úroků je ovlivněna celou řadou faktorů jako např. požadavek na rychlost poskytnutí úvěru, jeho krátkodobost či dlouhodobost, či riziko transakce, a strany mají možnost se svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu vstoupí. Žalovaná měla přitom před uzavřením smlouvy o úvěru i dostatek časového prostoru k seznámení se se smlouvou. Ze zásady in favorem negotii zakotvené v § 574 občanského zákoníku plyne presumpce platnosti a závaznosti smlouvy. Žalobkyně je proto přesvědčena, že úvěrová smlouva sjednaná mezi účastníky je v celém rozsahu platná a strany zavazuje. Ujednání o výši úroku nemůže představovat ani nepřiměřené ujednání ve smyslu § 1813 o. z., neboť s úrokovou sazbou byla žalovaná seznámena v předsmluvním formuláři, samotné smlouvě i v oznámení o schválení úvěru a byly jí tedy jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty informace o úrokové sazbě.

13. Pokud soud prvního stupně i přesto dospěl k názoru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat, mohlo se dle názoru žalobkyně jednat maximálně o nezákonné množstevní určení ve smyslu ustanovení § 577 o. z. a soud tedy mohl rozsah změnit tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran – pokud by tedy soud dospěl k závěru, že výše úroku odporuje dobrým mravům, měl úrok zmoderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. Odkazovala též na § [číslo] ve spojení s § 1813 o. z. s tím, že žalovaná se neúměrného zkrácení nedovolala a sjednaný úrok nemůže být v rozporu s dobrými mravy. Dále uvedla, že z ustanovení § 2395 a § 1802 o. z. plyne, že ujednání o úrocích je náležitostí smlouvy o úvěru a i pokud si účastníci nesjednají výši úroku, platí dlužník úroky stanovené právním předpisem, popřípadě úroky obvyklé. Je tedy zřejmé, že žalovaná úrok za poskytnutí úvěru platit musí, a není tedy možné úrok zamítnout a žádný nepřiznat.

14. Závěrem žalobkyně uvedla, že ochranu spotřebitele nelze pojímat jako nejvyšší právní princip a aplikovat jej zcela neomezeně. Není možné zanedbávat princip proporcionality a opírat se o jedinou dílčí zásadu občanského práva, tedy ochranu spotřebitele, ale je třeba vycházet i z jiných obecně platných zásad jako např. zásada právní jistoty a ústavní zásady, že každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. [jméno] občanského práva jsou zásadně normami dispozitivního charakteru, což umožňuje stranám, aby si v souladu s principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence svobodně uspořádat svá vzájemná práva a povinnosti. Žalobkyně je z uvedených důvodů přesvědčena, že požadovaný úrok jí měl být přiznán v celém rozsahu, přesto však v tomto konkrétním případě požaduje pouze úrokovou sazbu 20 % ročně. Navrhla proto v uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnit a vedle požadovaného úroku z úvěru přiznat žalobkyni i náklady související s prodlením dlužníka a smluvní pokuty. Požadovala též plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

15. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila, k jednání odvolacího soudu se nedostavila, svojí nepřítomnost neomluvila.

16. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a to v nepřítomnosti žalované postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

17. Předmětem přezkumu je pouze část výroku II. napadeného rozsudku, kterou byla žaloba zamítnuta s výjimkou úroku převyšujícího sjednaný úrok 20 % ročně. Pro posouzení otázky, zda žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z úvěru, byť jen v nyní požadované výši, je však přesto rozhodné posouzení platnosti účastníky sjednané úvěrové smlouvy jako celku. Pro tuto otázku je přitom rozhodné porovnání výše úroku z úvěru sjednané mezi účastníky s obvyklou výší úroku, kterým se zcela správně zabýval soud prvního stupně, jakož i hodnocení dalších okolností právního vztahu mezi účastníky.

18. Podle ustanovení § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

21. Podle ustanovení § 577 o. z. Je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

22. Podle ustanovení § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

23. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Podle aktuálně účinné úpravy pak v některých případech připadá v úvahu vztáhnout na úvěrové smlouvy obsahující ujednání o nepřiměřené výši úroku výslovnou úpravu lichvy obsaženou ve shora citovaném ustanovení § 1796 o. z. [příjmení] bylo možné označit smlouvu za lichevní ve smyslu uvedeného ustanovení, musí být dán jednak objektivní prvek lichvy v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran (v případě úvěrových smluv tedy hrubě nepřiměřená výše úroku z úvěru) a jednak prvek subjektivní spočívající ve zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti strany úvěrové smlouvy.

24. V projednávaném případě byly dle názoru odvolacího soudu oba znaky lichvy naplněny. Pokud jde o hodnocení objektivního znaku, tedy existence hrubého nepoměru mezi plněním obou stran, je rozhodné, že si účastníci v úvěrové smlouvě na částku [částka], kterou měla žalovaná splatit v 36 měsíčních splátkách, sjednali zápůjční úrokovou sazbu 59,88 % ročně (RPSN 82,09 % bez pojištění); jak vyplývá z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě [číslo] měla žalovaná v případě řádného plnění v průběhu 3 let splatit celkově částku [částka], tedy prakticky 2,2násobek čerpané částky). Odvolací soud souhlasí s názorem, že v případě smluv o úvěru je třeba hodnotit, zda sjednaný úrok (který představuje cenu za poskytnutí úvěru) podstatně přesahuje obvyklou úrokovou míru. V tomto směru soud prvního stupně správně využil srovnání s obvyklou úrokovou mírou pro (nezajištěné) bankovní úvěry, byť tak měl učinit k červenci [rok] (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], se váže ke smlouvě o úvěru uzavřené [datum]).

25. Odvolací soud dokazování doplnil výpisem z databáze [příjmení], který předložila ve svém odvolání sama žalobkyně. Z něj bylo zjištěno, že v červenci [rok] činila roční výše úrokových sazeb uplatňovaných bankami u běžných spotřebních úvěrů pro domácnosti 7,81 %, u kontokorentních úvěrů 14,94 % a u úvěrů z kreditních karet 23,97 %. Z toho přehledu vyplynulo, že úroková sazba sjednaná v úvěrové smlouvě mezi žalobkyní a žalovanou ve výši 59,88 % ročně přesahovala v době sjednání úvěrové smlouvy v červenci [rok] průměrné úrokové sazby uplatňované bankami u běžných spotřebních úvěrů pro domácnosti 7,6násobně. Závěr soudu prvního stupně o tom, že sjednaná sazba podstatně přesahuje obvyklou úrokovou míru, je tedy správný. Mezi účastníky se přitom jednalo o běžný úvěrový vztah v tom smyslu, že žalobkyně neposkytovala žalovanému tzv. mikropůjčku na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun, kde by za určitých okolností byla vyšší nominálně vyjádřená úroková míra akceptovatelnou. Stejně tak nebyl úvěr poskytován prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra – pokud žalobkyně v rámci své argumentace navrhuje srovnání se sazbami používanými u úvěrů poskytovaných prostřednictvím kreditních karet, není tato argumentace přiléhavá. Zjištěný (7,6násobný) nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za dramatický i při vědomí, že se ve vztahu mezi účastníky jednalo o nebankovní úvěr – ačkoliv totiž úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku, respektive existence hrubého nepoměru ve smyslu ustanovení § 1796 o. z. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv).

26. Pokud se jedná o subjektivní znak lichvy, tento byl v projednávaném případě naplněn zneužitím značné finanční tísně žalované. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na komentářovou literaturu, podle níž se o tíseň jedná nejen v případě, kdy je někdo ohrožen ve své fyzické či ekonomické existenci nebo prakticky donucen k určitému jednání. Postačí taková vážná nesnáz, že strana přistoupí na lichevní smlouvu jako na„ menší zlo“. Není rozhodující, zda se do stavu tísně poškozený dostal vlastním přičiněním nebo vlivem okolností nezávislých na jeho vůli. Znak tísně nelze přitom vykládat tak restriktivně, jak činila judikatura k úpravě účinné do 31. 12. 2013. Na stav tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti nelze klást nadměrné požadavky, ty se mohou odvíjet též od toho, jak intenzivně jsou naplněny další znaky lichvy ([příjmení], Jan. § 1796. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ [číslo]) . 1. vydání. [obec]: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 334 an.) O existenci této tísně v případě žalované dílčím způsobem svědčí již sama skutečnost, že žalovaná přistoupila na smluvní podmínky, které se zjevně vymykaly obvyklým podmínkám na úvěrovém trhu, aniž by k tomu byly dány speciální důvody založené vzájemnými vztahy účastníků.

27. Úvěrová smlouva ze dne [datum] je z uvedených důvodů neplatná podle ustanovení § 1796 o. z. Uvedené ustanovení přitom zakládá neplatnost lichevní smlouvy jako celku (s účelem sankcionovat neplatností smlouvy lichvu jako nežádoucí jednání), a nelze proto uvažovat o částečné neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení § 576 o. z. Úprava zákazu lichvy a neplatnosti lichevních smluv představuje konkretizaci zákazu právních jednání rozporných s dobrými mravy obsaženého v ustanovení § 1 odst. 2 a § 580 odst. 1 o. z., neboť lichevní smlouvy zneužívající postavení slabší strany k získání hrubě nepřiměřeného smluvního plnění lze bezpochyby současně označit za rozporné s dobrými mravy. V závislosti na intenzitě, v níž jsou oba znaky lichvy v konkrétním případě naplněny, je pak dle názoru odvolacího soudu třeba posoudit, zda se jedná o relativní neplatnost, nebo (v případě zjevného rozporu s dobrými mravy) neplatnost absolutní ve smyslu ustanovení § 588 o. z. V případě smlouvy ze dne [datum], tedy v projednávaném případě sjednaná úroková míra přesahuje obvyklé poměry natolik výrazně, že již dosahuje intenzity zjevného rozporu s dobrými mravy, odůvodňující závěr o absolutní neplatnosti. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako celku proto žalobkyně nemá právo na zaplacení ve smlouvě sjednaného úroku z úvěru, ani na další smluvní pokuty a poplatky, a soud prvního stupně tedy rozhodl věcně správně, pokud v této části žalobu zamítl, když žalobkyni přisoudil toliko to, co ve skutečnosti žalované poskytla a žalovaná nevrátila (z titulu bezdůvodného obohacení), a to spolu se zákonným úrokem z prodlení.

28. Odvolací soud se neztotožňuje ani s názorem žalobkyně, že v projednávaném případě bylo možné postupovat podle ustanovení § 577 o. z., a změnit výši úroku z úvěru tak, aby odpovídala spravedlivému uspořádání práv a povinností. Tento postup je podle citovaného ustanovení možný pouze tehdy, pokud důvod neplatnosti právního jednání spočívá jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu. Připadal by tedy v úvahu typicky v případě, kdy by bylo pro svou nepřiměřenost neplatné pouze ujednání o výši úroku z úvěru, o takový případ se však u lichevní smlouvy nejedná. Důvody její neplatnosti ve smyslu ustanovení § [číslo] jsou však širší, neboť, jak bylo uvedeno shora, spočívají v kombinaci objektivního a subjektivního prvku, kdy k hrubému nepoměru přistupuje též zneužití určitého ohroženého postavení druhé strany. Z tohoto důvodu závěr o neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 1796 o. z. vylučuje použití § 577 o. z.

29. Uvedené závěry nelze považovat za absolutizaci ochrany spotřebitele, jak se domnívá žalobkyně, a nepředstavují ani popření žalobkyní zmiňovaných zásad autonomie vůle, pacta sunt servanda či vigilantibus iura. Lichva je právními řády tradičně zakazována a postihována již po řadu staletí (viz např. [příjmení], L. Lichva: trestný čin a společenský jev. [obec]: Wolters Kluwer, 2014)). Je tomu tak nejen kvůli nemravnosti obohacení lichváře na úkor konkrétního dlužníka nacházejícího se v tíživé situaci, které zakládá individuální nespravedlnost ve vztahu konkrétních osob, ale též kvůli nežádoucím společenským důsledkům rozšíření lichvy, jako je rozšiřování počtu osob v tzv. dluhové pasti. Prostor smluvní autonomie respektovaný a chráněný občanským právem v zásadě skutečně ponechává stranám na jejich vůli, aby si svobodně a závazně ujednaly svá práva a povinnosti. Lichevní smlouvy jsou však projevem zásadního zneužití pozice silnější strany smluvního vztahu, a představují proto určitý extrém přesahující hranice smluvní autonomie vytyčené mimo jiné zásadou ochrany slabší strany, na niž ostatně současný občanský zákoník na řadě míst klade důraz (viz zejména ustanovení § 433, ale též [číslo] an., [číslo]). Právě proto Nejvyšší soud již ve shora citovaném rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], konstatoval, že„ nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Velmi podrobně se pak k důvodům opodstatňujícím zásadu smluvní autonomie zákazem lichvy vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3308/16, v němž dospěl k závěru, že„ ačkoliv je ochrana autonomie vůle jedním z řídících soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího. Takové situace, kdy v tísni dochází k uzavírání disproporčních smluv, mohou totiž v jednotlivých případech způsobovat až rdousící efekt a vyprázdnění veškeré majetkové podstaty jednotlivce, čímž dochází k nepřípustnému zásahu do práva na ochranu majetku.“ V poměrech tam projednávané věci přitom uzavřel, že„ nejde o to, že by stěžovatelka neměla splácet své dluhy, ale že by měla platit jen to, co lze považovat za dluhy řádné, tak, aby nedocházelo ke zneužívání tísně chudých lidí a překračování mezí slušnosti, tedy k nemravnému obchodu s chudobou.“

30. Odkaz žalobkyně na ustanovení § 1813 o. z., které stanoví, že se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem, je nepřípadný. Tímto ustanovením (a následujícími) je provedena směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Citované ustanovení sice obsahuje výjimku z aplikace pro ujednání o ceně, tato výjimka ovšem vylučuje aplikaci právě jen ustanovení § 1813 o. z., nikoliv jiných ustanovení občanského zákoníku, která řeší hrubý nepoměr vzájemného plnění (shodně viz [příjmení], M. § 1813. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část § [číslo] 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 421 an.).

31. Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek v napadené části výroku II. a ve výroku III. o nákladech řízení jako věcně správný potvrdil, když žalobkyni po právu náleží pouze částka ve výši [částka] odpovídající skutečně poskytnuté částce, která představuje bezdůvodné obohacení podle § 2991 o. z. Žalovaná byla vyzvána k plnění, avšak nevrátila finanční prostředky ve stanovené lhůtě splatnosti; je proto v prodlení podle § 1970 o. z., a žalobkyně má právo požadovat zákonný úrok z prodlení ve výši dané ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když k [datum] došlo k zesplatnění celého úvěru.

32. Pro úplnost odvolací soud dodává, že souhlasí s námitkou žalobkyně v tom smyslu, že v řízení bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru s žalovanou, a to tzv. na dálku, elektronicky, a to postupem, který žalobkyně dopodrobna popsala v návrhu i v odvolání a který podpořila s tím souvisejícími listinnými důkazy. Odvolací soud tedy nesdílí názor soudu prvního stupně, že nebála spolehlivě ztotožněna osoba jednající na straně dlužníka. Nicméně ani tato skutečnost nemá vliv na věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na důvody uvedené shora.

33. Ve vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem I. a ve zbytku zamítavého výroku II. v rozsahu nenapadeném odvoláním zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

34. O nákladech odvolacího řízení pak odvolací soud rozhodl podle ustanovení 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, neboť v odvolacím řízení byla plně úspěšná žalovaná, které však žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.