o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci [částka] s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), v části požadovaného zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do [datum] žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalované zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení [částka] k rukám zástupkyně žalobce (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení [částka] na základě tvrzení, že v dohodě o rozvázání pracovního poměru bylo sjednáno, že žalobci náleží odměna ve výši [částka]. Tato měla být vyplacena v řádném výplatním termínu za měsíc [anonymizováno] [rok]. Doposud bylo žalobci pouze vyplaceno odstupné v zákonné výši, na které měl s ohledem na zrušení jeho pracovní pozice rozhodnutím žalované nárok. Výplata odměny je na rozdíl od odstupného smluvním závazkem, žalobce přistoupil k dohodě za podmínek v ní uvedených a strany jsou dohodou vázány.

3. Žalovaná v řízení navrhovala zamítnutí žaloby. Žalobce u ní byl zaměstnán, k rozvázání pracovního poměru pak došlo dohodou uzavřenou dne [datum] s účinností ke dni [datum], a to z důvodu nadbytečnosti žalobce vzniklé rozhodnutí žalované o organizační změně. Žalobci bylo s ohledem na délku trvání pracovního poměru vyplaceno odstupné přesahující trojnásobek jeho průměrného hrubého výdělku, když tento činil [částka] a žalovaná mu vyplatila [částka]. Výše vyplaceného odstupného odpovídá částce smluvené v dohodě o rozvázání pracovního poměru. Žalobci rozhodně nevznikl nárok na vyplacení další částky ve výši [částka]. Pojem odměna použitý v dohodě značí odstupné ve vyšší než zákonné výši, o čemž byl žalobce informován. Žalobce zneužil formálního pochybení žalované při označení vyplácené částky, takovému postupu by s ohledem na princip poctivosti neměla být poskytnuta soudní ochrana, a to ani v rámci pracovního práva vedeného principem zvláštní ochrany zaměstnance.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které detailně popsal v napadeném rozsudku, dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce byl u žalované zaměstnán od [datum] na základě pracovní smlouvy, pracovní poměr skončil ke dni [datum] dohodou z důvodu nadbytečnosti pro organizační změnu na základě rozhodnutí zaměstnavatele ze dne [datum]. V dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne [datum] bylo ujednáno, že žalobce nemá vůči žalované žádné splatné ani nesplatné nároky vyjma nároku žalobce na mzdu respektive náhradu mzdy do doby skončení pracovního poměru, odměnu ve výši [částka] a náhradu za nevyčerpanou dovolenou. Odměna bude uhrazena v řádném výplatním termínu za měsíc [anonymizováno] [rok]. Zaměstnanec se zároveň zavázal, že nebude vznášet žádné další nároky z pracovního poměru vůči zaměstnavateli. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobci bylo vyplaceno [částka] hrubého. O organizační změně, na základě níž se žalobce stal nadbytečným, bylo rozhodnuto žalovanou v [anonymizováno] [rok] Dohodu o rozvázání pracovního poměru připravila svědkyně [příjmení], návrh dohody byl žalobci zaslán emailem jeho nadřízenou [jméno] [příjmení] [příjmení], o obsahu dohody a významu textace s žalobcem před nebo při jejím uzavírání nikdo nejednal. Po skončení pracovního poměru k [datum] a po výplatním termínu lednové mzdy v únoru [rok], žalobce zjistil, že mu odměna vyplacena nebyla.

5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc podle § 556 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 18 a § 141 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Obvodní soud obecně uvedl, že každý projev vůle se vykládá podle záměru jednajícího, jestliže druhá strana takový záměr jednajícího poznala nebo o něm musela vědět. Není-li možné zjistit úmysl jednajícího, právní úprava dává jednajícímu v projevu vůle takový úmysl, jaký by mu přisuzovala osoba v postavení druhé strany. Při výkladu projevu vůle se přihlíží také k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu co projevu vůle předcházelo, a k tomu jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají. Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, postupuje se v oblasti pracovněprávních vztahů podle § 18 zákoníku práce, tedy použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější.

6. Z provedeného dokazování dle nalézacího soudu vyplynulo, že žalovaná při jednáních s žalobcem užívala termíny odstupné, odměna a odchodné jako synonyma, ačkoliv z vlastní praxe věděla, že jde o pojmy s různým právním významem. Všichni v řízení vyslechnutí svědci potvrdili, že se žalobcem o konkrétním obsahu předložené dohody o ukončení pracovního poměru nejednali, ta mu byla dokonce zaslána emailem s ohledem na nedostatek času. Žalované se tak nepodařilo prokázat, že žalobce její záměr vypořádat jeho zákonný nárok na odstupné částkou označenou v dohodě jako odměna poznal nebo s ohledem na okolnosti o něm musel vědět. Žalobci nebyl znám postup při stanovování odstupného žalovanou, tato personální a pracovněprávní agenda nebyla součástí jeho pracovní činnosti. Soud prvního stupně považoval za pochopitelné, že se žalobce s ohledem na délku působení u žalované domníval, že ta jej odměňuje za dlouholetou spolupráci, zároveň jej motivuje k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že ani postupem podle § 556 o. z. nelze dospět k jednoznačné interpretaci uzavřené dohody, proto bylo namístě aplikovat ustanovení § 18 zákoníku práce, přičemž výklad pro zaměstnance nejpříznivější je takový, kdy vedle zákonného odstupného mu náleží ještě odměna ve sjednané výši [částka]. Při vázanosti žalobním návrhem nemohl obvodní soud žalobci přisoudit více, než sám požadoval, proto bylo rozhodnuto o přiznání částky [částka] O nákladech řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalobci, který byl procesně neúspěšný jen ohledně nepatrné části požadovaného příslušenství.

7. Proti vyhovujícímu výroku I. a nákladovému výroku III. rozsudku (jak bylo žalovanou upřesněno u jednání odvolacího soudu) podala žalovaná včasné odvolání s odkazem na § 205 odst. 2 písm. a) až písm. g) o. s. ř. Předně v něm žalovaná namítala, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Závěr soudu prvního stupně o tom, že o obsahu dohody se žalobcem nikdo nejednal, nepovažovala žalovaná za správný. Z čestného prohlášení [jméno] [příjmení] [příjmení] ze dne [datum] vyplývá, že žalobce informovala o tom, jaké konkrétní nároky mu v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru vzniknou. Tedy že mu bude vyplaceno odstupné, které může být o něco málo vyšší, než je zákonná částka kvůli tomu, že částku žalovaná schvaluje podle vlastních postupů. Ve své svědecké výpovědi pak [jméno] [příjmení] [příjmení] uvedla, že žalobci sdělila, že do konce [anonymizováno] mu bude doručena dohoda s tím, aby byl pracovní poměr rozvázán ke konci ledna, následovat bude tříměsíční mzda. Svědkyně nevnímala, že by žalobce očekával vyplacení dvou částek. Svědkyně [jméno] [příjmení] ve vztahu k nároku žalobce vypověděla, že mu nebylo vykomunikované, že by dostal odměnu i odstupné zároveň. V průběhu řízení tak vyšlo zřetelně najevo, že žalobce byl před uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru seznámen se záměrem žalované se žalobcem k [datum] rozvázat pracovní poměr pro jeho nadbytečnost z důvodu organizačních změn způsobených uzavřením střediska, ve kterém pracoval, a to včetně finančních nároků pro něj z rozvázání pracovního poměru vyplývajících. Obsah dohody a význam její textace tak byl žalobci znám bez nutnosti dalšího dodatečného vysvětlování ze strany žalované. Žalovaná soudu dále vytýkala nalézacímu soudu to, že při výkladu projevu vůle obsaženého v dohodě o rozvázání pracovního poměru adekvátně neaplikoval § 556 odst. 2 o. z., dostatečně nepřihlédl k tomu, co právnímu jednání předcházelo, ačkoliv sám soud v odůvodnění došel k závěru, že„ v rámci obecnější komunikace o ukončení pracovního poměru před samotným předložením návrhu dohody nebylo ze strany žalované dbáno na užívání právních termínů a pro finanční nároky žalobce užívala pojmy odměna, odstupné, odchodné jako synonyma.“ S ohledem na to, že žalobce byl předem náležitě seznámen se svými nároky vyplývajícími z rozvázání pracovního poměru se žalovanou a byl si vědom toho, že žalovaná pojmům odměna, odstupné, odchodné apod. přikládá stejný význam, nemohl nabýt jakýchkoli pochybností o významu výrazu„ odměna“ tak, jak jej užila žalovaná v konečném znění dohody o rozvázání pracovního poměru. Žalobce věděl, jaký byl úmysl žalované, tedy že pojmem„ odměna“ užitým v dohodě o rozvázání pracovního poměru bylo žalovanou myšleno odstupné, a tedy projev vůle žalované byl pro žalobce srozumitelný a nevyvolávající pochybnost o jeho obsahu.

8. Žalovaná rovněž nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně ohledně toho, že poskytnutá odměna mohla žalobce motivovat k uzavření dohody o ukončení pracovního poměru. Dohodou o rozvázání pracovního poměru uzavřenou v [anonymizováno] [rok], byl rozvázán pracovní poměr se žalobcem ke dni [datum]. Pokud by tedy žalobce nesouhlasil s uzavřením dohody, mohla mu žalovaná dát výpověď z pracovního poměru, kdy žalovaná měla ještě několik pracovních dnů k jejímu doručení v průběhu [anonymizováno] [rok], takže by pracovní poměr byl i za této situace s největší pravděpodobností rozvázán k [datum]. Jestliže by byla výpověď doručena až v průběhu prosince [rok], nevykonával by žalobce sice od [datum] do [datum] pro žalovanou práci z důvodu překážek na straně zaměstnavatele, avšak náhrada mzdy vyplacená žalobci za toto období by nečinila ani 1/3 odměny, na kterou si žalobce činí nárok. Žalovaná nesouhlasila s tím, že by měl mít žalobce důvod domnívat se, že jej žalovaná motivovala k uzavření dohody prostřednictvím dodatečné odměny ve výši totožné s výší odstupného. Aplikace ustanovení § 18 zákoníku práce tak nebyla namístě, neboť v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru žalobce i žalovaná chápali a užívali pojem„ odměna“ (užitý v dohodě o rozvázání pracovního poměru) v totožném smyslu, a tudíž mezi žalobcem a žalovanou není dána možnost různého výkladu tohoto pojmu. Z toho, že se žalobce následně rozhodl využít nedůslednosti žalované při formálním označení vyplácené částky, nelze dovozovat, že žalobce tento pojem od počátku chápal jinak než žalovaná. Stejně tak měl soud prvního stupně řádně zohlednit princip poctivosti upravený v § 6 o. z., ze kterého vyplývá povinnost každého, aby v právním styku jednal poctivě, a který se s ohledem na subsidiaritu občanského zákoníku užije i na pracovněprávní vztahy. Zvláštní zákonnou ochranu zaměstnance, kterou mu zákoník práce poskytuje, nelze totiž absolutizovat a odtrhnout od ostatních základních právních principů, jako je například právě princip poctivosti. Zákoník práce totiž neslouží pouze k ochraně zaměstnance, ale i k respektování oprávněných zájmů zaměstnavatele (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá a přiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání považoval napadený rozsudek za věcně i právně správný, proto navrhl jeho potvrzení.

10. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je opodstatněné. Jsou přitom dány podmínky pro změnu napadeného rozsudku podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť na podkladě skutkového stavu správně zjištěného soudem prvního stupně lze při odlišeném právním posouzení věci dospět k závěru, že žaloba není důvodná.

11. Podle § 67 odst. 1 písm. c) zákoníku práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 2 roky.

12. Podle § 18 zákoníku práce je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější.

13. Obecně lze konstatovat, že pracovněprávní vztahy se řídí zákoníkem práce, ten však neobsahuje vlastní úplnou úpravu právního jednání v pracovněprávních vztazích. V § 18, 19 a 20 se uvádí jen některé záležitosti právního jednání, vyvolané povahou pracovněprávních vztahů; v ostatním se pracovněprávní jednání řídí § 545 až 564 a § 570 až 599 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a na ně navazujícími ustanoveními o smlouvách (§ 1724 a násl. o. z.). Právní jednání v pracovněprávních vztazích lze definovat jako projev vůle směřující k právním následkům, které jsou v právním jednání vyjádřeny. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze dovodit, jaká vůle byla vyjádřena, popřípadě není-li zřejmý obsah projevu vůle, je třeba přistoupit k interpretaci projevu vůle; občanský zákoník v tomto směru hovoří o výkladu právních jednání. Projev vůle se posuzuje podle svého obsahu. Každý projev vůle se vykládá podle úmyslu jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl jednajícího, právní úprava dává jednajícímu v projevu vůle takový úmysl, jaký by mu přisuzovala osoba v postavení druhé strany. Kromě úmyslu jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (§ 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se v oblasti pracovněprávních vztahů použít výklad pro zaměstnance nejpříznivější ve smyslu § 18 zákoníku práce. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou zaměstnanec či zaměstnavatel neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji; to samozřejmě platí též pro použití § 18 ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.

14. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.), právní úprava účinná od [datum] opouští důraz na formální hledisko projevu a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a též přihlédnout k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

15. V projednávané věci se soud prvního stupně nedostatečně zabýval projevem vůle účastníků pomocí samotné dohody o rozvázání pracovního poměru z [datum]. Ta ve svém čl. II deklaruje, že žalobce (zaměstnanec) nemá vůči zaměstnavateli žádné splatné ani nesplatné nároky vyjma nároku žalobce na mzdu, respektive náhradu mzdy do doby skončení pracovního poměru, odměnu ve výši [částka] hrubého a náhradu za nevyčerpanou dovolenou s tím, že odměna bude žalobci uhrazena v řádném výplatním termínu zaměstnavatele za měsíc [anonymizováno] [rok]. Žalobce se zároveň zavázal, že nebude vznášet žádné další nároky z pracovního poměru vůči zaměstnavateli. Dle odvolacího soudu je právní jednání spočívající v dohodě o rozvázání pracovního poměru nutno vykládat tak, že si účastníci sjednali, že žalobce dostane mzdu do doby skončení pracovního poměru, náhradu za nevyčerpanou dovolenou a odstupné ve výši [částka]; žádné jiné nároky mu v souvislosti se skončením pracovního poměru přináležet neměly. Žalobci muselo být zřejmé, že se jedná o výplatu finančních nároků v režimu 2 + 3, tj. mzdy, resp. její náhrady za dva měsíce a odstupného ve výši trojnásobku žalobcova průměrného výdělku. Takto dojednaný režim náhrady nároků žalobce v souvislosti se skončením jeho pracovního poměru ve své svědecké výpovědi jednoznačně potvrdila svědkyně [jméno] [příjmení] [příjmení]. Rovněž svědkyně [jméno] [příjmení] vypověděla, že nebylo vykomunikované, že by žalobce dostal odměnu i odstupné zároveň. Nepřicházelo tedy v úvahu, že by se žalobci mělo dostat dvojnásobku částky [částka], jednou z titulu sjednané odměny, podruhé z titulu zákonného odstupného. Žalobci byla částka [částka] uhrazena, což bylo mezi účastníky nesporné. V této souvislosti si nelze nepovšimnout, že žalobci byla částka [částka] představující odstupné vyplacena v pravidelném termínu výplaty mzdy v měsíci únoru [rok]. V emailové zprávě ze dne [datum] určené svědkyni [příjmení] žalobce zpochybňoval způsob výpočtu odstupného, aniž by se dožadoval duplicitní výplaty této částky.

16. Z provedeného dokazování nevyplynula žádná okolnost svědčící o tom, že by měla být žalobci vyplacena částka [částka] duplicitně. Je především s podivem, že v samotné dohodě o rozvázání pracovního poměru nebylo sjednáno paralelní vyplacení odstupného a jakési bonusové odměny. Ani ze žádného z provedených důkazů pak nevyplynulo, že by se žalobci mělo dostat souběžného vyplacení odměny a odstupného. Jedná se přitom o vyplacení tak vysoké částky, že se dá předpokládat, že její negociace by byla zachycena např. v emailové komunikaci účastníků.

17. Nemůže pak obstát ani argument soudu prvního stupně, že poskytnutá odměna mohla žalobce motivovat k uzavření dohody o skončení pracovního poměru. Dohodou o rozvázání pracovního poměru uzavřenou v [anonymizováno] [rok], byl rozvázán pracovní poměr se žalobcem ke dni [datum]. Pokud by tedy žalobce nesouhlasil s uzavřením dohody, mohla mu žalovaná dát výpověď z pracovního poměru, u níž by žalobci náleželo odstupné ve stejné výši podle § 67 odst. 1 písm. c) zákoníku práce jako v případě dohody uzavřené z téhož výpovědního důvodu. Odvolací soud tak považuje za vyloučené, že by žalovaná motivovala žalobce k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru prostřednictvím dodatečné odměny ve výši totožné s výší odstupného.

18. Jak již bylo uvedeno, základním hlediskem pro výklad právního jednání je u vícestranných právních jednání společný úmysl jednajících stran. V posuzované věci tento úmysl evidentně směřoval k tomu, že žalobci vedle mzdy (resp. její náhrady) a náhrady za nevyčerpanou dovolenou bude vyplacen trojnásobek jeho průměrného výdělku reprezentující žalobcův nárok na zákonné odstupné, byť byl tento nárok v samotné dohodě o rozvázání pracovního poměru nepřesně označen jako odměna. Takto sjednané odstupné již bylo žalobci vyplaceno, proto mu nesvědčí právo na duplicitní vyplacení této částky. Tímto bylo dle odvolacího soudu interpretováno právní jednání účastníků takovým způsobem, aby byla vystižena vůle toho, kdo jej činil. Nenaskytla se tak variabilní možnost výkladu právního jednání, proto je vyloučena aplikace ustanovení § 18 zákoníku práce (jak chybně dovodil obvodní soud), kdy toto kogentní ustanovení zákoníku práce ukládá použít výklad pro zaměstnance nejpříznivější.

19. Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, postupoval proto podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.

20. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolací soud dále podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodl též o nákladech řízení před soudem prvního stupně, přičemž současně podle § 224 odst. 1 o. s. ř. rozhodoval o nákladech odvolacího řízení. V řízení včetně řízení odvolacího byla plně úspěšná žalovaná, která má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalované činí celkem [částka] a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši [částka], odměny advokáta ve výši [částka] podle § 7, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 7 úkonů podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu po [částka] (tarifní hodnota [částka]; úkony příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání [datum], účast na jednání [datum] /zde za každé dvě započaté hodiny/, podání odvolání, účast na jednání odvolacího soudu [datum]) a paušální náhrady hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 7 úkonů po [částka], a náhrady za 21% DPH z částky [částka] ve výši [částka]. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud určil v souladu s § 160 o. s. ř.

21. Odvoláním nedotčený výrok II. napadeného rozsudku nabyl samostatně právní moci podle § 206 odst. 2 o. s. ř.