o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že„ vlastníkem podílu o velikosti ideální ¼ pozemku dle KN parc. [číslo] v kat. území [část obce], [územní celek] (dále„ předmětný pozemek“), ke dni podání žaloby [datum] vedeného u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště Praha, na listu vlastnictví [číslo] [anonymizováno] [územní celek], katastrální území Hostivař, je [osobní údaje žalobce], K [adresa], [obec], [část obce]“ (výrok I.) a dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel z tohoto skutkového stavu: V rámci privatizace Ústavu [anonymizováno] výzkum, výrobu a využití radioizotopů [obec] na [právnická osoba], a. s. byl do privatizace i přes vědomí o možnosti uplatnění restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb. zahrnut pozemek dle KN (v té době) parc. [číslo] o výměře 3646 m2 (dle PK část parc. [číslo]). O restitučním nároku pozemkový úřad rozhodl nejprve [datum] tak, že restituenti nejsou vlastníky. Po podání žaloby [datum] u Městského soudu v Praze proti restitučnímu rozhodnutí z [datum] a zrušení tohoto restitučního rozhodnutí Městským soudem v Praze [datum] znovu rozhodl pozemkový úřad [datum] tak, že žalobce a další tři restituenti jsou každý z nich 1/4 vlastníky pozemku dle KN parc. [číslo] o výměře [výměra] (dříve dle PK části parc. [číslo] role, pozemek parc. [číslo] vznikl v roce [rok] rozdělením původního pozemku parc. [číslo] o výměře [výměra] na pozemky parc. [číslo] o výměře [výměra] a pozemek parc. [číslo] o výměře [výměra]). Žalobce a další tři restituenti byli do katastru nemovitostí zapsáni jako vlastníci (každý 1/4) na základě restitučního rozhodnutí ze dne [datum], a to vedle žalované (celé vlastnictví), která byla do katastru nemovitostí zapsána jako vlastník na základě kupní smlouvy z [datum] s právními účinky vkladu [datum] Kupní smlouvou z [datum] žalovaná od [právnická osoba] zakoupila pozemek (v té době) parc. [číslo] (v době uzavření kupní smlouvy o výměře [výměra]). Kupní smlouvu žalovaná s [právnická osoba] uzavřela a návrh na vklad vlastnického práva byl do katastru nemovitostí podán v době, kdy nebylo pravomocně ukončeno restituční řízení (první, byť zamítavé, restituční rozhodnutí pozemkový úřad vydal až po uzavření kupní smlouvy [datum]). V důsledku zrušení restitučního rozhodnutí z [datum] soudem, bylo restituční řízení dokončeno až rozhodnutím pozemkového [anonymizováno] ze dne [datum] (v této době pozemek parc. [číslo] o výměře [výměra]). V době koupě žalovanou od [právnická osoba] byl pozemek (v té době) parc. [číslo] zapsán na [list vlastnictví] položkou výkazu změn [číslo] (žalovaná jako kupující vycházela z tohoto zápisu). Katastrální úřad žalovanou o duplicitním zápisu vlastnického práva vyrozuměl dopisem z [datum], který jí zaslal [datum].

3. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud prvního stupně podle § 3 odst. 2 zák. č. 92/1991 Sb. a § 5 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. a učinil závěr, že z důvodu porušení ustanovení § 5 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. je kupní smlouva ze dne [datum] absolutně neplatná podle § 39 zák. č. 40/1964 Sb. (obč. zák.). Dále soud prvního stupně posuzoval námitku vydržení uplatněnou žalovanou, a to podle § 130 a násl. obč. zák. Uzavřel, že desetiletá vydržecí doba začala plynou dnem [datum] (účinky vkladu vlastnického práva [anonymizováno] žalovanou podle kupní smlouvy ze dne [datum]), avšak dobrá víra žalované byla zpochybněna dopisem [anonymizována dvě slova] ze dne 14. 12. [číslo], jímž byla žalovaná vyrozuměna o duplicitním vlastnictví k předmětnému pozemku. Dále se soud prvního stupně vyjádřil k argumentaci žalované, že ve smyslu § 11 zák. č. 265/1992 Sb. vycházela při koupi nemovitosti v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, kdy probíhající restituční řízení nebylo v katastru nemovitostí uvedeno. Soud prvního stupně poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž vzhledem ke smyslu zákona č. 229/1991 Sb. je třeba restituční nároky považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů (viz rozhodnutí IV. ÚS 195/97, II. ÚS 515/2000 a další). Proto bylo žalobě vyhověno a žalované uloženo zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Namítla nesprávné právní posouzení věci a poukázala na § 984 odst. 1 o. z., podle něhož není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo na úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněného podle zapsaného stavu. Zdůraznila judikaturu Ústavního soudu k právním jednáním v poměrech starého občanského zákoníku, podle níž kupoval-li kupující nemovitost v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, nabyl vlastnické právo, přestože prodávající nebyl vlastníkem nemovitosti. Žalovaná v tomto směru citovala závěry vyslovené v nálezech Ústavního soudu III. ÚS 663/15, III. ÚS 247/14 a dalších, a dále v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná opakovala skutkové okolnosti, totiž že v době uzavírání kupní smlouvy k předmětné nemovitosti, jakož i v době podání návrhu na zápis jejího vlastnictví do katastru nemovitostí byla v dobré víře v zapsaný stav v katastru nemovitostí, stejně tak i v konstitutivní akt státu o vlastnictví předmětu převodu předchozího vlastníka, že v té době nebyla účastníkem restitučního řízení, že restituční rozhodnutí ve prospěch žalobce a dalších restituentů bylo vydáno až deset let po uzavření kupní smlouvy z [datum] a že vlastnictví žalované k předmětné nemovitosti bylo založeno konstitutivním aktem státu – rozhodnutím [anonymizována dvě slova] – z časového hlediska před žalobcem a dalšími restituenty. Dále namítla nesprávné skutkové zjištění, že se žalovaná v průběhu 10leté vydržecí doby dozvěděla o tom, že žalobci bylo přiznáno nějaké restituční právo. Namítla, že jí žádné vyrozumění o duplicitě zápisu nebylo doručeno. Pokud by tedy žalované nebylo přiznáno vlastnické právo na základě upřednostnění principu„ ochrany dobré víry“, dovolává se žalovaná vydržení vlastnického práva. Dále namítla, že soud prvního stupně pochybil, když neprovedl důkaz výslechem statutárního zástupce žalované k prokázání dobré víry žalované a absenci sdělení o restitučním řízení či duplicitním zápisu do katastru. Vytkla také, že soud prvního stupně nepřerušil řízení, jak žalovaná navrhovala, ačkoliv byly splněny podmínky § 110 o. s. ř. Přerušení řízení bylo žalovanou požadováno s ohledem na to, že se s „ 3/4 duplicitních spoluvlastníků“ mimosoudně narovnala a že bude usilovat o mimosoudní narovnání i k žalobci. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že se žaloba zamítá,„ alternativně“ tak, že soud určí výlučné vlastnictví zbývající ¼ žalované, které přizná také náhradu nákladů řízení.

5. Žalobce se k odvolání nevyjádřil.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř., jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání. Věc projednal při jednání dne [datum] v nepřítomnosti žalobce, který byl řádně předvolán, avšak jednání se bez omluvy nezúčastnil (§ 101 odst. 3 o. s. ř.).

7. Odvolání není důvodné.

8. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav. Nepochybil, když neprovedl výslech jednatele žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], který právně jednal při uzavírání kupní smlouvy dne [datum], neboť tento důkaz nebyl potřebný. Žalovaná hodlala tímto důkazem prokázat existenci její dobré víry při uzavírání smlouvy, tedy že v té době nevěděla o restitučním řízení, resp. o duplicitním zápisu. Soud prvního stupně však při posouzení žaloby vycházel ze skutečnosti, že žalovaná v době uzavírání kupní smlouvy o restitučním řízení nevěděla, neboť taková skutečnost nebyla v té době uvedena v katastru nemovitostí. Samotná existence dobré víry žalované při koupi předmětného pozemku však není [anonymizováno] věc významná, jak vyplývá ze správného právního posouzení soudu prvního stupně (viz také dále).

9. Soud prvního stupně nepochybil ani potud, když na návrh žalované nepřerušil řízení podle § 110 o. s. ř. za situace, kdy se žalobce k poslednímu jednání nedostavil a kdy žalovaná informovala soud o tom, že se zbývajícími restituenty se mimosoudně narovnala a že takové mimosoudní narovnání chce dosáhnout i se žalobcem. Podle § 110 o. s. ř. jestliže to účastníci shodně navrhnou nebo jestliže se nedostaví bez předchozí omluvy k jednání anebo jestliže to alespoň jeden z účastníků navrhne a ostatní se nedostaví bez předchozí omluvy k jednání, soud řízení přeruší, jestliže se to nepříčí účelu řízení. S ohledem na povahu řízení, kdy se restituent ve vysokém věku domáhá určení svého vlastnického práva proti žalované, která je duplicitně v katastru nemovitostí také zapsána, a kdy se restituent domohl restitučního nároku po mnoha letech od jeho uplatnění (nárok uplatněn v roce [rok], přiznán v roce [rok]), se zjevně příčí účelu řízení, aby toto bylo přerušováno.

10. Nedůvodná je též námitka, že soud prvního stupně učinil nesprávné zjištění o přerušení vydržecí doby tím, že žalované bylo doručeno vyrozumění [anonymizována dvě slova] o duplicitním vlastnictví. Odvolací soud považuje skutkový závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaná se v prosinci [rok] dozvěděla o duplicitním vlastnictví za [anonymizováno], když tento závěr vyplývá z předložených listin [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. [anonymizováno]. [anonymizováno] je též právní závěr z tohoto skutkového stavu vyplývající, totiž že 10letá vydržecí doba, která začala plynout [datum], byla v prosinci [rok] přerušena, a k vydržení tak nemohlo dojít. Jak je také dále uvedeno, žalovaná se ani pouhou námitkou vydržení, byť by k němu skutečně došlo, ani nemůže ubránit, a to z povahy uplatněného restitučního nároku (viz dále).

11. Soud prvního stupně věc správně posoudil po stránce právní. Závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi povinnou osobou [právnická osoba] a žalovanou dne [datum] je zcela [anonymizováno]. Povinné osobě [právnická osoba], vůči které byl od roku [rok] uplatněn restituční nárok, zákon zakazoval převádět nemovitosti dotčené restitučním nárokem jiné osobě. [anonymizováno] porušení tohoto zákonného zákazu je kupní smlouva podle § 5 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. a § 39 obč. zák. absolutně neplatná. Tento závěr je dlouhodobě zastáván soudní praxí a judikaturou. Odvolací soud poukazuje na závěry vyslovené k této problematice Ústavním soudem v novějším nálezu III. ÚS 2269/20. Zde bylo vysloveno: Legitimní očekávání původního vlastníka na vypořádání jeho historického majetku je ústavně chráněnou hodnotou, nástrojem jejíž ochrany se stala tzv. blokační ustanovení restitučních předpisů, vylučující za stanovených podmínek majetkové převody z titulu předmětu privatizace, kterým je, ve vztahu k historickému majetku církví se značným prodlením, jež nemá jít k tíži oprávněných osob, přijatá speciální úprava – § 13 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Prolomení blokace majetku, který byl nebo mohl být dotčen restitucí, je připuštěno jen za okolností konkrétního případu zcela mimořádné povahy, jejichž absence znamená absolutní neplatnost samotného majetkového převodu podle § 39 obč. zák., jakož i případných dalších majetkových dispozic (zásada nemo plus iuris transfere potest quam ipse habet). K preferenci vlastnického práva nabyvatele převedeného majetku či k prolomení blokace z důvodu vydržení pouhá dobrá víra nabyvatele nepostačuje.

12. Jakkoliv shora uvedené závěry byly vysloveny ve věci nároku podle zák. č. 428/2012 Sb., svou povahou jsou použitelné i na porušení blokace majetku uplatněného podle jiných restitučních zákonů, zde tedy i podle zák. č. 229/1991 Sb. Ostatně soud prvního stupně velmi správně na závěry Ústavního soudu týkající se restitučních nároků v označených rozhodnutích poukázal. Odvolací soud tak má za to, že samotné skutečnosti spočívající v tom, že žalovaná byla v okamžiku uzavírání kupní smlouvy v dobré víře o správnosti zápisů v katastru nemovitostí a že případně i byla naplněna i 10letá vydržecí doba, nemohou naplnit ony mimořádné důvody, [anonymizováno] které by bylo lze odepřít restituentovi ochranu legitimního očekávání na vypořádání jeho nároku. Jako důvody [anonymizováno] mimořádné prolomení blokace majetku dotčeného restitucí pak nemohou obstát ani tvrzení žalované o tom, že předmětný pozemek je součástí areálu žalované, který používá k podnikatelské činnosti, ani tvrzení o tom, že žalovaný aktivně v řízení nevystupuje, resp. že neuzavřel se žalovanou mimosoudní dohodu o narovnání, jako ostatní restituenti. Relativně nízkou procesní aktivitu žalobce lze odůvodnit jeho vysokým věkem.

13. Odvolací soud tak shledává správným závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku. Protože však soud svým rozhodnutím nevystihl přesně žalobní petit (žalobce se nedomáhal určení svého vlastnictví ke dni podání žaloby [datum]), je třeba ve smyslu žalobního petitu a také podle § 154 odst. 1 o. s. ř. určit vlastnictví žalobce bez omezujícího dodatku„ ke dni podání žaloby [datum]“. Odvolací soud proto podle § 220 o. s. ř. změnil napadený rozsudek tak, že se určuje, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku (bez dalšího).

14. Podle § 224 odst. 2 a 142 odst. 1 o. s. ř. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů a žalobci byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení [částka] (odměna [částka] a paušální náhrada za 5 úkonů právní služby advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb.), včetně DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) a dále zaplacený soudní poplatek [částka].