o zaplacení 320.000 Kč

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zastavil řízení ohledně zaplacení částky 128.324,77 Kč; výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 143.439,23 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku; výrokem III. zamítl žalobu o zaplacení částky 48.236 Kč a výrokem IV. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 52.839 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

2. Rozhodl tak o žalobě podané k soudu dne 15. 4. 2025, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 320.000 Kč jako náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu a škodu z důvodu nepřiměřené délky řízení ve věcech služebního poměru vztahující se k projednání žádosti ze dne 8. 5. 2008, kterou se žalobce domáhal doplacení ušlého platu za období jeho určování do služeb [právnická osoba] ([právnická osoba]) a [právnická osoba] ([právnická osoba]). O žádosti žalobce bylo rozhodnuto až pravomocným rozhodnutím [orgán] č. j. [spisová značka] ze dne 6. 1. 2025, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí [orgán] č. j. [spisová značka] ze dne 13. 6. 2024. Žalobce žalobou uplatnil dobu trvání řízení do 13. 6. 2024, kdy bylo vydáno rozhodnutí [orgán] č. j. [spisová značka], tedy délku řízení v trvání 16 let, 1 měsíce a 5 dnů. Od nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení žalobce odvozoval svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 320.000 Kč.

3. Žalovaná v řízení navrhovala zamítnutí žaloby, neboť žalobci již poskytla finanční zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 128.324,77 Kč, což považovala za dostačující.

4. Soud prvního stupně v napadaném rozsudku vyšel zejména ze zjištění, že dne 8. 5. 2008 bylo u žalované na návrh žalobce zahájeno řízení o doplatek platu. Rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 16. 5. 2008 byla žádost žalobce zamítnuta jako nedůvodná. K odvolání žalobce ze dne 18. 9. 2008 rozhodl správní orgán druhého stupně ([orgán]) dne 19. 6. 2008 tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce správní žalobu, která byla usnesením Městského soudu v [adresa] dne 21. 10. 2011 č. j. [spisová značka] odmítnuta pro opožděnost. Na základě kasační stížnosti podané žalobcem bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2012 č. j. [spisová značka] usnesení Městského soudu v [adresa] ze dne 21. 10. 2011 zrušeno, neboť správní žaloba byla podána včas. Rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 28. 3. 2013 č. j. [spisová značka] bylo rozhodnutí správního orgánu druhého stupně ze dne 19. 6. 2008 zrušeno a věc byla správnímu orgánu vrácena. Důvodem zrušení rozhodnutí byla jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, neboť byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, kdy ze správního spisu nelze zjistit, zda byl žalobci nařizován výkon služby nebo pohotovost. V návaznosti na to správní orgán druhého stupně vydal rozhodnutí ze dne 14. 6. 2013, kterým rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 16. 5. 2008 zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Dne 6. 1. 2015 bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým byla žádost žalobce jako nedůvodná zamítnuta, částečně bylo konstatováno promlčení nároku. Dne 21. 1. 2015 podal žalobce odvolání proti tomuto rozhodnutí, na jehož základě [orgán] rozhodnutím ze dne 7. 9. 2015 toto rozhodnutí zrušil a věc byla vrácena prvoinstančnímu správnímu orgánu k novému projednání. Správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí dne 25. 1. 2017, kterým žádosti částečně vyhověl a přiznal žalobci odměnu za práci přesčas v částce 283.549 Kč. Rozhodnutím [orgán] [číslo] ze dne 31. 7. 2014 byla zamítnuta žalobcova žádost na přiznání úroku z prodlení. Rozhodnutím [orgán] ze dne 12. 10. 2017 byla odvolání žalobce zamítnuta a rozhodnutí [orgán] [číslo] ze dne 25. 1. 2017 a rozhodnutí [orgán] [číslo] ze dne 31. 7. 2017 byla tímto odvolacím správním orgánem potvrzena. Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího správního orgánu správní žalobou, o které bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 12. 6. 2019 č. j. [spisová značka] tak, že rozhodnutí správního orgánu druhého stupně ze dne 12. 10. 2017 bylo zrušeno z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací správní orgán ([orgán]) následně rozhodl dne 24. 7. 2019 tak, že odvolání žalobce opět zamítl a potvrdil prvoinstanční rozhodnutí ze dne 25. 1. 2017 a 31. 7. 2017. Žalobce toto rozhodnutí napadl správní žalobou a rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 10. 7. 2020 č. j. [spisová značka] bylo rozhodnutí [orgán] ze dne 24. 7. 2019 zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu správnímu orgánu k dalšímu řízení. Krajský soud v [adresa] odůvodnil své rozhodnutí nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí; správní orgán měl především zjistit, jak reálně probíhal výkon služební pohotovosti a jak se lišil od výkonu služby. Rozhodnutím správního orgánu druhého stupně ze dne 28. 7. 2020 bylo rozhodnutí [orgán] ze dne 25. 1. 2017 a ze dne 31. 7. 2017 zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání. Rozhodnutím [orgán] ze dne 13. 6. 2024 č. j. [spisová značka] bylo žádosti žalobce vyhověno a bylo mu přiznáno doplacení hrubého platu 508.099,53 Kč. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozhodnutím [orgán] z 6. 1. 2025.

5. Dne 27. 11. 2024 žalobce předběžně uplatnil u žalované nárok na zaplacení 320.000 Kč jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, žalovaná stanoviskem ze dne 6. 6. 2025 přiznala žalobci 128.324,77 Kč z titulu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení. Jako výchozí částku za každý rok doby řízení stanovila částku 17.000 Kč, přičemž za první dva roky řízení přiznala částku v poloviční výši. Řízení trvalo 16 let, 1 měsíc a 5 dnů, tedy výchozí částku určila na 256.649,54 Kč. Tuto částku snížila o 40 % z důvodu právní a skutkové složitosti věci a o dalších 40 % z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních. Zvýšení provedla o 30 % z důvodu, že věc se týkala služebního poměru žalobce. Celkem tak žalovaná přiznala žalobci 128.324,77 Kč, ve zbytku uplatněný nárok odmítla.

6. Podáním ze dne 5. 10. 2025 vzal žalobce žalobu zpět ohledně částky 128.324,77 Kč, která mu byla žalovanou vyplacena, soud prvního stupně proto v rozsahu řízení zastavil podle § 96 o. s. ř.

7. Soud prvního stupně pak věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Celkovou délku řízení činící 16 let, 1 měsíc a 5 dnů (od 8. 5. 2008 do 13. 6. 2024, tj. období, které žalobce učinil předmětem odškodňovacího řízení) pak prvostupňový soud hodnotil jako nepřiměřenou, v posuzovaném řízení tak došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Zabýval se proto tím, jaká satisfakce odpovídá nemajetkové újmě žalobce, jejíž vznik se presumuje.

8. Základní částku zadostiučinění stanovil obvodní soud na 271.765 Kč v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (publikované pod R 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to částkou odškodnění ve výši 18.000 Kč za jeden rok řízení s výjimkou prvních dvou let řízení, kdy základní částku redukoval na polovinu. Tutu základní částku pak modifikoval za použití jednotlivých kritérií ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk.

9. Podle obvodního soudu je základní částku je třeba snížit z důvodu skutkové i právní složitosti, o čemž mezi účastníky nebylo sporu. Žalovaná však provedla snížení z tohoto důvodu o 40 %, což nalézací soud s ohledem na prokázaný průběh řízení neshledal adekvátním. Ve věci je přiměřené snížit základní částku o 20 % z důvodu složitosti věci, neboť podkladem pro rozhodnutí bylo větší množství listinných podkladů pro výpočet ušlého platu žalobce, ve věci bylo vyslýcháno několik svědků. Pokud jde o snížení základní částky z důvodu, že řízení probíhalo ve 4 stupních, shledal obvodní soud přiměřeným snížení z tohoto důvodu o 40 %., v tomto ohledu se tak rovněž ztotožnil s žalobcem.

10. Podle nalézacího soudu je pak na místě zvýšit základní částku pro zvýšený význam řízení pro žalobce, neboť řízení se týkalo doplatku platu, tedy jde o věc obdobnou věci pracovněprávní, přičemž šlo rovněž o poměrně vysokou částku (doplaceno bylo nakonec 508.099,33 Kč). Soud prvního stupně proto navýšil základní částku o 30 %. Dále je nutno podle obvodního soudu navýšit základní částku o 20 % z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci, neboť délka řízení byla způsobena v zásadě opakovaným rušením správních rozhodnutí správními soudy pro nepřezkoumatelnost. Dále je podle nalézacího soudu nezbytné navýšit základní částku o 10 % z důvodu velmi dlouhého průtahu v řízení od srpna 2020 do března 2024, v němž došlo k úplné nečinnosti správního orgánu.

11. Prvoinstanční soud tedy shrnul, že základní částku 271.764 Kč není třeba upravovat, neboť soudem procentuálně stanovené snížení a zvýšení se navzájem vyrušilo (- 40 % - 20 % + 30 % +20 % + 10 %). Zároveň obvodní soud vyšel z toho, že žalovanou již bylo žalobci poskytnuto zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení ve výši 128.324,77 Kč, proto mu přiznal částku 143.439,23 Kč a ve zbývajícím požadovaném nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 48.236 Kč žalobu zamítl. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř.

12. Žalovaná podala včasné a přípustné odvolání proti výrokům II. a IV. rozsudku, neboť podle ní rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podáním ze dne 27. 11. 2024 žalobce požádal o poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení ve věci služebního poměru v souvislosti se žádostí žalobce ze dne 8. 5. 2008, kterou se domáhal doplacení ušlého platu za období jeho služby u [právnická osoba] a [právnická osoba]. Touto žádostí žalobce požadoval zaplacení částky 320.000 Kč. Žalovaná vyřídila žádost přípisem ze dne 6. 6. 2025, přičemž žalovaná přiznala žalobci částku 128.324,77 Kč. Žalobce se žalobou ze dne 15. 4. 2025 domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 320.000 Kč.

13. Pokud jde o výši základní částky, tak soud prvního stupně odůvodnil svůj závěr o přiměřenosti částky 18.000 Kč použitím tzv. „metody“ lineární úměry v návaznosti na délku trvání věci. Tato „metoda“ však nevychází ani ze zákona, ani z judikatury a nezmiňuje ji ani Stanovisko Cpjn 206/2010. Skutečnost, že správní řízení trvalo 16 let není přímo související s částkou 18.000 Kč. Žalovaná má za to, že v daném případě je adekvátní a přiměřená částka 17.000 Kč, když je třeba zohlednit konkrétní okolnosti případu a s přihlédnutím k nim konstatovat, že v celé řadě skutkově obdobných věcí, které byly projednávány týž soudem, jakož i Městským soudem v [adresa], se soudy ztotožnily se stanoviskem, že přiměřenou roční částkou na zadostiučinění je právě 17.000 Kč (viz např. rozsudky Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 12. 5. 2025, č. j. [spisová značka] a č. j. [spisová značka], a na ně navazující rozsudky Městského soudu v [adresa], nebo také rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 9. 10. 2025 č. j. [spisová značka]).

14. Výrok II. rozsudku řeší rovněž otázku adekvátní výše moderace základní částky zadostiučinění z titulu krácení částky na polovinu za první dva roky trvání správního řízení, skutkové a právní složitosti věci a počtu stupňů, ve kterých byla věc projednávána. Ohledně otázky krácení základní částky na polovinu za první dva roky se soud prvního stupně ztotožnil se stanoviskem žalované, stejně jako s tím, že základní částku je třeba snížit z důvodu skutkové i právní složitosti věci, jakož i zohlednit počet stupňů, ve kterých byla věc projednávána. Při stanovení konkrétní výše procentní redukce základní částky se však prvostupňový soud ohledně skutkové a právní složitosti přiklonil k redukci o 20 %, s čímž žalovaná nesouhlasí, neboť má za to, že jak z pohledu skutkové a právní složitosti by měla být základní částka redukována o 40 %, stejně jako při kritériu počtu stupňů. V průběhu celého správního řízení, tj. včetně řízení před správními soudy, byla rozhodnutí žalované zrušena správními soudy nikoliv z důvodu meritorně špatně posouzené věci, ale z procesních důvodů právě s ohledem na vysokou míru specifičnosti projednávané věci. S ohledem na skutečnost, že ostatní rozsudky v celé délce správního řízení se meritorním posouzením věci nezabývaly, nebyla stěžejní právní otázka nikterak vyřešena ve své podstatě až do rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2022 č. j. [spisová značka]. Žalovaná má tak za to, že i uvedené spadá do právní složitosti věci a je třeba brát v úvahu, že ve správním řízení proti sobě stály rozsudky s odlišnými právními názory. Meritum věci pak bylo najisto postaveno právě až ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu v analogických rozhodnutích. Nejen žalobce, ale i žalovaná tak byla po celou dobu správního řízení v nejistotě ohledně právního posouzení věci ze strany soudů.

15. V návaznosti na to žalovaná nesouhlasí se zvýšením základní částky o 20 % z důvodu zrušení rozhodnutí odvolacího služebního orgánu správními soudy, jak uvedl soud prvního stupně v bodě 27 napadeného rozsudku. Uvedené není v souladu se Stanoviskem, které nikterak nepřiznává zvýšení základní částky jen proto, že rozhodnutí správních orgánů byla rušena z procesních důvodů. Tato skutečnost nemůže jít k tíži žalované zvýšením základní částky, když je započítána do celkové délky řízení. Soud prvního stupně rovněž nesprávně odůvodnil zvýšení základní částky o 10 % z důvodu dlouhého průtahu. Ani pro jeden z uvedených postupů tak, jak jej učinil soud prvního stupně, není opora v příslušných právních předpisech či v judikatuře. Skutečnost, že soud prvního stupně zvýšil částku za jakýkoliv průtah, je dvojí trestání správních orgánů, jelikož tyto jsou již odpovědné za délku správního řízení.

16. Dále žalovaná nesouhlasila s výrokem IV. o nákladech řízení. Pokud se žalobce podanou žalobou domáhal částky ve výši 320.000 Kč a soud prvního stupně mu výrokem II. rozsudku přiznal částku 143.439,23 Kč, pak toto nelze hodnotit jako plný úspěch žalobce ve věci. Úspěšnost žalobce je snížena rovněž tím, že obvodní soud výrokem I. částečně zastavil řízení poté, kdy žalovaná sama uhradila částku 128.324,77 Kč, a výrokem III. zamítl žalobu žalobce o zaplacení 48.236 Kč. Neúspěšnost žalobce je tedy v míře nejméně 15 %, tj. v částce 48.236 Kč v poměru k částce 320.000 Kč, jež byla uplatňována žalobou. Žalovaná je proto toho názoru, že žalobci nelze přiznat plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl ve věci úspěšný pouze částečně, proto oběma účastníkům řízení náleží poměrná náhrada nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. Pokud by soud prvního stupně chtěl žalobci přiznat náhradu nákladů řízení zcela, pak by tak snad mohl učinit pouze podle § 142 odst. 3 téhož zákona, pro aplikaci tohoto ustanovení však nebyly splněny podmínky. Žalovaná dále žádala, aby odvolací soud přehodnotil stanovenou pariční lhůtu, kdy požadovaná patnáctidenní lhůta je v analogických věcech soudy akceptována a nezasahuje do práv žalobce. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil tak, že se žaloba zamítá a žalované přiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a rovněž v odvolacím řízení.

17. Žalobce se následně písemně vyjádřil k odvolání žalované, napadený rozsudek považoval za věcně správný a navrhl jeho potvrzení ve výrocích II. a IV.

18. Odvolací soud z podnětu včas podaného odvolání a v mezích jím vytčených podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal při nařízeném jednání vyhovující výrok II. o věci samé a výrok IV. o nákladech řízení, odvolání žalované však opodstatněným neshledal.

19. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc v zásadě správně posoudil i po stránce právní. Rozsudek soudu prvního stupně tak mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Odvolací soud v této věci tak vychází ze zjištění a navazujících právních úvah učiněných soudem prvního stupně, na něž pro jejich správnost v zájmu přehlednosti vlastního rozhodnutí odkazuje s následujícím upřesněním.

20. V projednávané věci se jedná o odpovědnost za průběh samotného správního řízení, včetně navazujícího řízení před správními soudy, spočívající v jeho nepřiměřené délce, tedy o odpovědnost vyplývající z veřejnoprávního vztahu, neboť jde o poměr mezi účastníkem správního řízení a rozhodujícím správním orgánem, byť jsou jimi (bývalý) [funkce] a [funkce] a předmětem řízení jsou práva a povinnosti vyplývající ze služebního poměru. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20 uvedl, že „z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva – nepřiměřenou délkou takového řízení – pak dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva; jinak se obecné soudy dopustí nepřípustného snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo „občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Samotné posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v konkrétním případě je pak v pravomoci obecných soudů“. Rozhodným kritériem tak už není, zda jde o řízení věcně spadající pod čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, ale postačuje, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy se jednalo o právo žalobce na doplatek platu za řádnou dobu služby, což představuje základní právo jednotlivce získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

22. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

23. Jestliže se tedy žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené, příp. přiměřené lhůtě, je třeba důvodnost jeho nároku posoudit podle § 13 a § 31a OdpŠk. Uplatnění uvedeného nároku se pak řídí § 14 a § 15 OdpŠk, kdy nárok je možno uplatnit u soudu (v občanském soudním řízení), a to po jeho předběžném projednání u úřadu uvedeného v § 6 OdpŠk, i tato podmínka byla v posuzované věci splněna.

24. Celkovou délku posuzovaného řízení v trvání 16 let, 1 měsíce a 5 dnů lze bezesporu hodnotit jako nepřiměřenou, tedy jako nesprávný úřední postup v podobě porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V této souvislosti lze konstatovat, že k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by (snad) projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz § 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk). Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná, tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, či ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2098/2012). Odvolací soud považoval tato kritéria za splněná, neboť celková délka posuzovaného sporu nebyla přiměřená skutkové a právní složitosti věci. Proto byly splněny předpoklady pro odškodnění tvrzeného nesprávného úředního postupu, jak správně uzavřel i soud prvního stupně, a jak ostatně hodnotila i sama žalovaná ve svém stanovisku ze dne 6. 6. 2025.

25. Při stanovení konkrétní výše odškodnění žalobce soud prvního stupně respektoval názor vyjádřený např. ve Stanovisku nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, podle kterého při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. s přihlédnutím ke složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

26. V rozsudku ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 384/2012 Nejvyšší soud mj. konstatoval, že „k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000 Kč až 20.000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15.000 Kč je přitom částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012 sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ostatně vyjít z vyšší základní částky je možné jen tehdy, je-li délka posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá požadavek na jeho přiměřenost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4037/2011).“ V rozsudku ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 30 Co 1320/2011 Nejvyšší soud vysvětlil, že při stanovení základní částky bude hrát roli zejména celková doba řízení. Navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici intervalu 15.000 Kč - 20.000 Kč. V poměrech posuzované věci nelze považovat základní částku ve výši 18.000 Kč za rok řízení za neadekvátní, byť ji soud prvního stupně odůvodnil jakousi tabulkovou formou lineární úměry, se kterou však judikatura dovolacího soudu nepracuje. Podle shora popsaného mechanismu by při délce řízení 16 let, 1 měsíce a 5 dnů náleželo žalobci zadostiučinění 271.764 Kč.

27. Odvolací soud se dále zabýval přezkumem jednotlivých hledisek v souladu s § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť považuje otázku významu výše zmíněných jednotlivých kritérií za stěžejní při utváření závěru o výši imateriální újmy žalobce. V této souvislosti lze upozornit např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 35/2012, podle něhož na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení. Z tohoto úhlu pohledu odvolací soud znovu přezkoumal jednotlivá kritéria.

28. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, jednak složitost věci samé o sobě, tedy důvody skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Soudy by proto při posuzování kritéria složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) měly řádně odůvodnit, zda částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Posledně uvedené hledisko vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV. písm. a) Stanoviska], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci není možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.

29. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 5. 10. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 dovodil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v situaci, kdy soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám (nebo byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. 30 Cdo 3763/2017). K problematice tzv. kvalifikované kasace Nejvyšší soud ve své judikatuře vysvětlil, že ve zrušovacím rozhodnutí přitom musí být ale zřetelně uvedeno, že rozhodnutí orgánu nižšího stupně je zrušováno právě z důvodu nerespektování právního názoru orgánu vyššího stupně. Neodpovídalo by totiž zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Podobným případem je i situace, kdy rozhodnutí orgánu nižšího stupně bylo zrušeno výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady orgánu nižšího stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2755/2014 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1916/2010).

30. Soud prvního stupně se dostatečně zabýval důvody, pro které bylo třikrát zrušeno rozhodnutí odvolacího správního orgánu správním soudem. V poměrech posuzované věci byla tímto důvodem vždy nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Odvolací soud proto považuje za přiměřené, aby se tyto okolnosti promítly v neprospěch státu v kritériu postupu orgánu veřejné moci, a to navýšením základní částky o 20 % tak, jak zcela správně učinil soud prvního stupně.

31. Soud prvního stupně pak vzal v potaz kritérium postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) i při zjištěném průtahu v posuzovaném řízení v období od srpna 2020 do března 2024, v jehož důsledku navýšil základní částku o 10 %. I toto navýšení je v souladné s judikaturou Nejvyššího soudu, která je ustálena v závěru, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, či jinou procesní nesprávností musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020 sp. zn. 30 Cdo 2182/2020 nebo usnesení ze dne 19. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Průtah v řízení v délce tří let a sedmi měsíců, kdy ve věci nebyl učiněn žádný úkon, lze bezpochyby hodnotit jako zvlášť závažné pochybení orgánu veřejné moci.

32. Ve vztahu k řešení otázky kritéria složitosti věci (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) je možno i nadále vycházet z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že složitost řízení je jedním z klíčových hledisek pro určení přiměřenosti jeho délky, jakož i formy a výše případného zadostiučinění, přičemž posuzována je primárně podle počtu instancí, v nichž posuzované řízení probíhalo. Tento závěr vychází ze skutečnosti, že řízení ve více stupních objektivně vyžaduje dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí. Soud tak má při posuzování tohoto kritéria přistoupit ke snížení zadostiučinění bez ohledu na to, zda byly opravné prostředky podávány důvodně či nikoliv (srov. např. již zmiňované Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3628/2010 a ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. 30 Cdo 3720/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 736/22).

33. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud při posuzování složitosti věci jako objektivního kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk vzal v úvahu též počet stupňů, na kterých byla věc rozhodována. Reflektoval tak předpoklad, že s rostoucím počtem instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Posuzovaná věc byla opakovaně řešena na dvou stupních správního řízení, čtyřikrát před krajským soudem v rámci soudního přezkumu a jednou před Nejvyšším správním soudem. I pokud bude odhlédnuto od části řízení jako okolnosti, kterou lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánu veřejné moci, pak z hlediska kritéria složitosti věci (s ohledem na počet všech dalších instancí, v nichž byla věc řešena) se odvolacímu soudu ve shodě se soudem prvního stupně jeví jako adekvátní redukce základní částky o 40 %.

34. Odvolací soud rovněž souhlasí s tím, jak nalézací soud posoudil kritérium složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) ve vztahu k jeho skutkové a právní složitosti a za odpovídají redukci ve shodě se soudem prvního stupně zde považuje snížení základní částky o 20 %. Další snížení, jak se jej dovolávala žalovaná, by odvolací soud nepovažoval za přiměřené, neboť v posuzované věci šlo v zásadě o posouzení toho, zda dobu evidovanou jako služební pohotovost je nutno hodnotit jako výkon služby, za kterou žalobci náleží odměna za práci přesčas, byť na věc dopadala i úprava vyplývající z evropského práva.

35. Odvolací soud se pak ztotožnil s hodnocením kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, který obvodní soud hodnotil jako zvýšený. Nejvyšší soud ustáleně vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 765/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Předmětné řízení lze připodobnit k věci pracovněprávní, proto lze aprobovat závěr soudu prvního stupně o zvýšeném významu řízení rezultující v navýšení základní částky o 30 %.

36. Po takto přezkoumané aplikaci shora uvedených kritérií je nutno vycházet ze základní částky 271.764 Kč (- 40 % + 20 % - 20 % + 30 % + 10 %), tedy aritmeticky shodně, jak uzavřel i soud prvního stupně. Přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu činí 271.764 Kč, po zohlednění částečného plnění ze strany žalované náleží žalobci další finanční zadostiučinění ve výši 143.439,23 Kč, jak správně uzavřel prvostupňový soud. Odvolací soud pouze doplňuje, že výše přiznaného zadostiučinění se v zásadě nevymyká výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují (nepřiměřená délka správního řízení ve věcech doplacení platu při určování do služeb [právnická osoba] a [právnická osoba]), které byly projednávány u zdejšího odvolacího soudu (rozsudky ve věcech sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]).

37. Podle odvolacího soudu by měla být pariční lhůta prodloužena na 15 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o plnění z prostředků státního rozpočtu, což je spojeno s potřebou delší doby pro administrativní zajištění platby, zároveň prodloužení lhůty k plnění nezasahuje do práv žalobce.

38. S ohledem na uvedené odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil jen ohledně lhůty k plnění tak, že tato činí 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku potvrdil jako věcně správný postupem podle § 219 o. s. ř.

39. Odvolací soud přezkoumal rovněž akcesorický výrok IV. o nákladech řízení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu OdpŠk, se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněném pod R 40/2014, byla sjednocena soudní praxe závěrem, dle nějž výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše. Závěry těchto rozhodnutí jsou plně použitelné i pro rozhodování v této věci.

40. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že s účinností od 1. 1. 2025 byl novelizován advokátní tarif. Podle ustanovení § 9a odst. 2 advokátního tarifu nově platí, že ve věcech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, s návrhem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, se za tarifní hodnotu považuje a) výše přiznané náhrady, nejvýše však částka 500.000 Kč, byla-li přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích, b) částka 30.000 Kč v ostatních případech.

41. Žalobce předběžně uplatnil u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění dne 27. 11. 2024, žalovaná měla na vyřízení jeho žádosti (včetně případného zaplacení přiznaného zadostiučinění) lhůtu šesti měsíců dle § 15 odst. 1 OdpŠk. Tato lhůta nebyla žalovanou dodržena, neboť o žádosti žalobce bylo rozhodnuto až stanoviskem žalované ze dne 6. 6. 2025, následně dne 12. 6. 2025 byla žalobci vyplacena částka 128.324,77 Kč, mezitím žalobce podal dne 15. 4. 2025 žalobu.

42. Při rozhodování o nákladech řízení je proto třeba vycházet z § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť žalobce byl v řízení plně úspěšný a z části došlo k zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby pro chování žalované, spočívající v uspokojení části nároku žalobce v době po podání žaloby. Argumenty žalované volající po aplikaci § 142 odst. 2 o. s. ř. tak nelze považovat za správné.

43. Náklady žalobce činí celkem 45.627 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 3.200 Kč, odměny advokáta za 1 úkon právní služby po 3.100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění do 31. 12. 2024 (převzetí a příprava zastoupení), za 2 úkony právní služby po 9.420 Kč podle § 7, § 8 odst. 1 a § 9a odst. 2 písm. b) a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (tarifní hodnota 271.764 Kč, úkony do částečného zpětvzetí žaloby: sepis žaloby, vyjádření ze dne 5. 10. 2025 včetně částečného zpětvzetí žaloby), 1 úkon právní služby po 6.860 Kč (tarifní hodnota 143.439 Kč, úkon po částečném zpětvzetí žaloby: účast na jednání dne 14. 10. 2025), dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 1.650 Kč za 4 úkony (1 x 300 Kč, 3 x 450 Kč) podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu; dále z cestovného ve výši 3.414 Kč a náhrady za ztrátu času v částce 1.200 Kč (jak bylo správně odůvodněno soudem prvního stupně) a dále z náhrady za 21 % DPH z částky 35.064 Kč ve výši 7.363 Kč. Podle § 31 odst. 4 OdpŠk nemá žalobce právo na náhradu nákladů zastoupení, které mu vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu, ve vztahu k tomuto úkonu právní služby je nutno korigovat závěry obvodního soudu.

44. Celková výše nákladů řízení před soudem prvního stupně tak dosáhla částky 45.627 Kč, kterou změnou výroku IV. napadeného rozsudku (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) odvolací soud žalobci přiznal v prodloužené pariční lhůtě, když naopak v základu a v určení platebního místa odvoláním dotčený výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Při vyhlášení rozsudku odvolacího soudu došlo ke zjevné nesprávnosti spočívající v chybě v počtech, neboť odvolací soud nezapočetl soudní poplatek ze žaloby zaplacený žalobcem ve výši 3.200 Kč. Nechť je proto písemné vyhotovení tohoto rozsudku současně považováno za opravné usnesení ve smyslu § 164 o. s. ř.

45. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky rozhodl soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšnému žalobci, který se ubránil odvolání žalované, vznikly náklady spojené se zastoupením advokátem ve výši 13.720 Kč podle § 7, § 9a odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (tarifní hodnota 143.439 Kč), za 2 úkony právní služby po 6.860 Kč (vyjádření se k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu), 2 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu. Dále žalobci náleží náhrada za osm půlhodin promeškaného času ve výši 1.200 Kč podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, a náhrada cestovních výdajů ve výši 3.356 Kč za cestu k jednání 27. 1. 2026 (vyhláška č. 573/2025 Sb., 400 km na trase [adresa] - [adresa] a zpět, spotřeba 7,3 l nafty/100 km, průměrná cena nafty 34,10 Kč/l, sazba za použití motorového vozidla 5,90 Kč/km). Náklady právního zastoupení jsou v souladu s § 137 odst. 3 písm. a) a § 151 odst. 2 o. s. ř. navýšeny o náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty v částce 4.027 Kč. O povinnosti žalované zaplatit tuto náhradu nákladů ve výši 23.203 Kč k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř., pariční lhůta byla prodloužena na 15 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o plnění z prostředků státní rozpočtu, což je spojeno s potřebou delší doby pro administrativní zajištění platby.

46. Odvoláním nedotčené výroky I. a III. rozsudku nabyly samostatně právní moci podle § 206 odst. 2 o. s. ř.