o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 C 141/2020-58,

1. Napadeným rozsudkem, vydaným formou rozsudku pro uznání, soud prvního stupně určil, že rozvázání pracovního poměru žalobce a žalované výpovědí danou žalovanou listinou ze dne [datum], která byla žalobci doručena dne [datum], je neplatné (výrok I.) a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení [částka] k rukám právního zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Žalobce se v řízení domáhal, aby bylo určeno, že výpověď daná mu žalovanou dopisem datovaným dne [datum], je neplatná. Žalobce je u původní žalované ([právnická osoba]) zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] jako ředitel pobočky, s místem výkonu práce v [jméno] v [země] [anonymizováno]. Původní žalovaná doručila dne [datum] advokátovi Mgr. [jméno] [příjmení], který zastupoval žalobce v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze, sp. zn. [insolvenční spisová značka], výpověď z pracovního poměru určenou žalobci datovanou dne [datum]. Výpovědním důvodem byla nadbytečnost žalobce s ohledem na zrušení jeho pracovní pozice v [jméno] ze strany původní žalované. Právní zástupce žalobce obratem původní žalované sdělil, že není zmocněn k jednání za žalobce ohledně jeho pracovněprávního vztahu a současně uvedl, že žalobce má s ohledem na místo výkonu práce bydliště v [jméno] (Kyustendil 61, [číslo] [jméno], Bulharsko), kam mu má být výpověď doručena. Původní žalovaná však výpověď ze dne [datum] žalobci na adresu do [jméno] nezaslala, namísto toho ji zaslala prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu bydliště žalobce v České republice. Žalobce se s výpovědí ze dne [datum] seznámil až dne [datum] po návratu do místa svého bydliště v České republice, kde mu výpověď ze dne [datum] byla vhozena do schránky. Žalobce má takovýmto způsobem doručenou žalobu za neplatnou.

3. Soud prvního stupně usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 C 141/2020-13, vyzval původní žalovanou, aby se ve lhůtě 30 dnů písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává a soud ve věci samé rozhodne rozsudkem pro uznání.

4. Původní žalovaná ve stanovené lhůtě na výzvu soudu dle § 114b odst. 1 o. s. ř. nereagovala, soud měl proto za to, že nárok, který byl proti ní žalobou uplatňován, uznala (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), proto žalobě vyhověl a přiznal žalobci jako procesně úspěšnému účastníkovi i náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], byl zjištěn úpadek původní žalované a současně byl na majetek původní žalované prohlášen konkurs. Insolvenční správkyní původní žalované jako dlužnice byla ustanovena společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], od [datum] pod obchodní firmou [právnická osoba] Vzhledem k tomu, že předmětem daného řízení je právo postavené na roveň pohledávkám za podstatou, bylo dané řízení v souladu s § 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen„ insolvenční zákon“) přerušeno okamžikem prohlášení konkursu na majetek původní žalované. Vzhledem k tomu, že žalobce následně podal návrh na pokračování ve věci proti insolvenční správkyni, soud prvního stupně v souladu s § 265 odst. 1 insolvenčního zákona rozhodl usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 C 141/2020-43 tak, že se ode dne [datum] v řízení pokračuje, přičemž tímto dnem se účastníkem řízení místo původní žalované stala její insolvenční správkyně.

6. Proti rozsudku pro uznání podala žalovaná včasné odvolání, jež odůvodnila tím, že ve věci nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Dle žalované nebyla v daném případě – v době koronavirové pandemie a současně v době zahájeného insolvenčního řízení na původní žalovanou – kvalifikovaná výzva dle § 114b odst. 5 o. s. ř. namístě. Žalovaná se ke kvalifikované výzvě nevyjádřila z vážného důvodu, který předpokládá § 2 odst. 4 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby (dále jen„ lex covid“), neboť jediný jednatel původní žalobkyně pan [příjmení] byl v rozhodné době od [datum] v karanténě, když jeho partnerka [příjmení] byla dne [datum] pozitivně testována na covid. Spolu s odvoláním proto žalovaná podala i návrh na prominutí zmeškání lhůty ve smyslu lex covid a žádost o zrušení rozsudku. Dále žalovaná namítala, že žaloba je zjevně bezdůvodná, a proto o ní soud prvního stupně neměl rozhodnout rozsudkem pro uznání, ale měl ji meritorně projednat. V souladu s judikaturou Ústavního soudu musí soud k vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání přistupovat uvážlivě a restriktivně. Fikci uznání zpravidla nebude možné použít, pokud žalovaný není k žalobě lhostejný, obstrukčně pasivní, nechce nijak taktizovat a jeho jednáním nedošlo k průtahům ve věci. Původní žalovaná se nijak nebránila vyjádřit se k věci v době nouzového stavu, pouze se snažila překonat objektivní i subjektivní překážky dané tímto stavem, proto bylo vyjádření ke kvalifikované výzvě učiněno až tři dny po uplynutí soudcovské lhůty. Nicméně z následného jednání žalované v době omezené koronavirem bylo možné dospět k závěru, že se žalovaná hodlá řádně bránit nároku uplatněnému žalobou. S ohledem na uvedené tak žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc k novému projednání soudu první instance.

7. Žalobce v písemném vyjádření k odvolání uvedl, že odvolání je nedůvodné a nemravné, když odvolací důvody žalované jsou často i vědomě nepravdivé, a proto by měl odvolací soud napadený rozsudek potvrdit. Žalovaná nemravně tvrdí, že jednatel zmeškal lhůtu z vážných důvodů, přestože je jí známo, že jednatel původní žalované [příjmení] přinejmenším dne [datum] prostřednictvím datové schránky původní žalované učinil podání Krajskému soudu v Praze k věci sp. zn. [insolvenční spisová značka]. S ohledem na uvedené je tedy tvrzení, že žalovaná v rozhodné době (kvalifikovaná výzva doručena [datum], poslední den lhůty [datum]) nemohla reagovat na kvalifikovanou výzvu z vážných důvodů předpokládaných § 2 lex covid, zcela nepravdivé. Žaloba je zcela zjevně důvodná, žalobce v ní uvedl všechna tvrzení a označil a doložil důkazy k prokázání svých tvrzení, soud prvního stupně tedy postupoval správně a v souladu s judikaturou Ústavního soudu, když rozsudek pro uznání v daném případě vydal. Dle žalobce žalovaná tímto odvoláním pouze navyšuje náklady řízení na úkor majetkové podstaty původní žalované, tedy v neprospěch věřitelů.

8. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. za použití § 205b o. s. ř.), aniž by nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) a shledal, že odvolání žalované není důvodné.

9. Odvolací soud předesílá, že v projednávané věci již bylo pravomocně rozhodnuto o návrzích žalované na prominutí zmeškání lhůty stanovené k vyjádření usnesením ze dne [datum] (kvalifikovaná výzva) a na zrušení rozsudku pro uznání ze dne [datum], když tyto byly usnesením soudu prvního stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 C 141/2020-114, které nabylo právní moci dne [datum], zamítnuty. V řízení bylo dle závěru soudu prvního stupně prokázáno, že původní žalovaná jednající Ing. [příjmení] se nejpozději dne [datum] mohla a měla seznámit s obsahem kvalifikované výzvy a tedy nejméně od [datum] nic nebránilo tomu, aby v dané věci bylo učiněno vyjádření ve lhůtě, jejíž poslední den připadl na [datum].

10. Podle § 205b o. s. ř. jsou u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, § 153b o. s. ř.).

11. Podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

12. Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).

13. Podle § 114b odst. 2 o. s. ř. k podání vyjádření podle odstavce 1 předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne uplynutí lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu.

14. Podle § 114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.

15. Podle § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5 a § 114c odst. 6). Podle § 153a odst. 4 o. s. ř. jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.

16. Odvolací soud předně uvádí, že soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. jen jestliže byly splněny podmínky řízení a jestliže žaloba netrpí takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení. Jen v takovém případě je totiž možné na jeho základě řádně připravit jednání a jen za těchto okolností mohou být též splněny podmínky, za nichž se má za to, že žalovaný uznal nárok, který je proti němu uplatňován žalobou.„ Fikce" uznání nároku podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. se nemůže uplatnit, jsou-li důvody k zastavení řízení podle ustanovení § 104 o. s. ř., nebo byl-li proti žalovanému uplatněn nárok žalobou, která vykazuje takové vady, jež brání dalšímu pokračování v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 968/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 4327/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 22 Cdo 2103/2016). Odvolací soud konstatuje, že podmínky řízení byly v daném případě splněny a žaloba obsahovala vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), tj. údaje nezbytné k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout.

17. K otázce, zda je možno vydat rozsudek pro uznání podle ustanovení § 153 a odst. 3 o. s. ř. v případě, že je žaloba zjevně nedůvodná, se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Odo 296/2003, ve kterém uzavřel, že jestliže je žaloba zjevně nedůvodná, tj. jestliže žalovaný nárok zjevně nemohl vzniknout, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, vydání rozsudku pro uznání. Jinak řečeno, soud nevydá rozsudek pro uznání, jestliže by žalobě nebylo možné vyhovět, ani kdyby byla prokázána všechna žalobní tvrzení (základem pro vydání rozsudku pro uznání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá).

18. V daném případě se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi ze dne [datum] z důvodu, že mu výpověď nebyla zákonem předvídaným způsobem doručena. Odvolací soud uzavírá, že žaloba není zjevně bezdůvodná, jak se snaží žalovaná tvrdit, když zákoník práce pro doručování výpovědi z pracovního poměru stanoví striktní pravidla (§ 334 a násl. zákoníku práce) a tato dle tvrzení žalobce nebyla v daném případě dodržena. Vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., resp. vydání výzvy dle § 114b o. s. ř., v daném případě tak nic nebránilo a soud prvního stupně postupoval zcela správně.

19. K tvrzení žalované, že použití kvalifikované výzvy dle § 114b o. s. ř. nebylo v době koronavirové pandemie namístě, odvolací soud uvádí, že § 2 odst. 4 lex covid umožňuje požádat o prominutí lhůty k vyjádření podle § 114b o. s. ř. v případě jejího zmeškání pro omluvitelný důvod spočívající v mimořádném opatření při epidemii. V daném řízení však již bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že u žalované takové důvody dány nebyly (usnesení soudu prvního stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 C 141/2020-114, které nabylo právní moci dne [datum]). Tato námitka žalované tak nemůže být úspěšná ani v této fázi řízení.

20. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že vzhledem k tomu, že žalovaná se přes výzvu dle § 114b odst. 1, 2 o. s. ř. ve věci samé v určené lhůtě kvalifikovaně nevyjádřila, ač byla o následcích nesplnění této povinnosti soudem prvního stupně ve výzvě řádně poučena (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), ani nesdělila, jaký vážný důvod jí v podání vyjádření bránil, resp. bylo v řízení prokázáno, že jí ve včasném vyjádření k výzvě žádný vážný důvod nebránil, nastala fikce uznání nároku ze strany žalované ze zákona a soud prvního stupně byl povinen vydat ve věci rozsudek pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. K vyjádření, které bylo žalovanou soudu předloženo až po stanovené lhůtě, kdy bylo navíc v řízení prokázáno, že původní žalované nejméně od [datum] nic nebránilo tomu, aby v dané věci bylo učiněno vyjádření ve lhůtě, jejíž poslední den připadl na [datum], soud prvního stupně přihlížet nemohl.

21. Při konstatování tohoto závěru si je odvolací soud vědom judikatury Ústavního soudu, který opakovaně artikuloval názor (viz např. usnesení ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 4114/16 nebo nález z [datum], sp. zn. II. ÚS 1298/17), že použití fikce uznání je významným zásahem do procesního postavení účastníka řízení, jehož důsledkem je nezvratné odepření meritorního přezkumu věci. Obecný soud je povinen citlivě zacházet s fikcí uznání nároku a "kontumačním rozsudkem pro uznání", musí zejména pečlivě vážit, zda je přes splnění formálních procesních podmínek vydání rozsudku pro uznání namístě, a zda ostatní okolnosti nenasvědčují tomu, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná. V případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelná se zásadami, na nichž občanský soudní řád stojí, a tím i právem na spravedlivý proces (nález sp. zn. IV. ÚS 842/16 ze dne [datum], bod 8). Fikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně. V posuzovaném případě byl vydán rozsudek pro uznání za situace, kdy z chování žalované nebylo zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit. Za této situace proto obvodní soud správně dospěl k závěru o opodstatněnosti fikce uznání.

22. Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek ve výroku I. o věci samé jako věcně správný potvrdil.

23. Ke znění výroku I. napadeného rozsudku odvolací soud doplňuje, že pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř. nebo ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4427/2011 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010). V daném případě soud prvního stupně těmto požadavkům na formulaci výroku dostál, když použil formulaci odlišnou od žalobcem navrhovaného znění petitu, avšak plně souladnou se skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě. Znění výroku napadeného rozsudku odpovídá nároku, kterého se žalobce žalobou domáhal.

24. Odvolací soud potvrdil napadený rozsudek též v jeho výroku II. o nákladech řízení, které soud prvního stupně v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal úspěšnému žalobci. V tomto výroku odvolací soud napadený rozsudek postupem podle § 220 o. s. ř. změnil pouze ohledně výše nákladů žalobce, kterou soud prvního stupně nesprávně vypočetl, neboť nezohlednil skutečnost, že právní zástupce žalobce vykonává advokacii jako společník společnosti s ručeným omezeným, která je plátcem DPH. Náklady žalobce v řízení před soudem prvního stupně tedy správně činí celkem [částka] a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], odměny advokáta ve výši [částka] za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po [částka] (převzetí a příprava, žaloba, návrh na pokračování v řízení) dle § 7 bod 5 a § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů ve výši [částka] za 3 úkony podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši [částka].

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu bylo přiznáno žalobci, který byl v odvolacím řízení plně úspěšný. Náklady žalobce v odvolacím řízení činí celkem [částka] a sestávají z odměny advokáta ve výši [částka] za 1,5 úkonu právní služby podle § 11 odst. 1 a odst. 2 advokátního tarifu, po [částka] (vyjádření k odvolání, vyjádření k návrhu žalované na prominutí zmeškání lhůty a zrušení rozsudku pro uznání) dle § 7 bod 5 a § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů ve výši [částka] za 2 úkony podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši [částka].

26. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud zde pro úplnost připomíná, že předmětem projednávané žaloby je pracovněprávní pohledávka žalobce jako zaměstnance původní žalované (dlužnice), kdy tato je považována za pohledávku postavenou na roveň pohledávce za majetkovou podstatou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3951/2014 ze dne ze dne [datum]). S účinky od [datum] se řízení místo původní žalované (dlužnice) účastní její insolvenční správkyně (§ 265 odst. 1 insolvenčního zákona), která však v řízení činí úkony„ na účet dlužníka“, a proto nároky, k jejichž splnění byla v tomto řízení zavázána„ jako insolvenční správkyně dlužníka“, nemohou být uspokojovány z osobního majetku insolvenční správkyně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 2446/2017). Proto bude na zvážení případný postup dle § 203 odst. 5 insolvenčního zákona, podle kterého po právní moci tohoto rozhodnutí na návrh oprávněné osoby nebo osoby s dispozičními oprávněními určí lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího příslušenství svým rozhodnutím insolvenční soud; současně rozhodne, která část majetkové podstaty může být použita k uspokojení.