o zaplacení 149.250.337,97 Kč

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení částky 149.250.337,97 Kč (výrok I.) a dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody způsobené jí tvrzeným nesprávným úředním postupem v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] (dále „namítané trestní řízení“). Tento nesprávný úřední postup spočíval v tom, že žalobkyni byly zajištěny finanční prostředky, které jí byly vráceny až 7. 6. 2022 – částka 1.058.202.080,39 Kč (dále „první částka“) a dne 22. 7. 2022 (v odvolacím řízení opraveno na 21. 7. 2022, poznámka odvolacího soudu) částka 13.139.476,37 Kč (dále „druhá částka“), ačkoliv trestní řízení bylo skončeno zprošťujícím rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, který nabyl právní moci 15. 3. 2022 (správně 22. 3. 2022, poznámka odvolacího soudu). Žalobkyně požadovala částku 90.572 Kč jako vynaložené náklady za právní zastoupení v namítaném trestním řízení, částku 141.734.639,66 Kč jako úroky z prodlení ze zajištěných finančních prostředků a částku 7.425.126,31 Kč jako ušlé úroky z finančních prostředků, které byly odejmuty z jejího bankovního účtu.

2. Soud prvního stupně zjistil, že v namítaném trestním řízení bylo dne 29. 2. 2016 zahájeno trestní stíhání čtyř fyzických osob jako obviněných ze zvlášť závažného zločinu podvodu; usnesením ze dne 30. 3. 2016 a 12. 8. 2016 byla zajištěna část pohledávek žalobkyně vůči společnosti [právnická osoba].; rozsudkem ze dne 2. 11. 2021 s právní mocí k 22. 3. 2022 byli všichni obžalovaní zproštěni obžaloby; usneseními ze dne 31. 3. 2022 byla zrušena uvedená zajištění finančních pohledávek; dne 7. 6. 2022 byla žalobkyni vrácena první částka 1.058.202.000,39 Kč a dne 21. 7. 2022 byla žalobkyni vrácena druhá částka 13.139.476,37 Kč. Takto zjištěný skutkový stav posoudil soud prvního stupně podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a dovodil, že není dán tvrzený nesprávný úřední postup, pokud jde o zajištění finančních prostředků žalobkyně ani pokud jde o vrácení zajištění finančních prostředků s určitým časovým odstupem po pravomocném zprošťujícím rozsudku. S poukazem na uvedenou judikaturu vyslovil, že v pravomoci soudu v občanském soudním řízení není přezkoumávat správnost (vlastního) postupu orgánů činných v trestním řízení v mezích takového řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního, že soud v řízení o náhradu škody po státu soud posuzuje v zásadě jen to, jestli nedošlo ke zjevnému excesu v rámci činnosti orgánů činných v trestním řízení, jsou-li zcela jednoznačně naplněny podmínky pro učinění konkrétního úkonu, a skutečnost, zda byl daný úkon učiněn ve stanovené či přiměřené lhůtě. Takový exces v namítaném trestním řízení neshledal. Policejní orgán se souhlasem státního zástupce přistoupil k zajištění prostředků žalobkyně mechanismem určeným v usneseních. Žalobkyně proti oběma usnesením podala stížnosti, z nichž jedna byla zamítnuta, ve vztahu k druhé byla výše zajištění modifikována nižší částkou. Soud prvního stupě se neztotožnil s tvrzením žalobkyně, že zajištění nebylo třeba, a že to dokonce mělo být patrno ještě před zahájením trestního stíhání, neboť se jedná jen o zpětně dovozený názor žalobkyně s ohledem na konečný výsledek trestního řízení. Skutečnost, že zajištění nebylo zrušeno po prvém (nepravomocném) zprošťujícím rozsudku, když řízení dále ještě trvalo, však není excesem, natož pak excesem zjevným. Nesprávným nebyl ani postup soudu v namítaném trestním řízení, pokud jde o vrácení zajištěných finančních prostředků. Soud prvního stupně zdůraznil, že o zrušení zajištění bylo rozhodnuto v přiměřené, tj. zákonné lhůtě, pokud bylo rozhodnuto 31. 3. 2022, poté sice následovala polemika policejního orgánu a soudu o tom, zda a komu mohou být zajištěné prostředky vyplaceny, za tímto účelem však bylo k vydání prostředků ze zajištění třeba souhlasu [právnická osoba] (tedy osoby, která zajištěné prostředky vydala) s vydáním prostředků žalobkyni (tedy osobě, která uplatňuje právo). Souhlas [právnická osoba] byl dán dne 13. 5. 2022 a poté byla první částka vydána 7. 6. 2022 a následně po upozornění žalobkyně ze dne 1. 7. 2022 byla druhá částka vydána 21. 7. 2022, tedy ve lhůtě, kterou lze považovat za přiměřenou. Soud prvního stupně uzavřel, že neshledal-li existenci odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup), není dána odpovědnost žalované za škodu. Nad to uvedl, že nebyla dána ani příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Žalobu proto zamítl a úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž napadla zamítavý výrok ohledně částky 936.855,46 Kč, která představuje žalovaný ušlý zisk ve formě ušlého úroku z částky 50.628.496,25 Kč za období od 22. 3. 2022 do 22. 7. 2022. Žalobkyně nesouhlasila s právním posouzením věci, pokud jde o neexistenci odpovědnostního titulu, který žalobkyně tvrdí v nesprávném úředním postupu v namítaném trestním řízení. Podle žalobkyně zajištění finančních prostředků ve výši přesahující 1 miliardu Kč je naprosto excesivní, což zakládá nesprávný úřední postup. Excesivní byla i doba zajištění, na což žalobkyně poukazovala. Soudem prvního stupně zmiňovanou judikaturu nelze v této věci aplikovat. Žalobkyně poukázala na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08, z něhož citovala. Podle žalobkyně bylo na místě, aby nejpozději v okamžiku právní moci zprošťujícího rozsudku, tj. 15. 3. 2022 (správně 22. 3. 2022, poznámka odvolacího soudu) došlo k uvolnění finančních prostředků žalobkyně. Dále nesouhlasila se závěrem o nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Má za to, že pokud by se odmyslelo zajištění finančních prostředků, pak by jejich deponování na cashpoolingovém účtu vedlo k jejich úročení, a tím by odpadl sám výsledek, tj. škoda v podobě ušlého zisku. Žalobkyni vznikla újma za ušlém zisku, když veškeré volné finanční prostředky schraňovala na cashpooligovém účtu, na němž byly za podmínek cashpoolingových smluv úročeny, tedy kdyby byly finanční prostředky uvolněny neprodleně, realizovala by z nich žalobkyně zisk. Navrhla, aby změnou napadeného rozsudku byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 936.855,72 Kč.

4. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Shledala skutkové i právní závěry soudu prvního stupně správnými. Usnesení, jimiž byly zajištěny finanční prostředky, nebyla pro nezákonnost zrušena, samotné zajištění finančních prostředků mělo po celou dobu oporu v zákonných rozhodnutích, výše zajištěných prostředků odpovídala rozsahu škody, jejíž způsobení bylo v rámci trestního řízení projednáváno. S poukazem na označenou judikaturu má žalovaná za to, že v rámci kompenzačního řízení není soud oprávněn přezkoumávat účelnost postupu orgánů činných v trestním řízení, ani to, zda a jak měly být vyhodnoceny podmínky pro realizaci jednotlivých úkonů. Pokud pak žalobkyně omezila odvolání pouze na období od právní moci zprošťujícího rozsudku do doby vydání prostředků, ani zde není dán odpovědnostní titul, neboť o zrušení zajištění muselo být nejdříve rozhodnuto, což bylo učiněno ve lhůtě 9 dnů. I doba skutečného vydání prostředků je přiměřená s ohledem na skutečnost, že byly zajištěny finanční prostředky nikoliv na účtu žalobkyně, ale na účtu třetí osoby, proto bylo třeba zajistit i její souhlas.

5. Odvolací soud přezkoumal v rozsahu podaného odvolání ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. S ohledem na rozsah odvolání, je podstatné pro posouzení správnosti napadené části rozsudku pouze to, zda žalobkyni vznikla škoda tím, že jí ušly tvrzené úroky ze zajištěné částky, které by získala, pokud by finanční prostředky měla na bankovním účtu, a že tyto úroky jí ušly právě v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu, který spočívá v tom, že zajištěné finanční prostředky, tj. první i druhá částka jí nebyly vyplaceny již dne 22. 3. 2022 (kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek), ale až 7. 6. 2022, resp. 21. 7. 2022. Odvolací soud nepřehlédl, že žalobkyní uplatněná tvrzení a předložené důkazy k tvrzeným ušlým úrokům jsou zcela nedostatečná. Podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. proto žalobkyni poučil o její povinnosti tvrdit a prokázat, že nebýt zajištění finančních prostředků (resp. nebýt jejích nevrácení v období od 22. 3. 2022 do 21. 7. 2022) měla by tyto finanční prostředky uloženy na konkrétním bankovním účtu a banka by jí vyplácela (připisovala) úroky. V řízení před soudem prvního stupně v tomto směru žalobkyně pouze velmi obecně a nekonkrétně tvrdila ušlé úroky, aniž by jednoznačně uvedla, na jakém konkrétním účtu (u jaké banky) by měla zajištěné finanční prostředky uloženy a jaké konkrétní úroky by jí byly za běžných okolností připsány. Žalobkyní tvrzené ukládání a držení („schraňování“) finančních prostředků po určitou dobu na bankovním účtu bylo velmi pochybné již z obsahu usnesení ze dne 12. 8. 2018, z něhož vyplývá, že žalobkyně přijímané platby od [právnická osoba] převáděla na účty jiných subjektů, resp. použila na platby zaměstnancům, povinné odvody či další platby, takže ke dni zajištění pohledávek žalobkyně vůči [právnická osoba] měla žalobkyně na svých účtech u [společnost] [společnost] (dále „[společnost]“) nulový zůstatek a u [společnost 2] (dále „[společnost 2]“) 27.059 Kč. Žalobkyně si zjevně byla vědoma nedostatku svého tvrzení o ušlých úrocích, neboť v řízení před soudem prvního stupně předkládala bez jakékoliv bližší konkretizace nejdříve (k žalobě) smlouvu uzavřenou s [společnost 3] (dále [společnost 3]“), poté (ke svému vyjádření z 3. 6. 2024) smlouvu uzavřenou s [společnost][Anonymizováno]a [společnost 2]. Na základě poučení odvolacího soudu žalobkyně doplnila své tvrzení tak, že volné finanční prostředky byla povinna hradit jako nájemné na základě nájemní smlouvy společnosti [p.o.2]., IČO [IČO] (dále „[p.o.2]“) a finanční prostředky by tak byly drženy a úročeny na bankovním účtu [p.o.2], a to na základě smlouvy uzavřené s [společnost 3] o cashpooligovém účtu. K tomu žalobkyně předložila uvedenou smlouvu o cashpoolingovém účtu u [společnost 3] ze dne 29. 6. 2006, z níž vyplývá, že žalobkyně stranou takové smlouvy vůbec nebyla, stranou této smlouvy byly jiné společnosti ([p.o.3] a [p.o.4].), a dodatkem č. 6 účinným ke dni 1. 12. 2011 se stranou smlouvy stal [p.o.2]. Dále žalobkyně předložila nájemní smlouvu s dodatky, z níž vyplývá, že žalobkyně jako nájemce uzavřela s [p.o.2] jako pronajímatelem nájemní smlouvu, kterou pronajímatel pronajal žalobkyni energetická zařízení (označené elektrárny) k provozování za sjednané měsíční nájemné, které představuje poměrnou část tržeb žalobkyně (cca 90 % a více). Dále žalobkyně po poučení tvrdila a doložila, že v odvolání žalovaný ušlý zisk představují ušlé úroky ze zajištěných částek podle předložených faktur vystavených [právnická osoba], tj. podle faktury z 14. 9. 2021 na částku 12.910.043,95 Kč, faktura z 13. 10. 2021 na částku 12.208.733,23 Kč, faktury z 12. 11. 2021 na částku 11.026.974,94 Kč, faktury z 14. 12. 2021 na částku 2.923.426,94 Kč, faktury z 13. 1. 2022 na částku 1.864.311,05 Kč, faktury z 14. 2. 2022 na částku 3.239.317.56 Kč a faktury z 14. 3. 2022 na částku 5.135.565,57 Kč. Na základě takto doplněného tvrzení a doplněného dokazování bylo žalobkyni poskytnuto znovu poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., že nebyla prokázána škoda vzniklá z tvrzeného nesprávného úředního postupu, a na to žalobkyně již další tvrzení a důkazy neuplatnila

7. Odvolací soud uzavírá, že v odvolání uplatněná škoda údajně vzniklá žalobkyni, tj. ušlé úroky ze zajištěných částek, nebyla prokázána, neboť již samotné tvrzení žalobkyně takovou škodu vylučuje. Žalobkyně totiž tvrdí, že zajištěné finanční prostředky (pokud by k jejich zajištění nedošlo) by ona sama na svém bankovním účtu nedržela, ale hradila by tyto finanční prostředky jako nájemné jinému subjektu ([p.o.2]) jako pronajímateli, který by teprve údajně tyto prostředky měl na úročeném účtu u banky. Takto vystavěné žalobní tvrzení však vylučuje vznik škody jako ušlých úroků na straně žalobkyně, neboť případné ne/připisování úroků ze strany banky na účet [p.o.2] se na údajném ne/úročení finančních prostředků žalobkyně nemohlo projevit. Není-li prokázána škoda, není prokázána ani příčinná souvislost mezi škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem. Jinak řečeno, žalobkyně v řízení neprokázala, že nebýt zajištění finančních prostředků, resp. nebýt jejich opožděného vrácení, pak by z těchto prostředků získala za uvedené období od [společnost 3] úroky podle cashpoolingové smlouvy. Pro úplnost je třeba dodat, že odvozuje-li žalobkyně škodu z částek zajištěných na základě shora uvedených 7 faktur ([právnická osoba] jako plátce vystavil faktury na úhradu částek jako tzv. zeleného bonusu), pak již z provedeného dokazování vyplývá, že tyto zajištěné částky byly žalobkyni vráceny již v rámci první částky, neboť z označených účtů na čl. 3834 a násl. trestního spisu a sdělení samotné žalobkyně je zřejmé, že částka 1.058.202.080,39 Kč (která obsahovala uvedené částky z 7 zmíněných faktur) byla žalobkyni vrácena již 7. 6. 2022. Potud tedy nemohla žalobkyni vzniknout škoda na úrocích z těchto částek za období od 7. 6. 2022 do 22. 7. 2022.

8. Již ze shora uvedených důvodů není žaloba v rozsahu uplatněném v odvolání důvodná, neboť zde není splněn předpoklad odpovědnosti žalované spočívající ve vzniku škody v příčinné souvislosti s tvrzených nesprávným úředním postupem.

9. Odvolací soud dále dodává nad rámec shora uvedeného, že shledává zcela správnými také závěry soudu prvního stupně co do nedostatku nesprávného úředního postupu, a potud v plném rozsahu odkazuje za vyčerpávající odůvodnění uvedených závěrů v napadeném rozsudku. Ohledně tvrzeného zajištění finančních prostředků a zrušení tohoto zajištění až po právní moci zprošťujícího rozsudku vycházel soud prvního stupně správně z judikaturních závěrů, podle nichž posouzení zákonnosti, resp. správnosti postupu v trestním řízení přísluší orgánům činným v trestním řízení, nikoliv civilním soudům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 57/2005). Lze souhlasit i s jeho závěrem, že nešlo ani o žádné excesivní jednání. Vrácení zajištěné první částky (která je podstatná s ohledem na vymezení odvolacího nároku, viz odstavec 7 shora) dne 7. 6. 2022, tj. cca po 2,5 měsících po pravomocném skončení trestního řízení pak bylo učiněno v přiměřené době. Tato doba totiž odpovídá úkonům, které bylo třeba učinit (rozhodování o zrušení zajištění, zajištění souhlasu dotčených subjektů), jakož i vysoké míře náležité pečlivosti a opatrnosti, která je s nakládáním mimořádné částky potřebná. Protože však stačí i jen důvod pro zamítnutí žaloby uvedený v odstavci 8, není třeba se blíže zabývat jednotlivými námitkami uplatněnými žalobkyní co do tvrzeného nesprávného úředního postupu.

10. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení.

11. Podle § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. byla žalované přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení, a to paušální náhrada nákladů za 5 úkonů (2x příprava na jednání, 2x jednání a 1x vyjádření k odvolání) po 300 Kč podle vyhl. č. 254/2015 Sb.