o zaplacení 261.871 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 261.871 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 139.316,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 261.871 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo dle objednávky žalovaného ze dne 9. 9. 2018, podle které se žalobce zavázal ve prospěch žalovaného provést dílo v podobě provedení zemních prací na adrese [adresa], obec [název] na ploše okolo čtyř rodinných domů nacházejících se na začátku ulice [název]. Žalobce provedl sjednané dílo řádně a včas a předal jej žalovanému a v návaznosti na provedené dílo vystavil 10 faktur na celkovou částku 371.595 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný nesouhlasil s vyčíslenou částkou, přistoupily obě strany k jednání, kdy žalovaný následně na základě dopisu ze dne 22. 11. 2020 uznal co do důvodu a výše poměrnou část vyúčtované částky, a to následovně: částku ve výši 19.775 Kč (původně ve výši 21.775 Kč) splatná dne 21. 7. 2020 – faktura č. [číslo], částku ve výši 8.800 Kč (původně ve výši 8.800 Kč) splatná dne 21. 7. 2020 – faktura č. [číslo], částku ve výši 51.250 Kč (původně ve výši 55.700 Kč) splatná dne 21. 7. 2020 – faktura č. [číslo], částku ve výši[Anonymizováno]51.250 Kč (původně ve výši 55.700 Kč) splatná dne 21. 7. 2020 – faktura č. [číslo], částku ve výši 51.250 Kč (původně ve výši 62.010 Kč) splatná dne 21. 7. 2020 – faktura č. [číslo], částku ve výši 51.250 Kč (původně ve výši 62.010 Kč) splatná dne 21. 7. 2020 – faktura č. [číslo], částku ve výši 7.074 Kč (původně ve výši 25.600 Kč) splatná dne 31. 7. 2020 – faktura č. [číslo], částku ve výši 7.074 Kč (původně ve výši 25.600 Kč) splatná dne 31. 7. 2020 – faktura č. [číslo], částku ve výši 7.074 Kč (původně ve výši 25.600 Kč) splatná dne 31. 7. 2020 – faktura č. [číslo] a částku ve výši 7.074 Kč (původně ve výši 28.800 Kč) splatná dne 31. 7. 2020 – faktura č. [číslo]. Jelikož žalovaný neuhradil sjednanou částku řádně a včas, dostal se do prodlení, proto žalobci vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po dni splatnosti jednotlivých dlužných částek dle vystavených faktur. Žalobce zaslal žalovanému dne 13. 7. 2023 předžalobní upomínku na zaplacení 261.871 Kč, na dlužnou částku nebylo žalovaným uhrazeno ničeho.

3. Žalovaný v řízení navrhoval zamítnutí žaloby. V případě faktur č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo] a č. [číslo] šlo o faktury vystavené za práce, které si žalobce objednávkou ze dne 9. 9. 2018 neobjednal, byly provedeny pro jiného objednatele. Jedná se o terénní úpravy zahrad, osazení vodoměrných a kanalizačních šachet, zhotovení schodů a teras rodinných domů. Faktury č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo] a č. [číslo] pak byly vystaveny v rozporu se zákonem o účetnictví a zákonem o DPH, protože jako doba zdanitelného plnění je v nich uvedeno datum 30. 6. 2020, ačkoliv rodinné domy byly zkolaudovány, a tudíž plně dokončeny dne 6. 1., resp. 9. 1. 2020. Inkriminované práce byly ve skutečnosti provedeny v listopadu a prosinci 2018, právo žalobce na zaplacení mohlo být uplatněno poprvé v roce 2019, proto žalovaný vznesl k nároku žalobce námitku promlčení. Dopisem ze dne 22. 11. 2020 žalovaný sdělil žalobci, že faktury neuznává, označil je za chybné a vyzval jej k vystavení faktur nových a správných. Obsah tohoto dopisu nelze interpretovat jako uznání dluhu, ale výhradně jako vrácení nesprávných faktur. Žalovaný nemá žádný doklad o tom, že by žalobcem tvrzené práce byly žalovaným řádně převzaty na základě výzvy žalobce, takže chybí i přejímající protokol, který by osvědčoval, že údajně objednané práce byly provedeny ve sjednaném rozsahu a kvalitě.

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v bodu 4. 3. dopisu ze dne 22. 11. 2020 je žalovaným výslovně uvedeno, že žalovaný souhlasí s fakturací dle přiložených soupisů provedených prací. V oddílu 2 těchto soupisů je obsažen přehled jednotlivých faktur, ve kterém je uvedena i původní fakturovaná částka a též i částka žalovaným uznaná. Takto uznaná částka činí celkem 627.700 Kč, což je uvedeno i v poslední větě dopisu ze dne 22. 11. 2020. Částky uvedené v oddílu č. 3 v celkové výši 59.600 Kč nebyly žalobcem fakturovány, částka uvedená v oddíle č. 2 předmětného dopisu ve výši 306.229 Kč není předmětem řízení. Nalézací soud proto uzavřel, že zde došlo k uznání ze strany žalovaného v rozsahu požadované částky ve výši 261.871 Kč (dle výpočtu: 627.700 Kč – 306.229 Kč – 59.600 Kč = 261.871 Kč), která byla v rámci jednotlivých faktur žalovaným uznána. Faktura č. [číslo], vystavená na částku ve výši 21.775 Kč, byla žalovaným uznána ve výši 19.775 Kč; dále faktura č. [číslo], vystavená na částku ve výši 8.800 Kč, byla žalovaným uznána ve výši 8.800 Kč; dále faktura č. [číslo], jež byla vystavena na částku 55.700 Kč, byla žalovaným uznána ve výši 51 250 Kč; dále faktura č. [číslo], jež byla vystavena na částku 55.700 Kč, byla žalovaným uznána ve výši 51.250 Kč; dále faktura č. [číslo], vystavená na částku 62.010 Kč, byla žalovaným uznána ve výši 51.250 Kč; dále faktura č. [číslo], jež byla žalobcem vystavena na částku 62.010 Kč, byla žalovaným uznána ve výši 51.250 Kč; dále faktura č. [číslo], žalobcem vystavená na částku 25.600 Kč, byla žalovaným uznána ve výši 7.074 Kč; dále faktura č. [číslo], jež byla žalobcem vystavena na částku 25.600 Kč, byla žalovaným uznána ve výši 7.074 Kč; dále faktura č. [číslo], žalobcem vystavená na částku 25.600 Kč, byla žalovaným uznána ve výši 7.074 Kč; a konečně faktura č. [číslo], jež byla žalobcem vystavena na částku 25.600 Kč, byla žalovaným uznána ve výši 7.074 Kč.

5. Žalobce předmětné dílo provedl na základě písemné objednávky žalovaného ze dne[Anonymizováno]9. 9. 2018, s tím, že jednotlivé činnosti pak byly dojednány mezi oběma účastníky ústní formou. Objednávka prací nebyla učiněna společností [společnost], ale žalovaným. Jednatel této společnosti [jméno FO] v rámci svého svědeckého výslechu naprosto jednoznačně uvedl, že on u žalobce žádné práce neobjednával (s výjimkou sběru kamenů na sousedním poli).

6. Soud prvního stupně měl za prokázané, že jednotlivé práce byly ze strany žalobce provedeny. O tom svědčí i to, že ohledně odměny za provedené práce dle shora zmíněných faktur provedl žalovaný svůj vlastní výpočet výše odměny prostřednictvím dopisu ze dne 22. 11. 2020, včetně k němu připojené tabulky. Takové práce musely být žalovaným i objednány, pokud by tomu tak nebylo, pak by se žalovaný nenamáhal s přepočítáváním původně fakturované odměny. V dopise ze dne 16. 9. 2020 navíc žalovaný potvrdil, že žalobce provedl terénní úpravy na zahradách A, B, C a D. Část ze sporných faktur vystavených žalobcem (faktury č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo] a č. [číslo]) byla vystavena na základě písemné objednávky ze dne 9. 9. 2018, která byla učiněna žalovaným jako objednatelem. I ostatní faktury byly žalobcem vystaveny na žalovaného proto, že i tyto práce si žalovaný u žalobce objednal, ač pouze ústně. Jednatel společnosti [společnost] [jméno FO] si je zjevně neobjednal. Z e-mailové komunikace ze dne 19. 6. 2020 vyplývá, že žalovaný žalobce žádal o to, aby mu byl zaslán předjednaný soupis provedených prací, včetně jejich ocenění. Žalovaný tak podle nalézacího soudu znovu potvrdil, že žalobce pro žalovaného provedl sjednané práce, a to i nad rámec jediné písemné objednávky ze dne 9. 9. 2018. V návaznosti na tento e-mail byly vystaveny jednotlivé faktury, ve kterých byly uvedeny jednotlivé provedené práce. Pokud by si žalovaný skutečně neobjednal provedení dotyčných prací u žalobce, pak podle obvodního soudu neexistuje jediný logický důvod, proč by se měl žalovaný ve svých vlastních dopisech určených právě žalobci podrobně vyjadřovat k jednotlivým pracím a též i k výši jejich ocenění, když by postačovalo pouze jednoduché sdělení o tom, že takové práce vůbec nebyly žalovaným objednány. K námitce žalovaného, že předmětné faktury byly vystaveny v rozporu se zákonem o účetnictví a zákonem o DPH, soud prvního stupně uvedl, že to je bez vlivu na žalobcem uplatněný nárok.

7. Soud prvního stupně zdůraznil, že v dopise ze dne 22. 11. 2020 byla zachycena skutečná vůle žalovaného uznat svůj závazek vůči žalobci v celkové výši 267.871 Kč. Obranu žalovaného o neprovedených pracích a o neuskutečněné objednávce hodnotil jako účelovou a rozpornou s provedenými důkazy. Dopisem ze dne 22. 11. 2020 došlo ze strany žalovaného k uznání odměny za žalobcem provedené práce, proto ani žalobcem uplatněné pohledávky nemohou být promlčeny.

8. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc zejména podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), když z dopisu žalovaného ze dne 22. 11. 2020 lze jednoznačně seznat, jak je dluh žalovaného vůči žalobci vymezen a v jaké konkrétní výši jej žalovaný akceptuje. Uznání dluhu je podle § 2053 o. z. jednostranné písemné právní jednání, které dlužník adresuje věřiteli a kterým uznává určitý dluh vůči němu. Jde o jednu z forem utvrzení závazku, jejíž funkce spočívá v tom, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Pokud by žalovaný proti této konstrukci brojil, pak přechází důkazní břemeno na žalovaného, který by musel prokázat, že v době uznání dluhu takový dluh již neexistoval. Žalovaný však netvrdil, že by takový dluh již neexistoval, ale pouze tvrdil, že se měl žalobce se svými nároky obrátit na společnost [společnost], která si však ničeho u žalobce neobjednala. Uznáním dluhu se posiluje procesní pozice žalobce jakožto věřitele, neboť žalobce tak nemusel prokazovat vznik dluhu ani jeho trvání, a to v době, kdy k uznání došlo. Důsledkem uznání závazku je přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka (zde na žalovaného), na němž tak bylo, aby prokázal, že předmětný závazek nevznikl, nebo zda zanikl či zda byl případně převeden na jiného. V tomto konkrétním případě však nedošlo k převzetí dluhu společností [společnost], k čemuž by musel žalobce jakožto věřitel dát souhlas.

9. Podle obvodního soudu není významné, že žalovaný svůj písemný projev ze dne 22. 11. 2020 adresovaný žalobci výslovně nenazval uznáním dluhu, důležitým je obsah předmětného sdělení, konkrétně to, aby dluh byl specifikován nezaměnitelně a jeho určitost musí vyplývat z písemného projevu dlužníka, přičemž tyto podmínky byly splněny. Uznání dluhu zakládá vyvratitelnou právní domněnku trvání uznaného dluhu v okamžiku jeho uznání, a proto bylo na žalovaném, aby prokázal, že závazek nevznikl anebo že zanikl, k tomu ale nedošlo.

10. Uznání dluhu má za následek přerušení běhu dosavadní promlčecí lhůty a zahájení běhu nové desetileté, která začne běžet ode dne, kdy k uznání došlo, případně od uplynutí lhůty k plnění, pokud je v uznání uvedena. Tento následek nastane vždy, a to bez ohledu na to, zda o tom dlužník věděl či nikoliv. Otázkou právní teorie je, kdy přesně k uznání dluhu dochází. Její část, podpořená právní praxí, soudí, že je to den vyhotovení listiny s uznáním dluhu, nicméně se lze domnívat, a to na základě toho, že jde o jednostranný adresovaný právní úkon, že je tomu až v okamžiku jeho dojití adresátovi, a tedy věřiteli (zde žalobci). Z dalšího dopisu žalovaného adresovaného žalobci ze dne 28. 12. 2020 vyplynulo, že klíčový dopis ze dne 22. 11. 2020 byl žalobci doručen dne 23. 11. 2020. Obvodní soud uzavřel, že právo na zaplacení vystavených faktur, a to v rozsahu jejich redukce provedené žalovaným, podle § 639 o. z. promlčeno nebylo.

11. Soud prvního stupně proto žalobě v celém rozsahu vyhověl. Jelikož žalovaný žalobci dlužnou částku přes výzvu dosud nezaplatil, obvodní soud mu tuto povinnost uložil, a to včetně příslušenství sestávajícího ze zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího po splatnosti jednotlivých faktur ve výši stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve spojení s ustanovením § 1970 o. z. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., právo na náhradu nákladů řízení bylo přiznáno úspěšnému žalobci.

12. Žalovaný podal proti rozsudku včasné odvolání a uvedl v něm, že ve věci nebyly splněny podmínky řízení, neboť nebylo prokázáno, že žalovaný byl účastníkem smlouvy o dílo, řízení je tak stiženo nedostatkem pasivní legitimace. Soud prvního stupně pak dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

13. Žalovaný považoval rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť vychází ze souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi.

14. Podle žalovaného dospěl nalézací soud k neodůvodněnému závěru, že si žalovaný práce fakturované fakturami č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo] a č. [číslo] skutečně objednal. Žalobce v řízení tvrdil, že k objednávce došlo ze strany žalovaného ústně, neuvedl však, kdy mělo k této ústní objednávce dojít a co bylo jejím předmětem. Obecné konstatování nalézacího soudu, že došlo k uzavření smlouvy o dílo, aniž by bylo zřejmé, o jaké konkrétní dílo se jedná, jaká byla dohodnuta cena, nebo alespoň jak bylo dohodnuto její určení, bez opory v provedeném dokazování činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Podle žalovaného bylo tvrzení žalobce o ústní objednávce vyvráceno svědeckou výpovědí [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobce v řízení neprokázal, že práce fakturované uvedenými fakturami provedl pro žalovaného. Samotná existence provedených prací není dostatečným podkladem pro vystavení faktur konkrétnímu subjektu (žalovanému). Práce fakturované fakturami č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo], č. [číslo] a č. [číslo] jednoznačně nejsou pracemi, které by korespondovaly s obsahem objednávky žalovaného ze dne 9. 9. 2018, kterou si žalovaný objednal jen zemní práce pro spodní stavbu RD, jedná se totiž o terénní úpravy zahrad, osazení vodoměrných a kanalizačních šachet, zhotovení schodů a teras RD, které byly prováděny až po kolaudaci. Žalovaný byl dodavatelem pouze hrubé stavby RD.

15. Žalovaný dále nesouhlasil s přisouzením úroků z prodlení žalobci za dobu od vystavení faktur do zaplacení. Nárok na zaplacení příslušenství je jednoznačně promlčen bez ohledu na správnost či nesprávnost meritorního výroku, žalobce zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019 sp. zn. 21 Cdo 4616/2018. Podle žalovaného se soud prvního stupně neorientoval v účetně administrativní stránce věci, neboť žalované faktury nesplňovaly požadavky kladené zákonem o účetnictví a zákonem o DPH na řádný účetní doklad. Faktury jsou vystaveny na špatnou částku, je na nich uvedeno chybné datum zdanitelného plnění a není k nim připojen žádný doklad pro jejich vystavení. Na základě vadného dokladu není možné provést platbu, protože by šlo o daňově neuznatelné plnění. Žalovaný dále namítal, že byl dodavatel pouze hrubé stavby, proto není ve sporu pasivně legitimován. Rovněž zpochybňoval způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy.

16. Soud prvního stupně postavil překvapivě důvodnost nároku na listině ze dne 22. 11. 2020, která však nebyla podepsána jenom žalobcem, ale rovněž [tituly před jménem] [jméno FO] za společnost [společnost], neboť se jednalo o dva různé objednatele několika různých prací. Tvrzení, že se jedná o uznání celého dluhu ze strany žalovaného, proto neobstojí. Předmětná listina navíc obsahuje podmínku, neboť je v ní uvedeno, že strany listiny žádají žalobce o reálnou fakturaci. Za uznání dluhu nelze považovat návrh na plnění dlužníka, které je podmíněno jednáním ze strany věřitele (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 16/2010). Z předmětné listiny navíc není zřejmé, pokud by se jednalo o uznání dluhu, kdo toto právní jednání činí. To že někdo podepíše dopis, ještě nemůže znamenat, že uznal dluh. Jednání dlužníka musí být určité, srozumitelné a nezaměnitelné. Ze strany žalovaného se o žádné uznání dluhu nejednalo. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.

17. Žalobce v písemné reakci na podané odvolání žalovaného vyvracel uplatněné odvolací námitky a navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

18. Odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a shledal, že odvolání žalovaného není důvodné.

19. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

20. Podle § 639 o. z. uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

21. Podle § 2586 odst. 1 o. z. se smlouvou o dílo zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu. Cena díla je ujednána dostatečně určitě, je-li dohodnut alespoň způsob jejího určení, anebo je-li určena alespoň odhadem. Mají-li strany vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny díla, platí za ujednanou cena placená za totéž nebo srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek (odst. 2).

22. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav poté, co provedl všechny pro rozhodnutí potřebné důkazy, které v souladu s § 132 o. s. ř. vyhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti. Zjištěný skutkový stav pak soud prvního stupně správně posoudil též po právní stránce.

23. Odvolací soud předně neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. V jeho odůvodnění, které odvolací soud považuje za dostatečně přiléhavé, soud prvního stupně řádně vyložil důvody, které jej k rozhodnutí vedly a vypořádal se i s argumentací žalovaného. Jak připomněl Ústavní soud v nálezu z 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 4093/17, smyslem odůvodnění soudního rozhodnutí je „především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, přičemž odůvodnění soudního rozhodnutí musí účastníkům řízení umožnit seznat ty úvahy soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.“ Stručně řečeno, z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí je klíčové, aby soud v jeho odůvodnění vyložil, jaké úvahy ho vedly k jeho rozhodnutí, a tedy, proč rozhodl tak, jak rozhodl. Těmto nárokům na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně dostál. Nutno dodat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, či z 25. 8. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2770/2015). Z podaného odvolání je přitom bez pochybností zřejmé, že žalovanému nečinilo nejmenších potíží formulovat důvody, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku, což svědčí o přezkoumatelnosti tohoto rozsudku.

24. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na klíčovém závěru o uznání dluhu žalovaným ve smyslu § 2053 o. z. Uznání dluhu je samostatným utvrzovacím institutem; utvrzovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Prohlášení o uznání dluhu podle ustanovení § 2053 o. z. představuje jednostranné právní jednání dlužníka adresované věřiteli. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní jednání (§ 545 a násl. o. z.) je k jeho platnosti třeba písemná forma a uvedení důvodu dluhu a jeho výše (tedy uznání dluhu „co do důvodu a výše“). Způsob vymezení důvodu dluhu a jeho výše zákon nestanoví. Nemusí být tedy výslovně uvedeny přímo v písemném prohlášení, stačí, že písemný projev obsahuje takové údaje, ze kterých za případné pomoci výkladu projevu vůle vyjádřeného v posuzovaném právním jednání (podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z.) důvod dluhu a jeho výše nepochybně vyplývají (k uvedenému srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě obsažené v ustanovení § 558 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 33 Odo 133/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011 sp. zn. 33 Cdo 2536/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2019/2010).

25. Protože uznání dluhu je právním jednáním, pro které je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (§ 582 odst. 1 věta první o. z.), musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranné právní jednání učinil, případně věřiteli, kterému bylo toto právní jednání adresováno, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 29 Cdo 4975/2010).

26. Uznání dluhu plní utvrzovací funkci tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že pokud v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2854/99 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 33 Cdo 2206/2010). Uznání dluhu tedy není samostatným zavazovacím důvodem a existuje-li právní důvod plnění, není uznáním dluhu nahrazen.

27. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§ 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno.

28. Právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, účinném od 1. 1. 2014, opouští důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).

29. V projednávané věci žalovaný dne 22. 11. 2020 podepsal dopis adresovaný žalobci, v němž byly rekapitulovány zemní, další stavební a přípomocné práce provedené žalobcem při výstavbě rodinných domů v [adresa] se závěrem, aby žalobce „svoje faktury č. [hodnota], č. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] vzal zpět a vystavil faktury zcela nové a to ve smyslu výše uvedených bodů v tomto dopise, přiložených soupisů provedených prací, které byly rozpočtovány dle celorepublikově uznávané Cenová soustava [název] a rekapitulaci cen pro jednotlivé faktury“. Nedílnou součástí dopisu byla tabulka označená jako „rekapitulace [název]“, kde jsou v oddílu 2 uvedeny žalobcem vyfakturované a[Anonymizováno]neproplacené práce. U žalobcem vystavených faktur č. [číslo], č. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] jsou jako „cena uznatelná“ uvedeny částky: 19.775 Kč, 8.800 Kč, 51.250 Kč, 51.250 Kč, 51.250 Kč, 51.250 Kč, 7.074 Kč, 7.074 Kč, 7.074 Kč a 7.074 Kč, tedy celkem žalobou uplatňovaná částka 261.871 Kč.

30. Výkladem projevu vůle žalovaného vyjádřeného v dopise ze dne 22. 11. 2020 za účelem objasnění jeho obsahu podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. lze podle odvolacího soudu dovodit, jaké konkrétní dluhy žalovaný uznal, jak správně argumentoval soud prvního stupně. Vyplývá to zejména ze skutečnosti, že žalobce byl požádán o vystavení nových faktur podle přiložené rekapitulace cen pro jednotlivé faktury, kdy zároveň žalovaný u jednotlivých faktur označil „cenu uznatelnou“, která nepochybně představuje částku, která by měla být žalobci zaplacena na základě provedených prací. Skutečnost, že žalovaný písemný projev adresovaný žalobci výslovně nenazval „uznáním dluhu“ není pro posouzení, zda se jedná o uznání dluhu, podstatná. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud dopis ze dne 22. 11. 2020 kvalifikoval jako uznání dluhu ve smyslu § 2053 o. z., na jehož základě nastala vyvratitelná právní domněnka existence (trvání) dluhu v okamžiku jeho uznání a tím došlo k přesunu důkazního břemene na žalovaného, který jako dlužník musí prokázat, že dluh, jehož splnění se žalobce jako věřitel na něm domáhá, neexistuje. Žalovaným odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. 23 Cdo 16/2010 se zde neuplatní, neboť řešilo jinou skutkovou situaci, v níž šlo o pouhý návrh dohody na urovnání vzájemných vztahů.

31. Podle odvolacího soudu takovému závěru nebrání ani ta skutečnost, že předmětný dopis vedle žalovaného podepsal rovněž jednatel společnosti [společnost] [tituly před jménem] [jméno FO], který je společníkem a jednatelem v této společnosti (a to společně se žalovaným). Podle odvolacího soudu se zde uplatní princip dlužnické solidarity obsažený v § 1872 a násl. o. z. (“Dlužníci zavázaní společně a nerozdílně“), kdy důvodem vzniku pasivní solidarity je předmětné uznání dluhu. Žalobce tak může požadovat celé plnění na kterémkoli ze spoludlužníků, tedy i jen na žalovaném, jak je tomu v posuzovaném případě, obzvláště jde-li o podnikatele, u nichž se pasivní solidarita presumuje (§ 1874 o. z.).

32. I pokud by bylo v projednávané věci odhlédnuto od principu pasivní solidarity spoludlužníků, pak by bylo nutno vzít v potaz, že na základě uznání dluhu nastala vyvratitelná právní domněnka existence (trvání) dluhu v okamžiku jeho uznání a tím došlo k přesunu důkazního břemene na žalovaného, který jako dlužník musí prokázat, že dluh, jehož splnění se žalobce jako věřitel na něm domáhá, neexistuje. Zde soud prvního stupně správně uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že smlouvu o dílo ve smyslu § 2586 odst. 1 o. z. se žalobcem jako zhotovitelem uzavřel žalovaný jako objednatel a že předmětem této smlouvy byly i práce, které následně žalobce požadoval k proplacení spornými fakturami. Soud prvního stupně této závěr učinil zejména na základě účastnické výpovědi žalobce a výpovědi svědků [FO2] a [jméno FO]. Podle nalézacího soudu tak byla objednávka učiněna žalovaným, nikoliv třetí osobou. Případný smluvní vztah mezi žalovaným a třetí osobou tak nemá vliv na nárok žalobce na zaplacení dlužné částky po žalovaném. Soud prvního stupně proto správně nereflektoval účelové námitky ohledně absence pasivní věcné legitimace žalovaného.

33. K námitce žalovaného stran hodnocení důkazů soudem prvního stupně odvolací soud předně uvádí, že podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v občanském soudním řízení. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce, nemusí se pochopitelně shodovat se stejnou činností odvolacího soudu rozhodujícího o odvolání. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.

34. V projednávané věci soud prvního stupně provedl poměrně podrobné dokazování, vyslechl všechny navržené svědky, resp. účastníky a provedl navržené listinné důkazy. Všechny důkazy řádně provedl postupem podle § 122 a násl. o. s. ř., náležitě je zhodnotil podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř., tedy každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. V odůvodnění svého rozhodnutí se vyjádřil (někdy velmi květnatě) k jednotlivým provedeným důkazům a vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoliv, přesvědčivě vysvětlil, z jakých důkazů vyšel, zejména jde o výslechy svědků [FO2] a [jméno FO], ze kterých dovodil objednání celého díla žalovaným. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně tak mají v provedených důkazech oporu. Odvolací soud uzavírá, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně respektuje zásady vyplývající z § 132 o. s. ř. a současně odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídá požadavkům uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř. Za takového stavu odvolací soud není oprávněn jakkoli zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně – prvostupňový soud učinil správná skutková zjištění a na základě provedených důkazů dospěl ke správnému skutkovému závěru. Námitky žalovaného ohledně nesprávně zjištěného skutkového stavu věci je tak třeba s ohledem na výše uvedené odmítnout.

35. Soud prvního stupně se správně vypořádal i s námitkou promlčení, kterou v řízení uplatnil žalovaný, kdy bylo odkázáno na právní úpravu promlčení uznaného dluhu podle § 639 o. z. Pokud bylo žalovaným v podaném odvolání namítáno promlčení příslušenství, pak nejstarší splatné faktury byly vystaveny s datem splatnosti 21. 7. 2020, žalovaný se tak dostal do prodlení dne 22. 7. 2020, přičemž od tohoto data požaduje žalobce přiznání úroku z prodlení. Ke dni podání žaloby dne 21. 7. 2023 tak neuplynula obecná tříletá promlčecí lhůta (§ 629 odst. 1 o. z.) a žalobou uplatněné příslušenství tak promlčeno rovněž není.

36. Námitka žalovaného týkající se nesprávného zaúčtování faktur v účetnictví nemá vliv na úhradu dlužné částky, neboť provedením díla žalobci vznikl nárok na uhrazení sjednané ceny díla, přičemž provedením díla vzniká zároveň objednateli povinnost k úhradě této ceny.

37. Odvolací soud proto postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek, včetně správného nákladového výroku, který je v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

38. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalobci, který byl v odvolacím řízení plně úspěšný. Náklady žalobce činí celkem 23.789 Kč a sestávají z odměny advokáta ve výši 18.760 Kč podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu za 2 úkony právní služby po 9.380 Kč (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 2 úkony po 450 Kč a z náhrady za 21 % DPH z částky 19.660 Kč ve výši 4.129 Kč. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 o. s. ř.