o odvolání žalobců, žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve znění opravného usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

15. Proti tomuto rozsudku ve znění opravného usnesení byla podána odvolání obou stran sporu, včetně odvolání vedlejšího účastníka na straně žalované.

16. Žalobce a) podal odvolání do výroku III. a žalobce b) do výroku IV., oba však pouze co do částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum]. Dále se pak žalobci odvolali do výroků V. a VI. o nákladech řízení. Žalobci namítali, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, když při stanovení výše ZSU s ohledem na přechod předmětného nároku v důsledku úmrtí poškozené na jejího právního nástupce dle § 1475 odst. 2 o. z. zohlednil, po jak dlouhou dobu bylo společenské uplatnění poškozené skutečně ztíženo. Žalobci s tímto právním závěrem prvostupňového soudu nesouhlasí a jsou přesvědčeni, že při stanovení výše odškodnění ZSU konkrétní délka života poškozeného nemůže být zohledněna a to hned z několika důvodů: 1) Metodika Nejvyššího soudu délku dožití poškozeného nezohledňuje, 2) závěr soudu prvního stupně je v rozporu se zásadou univerzální dědické sukcese, dle které dědic nastupuje do všech práv a povinností zůstavitele ke dni úmrtí a 3) takový závěr by otevíral potenciální prostor pro opětovné protahování délky odškodňovacího řízení ve snaze docílit úmrtí poškozeného, díky kterému by výše odškodnění ZSU byla soudem zredukována s ohledem na délku, po kterou ztížení společenského uplatnění původního žalobce fakticky trvalo. Dále žalobci namítali zcela nedostatečné odůvodnění přiznaného nároku ve výši [částka] s příslušenstvím každému ze žalobců, kdy soud prvního stupně toliko uvedl, že aplikoval zásady přiměřenosti a slušnosti, aniž by své úvahy blíže rozvedl. S ohledem na uvedené, tak žalobci navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žalobě v odvoláním napadené části vyhoví.

17. Žalovaná podala odvolání do výroků I., II., V., VI. a VII. a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v odvoláním napadené části zamítne a přizná žalované náklady řízení před soudy obou stupňů. Předně žalovaná namítala, že v případě poškozené nedošlo k ustálení jejího zdravotního stavu, proto nárok na ZSU nevznikl a nemohl tak přejít na dědice. Dle žalované s ohledem na rozsah poškození mohlo u poškozené k ustálení zdravotního stavu dojít až smrtí. Navíc dle znalce může být ztížení společenského uplatnění posuzováno poprvé, dle běžných zásad, v doporučené době jednoho roku, tato doba však nebyla ani nemohla být při zhotovení znaleckého posudku naplněna, neboť poškozená se nedožila od data dopravní nehody ani rok. Dle žalované v řízení nebyla dostatečně znalecky došetřena otázka časového určení ustálení zdravotního stavu. Žalovaná zpochybnila i výši přiznaných nároků, kdy uvedla, že náhrada újmy má sloužit zejména tomu, aby poškozenému umožnila tuto překážku překonat nebo alespoň zmírnit její dopady. V daném případě, kdy již v okamžiku dopravní nehody bylo zjevné, že poškození povede k úmrtí poškozené, dle žalované [příjmení] vůbec nevzniklo. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že nárok na ZSU vznikl, pak je dle žalované namístě výši nároku moderovat, neboť překážka lepší budoucnosti u poškozené ve srovnání s jinými případy trvala relativně krátkou dobu (8 měsíců). Stejně by pak při posouzení výše náhrady mělo být dle žalované přihlédnuto i k tomu, že příjemcem finančních prostředků není ani poškozená, ani její rodina a satisfakce způsobené újmy zde tedy nepřipadá do úvahy. Žalovaná v odvolání také namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí v části, kde soud prvního stupně uzavřel, že otec poškozené na základě plné moci disponoval v procesní rovině jako obecný zmocněnec zástupčím oprávněním za poškozenou před soudem jednat, avšak poznamenal, že čestná prohlášení rodičů poškozené s potřebou generální plné moci příliš nekorespondují, ale s ohledem na smrt poškození soud nemohl zjistit, při jaké příležitosti poškozená plnou moc otci udělila.

18. [ulice] účastník na straně žalované podal odvolání do výroků I., II., V., VI. a VII., kdy jeho odvolací argumentace byla shodná s odvoláním žalované. [ulice] účastník pouze navíc uvedl, že nesprávné hodnocení věci spatřuje v tom, že neměl být zavázán k nesení nákladů dle výroků V., VI. a VII. společně s žalovanou, neboť postavení vedlejšího účastníka je velmi specifickým procesním postavením, kdy vedlejší účastník vystupuje jen v pozici pomocníka žalovaného, která nezakládá přímý vztah k náhradě nákladů žalobcům nebo nákladům státu za soudní poplatek.

19. V písemném vyjádření k odvoláním žalované a vedlejšího účastníka žalobci uvedli, že posouzení ustálení zdravotního stavu je otázkou skutkovou a odbornou, Metodika Nejvyššího soudu okamžik ustálení zdravotního stavu kategoricky nespojuje s lhůtou jednoho roku, nýbrž připouští jak pozdější, tak dřívější okamžik ustálení. V daném případě byla otázka ustálení zdravotního stavu jednoznačně zodpovězena znalcem [příjmení] [příjmení], který konstatoval, že k ustálení zdravotního stavu u poškozené došlo v rámci několika týdnů od poškození zdraví. Zdravotní stav poškozené byl po překladu z původního pracoviště již v zásadě další léčbou neměnný, což odpovídá relativnímu ustálení, tak jak předpokládá Metodika Nejvyššího soudu. Ohledně výše ZSU žalobci setrvali na své dosavadní argumentaci, dle které skutečnost, že poškozená s omezeními vyvolanými poškozením zdraví žila ve srovnání s jinými poškozenými poměrně kratší dobu, nemá vliv na výši odškodnění ZSU, které by se jí, resp. jejím dědicům mělo dostat, neboť takový výklad nemá oporu v platném právu, judikatuře ani Metodice. K uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi uhradit náklady řízení společně a nerozdílně s žalovanou žalobci uvedli, že tento postup je zcela v souladu s právní úpravou a odkázali na komentářovou literaturu k § 93 odst. 3 o. s. ř.

20. V písemném vyjádření k odvoláním žalobců žalovaná polemizovala s argumentací žalobců ohledně zohlednění délky dožití při stanovení výše ZSU. Současně však zdůraznila, že je přesvědčena o tom, že v případě poškozené k ustálení zdravotního stavu vůbec nedošlo a nárok na odškodnění jí nevznikl, k čemuž odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], dle kterého je v případě ZSU způsobeného pracovním úrazem nebo nemocí z povolání ve smyslu nařízení vlády č. 276/2015 Sb. nutné trvat na uplynutí jednoho roku od úrazu k možnosti bodově vyčíslit výši zadostiučinění za ZSU.

21. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců je důvodné. Odvolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované pak odvolací soud shledal nedůvodným.

22. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, když důkazy plně v souladu s § 132 o. s. ř. hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a vysvětlil, ze kterých důkazů vycházel. Správně také zjištěný skutkový stav posuzoval podle příslušných ustanovení o. z. a zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Správně vyšel z toho, že poškozené svědčil vůči žalované ve smyslu § 24 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. nárok na plnění z garančního fondu za újmu na zdraví podle § 2958 o. z., zahrnující mimo jiné sporný nárok na náhradu za ZSU, způsobenou provozem cizozemského vozidla, jehož řidiči nevznikla povinnost při provozu na území ČR uzavřít hraniční pojištění, kdy tento nárok poškozené přešel na otce poškozené, resp. žalobce v souladu s § 1475 odst. 2 o. z., neboť byl poškozenou ještě za života uplatněn žalobou u soudu prvního stupně. Prvostupňový soud však učinil nesprávné závěry o výši náhrady za ZSU.

23. Odvolací soud ohledně nároků na náhradu za ZSU podle § 2958 o. z. nejprve na obecné úrovni připomíná, že náhrada za ztížení společenského uplatnění slouží ke kompenzaci trvalých nepříznivých následků poškození zdraví poškozeného spočívajících ve ztrátě či omezení možností poškozeného uplatnění v životě a společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

24. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ztížení společenského uplatnění vzniká v době, v níž je možné zdravotní stav poškozeného po úrazu, popřípadě po jeho zhoršení, považovat za ustálený a v níž je tedy možné posoudit, jaký má změněný (zhoršený) zdravotní stav poškozeného prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů, a přistoupit k jeho bodovému ohodnocení (srov. např. rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] nebo rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Zásadní pro dané řízení tak bylo určení okamžiku ustálení zdravotního stavu poškozené, neboť„ hodnocení ZSU je založeno na medicínském posouzení, které se provádí teprve poté, co se zdravotní stav poškozeného relativně ustálí; přesné časové období nelze určit, ale zpravidla se jedná o jeden rok, ve výjimečných případech lze uvažovat i o době delší, až do dvou let“ (viz [příjmení], F., [příjmení], P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § [číslo] – [číslo] [obec]: Leges, 2018, str. [číslo])„ Datum ustálení zdravotního stavu pak představuje okamžik, kdy se nárok na satisfakci stává dospělým (vzniká) a odkdy se také počítá promlčecí lhůta“ (viz [příjmení], [jméno] a kol. Metodika odškodňování imateriálních újem na zdraví. Vydání první. V [obec]: C.H. Beck, s. 44). Otázka ustálení zdravotního stavu je otázkou skutkovou, jejíž řešení vyžaduje odborné znalosti a ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. je k jejímu řešení třeba vycházet ze znaleckého posudku a výpovědi znalce.

25. Skutkové zjištění soudu prvního stupně ohledně okamžiku ustálení zdravotního stavu poškozené, s nímž žalovaná a vedlejší účastník v podaném odvolání polemizují, je zcela správné a v souladu s výše uvedeným. Závěr prvostupňového soudu, že u poškozené došlo k ustálení zdravotního stavu již několik týdnů po dopravní nehodě, plně odpovídá znaleckému posudku MUDr. [příjmení], znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, resp. jeho výpovědi před soudem, kdy závěr o ustálení zdravotního stavu poškozené znalec přesvědčivě obhájil. Znalec podrobně vysvětlil, že poškozená se nacházela v apalickém syndromu, nebo ve vigilním stavu, kdy se jedná o stav reakční bdělosti, ve kterém člověk spontánně nemůže vykonávat ani základní funkce. Uvedl, že k tomuto stavu u poškozené došlo v průběhu několika týdnů po úraze, kdy se poškozená dostala z původního pracoviště Vojenské nemocnice na oddělení [příjmení], a poté byl již její stav neměnný, nijak se nezlepšoval. Dále vysvětlil, že u takovýchto případů většinou nedochází k nějakému zlepšení stavu, většinou však dojde k nějakým přidruženým komplikacím, potížím, které urychlí smrt pacienta. Může se jednat o různé infekce a podobně, pokud by pacient žil v nějakém sterilním prostředí, tak by se mohl dožít i několika desítek let v tom neměnném stavu. Odvolací soud tak uzavírá, že závěr o ustálení zdravotního stavu poškozené několik týdnů po dopravní nehodě byl v řízení přesvědčivě prokázán, námitky žalované a vedlejšího účastníka jsou tedy v tomto směru zcela nedůvodné.

26. Pokud žalovaná argumentuje závěrem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], dle kterého je možné posoudit výši ZSU nejdříve rok po úrazu, a to i kdyby bylo dlouhou dobu předtím zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu, pak odvolací soud uvádí, že tento závěr není pro dané řízení přiléhavý. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud provedl výklad § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen„ nařízení“), dle kterého se bodové ohodnocení ZSU provádí zpravidla až rok poté, kdy došlo k poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a je zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu. Po provedení formálně logického a jazykového výkladu ustanovení, kdy dovolací soud upřednostnil výklad, který pravidlo uvedené v ustanovení § 7 odst. 1 nařízení (podmínka jednoho roku) nečiní obsolentním a dále zejména s ohledem na zvláštní postavení zaměstnance, Nejvyšší soud uzavřel, že význam slova„ zpravidla“, užitého v § 7 odst. 1 nařízení, tkví v tom, že je možno provést bodové ohodnocení ZSU z důvodu pracovního úrazu teprve rok po úrazu, i když ke splnění druhé podmínky došlo již před touto dobou. Tento závěr je pro nadepsané řízení nepoužitelný, neboť se nejedná o případ ZSU v pracovněprávních vztazích na který se aplikuje obecně závazný předpis – nařízení č. 276/2015 Sb., ale jde o ZSU v intencích o. z., při jehož posouzení se zpravidla vychází z doporučující Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Metodika Nejvyššího soudu uvádí, že k hodnocení trvalých následků by mělo být přistoupeno teprve poté, co se zdravotní stav relativně ustálí; přesné časové období nelze obecně určit, zpravidla jde o jeden rok, ve výjimečných případech lze uvažovat i s dobou delší, až do dvou let. Již z této formulace je zcela patrné, že nařízení a Metodika upravují okamžik, od kterého je možné provést hodnocení trvalých následků odlišně. Metodika jasně stanoví, že k hodnocení trvalých následků by mělo dojít až v momentě, kdy se zdravotní stav relativně ustálí, přičemž dodává, že přesné určení časového období není možné. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí provedl výklad § 7 odst. 1 nařízení s ohledem, resp. důrazem na specifika pracovněprávní úpravy (ochrana zaměstnance) a také s přihlédnutím k předchozí pracovněprávní úpravě tohoto institutu (formulační rozdíly). Závěr, ke kterému dovolací soud výkladem § 7 odst. 1 nařízení dospěl, dle odvolacího soudu nemůže být aplikován na případy ZSU posuzované dle o. z. za podpůrného použití Metodiky nejvyššího soudu, a to jednak z důvodu odlišné formulace okamžiku, od kterého je možné provést hodnocení trvalých následků, jednak z důvodu interpretačních vodítek, které při výkladu Nejvyšší soud použil, neboť tato odrážejí specifika pracovněprávní úpravy, která se v obecné občanskoprávní úpravě nevyskytují. Zásadní je také to, že uvedený závěr dovolacího soudu byl vysloven v souvislosti s okolnostmi významnými pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. V daném řízení je však v této části jádrem sporu to, zda nárok na ZSU vůbec vznikl a pro zodpovězení této otázky je dle ustálené judikatury zásadní, zda u poškozeného došlo k ustálení zdravotního stavu, neboť tímto okamžikem ZSU vzniká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Je zcela patrné, že kritéria pro stanovení ZSU se v případě pracovněprávní úpravy a občanskoprávní úpravy zásadně odlišují.

27. Vznik nároku na ZSU u poškozené byl tedy soudem prvního stupně jednoznačně prokázán. Dalším krokem tak bylo určení výše ZSU, kde však soud prvního stupně správně nepostupoval. Jako pomůcka pro stanovení výše náhrady za ZSU je ustálenou rozhodovací praxí soudů využívána Metodika, kterou vzalo dne [datum] na vědomí občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu a která v souladu s požadavky § 13 o. z. přispívá ke sjednocení rozhodování o nárocích podle § 2958 o. z. (k využití Metodiky srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Pokud jde o ZSU, snaží se Metodika naplnit zákonný požadavek odškodnění za poškozením zdraví způsobenou překážku lepší budoucnosti poškozeného, a staví proto na pojetí založeném na procentním vyjádření rozsahu omezení (vyřazení) poškozeného z možnosti se společensky uplatnit (viz bod VII. preambule Metodiky). Vycházeje z Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví vypracované Světovou zdravotnickou organizací tak Metodika předpokládá ohodnocení stupně obtíže poškozeného v jednotlivých doménách (tj. v jednotlivých činnostech a životních situacích) oproti předúrazovému stavu, a to vždy buď procentní sazbou či stupněm obtíže od 1 do 4, podle toho, nakolik je poškozený v té které doméně omezen. Po zhodnocení všech Metodikou předpokládaných domén pak lze metodou váženého průměru zjistit celkové procento omezení poškozeného v možnosti společensky se uplatnit (viz body VIII. a IX. preambule Metodiky a v podrobnostech pak 3. část Metodiky –„ Aktivity a participace“). Takto vypočtené procento omezení pak současně slouží pro výpočet základní částky pro náhradu za ZSU, která odpovídá danému procentu z částky 400násobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného. Takto vypočtenou základní částku je možné dále modifikovat podle individuálních okolností případu, kterými mohou být typicky věk poškozeného, ztráta skutečně výjimečné lepší budoucnosti, či důvody předpokládané v § 2959 o. z. (viz bod X. preambule Metodiky).

28. Zjištění zdravotního stavu poškozeného a stupně (procenta) jeho omezení v jednotlivých doménách podle Metodiky představuje skutkovou otázku, jejíž řešení vyžaduje odborné znalosti a ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. je k jejímu řešení třeba vycházet ze znaleckého posudku a výpovědi znalce. Je přitom třeba zdůraznit, že na znalci je, aby popsal zdravotní stav poškozeného a posoudil stupeň jeho omezení. Je to však pouze soud (nikoliv znalec), kdo je oprávněn činit závěry o samotné výši náhrady za ZSU stejně tak jako zvažovat okolnosti pro případnou modifikaci zjištěné základní částky (viz shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Soud prvního stupně v daném případě správně zjistil skutkový stav ohledně stavu poškozené a stupně jejího omezení v jednotlivých doménách podle Metodiky, kdy bylo jednoznačně znaleckým posudkem MUDr. [příjmení] a jeho výslechem prokázáno, že po nehodě byla poškozená, která pracovala jako lékařka, zcela vyřazena ze všech sfér lidského života, nacházela se v bezvědomí, odkázána ve všech směrech na lékařskou péči. Výši ZSU znalec [příjmení] [příjmení] stanovil dle Metodiky Nejvyššího soudu na částku [částka] s tím, že uvedl, že Metodika nepočítá s délkou dožití poškozeného.

29. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že v daném případě musí být zohledněno, že poškozená v době rozhodování soudu již nežila a že její společenské uplatnění tak bylo fakticky ztíženo po dobu několika měsíců a dále, že nárok přešel nejprve na otce poškozené a následně na současné žalobce. Při zohlednění kritéria doby, po kterou bylo společenské uplatnění poškozené ztíženo, pak soud prvního stupně uzavřel, že zásadám přiměřenosti a slušnosti ve smyslu § 2958 o. z., odpovídá částka [částka] pro každého ze žalobců. Zohlednění tohoto kritéria při stanovení, resp. moderaci výše ZSU odvolací soud považuje za nesprávné a v tomto směru shledává odvolání žalobců jako důvodné.

30. Jak již bylo výše uvedeno jako pomůcka pro stanovení výše náhrady za ZSU je ustálenou rozhodovací praxí soudů využívána Metodika Nejvyššího soudu, která dává návod k výpočtu základní částky pro náhradu za ZSU. K určení základní částky ZSU je zásadním odborným podkladem znalecký posudek, kdy úkolem znalce je vytvořit pro soud dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad, obsahující odborný lékařský závěr o míře vyřazení poškozeného z životních činností definovaných v Metodice tak, aby soud mohl učinit právní závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu, tento závěr má však povahu objektivizující. Znalecký posudek proto není a nesmí být jediným podkladem, na základě kterého soudce rozhodne o konečné výši náhrady. Soudci musí být dán dostatečný prostor pro jeho úvahu tak, aby byl schopen zohlednit okolnosti konkrétního případu. Úkolem soudu je, aby objektivní zařazení pacienta do procentní škály vyřazení ze společenského života tzv. modifikoval (subjektivizoval či personalizoval) právě již vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a s respektem ke vnímání újmy samotným poškozeným. (viz [příjmení], O. Náhrada nemajetkové újmy na zdraví a při usmrcení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 56; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Mezi kritéria odůvodňující modifikaci výše ZSU řadí odborná literatura např. věk, dosavadní život, rodinu a partnerské vztahy, studium, profese, zaměstnání, záliby a volný čas čí majetkové poměry poškozeného (srov. [příjmení], O. Náhrada nemajetkové újmy na zdraví a při usmrcení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. [číslo]).

31. Kritériem pro modifikaci výše ZSU je i věk poškozeného, nikoli však z hlediska faktické délky života poškozeného, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně, ale z hlediska vyjádření, v jakém období životního cyklu člověka k poškození došlo.„ Věk poškozeného je z hlediska výše náhrady za ZSU důležitou okolností, neboť utrpí-li poškozený trvalé následky v nižším věku, bude se muset s handicapy vyrovnávat celý život, což negativně poznamená dětství, školní věk a dospívání, a projeví se různou mírou obtíží při hledání partnera a založení rodiny, při výběru zaměstnání, provozování sportu, zálib a i jiných možností, které se v životě naskytnou. Dokonce tam, kde k újmě na zdraví došlo v nejútlejším věku, nelze vlastně ani hodnotit, jak následky zranění konkrétně zasáhly do dosavadního života a nakolik jsou nynější možnosti poškozeného pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou (srov. zejména rozsudek NS z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], C [číslo]). Oproti tomu vyšší věk je zpravidla spojen s postupným utlumováním aktivit, takže společenské zapojení se omezuje přirozenou cestou.” (viz komentář k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v Soudních rozhledech [číslo], s. 141a). Nárok na ZSU vzniká okamžikem ustálení zdravotního stavu poškozeného, výše nároku tedy musí být stanovena k tomuto okamžiku, skutečnost, že posléze dojde k úmrtí poškozeného, nemá podle názoru odvolacího soudu na již stanovenou výši ZSU žádný vliv.

32. Odvolací soud nesporuje povahu a smysl náhrady za ZSU, kterým je poskytnutí náhrady za trvalé následky vyvolané škodou na zdraví, které nepříznivě ovlivňují možnosti poškozeného uplatnit se v dalším životě a ve společnosti ([anonymizováno 7 slov] [nakladatelství], [rok], [anonymizována dvě slova]). Předchozí právní úprava v § 579 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku explicitně stanovila, že právo na ZSU smrtí poškozeného zaniká, byla tedy zcela akceptována zvláštní osobní povaha tohoto nároku a jeho vázanost na osobu poškozeného. Zákonodárce se však rozhodl tuto konstrukci změnit, resp. vrátit se k poměrům, které v této oblasti panovaly za účinnosti Obecného zákoníku občanského z roku [číslo] (srov. § 531 a § [číslo]) a které i tehdejší judikatura vymezila tak, že„ bolestné jest zděditelné pouze tehdy, bylo-li za života poškozeného buď smlouvou (smírem) uznáno, nebo poškozeným soudně vymáháno“ (k tomu srov. např. plenární rozhodnutí bývalého rakouského Nejvyššího soudu ve [obec] ze dne [datum] [příjmení] [číslo], judikát [číslo] Nowakova sbírka [číslo] či na něj odkazující rozhodnutí NS Rv [spisová značka], Sbírka rozhodnutí, [příjmení]). Navíc i podle § 335 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 1951 do [datum], závazek k náhradě bolestného a k náhradě za zohyzdění nezanikal smrtí oprávněného, byl-li nárok již oprávněným uplatněn (srov. [příjmení], F., [příjmení], P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894 – 3081. Praha: Leges, 2018, str. 1015-1017). V nové úpravě obsažené v o. z. tak zákonodárce právo na náhradu nemajetkové újmy na zdraví sice chápe jako právo osobně spojené s osobou poškozeného (§ 2009 odst. 2 o. z.), toto však nezaniká jeho smrtí bezvýjimečně, resp. zákon může stanovit výjimky, kdy toto právo přechází na dědice. Takovou výjimku zakládá právě § 1475 odst. 2 o. z., v němž je nově pozůstalost vymezena tak, že tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Jde tedy o jednoznačnou dikci stanovící podmínky, za nichž se právo vázané na osobu poškozeného může stát předmětem dědění (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí])

33. Vzhledem k tomu, že zákon přechod nároku za ZSU na právní nástupce poškozeného umožnil, nemají soudy důvod, resp. ani možnost, aby mohly měnit nebo moderovat výši nároku za ZSU s ohledem na konkrétní postavu právního nástupce. Pokud by tato okolnost byla soudem při stanovení výše ZSU zohledněna, docházelo by tím v podstatě k obcházení zákonného imperativu, dle kterého se nárok na ZSU za splnění zákonem stanovených podmínek dědí, a to v plné výši ve které vznikl v okamžiku ustálení zdravotního stavu poškozeného.

34. S ohledem na shora uvedené tak odvolací soud vyšel z toho, že poškozené vznikl nárok na ZSU ve výši znalecky určené ([částka]) a pokud jsou žalobci právními nástupci poškozené, tak na ně tento nárok na ZSU přešel v plné výši, tj. na každého ze žalobců přešel nárok na [částka].

35. Soud prvního stupně přiznal žalobcům příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., avšak nesprávně stanovil okamžik, od kterého žalobcům úroky z prodlení přiznal, resp. okamžik splatnosti dluhu (okamžik, kdy se žalovaná a vedlejší účastník mohli seznámit se závěry znaleckého posudku MUDr. [příjmení], tj. [datum]). Dlužník se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byl věřitelem o plnění požádán, a od následujícího dne může věřitel požadovat úroky z prodlení. [příjmení] výzvy k plnění závazku není předepsána (lze použít i za současné právní úpravy, kdy dle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu). Jestliže nebyl dlužník vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje žaloba a splatnost dluhu počíná prvního dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena; výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). S ohledem na uvedené, tak odvolací soud uzavírá, že žalobcům náleží úroky z prodlení od [datum], neboť splatnost uplatněných nároků nastala dne [datum], tj. den následující po doručení žaloby žalované (z obsahu spisu bylo zjištěno, že žaloba byla žalované doručena dne [datum]).

36. Odvolací soud závěrem uvádí, že neshledal důvodnou námitku žalované, dle které je napadený rozsudek v části týkající se zástupčího oprávnění otce poškozené za poškozenou jednat před soudem nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně posoudil plnou moc, kterou dne [datum] poškozená udělila svému otci a dospěl ke správnému závěru, že se jedná o generální plnou moc ve smyslu § 31 odst. 1 obč. zák. a na základě této otec poškozené disponoval v procesní rovině jakožto obecný zmocněnec dle § 27 odst. 1 obč. zák. zástupčím oprávněním za poškozenou jednat před soudem. Skutečnosti, že potřeba generální plné moci„ příliš nekoresponduje“ s čestnými prohlášeními rodičů poškozené a že soud vzhledem k úmrtí poškozené i jejího otce nemohl zjistit, při jaké příležitosti byla plná moc udělena, nejsou v daném případě schopny zvrátit správný závěr soudu prvního stupně, že z předmětné plné moci jednoznačně vyplývá vůle poškozené udělit zástupčí oprávnění svému otci, kdy toto bylo uděleno na dobu neurčitou a z ničeho nevplývá, že by tato plná moc byla kdy poškozenou odvolána. Závěr soudu prvního stupně o procesním oprávnění otce poškozené jednat za poškozenou před soudem na základě plné moci ze dne [datum] je zcela jednoznačný a nerozporný, napadený rozsudek je tedy i v této části přezkoumatelný a jak již uvedl odvolací soud i správný.

37. Odvolací soud má za to, že co do výše ZSU lze vycházet z důkazů provedených soudem prvního stupně, kdy výše ZSU byla přesvědčivě stanovena odborně znaleckým posudkem, resp. výslechem znalce (ZSU ve výši [částka]). Z uvedených důvodů tak odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek ve vyhovujících výrocích I. a II. jako věcně správný potvrdil. V případě zamítavých výroků III. a IV. odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a napadený rozsudek v těchto výrocích změnil tak, že žalobě vyhověl; pouze v zamítavé části ohledně zákonného úroku z prodlení z částek [částka] a [částka] za dobu od [datum] do [datum] zamítavé výroky III. a IV. potvrdil.

38. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolací soud dále podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalobcům podle § 146 odst. 2 o. s. ř. (co do bolestného v částce [částka], které bylo žalující straně po podání žaloby uhrazeno, načež žalující strana vzala v tomto rozsahu žalobu zpět) a dále podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci byli v řízení neúspěšní pouze v poměrně nepatrné části (každý z žalobců co do částky [částka]) a navíc rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, resp. na uvážení soudu.

39. Náklady vzniklé za řízení před soudem prvního stupně do okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o nástupnictví současných žalobců (právním zástupcem byl současný žalobce a), Mgr. [příjmení]) v částce [částka], kdy každému ze současných žalobců naleží ½ těchto nákladů (tj. každý [částka]) tvoří:

odměna advokáta ve výši [částka] podle § 7 a § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, a to v částce [částka] za 1 úkon právní služby – příprava a převzetí, učiněný do [datum], kdy bylo řízení částečně zastaveno co do částky [částka] představující bolestné (tarifní hodnota [částka] sestávající z přisouzené částky [částka] a z bolestného ve výši [částka]). Dále pak v částce [částka] za 2 úkony právní služby po [částka] za úkony učiněné po částečném zastavení řízení, (tarifní hodnota [částka] představující přisouzenou částku) – jednání [datum], vyjádření z [datum].

paušální náhrada hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 3 úkony po [částka];

náhrada za promeškaný čas ve výši [částka] podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, a to za celkem 4 půlhodiny času strávených na cestě k jednáním soudu dne [datum] na trase [obec] - [obec] a zpět;

cestovné ve výši [částka] podle § 13 odst. 1 a odst. 5 advokátního tarifu a § 156 an. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, za cestu k jednání soudu dne [datum] na trase [obec] – [obec] a zpět, vlastním vozidlem [anonymizována dvě slova] na trase o délce 84 km, při průměrné spotřebě nafty 8l/100km při základní sazbě 4,10 [spisová značka] dle § 1 písm. b/ vyhl. č. 333/2018 Sb. a průměrné ceně nafty [částka] dle § 4 písm. a/ této vyhlášky;

náklady znaleckého posudku ve výši [částka];

náhrada za 21% DPH ve výši [částka] vypočtené z částky [částka] (tj. z odměny advokáta, paušální náhrady hotových výdajů, náhrady za promeškaný čas a z cestovného za cesty vlastním vozidlem).

40. Náklady vzniklé za řízení před soudem prvního stupně od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o nástupnictví současných žalobců (právním zástupcem se stal Mgr. [příjmení]), činí [částka] za zastupování žalobce b). V případě žalobce a) považuje odvolací soud náklady za jeho právní zastoupení za neúčelně vynaložené. Žalobce a) sám v řízení původně vystupoval jako právní zástupce otce poškozené a takto zcela dostatečně hájil jeho zájmy. Byl-li žalobce a) schopen hájit v řízení uplatněné právo otce poškozené, pak byl sám nepochybně zcela schopen pokračovat v hájení stejného práva, které na něho smrtí otce poškozené (v důsledku dědické posloupnosti) přešlo. Přechod práva z otce poškozené na žalobce a) nevyvolával žádné nároky na potřebu nového zastoupení dosavadního zástupce otce poškozené. Udělení plné moci žalobcem a) jinému zástupci pro hájení jeho práv je nepochybně právem žalobce a), avšak zároveň takové jednání je pro řádné hájení jeho práv zjevně nepotřebné a náklady na to vynaložené již nemohou představovat náklady účelně vynaložené ve smyslu zákona. Náklady žalobce b) tvoří:

odměna advokáta ve výši [částka] podle § 7 a § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, a to v částce [částka] za 5 úkonů právní služby (tarifní hodnota [částka] představující přisouzenou částku žalobci b) – jednání dne [datum], [datum], [datum] a [datum], závěrečný návrh;

paušální náhrada hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 5 úkonů po [částka];

náhrada za promeškaný čas ve výši [částka] podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, a to za celkem 16 půlhodin času strávených na cestě k jednáním soudu dne [datum], [datum], [datum] a [datum] na trase [obec] - [obec] a zpět;

cestovné ve výši [částka] podle § 13 odst. 1 a odst. 5 advokátního tarifu a § 156 an. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, za cestu k jednání soudu dne [datum], [datum], [datum] a [datum] na trase [obec] – [obec] a zpět, vlastním vozidlem [anonymizována dvě slova] na trase o délce 84 km, při průměrné spotřebě benzinu 7,10l/100km při základní sazbě 4,40 [spisová značka] dle § 1 písm. b/ vyhl. č. 589/2020 Sb. a průměrné ceně benzínu [částka] dle § 4 písm. a/ této vyhlášky;

náhrada za 21% DPH ve výši [částka] vypočtené z částky [částka] (tj. z odměny advokáta, paušální náhrady hotových výdajů, náhrady za promeškaný čas a z cestovného za cesty vlastním vozidlem).

41. Náklady vzniklé za řízení před soudem odvolacím v částce [částka], kdy odvolací soud v této fázi řízení přiznal náklady řízení pouze žalobci b), neboť v případě žalobce a) považuje náklady za právní zastoupení za neúčelné, jak je již shora vysvětleno, tvoří:

odměna advokáta ve výši [částka] podle § 7 a § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, a to v částce [částka] za 4 úkony právní služby (tarifní hodnota [částka] představující přisouzenou částku žalobci b) – odvolání, vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka, vyjádření k odvolání žalované, účast na jednání odvolacího soudu;

paušální náhrada hotových výdajů ve výši [částka] podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 4 úkony po [částka];

náhrada za promeškaný čas ve výši [částka] podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, a to za celkem 4 půlhodiny času strávených na cestě k jednání odvolacího soudu dne [datum] na trase [obec] - [obec] a zpět;

cestovné ve výši [částka] podle § 13 odst. 1 a odst. 5 advokátního tarifu a § 156 an. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, za cestu k jednání soudu dne [datum] na trase [obec] – [obec] a zpět, vlastním vozidlem [anonymizována dvě slova] na trase o délce 84 km, při průměrné spotřebě benzinu 7,10l/100km při základní sazbě 4,70 [spisová značka] dle § 1 písm. b/ vyhl. č. 511/2021 Sb. a průměrné ceně benzínu [částka] dle § 4 písm. a/ této vyhlášky;

náhrada za 21% DPH ve výši [částka] vypočtené z částky [částka] (tj. z odměny advokáta, paušální náhrady hotových výdajů, náhrady za promeškaný čas a z cestovného za cesty vlastním vozidlem).

42. Náklady žalobce a) za řízení před soudy obou stupňů činí celkem [částka] Náklady žalobce b) za řízení před soudy obou stupňů činí celkem [částka] ([částka] + [částka] + [částka]). Náklady žalobců jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovaná a vedlejší účastník na její straně (§ 93 odst. 3 o. s. ř.). Zde odvolací soud poznamenává, že„ s vedlejším účastníkem soud jedná obdobně jako s účastníkem řízení, tedy doručuje mu listiny, předvolává jej k jednání apod. Vzhledem k tomu, že má stejná práva a povinnosti jako účastník řízení, má též právo na náhradu nákladů řízení, jestliže jím podporovaný účastník ve sporu zvítězil, a je povinen vedle účastníka, jemuž ve sporu pomáhal, zaplatit (společně a nerozdílně) náhradu nákladů řízení vítěznému účastníku” (viz [příjmení], L., [příjmení], J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, [číslo] s. 604 – 609). Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

43. Vzhledem k tomu, že původní žalobkyně, resp. žalobci byli osvobozeni od placení soudních poplatků dle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích, poplatková povinnost za podání žaloby i za podání odvolání v souladu s § 2 odst. 3 a 5 zákona o soudních poplatcích přešla na žalovanou, nikoli však na vedlejšího účastníka. Soudní poplatek za podání žaloby činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku 5 % z přisouzené částky [částka] každému ze žalobců (2 x [částka]), tedy celkem [částka] Soudní poplatek za podání odvolání činí dle položky 22 odst. 1 písm. a) ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku 5 % z přisouzené částky v rozsahu odvolání [částka] každému ze žalobců (2 x [částka]), tedy celkem [částka] Celkem tedy soudní poplatky činí [částka]. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

44. Odvolací soud upozorňuje, že soud prvního stupně dosud nevybral soudní poplatek za odvolání žalované, na kterou se osvobození od poplatků dle § 11 odst. 2 písm. d) zákona o soudních poplatcích nevztahuje. Dle tohoto ustanovení se od poplatku osvobozuje toliko navrhovatel, jemuž byla způsobena újma, v řízení o náhradu újmy na zdraví nebo újmy způsobené usmrcením včetně náhrady škody na věcech vzniklé v souvislosti s ublížením na zdraví nebo usmrcením a náhrady nákladů léčení. Soud prvního stupně tak bude po navrácení spisu povinen toto napravit a soudní poplatek za odvolání žalované vybrat.

Proti tomuto rozsudku lze za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).