o nahrazení prohlášení vůle

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení prohlášení vůle žalované formulované tak, že se žalovaná na základě článku 4.1 Rámcové smlouvy týkající se akvizice skupiny [právnická osoba], uzavřené dne 30. 5. 2016 mezi společností [p.o.2], IČO [IČO], společností [p.o.3], a. s., IČO [IČO], společností [p.o.4], IČO [IČO] a žalovanou, vzdává „údajných nároků“ na zaplacení částek 276.165.082 Kč s příslušenstvím a 77.538.000 Kč s příslušenstvím, uplatňovaných vůči žalobci žalobou ze dne 31. 8. 2018 podanou žalovanou u Městského soudu v [místo], projednávanou v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] (výrok I.). Současně rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na nákladech řízení 37.268 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal nahrazení prohlášení o vzdání se údajných nároků, které proti němu uplatnila žalobkyně u Městského soudu v [místo] v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] (dále také „související řízení“), a to s odkazem na článek 4.1 Rámcové smlouvy týkající se akvizice skupiny [právnická osoba]. (dále „[právnická osoba]“ nebo „[právnická osoba]“), uzavřené dne 30. 5. 2016 (dále „Rámcová smlouva“), upravující mimo jiné povinnost žalované vzdát se nároku definovaného v této smlouvě, jenž vychází z působení žalobce v kontrolním orgánu [právnická osoba]. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí, kdy v tomto směru argumentovala tím, že nároky, které vůči žalobci uplatnila v souvisejícím řízení u Městského soudu v [místo] nespadají pod Nárok definovaný v Rámcové smlouvě, neboť za tento lze považovat toliko pohledávku či tvrzený nárok, jehož věřitelem je/byla/nebo se v budoucnu stane tzv. osoba ze [právnická osoba], což žalovaná není a nikdy nebyla. Žalovaná předmětné nároky vůči žalobci nabyla originárně a článek 4.1 Rámcové smlouvy se tak na ně nevztahuje.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že společnosti [p.o.3] (dále „společnost [p.o.3]“) a [p.o.2] (dále „společnost [p.o.2]“) jako prodávající a společnost [společnost], IČO [IČO] (dále „[společnost]“) jako kupující uzavřely dne 3. 6. 2015 smlouvu o převodu akcií společnosti [právnická osoba]. Dne 31. 8. 2015 byla mezi společnostmi [p.o.3], [p.o.2], [společnost] a žalovanou uzavřena smlouva o postoupení smlouvy, kterou společnost [společnost] jako postupitel a původní kupující postoupila veškerá práva a povinnosti ze smlouvy o převodu akcií [právnická osoba] na žalovanou jako postupníka a nového kupujícího. Dne 30. 5. 2016 byla mezi společnostmi [p.o.3] a [p.o.2] jako prodávajícími, žalovanou jako kupující a společností [p.o.4] jako postupníkem uzavřena Rámcová smlouva týkající se akvizice [právnická osoba], podle jejíhož článku 4.1 žalovaná jako kupující za sjednaných podmínek zaplatí nebo se vzdá nároku jakékoliv osoby ze [právnická osoba] vůči povinným osobám (dále také „Nárok“); konkrétně dle článku 4.1 „kterákoliv z osob ze [právnická osoba] (nebo její právní nástupce ohledně Nároku pokud prohlášení Kupujícího dle článku 5.7(e) této Smlouvy je nepravdivé nebo Kupující porušil článek 5.8 této Smlouvy) nebo Kupující uplatní vůči Povinnému, případně [p.o.3] nebo [p.o.2] (pokud tak předpokládá definice Nároku), jakýkoliv Nárok, zaplatí Kupující (případně se namísto zaplacení Nároku vzdá, pokud nárok uplatnil sám Kupující – v takovém případě se nevyžaduje učinění kroků uvedených sub (ii) a (iii) této věty níže) do 20 (dvaceti) pracovních dnů od doručení Kupujícímu posledního z následujících (pokud není v tomto článku níže uvedeno jinak)“, přičemž dle článku 1.1 písm. j) je „Nárokem“ myšlena pohledávka či tvrzený nárok, jehož věřitelem je/byla/nebo se v budoucnu stane tzv. osoba ze [právnická osoba] a dle článku 1.1 písm. z) je „[právnická osoba]“ myšlena [právnická osoba] a společnosti, které [právnická osoba] ovládá ve smyslu § 74 ZOK. Dále soud prvního stupně zjistil, že dne 31. 8. 2018 uplatnila žalovaná u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] žalobu proti 6 žalovaným [1. [p.o.2], 2. [p.o.3], 3. [společnost], 4. [jméno FO], 5. [Jméno žalobce] (žalobce) a 6. [jméno FO]], jíž se ve znění doplnění ze dne 5. 10. 2018 domáhá zaplacení náhrady škody ve výši 276.165.082 Kč a 77.538.000 Kč s tvrzením, že konkrétně žalobce (jako žalovaný č. 5) nesplněním informační povinnosti a nezajištěním zveřejnění dokumentů, které by správně zachycovaly skutečný stav [právnická osoba], způsobil coby člen [orgán] [právnická osoba] žalobkyni škodu spočívající v tom, že žalobkyně koupila akcie [právnická osoba] za cenu, která nereflektovala závažné skutečnosti mající na cenu akcií vliv, tj. za cenu vyšší. Dopisem ze dne 13. 9. 2018 žalobce s odkazem na článek 4.1 Rámcové smlouvy vyzval žalovanou ke vzdání se nároku co do částky 276.165.082 Kč, uplatněné žalovanou v souvisejícím řízení u Městského soudu v [místo].

4. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně přistoupil k posouzení splnění podmínek pro nahrazení projevu vůle ujednaných účastníky, tedy zda se v souvisejícím řízení vedeném u Městského soudu v [místo] jedná o nárok tak, jak je definován Rámcovou smlouvou, popř. zda se žalobce po žalované domáhá vzdání se takového nároku řádně a včas. Pročež dospěl k závěru, že nárok žalované uplatněný v souvisejícím řízení u Městského soudu v [místo] není nárokem podřaditelným pod Nárok dle Rámcové smlouvy, neboť se jedná o nárok, jehož věřitelem je žalovaná a nikoli osoba ze [právnická osoba]. Ujednání v článku 4.1 Rámcové smlouvy o vzdání se nároku se tedy na nárok žalované uplatněný v souvisejícím řízení u Městského soudu v [místo] nevztahuje. Pokud žalobce argumentoval výkladem vůle stran s ohledem na znění Smlouvy o poskytnutí prohlášení uzavřené mezi [p.o.2], [p.o.3] a žalovanou dne 30. 5. 2016 (dále „Smlouva o prohlášení“), jenž je s Rámcovou smlouvou provázaná, pak soud prvního stupně konstatoval, že z této nevyplývá jakákoli modifikace pojmu Nárok, tak jak je definován v Rámcové smlouvě, přičemž zdůraznil, že výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem. S ohledem na uvedené soud prvního stupně uzavřel, že v projednávaném případě není dán prostor pro nahrazení projevu vůle definovaného v petitu žaloby. Nad rámec uvedeného prvostupňový soud poznamenal, že v dané věci není navíc splněna ani podmínka učinění výzvy ke vzdání se nároku podle článku 4.1 Rámcové smlouvy, jelikož výzva žalobce ze dne 13. 9. 2018 se týká pouze nároku ve výši 276.165.082 Kč, ten však byl žalovanou rozšířen o dalších 77.538.000 Kč.

5. Ze všech shora uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl a úspěšné žalované podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přiznal náhrada nákladů řízení.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání s odkazem na § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Předně namítal, že nemůže obstát výklad Rámcové smlouvy provedený soudem prvního stupně – tj. že pokud žalovaná nespadá mezi osoby ze [právnická osoba] nemůže nárok uplatněný v souvisejícím řízení naplňovat definici Nároku ve smyslu Rámcové smlouvy – neboť se jedná o výklad striktně formální založený na absolutizaci sémantické metody výkladu, což neodpovídá aktuální právní úpravě ani judikatuře vyšších soudů, dle které je pro výklad právního jednání naopak určující skutečná vůle stran. Podle žalobce je v dané věci z celkových okolností uzavírání Rámcové smlouvy, podpořených též mimo jiné i textací Smlouvy o prohlášení, zřejmé, že vůle jednajících smluvních stran, tedy včetně žalované, zcela zjevně směřovala k tomu, aby byla učiněna „tlustá čára“ a případné (ať už důvodné či nedůvodné) nároky vycházející z údajných pochybení žalobce a dalších osob při výkonu jejich funkcí v orgánech [právnická osoba] byly jednou provždy odklizeny. Nárok uplatněný žalovanou v souvisejícím řízení u Městského soudu v [místo] je tedy z věcného hlediska přesně typem nároku podle Rámcové smlouvy, jehož uplatnění měla Rámcová smlouva zabránit. Jedná se totiž o (domnělý) nárok, jehož základem jsou ve skutečnosti údajná pochybení žalobce a dalších osob při výkonu jejich funkcí v orgánech společnosti [právnická osoba]. Dále žalobce sporoval závěr soudu prvního stupně o nedostatku výzvy ke vzdání se nároku, kdy v tomto směru argumentoval tím, že byla-li žalovaná platně vyzvána ke vzdání se nároku v době, kdy tento vyčíslovala na 276.165.082 Kč, pak tato výzva zachovává plné účinky i ve vztahu k následně navýšené části požadované náhrady škody, neboť se stále jedná o tentýž nárok odvozovaný z týchž skutkových a právních okolností. V neposlední řadě žalobce nesouhlasil s tím, že žalované byla soudem prvního stupně přiznána náhrada nákladů i za 3 úkony, za které by náležet neměla. Konkrétně se jedná o písemné podání ze dne 11. 1. 2022, které obsahuje věcně shodnou argumentaci jako v podání ze dne 30. 11. 2021, písemné podání ze dne 5. 10. 2022, které obsahuje věcně shodnou argumentaci jako v podání ze dne 11. 8. 2022 a dále účast na jednání soudu dne 9. 11. 2022, neboť v tento den žádné jednání před soudem neproběhlo. Dle žalobce by tedy žalované měla správně náležet náhrada nákladů toliko za 8 úkonů a nikoli za 11 úkonů, které jí soud prvního stupně nesprávně přiznal. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě bude v plném rozsahu vyhověno a žalobci bude přiznána náhrada nákladů řízení.

7. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku a v souladu se svými vyjádřeními podanými v průběhu řízení argumentovala tím, že Nárokem podle Rámcové smlouvy jsou nároky, jejichž věřitelem je/byla/nebo se v budoucnu stane osoba ze [právnická osoba] vůči povinným osobám, související s členstvím těchto osob v orgánech osoby ze [právnická osoba]. Žalovaná není a nebyla osobou ze [právnická osoba], nárok uplatněný žalovanou v souvisejícím řízení u Městského soudu v [místo] je jejím originálním nárokem, a proto se na něj Rámcová smlouva a její článek 4.1 nevztahuje. Účel Rámcové smlouvy je v ní též jasně vyjádřen a v řízení nebylo zjištěno nic, co by ukazovalo na rozpor jazykového vyjádření a vůle smluvních stran. Pokud Rámcová smlouva zmiňuje povinnost se něčeho vzdávat, je tato povinnost vymezena velice přesně a čistě účelové pokusy žalobce dosáhnout vzdání se nějakého práva nacházejícího se mimo vymezený smluvní rámec představují nepřípustný zásah do autonomie žalované. Dále žalovaná v odvolání zopakovala i další důvody, pro které by měla být žaloba zamítnuta, a to zejména nesplnění podmínky spočívající v učinění výzvy ke vzdání se nároku; nemožnost domáhat se skrze institut nahrazování vůle vzdání se nároku, neboť tato možnost ze zákona nevyplývá; vyloučení postupu podle článku 4.1 Rámcové smlouvy z důvodu nenaplnění podmínky podle článku 4 písm. f) Rámcové smlouvy, neboť společnost [p.o.3]. a [p.o.4] vůči žalované nesplnily řádně své závazky a taktéž je vylučuje jednání, zakládající úmyslný trestný čin. Pokud jde o nákladový výrok, pak žalovaná uvedla, že posouzení této problematiky ponechá na odvolacím soudu, nicméně poznamenala, že dne 9. 11. 2022 jednání před soudem skutečně neproběhlo.

8. Poprvé odvolací soud v dané věci rozhodl usnesením ze dne 12. 4. 2023, č. j. 30 Co 42/2023-135, kterým napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil Městskému soudu v [místo] jako soudu věcně příslušnému, neboť dospěl k závěru, že podle žalobních tvrzení je předmětem řízení nárok obchodní korporace ([právnická osoba]) proti žalobci jako členu jejího orgánu týkající se výkonu jeho funkce, jehož vzdání se žalobce vůči žalované domáhá, a tedy věcně příslušným je v dané věci podle § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř. krajský soud. K dovolání žalované však bylo předmětné rozhodnutí odvolacího soudu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2024, č. j. [spisová značka], zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud v kasačním rozhodnutí akcentoval, že ne každý spor mezi obchodní korporací na straně jedné a společníkem (akcionářem) nebo členem jejího orgánu na straně druhé, splňuje kritéria věcné příslušnosti krajských soudů podle § 9 odst. 2 písm. e) a f) o. s. ř., ale pouze spor, kde požadovaný nárok vznikl ze vztahu přímo právně souvisejícího (de iure) s účastí na společnosti nebo výkonem funkce, nepostačuje pouze souvislost zprostředkovaná, např. ekonomická, přičemž v projednávaném případě lze žalovanou v souvisejícím řízení u Městského soudu v [místo] uplatněné pohledávky bez dalšího jen stěží posoudit jako pohledávky obchodní korporace za žalobcem vzniklé ze vztahů týkajících se výkonu funkce člena orgánu této korporace žalobcem ve smyslu § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř.

9. Vázán závazným právním závěrem dovolacího soudu tedy odvolací soud opětovně ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku i řízení, které předcházelo jeho vydání, pročež dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné toliko stran nákladového výroku, ohledně merita věci odvolací soud odvolání žalobce důvodným neshledal.

10. Předně odvolací soud poukazuje na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, dle které se právní jednání posuzuje dle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021 sp. zn. 21 Cdo 2954/2020). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Výklad projevu vůle však může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale neprojevili ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3156/2021).

11. Dle odvolacího soudu nepostupoval soud prvního stupně při výkladu Rámcové smlouvy striktně formálně a tedy nesprávně, jak se snaží žalobce v odvolání tvrdit. Naopak postupoval v souladu se shora uvedenými judikaturními závěry, kdy zcela správně akcentoval, že výklad právního jednání může směřovat toliko k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, tedy jinak řečeno, že je nepřípustné, aby byl pomocí výkladu projev vůle nahrazován či doplňován – o což žalobce v dané věci zcela evidentně usiluje. Odvolací soud se plně ztotožňuje se závěrem prvostupňového soudu, dle kterého v dané věci není dán prostor pro nahrazení projevu vůle definovaného v petitu žaloby, neboť žalovanou v souvisejícím řízení u Městského soudu v [místo] uplatněný nárok není obsahově shodný s Nárokem podle Rámcové smlouvy, když podmínkou pro vzdání se Nároku je dle obsahu Rámcové smlouvy skutečnost, že věřitelem Nároku musí být osoba ze [právnická osoba] – což žalovaná není – přičemž ze Smlouvy o prohlášení, na kterou v tomto směru žalobce odkazuje, nevyplývá, že by jí byla definice Nároku dle Rámcové smlouvy jakkoli měněna, resp. rozšiřována i na nároky, jejichž věřitelem by byla i osoba mimo [právnická osoba], konkrétně žalovaná. Takováto shodná vůle stran Rámcové smlouvy v projednávaném řízení z ničeho nevyplynula (žalobce byl v tomto směru soudem prvního stupně řádně ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučen), pročež soud prvního stupně zcela správně uzavřel, že za takovéto situace není dle konstantní judikatury možné vůli stran nahrazovat, resp. doplňovat pomocí výkladu projevu vůle.

12. V souladu se shora uvedeným odvolací soud uzavírá, že pojem Nárok použitý v Rámcové smlouvě má přesně smluvně definovaný obsah a rozumí se jím nárok, jehož věřitelem je/byla/nebo bude osoba ze [právnická osoba] vůči povinným v souvislosti s jejich členstvím anebo výkonem funkce v orgánech kterékoliv osoby ze [právnická osoba]. Pouze takto definovaný nárok mohl být předmětem vzdání se nároku ze strany žalované coby kupujícího podle článku 4.1 Rámcové smlouvy. V případě žalovanou v souvisejícím řízení u Městského soudu v [místo] uplatněného nároku se tak zjevně nejedná o obsahově shodný nárok s Nárokem podle Rámcové smlouvy a prostřednictvím výkladu projevu vůle ve smyslu § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nelze účinky článku 4.1. Rámcové smlouvy rozšiřovat na nároky, ohledně nichž účastníci Rámcové smlouvy shodnou vůli neměli, resp. mohli mít, ale v řízení z ničeho nevyplynulo, že by ji projevili (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. 21 Cdo 4606/2018, ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, ze dne 16. 9. 2021[Anonymizováno]sp. zn. 21 Cdo 2954/2020 či ze dne 26. 1. 2022 sp.zn. 21 Cdo 3156/2021).

13. S ohledem na uvedený závěr se již odvolací soud dalšími důvody pro zamítnutí žaloby, na které ve svých vyjádřeních poukazovala žalovaná, dále nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.

14. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek ve výroku I. o věci samé jako věcně správný potvrdil.

15. Odvolací soud změnil napadený rozsudek pouze ve výroku II. o nákladech řízení, neboť v tomto směru shledal odvolání žalobce částečně důvodným. Soud prvního stupně správně o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., nicméně odvolací soud považoval za nutné korigovat, za které jednotlivé žalovanou nárokované úkony je třeba náhradu nákladů řízení přiznat.

16. Z tohoto důvodu odvolací soud postupem podle 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok II. o nákladech řízení tak, že přiznal žalované náhradu nákladů řízení ve výši 27.104 Kč, sestávající z odměny advokáta ve výši 20.000 Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, za 8 úkonů právní služby po 2.500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ze dne 30. 11. 2021, písemné podání ze dne 5. 10. 2022, účast na jednání soudu trvajícím více než 2 hodiny dne [datum], písemné podání ze dne 9. 11. 2022, účast na jednání soudu dne [datum] a účast na jednání soudu dne [datum]), dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 2.400 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 8 úkonů po 300 Kč a z 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 4.704 Kč.

17. Odvolací soud nepřiznal žalované náhradu nákladů za účast na jednání soudu dne [datum], neboť v tento den se žádné jednání před soudem nekonalo, a dále za vyjádření ze dne 11. 1. 2022, ze dne 11. 8. 2022, ze dne 11. 10. 2022 a ze dne 25. 10. 2022, neboť tato shledal neúčelnými vzhledem k tomu, že šlo obsahově toliko o pouhé doplnění již učiněných písemných podání ze dne 30. 11. 2021, ze dne 5. 10. 2022 a ze dne 9. 11. 2022, za které byla žalovaná honorována, přičemž tato 3 vyjádření žalovaná učinila, aniž by bylo nutné reagovat na jakékoliv další podání žalobce nebo výzvu soudu či došlo k nově zjištěný skutečnostem apod.

18. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v odvolacím řízení v zásadě plně úspěšná. Náklady žalované činí celkem 24.207 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4.000 Kč za dovolání, z odměny advokáta ve výši 14.900 Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 za 3 úkony právní služby po 2.500 Kč (vyjádření k odvolání, dovolání, vyjádření ze dne 20. 11. 2023) a podle § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 za 2 úkony právní služby po 3.700 Kč (vyjádření ze dne 3. 1. 2025 a účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 1.800 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, ve znění do 31. 12. 2024 za 3 úkony po 300 Kč a podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, ve znění od 1. 1. 2025 za 2 úkony po 450 Kč a dále z 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 3.507 Kč. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 o. s. ř.

19. Při vyhlášení rozsudku odvolacího soudu došlo ke zjevné nesprávnosti spočívající v chybě v počtech, když jako výše náhrady nákladů odvolacího řízení žalované byla ve výroku III. nesprávně uvedena částka 22.574 Kč. Nechť je proto písemné vyhotovení tohoto rozsudku současně považováno za opravné usnesení ve smyslu § 164 o. s. ř.