o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu o zaplacení částky celkem [částka], výrokem II. žalobci uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci k rukám jejího právního zástupce a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované rozhodl, že tito nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Stalo se tak v řízení o zaplacení bolestného, nemajetkové újmy a hotových výdajů v žalobě specifikované výši, z titulu odškodnění pracovního úrazu, ke kterému došlo v nočních hodinách [datum]. Žalobce tehdy parkoval se svým kamionem v [země], po té, co uslyšel nějaký zvuk v kabině, tuto opustil. Po čase se do vozu vrátil, došlo k požáru a žalobce byl popálen na 70 % svého těla.

3. Soud prvního stupně měl za významné, že k této události došlo v době denního odpočinku žalobce, proto bylo povinností žalobce prokazovat, zda plnil nějaké pracovní úkoly, či úkoly, které by bylo možné dávat do souvislosti s výkonem práce, případně tvrdit jiné skutečnosti a okolnosti (nešlo-li by o pracovní úraz a odpovědnost žalované jako zaměstnavatele žalobce podle pracovněprávních předpisů), na základě kterých by bylo možné uplatněný nárok posoudit podle obecných ustanovení o náhradě škody podle [anonymizováno] zákoníku (zde by žalovaná již nenesla odpovědnost jako zaměstnavatel, ale bylo by třeba tvrdit a prokazovat porušení jiných jejích povinností, v důsledku kterých došlo ke škodě na zdraví žalobce). Soud prvního stupně konstatoval, jakého poučení se žalobci ve smyslu § 118a o. s. ř. dostalo s tím, že žalobci byla poskytnuta lhůta dvou měsíců k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, která však uplynula marně a dnem [datum] tak bylo řízení koncentrováno. Protože žalobce v rozhodné době, kdy to bylo procesně přípustné, netvrdil dostatečně zásadní skutkové okolnosti významné pro právní posouzení jeho nároku, soud prvního stupně dospěl k závěru, že z uvedených důvodů není možné otevřít dokazování a žalobu bez dalšího zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvody pro postup podle § 150 o. s. ř.; zároveň však se vedlejší účastník na straně žalované své náhrady nákladů řízení vzdal.

4. V závěru písemného vyhotovení rozsudku pak předseda senátu věc rozhodujícího soudu prvního stupně podrobně uvedl důvody, které jej vedly k tomu, že námitka podjatosti jeho osoby byla ze strany žalobce nedůvodná, proto postupoval podle § 15b odst. 1 a 2 o. s. ř. I přes opožděnost námitky pak k jednotlivým důvodům konstatoval, že žalobce brojil toliko proti způsobu vedení řízení (tj. nerozhodnutí věci na prvním jednání; zamítnutí, resp. správně odmítnutí části žaloby, kusá protokolace a připuštění vedlejšího účastníka na straně žalované), přičemž toto ovšem není možné uplatňovat v rámci námitky podjatosti, když zároveň nejde o excesivní postup soudce při vedení řízení, který by mohl vyvolat pochybnosti o jeho nepodjatosti (například, pokud by soudce telefonoval jedné straně a informoval ji, jak řízení dopadne, nebo pokud by jedné straně poradil, jak v řízení postupovat, aby byla úspěšná a [anonymizováno]). V daném případě k ničemu takovému nedošlo, naopak soud při jednání dne [datum] žalobce velmi podrobně až návodně poučil, co je potřeba dotvrdit a doložit k tomu, aby mohlo být ve věci dále postupováno. Takto podrobné poučení soud činil právě s ohledem na žalobce jako zaměstnance, který je ve sporu slabší stranou. Ke splnění těchto povinností pak žalobci poskytl více než štědrou lhůtu dvou měsíců. Žalobce teprve den po uplynutí lhůty požádal o její prodloužení s tím, že je zcela bez prostředků a nemůže zajistit překlady listin, což mu bylo při jednání dne [datum] uloženo. V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval, že jednak žalobci žádná povinnost k zajištění překladu stěžejních listin uložena nebyla, ale zejména žalobce výzvě nevyhověl ani částečně, neuvedl například ani tvrzení, kdy a kde pracovní cesta žalobce začala a kam směřovala apod. Soud prvního stupně tak plně v souladu se zákonem návrh na prodloužení lhůty usnesením ze dne [datum] zamítl. Pokud v tomto usnesení konstatoval neobezřetný postup a liknavost právní zástupkyně žalobce, pro kterou žalobce spor případně„ prohraje“, neshledal v tom nic osobního s tím, že šlo jen o zhodnocení dané situace. Navíc byl i tento důvod uplatněn pozdě, když se tak stalo až [datum], (poznámka odvolacího soudu - usnesení ze dne [datum] bylo žalobci doručeno dne [datum]).

5. Rozsudek byl napaden včasným odvoláním žalobce, který soudu prvního stupně vytýkal nesprávné užití ustanovení § 118a o. s. ř., měl za to, že bylo namístě provést přípravné jednání podle § 114c o. s. ř.; to se však nestalo a žalobce byl poučován v rámci jednání, které se konalo dne [datum]. Přitom ještě předtím reagoval na výzvu soudu prvního stupně ke konkretizaci žaloby obsaženou v usnesení ze dne [datum]. Žalobce namítal, že poučení na jednání dne [datum] mu nebylo poskytnuto řádně a byl toho názoru, že bylo možné ve věci vydat alespoň mezitímní rozsudek, když podklady ze strany žalobce byly pro takový postup dostatečné. V této souvislosti poukazoval na vyjádření soudce o tom, že„ když vzal spis do ruky, tak si říkal - jasný pracovní úraz“. Za zcela neopodstatněné měl vyžadování překladu dokumentů z německého jazyka v takovém rozsahu, že by to bylo pro žalobce finančně velmi nákladné, neboť se jednalo o zprávu německé policie ze šetření nehody a požáru kabiny tahače v rozsahu více než 100 stran. Žalobce trval na tom, že na jednání [datum] i [datum] jeho právní zástupkyně opakovaně soudu tvrdila takové okolnosti, které nasvědčují tomu, že šlo o úkony v přímé souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů, jako jsou obhlídka vozidla po vystoupení z kabiny. Poukazoval na dohodu o hmotné odpovědnosti, z níž dovozoval zákaz opustit naložené vozidlo. K důkazu pak navrhoval okamžitý výslech žalobce. Odkazoval na záznam z ústního jednání, podle něhož již [datum] bylo dostatečně tvrzeno, že žalobce plnil pracovní povinnosti i během doby odpočinku, neboť dle dohody o hmotné odpovědnosti nesměl opustit vozidlo s nákladem. Pokud soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o judikát sp. zn. [spisová značka] ([spisová značka]), měl za to, že tento judikát je dávno překonaný. V závěru svého odvolání pak zmínil nevhodné a arogantní jednání ze strany předsedy senátu vůči právní zástupkyni žalobce s tím, že některé jeho výroky svědčí o jeho podjatosti. Právní zástupkyně žalobce uplatnila námitku podjatosti před rozhodnutím soudu prvního stupně o věci při jednání dne [datum]. Soud prvního stupně trval na tom, že je třeba tuto námitku blíže specifikovat, což učinila, přesto soud prvního stupně v napadeném rozsudku hovoří o tom, že si svým jednáním právní zástupkyně žalobce vydobyla půlhodinový časový prostor pro diktování této námitky do protokolu doufajíc, že toto přiměje soud jednání odročit a věc předložit nadřízenému soudu. Její postup pak komentoval poukazem na rčení„ tonoucí se stébla chytá“; takový postup je ze strany předsedy senátu dehonestující a svědčící o jeho podjatosti. [jméno] lze dovodit i z vyjádření předsedy senátu při jednání dne [datum], že je„ z lidského hlediska přesvědčen o tom, že v kabině žalobce měl plynové láhve, které způsobily požár“, ačkoliv žalobce tvrdil opak. Dále pak žalobce v odvolání nesouhlasil s tím, že vedlejší účastník – [pojišťovna], je v pozici vedlejšího účastníka právě na straně žalované. Podle žalobce jde o státem určenou pojišťovnou pro pojištění odpovědnosti zaměstnavatele, proto by její pozice měla být nestranná. Žalobce pak ještě na jednání odvolacího soudu namítal, že soud prvního stupně na něj zcela nesprávně přenášel břemeno důkazní. Poukazoval na dodaná bodová ohodnocení a další důkazy ve vztahu k rozsahu uplatněných nároků. Uvedl, že do dnešního dne neobdržel z Německa podklady o jeho léčení. Odvolatel namítal, že postup soudu prvního stupně byl nespravedlivý a procesně nesprávný, když z žalobcem doložených podkladů byly některé nároky zřejmé. Soud tak měl vycházet z obsahu spisu. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí. Zároveň poukázal na to, že je dodnes práce neschopen, je ve špatném psychickém [anonymizováno] a proto měl za to, že je pro rozhodování o nákladech řízení případně dán důvod pro postup podle § 150 o. s. ř.

6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání navrhla potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. K odvolacím důvodům uvedla, že i kdyby bylo bývalo proběhlo přípravné jednání, dostalo by se účastníkům stejné výzvy ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., byť nikoliv při jednání, nýbrž při přípravném jednání, avšak na výsledek sporu by to nemělo žádný vliv. Pokud žalobce v odvolání namítal nedostatečné poučení ze strany soudu o tom, že nesplní-li výzvu, může to vést k jeho neúspěchu ve věci, pak žalovaná odkazovala na protokol o jednání ze dne [datum], kde byl žalobce zcela konkrétně a jednoznačně poučen o tom, co má tvrdit a případně prokazovat, přičemž žalobce nesplnil ani část této výzvy, ačkoliv byl poučen, že nevyslyšení výzev může vést k neúspěchu ve věci. Žalobce se odkazuje na nemožnost získání překladu německých listin, přitom mu bylo uloženo provést i jiné doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů. Ve své roli zůstal zcela pasivním. Pokud v odvolání žalobce tvrdil, že podklady pro rozhodnutí byly dostatečné, když ostatně i soudce sám zpočátku považoval žalobcův úraz za úraz pracovní, pak je třeba přihlédnout k tomu, že původní náhled soudu byl učiněn jen na základě tvrzení jednoho z účastníků bez znalosti tvrzení protistrany, rozhodně nemůže být brán jako náhled neměnný, který by soud neopravňoval vést žalobce k doplnění dalších tvrzení a důkazů. Odkazoval-li se žalobce na dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů, v níž bylo uvedeno„ … nenechával naložené auto bez dozoru, parkoval na osvětlených místech s větším pohybem osob, nenechával v autě na viditelných místech cenné věci, nesvěřoval auto k řízení třetím osobám bez vědomí zaměstnavatele, nepřibíral do auta spolujezdce bez vědomí zaměstnavatele, hlásil zaměstnavateli provozní závady …“, pak podle žalované tyto povinnosti žalobce nemohou odůvodnit závěr, že jakákoliv činnost žalobce ve vozidle je automaticky vykonávána v přímé souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů. K vystupování [pojišťovna], jako vedlejšího účastníka na straně žalované je podle žalované naprostým standardem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [anonymizována tři slova] [číslo], z něhož vyplývá, že pojišťovna nemůže zaměstnavatele v soudním řízení o odškodnění pracovního úrazu nebo [anonymizováno] z [anonymizováno] vzhledem k ustanovení § 24 odst. 1 o. s. ř. zastupovat a může se takového soudního řízení zúčastnit jen na jako vedlejší účastník na straně zaměstnavatele). Pokud jde o důvody námitky podjatosti předsedy senátu, které žalobce spatřuje v tom, jak se předseda senátu vyjadřoval a postupoval při jednání dne [datum], tak tyto důvody byly žalobcem uplatněny pozdě, když žalobce byl na začátku prvního jednání ve věci dne [datum] poučen ve smyslu ustanovení § 15a o. s. ř. o možnosti namítat podjatost i o tom, v jakých lhůtách.

7. [ulice] účastník na straně žalované ve vyjádření k odvolání žalobce souhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobce neunesl břemeno tvrzení. Konstatoval, že soud prvního stupně na jednání dne [datum] řádně rekapituloval rozsah žalobcem uplatněných nároků, byly přesně definovány a účastníky označeny nesporné a sporné skutečnosti a na tomto základě se žalobci dostalo poučení o tom, že bude třeba doplnit tvrzení. Soud prvního stupně přesně, jasně a zřetelně v souladu s § 118a odst. 1 o. s. ř. žalobce vyzval k doplnění konkrétních skutkových tvrzení, když seznal, že jeho tvrzení jsou prozatím kusá. Zároveň byl žalobce poučen o tom, že následkem nevyslyšení výzev soudu může být jeho neúspěch ve věci. Soud prvního stupně naplnil beze zbytku poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř., a to zcela adresnou a přesnou výzvou vůči žalobci, který navíc byl a je zastoupen advokátkou. [příjmení] přístup pak zvolil soud prvního stupně i ve vztahu k žalované a vedlejšímu účastníku na jeho straně. K námitce o nekonání přípravného řízení měl vedlejší účastník za to, že to na věci nic nemění, když není významné, že žalobce byl poučen při jednání o věci samé. Podstatné je, že žalobce, ačkoli byl poučen, své povinnosti nesplnil. Pokud žalobce namítal, že mu soud neprodloužil lhůtu k doplnění tvrzení, shledal vedlejší účastník takový postup soudu prvního stupně jako zcela legitimní, když žalobci byla poskytnuta dvouměsíční lhůta, tato uplynula marně, žalobce o prodloužení ani v uvedené lhůtě nepožádal, soudu prvního stupně nedoložil jím tvrzenou neschopnost zajistit si včas podklady a zejména rezignoval na další povinnosti, které mu byly výzvou uloženy. Ke svému vystupování na straně žalované dodal, že to je zcela v souladu s právní úpravou, když vedlejší účastník vystupuje na straně toho účastníka, na jehož výsledku řízení má právní zájem. V daném případě kdyby žalobce svůj nárok na odškodnění prokázal a byl úspěšný, pak by se výsledek soudního řízení bezprostředně dotkl i vedlejšího účastníka. Zdůraznil, že [právnická osoba], vystupuje jako zákonný pojistitel, který spravuje prostředky státu, proto může odškodňovat toliko nároky, o nichž bylo prokázáno, že souvisí s pracovním úrazem.

8. Odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a shledal, že odvolání žalobce není důvodné.

9. Z obsahu spisu včetně protokolů o jednáních a zvukových záznamů o nich se podává, že žalobci se dostalo řádného a podrobného poučení ze strany soudu prvního stupně, a to na jednání dne [datum], kdy předseda senátu konstatoval, že„ když si vzal spis do ruky, řekl si jasně pracovní spor“. Po následném prostudování judikatury a seznámení se s vyjádřením protistrany však shledal, že k úrazu došlo v době odpočinku, proto s odkazem na konkrétní hmotněprávní ustanovení seznámil žalobce s potřebou tvrdit a následně prokázat takové skutečnosti, na základě kterých by bylo možné uzavřít, zda věc bude posuzována podle zákoníku práce a právních předpisů s tím souvisejících nebo případně podle [anonymizováno] zákoníku podle obecných ustanovení o náhradě škody na zdraví s tím, že pak by musela být tvrzení žalobce ještě důslednější a obsáhlejší. Ve vztahu k úkonům, které by mohly být posuzovány jako úkony souvisící s výkonem práce, pak žalobce na tomto jednání tvrdil pouze to, že„ spal v kabině vozidla, protože s ohledem na rozvržení doby to zaměstnavatel očekával“ a rovněž bylo řečeno, že„ kabina je místem výkonu práce“. Na to soud prvního stupně reagoval tím, že tomu tak však není v době odpočinku. V této souvislosti připomenul judikát sp. zn. [spisová značka], který řešil situaci, kdy zaměstnancům, kteří plnili své pracovní povinnosti v místě velmi vzdáleném svému bydlišti, zaměstnavatel obstaral ubytování v domě, ve kterém v době jejich odpočinku došlo k úniku CO2 a následné otravě a poškození zdraví těchto zaměstnanců, kdy odpovědnost jejich zaměstnavatele byla šetřena podle občanskoprávních předpisů, a bylo významné, zda žalovaná jako případný ubytovatel porušila nějaké povinnosti, v důsledku kterých došlo ke škodní události (viz 35. minuta a 10 vteřina záznamu). Jiné skutečnosti ve vztahu k tomu, že by šlo o výkon práce nebo úkony související s výkonem práce, ze strany žalobce v průběhu jednání dne [datum] nezazněly a nevyplývá to samo o sobě ani z dohody o hmotné odpovědnosti, na kterou žalobce v průběhu jednání poukazoval s tím, že byla uzavřena ve stejný den jako pracovní smlouva (viz 37. minuta a 52 vteřina záznamu), kde bylo řečeno„ Náklad auta má řidič za všech okolností“. Nic dalšího řečeno nebylo, navíc tato věta ani nedává žádný smysl.

10. Soud prvního stupně pak žalobce zcela konkrétně, podrobně a srozumitelně poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (viz č. l. 52 spisu), že je třeba tvrdit a/ kdy a kde začala pracovní cesta žalobce, kam tato směřovala, kam směřoval přepravovaný náklad a kde tato měla končit, b/ jaké konkrétní pracovní úkoly, či úkony související s nimi, žalobce plnil [datum] kolem 23:30 hodin, c/ jaký je konkrétní rozsah poškození zdraví žalobce, ke kterému došlo v příčinné souvislosti s úrazem, d/ jaké jsou konkrétní okolnosti léčby žalobce a náklady na ni vynaložené, což bylo dále specifikováno ve třech dalších bodech, e/ jaké jsou konkrétní okolnosti vzniku nemajetkové újmy žalobce (blíže rozebráno v dalších dvou bodech poučení) s tím, že žalobce byl vyzván k doplnění tvrzení a též označení důkazů a byl poučen o tom, že pokud neuposlechne dané výzvy, nemusí být ve sporu úspěšný. Také žalovaná a vedlejší účastník pak byli poučeni, aby doplnili skutková tvrzení v tam uvedeném rozsahu. Ke splnění těchto povinností byla všem účastníkům poskytnuta lhůta dvou měsíců s tím, že po jejím uplynutí bude ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. řízení koncentrováno a soud prvního stupně k později doplněným skutečnostem a důkazům již nebude moci přihlédnout, toliko za podmínek § 118b odst. 1 věta třetí o. s. ř. Žalobce na tuto výzvu nijak nereagoval, až po jejím uplynutí žádal o její prodloužení s tím, že se mu z důvodu nedostatku finančních prostředků nepodařilo zajistit překlady dokumentace o jeho léčení v [země].

11. K opakovaným dotazům soudu prvního stupně ve vztahu k žalobcem nesplněné povinnosti tvrzení na jednání dne [datum] právní zástupkyně žalobce trvala na tom, že ve vztahu k těmto skutečnostem bylo tvrzeno, že„ žalobce obcházel vozidlo“. Taková skutečnost však v koncentrační lhůtě (tedy na jednání [datum] a ve lhůtě dvou měsíců po té) tvrzena nebyla. Ze zvukového záznamu jednání [datum] je navíc zřejmé, že předseda senátu soudu prvního stupně neměl toto tvrzení za dostatečné, když bylo zcela nelogické ve vztahu k tvrzení žalobce v žalobě o tom, že„ zaslechl nezvyklý zvuk v kabině vozidla, proto vozidlo opustil, chvíli vyčkával na parkovišti, a když se nic nestalo, vrátil se do vozidla. V okamžiku, kdy otevřel dveře, byl zasažen plameny požáru“. S ohledem na kombinaci těchto tvrzení pak podle soudu prvního stupně není možné učinit závěr, že šlo o úraz v souvislosti s výkonem práce.

12. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně po seznámení se s předmětem sporu zcela správně uvažoval možnou na věc dopadající hmotněprávní úpravu, konkrétně zákon č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (ZP); správně odkazoval zejména na ustanovení § 269 odst. 4, § 273, § 274 ZP, zmiňoval i úpravu pracovní cesty (§ 42 ve spojení s [ustanovení pr. předpisu] o úpravě pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, rovněž zohlednil Nařízení (ES) č. 561/2006 o době řízení a době odpočinku v odvětví silniční dopravy a Evropskou dohodu o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR) uveřejněné ve sdělení MZV [číslo] m. s. (viz zvukový záznam z jednání dne [datum]) a pro případnou obecnou odpovědnost žalované pak zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.). Na základě toho pak soud prvního stupně zcela správně určil okruh skutkových okolností, které jsou právně významné. Odvolatelem akcentovaná informace o tom, že soud prvního stupně od samého počátku vnímal spor jako pracovní, je sdělením, jež je zcela vytrženo z kontextu. Soud prvního stupně poučil žalobce o tom, že je třeba dotvrdit zejména takové skutečnosti a okolnosti, na základě kterých by bylo lze dovodit, budou-li prokázány, že se jednalo o plnění pracovních úkolů excesivně v době odpočinku, anebo o úkony, které souvisely s výkonem práce a zároveň žalobci sdělil, že nebudou-li tyto okolnosti tvrzeny, pak se dostává do režimu občanskoprávního sporu podle [anonymizováno] zákoníku s tím, že taková situace by byla velmi složitá a bylo by třeba tvrdit a prokazovat ještě další skutečnosti, a to jaké žalovaná, ovšem nikoliv v pozici zaměstnavatele, porušila právní povinnosti, a že toto porušení bylo příčinou úrazu žalobce. Odvolací soud zcela souhlasí se soudem prvního stupně v tom smyslu, že tvrzení právně významná pro zodpovězení otázky, zda jde o pracovní úraz, či a zda vůbec je dána odpovědnost žalované podle občanskoprávních předpisů, jsou zcela zásadní. K námitce o nekonání přípravného řízení odvolací soud dodává, že není významné, zda se tohoto poučení žalobci dostalo na přípravném jednání či na jednání o věci samé.

13. K obraně žalobce, že nemohl své povinnosti tvrzení dostát, protože nemá k dispozici překlady od německých úřadů nebo [anonymizováno], je třeba dodat, že není pravdou, že by žalobci bylo výslovně uloženo takové překlady pořídit, tím spíše v uvedené lhůtě. Uvedené důkazy předseda senátu zmínil v té souvislosti, že přece určitá tvrzení musí žalobce z něčeho čerpat. Přitom předpokládal, že se tak může dít ze zprávy policie, případně z dokladů od [anonymizováno] v [země] s tím, že je možné pořídit jejich překlad (zde šlo zejména o tvrzení a důkazy k rozsahu léčení, hotovým výdajům na léčbu, úkony související s léčbou, dobou [anonymizováno] a [anonymizováno]). Tato tvrzení však nebyla zcela zásadní ve vztahu k posouzení toho, zda šlo o nárok odvíjející se od pracovního úrazu nebo od úrazu, za který lze dovodit odpovědnost žalované podle [anonymizováno] zákoníku, což je zcela zásadní a první krok k tomu, aby mohlo být v řízení dále pokračováno.

14. Lze proto uzavřít, že odvolací námitky žalobce neodpovídají procesního postupu před soudem prvního stupně, s nímž se odvolací soud podrobně seznámil. V žalobě bylo o úrazovém ději uvedeno pouze to, že„ žalobce nocoval v kabině, vyšel ven, vrátil se zpět a došlo k úrazu“. Toto tvrzení samo o sobě nemůže vést k závěru, že výstup z vozidla a navrácení se do vozidla mělo nějaký vztah k plnění pracovních povinností. Soud prvního stupně poskytl žalobci řádné a dostatečné poučení, žalobce na něj nereagoval. Žalobce se mýlí, pokud se domnívá, že nebylo třeba pro závěr o tom, že šlo o pracovní spor, nic dalšího dotvrdit, protože to samo o sobě plyne z toho, že ve spise je založena pracovní smlouva, dohoda o hmotné odpovědnosti a pracovní náplň, z nichž plyne povinnost žalobce neopouštět vozidlo, je–li v něm náklad. Založení uvedených listinných důkazů bez náležitého tvrzení není dostatečné. Teprve v odvolacím řízení právní zástupkyně žalobce na opakované dotazy uvedla, že„ žalobce z těchto listin dovozoval svojí povinnost nepřetržitě dohlížet na náklad vozidla, za který je zodpovědný s tím, že tak plnil své povinnosti“. Nebyla schopna uvést, proč tak neučinila ve lhůtě soudem prvního stupně k tomu určené. K tomuto opožděnému tvrzení již nelze přihlížet. Pokud snad měl žalobce za to, že nedojde-li k dotvrzení potřebných okolností ohledně„ pracovního“ úrazu, bude možné dovodit odpovědnost žalované z titulu [anonymizováno] zákoníku, pak to bez dalšího tvrzení o případné odpovědnosti žalované možné nebylo. Tvrzení žalobce nebyla taková, aby soud prvního stupně mohl zahájit dokazování, když v poskytnuté dvouměsíční lhůtě nebyla tvrzena ani žádná skutková tvrzení, z nichž by bylo možné dovodit obecnou odpovědnost žalované, nikoliv jako zaměstnavatele, ale jako subjektu, který případně porušil nějaké jiné právní povinnosti, které jsou v příčinné souvislosti s úrazem žalobce. Potřebná tvrzení nejsou obsažena ani v odvolání proti napadenému rozsudku. V žalobě, ani při jednání ani nikde jinde není uvedeno, že by žalovaná jako vlastník (provozovatel) vozidla porušila nějakou svou povinnost, v důsledku které by došlo k zahoření vozidla a poškození zdraví žalobce.

15. Zároveň odvolací soud neshledal důvodnou námitku podjatosti soudce Mgr. [jméno] [příjmení]; předseda senátu se snažil náležitým způsobem mimo jiné při jednání vysvětlit žalobci, jaké jsou jeho povinnosti účastníka řízení ve vztahu k tvrzení a dokazování, tyto povinnosti zcela konkrétně vyžadoval, a tento jeho postup nelze hodnotit jako excesivní, tedy jako takový, který by jej vyloučil z rozhodování ve věci. V řízení bylo postupováno zcela v souladu s občanským soudním řádem, proto důvody podjatosti dány nejsou. Soud prvního stupně nepochybil ani potud, pokud ke vznesené námitce podjatosti při jednání dne [datum] nepřihlédl, neboť ji buď shledal nedůvodnou, případně opožděnou a zároveň hodlal při daném jednání ve věci rozhodnout. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na podrobnou a správnou argumentaci soudu prvého stupně, se kterou se odvolací soud zcela ztotožňuje.

16. Pochybením pak není ani to, že [pojišťovna], vystupuje v daném řízení jako vedlejší účastník na straně žalované. UI toto je v souladu s právní úpravou, zde odvolací soud pro stručnost odkazuje na vyjádření žalované a samotného vedlejšího účastníka k odvolání žalobce, když tento má zájem na výsledku sporu v souvislosti s případným odsouzením žalované k finančnímu plnění žalobci. Uvedená odvolací námitka žalobce tak není důvodná a svědčí spíše o nepochopení role vedlejšího účastníka v občanskoprávním řízení.

17. Odvolací soud však nepřehlédl to, že žalobce utrpěl úraz v roce 2018 v dubnu, do dnešního dne je v nepříznivém [anonymizována dvě slova], trpí psychickými potížemi a není schopen nástupu do zaměstnání. V důsledku toho došlo u něho k velmi těžké finanční a osobní situaci. S ohledem na okolnosti, za kterých se mu stal předmětný úraz, je i svým způsobem pochopitelné, že se snažil domoci odškodnění tohoto úrazu právě po žalované jako svém zaměstnavateli. Odvolací soud vzal v úvahu veškeré okolnosti daného sporu, vzal v úvahu postavení žalobce i postavení žalované a dospěl k závěru, že jsou zde dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které lze procesně úspěšné žalované výjimečně odepřít právo na náhradu nákladů řízení, a to postupem podle § 150 o. s. ř.

18. Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I. a ve výroku III. jako věcně správný postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s § 150 o. s. ř. změnil tak, že žalované toto právo na náhradu nákladů řízení výjimečně nepřiznal, když opačný postup by byl nepřiměřeně tvrdým opatřením ve vztahu k osobě žalobce.

19. O nákladech odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř., a to ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou ve spojení s § 150 o. s. ř.; pokud jde o vztah mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované, postupoval odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když vedlejší účastník se výslovně svého práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal.