o zaplacení 33.356,96 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 33.356,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 12. 10. 2023 do zaplacení (výrok I.) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 2.700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v období od září 2020 do června 2022 (s výjimkou měsíců dubna 2021 a září 2021) nerovným odměňováním ze strany žalované. Žalobce tvrdil, že pracoval u žalované jako řidič v rámci [místo] [adresa], přičemž základní tarifní hrubá měsíční mzda mu byla určena mzdovým výměrem ze dne 18. 3. 2020 ve výši [částka], resp. mzdovým výměrem ze dne ze dne 17. 3. 2021 ve výši [částka]. Srovnatelní zaměstnanci žalované [jméno FO] a [jméno FO], na stejné typové pozici a ve stejném tarifním stupni, avšak s místem výkonu v [místo] [adresa], přitom pobírali základní tarifní mzdu vyšší – zaměstnanec [jméno FO] [částka] Kč, resp. [částka] a zaměstnanec [jméno FO] [částka], resp. [částka]. Podle žalobce tento rozdílný přístup k zaměstnancům v rámci odměňování není v souladu se zákoníkem práce a v něm vyjádřenou zásadou rovného zacházení a rovného odměňování. Proto uplatnil nárok na náhradu škody, kterou vyčíslil jako rozdíl mezi základní tarifní hrubou měsíční mzdou, jíž dosáhl, a mzdou srovnatelného zaměstnance v [adresa], a to za každý jednotlivý měsíc po zohlednění skutečně odpracované doby, přičemž tento rozdíl následně snížil o 26 %, odpovídajících dani z příjmů fyzických osob a odvodům na zdravotní a sociální pojištění – celkem tak za žalované období požadoval částku 33.356,96 Kč s příslušenstvím. Pokud jde o následnou argumentaci žalované týkající se údajných rozdílů v kritériích předvídaných v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, pro které podle jejího názoru nelze práci žalobce a označených zaměstnanců považovat za srovnatelnou ve smyslu § 110 zákoníku práce, pak žalobce ve svých vyjádřeních zdůraznil, že se jedná pouze o účelové tvrzení, jímž se žalovaná snaží zastřít nerovné odměňování svých zaměstnanců s ohledem na místo výkonu práce. Tato kritéria totiž žalovaná ve skutečnosti při tvorbě ani uplatňování systému odměňování nezohledňovala a nyní je pouze zpětně a selektivně aplikuje ve svůj prospěch.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Uvedla, že mzdu žalobce stanovila v souladu s právními předpisy a svými vnitřními předpisy, přičemž do výše mzdy se promítají předpoklady a požadavky na výkon práce, podmínky jednotlivých pracovišť, složitost, odpovědnost a namáhavost práce, a to i tehdy, jedná‑li se o zaměstnance na stejných typových pozicích. Žalobcem označení zaměstnanci tedy neměli oproti žalobci vyšší mzdu proto, že pracovali na území [adresa], ale proto, že nevykonávali stejnou práci ani práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 zákoníku práce. Práce žalobce se podle žalované od práce označených zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO] výrazně lišila, a to zejména z hlediska pracovních podmínek, náročnosti a složitosti práce i míry stresové zátěže. Práce v [místo] [adresa], kde působili označení zaměstnanci, zahrnovala složitější logistiku, větší počet výměnišť v rozsáhlém areálu a s tím související zvýšenou namáhavost práce řidiče, jakož i vyšší míru odpovědnosti při manipulaci s různými druhy zásilek. Naproti tomu v [místo] [adresa], kde pracoval žalobce, byla nakládka a vykládka centralizována a s ohledem na menší rozlohu tohoto pracoviště zde byla fyzická náročnost a míra odpovědnosti řidiče nižší. Práce obou označených [adresa] zaměstnanců byla podle žalované náročnější také z toho důvodu, že tito jezdili převážně v hlavní přepravní síti, tj. krátké trasy po velkoměstě, s větším počtem zastávek a úkonů, zatímco žalobce vykonával zpravidla delší jízdy v rámci oblastní přepravní sítě, s menším počtem zastavení a nižší frekvencí nakládek a vykládek. Oba označení řidiči byli navíc v [adresa] vystaveni vyšší dopravní zátěži, častým změnám dopravní situace a vyšší míře nehodovosti, což podle žalované také zvyšuje náročnost práce. U zaměstnance [jméno FO] žalovaná dále poukázala na jeho výrazně delší praxi a s ní související zkušenosti, a u zaměstnance [jméno FO] pak akcentovala jeho vyšší intenzitu práce a pracovní výkonnost. S ohledem na uvedené rozdíly má žalovaná za to, že označené zaměstnance nelze považovat za srovnatelné se žalobcem, neboť rozdílnost práce – byť jen v jediném z uvedených kritérií – vylučuje srovnatelnost zaměstnanců, a tím i existenci nároku na náhradu škody podle § 265 odst. 2 zákoníku práce.

4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vyšel ze zjištění, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 15. 3. 1991 do 30. 6. 2022; v rozhodném období pracoval na pozici řidič, typová pozice [Označení], tarifní stupeň [číslo], s místem výkonu práce Atrakční obvod [místo] [adresa]; pracoval v nerovnoměrně rozvržené pracovní době, s různými časy začátku a konce pracovní doby, v brzkých ranních a odpoledních směnách, přičemž ranní směny částečně zasahovaly do práce v noci. Žalobce nezačínal pracovní dobu před 02:00 hodinou ranní, nejpozději končil odpolední směnu v 21:05 hodin, celonoční směny nevykonával. Jízdy, které zasahovaly i do práce v noci, nepřesahovaly délku 4 hodin práce v noci, s výjimkou jediné jízdy. Žalobce v rozhodném období vykonal 4.371 jízd, z toho 852 jízd ve městě [adresa], 2 jízdy v [adresa] v jediný den, 13 jízd nad 100 km, 350 jízd zasahujících do práce v noci mezi 22:00 až 4:00 hodin, dále odpracoval 11 sobotních směn, v neděli nepracoval.

5. Označený srovnatelný zaměstnanec [jméno FO] pracoval u žalované od 31. 12. 1983 do 30. 11. 2022, v rozhodném období pracoval u žalované rovněž na pozici řidič, typová pozice [Označení], tarifní stupeň [číslo]. Zaměstnanec [jméno FO] pracoval v ranních, odpoledních a nočních směnách, které se mu zpravidla střídaly po týdnu. Pravidelně vykonával celonoční směny mezi 22:00 hodin až 6:00 hodin. Zaměstnanec [jméno FO] v rozhodném období od září 2020 do června 2022 vykonal 1.379 jízd v rámci [adresa] v délce nízkých desítek km s častými zastávkami, 32 jízd v délce nad 100 km a 709 jízd zasahujících do práce v noci mezi 22:00 až 4:00 hodinou, dále odpracoval 11 sbotních směn a 11 nedělních směn.

6. Druhý označený srovnatelný zaměstnanec [jméno FO] pracoval u žalované od 20. 8. 2012 na pozici řidič, s místem výkonu práce Atrakční obvod [místo] [adresa], pravidelné pracoviště [adresa]. Zaměstnanec [jméno FO] pracoval v odpoledních a nočních směnách, které se mu zpravidla střídaly po týdnu. Zaměstnanec [jméno FO] v rozhodném období od září 2020 do června 2022 vykonal 5.847 jízd, z toho 2.981 jízd v rámci [adresa] v délce nízkých desítek km s častými zastávkami, 14 jízd v délce nad 100 km, 573 jízd zasahujících do práce v noci v čase od 22:00 do 4:00 hodin, dále odpracoval 12 sobotních směn a 10 nedělních směn.

7. Pokud jde o sběrné [místo] („[místo]“), ve kterých v rozhodném období pracovali žalobce a označení zaměstnanci, pak práce v [místo] [adresa] s ohledem na jeho rozlohu a větší počet výměnišť, na kterých musel řidič v rámci areálu zastavovat ([adresa] [místo], [adresa], [adresa]), vyžadovala, aby řidič nejen přistavil vůz k rampě, ale také samostatně organizoval nakládku i vykládku podle jízdního řádu pro to které výměniště, efektivně plánoval pořadí zastávek, odpovídal za správné uložení a předávání zásilek dle přepravních dokladů a dodržoval stanovené postupy a bezpečnostní pravidla; oproti tomu v [místo] [adresa] bylo zpravidla jedno výměniště, mimořádně se nakládalo na dvou místech. Dále měl soud prvního stupně za zjištěné, že v období od 1. 9. 2020 do 30. 6. 2022 došlo v [adresa] k celkem 30.837 nehodám, zatímco v [adresa] kraji došlo k celkem 7.977 nehodám.

8. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále „zákoník práce“). Zabýval se tím, zda práce vykonávaná žalobcem byla ve smyslu § 110 zákoníku práce stejnou prací nebo prací stejné hodnoty jako práce vykonávaná označenými zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO], pročež dospěl k závěru, že tomu tak není. V této souvislosti zdůraznil, že nelze vycházet pouze z toho, že žalobce a označení zaměstnanci byli zařazeni do stejné typové pozice a stejného tarifního stupně, ale je nezbytné zjišťovat skutečnou náplň jejich práce, jejich pracovní výkonnost související s namáhavostí, složitostí a odpovědností práce, jakož i jejich pracovní podmínky. Přitom postačuje, aby se práce srovnávaných zaměstnanců lišila byť jen v jednom ze srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, aby se o stejnou práci ani práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 odst. 1 zákoníku práce nejednalo.

9. Podle soudu prvního stupně nebyla práce žalobce s prací označených zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO] srovnatelná s ohledem na hned několik zásadních odlišností v kritériích předvídaných v § 110 zákoníku práce – náplň práce s ohledem na charakter jízd, pracovní prostředí a pracovní podmínky, dále také délka praxe. Prvostupňový soud poukázal na to, že oba označení zaměstnanci vykonávali práci na pracovišti [místo] [adresa], které je specifické svým uspořádáním. Nakládka a vykládka zde probíhala na několika výměništích nacházejících se v rámci více budov rozsáhlého areálu, a řidiči proto museli přesně znát, kde mají jaké přepravované zásilky naložit a vyložit, a organizovat tuto činnost podle jízdních řádů platných pro jednotlivá výměniště tak, aby bylo zajištěno účelné naložení a vyložení zásilek. Práce na uvedeném pracovišti tak byla podle soudu prvního stupně objektivně náročnější, neboť vyžadovala vyšší úroveň organizace práce, orientace a samostatnosti než práce žalobce na pracovišti [místo] [adresa], kde nakládka a vykládka probíhala zpravidla na jediné rampě, což znamenalo přehlednější organizaci práce a nižší nároky na plánování.

10. Žalobce prováděl jízdy jak v rámci [adresa] či [adresa] kraje, kterých vykonal 852, dálkových jízd nad 100 km vykonal pouze 13, oproti tomu označení zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO] prováděli zejména jízdy v intravilánu [adresa], jednalo se o krátké přejezdy s několika zastávkami, u zaměstnance [jméno FO] se jednalo o 1.379 jízd a u zaměstnance [jméno FO] se jednalo o 2.981 jízd. Z uvedeného je zřejmé, že se odlišovala intenzita práce označených zaměstnanců a žalobce, označení zaměstnanci provedli více jízd, nadto v hustším provozu, a daném důsledku častěji vystupovali a nastupovali z a do vozidla a na jednotlivých zastávkách manipulovali se zásilkami, což činilo jejich práci fyzicky náročnější. Dálkové jízdy vykonávali v minimálním, avšak oproti žalobci rovněž ve větším rozsahu, zaměstnanec [jméno FO] provedl celkem 32 jízd v délce nad 100 km a zaměstnance [jméno FO] 14 jízd nad 100 km. Jízdu mezi městy, což vykonával častěji žalobce oproti označeným zaměstnancům, je třeba od krátkých přejezdů v rámci [adresa] odlišovat i z hlediska psychické náročnosti, neboť jízda ve městě je náročnější s ohledem na manipulaci velkého vozidla v hustém provozu ve vztahu k dalším účastníkům provozu či chodcům, složitější je couvání či parkování v městských ulicích, oproti jízdě z jednoho města do druhého vzdáleného několik vyšších desítek kilometrů po hlavní či okresní silnici, při které řidič vykonává spíše plynulou jízdu bez častého brždění či zastavování. Naopak s jízdou ve městě souvisí časté zastavování, brždění, což má dopad na soustředění a únavu a řízení v takovém provozu je psychicky náročnější, neboť hrozí větší riziko dopravní nehody, což vyplývá i z průzkumu o počtu dopravních nehod za rozhodné období [adresa] a v [adresa] kraji. Žalobce v rámci rozhodného období provedl v jeden den dvě jízdy v [adresa]. Podle soudu prvního stupně prováděli označení zaměstnanci fyzicky náročnější práci. V případě zaměstnance [jméno FO] soud prvního stupně rovněž poukázal na jeho výrazně delší praxi (37 let oproti žalobcovým 29 letům praxe k počátku rozhodného období), která je podle něj sama o sobě legitimním důvodem pro odlišné odměňování, neboť zkušenější zaměstnanec vykonává práci rychleji, efektivněji a vzhledem ke svým znalostem a zkušenostem přináší zaměstnavateli vyšší hodnotu práce.

11. Dále obvodní soud argumentoval tím, že žalobce nevykonával celonoční směny, jízdy prováděl zejména v brzkých ranních hodinách, které částečně zasahovaly do doby práce v noci. Oproti tomu zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO] konali celonoční směny pravidelně, neboť měli odlišně stanovenou pracovní dobu oproti žalobci, respektive konali práci v rozmezí 22:45 hodin až 7:00 hodin, tedy vyjma 45 minut po celou vymezenou dobu práce v noci. Pracovní doba se zaměstnancům [jméno FO] a [jméno FO] střídala zpravidla po týdnu v ranních, odpoledních a nočních směnách, resp. u zaměstnance [jméno FO] v odpoledních a nočních směnách, zatímco žalobce zpravidla začínal a končil každý den v jinou hodinu. Žalobce navíc neodpracoval žádnou nedělní směnu, oproti tomu zaměstnanec [jméno FO] odpracoval 11 nedělních směn a zaměstnanec [jméno FO] odpracoval 10 nedělních směn. I tyto skutečnosti odlišovaly práci žalobce a označených zaměstnanců, neboť žalobce měl veškeré neděle volné, zatímco označení zaměstnanci pracovali občas i v neděli. Dále měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobce provedl 350 jízd zasahujících do práce v noci mezi 22:00 až 4:00 hodinou, zatímco zaměstnanec [jméno FO] 709 jízd zasahujících do práce v noci v čase od 22:00 do 4:00 hodin a zaměstnanec [jméno FO] 573 jízd zasahujících do práce v noci mezi 22:00 až 4:00 hodinou. Zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO] konali jízdy v noci častěji než žalobce, což nelze při posuzování stejné práce či práce stejné hodnoty přehlížet, neboť práce v noci je prací v náročnějším pracovním režimu.

12. S ohledem na uvedené soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že nebyla naplněna podmínka výkonu práce stejné hodnoty, nelze dovodit porušení zásady rovného zacházení podle § 110 zákoníku práce. Z tohoto důvodu nejsou splněny ani předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle § 265 zákoníku práce, neboť nedošlo k porušení právní povinnosti. Žalobu proto v plném rozsahu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšné žalované.

13. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Předně zopakoval, že žalovaná sice rozdílnost v odměňování žalobce a označených zaměstnanců odůvodňuje rozdíly v kritériích předvídaných § 110 zákoníku práce, avšak podle žalobce se jedná pouze o účelovou argumentaci, která má navodit dojem, že je její mzdový systém nastaven spravedlivě a nediskriminačně. Tato kritéria totiž žalovaná ve skutečnosti při tvorbě ani realizaci systému odměňování vůbec nezohledňuje, nýbrž je nyní pouze zpětně a selektivně aplikuje ve svůj prospěch. Pokud jde o samotné napadené rozhodnutí, pak žalobce namítl, že soud prvního stupně nesprávně vyložil smysl a účel § 110 zákoníku práce, když dovodil, že jakákoli nesrovnatelnost práce automaticky znamená jeho neúspěch ve věci. Takový výklad je podle žalobce contra legem, popírá zásadu rovného a spravedlivého odměňování a fakticky znemožňuje zaměstnancům domáhat se ochrany před nerovným odměňováním, neboť v praxi nelze nalézt zaměstnance vykonávajícího práci naprosto shodnou ve všech ohledech. Ve svém důsledku tak soudem prvního stupně učiněný výklad posiluje libovůli zaměstnavatele namísto ochrany zaměstnance, ačkoli pravým smyslem a účelem § 110 zákoníku práce není trestání zaměstnanců za nepatrné rozdíly v práci, ale naopak omezení libovůle zaměstnavatele při odměňování srovnatelných zaměstnanců a ochrana jejich práv. Na podporu této své argumentace žalobce odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2025 č. j. 62 Co 202/2025-124, ve kterém soud ve skutkově obdobné věci (řidič žalované pracující v [místo] [adresa]) akcentoval, že není možné, aby každá odlišnost v práci žalobce a srovnatelných zaměstnanců znamenala jeho neúspěch, a současně uvedl, že práce řidičů v [místo] [adresa] a [místo] [adresa], jakož i v jiných [místo] ve velkých městech, je prakticky totožná a ze skutečnosti, že žalobce pracoval v jiném velkém městě, nelze vyvozovat, že jeho práce byla prací jinou.

14. Dále žalobce v odvolání uvedl, že soud prvního stupně nesprávně posoudil kritérium náročnosti rozvržení pracovní doby, když v tomto ohledu nebyla práce označených zaměstnanců stejná jako jeho práce – jeho práce byla v tomto ohledu podstatně složitější. V této souvislosti zdůraznil, že jeho pracovní doba byla výrazně nestabilní a nepravidelná, s denně se měnícími začátky a konci směn. Žalobce měl během žalovaného období téměř každý den začátek pracovní doby v jinou denní dobu, jakož i téměř každý den končil práci v jinou denní dobu. Srovnatelní zaměstnanci měli na rozdíl od žalobce začátek i konec pracovní doby podstatně stabilnější a pravidelnější. Nepravidelný režim, ve kterém žalobce pracoval, měl horší vliv na jeho zdravotní stav a představoval u něj vyšší míru psychické zátěže.

15. Žalobce rovněž nesouhlasil se soudem prvního stupně stran posouzení vlivu délky praxe na odlišné odměňování, kdy zdůraznil, že tato nemá relevantní vztah k práci, kterou vykonával, a její zohledňování při odměňování proto není legitimní. Podle něj si nelze představit situaci, kdy by osoba na stejné pracovní pozici vykonávala práci kvalitněji či efektivněji jen v důsledku delší praxe, a navíc po určité době se schopnosti významné pro výkon této práce dále podstatně nezvyšují. Žalovaná navíc kritérium délky praxe ve skutečnosti v praxi neuplatňovala, a proto zde není žádný pádný důvod k tomu, aby toto kritérium bylo shledáno relevantním pro posouzení nároku žalobce v porovnání s označenými zaměstnanci. Konečně žalobce odmítl závěr soudu prvního stupně, že by práce označených zaměstnanců byla náročnější než jeho práce s ohledem na typ prováděných jízd, počet zastávek, náročnější provoz v [adresa] a odlišné podmínky pro nakládku a vykládku na pracovištích žalobce. Pokud soud v tomto směru argumentoval typem prováděných jízd, pak podle žalobce nesprávně zaměnil běžnou variabilitu náplně v rámci téže práce za kritéria určující odlišnou hodnotu práce. Nesprávné je podle žalobce i hodnocení odlišností jednotlivých pracovišť, neboť rozdíly mezi areály [místo] [adresa] a [místo] [adresa] představují pouze obecná provozní specifika; činnost nakládky a vykládky je pro zaměstnance obou výměnišť rutinní. Nakládka a vykládka probíhá tak, že řidič přijede k příslušné rampě a nakládku provádí zásadně jiný zaměstnanec. Nelze tedy ze skutečnosti, že v [adresa] musí řidiči zajet k více rampám vyvozovat vyšší složitost jejich práce. Složitost a intenzita provozu v nočních hodinách je velmi nízká a nehodovost považuje žalobce za externí faktor, ze kterého nevyplývá, že jízda v [adresa] je rizikovější. Skutečnost, že je v [adresa] obecně vyšší provoz, a tedy úměrná vyšší nehodovost, sama o sobě není relevantní. K argumentu, že žalobce měl ve srovnání se srovnatelnými zaměstnanci méně časté a jednodušší trasy, s nižším počtem zastávek, žalobce uvedl, že obecně z toho, zda jezdí řidič v městském či mimoměstském provozu, či z různé délky tras nelze bez dalšího dovozovat, že některá práce je složitější. Žalobce tak vykonával stejnou práci, resp. práci stejné hodnoty, jako srovnatelní zaměstnanci. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

16. Žalovaná se k podanému odvolání písemně nevyjádřila. Na jednání odvolacího soudu pak uvedla, že s napadeným rozsudkem souhlasí a navrhla jeho potvrzení jako věcně správného.

17. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo postupem dle § 212 a § 212a o. s. ř., pročež dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

18. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav poté, co v souladu s § 132 o. s. ř. provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, přičemž hodnocení důkazů též v odůvodnění rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil. Zjištěný skutkový stav pak též správně posoudil po právní stránce a napadený rozsudek velmi důkladně a přesvědčivě odůvodnil. Odvolací soud uzavírá, že nemá, co by rozsudku soudu prvního stupně vytkl, s jeho skutkovými i právními závěry se plně ztotožňuje a v podrobnostech na ně proto odkazuje.

19. Podle § 16 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.

20. Podle § 109 odst. 1 zákoníku práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Podle odstavce 4 téhož ustanovení mzda a plat se poskytují podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků.

21. Podle § 110 odst. 1 zákoníku práce za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Podle odstavce 2 téhož ustanovení stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Podle odstavce 3 téhož ustanovení složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce. Podle odstavce 4 téhož ustanovení pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí. Pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality (odst. 5).

22. Podle ustálené rozhodovací praxe soudů je pro posouzení otázky, zda zaměstnavatel při odměňování svých zaměstnanců za práci zajistil rovné zacházení se všemi zaměstnanci (zásadu rovného odměňování) ve smyslu § 16 odst. 1 a § 110 zákoníku práce, je vždy třeba posuzovat zaměstnance nacházející se ve stejném či srovnatelném postavení či situaci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024 sp. zn. 21 Cdo 2392/2023 a tam citovaná rozhodnutí). Výše případné škody způsobené porušením zásady rovného odměňování se určuje jako rozdíl mezi mzdou zaměstnance, kterému byla v rozporu se zásadou rovného zacházení stanovena vyšší mzda než postiženému zaměstnanci, který vykonává stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, a mzdou postiženého zaměstnance (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Nárok zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného odměňování uplatňovaný v občanském soudním řízení má přitom soukromoprávní povahu. Účelem tohoto řízení je tak zjištění, zda tento nárok – ve shora uvedeném smyslu – vznikl, nikoliv přezkum spravedlnosti a transparentnosti systému odměňování u toho kterého žalovaného zaměstnavatele. Poukazuje-li tak žalobce v odvolání na to, že žalovaná ve skutečnosti rozdíly v kritériích, jimiž ospravedlňuje vyšší mzdu označených zaměstnanců v porovnání s žalobcem při tvorbě a realizaci systému odměňování svých zaměstnanců vůbec nezohledňovala, nemá tato jeho argumentace pro posouzení důvodnosti jeho nároku význam. V projednávané věci je zásadní, zda došlo k takovému porušení § 110 zákoníku práce ze strany žalované, které by způsobilo žalobci škodu spočívající v nižším odměňování oproti jiným zaměstnancům žalované vykonávající stejnou práci či práci stejné hodnoty – bez ohledu na to, jakým způsobem žalovaná svůj systém odměňování zaměstnanců nastavila či zda a jak jej v praxi uplatňovala. Na tomto místě tedy odvolací soud konstatuje, že není správný argument žalobce, že by odlišná délka praxe či další žalovanou uváděné okolnosti mohly být relevantním kritériem pro rozdílné odměňování pouze tehdy, pokud by bylo v řízení prokázáno, že žalovaná tato diferenciační kritéria v praxi skutečně uplatňovala.

23. Judikatura Nejvyššího soudu ke shora citovaným ustanovením § 16, § 109 a § 110 zákoníku práce již mj. vysvětlila, že je věcí dispoziční volnosti postiženého zaměstnance, se kterým zaměstnancem (či se kterým z více zaměstnanců) pobírajícím vyšší mzdu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty se bude „poměřovat“ a jakou výši náhrady škody po zaměstnavateli v těchto mezích uplatní. Uplatnění nároku zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného zacházení nijak nebrání, pokud by další zaměstnanci téhož zaměstnavatele za práci stejnou či stejné hodnoty pobírali mzdy ještě nižší než žalující zaměstnanec (k obojímu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Pokud nicméně v řízení vyjde najevo, že tvrzeně postižený zaměstnanec se „poměřuje“ s někým, kdo není zaměstnancem vykonávajícím stejnou práci či práci stejné hodnoty, vede to bez dalšího k zamítnutí žaloby (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, či ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 436/2016, a obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 672/22).

24. Prací stejnou či stejné hodnoty je práce shodující se (srovnatelná) z hlediska všech komparačních kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, jinak o stejnou práci, resp. práci stejné hodnoty nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3628/2018, či jeho rozsudek ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 627/2021). Naproti tomu z hlediska zásady rovného odměňování nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec vykonává práci (k tomu srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. 30 Co 8/2018-193, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020 sp. zn. 21 Cdo 3955/2018).

25. Žalobce v řízení jako zaměstnanec žalované uvedl, že byl postižen nerovným zacházením v oblasti odměňování, avšak netvrdil, že by se tak stalo z důvodu diskriminace ve smyslu nerovného zacházení v návaznosti na některý ze zakázaných diskriminačních důvodů ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminačního zákona, resp. § 133a o. s. ř. Za této situaci bylo v řízení na žalobci, aby označil zaměstnance vykonávající stejnou práci či práci stejné hodnoty, kteří by za ni pobírali vyšší mzdu. Žalobce v intencích tohoto principu postupoval a jako srovnatelné označil zaměstnance [jméno FO] a [jméno FO]. Soud prvního stupně se poté zcela správně zabýval otázkou, zda práce žalobce a uvedených zaměstnanců – byť všichni tři vykonávali práci „řidiče“, měli shodný cíl práce a vykonávali shodné dílčí činnosti (řízení nákladních vozidel, nakládka/vykládka zásilek, manipulace s bezpečnostními boxy apod.) – ve skutečnosti představovala stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 odst. 1 zákoníku práce. V souladu se smyslem a účelem tohoto ustanovení soud prvního stupně posoudil uvedené práce podle srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, přičemž správně vycházel z toho, že pro závěr, že se nejedná o stejnou práci ani práci stejné hodnoty postačuje, pokud se práce neshodují (nejsou srovnatelné) byť jen v jednom srovnávacím kritériu. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 436/2016, v němž bylo konstatováno, že shodnost dílčích pracovních činností či shodný cíl práce samy o sobě nepostačují pro závěr o stejné práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 odst. 1 zákoníku práce, pokud se práce liší byť jen v jediném ze zákonem stanovených srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce. Nejvyšší soud v uvedené věci dospěl k závěru, že práci žalobce jako ošetřovatele v teletníku nelze považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako práci jím označeného srovnávaného zaměstnance – ošetřovatele býků – a to s ohledem na zjištěnou rozdílnou rizikovost pracovního prostředí (pracovní prostředí ošetřovatele býků bylo rizikovější z hlediska hrozby úrazu). Současně akcentoval, že tento závěr obstojí i tehdy, pokud by uvedené práce vykazovaly shodu (srovnatelnost) ve všech ostatních srovnávacích kritériích uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce.

26. Odvolací soud se neztotožňuje s námitkou žalobce, že soud prvního stupně nesprávně vyložil smysl a účel § 110 zákoníku práce. Tvrzení žalobce, že soud dovodil, že jakákoli odlišnost ve vykonávané práci automaticky vylučuje možnost považovat ji za stejnou práci či práci stejné hodnoty, nelze přisvědčit. Soud prvního stupně nevyvozoval neexistenci srovnatelnosti prací z pouhých formálních či marginálních odlišností. Naopak vycházel ze zásadních rozdílů v jednom nebo více zákonem stanovených srovnávacích kritériích podle § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce. Právě tyto podstatné rozdíly jej vedly k závěru, že práce žalobce a práce označených zaměstnanců nebyly stejnou prací ani prací stejné hodnoty. Takový postup je plně v souladu se zákonným výkladem i ustálenou judikaturou, která vyžaduje, aby srovnání prací bylo založeno na skutečných a relevantních kvalitativních odlišnostech, nikoli na nepodstatných detailech. Nelze rovněž přisvědčit ani námitce žalobce, že „v praxi nelze nalézt zaměstnance vykonávajícího práci naprosto shodnou ve všech ohledech“ a že by proto výklad přijatý soudem činil ochranu před nerovným odměňováním nefunkční. Zákonná úprava nepožaduje absolutní shodu prací – podstatná jsou pouze zákonná srovnávací kritéria. Pokud se práce zaměstnanců odlišují v kritériu, které je z hlediska § 110 zákoníku práce významné, nelze je považovat za stejnou práci či práci stejné hodnoty. Pokud se naopak práce ve všech těchto zákonných kritériích shodují, není nutné, aby byly identické ve všech detailech.

27. Odvolací soud plně souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce a označení zaměstnanci nevykonávali stejnou práci ani práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 odst. 1 zákoníku práce. V řízení zjištěný skutkový stav zcela jednoznačně vypovídá o tom, že žalobce a označení zaměstnanci nevykonávali práci ve stejných ani srovnatelných podmínkách. Rozdíly mezi pracovišti [místo] [adresa] a [místo] [adresa] jsou v tomto ohledu zásadní a nelze souhlasit s žalobcem, že by se jednalo toliko o obecná provozní specifika, která nemají na práci řidičů vliv. Řidiči v [místo] [adresa] obsluhovali celkem pět výměnišť v různých částech rozsáhlého areálu, přičemž si museli sami plánovat pořadí nakládek a vykládek podle pro jednotlivá výměniště platných jízdních řádů a pořadí zastávek tak, aby vše probíhalo plynule. Řidiči proto museli znát i druhy zásilek a režimy manipulace. Toto vše jednoznačně vyžaduje vyšší úroveň organizace práce, orientace a samostatnosti než v případě [místo] [adresa], kde probíhala veškerá manipulace se zásilkami centralizovaně zpravidla na jedné rampě. Správně pak soud prvního stupně poukázal také na skutečnost, že označení zaměstnanci vykonávali v rozhodném období převážnou část jízd – zpravidla s více zastávkami – v intravilánu [adresa], tedy v prostředí s výrazně vyšší hustotou provozu, složitějším dopravním uspořádáním a násobně vyšším rizikem dopravních nehod. Tyto okolnosti se reálně promítaly do výkonu práce řidiče – prodlužovaly dobu jízd, komplikovaly plynulost provozu a současně zvyšovaly psychickou i fyzickou zátěž řidiče. Naproti tomu žalobce uskutečnil v rozhodném období většinu jízd (zpravidla s menším počtem zastávek) v rámci obvodu [adresa] kraje, kde je dopravní zatížení výrazně nižší. Odvolací soud zdůrazňuje, že nemůže obstát argumentace žalobce, podle níž je dopravní náročnost [adresa] právně irelevantní jako „externí faktor“. Pracovní podmínky – mezi něž jednoznačně spadá i dopravní prostředí, v němž je práce vykonávána – jsou zákonným kritériem pro posouzení stejné práce, resp. práce stejné hodnoty.

28. Pokud jde o kritérium rozvržení pracovní doby, pak soud prvního stupně shledal v jejím rozvržení shora popsané odlišnosti. Pokud žalobce v odvolání namítá, že jeho práce byla v tomto kritériu „složitější“ s ohledem na nepravidelně začínající a končící pracovní dobu, pak tím sám fakticky připouští, že se jeho práce v tomto zákonném kritériu od práce označených zaměstnanců odlišovala. Zde lze však především odkázat na soudem prvního stupně pregnantně zjištěné odlišnosti v rozvržení pracovní doby žalobce a jím označených zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO]. Žalobce na rozdíl od nich nevykonával celonoční směny a neodpracoval žádnou nedělní směnu. Konkrétně pak bylo soudem prvního stupně zjištěno, že žalobce provedl 350 jízd zasahujících do práce v noci mezi 22:00 až 4:00 hodinou, zatímco zaměstnanec [jméno FO] provedl takových jízd 709 a zaměstnanec [jméno FO] jich provedl 573, oba tedy mnohem více než žalobce, což je nutno při posuzování stejné práce či práce stejné hodnoty vzít v potaz, neboť práce v noci je prací v náročnějším pracovním režimu a vykazuje tak odlišnosti při porovnání s prací vykonávanou v denním režimu.

29. Odvolací soud nesdílí závěr soudu prvního stupně týkající se rozdílné délky praxe žalobce a označeného zaměstnance [jméno FO]. V projednávané věci stojí proti sobě žalobce s 29letou praxí a zaměstnanec [jméno FO] s 37letou praxí. Po určité době praxe již zaměstnanec zpravidla nenabývá zásadně nové dovednosti, protože klíčové profesní zkušenosti má osvojeny, vzhledem k robustní délce praxe obou (již velmi zkušených) zaměstnanců jde o takovou situaci. Tato nesprávná úvaha soudu prvního stupně však neovlivnila věcnou správnost napadeného rozsudku.

30. Se zřetelem k výše uvedenému odvolací soud uzavírá, že práce označených zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO] nebyla s prací žalobce srovnatelná, a to vzhledem k rozdílnosti hned několika srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce. Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalobce a označení zaměstnanci měly sjednaný shodný druh práce, stejnou typovou pozici a tarifní stupeň, neboť tím ještě není řečeno, že jejich práce je stejná, resp. má stejnou hodnotu, podle uvedených zákonných kritérií. V řízení zjištěný skutkový stav byl tedy odlišný od verze žalobce, přičemž při nesplnění hypotézy normy § 110 odst. 1 zákoníku práce nemohl být žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody založený na tvrzeném porušení této normy shledán opodstatněným.

31. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že mu jsou z úřední činnosti známa také opačná rozhodnutí senátu 62 Co Městského soudu v Praze ve skutkově obdobných věcech (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 62 Co 202/2025, 62 Co 203/2025, 62 Co 248/2025 a další). S právními závěry tam uvedenými se však odvolací soud neztotožňuje (viz argumentace shora) a naopak poukazuje na pravomocná rozhodnutí ve věcech sp. zn. 30 Co 43/2025, 30 Co 204/2025, 30 Co 188/2025, 30 Co 224/2025, 30 Co 223/2025 či 30 Co 359/2025, v nichž byl opakovaně vysloven právní závěr zastávaný odvolacím soudem.

32. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá § 142 odst. 1 o. s. ř.

33. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšné žalované. Náklady žalované v odvolacím řízení činí celkem 450 Kč a sestávají z paušální náhrady hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (účast na jednání odvolacího soudu) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb. Odvolací soud ve shodě s argumentací obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025 sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, na níž lze pro stručnost odkázat, neaplikoval § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (podzákonný právní předpis) pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a vzniklou mezeru v právu vyplnil analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Nezastoupenému účastníku tak byla přiznána náhrada hotových výdajů ve srovnatelné výši, která by náležela účastníku zastoupenému advokátem. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.