o zaplacení 18.835,82 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 18.835,82 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 29. 11. 2023 do zaplacení (výrok I.) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3.000 Kč (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce po jejím částečném zpětvzetí a následném rozšíření, domáhal zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v období od října 2020 do srpna 2021 nerovným odměňováním ze strany žalované. Žalobce tvrdil, že pracoval u žalované jako řidič v rámci [místo] [adresa], přičemž základní tarifní hrubá měsíční mzda mu byla určena mzdovým výměrem ze dne 18. 3. 2020 ve výši [částka], resp. mzdovým výměrem ze dne ze dne 17. 3. 2021 ve výši [částka]. Srovnatelní zaměstnanci žalované [jméno FO] a [jméno FO], na stejné typové pozici a ve stejném tarifním stupni, avšak s místem výkonu v [místo] [adresa], přitom pobírali základní tarifní mzdu vyšší – zaměstnanec [jméno FO] [částka] Kč, resp. [částka] a zaměstnanec [jméno FO] [částka], resp. [částka]. Podle žalobce tento rozdílný přístup k zaměstnancům v rámci odměňování není v souladu se zákoníkem práce a v něm vyjádřenou zásadou rovného zacházení a rovného odměňování. Proto uplatnil nárok na náhradu škody, kterou vyčíslil jako rozdíl mezi základní tarifní hrubou měsíční mzdou, jíž dosáhl, a mzdou srovnatelného zaměstnance v [adresa], a to za každý jednotlivý měsíc po zohlednění skutečně odpracované doby, přičemž tento rozdíl následně snížil o 26 %, odpovídajících dani z příjmů fyzických osob a odvodům na zdravotní a sociální pojištění – celkem tak za žalované období požadoval částku 18.835,82 Kč s příslušenstvím. Pokud jde o následnou argumentaci žalované týkající se údajných rozdílů v kritériích předvídaných v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, pro které podle jejího názoru nelze práci žalobce a označených zaměstnanců považovat za srovnatelnou ve smyslu § 110 zákoníku práce, pak žalobce ve svých vyjádřeních zdůraznil, že se jedná pouze o účelové tvrzení, jímž se žalovaná snaží zastřít nerovné odměňování svých zaměstnanců s ohledem na místo výkonu práce. Tato kritéria totiž žalovaná ve skutečnosti při tvorbě ani uplatňování systému odměňování nezohledňovala a nyní je pouze zpětně a selektivně aplikuje ve svůj prospěch.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Uvedla, že mzdu žalobce stanovila v souladu s právními předpisy a svými vnitřními předpisy, přičemž do výše mzdy se promítají předpoklady a požadavky na výkon práce, podmínky jednotlivých pracovišť, složitost, odpovědnost a namáhavost práce, a to i tehdy, jedná‑li se o zaměstnance na stejných typových pozicích. Žalobcem označení zaměstnanci tedy neměli oproti žalobci vyšší mzdu proto, že pracovali na území [adresa], ale proto, že nevykonávali stejnou práci ani práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 zákoníku práce. Práce žalobce se podle žalované od práce označených zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO] výrazně lišila, a to zejména z hlediska pracovních podmínek, náročnosti a složitosti práce i míry stresové zátěže. Práce v [místo] [adresa], kde působili označení zaměstnanci, zahrnovala složitější logistiku, větší počet výměnišť v rozsáhlém areálu a s tím související zvýšenou namáhavost práce řidiče, jakož i vyšší míru odpovědnosti při manipulaci s různými druhy zásilek. Naproti tomu v [místo] [adresa], kde pracoval žalobce, byla nakládka a vykládka centralizována a s ohledem na menší rozlohu tohoto pracoviště zde byla fyzická náročnost a míra odpovědnosti řidiče nižší. Práce obou označených [adresa] zaměstnanců byla podle žalované náročnější také z toho důvodu, že tito jezdili převážně v hlavní přepravní síti, tj. krátké trasy po velkoměstě, s větším počtem zastávek a úkonů, zatímco žalobce vykonával zpravidla delší jízdy v rámci oblastní přepravní sítě, s menším počtem zastavení a nižší frekvencí nakládek a vykládek. Oba označení řidiči byli navíc v [adresa] vystaveni vyšší dopravní zátěži, častým změnám dopravní situace a vyšší míře nehodovosti, což podle žalované také zvyšuje náročnost práce. U zaměstnance [jméno FO] žalovaná dále poukázala na jeho výrazně delší praxi a s ní související zkušenosti, a u zaměstnance [jméno FO] pak akcentovala jeho vyšší intenzitu práce a pracovní výkonnost. S ohledem na uvedené rozdíly má žalovaná za to, že označené zaměstnance nelze považovat za srovnatelné se žalobcem, neboť rozdílnost práce – byť jen v jediném z uvedených kritérií – vylučuje srovnatelnost zaměstnanců, a tím i existenci nároku na náhradu škody podle § 265 odst. 2 zákoníku práce.

4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vyšel ze zjištění, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 1. 11. 2012 do 31. 8. 2021; v rozhodném období pracoval na pozici řidič, typová pozice [Označení], tarifní stupeň [číslo], s místem výkonu práce [místo] [adresa] – [Typ] kurzy; pracoval v nerovnoměrně rozvržené pracovní době, v ranních, odpoledních i nočních směnách, občas pracoval v sobotu a neděli; výše jeho základní tarifní mzdy činila od října 2020 do března 2021 [částka] Kč a od dubna 2021 do srpna 2021 [částka] Kč; služební jízdy provozoval jak v rámci [adresa] kraje, tak i dálkové jízdy nad 100 km mezi kraji, jednalo se o jízdy se 3 až 6 zastávkami na trase; v rozhodném období provedl 2.117 jízd v rámci obvodu [adresa], z toho 924 jízd přímo v [adresa] a dále provedl 83 jízd do [adresa]. Zaměstnanci [jméno FO] (u žalované zaměstnán od roku 1983) a [jméno FO] (u žalované zaměstnán od roku 2012) byli v rozhodném období rovněž zařazeni na pozici řidič, typová pozice [Označení], tarifní stupeň [číslo], avšak na pracovišti [místo] [adresa]; v rozhodném období pobíral zaměstnanec [jméno FO] základní mzdu ve výši [částka], resp. [částka] a zaměstnanec [jméno FO] základní mzdu ve výši [částka], resp. [částka]; oba pracovali v nerovnoměrně rozvržené pracovní době, v ranních, odpoledních i nočních směnách od pondělí do pátku, občas pracovali v sobotu nebo neděli; oba prováděli jízdy zejména v intravilánu [adresa] (zaměstnanec [jméno FO] jezdil i mimo [adresa], např. [adresa], [adresa], [adresa], [adresa], avšak denně opakovaně zajížděl na [místo] [adresa] a dále na detašované pracoviště v [adresa]), jednalo se o jízdy s krátkými přejezdy a častějšími zastávkami (zaměstnanec [jméno FO] prováděl jízdy se 3 až 9 zastávkami na trase, zaměstnanec [jméno FO] s 10 až 20 zastávkami na trase), dlouhé trasy nad 100 km prováděli oba zcela výjimečně (v rozhodném období jízd nad 100 km vykonal zaměstnanec [jméno FO] cca 10 a zaměstnanec [jméno FO] cca 15); zaměstnanec [jméno FO] v rozhodném období provedl celkem 2.922 jízd, z toho 2731 jízd v intravilánu [adresa]. Pokud jde o [místo] („[místo]“), ve kterých v rozhodném období pracovali žalobce a označení zaměstnanci, pak práce v [místo] [adresa] s ohledem na jeho rozlohu a větší počet výměnišť, na kterých musel řidič v rámci areálu zastavovat ([adresa], [adresa] [místo], [adresa], [adresa]), vyžadovala, aby řidič nejen přistavil vůz k rampě, ale také samostatně organizoval nakládku i vykládku podle jízdního řádu pro to které výměniště, efektivně plánoval pořadí zastávek, odpovídal za správné uložení a předávání zásilek dle přepravních dokladů a dodržoval stanovené postupy a bezpečnostní pravidla; oproti tomu v [místo] [adresa] bylo toliko jedno výměniště, kde se nakládá a vykládá hromadně na jedné rampě. Dále měl soud prvního stupně za zjištěné, že v roce 2020 došlo v [adresa] k celkem 16.905 nehodám, zatímco v okrese [adresa] k 1.292 nehodám.

5. Na jednání soudu dne 18. 7. 2025 žalovaná dále vznesla námitku promlčení ohledně částek, o něž žalobce žalobu rozšířil v lednu 2025 (viz usnesení o připuštění změny žaloby ze dne 14. 2. 2025, č. j. [spisová značka]). Soudem prvního stupně byla v tomto směru poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby tvrdila rozhodné skutečnosti ohledně toho, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku škody a o tom, vůči komu mu škoda vznikla (tedy kdy začala běžet promlčecí lhůta), a aby k těmto tvrzením zároveň označila důkazy. V reakci na uvedené poučení žalovaná setrvala na svém tvrzení, že počátek běhu promlčecí lhůty vychází vždy ode dne výplaty, respektive splatnosti mzdy v každém jednotlivém měsíci, tj. od posledního dne následujícího měsíce, kdy měla být předmětná mzda vyplacena, přičemž k tomuto tvrzení podle ní není třeba označovat důkazy.

6. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“) a zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále „zákoník práce“). Předně konstatoval, že námitka promlčení části nároku vznesená žalovanou není důvodná, neboť žalovaná – i přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. – v řízení řádně netvrdila, natož aby prokázala, kdy se žalobce ve smyslu § 620 odst. 1 o. z. skutečně dozvěděl o vzniku škody (osoba případného škůdce, tedy zaměstnavatel, mu byla známá), a tedy od kdy počala běžet promlčecí lhůta. Následně se zabýval tím, zda práce vykonávaná žalobcem byla ve smyslu § 110 zákoníku práce stejnou prací nebo prací stejné hodnoty jako práce vykonávaná označenými zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO], pročež dospěl k závěru, že tomu tak není. V této souvislosti zdůraznil, že nelze vycházet pouze z toho, že žalobce a označení zaměstnanci byli zařazeni do stejné typové pozice a stejného tarifního stupně, ale je nezbytné zjišťovat skutečnou náplň jejich práce, jejich pracovní výkonnost související s namáhavostí, složitostí a odpovědností práce, jakož i jejich pracovní podmínky. Přitom postačuje, aby se práce srovnávaných zaměstnanců lišily byť jen v jednom ze srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, aby se o stejnou práci ani práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 odst. 1 zákoníku práce nejednalo.

7. Podle soudu prvního stupně nebyla práce žalobce s prací označených zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO] srovnatelná s ohledem na hned několik zásadních odlišností v kritériích předvídaných v § 110 zákoníku práce – náplň práce s ohledem na charakter jízd, pracovní prostředí a pracovní podmínky, a dále také délka praxe. Prvostupňový soud poukázal na to, že oba označení zaměstnanci vykonávali práci na pracovišti [místo] [adresa], které je specifické svým uspořádáním. Nakládka a vykládka zde probíhala na několika výměništích nacházejících se v rámci více budov rozsáhlého areálu, a řidiči proto museli přesně znát, kde mají jaké přepravované zásilky naložit a vyložit, a organizovat tuto činnost podle jízdních řádů platných pro jednotlivá výměniště tak, aby bylo zajištěno účelné naložení a vyložení zásilek. Práce na uvedeném pracovišti tak byla podle soudu prvního stupně objektivně náročnější, neboť vyžadovala vyšší úroveň organizace práce, orientace a samostatnosti než práce žalobce na pracovišti [místo] [adresa], kde nakládka a vykládka probíhala v rámci jediné budovy na jediné rampě, což znamenalo přehlednější organizaci práce a nižší nároky na plánování. Oba označení zaměstnanci navíc vykonávali jízdy s kratšími přejezdy a s větším počtem zastávek, což bylo spojeno s častější manipulací s přepravovanými zásilkami. Práce označených zaměstnanců tak byla podle soudu prvního stupně i z tohoto důvodu fyzicky náročnější než práce žalobce, který prováděl jízdy jak s kratšími, tak s delšími přejezdy (dálkové jízdy nad 100 km) a s menším počtem zastávek, a tedy i menší frekvencí manipulace se zásilkami. Označení zaměstnanci nadto krátké přejezdy s více zastávkami vykonávali zejména v intravilánu [adresa], zatímco žalobce vykonával jízdy převážně v menším městě či v rámci [adresa] kraje mezi městy. Jízda s velkým vozidlem v [adresa] je přitom podle soudu prvního stupně s ohledem na hustý provoz, časté uzavírky a další nahodilé situace náročnější i po psychické stránce, neboť v takovémto prostředí hrozí řidiči větší riziko nepředvídatelných situací vyžadujících rychlou reakci, s čímž je spojena i rychleji nastupující únava a také vyšší riziko dopravních nehod, což práci činí rizikovější. V případě zaměstnance [jméno FO] soud prvního stupně rovněž poukázal na jeho výrazně delší praxi (37 let oproti žalobcovým 8 letům praxe), která je podle něj sama o sobě legitimním důvodem pro odlišné odměňování, neboť zkušenější zaměstnanec vykonává práci rychleji, efektivněji a vzhledem ke svým znalostem a zkušenostem přináší zaměstnavateli vyšší hodnotu práce.

8. Pokud jde o v řízení zmiňované rozvržení pracovní doby žalobce a označených zaměstnanců, pak soud prvního stupně konstatoval, že všichni tři pracovali v nerovnoměrně rozvržené pracovní době, a to v ranních, odpoledních i nočních směnách od pondělí do pátku; občas vykonávali práci také v sobotu nebo v neděli. V tomto kritériu tedy byla jejich práce srovnatelná, avšak – jak bylo uvedeno výše – lišila se v jiných kritériích.

9. S ohledem na uvedené soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že nebyla naplněna podmínka výkonu práce stejné hodnoty, nelze dovodit porušení zásady rovného zacházení podle § 110 zákoníku práce. Z tohoto důvodu nejsou splněny ani předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle § 265 zákoníku práce, neboť nedošlo k porušení právní povinnosti. Žalobu proto v plném rozsahu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšné žalované.

10. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání podle § 205 odst. 2 písm. g) a e) o. s. ř. Předně zopakoval, že žalovaná sice rozdílnost v odměňování žalobce a označených zaměstnanců odůvodňuje rozdíly v kritériích předvídaných § 110 zákoníku práce, avšak podle žalobce se jedná pouze o účelovou argumentaci, která má navodit dojem, že je její mzdový systém nastaven spravedlivě a nediskriminačně. Tato kritéria totiž žalovaná ve skutečnosti při tvorbě ani realizaci systému odměňování vůbec nezohledňuje, nýbrž je nyní pouze zpětně a selektivně aplikuje ve svůj prospěch. Pokud jde o samotné napadené rozhodnutí, pak žalobce namítl, že soud prvního stupně nesprávně vyložil smysl a účel § 110 zákoníku práce, když dovodil, že jakákoli nesrovnatelnost práce – dokonce i ta spočívající v tom, že žalobce vykonával práci složitější – automaticky znamená jeho neúspěch ve věci. Takový výklad je podle žalobce contra legem, popírá zásadu rovného a spravedlivého odměňování a fakticky znemožňuje zaměstnancům domáhat se ochrany před nerovným odměňováním, neboť v praxi nelze nalézt zaměstnance vykonávajícího práci naprosto shodnou ve všech ohledech. Ve svém důsledku tak soudem prvního stupně učiněný výklad posiluje libovůli zaměstnavatele namísto ochrany zaměstnance, ačkoli pravým smyslem a účelem § 110 zákoníku práce není trestání zaměstnanců za nepatrné rozdíly v práci, ale naopak omezení libovůle zaměstnavatele při odměňování srovnatelných zaměstnanců a ochrana jejich práv. Na podporu této své argumentace žalobce odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2025 č. j. 62 Co 202/2025-124, ve kterém soud ve skutkově obdobné věci (řidič žalované pracující v [místo] [adresa]) akcentoval, že není možné, aby každá odlišnost v práci žalobce a srovnatelných zaměstnanců znamenala jeho neúspěch, a současně uvedl, že práce řidičů v [místo] [adresa] a [místo] [adresa], jakož i v jiných [místo] ve velkých městech, je prakticky totožná a ze skutečnosti, že žalobce pracoval v jiném velkém městě, nelze vyvozovat, že jeho práce byla prací jinou.

11. Dále žalobce v odvolání uvedl, že soud prvního stupně nesprávně posoudil kritérium náročnosti rozvržení pracovní doby, když v tomto ohledu nebyla práce označených zaměstnanců stejná jako jeho práce – jeho práce byla v tomto ohledu podstatně složitější. V této souvislosti zdůraznil, že jeho pracovní doba byla výrazně nestabilní a nepravidelná, s denně se měnícími začátky a konci směn a s častou prací v noci, což nutně představovalo vyšší fyzickou a zejména psychickou zátěž (žil v neustálé nepohodě, narušení biologického rytmu a nemožnosti nastavit vyvážený a zdravý spánkový režim), než jakou přinášely stabilní a předvídatelné směny označených zaměstnanců. Žalobce rovněž nesouhlasil se soudem prvního stupně stran posouzení vlivu délky praxe na odlišné odměňování, kdy zdůraznil, že tato nemá relevantní vztah k práci, kterou vykonával, a její zohledňování při odměňování proto není legitimní. Podle něj si nelze představit situaci, kdy by osoba na stejné pracovní pozici vykonávala práci kvalitněji či efektivněji jen v důsledku delší praxe, a navíc po určité době se schopnosti významné pro výkon této práce dále podstatně nezvyšují. Žalovaná navíc kritérium délky praxe ve skutečnosti v praxi neuplatňovala, a proto zde není žádný pádný důvod k tomu, aby toto kritérium bylo shledáno relevantním pro posouzení nároku žalobce v porovnání s označenými zaměstnanci. Konečně žalobce odmítl závěr soudu prvního stupně, že by práce označených zaměstnanců byla náročnější než jeho práce. Pokud soud v tomto směru argumentoval typem prováděných jízd, pak podle žalobce nesprávně zaměnil běžnou variabilitu náplně v rámci téže práce za kritéria určující odlišnou hodnotu práce. Současně mylně přisoudil význam počtu zastávek, který není zákonným kritériem hodnoty práce, a v řízení nebylo prokázáno, že by měl dopad na složitost, odpovědnost, namáhavost, výkon či výsledky práce, ani že by jej žalovaná při odměňování reálně zohledňovala. Nesprávné je podle žalobce i hodnocení odlišností jednotlivých pracovišť, neboť rozdíly mezi areály [místo] [adresa] a [místo] [adresa] představují pouze obecná provozní specifika; soud navíc opomněl, že [adresa] specializovaná výměniště mohou práci naopak zjednodušovat oproti organizaci heterogenního nákladu na jediné rampě mimo [adresa]. Pokud pak soud poukázal na vyšší nehodovost či hustotu provozu v [adresa], žalobce zdůraznil, že jde o externí faktory, které samy o sobě o hodnotě práce konkrétního řidiče nic nevypovídají.

12. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Žalovaná se k podanému odvolání písemně nevyjádřila. Na jednání odvolacího soudu pak uvedla, že s napadeným rozsudkem souhlasí a navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a jí přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

14. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo postupem dle § 212 a § 212a o. s. ř., pročež dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

15. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav poté, co v souladu s § 132 o. s. ř. provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, přičemž hodnocení důkazů též v odůvodnění rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil. Zjištěný skutkový stav pak též správně posoudil po právní stránce a napadený rozsudek velmi důkladně a přesvědčivě odůvodnil. Odvolací soud uzavírá, že nemá, co by rozsudku soudu prvního stupně vytkl, s jeho skutkovými i právními závěry se plně ztotožňuje a v podrobnostech na ně proto odkazuje.

16. Podle § 16 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.

17. Podle § 109 odst. 1 zákoníku práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Podle odstavce 4 téhož ustanovení mzda a plat se poskytují podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků.

18. Podle § 110 odst. 1 zákoníku práce za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Podle odstavce 2 téhož ustanovení stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Podle odstavce 3 téhož ustanovení složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce. Podle odstavce 4 téhož ustanovení pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí. Pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality (odst. 5).

19. Podle ustálené rozhodovací praxe soudů je pro posouzení otázky, zda zaměstnavatel při odměňování svých zaměstnanců za práci zajistil rovné zacházení se všemi zaměstnanci (zásadu rovného odměňování) ve smyslu § 16 odst. 1 a § 110 zákoníku práce, je vždy třeba posuzovat zaměstnance nacházející se ve stejném či srovnatelném postavení či situaci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024 sp. zn. 21 Cdo 2392/2023 a tam citovaná rozhodnutí). Výše případné škody způsobené porušením zásady rovného odměňování se určuje jako rozdíl mezi mzdou zaměstnance, kterému byla v rozporu se zásadou rovného zacházení stanovena vyšší mzda než postiženému zaměstnanci, který vykonává stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, a mzdou postiženého zaměstnance (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Nárok zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného odměňování uplatňovaný v občanském soudním řízení má přitom soukromoprávní povahu. Účelem tohoto řízení je tak zjištění, zda tento nárok – ve shora uvedeném smyslu – vznikl, nikoliv přezkum spravedlnosti a transparentnosti systému odměňování u toho kterého žalovaného zaměstnavatele. Poukazuje-li tak žalobce v odvolání na to, že žalovaná ve skutečnosti rozdíly v kritériích, jimiž ospravedlňuje vyšší mzdu označených zaměstnanců v porovnání s žalobcem při tvorbě a realizaci systému odměňování svých zaměstnanců vůbec nezohledňovala, nemá tato jeho argumentace pro posouzení důvodnosti jeho nároku význam. V projednávané věci je zásadní, zda došlo k takovému porušení § 110 zákoníku práce ze strany žalované, které by způsobilo žalobci škodu spočívající v nižším odměňování oproti jiným zaměstnancům žalované vykonávající stejnou práci či práci stejné hodnoty – bez ohledu na to, jakým způsobem žalovaná svůj systém odměňování zaměstnanců nastavila či zda a jak jej v praxi uplatňovala. Na tomto místě tedy odvolací soud konstatuje, že není správný argument žalobce, že by odlišná délka praxe či další žalovanou uváděné okolnosti mohly být relevantním kritériem pro rozdílné odměňování pouze tehdy, pokud by bylo v řízení prokázáno, že žalovaná tato diferenciační kritéria v praxi skutečně uplatňovala.

20. Judikatura Nejvyššího soudu ke shora citovaným ustanovením § 16, § 109 a § 110 zákoníku práce již mj. vysvětlila, že je věcí dispoziční volnosti postiženého zaměstnance, se kterým zaměstnancem (či se kterým z více zaměstnanců) pobírajícím vyšší mzdu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty se bude „poměřovat“ a jakou výši náhrady škody po zaměstnavateli v těchto mezích uplatní. Uplatnění nároku zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného zacházení nijak nebrání, pokud by další zaměstnanci téhož zaměstnavatele za práci stejnou či stejné hodnoty pobírali mzdy ještě nižší než žalující zaměstnanec (k obojímu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Pokud nicméně v řízení vyjde najevo, že tvrzeně postižený zaměstnanec se „poměřuje“ s někým, kdo není zaměstnancem vykonávajícím stejnou práci či práci stejné hodnoty, vede to bez dalšího k zamítnutí žaloby (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, či ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 436/2016, a obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 672/22).

21. Prací stejnou či stejné hodnoty je práce shodující se (srovnatelná) z hlediska všech komparačních kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, jinak o stejnou práci, resp. práci stejné hodnoty nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3628/2018, či jeho rozsudek ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 627/2021). Naproti tomu z hlediska zásady rovného odměňování nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec vykonává práci (k tomu srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. 30 Co 8/2018-193, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020 sp. zn. 21 Cdo 3955/2018).

22. Žalobce v řízení jako zaměstnanec žalované uvedl, že byl postižen nerovným zacházením v oblasti odměňování, avšak netvrdil, že by se tak stalo z důvodu diskriminace ve smyslu nerovného zacházení v návaznosti na některý ze zakázaných diskriminačních důvodů ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminačního zákona, resp. § 133a o. s. ř. Za této situaci bylo v řízení na žalobci, aby označil zaměstnance vykonávající stejnou práci či práci stejné hodnoty, kteří by za ni pobírali vyšší mzdu. Žalobce v intencích tohoto principu postupoval a jako srovnatelné označil zaměstnance [jméno FO] a [jméno FO]. Soud prvního stupně se poté zcela správně zabýval otázkou, zda práce žalobce a uvedených zaměstnanců – byť všichni tři vykonávali práci „řidiče“, měli shodný cíl práce a vykonávali shodné dílčí činnosti (řízení nákladních vozidel, nakládka/vykládka zásilek, manipulace s bezpečnostními boxy, dodržování jízdních řádů apod.) – ve skutečnosti představovala stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 odst. 1 zákoníku práce. V souladu se smyslem a účelem tohoto ustanovení soud prvního stupně posoudil uvedené práce podle srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, přičemž správně vycházel z toho, že pro závěr, že se nejedná o stejnou práci ani práci stejné hodnoty postačuje, pokud se práce neshodují (nejsou srovnatelné) byť jen v jednom srovnávacím kritériu. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 436/2016, v němž bylo konstatováno, že shodnost dílčích pracovních činností či shodný cíl práce samy o sobě nepostačují pro závěr o stejné práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 odst. 1 zákoníku práce, pokud se práce liší byť jen v jediném ze zákonem stanovených srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce. Nejvyšší soud v uvedené věci dospěl k závěru, že práci žalobce jako ošetřovatele v teletníku nelze považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako práci jím označeného srovnávaného zaměstnance – ošetřovatele býků – a to s ohledem na zjištěnou rozdílnou rizikovost pracovního prostředí (pracovní prostředí ošetřovatele býků bylo rizikovější z hlediska hrozby úrazu). Současně akcentoval, že tento závěr obstojí i tehdy, pokud by uvedené práce vykazovaly shodu (srovnatelnost) ve všech ostatních srovnávacích kritériích uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce.

23. Odvolací soud se neztotožňuje s námitkou žalobce, že soud prvního stupně nesprávně vyložil smysl a účel § 110 zákoníku práce. Tvrzení žalobce, že soud dovodil, že jakákoli odlišnost ve vykonávané práci automaticky vylučuje možnost považovat ji za stejnou práci či práci stejné hodnoty, nelze přisvědčit. Soud prvního stupně nevyvozoval neexistenci srovnatelnosti prací z pouhých formálních či marginálních odlišností. Naopak vycházel ze zásadních rozdílů v jednom nebo více zákonem stanovených srovnávacích kritériích podle § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce. Právě tyto podstatné rozdíly jej vedly k závěru, že práce žalobce a práce označených zaměstnanců nebyly stejnou prací ani prací stejné hodnoty. Takový postup je plně v souladu se zákonným výkladem i ustálenou judikaturou, která vyžaduje, aby srovnání prací bylo založeno na skutečných a relevantních kvalitativních odlišnostech, nikoli na nepodstatných detailech. Nelze rovněž přisvědčit ani námitce žalobce, že „v praxi nelze nalézt zaměstnance vykonávajícího práci naprosto shodnou ve všech ohledech“ a že by proto výklad přijatý soudem činil ochranu před nerovným odměňováním nefunkční. Zákonná úprava nepožaduje absolutní shodu prací – podstatná jsou pouze zákonná srovnávací kritéria. Pokud se práce zaměstnanců odlišují v kritériu, které je z hlediska § 110 zákoníku práce významné, nelze je považovat za stejnou práci či práci stejné hodnoty. Pokud se naopak práce ve všech těchto zákonných kritériích shodují, není nutné, aby byly identické ve všech detailech.

24. Odvolací soud plně souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce a označení zaměstnanci nevykonávali stejnou práci ani práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 odst. 1 zákoníku práce. V řízení zjištěný skutkový stav zcela jednoznačně vypovídá o tom, že žalobce a označení zaměstnanci nevykonávali práci ve stejných ani srovnatelných podmínkách. Rozdíly mezi pracovišti [místo] [adresa] a [místo] [adresa] jsou v tomto ohledu zcela zásadní a nelze souhlasit s žalobcem, že by se jednalo toliko o obecná provozní specifika, která nemají na práci řidičů vliv. Řidiči v [místo] [adresa] obsluhovali celkem pět výměnišť v různých částech rozsáhlého areálu, přičemž si museli sami plánovat pořadí nakládek a vykládek podle pro jednotlivá výměniště platných jízdních řádů a pořadí zastávek tak, aby vše probíhalo plynule. Řidiči proto museli znát i druhy zásilek a režimy manipulace. Toto vše jednoznačně vyžaduje vyšší úroveň organizace práce, orientace a samostatnosti než v případě [místo] [adresa], kde probíhala veškerá manipulace se zásilkami – byť heterogenními, jak namítá žalobce – centralizovaně na jednom místě (jeden areál s jednou rampou). Správně pak soud prvního stupně poukázal také na skutečnost, že označení zaměstnanci vykonávali v rozhodném období převážnou část jízd – zpravidla s více zastávkami – v intravilánu [adresa], tedy v prostředí s výrazně vyšší hustotou provozu, složitějším dopravním uspořádáním a násobně vyšším rizikem dopravních nehod. Tyto okolnosti se reálně promítaly do výkonu práce řidiče – prodlužovaly dobu jízd, komplikovaly plynulost provozu a současně zvyšovaly psychickou i fyzickou zátěž řidiče. Naproti tomu žalobce vykonal v rozhodném období jen zcela zanedbatelný počet jízd ve velkoměstském dopravním prostředí; většinu jízd – zpravidla s menším počtem zastávek – uskutečnil v rámci obvodu [adresa], kde je dopravní zatížení výrazně nižší. Odvolací soud zdůrazňuje, že nemůže obstát argumentace žalobce, podle níž je dopravní náročnost [adresa] právně irelevantní jako „externí faktor“. Pracovní podmínky – mezi něž jednoznačně spadá i dopravní prostředí, v němž je práce vykonávána – jsou zákonným kritériem pro posouzení stejné práce, resp. práce stejné hodnoty. Dále soud prvního stupně zcela správně poukázal také na rozdílnou délku praxe žalobce a označeného zaměstnance [jméno FO]. Délka praxe je dalším ze zákonem předpokládaných srovnávacích kritérií a obecně vychází z premisy, že delší praxe bývá spojena s vyšší mírou zkušenosti, která se zpravidla promítá do kvality výkonu práce. Současně nelze přehlédnout, že s delší praxí bývá spojena také dlouhodobě prokázaná loajalita a spolehlivost zaměstnance, což rovněž obvykle přispívá ke stabilitě a kvalitě jeho pracovního výkonu. Lze sice přisvědčit žalobci, že po určité době praxe již zaměstnanec zpravidla nenabývá zásadně nové dovednosti, protože klíčové profesní zkušenosti má osvojeny, nicméně o takový případ zde nejde. V projednávané věci stojí proti sobě žalobce s osmiletou praxí (stejně jako označený zaměstnanec [jméno FO]) a zaměstnanec [jméno FO] s téměř čtyřicetiletou praxí. S ohledem na tuto mimořádně výraznou disproporci je logické předpokládat, že uvedený rozdíl v délce praxe se promítl i do kvality, stability a spolehlivosti jejich pracovního výkonu. Za těchto okolností žalobce a označený zaměstnanec [jméno FO] v rozhodném období nebyli srovnatelní; stejně tak nebyl srovnatelný ani zaměstnanec [jméno FO] se zaměstnancem [jméno FO].

25. Odvolací soud má navíc v případě zaměstnance [jméno FO] za to, že oproti žalobci byla rozdílná také jeho pracovní výkonnost, neboť v rozhodném období vykonal celkem 2.922 jízd, zatímco žalobce pouze 2.117 jízd, a současně měl zaměstnanec [jméno FO] denně několikanásobně více zastávek spojených s nakládkou a vykládkou než žalobce, přičemž jejich organizaci a pořadí si musel i sám důkladně naplánovat (viz výše), což je nutně spojeno i s vyšší fyzickou i organizační náročností.

26. Pokud jde o kritérium rozvržení pracovní doby, pak soud prvního stupně konstatoval, že v tomto se práce všech tří zaměstnanců nelišila. Nicméně pokud žalobce v odvolání namítá, že jeho práce byla v tomto kritériu „složitější“, pak tím sám fakticky připouští, že se jeho práce v tomto zákonném kritériu od práce označených zaměstnanců odlišovala.

27. Se zřetelem k výše uvedenému odvolací soud uzavírá, že práce označených zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO] nebyla s prací žalobce srovnatelná, a to vzhledem k rozdílnosti hned několika srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce. Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalobce a označení zaměstnanci měly sjednaný shodný druh práce, stejnou typovou pozici a tarifní stupeň, neboť tím ještě není řečeno, že jejich práce je stejná, resp. má stejnou hodnotu, podle uvedených zákonných kritérií. V řízení zjištěný skutkový stav byl tedy odlišný od verze žalobce, přičemž při nesplnění hypotézy normy § 110 odst. 1 zákoníku práce nemohl být žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody založený na tvrzeném porušení této normy shledán opodstatněným.

28. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že mu jsou z úřední činnosti známa také opačná rozhodnutí senátu 62 Co Městského soudu v Praze ve skutkově obdobných věcech (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 62 Co 202/2025, 62 Co 203/2025, 62 Co 248/2025 a další). S právními závěry tam uvedenými se však odvolací soud neztotožňuje (viz argumentace shora) a naopak poukazuje na pravomocná rozhodnutí ve věcech sp. zn. 30 Co 43/2025, 30 Co 204/2025, 30 Co 188/2025, 30 Co 224/2025, 30 Co 223/2025 či 30 Co 359/2025, v nichž byl opakovaně vysloven právní závěr zastávaný odvolacím soudem.

29. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá § 142 odst. 1 o. s. ř.

30. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšné žalované. Náklady žalované v odvolacím řízení činí celkem 450 Kč a sestávají z paušální náhrady hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (účast na jednání odvolacího soudu) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb. Odvolací soud ve shodě s argumentací obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025 sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, na níž lze pro stručnost odkázat, neaplikoval § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (podzákonný právní předpis) pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a vzniklou mezeru v právu vyplnil analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Nezastoupenému účastníku tak byla přiznána náhrada hotových výdajů ve srovnatelné výši, která by náležela účastníku zastoupenému advokátem. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.