o zaplacení 36.526,57 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 36.526,57 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 29. 11. 2023 do zaplacení (výrok I.) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody, jež mu měla vzniknout v období od října 2020 do července 2022 nerovným odměňováním ze strany žalované. Žalobce tvrdil, že pracoval u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 2018 jako řidič v rámci [místo] [adresa], přičemž základní tarifní hrubá měsíční mzda mu byla od října 2020 do března 2021 určena ve výši [částka], resp. mzdovým výměrem ze dne ze dne 17. 3. 2021 od dubna 2021 ve výši [částka]. Srovnatelní zaměstnanci žalované [jméno FO] a [jméno FO], na stejné typové pozici a ve stejném tarifním stupni, avšak s místem výkonu v [místo] [adresa], přitom pobírali základní tarifní mzdu vyšší – zaměstnanec [jméno FO] [částka] Kč, resp. [částka] a zaměstnanec [jméno FO] [částka], resp. [částka]. Podle žalobce tento rozdílný přístup k zaměstnancům v rámci odměňování není v souladu se zákoníkem práce a v něm vyjádřenou zásadou rovného zacházení a rovného odměňování. Žalovaná při stanovování tarifní mzdy zaměstnanců nepřípustně zohledňovala sociálněekonomické podmínky v místě výkonu práce, systém odměňování nebyl transparentní a umožňoval libovůli zaměstnavatele. Žalobce proto uplatnil nárok na náhradu škody, kterou vyčíslil jako rozdíl mezi základní tarifní hrubou měsíční mzdou, jíž dosáhl, a mzdou srovnatelného zaměstnance v [adresa], a to za každý jednotlivý měsíc po zohlednění skutečně odpracované doby, přičemž tento rozdíl následně snížil o 26 %, odpovídajících dani z příjmů fyzických osob a odvodům na zdravotní a sociální pojištění – celkem tak za žalované období požadoval částku 36.526,57 Kč s příslušenstvím.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Na svou obranu argumentovala tím, že práce žalobce se od práce zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO] výrazně lišila, a to zejména z hlediska pracovních podmínek, náročnosti a složitosti práce, jakož i míry stresové zátěže. Práce v [místo] [adresa], kde působili označení zaměstnanci, zahrnovala časté noční směny v rozsahu celonočního provozu, složitější logistiku, větší počet výměnišť a vyšší míru odpovědnosti při manipulaci s různými druhy zásilek. Naproti tomu v [místo] [adresa], kde pracoval žalobce, byla nakládka a vykládka centralizována a pracovní režim byl pravidelnější. V případě [adresa] žalovaná zdůraznila také vyšší dopravní zátěž a míru nehodovosti. U obou označených zaměstnanců rovněž poukázala na jejich výrazně delší praxi a s ní související zkušenosti, a dále u zaměstnance [jméno FO] akcentovala jeho vyšší intenzitu práce a pracovní výkonnost. Podle žalované s ohledem na uvedené rozdíly nelze označené zaměstnance považovat za srovnatelné se žalobcem, neboť rozdílnost práce – byť jen v jediném z uvedených kritérií – vylučuje srovnatelnost zaměstnanců, a tím i existenci nároku na náhradu škody podle § 265 odst. 2 zákoníku práce.

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku předně popsal jednotlivá skutková zjištění, která čerpal z provedených listinných důkazů (blíže srov. body 14. – 52. napadeného rozsudku), a následně svůj skutkový závěr. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl u žalované zaměstnán od 1. 10. 2018; v rozhodném období pracoval jako řidič na pracovišti [místo] [adresa]; jeho pracovní režim zahrnoval směny v časných ranních, odpoledních i večerních hodinách, avšak nikoli směny celonoční (nejpozdější zaznamenané směny končily zpravidla kolem 21:00 až 22:00, zaznamenány jsou i směny začínající velmi brzy ráno, např. kolem 2:00, ty však končily v dopoledních nebo časných odpoledních hodinách); výše jeho základní tarifní mzdy činila od září 2020 do března 2021 částku [částka] a od dubna 2021 do června 2022 částku [částka]; služební jízdy provozoval převážně v rámci jihomoravského regionu, zejména mezi lokalitami v [adresa] (např. [adresa], [adresa], [adresa], [adresa], [adresa]) a dalšími městy v kraji (např. [adresa], [adresa], [adresa], [adresa], [adresa], [adresa]). Zaměstnanci [jméno FO] (u žalované zaměstnán od roku 1983) a [jméno FO] (u žalované zaměstnán od roku 2012) byli v rozhodném období rovněž zařazeni do typové pozice řidič, avšak na pracovišti [místo] [adresa]; v rozhodném období pobíral zaměstnanec [jméno FO] základní mzdu ve výši [částka], resp. [částka] a zaměstnanec [jméno FO] základní mzdu ve výši [částka], resp. [částka]; oba pracovali ve směnném provozu s pravidelnými nočními směnami, včetně směn zasahujících celou noční dobu či začínajících v časných ranních hodinách, a jejich pracovní vytížení zahrnovalo i odpolední směny končící po 21:30, současně jejich pracovní režim zahrnoval i víkendový provoz; jejich jízdní činnost převážně probíhala v rámci areálu [místo] [adresa] s následnými jízdami do dalších lokalit s převahou [adresa]. Pokud jde o sběrné přepravní uzly („[místo]“), ve kterých v rozhodném období pracovali žalobce a označení zaměstnanci, pak práce v [místo] [adresa] s ohledem na větší počet výměnišť, na kterých musel řidič v rámci areálu zastavovat ([adresa], [adresa], [adresa], [adresa]), vyžadovala, aby řidič nejen přistavil vůz k rampě, ale také samostatně plánoval a prováděl nakládku i vykládku podle jízdního řádu a pořadí zastávek, odpovídal za správné uložení a předávání zásilek dle přepravních dokladů a dodržoval stanovené postupy a bezpečnostní pravidla; oproti tomu v [místo] [adresa] bylo toliko jedno výměniště, kde se nakládá a vykládá hromadně na jedné rampě. Dále měl soud prvního stupně za zjištěné, že v roce 2020 došlo v [adresa] k celkem 16.905 nehodám, zatímco v [adresa] k 2.349 nehodám.

5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce („zákoník práce“), kdy se zabýval především tím, zda práce vykonávaná žalobcem byla ve smyslu § 110 zákoníku práce stejnou prací nebo prací stejné hodnoty jako práce vykonávaná označenými zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO], pročež dospěl k závěru, že tomu tak není.

6. Jedním z důvodů, pro něž soud prvního stupně konstatoval, že práce označených zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO] nebyla s prací žalobce srovnatelná, byly významné odlišnosti v pracovních podmínkách ve smyslu § 110 odst. 4 zákoníku práce, konkrétně v rozvržení pracovní doby. Na rozdíl od žalobce totiž oba označení zaměstnanci opakovaně vykonávali celonoční směny. K tomu soud prvního stupně dodal, že práce v celonočním režimu je objektivně náročnější, neboť je spojena se zásadním narušením cirkadiánního rytmu, zvýšenou únavou a dlouhodobými dopady na zdraví zaměstnance. U řidičů je navíc spojena s podstatně vyšším rizikem mikrospánku, což znamená nejen zvýšenou fyzickou a psychickou zátěž, ale také vyšší riziko ohrožení života, zdraví a majetku – jak jejich vlastního či svěřeného, tak i ostatních účastníků silničního provozu. Za další podstatný rozdíl pak prvostupňový soud považoval rozdílnou délku praxe žalobce a označených zaměstnanců s tím, že i tato představuje relevantní kritérium pro diferenciaci mzdy, neboť odráží nabyté zkušenosti, schopnost řešit nestandardní situace, orientaci v provozu a vyšší míru samostatnosti. Žalobce totiž na počátku rozhodného období pracoval u žalované pouze 2 roky, zatímco zaměstnanec [jméno FO] byl u žalované zaměstnán 36 let a zaměstnanec [jméno FO] 8 let.

7. S ohledem na uvedené soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k tomu, že nebyla naplněna podmínka výkonu práce stejné hodnoty, nelze dovodit porušení zásady rovného zacházení podle § 110 zákoníku práce. Z tohoto důvodu nejsou splněny ani předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle § 265 zákoníku práce, neboť nedošlo k porušení právní povinnosti. Žalobu proto v plném rozsahu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšné žalované.

8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání podle § 205 odst. 2 písm. g) a e) o. s. ř. Předně zopakoval, že žalovaná sice rozdílnost v odměňování žalobce a označených zaměstnanců odůvodňuje rozdíly v kritériích předvídaných § 110 zákoníku práce, avšak podle žalobce se jedná pouze o účelovou argumentaci, která má navodit dojem, že je její mzdový systém nastaven spravedlivě a nediskriminačně. Tato kritéria totiž žalovaná ve skutečnosti při tvorbě ani realizaci systému odměňování vůbec nezohledňuje, nýbrž je nyní pouze zpětně a selektivně aplikuje ve svůj prospěch. Pokud jde o samotné napadené rozhodnutí, pak žalobce namítl, že soud prvního stupně nesprávně vyložil smysl a účel § 110 zákoníku práce, když dovodil, že jakákoli nesrovnatelnost práce – dokonce i ta spočívající v tom, že žalobce vykonával práci složitější – automaticky znamená jeho neúspěch ve věci. Takový výklad je podle žalobce contra legem, popírá zásadu rovného a spravedlivého odměňování a fakticky znemožňuje zaměstnancům domáhat se ochrany před nerovným odměňováním, neboť v praxi nelze nalézt zaměstnance vykonávajícího práci naprosto shodnou ve všech ohledech. Ve svém důsledku tak soudem prvního stupně učiněný výklad posiluje libovůli zaměstnavatele namísto ochrany zaměstnance, ačkoli pravým smyslem a účelem § 110 zákoníku práce není trestání zaměstnanců za nepatrné rozdíly v práci, ale naopak omezení libovůle zaměstnavatele při odměňování srovnatelných zaměstnanců a ochrana jejich práv.

9. Dále žalobce v odvolání uvedl, že soud prvního stupně nesprávně posoudil kritérium náročnosti rozvržení pracovní doby, když v tomto ohledu nebyla práce označených zaměstnanců ve skutečnosti složitější než jeho práce, ale právě naopak. V této souvislosti žalobce zdůraznil, že jeho pracovní doba byla výrazně nestabilní a nepravidelná, s denně se měnícími začátky a konci směn a s častou prací v noci, což nutně představovalo vyšší fyzickou a zejména psychickou zátěž (žil v neustálé nepohodě, narušení biologického rytmu a nemožnosti nastavit vyvážený a zdravý spánkový režim), než jakou přinášely stabilní a předvídatelné směny označených zaměstnanců. V tomto kritériu tedy byla práce žalobce náročnější než práce označených zaměstnanců, a nikoli naopak, jak nesprávně uzavřel soud prvního stupně. Žalobce rovněž nesouhlasil se soudem prvního stupně stran posouzení vlivu délky praxe na odlišné odměňování, kdy zdůraznil, že tato nemá relevantní vztah k práci, kterou vykonával, a její zohledňování při odměňování proto není legitimní. Podle něj si nelze představit situaci, kdy by osoba na stejné pracovní pozici vykonávala práci kvalitněji či efektivněji jen v důsledku delší praxe, a navíc po určité době se schopnosti významné pro výkon této práce dále podstatně nezvyšují. Žalovaná navíc kritérium délky praxe ve skutečnosti v praxi neuplatňovala, a proto zde není žádný pádný důvod k tomu, aby toto kritérium bylo shledáno relevantním pro posouzení nároku žalobce v porovnání s označenými zaměstnanci.

10. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalovaná se k podanému odvolání písemně nevyjádřila. Na jednání odvolacího soudu pak uvedla, že s napadeným rozsudkem souhlasí a navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a jí přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení za 2 úkony nezastoupeného účastníka po 450 Kč (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025).

12. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo postupem dle § 212 a § 212a o. s. ř., pročež dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

13. Soud prvního stupně v zásadě správně zjistil skutkový stav poté, co provedl všechny pro rozhodnutí relevantní důkazy a tyto zhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. Odvolací soud pouze nad rámec skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně z jím provedených listinných důkazů (viz výše) – z knih jízd žalobce a zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO] – aniž bylo třeba je na odvolacím jednání zopakovat (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 25 Cdo 4433/2014, či ze dne 25. 3. 2025 sp. zn. 22 Cdo 3413/2023), zjistil ještě následující: v rozhodném období žalobce vykonal celkem 3.802 jízd, z toho 924 jízd v rámci krajského města ([adresa]), ve zbytku se jednalo o jízdy mezi [adresa] a menšími obcemi v atrakčním obvodu [místo] [adresa] ([adresa], [adresa] apod.), naopak nevykonal žádnou jízdu ve velkoměstě ([adresa]) ani žádnou dálkovou jízdu nad 100 km, denně měl cca 5 zastávek spojených s nakládkou a vykládkou; zaměstnanec [jméno FO] v rozhodném období vykonal celkem 5.851 jízd, z toho 2.947 výlučně v intravilánu [adresa], dálkovou jízdu nad 100 km nevykonal žádnou, denně měl cca 10 – 20 zastávek spojených s nakládkou a vykládkou; zaměstnanec [jméno FO] v rozhodném období vykonal 1.366 jízd výlučně v intravilánu [adresa], dálkových jízd nad 100 km pak vykonal 32, denně měl cca 10 – 12 zastávek spojených s nakládkou a vykládkou.

14. Soud prvního stupně věc také správně posoudil po právní stránce, když uzavřel, že práce žalobce a práce označených zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO] ve skutečnosti nebyly stejnou prací ani prací stejné hodnoty ve smyslu § 110 zákoníku práce, a s ohledem na tento závěr pak žalobu zcela správně zamítl, neboť při nesplnění hypotézy normy § 110 odst. 1 zákoníku práce nemohl být žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody založený na tvrzeném porušení této normy shledán opodstatněným.

15. Odvolací soud nicméně – na rozdíl od soudu prvního stupně – s ohledem na zjištěný skutkový stav shledal, že závěr o tom, že se v případě žalobce a označených zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO] nejednalo o stejnou práci, resp. práci stejné hodnoty, vyplývá nejen ze dvou důvodů zcela správně uvedených soudem prvního stupně (rozdílná délka praxe a rozdílné rozvržení pracovní doby), ale také z dalších zjištěných okolností, které tuto rozdílnost dále podporují (viz níže).

16. Podle § 16 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.

17. Podle § 109 odst. 1 zákoníku práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Podle odstavce 4 téhož ustanovení mzda a plat se poskytují podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků.

18. Podle § 110 odst. 1 zákoníku práce za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Podle odstavce 2 téhož ustanovení stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Podle odstavce 3 téhož ustanovení složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce. Podle odstavce 4 téhož ustanovení pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí. Pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality (odst. 5).

19. Podle ustálené rozhodovací praxe soudů je pro posouzení otázky, zda zaměstnavatel při odměňování svých zaměstnanců za práci zajistil rovné zacházení se všemi zaměstnanci (zásadu rovného odměňování) ve smyslu § 16 odst. 1 a § 110 zákoníku práce, je vždy třeba posuzovat zaměstnance nacházející se ve stejném či srovnatelném postavení či situaci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024 sp. zn. 21 Cdo 2392/2023 a tam citovaná rozhodnutí). Výše případné škody způsobené porušením zásady rovného odměňování se určuje jako rozdíl mezi mzdou zaměstnance, kterému byla v rozporu se zásadou rovného zacházení stanovena vyšší mzda než postiženému zaměstnanci, který vykonává stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, a mzdou postiženého zaměstnance (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024 sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Nárok zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného odměňování uplatňovaný v občanském soudním řízení má přitom soukromoprávní povahu. Účelem tohoto řízení je tak zjištění, zda tento nárok – ve shora uvedeném smyslu – vznikl, nikoliv přezkum spravedlnosti a transparentnosti systému odměňování u toho kterého žalovaného zaměstnavatele. Poukazuje-li tak žalobce v odvolání na to, že žalovaná ve skutečnosti rozdíly v kritériích, jimiž ospravedlňuje vyšší mzdu označených zaměstnanců v porovnání s žalobcem při tvorbě a realizaci systému odměňování svých zaměstnanců vůbec nezohledňovala, nemá tato jeho argumentace pro posouzení důvodnosti jeho nároku význam. V projednávané věci je zásadní, zda došlo k takovému porušení § 110 zákoníku práce ze strany žalované, které by způsobilo žalobci škodu spočívající v nižším odměňování oproti jiným zaměstnancům žalované vykonávající stejnou práci či práci stejné hodnoty – bez ohledu na to, jakým způsobem žalovaná svůj systém odměňování zaměstnanců nastavila či zda a jak jej v praxi uplatňovala. Na tomto místě tedy odvolací soud konstatuje, že není správný argument žalobce, že by odlišná délka praxe mohla být kritériem pro rozdílné odměňování pouze tehdy, pokud by bylo v řízení prokázáno, že žalovaná toto diferenciační kritérium v praxi skutečně uplatňovala.

20. Judikatura Nejvyššího soudu ke shora citovaným ustanovením § 16, § 109 a § 110 zákoníku práce již mj. vysvětlila, že je věcí dispoziční volnosti postiženého zaměstnance, se kterým zaměstnancem (či se kterým z více zaměstnanců) pobírajícím vyšší mzdu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty se bude „poměřovat“ a jakou výši náhrady škody po zaměstnavateli v těchto mezích uplatní. Uplatnění nároku zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného zacházení nijak nebrání, pokud by další zaměstnanci téhož zaměstnavatele za práci stejnou či stejné hodnoty pobírali mzdy ještě nižší než žalující zaměstnanec (k obojímu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Pokud nicméně v řízení vyjde najevo, že tvrzeně postižený zaměstnanec se „poměřuje“ s někým, kdo není zaměstnancem vykonávajícím stejnou práci či práci stejné hodnoty, vede to bez dalšího k zamítnutí žaloby (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, či ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 436/2016, a obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 672/22).

21. Prací stejnou či stejné hodnoty je práce shodující se (srovnatelná) z hlediska všech komparačních kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, jinak o stejnou práci, resp. práci stejné hodnoty nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3628/2018, či jeho rozsudek ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 627/2021). Naproti tomu z hlediska zásady rovného odměňování nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec vykonává práci (k tomu srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. [spisová značka], a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020 sp. zn. 21 Cdo 3955/2018).

22. Žalobce v řízení jako zaměstnanec žalované uvedl, že byl postižen nerovným zacházením v oblasti odměňování, avšak netvrdil, že by se tak stalo z důvodu diskriminace ve smyslu nerovného zacházení v návaznosti na některý ze zakázaných diskriminačních důvodů ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminačního zákona, resp. § 133a o. s. ř. Za této situaci bylo v řízení na žalobci, aby označil zaměstnance vykonávající stejnou práci či práci stejné hodnoty, kteří by za ni pobírali vyšší mzdu. Žalobce v intencích tohoto principu postupoval a jako srovnatelné označil zaměstnance [jméno FO] a [jméno FO]. Soud prvního stupně se poté zcela správně zabýval otázkou, zda práce žalobce a uvedených zaměstnanců – byť všichni tři vykonávali práci „řidiče“, měli shodný cíl práce a vykonávali shodné dílčí činnosti (řízení nákladních vozidel, nakládka/vykládka zásilek, manipulace s bezpečnostními boxy, dodržování jízdních řádů apod.) – ve skutečnosti představovala stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 odst. 1 zákoníku práce. V souladu se smyslem a účelem tohoto ustanovení soud prvního stupně posoudil uvedené práce podle srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, přičemž správně vycházel z toho, že pro závěr, že se nejedná o stejnou práci ani práci stejné hodnoty postačuje, pokud se práce neshodují (nejsou srovnatelné) byť jen v jednom srovnávacím kritériu. Odvolací soud v této souvislosti poukazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 436/2016, v němž bylo konstatováno, že shodnost dílčích pracovních činností či shodný cíl práce samy o sobě nepostačují pro závěr o stejné práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 odst. 1 zákoníku práce, pokud se práce liší byť jen v jediném ze zákonem stanovených srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce. Nejvyšší soud v uvedené věci dospěl k závěru, že práci žalobce jako ošetřovatele v teletníku nelze považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako práci jím označeného srovnávaného zaměstnance – ošetřovatele býků – a to s ohledem na zjištěnou rozdílnou rizikovost pracovního prostředí (pracovní prostředí ošetřovatele býků bylo rizikovější z hlediska hrozby úrazu). Současně akcentoval, že tento závěr obstojí i tehdy, pokud by uvedené práce vykazovaly shodu (srovnatelnost) ve všech ostatních srovnávacích kritériích uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce.

23. Odvolací soud se neztotožňuje s námitkou žalobce, že soud prvního stupně nesprávně vyložil smysl a účel § 110 zákoníku práce. Tvrzení žalobce, že soud dovodil, že jakákoli odlišnost ve vykonávané práci automaticky vylučuje možnost považovat ji za stejnou práci či práci stejné hodnoty, nelze přisvědčit. Soud prvního stupně nevyvozoval neexistenci srovnatelnosti prací z pouhých formálních či marginálních odlišností. Naopak vycházel ze zásadních rozdílů v jednom nebo více zákonem stanovených srovnávacích kritériích podle § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce. Právě tyto podstatné rozdíly jej vedly k závěru, že práce žalobce a práce označených zaměstnanců nebyly stejnou prací ani prací stejné hodnoty. Takový postup je plně v souladu se zákonným výkladem i ustálenou judikaturou, která vyžaduje, aby srovnání prací bylo založeno na skutečných a relevantních kvalitativních odlišnostech, nikoli na nepodstatných detailech. Nelze rovněž přisvědčit ani námitce žalobce, že „v praxi nelze nalézt zaměstnance vykonávajícího práci naprosto shodnou ve všech ohledech“ a že by proto výklad přijatý soudem činil ochranu před nerovným odměňováním nefunkční. Zákonná úprava nepožaduje absolutní shodu prací – podstatná jsou pouze zákonná srovnávací kritéria. Pokud se práce zaměstnanců odlišují v kritériu, které je z hlediska § 110 zákoníku práce významné, nelze je považovat za stejnou práci či práci stejné hodnoty. Pokud se naopak práce ve všech těchto zákonných kritériích shodují, není nutné, aby byly identické ve všech detailech.

24. Odvolací soud se plně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce a označení zaměstnanci nevykonávali práci ve stejných ani srovnatelných podmínkách, a to nejen s ohledem na rozdílné rozvržení jejich pracovní doby (bez ohledu na to, čí rozvržení pracovní doby bylo „složitější“), jak uvedl soud prvního stupně. Odvolací soud v tomto ohledu považuje za významné také to, že oba označení zaměstnanci pracovali v [místo] [adresa], který je podstatně větší a organizačně komplexnější než [místo] [adresa]. Obsahuje totiž celkem pět výměnišť v různých částech rozsáhlého areálu, která musí řidiči obsluhovat, a přitom si musí sami plánovat pořadí nakládek a vykládek podle pro jednotlivá výměniště platných jízdních řádů a pořadí zastávek tak, aby vše probíhalo plynule. Řidiči proto musí znát i druhy zásilek a režimy manipulace. Toto vše zcela jednoznačně vyžaduje vyšší úroveň organizace práce, orientace a samostatnosti než v případě pracoviště žalobce, kde probíhá veškerá manipulace se zásilkami centralizovaně na jednom místě (jeden areál s jednou rampou). Dále nelze přehlédnout, že označení zaměstnanci v rozhodném období převážnou část jízd – zpravidla s více zastávkami (cca 10 až 20) – vykonali v intravilánu [adresa], kde je složitější dopravní zatížení, větší hustota provozu a hrozí zde podstatně vyšší riziko dopravních nehod než v [adresa] a jeho okolí. Toto vše se reálně promítá do výkonu práce řidiče – nejedná se o tzv. „externality“ – a zvyšuje i jeho psychickou a fyzickou zátěž. Naproti tomu žalobce nevykonal v rozhodném období žádnou jízdu ve velkoměstském prostředí, pročež většinu jízd – zpravidla s menším počtem zastávek (cca 5) – vykonal na trase mezi [adresa] a menšími obcemi v atrakčním obvodu [místo] [adresa] ([adresa], [adresa][Anonymizováno]apod.).

25. Na tomto místě odvolací soud poznamenává, že pokud žalobce argumentuje tím, že jeho práce byla v určitém kritériu – konkrétně pokud jde o rozložení pracovní doby – „složitější“, pak tím sám fakticky připouští, že se jeho práce v tomto zákonném kritériu od práce označených zaměstnanců odlišovala. Odvolací soud zdůrazňuje, že pro právní posouzení v dané věci není rozhodné, zda je tato odlišnost hodnocena jako složitější či jednodušší, ale to, že jde o odlišnost v některém ze zákonem vymezených srovnávacích kritérií (viz § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce). Právě žalobcem akcentovaná relevantní odlišnost v rozložení jeho pracovní doby oproti pracovní době označených zaměstnanců je v projednávané věci zásadní a sama o sobě vylučuje závěr, že by se mohlo jednat o stejnou práci či práci stejné hodnoty.

26. Soud prvního stupně dále zcela správně poukázal na rozdílnou délku praxe žalobce a označených zaměstnanců. Délka praxe je jedním ze zákonem předpokládaných srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce a obecně vychází z premisy, že delší praxe bývá spojena s vyšší mírou zkušenosti, která se zpravidla promítá do kvality výkonu práce. Současně nelze přehlédnout, že s delší praxí bývá spojena také dlouhodobě prokázaná loajalita a spolehlivost zaměstnance, což rovněž obvykle přispívá ke stabilitě a kvalitě jeho pracovního výkonu. Lze sice přisvědčit žalobci, že po určité době praxe již zaměstnanec zpravidla nenabývá zásadně nové dovednosti, protože klíčové profesní zkušenosti má osvojeny, nicméně o takový případ zde nejde. V projednávané věci stojí proti sobě žalobce s přibližně dvouletou praxí, zaměstnanec [jméno FO] s osmiletou praxí a zejména zaměstnanec [jméno FO] s téměř čtyřicetiletou praxí. S ohledem na tuto výrazně rozdílnou délku praxe je logické předpokládat, že se uvedený rozdíl promítl i do výsledné kvality, stability a spolehlivosti výkonu práce. S ohledem na tyto rozdíly nebyli v rozhodném období srovnatelní ani označení zaměstnanci [jméno FO] a [jméno FO] mezi sebou, natož pak ve vztahu k žalobci. Práce žádného z nich proto nelze považovat za stejnou práci ani práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 zákoníku práce.

27. Konečně v případě zaměstnance [jméno FO] odvolací soud shledal také zásadní rozdíl v jeho pracovní výkonnosti oproti pracovní výkonnosti žalobce. V rozhodném období vykonal zaměstnanec [jméno FO] celkem 5.851 jízd, zatímco žalobce pouze 3.802 jízd, a současně měl denně několikanásobně více zastávek spojených s nakládkou a vykládkou, jejichž organizaci a pořadí si navíc musel sám plánovat (viz výše), což je spojeno s vyšší fyzickou i organizační náročností. Tyto skutečnosti jednoznačně odrážejí vyšší pracovní výkonnost zaměstnance [jméno FO] ve srovnání s žalobcem.

28. Se zřetelem k výše uvedenému odvolací soud uzavírá, že práce označených zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO] nebyla s prací žalobce srovnatelná, a to vzhledem k rozdílnosti hned několika srovnávacích kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce. Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalobce a označení zaměstnanci měly sjednaný shodný druh práce, stejnou typovou pozici a tarifní stupeň, neboť tím ještě není řečeno, že jejich práce je stejná, resp. má stejnou hodnotu, podle uvedených zákonných kritérií. V řízení zjištěný skutkový stav byl tedy odlišný od verze žalobce, přičemž při nesplnění hypotézy normy § 110 odst. 1 zákoníku práce nemohl být žalobcem uplatněný nárok na náhradu škody založený na tvrzeném porušení této normy shledán opodstatněným.

29. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že mu jsou z úřední činnosti známa také opačná rozhodnutí senátu [číslo] Městského soudu v [adresa] ve skutkově obdobných věcech (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a další). S právními závěry tam uvedenými se však odvolací soud neztotožňuje (viz argumentace shora) a naopak poukazuje na pravomocná rozhodnutí ve věcech sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] či [spisová značka], v nichž byl opakovaně vysloven právní závěr zastávaný odvolacím soudem.

30. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá § 142 odst. 1 o. s. ř.

31. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšné žalované. Náklady žalované v odvolacím řízení činí celkem 600 Kč a sestávají ze 2 paušálních náhrad hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (účast na jednání odvolacího soudu a příprava na tuto účast) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.