o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. června 2024 č. j. 14 C 114/2023-78

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci 2.520.000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a výrokem II. žalované uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 156.821 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) domáhal po žalované náhrady škody ve formě ušlého zisku představující ztrátu příjmu [funkce]. K tvrzenému ušlému zisku došlo v důsledku nezákonného trestního stíhání žalobce pro přečin podplácení podle § 332 odst. 1 trestního zákoníku. Rozsudkem Okresního soudu ve [místo] ze dne 23. 2. 2022 č. j. [spisová značka] byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu, následně bylo usnesením Krajského soudu v [místo] zamítnuto odvolání státního zástupce. V důsledku nezákonného rozhodnutí došlo k ukončení spolupráce mezi žalobcem a [právnická osoba]. Před zahájením trestního stíhání jednal žalobce s [právnická osoba] o podmínkách profesionální ligové smlouvy. Žalobce byl s [právnická osoba] domluven na uzavření profesionální smlouvy na dobu tří let. Jediným důvodem, proč k uzavření profesionální smlouvy nedošlo, bylo trestní stíhání žalobce pro trestný čin podplácení, kdy žalobce měl ovlivňovat zápasy [Anonymizováno]. V důsledku nezákonného trestního stíhání tak žalobce přišel o kontrakt s [právnická osoba], který měl být sjednán na dobu tří let, během kterých si měl žalobce vydělat cca 70.000 Kč měsíčně, tj. za dobu trvání profesionální smlouvy celkem 2.520.000 Kč.

3. Žalovaná sporovala zejména výši tvrzené škody a navrhovala zamítnutí žaloby.

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením policejního orgánu z 23. 1. 2020 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro skutek kvalifikovaný jako přečin podplácení podle § 332 odst. 1 trestního zákoníku. Rozsudkem Okresního soudu ve [místo] ze dne 23. 2. 2022 č. j. [spisová značka] byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu, usnesením Krajského soudu v [místo] ze dne 1. 6. 2022 bylo zamítnuto odvolání státního zástupce. V únoru 2019 žalobce přestoupil do [právnická osoba], bylo s ním jednáno o profesionální smlouvě. V květnu 2020 bylo jeho angažmá v [právnická osoba] ukončeno v souvislosti s probíhajícím trestním řízením. Přestup žalobce do [právnická osoba] zařizoval svědek [jméno FO], který žalobce zastupoval jako agent [Anonymizováno]. Žalobce předtím hrál v [místo], poté o něj projevila zájem [právnická osoba], nejprve byl zařazen do B mužstva s amatérskou smlouvou. Po pár měsících svědka oslovil [funkce] [jméno FO], že by chtěl jednat o profesionální smlouvě pro žalobce. Byla navržena profesionální smlouva s odměnou 70.000 Kč měsíčně, plus nějaké bonusy za vyhrané zápasy. Základní odměna byla 70.000 Kč měsíčně po dobu tří let s možností prodloužení o další dva roky na základě klauzule, která byla ve smlouvě. V roce 2020 svědkovi [jméno FO] volal [jméno FO], že připravenou smlouvu nemůže podepsat, neboť ho kontaktovali novináři, že žalobce se měl nějakým způsobem účastnit podvodných sázek a ovlivňování zápasů. Nemůže riskovat poškození pověsti [právnická osoba] a dobrého jména [Anonymizováno], v němž je k takovým praktikám nulová tolerance. Profesionální smlouva žalobce s [právnická osoba] již byla připravená k podpisu. Důvodem, proč nakonec smlouva uzavřena nebyla, bylo trestní stíhání žalobce. Ze svědecké výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO], předsedy [právnická osoba], bylo soudem prvního stupně zjištěno, že žalobce jako talentovaný [Anonymizováno] začal hrát za [právnická osoba]. V létě 2020 měl žalobce získat profesionální smlouvu, což bylo připravené. Problémem se ale stalo jeho trestní stíhání, to je pro [právnická osoba] velmi nepříjemné. [jméno FO] podepisoval podobný kontrakt a měl základní plat 50.000 Kč bez bonusů. Svědek vyloučil, že by v období covidově pandemie byly domluveny finanční restrikce u [Anonymizováno] odměn.

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně hodnotil podle § 1 odst. 1, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a 26 OdpŠk. Zejména zkoumal, zda existuje příčinná souvislost mezi nezákonným trestním stíháním a ztrátou žalobcovy možnosti získat příjem na základě neuzavřené smlouvy s [právnická osoba]. Okolnosti předjednané smlouvy podle nalézacího soudu vyplynuly z výslechu svědků [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO]. Z výslechu svědka [jméno FO] měl obvodní soud za zjištěné, že pro žalobce byla připravená smlouva s měsíční odměnou 70.000 Kč a byla před podpisem právě v období, kdy započalo žalobcovo[Anonymizováno]trestní stíhání. Svědek [tituly před jménem] [jméno FO] ho v té době informoval, že smlouvu nebudou moci podepsat právě z důvodu trestního stíhání žalobce. Příčinná souvislost mezi nezákonným trestním stíháním a ušlým ziskem žalobce z důvodu neuzavření profesionální [Anonymizováno] smlouvy je tak podle soudu prvního stupně dána. K výši vzniklé škody soud prvního stupně uvedl, že předjednaná měsíční odměna 70.000 Kč (bez měsíčních prémií a dalších odměn) by se týkala období tří let, na kterou měla být profesionální smlouva uzavřena, jak to potvrdil svědek [jméno FO], který žalobce při jednání s [právnická osoba] zastupoval a dojednal s [právnická osoba] obsah předmětné smlouvy. To potvrdil též svědek [tituly před jménem] [jméno FO], že na podobné pozici jako měl působit žalobce, si [Anonymizováno] v [právnická osoba] vydělali v rozmezí od 40.000 Kč do 80.000 Kč. Uvedené pak podle obvodního soudu odpovídá tvrzení žalobce, že jeho příjem dle předmětné smlouvy měl činit 70.000 Kč měsíčně bez jednotlivých prémií a bonusů. Podle obvodního soudu lze přisvědčit předpokladu, že kdyby došlo k uzavření předmětné smlouvy, mohly by příjmy žalobce na základě této smlouvy činit částku oscilující při hodnotě 100.000 Kč měsíčně. Soud prvního stupně tak považoval za splněné podmínky odpovědnosti státu za vzniklou škodu a žalobě v plném rozsahu vyhověl. O nákladech řízení pak rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Podle žalované nalézací soud činil své závěry na nedostatečném skutkovém zjištění a nesprávném právním posouzení věci. Nejzásadnější pochybení žalovaná shledávala v tom, že soud prvního stupně žádným způsobem nezjišťoval, zda a v jaké výši měl žalobce faktické příjmy v rámci rozhodného období. Žalobce byl během tohoto období aktivní v několika [Anonymizováno], přičemž určitě tak nečinil vždy zadarmo. Soud prvního stupně však možnost jakýchkoli příjmů na straně žalobce nezohlednil a neprověřoval, čímž jednoznačně musel dospět k nesprávnému závěru, neboť žalobci v takovém případě nemůže náležet náhrada škody v přiznané výši, avšak maximálně ve výši rozdílu mezi tím, co měl údajně pobírat a co v rozhodném období skutečně pobíral. Obvodní soud činil své závěry pouze na základě jedné a ničím nepodložené informace sdělené svědkem [jméno FO], jehož výpověď žalovaná považovala za tendenční a účelovou pro dosažení úspěchu ve sporu. Výpověď tohoto svědka není ničím dalším konkrétním podporována, ať už výslechem druhého svědka, či listinnými důkazy. Pouze na základě tvrzení jediného svědka učinil soud prvního stupně své závěry o jednoznačné výši částky, která měla být žalobci měsíčně placena. Žalovaná považovala za nedůvěryhodné tvrzení, že smlouva byla tzv. před podpisem, když [tituly před jménem] [jméno FO] již i v rámci předběžného projednání od počátku tvrdil, že jednání o smlouvě, tzn. o jejím obsahu teprve probíhala a podmínky smlouvy byly teprve řešeny. Podmínky smlouvy mohly být kdykoliv před samotným podpisem ještě modifikovány a nelze tak činit jednoznačný a nepochybný závěr o tom, že by částka 70.000 Kč měsíčně byla žalobci ve finálním konceptu nabídnuta. Zároveň to byl svědek [tituly před jménem] [jméno FO], který v rámci svého výslechu vypověděl, že [Anonymizováno], s nímž žalobce působil v juniorské lize, podepisoval obdobný kontrakt se základním příjmem 50.000 Kč, což jen podporuje domněnky žalované ohledně tendenčního tvrzení částky 70.000 Kč. Podle žalované pak nelze přehlédnout, že žalobce byl rozhodnutím [orgán] ze dne 25. 1. 2024 č. j. [spisová značka] uznán vinným ze spáchání disciplinárních přestupků, spočívajících ve skutcích, pro které byl žalobce trestně stíhán, současně mu byl uložen trest zákazu činnost na dobu 15 let a peněžitá pokuta ve výši 1.000.000 Kč. Žalované je známo, že ve věci bylo podáno odvolání a probíhá odvolací řízení, avšak i tak žalovaná považuje za rozporné s dobrými mravy a principem obecně sdílené představy spravedlnosti, aby stát za žalobce jeho peněžitou pokutu fakticky uhradil formou náhrady škody. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba zamítá, a opětovně rozhodl o nákladech řízení.

7. Žalobce v písemném vyjádření k odvolání navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Dle žalobce prvostupňový soud dospěl po podrobném dokazování ke správnému skutkovému závěru, který pak správně posoudil i po právní stránce. V řízení byl prokázán jak vznik škody, tak i příčinná souvislost mezi nezákonným trestním stíháním a vzniklou škodou. Ve vztahu k odvolací námitce žalované uvedl, že po dobu více jak tří let od vyloučení z [právnická osoba] nepobíral v žádném z [Anonymizováno] odměnu.

8. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

9. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav poté, co provedl všechny potřebné důkazy a tyto důkazy také správně zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. Zjištěný skutkový stav pak soud prvního stupně též správně posoudil po právní stránce, když dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť byly splněny podmínky odpovědnosti státu za vzniklou škodu.

10. Předně je nutno uvést, že OdpŠk obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgány veřejné moci, není komplexní úpravou všech otázek odpovědnosti za škodu. Podle ustanovení § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

11. Podle § 2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

12. Odvolací soud připomíná, že OdpŠk zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (blíže srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 63-75). Příčinná souvislost je dána, pokud by ke škodě nedošlo nebýt konkrétního jednání. Nemusí se přitom jednat o příčinu jedinou, nýbrž postačuje, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, který má být odškodněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 786/99). Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05 a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti.

13. Je ustálenou soudní praxí, že podle OdpŠk odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Jelikož zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 30 Cdo 1291/2017). Podmínka existence nezákonného rozhodnutí byla v posuzované věci splněna.

14. Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. 25 Cdo 296/2006, uveřejněného pod č. 39/2008 Sbírky rozhodnutí).

15. V projednávané věci žalobce konstruoval svůj nárok na náhradu ušlého zisku jako ztrátu příjmu [funkce] v příčinné souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním. V řízení bylo prokázáno, že žalobci evidentně ušel zisk, jehož by za normálního běhu okolností dosáhl, neboť pokud by nedošlo k jeho nezákonnému trestnímu stíhání, byla by s ním uzavřena profesionální [Anonymizováno] smlouva s [právnická osoba]. Na základě takové smlouvy by mu náležela po dobu tří let pravidelná odměna a závěr soudu prvního stupně, že žalobce mohl takový zisk důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, považuje odvolací soud za správný. Takovou ztrátu lze považovat za reálně ušlý zisk ve smyslu ustanovení § 2952 o. z. a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody je tak rovněž naplněna. Podmínku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody měl soud prvního stupně rovněž za splněnou, ostatně v tomto směru ani žalovaná ničeho nenamítala v podaném odvolání. Soud prvního stupně tak dospěl ke správnému závěru, že v projednávané věci byly naplněny všechny tři podmínky zakládající odpovědnost státu za škodu.

16. Pokud žalovaná polemizovala v podaném odvolání s výší ušlého zisku, pak její konkluze odvolací soud nepovažuje za správné. Žalovaná v této souvislosti hodnotila výpověď svědka [jméno FO] jako tendenční a účelovou. Z pohledu odvolacího soudu je podstatné, že soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoli, skutková zjištění, ke kterým dospěl plně odpovídají provedeným listinným důkazům a zejména dvěma svědeckým výpovědím, tak jak v řízení zazněly. Odvolací soud uzavírá, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně plně respektuje zásady vyplývající z § 132 o. s. ř., za takového stavu odvolací soud není oprávněn jakkoli zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně – prvostupňový soud učinil správná skutková zjištění a na základě provedených důkazů dospěl ke správnému skutkovému závěru ohledně výše odměny, která měla být žalobci vyplácena. Žalovaná přehlíží, že již v čestném prohlášení ze dne 23. 3. 2023 [tituly před jménem] [jméno FO] uvedl, že [Anonymizováno] v postavení žalobce si měsíčně vydělávali 40.000 Kč až 80.000 Kč v základním platu plus osobní bonusy. Svědek [jméno FO] pak jednoznačně vypověděl, že v případě žalobce byla předjednána měsíční odměna ve výši 70.000 Kč, což při předpokládaném trvání smlouvy na dobu tří let představuje celkový ušlý zisk žalobce ve výši 2.520.000 Kč.

17. Pokud žalovaná namítala, že soud prvního stupně žádným způsobem nezjišťoval, zda a v jaké výši měl žalobce faktické příjmy v rámci rozhodného období, kdy měl být aktivní v několika [Anonymizováno], pak přehlíží, že tyto nově tvrzené skutečnosti žalovaná neuplatnila před soudem prvního stupně, a to ani po poučení podle § 118b odst. 1 o. s. ř., ani po poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř., kterých se jí dostalo u jednání dne 17. 1. 2024 a dne 16. 5. 2024. Z pohledu odvolacího soudu se tak jedná o nové skutečnosti, ke kterým nelze v odvolacím řízení přihlížet.

18. A v neposlední řadě žalovaná v podaném odvolání poukazovala na rozhodnutí [orgán] ze dne 25. 1. 2024, kterým byl žalobce (dosud nepravomocně) uznán vinným ze spáchání disciplinárních přestupků, spočívajících ve skutcích, pro které byl žalobce trestně stíhán. V této souvislosti však nelze přehlédnout, že žalobce je kárně stíhán za jednání, pro které byl pravomocně zproštěn obžaloby a jakékoliv rozhodnutí [orgán] nemůže anulovat nezákonné rozhodnutí v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce. Dovolací soud se sice opakovaně vyslovil (např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. 30 Cdo 4670/2014 nebo v rozsudku ze dne 9. 3. 2023 sp. zn. 30 Cdo 728/2022) v tom smyslu, že „forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti či obecnému chápání spravedlnosti“, to však vyslovil v poměrech posuzovaného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Vyslovit takový kategorický závěr v případě uplatněného nároku na ušlý zisk, kde podmínky odpovědnosti státu byly naplněny, podle odvolacího soudu nelze.

19. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek, včetně věcně správného nákladového výroku, který je v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

20. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalobci, který byl v odvolacím řízení plně úspěšný. Náklady žalobce činí celkem 54.131 Kč a sestávají z odměny advokáta ve výši 36.760 Kč podle § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 advokátního tarifu za 2 úkony právní služby po 18.380 Kč (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 2 úkony po 300 Kč, z cestovného ve výši 5.776 Kč podle § 13 odst. 1 a odst. 5 advokátního tarifu a § 156 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, za cestu k jednání odvolacího soudu na trase [místo] – [místo] a zpět, na trase o délce 750 km, při spotřebě 5,43 l nafty /100 km vozidlem [název], při základní sazbě 5,60 Kč/km dle § 1 písm. b) vyhlášky č. 398/2023 Sb. a průměrné ceně paliva 38,70 Kč/l dle § 4 písm. c) této vyhlášky, z náhrady za promeškaný čas ve výši 1.600 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu v souvislosti s cestou k jednání odvolacího soudu na trase [místo] – [místo] a zpět, tj. 16 započatých půlhodin á 100 Kč a z náhrady za 21 % DPH z částky 44.736 Kč ve výši 9.395 Kč. O povinnosti žalované zaplatit tuto náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř., pariční lhůta byla prodloužena na 15 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o plnění z prostředků státní rozpočtu, což je spojeno s potřebou delší doby pro administrativní zajištění platby.