o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu o určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalovaným ze dne 10. 8. 2020 je neplatné, a výrokem II. žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení 67.274 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. Soud prvního stupně vyšel z těchto zjištění: 1/žalobce jako zaměstnanec a žalovaný jako zaměstnavatel uzavřeli dne 29. 6. 2018 pracovní smlouvu o uzavření pracovního poměru od 1. 7. 2018 na dobu neurčitou, a to na pozici zaměstnance [funkce], 2/ žalobce byl se svým souhlasem ke dni 1. 10. 2018 zvolen členem [orgán] žalovaného a tuto funkci vykonával od 1. 10. 2018 do 25. 6. 2020, 3/ žalobce odstoupil z funkce člena [orgán] dopisem z 18. 6. 2020 ke dni 25. 6. 2020, kdy toto odstoupení vzala [orgán] žalovaného na vědomí, 4/ náplň práce žalobce jako [funkce] a jako člena [orgán] byla stejná, 4/ po odstoupení z funkce člena [orgán] žalobce vykonával stále stejnou práci [funkce] a 5/ nová pracovní smlouva po skončení žalobce ve funkci člena [orgán] nebyla uzavřena. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně s poukazem na uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2310/2015, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2124/2018 a další) vyslovil tyto právní závěry: Souběžný výkon stejných činností na základě pracovněprávního vztahu a v rámci výkonu funkce člena [orgán] nepřichází v úvahu. Proto pracovní poměr žalobce u žalovaného zanikl konkludentní dohodou stran ke dni 1. 10. 2018, kdy byl žalobce se svým souhlasem zvolen členem [orgán]. Taková dohoda nevyžaduje výslovné jednání, je obsažena přímo v samotném návrhu a akceptaci výkonu funkce člena [orgán]. I po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobce netvrdil a ani neprokázal, že by mezi stranami bylo dohodnuto něco jiného, jak připouští judikatura. Po skončení výkonu funkce člena [orgán] nedošlo k obnovení pracovního poměru ani k založení nového pracovního poměru z důvodu absence shodného projevu vůle účastníků, účastníci dále jednali v právním omylu, že pracovní poměr žalobce u žalovaného trval. Práci po skončení výkonu funkce člena [orgán] žalobce proto vykonával na základě tzv. faktického pracovního poměru, na nějž se nevztahuje ochrana poskytovaná zaměstnanci zákoníkem práce při rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Protože ke dni 10. 8. 2020, kdy bylo žalobci předáno okamžité zrušení pracovního poměru, nebyl žalovaný zaměstnavatelem žalobce, jedná s o zdánlivé právní jednání, které nemohlo způsobit žádné právní následky. Na rozvázání pracovního poměru proto § 72 zákoníku práce nedopadá, přičemž žalobce se nemůže vyslovení neplatnosti domáhat ani podle § 80 o. s. ř., neboť mu nesvědčí naléhavý právní zájem. Aniž by se tedy soud prvního stupně zabýval existencí důvodů uplatněných v okamžitém zrušení pracovního poměru, resp. jeho oprávněností, žalobu zamítl a úspěšnému žalovanému podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů řízení.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Obsáhle argumentoval proti závěru o konkludentním uzavření dohody o skončení pracovního poměru ke dni, kdy byl se svým souhlasem zvolen za člena [orgán]. Zdůrazňoval, že nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel neměl, že konkludentní dohoda o skončení pracovního poměru vyžaduje, aby si obě strany byly této možnosti jednoznačně vědomy a s konkludentní dohodou byly srozuměny, že dohoda o skončení pracovního poměru je nesprávný konstrukt, že uzavření konkludentní dohody v tomto případě je v rozporu s § 1744 o. z., že mezi stranami existovala vůle zachovat pracovní poměr, že soudem prvního stupně zmiňovaná judikatura neměla být v tomto případě aplikována. Vůli pokračovat v pracovním poměru dokládá to, že dne 19. 12. 2019 byl sjednán dodatek k pracovní smlouvě a že po skončení výkonu funkce člena [orgán] vykonával žalobce práci s plným vědomím statutárního orgánu. Není možné, aby žalovaná po více jak třech letech sporu argumentovala konkludentním ukončením pracovního poměru, že sama žalovaná potvrdila, že pracovní poměr konkludentní dohodou neskončil, neboť uvedla, že byla v omylu a nevěděla, že pracovní poměr skončil. Podle žalobce ke dni okamžitého zrušení pracovního poměru pracovní poměr trval, proto nemůže být zdánlivým právním jednáním. Poukázal na zvláštní ochranu postavení zaměstnance podle § 1a zákoníku práce. Z procesní opatrnosti žalobce uvedl, že i v hypotetickém případě, že by dohoda o rozvázání pracovního poměru existovala, co je však zcela vyloučeno, pak následné jednání žalobce u žalované je třeba vykládat jako konkludentní pracovní poměr, nikoliv faktický. Bezpředmětné je také zkoumat naléhavý právní zájem žalobce, neboť ten je dán samotným § 72 zákoníku práce. Namítl porušení práva žalobce na spravedlivý proces a soudní ochranu tím, že soud prvního stupně podmiňoval úspěch žalobce tím, aby tvrdil a prokazoval tvrzení žalovaného, navíc se jednalo o negativní skutečnosti (že nebyla uzavřena konkludentní dohoda o skončení pracovního poměru), které se neprokazují. Žalobce navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že se žalobě vyhoví, resp. navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně.

3. Žalovaná ve vyjádření uvedla, že rozsudek soudu prvního stupně je zcela správný, je založen na nesporných tvrzeních obou stran a na právním posouzení, které je plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou žalovaná k jednotlivým právním závěrům citovala. Odvolání žalobce je tak spíše polemikou s ustálenou judikaturou. Žalovaná se podrobně vyjadřovala k jednotlivým námitkám, tyto vyvracela s poukazem na závěry citované judikatury.

4. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

5. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, a to v převážné části z nesporných tvrzení účastníků. Z takto správně zjištěného skutkového stavu, který žalobce v odvolání nezpochybňuje, učinil soud prvního stupně také zcela správné právní závěry, na které lze pro odkázat.

6. Závěr soudu prvního stupně, že vykonával-li žalobce jako zaměstnanec v pracovním poměru k žalovanému (obchodní korporaci) činnost, kterou po svém zvolení vykonával jako člen [orgán], zanikl jeho pracovní poměr konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

7. Dosavadní judikaturní vývoj byl dovršen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, jenž se přihlásil k právnímu názoru, že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení má (musí) vykonávat jako statutární orgán (nebo jeho člen) společnosti, zaniká jeho pracovní poměr (neujednají-li si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru (odkazuje přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3910/2012, ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015, či ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3839/2015, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4479/2017). Z jeho závěrů (jež mimo jiné porovnávají režim podle § 66d obchodního zákoníku s předchozí a následnou právní úpravou) se dále podává, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 již neumožňuje, aby se strany dohodly, že statutární orgán (nebo jeho člen) bude vykonávat obchodní vedení v pracovním poměru, nebo aby uzavřely dohodu, podle níž zůstane dosavadní pracovní vztah nově zvoleného statutárního orgánu (nebo jeho člena) zachován. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že stranám nic nebrání, aby se dohodly, že původní pracovní poměr zaměstnance, který zanikl jmenováním zaměstnance do funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), se „obnoví“ po zániku této funkce. Uvedené právní závěry byly naposledy vysloveny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne[Anonymizováno]19. 12. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3025/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2024 sp. zn. II. ÚS 687/2024.

8. Námitky žalobce směřující proti závěru soudu prvního stupně o konkludentní dohodě o skončení pracovního poměru tak jsou v zásadě jen nesouhlasnou polemikou se shora vyslovenými závěry Nejvyššího soudu.

9. Ačkoliv byl žalobce soudem prvního stupně správně poučen podle § 118a odst. 2 o. s. ř. o jiném právním názoru soudu a dále podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat případnou jinou dohodu (ve vztahu k pracovnímu poměru), žalobce setrval na svém názoru, že ke konkludentní dohodě o skončení pracovního poměru nedošlo, a odmítl, že by měl povinnost tvrdit prokazovat takovou jinou dohodu. Je tak správný závěr soudu prvního stupně, že nebyla-li tvrzena a prokázána jiná dohoda účastníků (o případném „obnovení“ pracovním poměru) ke dni 1. 10. 2018, kdy žalobce začal vykonávat dosavadní práci jako zvolený člen [orgán], zanikl jeho pracovní poměr k uvedenému dni konkludentní dohodou. Tento závěr odpovídá tomu, že výkon funkce statutárního orgánu nelze vykonávat v pracovním poměru (tzv. nepřípustný souběh výkonu funkce a pracovního poměru). Na závěrech o konkludentní dohodě o skončení pracovního poměru nic nemění ani to, že účastníci si nebyli vědomi uvedených právních souvislostí vyplývajících z výkonu stejné práce žalobce jako zvoleného člena [orgán], resp. že dne 19. 12. 2019 došlo k uzavření dodatku původní pracovní smlouvy, neboť subjektivní představy účastníků o právních účincích jejich jednání nejsou významné.

10. Žalobce pak v řízení ani netvrdil a tím spíše neprokázal, že by po ukončení výkonu funkce (ke dni 25. 6. 2020) došlo k uzavření nové pracovní smlouvy, byť konkludentní, tedy že by obě strany projevily dostatečně určitou vůli uzavřít nový pracovní poměr. Žalobce pouze jako „hypotetickou možnost“, kdyby nedošlo ke konkludentní dohodě o skončení pracovního poměru, argumentoval tím, že následné působení žalobce u žalovaného po skončení pracovního poměru by mělo být posouzeno jako „konkludentní pracovní poměr“. Tento názor však nemůže obstát, neboť ze strany žalobce nebylo tvrzeno a tím spíše prokázáno (byť byl žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. náležitě poučen), že by po skončení výkonu funkce byla ze strany účastníků učiněna (projevena) vůle založit nový pracovní poměr. Naopak ze žalobních tvrzení, která žalobce ještě dále doplňoval ve svých vyjádřeních, plyne, že žalovaný po skončení výkonu funkce člena [orgán] ke dni 25. 6. 2020 vytvářel na žalobce tlak, aby byl „ukončen“ jeho pracovní poměr. Okolnost, že po skončení výkonu funkce účastníci jednali v právním omylu (o tom, že pracovní poměr stále trvá), nemůže vést k závěru, že projevili vůli uzavřít nový pracovní poměr (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2815/2005).

11. Na tomto místě odvolací soud dodává, že poučení podle § 118a o. s. ř., jichž se žalobci ze strany soudu prvního stupně dostalo, neporušovalo jeho právo na spravedlivý proces, naopak dávalo žalobci možnost, jak má v řízení co do povinnosti tvrzení a důkazů postupovat, aby ve sporu uspěl. Jestliže žalobce odmítl na tato poučení náležitě reagovat, pak musí nést důsledky svého procesního postupu. Pro úplnost odvolací soud dodává, že existence konkludentní dohody o skončení pracovního poměru vyplynula z jeho vlastního tvrzení o tom, že práci, kterou pro žalovaného vykonával na základě pracovní smlouvy, začal pro žalovaného vykonávat od 1. 10. 2018 na základě svého zvolení členem [orgán]. Poučení soudu prvního stupně o povinnosti tvrdit a prokazovat tvrzení se nevztahovalo k negativní skutečnosti („že nebyla uzavřena konkludentní dohoda o skončení pracovního poměru“), ale k pozitivní skutečnosti o jiné dohodě o obnovení pracovního poměru, resp. o dohodě o vzniku nového pracovního poměru po skončení výkonu funkce člena [orgán].

12. Protože pracovní poměr žalobce zanikl konkludentní dohodou ke dni 1. 10. 2018, je správný závěr soudu prvního stupně, že okamžité zrušení pracovního poměru z 10. 8. 2020 učinil subjekt, který nebyl v té době již zaměstnavatelem žalobce, a z tohoto důvodu žalobci nenáleží ochrana podle § 72 zákoníku práce (žaloba na neplatnost skončení pracovního poměru). Za takové situace je třeba žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru posoudit podle § 80 o. s. ř., kdy předpokladem úspěchu takové žaloby je tvrzení a prokázání naléhavého právního zájmu na žalovaném určení. Takový naléhavý právní zájem žalobce ani netvrdit a tím spíše neprokázal, byť se mu dostalo příslušného poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

13. Odvolací ze shora vyložených důvodů jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek, a to včetně správného výroku o nákladech řízení.

14. Podle § 142 odst. 1 a 224 odst. 1 o. s. ř. byla žalovanému přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení podle vyhl. č. 177/1996 Sb., a to odměna 3.700 Kč a paušální náhrada 450 Kč za dva úkony právní služby advokáta (vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání), což včetně DPH činí 10.043 Kč.