o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, aby závazek v podobě nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne [datum] ve znění dodatku [číslo] až 5 se v důsledku změny okolností a vzniku hrubého nepoměru práv a povinností smluvních stran mění následujícím způsobem: Povinnost žalobkyně platit nájemné dle nájemní smlouvy se upravuje následujícím způsobem: za období od [datum] do [datum] činí nájemné částku 2,13 [spisová značka] bez DPH, s účinností od [datum] bod 6.2 nájemní smlouvy„ výše základního nájemného“ nově zní„ S účinností od [datum] činí základní nájemné částku 5,50 [spisová značka] bez DPH, tj. celkem EUR [číslo] bez DPH za každý měsíc plus DPH v zákonné výši. Současně žalobkyni uložil výrokem II. zaplatit žalované na nákladech řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce.

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala výše uvedené změny závazku z důvodu podstatné změny okolností s tvrzením, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena nájemní smlouva, kterou byly žalobkyni pronajaty prostory o výměře [výměra] v 1. a 2. nadzemním podlaží budovy [část obce]; [adresa]; stavba pro obchod, jež je součástí pozemku parc. [číslo] zapsaném na [list vlastnictví] v k. ú. Doubí u [obec], obec Liberec, to vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec (dále jen„ nájemní smlouva“ a„ prostory“), že mezi hlavní podnikatelskou činnost žalobkyně patří maloobchodní prodej nábytku a že v souvislosti s pandemií viru [anonymizována dvě slova], kdy byla vládou ČR vydána série mimořádných opatření, prostřednictvím nichž byl omezen maloobchodní prodej zboží a poskytování služeb, došlo u žalobkyně k velmi značnému poklesu jejích tržeb, jelikož ohnisko její činnosti se v důsledku nařízení stalo nemožným provozovat. V souvislosti s touto skutečností se žalobkyně obrátila na žalovanou s návrhem na vyjednávání o výši nájmu pro období, pro které je její činnost omezena skutečnostmi, které nemůže ovlivnit a které nevznikly z jejího podnětu či vůle a tyto skutečnosti zakládají v právech a povinnostech dle nájemní smlouvy zvláště hrubý nepoměr. Změna okolností má dle žalobkyně důsledky pro využitelnost prostor dle nájemní smlouvy a pro jejich náchylnost při obdobných změnách okolností v budoucnosti a plnění dle nájemní smlouvy v podobě užívání prostor za tehdy sjednané nájemné nemá pro žalobkyni hodnotu, jakou mělo v době sjednávání smlouvy. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni nepodařilo s žalovanou dohodnout na změně výše nájmu, má žalobkyně za to, že jsou naplněny všechny zákonné podmínky pro to, aby soud autoritativně zasáhl do práv a povinností dle nájemní smlouvy a aby obnovil rovnováhu práv účastníků tím, že sníží nájemné tak, jak žalobkyně navrhuje. K převzetí rizika žalobkyně uvedla, že pokud je uvedeno pouze, že jedna ze stran na sebe bere riziko změny okolností, případně je mezi stranami vyloučeno užití ustanovení § 1765 o. z. bez bližšího vysvětlení (viz dodatek [číslo] nájemní smlouvy), není možné předpokládat, že se takovéto převzetí rizika změny okolností vztahuje na případy, které nebylo možné předpokládat v době, kdy byla smlouva uzavírána – v daném případě na událost v podobě nepředvídatelné a neovlivnitelné globální pandemie [anonymizováno].

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí s tím, že dodatkem [číslo] ze dne [datum] k nájemní smlouvě účastníci jednak vyloučili samotné dispozitivní ustanovení občanského zákoníku, na základě kterého je žaloba podána (§ [číslo] a násl.), a nadto na sebe strany převzaly nebezpečí změny okolností, jak je předpokládáno v ustanovení § 1765 odst. 2 o. z. Akcentovala, že převzetí nebezpečí změny okolností dle ustanovení § 1765 o. z. je z povahy věci obecné bez nutnosti budoucí nepředpokládané a neovlivnitelné události nějak blíže specifikovat, což by ani nebylo možné vzhledem k tomu, že je nelze rozumně předpokládat. Dále žalovaná uvedla, že tvrzení žalobkyně o nulových tržbách není pravdivé, neboť žalobkyně i v období mimořádných opatření provozovala svou podnikatelskou činnost prostřednictvím svého e-shopu [webová adresa], na kterém lze koupit prakticky veškerý její sortiment. [jméno] žalovaná navíc žalobkyni nabídla snížení základního nájemného o 50 % na období od [datum] do [datum], to však žalobkyně odmítla. Závěrem žalovaná poukázala na skutečnost, že podle platné právní úpravy měla žalobkyně možnost primárně požadovat náhradu škod způsobených mimořádnými opatřeními po státu, to však žalobkyně neučinila a nabídky kompenzací a úlev poskytnutých státem ignorovala.

4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je nájemcem nebytového prostoru, který je ve vlastnictví žalované a který žalobkyně užívá k maloobchodnímu prodeji svého zboží, a to na základě nájemní smlouvy, která byla uzavřena mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalované dne [datum] na dobu určitou 15 let. Mezi účastníky byl dne [datum] uzavřen dodatek [číslo] k nájemní smlouvě, kterým byl s účinností ke dni [datum] do nájemní smlouvy vložen nový odstavec, podle kterého došlo mimo jiné k vyloučení aplikace ustanovení § 1764 a násl. o. z., a dále v něm smluvní strany prohlásily„ Strany si byly při uzavírání Nájemní smlouvy a všech jejích dodatků včetně tohoto Dodatku vědomy možnosti budoucích změn poměrů na trhu v oblasti jejich podnikatelské činnosti a prohlašují, že tyto změny představují podnikatelské riziko spojené s jejich činností, které nesou samy a dohodly se a považují za spravedlivé, že v důsledku takových případných změn nemohou uplatňovat vůči druhé Straně žádná práva.“ Následně na počátku roku 2020 v důsledku pandemie viru [anonymizována dvě slova] došlo na základě všeobecně známých mimořádných opatření vlády ČR k omezení maloobchodního prodeje zboží a poskytování služeb, kdy tato omezení se dotkla i činnosti žalobkyně, jejíž činnost – poskytování maloobchodního prodeje nábytku – byla opatřením vlády ČR omezena.

5. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), zejm. podle § [číslo] odst. 1 a § [číslo] a násl., které upravují změnu okolností. Dospěl k závěru, že v projednávaném případě si smluvní strany aplikaci ustanovení § 1764 až 1755 o. z. vyloučily, a navíc na sebe převzaly nebezpečí změny okolností dle § 1765 odst. 2 o. z. – převzaly na sebe možnosti budoucích změn poměrů na trhu v oblasti jejich podnikatelské činnosti a prohlásily, že tyto změny představují jejich podnikatelské riziko spojené s jejich činností, které nesou samy a dohodly se, že v důsledku takových případných změn nemohou uplatňovat vůči druhé straně žádná práva – a pokud tedy na sebe strany převzaly nebezpečí změny okolností ve smyslu § 1765 odst. 2 o. z., není splněna jedna z kumulativních podmínek § 1765 odst. 1 o. z. (nepřevzetí rizika změny okolností na sebe) a žaloba tak není důvodná. Akcentoval, že účastníci jsou profesionálové ve svém oboru a při kontraktaci si museli být vědomi rizik, které mohou v souvislosti s jejich podnikatelskou činností nastat. Pokud si mezi sebou ujednali, že tato blíže nespecifikovaná podnikatelská rizika si ponesou sami, je jejich jednání dostatečně určité, platné a pro ně závazné. Závěrem nalézací soud konstatoval, že pandemická opatření byla pouze dočasná, naproti tomu smluvní vztah mezi účastníky je dlouhodobý v řádu několika let a již z tohoto důvodu nemůže být žalovaný nárok nadále důvodný ani v části na úpravu nájemného od [datum] (skončení mimořádných opatření). S ohledem na uvedené soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl, a o nákladech řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšné žalované.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a nesprávné právní posouzení věci. Soudu prvního stupně vytkla, že se nevypořádal s její argumentací stran nepřevzetí rizika změny a také s naprostou výjimečností pandemie a jejího dopadu na veškeré právní vztahy. Podle žalobkyně nemá napadené rozhodnutí dostatečnou oporu v odůvodnění, když není možné přezkoumat, jakými úvahami byl soud při svém rozhodování veden. Závěrem žalobkyně akcentovala, že trvá na svém názoru, podle kterého je možné na sebe převzít nebezpečí změny okolností, avšak tak nelze učinit pouze vyloučením odkazu na § 1765 o. z. a je potřeba, aby k takovémuto převzetí nebezpečí byl stranami poskytnut ve smlouvě kontext, případně aby kontext byl určitým způsobem objektivně zjistitelný. V žádném případě však nelze předpokládat, že by se„ bianco“ převzetí nebezpečí mohlo vztahovat na událost v podobě nepředvídatelné a neovlivnitelné globální pandemie [anonymizováno]. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo aby jej změnil tak, že žalobě plně vyhoví.

7. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání uvedla, že soud prvního stupně rozhodl správně, když uzavřel, že úprava smlouvy soudem na základě změny okolností byla účastníky vyloučena, a že převzetí obecného nebezpečí změny okolností představuje přijatelné podnikatelské riziko, které na sebe strany mohou vzít a v projednávaném případě také vzaly. Námitku nepřezkoumatelnosti shledala žalovaná nedůvodnou, neboť nalézací soud v napadeném rozsudku jasně a nerozporně uvedl, na základě čeho dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a na základě jakých zákonných ustanovení a právního posouzení žalobu zamítl. Závěrem žalovaná poukázala na nesprávné posouzení otázky náhrady nákladů řízení, kdy uvedla, že tato měla být posouzena podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nikoli podle § 9 odst. 3 tarifu, jak učinil soud prvního stupně.

8. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav poté, co v souladu s § 132 o. s. ř. provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, přičemž hodnocení důkazů též v odůvodnění rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil. Zjištěný skutkový stav pak prvostupňový soud též správně posoudil po právní stránce.

10. Odvolací soud předně neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. V jeho odůvodnění, které odvolací soud považuje za dostatečně přiléhavé, soud prvního stupně řádně vyložil důvody, které jej k rozhodnutí vedly a vypořádal se i s argumentací žalobkyně. Jak připomněl Ústavní soud v nálezu z [datum], sp. zn. [ústavní nález], smyslem odůvodnění soudního rozhodnutí je„ především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, přičemž odůvodnění soudního rozhodnutí musí účastníkům řízení umožnit seznat ty úvahy soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.“ Stručně řečeno, z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí je klíčové, aby soud v jeho odůvodnění vyložil, jaké úvahy ho vedly k jeho rozhodnutí, a tedy, proč rozhodl tak, jak rozhodl. Je přitom pravdou, že povinností soudu je též vypořádat se s relevantními námitkami účastníků řízení včetně jejich důkazních návrhů (srov. např. nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. [ústavní nález]), tuto povinnost však nelze vykládat tak, že soud je povinen budovat svou argumentaci na podrobné oponentuře každé jednotlivé námitky, kterou účastník v řízení vznese, popř. se jednotlivě vypořádat s každým jednotlivým navrženým důkazem či s každým judikátem, na který účastník odkázal ve své argumentaci – klíčové v tomto směru je, zda soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí vystavěl vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (viz usnesení Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Těmto nárokům na odůvodnění rozsudku soud prvního stupně plně dostál. Nutno dodat, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Z podaného odvolání je přitom bez pochybností zřejmé, že žalobkyni nečinilo nejmenších potíží formulovat důvody, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku, což svědčí o přezkoumatelnosti tohoto rozsudku.

11. Podle § 1764 o. z. změní-li se po uzavření smlouvy okolnosti do té míry, že se plnění podle smlouvy stane pro některou ze stran obtížnější, nemění to nic na její povinnosti splnit dluh. To neplatí v případech stanovených v § [číslo] a [číslo].

12. Podle § 1765 odst. 1 o. z. dojde-li ke změně okolností tak podstatné, že změna založí v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění, má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě, prokáže-li, že změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření smlouvy, anebo se dotčené straně stala až po uzavření smlouvy známou. Uplatnění tohoto práva neopravňuje dotčenou stranu, aby odložila plnění. Podle odst. 2 právo podle odstavce 1 dotčené straně nevznikne, převzala-li na sebe nebezpečí změny okolností.

13. Podle § 1766 odst. 1 o. z. nedohodnou-li se strany v přiměřené lhůtě, může soud k návrhu kterékoli z nich rozhodnout, že závazek ze smlouvy změní obnovením rovnováhy práv a povinností stran, anebo že jej zruší ke dni a za podmínek určených v rozhodnutí. Návrhem stran soud není vázán. Podle odst. 2 soud návrh na změnu závazku zamítne, pokud dotčená strana neuplatnila právo na obnovení jednání o smlouvě v přiměřené lhůtě, co změnu okolností musela zjistit; má se za to, že tato lhůta činí dva měsíce.

14. [příjmení] bylo možno aplikovat ustanovení § 1765 o. z. a vyvolat jeho hlavní účinky (tedy obnovení jednání o smlouvě, případně obnovení rovnováhy soudem), musí dojít ke kumulativnímu naplnění několika nezbytných předpokladů: 1) existence změny okolností, 2) nepředvídatelnost této změny, 3) neovlivnitelnost změny, 4) nepřevzetí rizika změny na sebe, 5) vznik zvlášť hrubého nepoměru v právech a povinnostech a 6) příčinná souvislost mezi změnou a vznikem zvlášť hrubého nepoměru. Nicméně je třeba zdůraznit, že uvedené ustanovení § 1765 o. z. je ustanovením dispozitivním a uvedené podmínky tak mohou smluvní strany modifikovat, upřesnit, konkretizovat a samozřejmě i zmírnit, či naopak zpřísnit. Je možné je také smluvně doplnit taxativním, nebo demonstrativním výčtem skutečností, které mohou být jako zdroj změny okolností kvalifikovány, i konkretizací kvantitativní úrovně, od které strany považují nepoměr za zvlášť hrubý. Pokud jde o podmínku nepřevzetí nebezpečí změny okolností, pak v základním režimu je právní úprava vystavěna na principu, že každá smlouva obsahuje klauzuli rebus sic stantibus, tedy že je uzavřena s výhradou změny okolností. Jde však pouze o výchozí dispozitivní režim, který je možno libovolně změnit. Strany mohou nebezpečí změny okolností vzít na sebe a náklady z toho vzniklé potom nést. Může přitom jít o převzetí veškerých rizik (například při všeobecném vyloučení § [číslo] a [číslo], případně při prohlášení, že nebezpečí změny okolností nese určitá strana), anebo jen rizik některých (např. veškerá rizika měnová, rizika technická, právní apod.) nebo rizik zcela konkrétně specifikovaných (blíže srov. J. [příjmení] in [příjmení], M. a kol.: [anonymizována dvě slova] V. Závazkové právo. Obecná část (§ [číslo]), 1. vydání, [rok], s. [číslo]; [anonymizováno], M. a [příjmení], P. [příjmení] rebus sic stantibus. Soudní rozhledy. Praha: C. H. Beck, 2012, roč. 2012, [číslo] s. [číslo])

15. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně, dle které nelze převzít nebezpečí změny okolností pouze vyloučením aplikace § 1765 o. z., resp. nelze předpokládat, že by se„ bianco“ převzetí nebezpečí mohlo vztahovat na událost v podobě nepředvídatelné a neovlivnitelné globální pandemie [anonymizováno]. Uvedený názor žalobkyně zcela popírá podstatu a smysl uvedeného ustanovení, jež směřuje právě na takové extrémní situace, kdy změna okolností přináší nepředvídatelné, zcela překvapivé a zarážející dopady na postavení stran ve smluvním vztahu, které jakémukoliv rozumnému vyhodnocení a zvážení rizik neodpovídají, a vyvolává tudíž následky, které vzhledem k tomu nelze dotčené straně spravedlivě přičítat. Dispozitivnost uvedené zákonné úpravy změny okolností samozřejmě smluvním stranám umožňuje, aby si ujednaly, že převzetí rizik se vztahuje jen na některá ve smlouvě vymezená rizika (např. rizika povahy přírodní, technické, právní, politické, společenské, ekonomické, [anonymizováno] i další), současně však stranám umožňuje, aby došlo k převzetí veškerých rizik (nijak blíže nespecifikovaných), a to například při všeobecném vyloučení ustanovení § 1765 a § 1766 o. z., tak jak tomu bylo i v projednávaném případě.

16. Odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně rozhodl správně, když žalobu jako nedůvodnou zamítl s tím, že si smluvní strany zcela v souladu se zákonem aplikaci dispozitivních ustanovení § 1764 až 1755 o. z. vyloučily a současně na sebe převzaly nebezpečí změny všech okolností podle § 1765 odst. 2 o. z. (tedy i okolností nepředvídatelných, mezi které lze zcela jistě zahrnout i pandemii viru [anonymizována dvě slova]), čímž aplikaci ustanovení § 1765 odst. 1 o. z.„ vyloučily podruhé“.

17. Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, dle které mělo být při výpočtu náhrady nákladů řízení postupováno podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu (peněžité plnění) a nikoli podle § 9 odst. 3, neboť má za to, že v projednávaném případě nelze hodnotu předmětu řízení vyčíslit bez větších obtíží a podstatou sporu jsou podmínky případné změny závazku.

18. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Náklady žalované v odvolacím řízení činí celkem [částka] a sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby po [částka] podle ustanovení § 7, § 9 odst. 3 písm. e) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu), paušální náhrady hotových výdajů za 2 úkon právní služby po [částka] podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% DPH z částky [částka] ve výši [částka]. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 o. s. ř.