o zaplacení 38.882 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni 4.060 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 4.060 Kč od 22. 3. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); naopak zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 34.822 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 34.822 Kč od 22. 3. 2025 do zaplacení (výrok II.) a současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 15.052,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky] (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě ze dne 24. 3. 2025, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 38.882 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout v souvislosti s neplatnou smlouvou o investičním životním pojištění [název] č. [číslo] ze dne 9.12. 2022 (dále jen „pojistná smlouva“). Žalobkyně ukončila pojistnou smlouvu výpovědí ze dne 7. 10. 2024. Za dobu trvání právního vztahu žalobkyně na pojistném uhradila celkem 97.016 Kč a žalovanou jí bylo vyplaceno na odkupném 58.134 Kč. Žalobkyně se tak domáhá zaplacení rozdílu těchto částek. Smlouva je podle žalobkyně absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a evropským právem.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí, neboť pojistnou smlouvu považovala za platně sjednanou. Pokud by přesto byla smlouva shledána neplatnou, vznesla žalovaná námitku promlčení.

4. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně uzavřela s žalovanou pojistnou smlouvu dne 9. 12. 2002, jejímž předmětem bylo životní pojištění pro případ smrti nebo dožití s počátkem pojištění 10. 12. 2002 a koncem pojištění 10. 12. 2033, s pojistnou částkou 500.000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy by všeobecné pojistné podmínky a speciální pojistné podmínky s tím, že žalobkyně svým podpisem stvrdila, že s nimi byla seznámena. Sazebník poplatků byl přístupný v sídle pojišťovny, nebyl součástí smluvní dokumentace, přičemž pouze ze sazebníku mohla žalobkyně v době uzavření smlouvy zjistit, jaká je výše rizikového pojistného. Žalovaná vystavovala pro žalobkyni výroční dopisy s tím, že ve výročním dopise z roku 2020 bylo mimo jiné uvedeno, že pojistné činí 4.659 Kč, z toho rizikové pojistné 2 040 Kč, dále byl uveden přehled nákladů spojených s pojistnou smlouvou za období od 10. 12. 2019 do 9. 12. 2020 – inkasní poplatek 480 Kč, poplatek na pokrytí počátečních nákladů společnosti 356 Kč, poplatek pojišťovně za zprostředkování fondu 435 Kč, rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou z běžného pojistného 233 Kč. Žalobkyně uhradila celkem na pojistném částku 97.016 Kč, přičemž za období od 24. 3. 2022 do 24. 3. 2025 žalobkyně uhradila na pojistném částku 11.050 Kč, rizikové pojistné dle sazebníku za dané období od 24. 3. 2022 do 24. 3. 2025 činilo 6.990 Kč. Žalobkyně požádala o ukončení pojistné smlouvy a výplatu odkupného, které jí bylo vyplaceno ve výši 58.134 Kč. Žalobkyně vyzvala dne 5. 3. 2025 žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi uhrazenými platbami pojistného (97.016 Kč) a žalovanou poskytnutým plněním (58.134 Kč), a to s lhůtou k plnění 15 dnů od doručení (tj. od 6. 3. 2025). Žalovaná vydání bezdůvodného obohacení odmítla dopisem ze dne 20. 3. 2025 a žalobkyni ničeho neuhradila.

5. Po právní stránce posuzoval soud prvního stupně právní vztah mezi účastníky s ohledem na dobu uzavření smlouvy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platné v době jejího uzavření (dále jen „obč. zák.“). S odkazem na § 37 obč. zák. shledal pojistnou smlouvu uzavřenou mezi účastníky za neplatnou, neboť neobsahuje konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění. V daném případě nebyla konkrétní výše rizikového pojistného sjednána ve smlouvě, nebylo ji možné zjistit z žádného jiného smluvního dokumentu, u kterého žalobkyně stvrdila podpisem, že jí byl obsah sdělen. Tato výše byla určena odkazem na sazebník, se kterým žalovaná před uzavřením smlouvy žalobkyni prokazatelně neseznámila. Ze smluvní dokumentace, kterou měla žalobkyně k dispozici při podpisu smlouvy nebylo zjistitelné, jaká částka bude investována a jaká částka bude představovat rizikové pojistné. Odkaz na sazebník tak podle prvostupňového soudu představuje neurčité, a tudíž neplatné ujednání. Vzhledem k tomu, že ujednání o výši rizikového pojistného nelze od ostatního obsahu pojistné smlouvy oddělit, není zjistitelné, jaká část pojistného po odečtení rizikového pojistného má být investována do nákupu podílových jednotek a není-li ujednáno konkrétní rizikové pojistné, jedná se o neplatný právní úkon. Pojistná smlouva je absolutně neplatná se zřetele k uplatněným výhradám, a to pro neurčitost, neboť ze smlouvy, včetně příloh, kterém měla žalobkyně k dispozici v době uzavření smlouvy, nebylo zřejmé jaká částka bude investována a jaká částka bude strhávána na pojistnou ochranu, v jaké konkrétní výši budou žalované strhávány poplatky. Žalobkyně si tak nemohla učinit ekonomický úsudek o výhodnosti a nevýhodnosti produktu, jeho ekonomickém dopadu. Jelikož se jedná o podstatné části pojistné smlouvy, které nelze oddělit od ostatních ujednání, je podle nalézacího soudu pojistná smlouva neplatná jako celek. Pokud byla pojistná smlouva absolutně neplatným právním úkonem a žalobkyně podle této neplatné pojistné smlouvy platila pojistné, vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák.

6. Vzhledem k vyslovenému závěru o neplatnosti pojistné smlouvy pro absenci určitého ujednání ohledně rizikového pojistného, považoval obvodní soud za nadbytečné posouzení neplatnosti ujednání z důvodu, zda jsou způsobilá nastolit nerovnováhu v právech a povinnostech stran, tj. podrobit je přezkumu stran přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák., resp. podle směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (pro existenci zneužívajících ujednání).

7. Následkem absolutní neplatnosti pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky došlo na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák., které je třeba vypořádat. Soud prvního stupně se nejprve zabýval námitkou promlčení, kterou uplatnila žalovaná, a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně není promlčen v subjektivní promlčecí době, neboť o důvodech neplatnosti smlouvy se žalobkyně dozvěděla až na základě právní analýzy smlouvy právním zástupcem. Nicméně nárok žalobkyně je podle prvostupňového soudu částečně promlčen v objektivní promlčecí době s tím, že jsou nepromlčena plnění (jednotlivé pojistné) v období tří let před podáním žaloby, tedy v období od 24. 3. 2022 do 24. 3. 2025 (resp. v dané věci do 10. 12. 2023, kdy byla učiněna poslední úhrada pojistného žalobkyní), celkem se jedná o pojistné ve výši 11.050 Kč (5.877 Kč + 5.173 Kč) představující nepromlčené platby pojistného. Soudem prvního stupně zároveň nebyly shledány žádné důvody, pro které by námitka promlčení měla být v rozporu s dobrými mravy, záměr žalované postupovat nepoctivě ke spotřebitelům prokázán nebyl.

8. Současně prvostupňový soud učinil vzájemné zúčtování v režimu ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. Žalobkyni vznikl vůči žalované z neplatné pojistné smlouvy nárok na vydání toho, co plnila žalobkyně, tj. částky 38.882 Kč (uhrazené pojistné 97.016 Kč po odečtení vyplaceného odbytného v částce 58.134 Kč) s tím, že tento nárok byl částečně promlčen (nepromlčená částka obnáší 11.050 Kč).

9. Dále však žalované vznikl nárok na vydání oceněného nemajetkového plnění spočívající v poskytovaní pojistné ochrany žalobkyni, ve smyslu připravenosti žalované poskytnout žalobkyni pojistné plnění v případě nastalé pojistné události. K ocenění tohoto nemajetkového plnění spočívající v poskytování pojistné ochrany žalovaná předložila výpočet učiněný pojistnými matematiky a sazebník. Určení přesné výše nároku by bylo možné jen s nepoměrnými obtížemi, proto obvodní soud stanovil výši tohoto nároku úvahou podle § 136 o. s. ř., ve které vycházel z výpočtu žalované a rovněž ze stávající zákonné úpravy podle § 2999 odst. 2 o. z. Zároveň nalézací soud neměl za to, že by hodnotě předpokládané úplaty za rizikové pojistné, tj. připravenosti žalované plnit z pojistné smlouvy, odpovídala i částka 27.945 Kč (administrativní poplatky 10.480 Kč, počáteční náklady 12.614 Kč, rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou 4.851 Kč), neboť tato částka je tvořena poplatky za jinou definovanou činnost vztahující se k investiční složce pojištění, tj. činnost odlišnou od připravenosti poskytnout plnění pro případ pojistné události. Za dobu trvání pojistné smlouvy poskytla žalovaná žalobkyni pojistnou ochranu v celkové hodnotě 34.898 Kč s tím, že dle pravidel vzájemného zúčtování lze proti nepromlčenému nároku započítat pouze částku 6.990 Kč (tj. rizikové pojistné za období od 24. 3. 2022 do 24. 3. 2025). Podle soudu prvního stupně má žalobkyně vzhledem k provedenému zúčtování vzájemně poskytnutých plnění nárok na uhrazení částky 4.060 Kč (11.050 Kč - 6.990 Kč).

10. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl ohledně zaplacení částky 4.060 Kč s příslušenstvím představující zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 4.060 Kč od 22. 3. 2025 do zaplacení (§ 1970 odst. 1 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), přičemž povinnost platit úrok z prodlení z dlužné částky byla žalované uložena v souladu s návrhem žalobkyně, která jej požadovala z dlužné částky ode dne následujícího po uplynutí lhůty k vydání bezdůvodného obohacení (tj. dnem 21. 3. 2025). Ve zbývajícím rozsahu ohledně částky 34.822 Kč s příslušenstvím byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř.

11. Proti zamítavému výroku II. a nákladovému výroku III. rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání s tím, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle žalobkyně je napadený rozsudek nepřezkoumatelný a bylo jím porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces.

12. Soud prvního stupně neprovedl povinný přezkum nepřiměřených (zneužívajících) ujednání podle § 55 a § 56 obč. zák. a směrnice 93/13/EHS (dále jen „Směrnice“), ač k tomu měl veškeré skutkové podklady. Tím nerespektoval judikaturu Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) o povinnosti ex offo chránit spotřebitele a zajistit plnou účinnost unijní úpravy. Závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku je nesprávný, protože soud postupoval v rozporu s judikaturou SDEU a znevýhodnil tak spotřebitele na úkor podnikatele. Návrh na položení předběžné otázky SDEU k povinnosti přezkoumat zneužívající ujednání byl soudem prvního stupně zcela opomenut, aniž by uvedl důvody nepostoupení; takový postup je nepřezkoumatelný a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu o povinnosti soudů položit otázku nebo přesvědčivě vysvětlit, proč tak nečiní. Soud prvního stupně se nevypořádal s tvrzenou vědomostí žalované o neplatnosti pojistné smlouvy a s tím spojenou nepoctivostí jejího jednání. Tím připustil, aby žalovaná těžila z námitky promlčení, což koliduje s judikaturou vyšších soudů, podle nichž se právní jistoty a dobré víry nemohou dovolávat ti, kdo vědomě přijímají bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na základě neplatné pojistné smlouvy došlo k poskytování pojistné ochrany, této tzv. pojistné ochraně bez řádného skutkového a právního základu přiřadil peněžní hodnotu a tu následně započetl proti nepromlčené části nároku žalobkyně. Takový postup je v rozporu s § 457 a § 458 obč. zák. Napadený rozsudek je podle žalobkyně nepřezkoumatelný, neboť postrádá vypořádání zásadních námitek (zneužívající ujednání, vědomost žalované, předběžná otázka, promlčení), nehodnotí citovanou judikaturu a místy vykazuje zjevné nesrovnalosti.

13. K vědomosti žalované o neplatnosti pojistné smlouvy žalobkyně uvedla, že žalovaná měla již při uzavření pojistné smlouvy informace, ze kterých mohla a měla dovodit její neplatnost. Žalovaná si musela či přinejmenším měla být vědoma důsledků rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017 ze dne 13. 2. 2019 pro kmen pojistných smluv se stejným či obdobným konceptem pojistných podmínek, a to s ohledem na § 6 zákona č. 277/2009 Sb. o pojišťovnictví. Žalovaná si musela být vědoma, že pojistníkům účtuje v pojistných smlouvách nesjednané srážky, že inkasuje bezdůvodné obohacení z neplatných smluv.

14. K absenci zneužívajících ujednání v pojistné smlouvě žalobkyně uvedla, že SDEU opakovaně konstatoval, že vnitrostátní soudy mají povinnost posoudit zneužívající ujednání i bez návrhu. Soud prvního stupně se v rámci rozsudku nepřiměřenými smluvními ujednáními nezabýval a tuto problematiku zcela ignoroval. Soud prvního stupně neposoudil pojistnou smlouvu optikou zneužívajících smluvních ujednání, žalobkyni proto nebylo v daném případě zaručeno dodržování práv přiznaných Směrnicí. Pokud Nejvyšší soud přijal koncepci, podle níž v případě dovozované absolutní neplatnosti smlouvy pro neurčitost již není třeba zkoumat zneužívající charakter smluvních ujednání, pak takový přístup je v rozporu s judikaturou SDEU i Ústavního soudu.

15. Konstrukce přijatá soudem prvního stupně, spočívající v tom, že objektivní promlčecí lhůta začíná běžet již od úhrady jednotlivých splátek pojistného a může tak uplynout dříve, než se žalobkyně mohla reálně seznámit se svými právy, není slučitelná s judikaturou SDEU a představuje porušení zásady efektivity i povinnosti konformního výkladu vnitrostátních ustanovení o promlčení. K rozporu námitky promlčení s dobrými mravy žalobkyně argumentovala tím, že dle judikatury není v dobré víře ten, kdo přijímá plnění, o kterém ví, že je bezdůvodným obohacením. Žalovaná tak ve výsledku námitkou promlčení těžila z vlastní vědomé nepoctivosti a protiprávního jednání.

16. K zohlednění pojistné ochrany žalobkyně zdůraznila, že pokud je pojistná smlouva neplatná, tj. neexistující, nemůže vyvolávat žádné účinky. Soud prvního stupně nicméně dovodil, že žalované vznikl vůči žalobkyni z neplatné pojistné smlouvy nárok na vydání oceněného nepeněžitého plnění spočívajícího v poskytování pojistné ochrany, tj. v připravenosti žalované plnit v případě pojistné události, a s odkazem na § 458 odst. 1 obč. zák. provedl vzájemné zúčtování. K ocenění tohoto plnění převzal výpočet předložený žalovanou, opřený o interní sazebník, a současně výslovně konstatoval, že přesné určení hodnoty pojistné ochrany je prakticky nemožné, neboť nelze zajistit spolehlivý srovnávací materiál a řada obdobných smluv je neplatných. Přesto na základě § 136 o. s. ř. stanovil hodnotu pojistné ochrany částkou 34.898 Kč, z níž proti nepromlčené části nároku žalobkyně započetl 6.990 Kč, odpovídajících rizikovému pojistnému v posledních třech letech. Žalobkyně má za to, že takový postup je nesprávný jak z hlediska vnitrostátní úpravy bezdůvodného obohacení, tak z hlediska unijní úpravy ochrany spotřebitele. Podle § 457 obč. zák. je každý z účastníků neplatné smlouvy povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal; § 458 odst. 1 obč. zák. pouze umožňuje nahradit peněžitou náhradou plnění, která již nelze vydat v naturální podobě, typicky tehdy, spočívalo-li obohacení ve výkonech. V nyní posuzovaném případě však žalovaná z neplatné pojistné smlouvy žádné faktické plnění žalobkyni neposkytla (nedošlo k výplatě pojistného plnění při pojistné události), a nelze proto konstruovat nový nárok žalované na peněžité protiplnění za pouhou podnikatelskou připravenost plnit, tj. za nesení obchodního rizika, které na sebe žalovaná dobrovolně vzala uzavíráním vadných smluv. Soud prvního stupně tím de facto vytvořil žalované nový majetkový nárok, který ze zákona nevyplývá a který je v přímém rozporu s účelem úpravy bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud v ustálené judikatuře k vypořádání bezdůvodného obohacení z neplatných smluv dovodil, že u vzájemných peněžitých plnění má být v řízení přiznán pouze rozdíl mezi nimi, aniž by bylo nutné formální započtení. To však předpokládá, že na obou stranách jde o skutečně poskytnutá, prokázaná peněžitá plnění. Soud prvního stupně naproti tomu započetl proti prokázaným platbám pojistného hypoteticky určenou hodnotu pojistné ochrany, jejíž výši sám považuje za prakticky neprokazatelnou a kterou odvozuje z interního modelu žalované. Tím překročil rámec úpravy bezdůvodného obohacení a zbavil žalobkyni části jejího nároku na vrácení zaplaceného pojistného bez odpovídajícího právního základu.

17. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví i ohledně částky 34.822 Kč s příslušenstvím a žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

18. V písemném vyjádření k odvolání žalovaná vyvracela jednotlivé odvolací námitky žalobkyně (k otázce promlčení, rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, vypořádání vzájemných plnění a zkoumání zneužívajících ujednání) a navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

19. Odvolací soud z podnětu včas podaného odvolání žalobkyně a v mezích jím vytčených podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal při nařízeném jednání zamítavý výrok o věci samé a v důsledku toho i akcesorický výrok o nákladech řízení, pročež odvolání žalobkyně shledal jen částečně opodstatněným.

20. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

21. Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

22. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).

23. Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

24. Odvolací soud předně neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, či z 25. 8. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2770/2015). Z podaného odvolání je přitom bez pochybností zřejmé, že žalobkyni nečinilo nejmenších potíží formulovat důvody, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku, což svědčí o přezkoumatelnosti tohoto rozsudku.

25. Soud prvního stupně v prvé řadě dovodil, že předmětná pojistná smlouva je dle § 37 odst. 1 a § 41 obč. zák. absolutně neplatná s ohledem na absenci určitého a konkrétního smluvního ujednání o výši a způsobu stanovení rizikového pojistného. Tento klíčový závěr, rovněž tak i důvody, na jejichž základě soud prvního stupně tento závěr přijal, považuje odvolací soud za zcela správné. Za situace, kdy v pojistné smlouvě absentují určitá a jednoznačná ujednání o tom, jaká část pojistného připadá na poplatky a jaká na úhradu rizika spojeného s pojištěním pro případ smrti, potažmo jaká na investice, je opodstatněný závěr o neplatnosti pojistné smlouvy dle § 37 odst. 1 obč. zák. jakožto celku, neboť ujednání o pojistném je podstatnou náležitostí pojistné smlouvy a je neoddělitelné od ostatního obsahu smlouvy.

26. Protože je tedy pojistná smlouva absolutně neplatná pro její neurčitost, nelze již dále hodnotit, zda sjednané smluvní podmínky (zejména z hlediska sjednaných poplatků či snižování hodnoty podílových jednotek o náklady související s uzavřením pojistné smlouvy) měly charakter nepřiměřených či zneužívajících ujednání. Jak totiž vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 33 Cdo 499/2023) – to, co není určitým způsobem ujednáno, nelze dále podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti. Ostatně jak opakovaně ve své judikatuře poukázal dovolací soud, z ustálené rozhodovací praxe SDEU vyplývá, že povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je vázána na případy zjevného porušení unijního práva, což není tento případ, kdy důvodem tvrzené neplatnosti pojistné smlouvy je neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání, nikoliv jejich nepřiměřenost ve smyslu tzv. generální klauzule dle čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů (srovnej opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 33 Cdo 499/2023). Odvolací soud rovněž upozorňuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1984/22, jehož předmětem byl spor o platnost smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené v roce 2012, přičemž v této souvislosti Ústavní soud posuzoval i otázku uplatněné námitky promlčení a její soulad s dobrými mravy, dále i aplikovatelnost judikatury Soudního dvora Evropské unie (konkrétně rozsudek SDEU C 485/19), a to i z pohledu počátku běhu promlčecí doby. Ústavní soud zde konstatoval, že v případě smluv o investičním životním pojištění se (narozdíl od smluv o spotřebitelském úvěru od nebankovních společností) nevyskytují zneužívající ustanovení. V této souvislosti Ústavní soud dále deklaroval, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu“.

27. Důsledkem neplatného právního úkonu (pojistné smlouvy) je povinnost účastníků vrátit si vzájemná plnění či majetkový prospěch, který v souvislosti s plněním z neplatného právního úkonu získali (§ 451, § 457 obč. zák.).

28. K otázce vypořádání vzájemně poskytnutých plnění z neplatné smlouvy Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 29 Odo 52/2002, uvedl: „byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (dnešní terminologií bezdůvodných obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Jestliže tedy jde o vrácení vzájemných peněžitých plnění z neplatné smlouvy, je třeba po vzájemném zúčtování těchto plnění uložit plnění rozdílu jednomu z účastníků. Tyto teoretické i judikaturní závěry vycházejí z toho, že ustanovení § 457 obč. zák. upravuje (oproti dalším skutkovým podstatám bezdůvodného obohacení) povinnosti účastníků, kteří si navzájem plnili na základě neplatné nebo zrušené smlouvy, zvláštním způsobem; totiž tak, že požadavek jedné smluvní strany, aby jí bylo druhou smluvní stranou vráceno plnění, jež jí poskytla, může uspět, jen je-li žadatelem navenek deklarována i připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvy obdržel od druhé smluvní strany on sám (jde-li o žalobu, musí se uvedený závazek promítnout i do znění tzv. žalobního petitu). V případě povinnosti vrátit si oboustranně plnění jde v režimu ustanovení § 457 obč. zák. o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek. Jsou-li obě plnění peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích, pak se specifická povaha ustanovení § 457 obč. zák. projevuje i tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu se nevyžaduje (nepředpokládá) projev směřující k započtení“. V rozsudku ze dne 28. 11. 2023 sp. zn. 26 Cdo 2356/2023 na uvedené závěry navázal, kdy konstatoval, že: „podle konstantní judikatury, jestliže si na základě neplatné či zrušené smlouvy poskytly vzájemně plnění obě strany, vztahuje se na takový případ zvláštní způsob vydání předmětu bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák., který určuje jako pravidlo vzájemnou vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy. Znamená to, že právo jedné smluvní strany na vydání poskytnutého plnění je podmíněno její povinností vrátit druhé smluvní straně to, co podle smlouvy od ní přijala. Ze zákona tak vzniká synallagmatický závazek, v němž je povinnost obou stran k plnění na sebe vzájemně vázána. Platí zde zásada vyjádřená v § 560 obč. zák., tj. že splnění závazku se může domáhat jen ten, kdo sám již splnil (předmět bezdůvodného obohacení vrátil), popřípadě je připraven svůj závazek vůči druhému splnit, a zároveň s uplatněním svého práva vrací nebo nabízí vrácení toho, co přijal. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích, pak se specifická povaha § 457 obč. zák. projevuje tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. Při takovém postupu soud provede vzájemné zúčtování obou bezdůvodných obohacení; projev směřující k započtení se nevyžaduje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněný pod číslem 28/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007, ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011, a ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015).“

29. Na základě uvedených judikaturních závěrů nelze podle odvolacího soudu dospět k jinému právnímu závěru, než že předmětem zúčtování dle § 457 obč. zák. mají být veškerá na základě neplatné smlouvy vzájemně poskytnutá plnění, nikoli jen nepromlčené pohledávky. Povinnost vrátit plnění (a tedy i právo na vrácení) totiž nastává již v okamžiku přijetí plnění – kdy nárok ještě promlčen být nemůže – a k tomuto okamžiku se vypořádávají i vzájemně poskytnutá plnění. Jsou-li obě plnění peněžitá – což v projednávaném případě jsou – pak se specifická povaha § 457 obč. zák. projevuje tím, že v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce přesahuje peněžité plnění poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným („saldo“). Až toto saldo, zjištěné zúčtováním všech vzájemně poskytnutých plnění, je bezdůvodným obohacením, jehož vrácení je možné v soudním řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy přiznat, a tedy až proti tomuto nároku na vydání bezdůvodného obohacení může povinná smluvní strana namítnout promlčení. Odvolací soud uzavírá, že je to právě okamžik, k němuž se vypořádávají vzájemně poskytnutá plnění, který vylučuje možnost vyjmout v důsledku námitky promlčení ze zúčtování vzájemných plnění ve smyslu § 457 obč. zák. některá přijatá a poskytnutá plnění.

30. S ohledem na shora popsaný způsob provedení vzájemného zúčtování dle § 457 obč. zák. odvolací soud konstatuje, že pokud na základě neplatné smlouvy žalobkyně uhradila žalované celkem 97.016 Kč a žalovaná naopak žalobkyni uhradila celkem 58.134 Kč – po zúčtování vzájemných plnění účastníků neplatné smlouvy činí bezdůvodné obohacení žalované celkem 38.882 Kč (saldo). Až ve vztahu k tomuto saldu je třeba se dále zabývat otázkou promlčení.

31. Podle § 107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odst. 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odst. 2).

32. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

33. Otázku, podle kterého předpisu je třeba řešit problematiku promlčení nároků, které vznikly z právních jednání učiněných ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, řeší ustanovení § 3036 o. z., nikoliv ustanovení § 3028 o. z. Z tohoto ustanovení potom zřetelně vyplývá, že podle dosavadních předpisů (tedy podle obč. zák.) je nutno posoudit jednak okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby, jednak okolnosti, mající vliv na její běh (typicky její stavení - § 112 obč. zák.) a jednak nakonec i okolnosti, podle nichž se určuje její konec (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. 21 Cdo 292/2018). Režimu podle dosavadních předpisů podléhá podle § 3036 o. z. institut promlčení jako celek, tedy promlčecí dobu je třeba posuzovat podle dosavadní úpravy od jejího počátku až do zakončení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. 27 Cdo 961/2023). Pokud právo na vydání bezdůvodného obohacení vzešlo z právního stavu vzniklého za účinnosti obč. zák., podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují nejen všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti o. z., ale i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti o. z. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2288/2022).

34. Pokud žalobkyně argumentovala tím, že žalovaná uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, je nutno tuto námitku odmítnout jako nedůvodnou. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích. Uplatnění námitky promlčení by kolidovalo se zásadou dobrých mravů jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Zároveň by vůči němu byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty (doby) nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, kvůli nimž své právo včas neuplatnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019 sp. zn. 28 Cdo 1283/2019). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 či ze dne 31. 10. 2007 sp. zn. 33 Odo 561/2006). Hlavní nebo alespoň převažující motivací je přitom úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně musí být zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2895/99). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak nutno dovozovat toliko z okolností, za kterých byla tato námitka uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018 sp. zn. 28 Cdo 792/2018). Vznesená námitka promlčení by mohla být v rozporu s dobrými mravy například za situace, kdy žalobce uplatnil tuto námitku opožděně nikoliv pro svou liknavost či nedbalost, nýbrž pro zdrženlivost vůči žalovanému, od nějž důvodně očekával smírné řešení a spolehl se na jeho ujištění, že k uspokojení nároku provede nezbytné právní kroky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018 sp. zn. 28 Cdo 3594/2018).V posuzované věci žalobkyně netvrdí žádné konkrétní okolnosti týkající se jednání a postupu žalované při uplatnění námitky promlčení, na jejichž základě by bylo možno námitku promlčení posoudit jako odporující dobrým mravům. Z tvrzení žalobkyně, z provedeného dokazování a ani z průběhu řízení nevyplynulo, že by žalovaná udržovala žalobkyni v mylném přesvědčení, že jí uplatňovaný nárok uhradí dobrovolně, respektive že by po vzniku nároku svým postupem vůči žalobkyni jakkoli přispěla k marnému uplynutí promlčecí doby. Za této situace lze uzavřít, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované nelze kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy. Navíc i Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1984/22 ohledně případného rozporu námitky promlčení s dobrými mravy uvedl, že „nelze ani a priori přijmout výklad (k němuž by vedla stěžovatelova argumentace), podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení“. Tento závěr pak dle Ústavního soudu platí především za situace, kdy klient pojišťovny netvrdil a ani neprokázal existenci „ustanovení, které by jej jakkoliv omezovalo v možnosti domáhat se nároků plynoucích z uzavřené pojistné smlouvy před soudem“.

35. Pokud jde o aplikaci dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. na projednávanou věc, pak odvolací soud předně poukazuje na konstantní judikaturu, podle které „z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí lhůty je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, a není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši. Nezáleží dále ani na tom, zda se oprávněný o svém právu nedozvěděl vlastním zaviněním, tedy zda se (skutečně) o svém právu dozvědět mohl anebo měl dozvědět při vynaložení potřebné péče. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná. Takovou vědomostí přitom § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost za bezdůvodné obohacení“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. 28 Cdo 5328/2015). Současně z aktuální judikatury Ústavního soud plyne, že „počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 obč. zák. jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21).

36. V intencích shora uvedeného má odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za to, že z hlediska počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. je v daném případě třeba dospět k závěru, že žalobkyně skutečnou vědomost o všech skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit odpovědnost žalované za bezdůvodné obohacení, prokazatelně získala až v souvislosti s právním rozborem uvedeného smluvního vztahu, který byl učiněn v rámci výzvy zpracované jejím právním zástupcem dne 5. 3. 2025. Touto výzvou byla žalovaná vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení právě z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy, subjektivní promlčecí doba mohla v dané věci začít běžet až tímto okamžikem.

37. Pokud jde o aplikaci tříleté objektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 2 obč. zák., pak odvolací soud konstatuje, že tuto lze na projednávaný případ aplikovat. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. 33 Cdo 499/2023, proti němuž byla podaná ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024 sp. zn. III. ÚS 2438/2023 odmítnuta, dovodil, že „povinnost vnitrostátních soudů aplikovat tzv. zásadu efektivity je podle ustálené judikatury SDEU vázána na případy zjevného porušení unijního práva. Takovým není situace, kdy důvodem (absolutní) neplatnosti pojistné smlouvy je neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání. Spočívá-li důvod neplatnosti pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran).“ Ke stejným závěrům se přiklonil Nejvyšší soud rovněž v rozsudcích ze dne[Anonymizováno]29. 10. 2024 sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, ze dne 26. 11. 2025 sp. zn. 33 Cdo 2298/2025 a ze dne 21. 1. 2026 sp. zn. 33 Cdo 714/2025.

38. Pokud žalobkyně svůj žalobní nárok uplatnila u soudu žalobou dne 24. 3. 2025, není její nárok promlčen toliko v rozsahu plateb v celkové výši 11.050 Kč uskutečněných před uplynutím tříleté promlčecí doby dle § 107 odst. 2 obč. zák. – tj. promlčeny nejsou dvě platby ze dne 10. 12. 2022 a ze dne 10. 12. 2023, první na částku 5.173 Kč a druhá na částku 5.877 Kč, ve vztahu k nimž neuplynula tříletá objektivní doba podle § 107 odst. 2 obč. zák., a ani subjektivní dvouletá promlčecí doba dle § 107 odst. 1 obč. zák. (počala běžet 5. 3. 2025). Tyto závěry soudu prvního stupně lze aprobovat jako správné a odpovídající.

39. Z výše uvedených důvodů odvolací soud neshledal ani předpoklady pro položení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie týkající se výkladu unijního práva dle návrhu žalobkyně. Odvolací soud tak učinil za stavu, kdy položení takové otázky nepovažuje za nezbytné, naopak má za to, že ve věci je možné rozhodnout i bez tohoto žalobkyní navrhovaného postupu, a to zvláště s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí v této věci nespočívá na aplikaci unijního práva a jeho výkladu.

40. Pokud však nalézací soud v rámci vzájemného zúčtování zohlednil pojistnou ochranu žalobkyně, pak evidentně nedocenil, že neplatná pojistná smlouva nemůže vyvolat žádné účinky a žalovaná tak žalobkyni poskytovat pojistnou ochranu nemohla. Žalované proto nemohl vůči žalobkyni z neplatné pojistné smlouvy vzniknout nárok na vydání oceněného nepeněžitého plnění spočívajícího v poskytování pojistné ochrany, tj. v připravenosti žalované plnit v případě pojistné události. Pojistná ochrana by se ostatně mohla projevit až v případě vzniku pojistné události a poskytnutím pojistného plnění. V posuzovaném případě však žalovaná z neplatné pojistné smlouvy žádné faktické plnění žalobkyni neposkytla (nedošlo k výplatě pojistného plnění při pojistné události), a nelze proto konstruovat nový nárok žalované na peněžité protiplnění za pouhou podnikatelskou připravenost plnit z hypoteticky určené hodnoty pojistné ochrany, jak nekonzistentně uzavřel soud prvního stupně. V tomto rozsahu ohledně částky 6.990 Kč je tedy žaloba rovněž důvodná, a to včetně úroků z prodlení z této částky (§ 517 odst. 1, 2 obč. zák., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

41. Odvolací soud proto napadený rozsudek v jeho zamítavém výroku II. ohledně částky 27.832 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 22. 3. 2025 do zaplacení podle § 219 o. s. ř. potvrdil; ohledně částky 6.990 Kč s příslušenstvím z této částky jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 6.990 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 22. 3. 2025 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

42. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku odvolací soud dále podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to tak, že právo na jejich náhradu přiznal podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalované, která byla v řízení úspěšná z 72 %, a má proto právo na náhradu 44 % svých nákladů řízení (po odečtení neúspěchu v rozsahu 28 %).

43. Náklady žalované činí celkem 25.955 Kč a sestávají z: a) odměny advokáta ve výši 18.300 Kč podle § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a to za 5 úkonů po 2.660 Kč podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (tarifní hodnota 38.882 Kč; úkony převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání 23. 7. 2025, vyjádření ze dne 22. 8. 2025 a účast na jednání 1. 10. 2025); a za 2 úkony po 2.500 Kč podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (tarifní hodnota 34.822 Kč; úkony vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu 10. 3. 2026), c) paušální náhrady hotových výdajů ve výši 3.150 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 7 úkonů po 450 Kč; d) náhrady za 21 % DPH z částky 21.450 Kč ve výši 4.505 Kč.

44. Žalované vzniklo právo na náhradu 44 % jejích nákladů řízení (z částky 25.955 Kč), tedy celkem na náhradu částky 11.420 Kč. O povinnosti žalobkyně zaplatit tuto náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů k rukám zástupce žalované bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř., pariční lhůta byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

45. Odvoláním nedotčený výrok I. rozsudku nabyl samostatně právní moci podle § 206 odst. 2 o. s. ř.