o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. června 2024 č. j. 10 C 147/2022-395

1. Napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení ze dne 28. 6. 2024 č. j. [spisová značka]) soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 80.530 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 33.375 EUR od 16. 7. 2019 do 31. 7. 2019, z částky 38.745 EUR od 1. 8. 2019 do 7. 8. 2019, z částky 33.375 EUR od 8. 8. 2019 do 31. 10. 2019, z částky 36.375 EUR od 1. 11. 2019 do 11. 11. 2019, z částky 29.375 EUR od 12. 11. 2019 do 31. 1. 2020, z částky 41.275 EUR od 1. 2. 2020 do 30. 4. 2020, z částky 67.150 EUR od 1. 5. 2020 do 31. 7. 2020, z částky 68.350 EUR od 1. 8. 2020 do 1. 11. 2021 a z částky 80.530 EUR od 2. 11. 2021 do zaplacení (výrok I.), dále žalobu zamítl co do požadavku na zaplacení částky 54.900 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 102.055 EUR od 16. 7. 2019 do 31. 7. 2019, z částky 96.685 EUR od 1. 8. 2019 do 7. 8. 2019, z částky 102.055 EUR od 8. 8. 2019 do 31. 10. 2019, z částky 99.055 EUR od 1. 11. 2019 do 11. 11. 2019, z částky 106.055 EUR od 12. 11. 2019 do 31. 1. 2020, z částky 94.155 EUR od 1. 2. 2020 do 30. 4. 2020, z částky 68.280 EUR od 1. 5. 2020 do 31. 7. 2020, z částky 67.080 EUR od 1. 8. 2020 do 1. 11. 2021 a z částky 54.900 EUR od 2. 11. 2021 do zaplacení (výrok II.), současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 122.301,84 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III.) a dále rozhodl o povinnosti zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 náklady státu, o jejichž výši a splatnosti bude rozhodnuto samostatným usnesením, a to v případě žalobce v rozsahu 42 % (výrok IV.) a v případě žalované v rozsahu 58 % (výrok V.). Stalo se tak v řízení o doplacení provize ve výši 135.430 EUR za prodej strojů, která byla žalobci fakticky vyplacena ve výši 27.380 EUR odpovídající 0,2 % prodejních cen strojů, avšak dle žalobce jemu vznikl nárok na provizi v celkové výši 162.810 EUR odpovídající 0,7 % (resp. v případě 2 strojů 0,2 %) prodejních cen strojů.

2. Žalovaná podala proti výrokům I., III., IV. a V. tohoto rozsudku včasné odvolání. Namítala, že soud prvního stupně nikterak nereflektoval ani nehodnotil rozpornost skutkových tvrzení žalobce, který v průběhu řízení postupně poskytl tři různá vysvětlení ve vztahu k rozlišení mezi přímým a nepřímým prodejem. Dále konstatovala, že z provedeného dokazování (zejména pak z výpovědí p. [jméno FO] a p. [jméno FO]) vyplynulo, že dealera [právnická osoba] již v roce 2018 nebylo nutno zaškolovat, neboť v té době již působil jako samostatný dealer. Žalovaná proto považovala za nelogický a nekonzistentní závěr prvostupňového soudu o tom, že jednatel žalované p. [jméno FO] se v době podpisu provizních dohod pro roky 2017 a 2018 se žalobcem dohodl, že mu v těchto letech bude náležet provize ve výši jako za přímý prodej, ač na daném území působí dealer [právnická osoba], neboť tohoto dealera je nejprve nutno zaškolit. Svědek p. [jméno FO] potvrdil, že u žalované se odlišovalo mezi přímým a nepřímým prodejem, jakož i to, že nikdy nezažil případ, aby prodejce dostal provizi ve výši odpovídající přímému prodeji, ač v jeho regionu působí dealer. Žalovaná rovněž poukázala na rozpor tvrzení p. [jméno FO] s e-mailem p. [jméno FO] ze dne 15. 12. 2016, jímž bylo prokázáno, že prodej prostřednictvím zástupce je v 1. roce spolupráce s obchodním zástupcem odměňován jako přímý prodej, což již ovšem neplatí pro 2. rok spolupráce s obchodním zástupcem, jak nesprávně dovodil prvostupňový soud. Domnělá dohoda žalobce a tehdejšího jednatele p. [jméno FO] o tom, že po dobu 2 let bude probíhat zaškolování [právnická osoba] a žalobce bude po tuto dobu dostávat provize ve výši jako by šlo o přímý prodej, dle žalované nebyla prokázána žádnými listinnými důkazy, jakož ani svědeckými či účastnickými výpověďmi. Soudu prvního stupně dále vytkla, že neprovedl řádné a dostatečné posouzení věrohodnosti p. [jméno FO], když mj. z výpovědi p. [jméno FO] vyšlo najevo, že měl se žalobcem nadstandardní přátelský vztah. Kromě nesprávného zjištění skutkového stavu žalovaná v podaném odvolání dále namítla, že soud prvního stupně provedl nesprávný výklad ustanovení občanského zákoníku o výkladu projevu vůle, když uvedl, že při výkladu provizní dohody pro rok 2018 nelze vzít v úvahu jen její jazykové vyjádření, ale je nutno ji posoudit s úmyslem jednajícího. Žalovaná má za to, že provizní dohoda pro rok 2018 nepřipouští jiný výklad než ten, že žalobci se vyplácí za stanovených podmínek provize pouze za přímý prodej. Odvolacímu soudu proto navrhla, aby napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Odvolání žalované v zásadě představuje pouze žádnými důkazy nepodloženou polemiku nad hodnocením důkazů a skutkovými závěry soudu prvního stupně. Argumentaci žalované, že žalobce v průběhu řízení opakovaně měnil a přizpůsoboval svá skutková tvrzení, považuje za ryze účelovou. Ačkoliv žalovaná v odvolání uvedla pasáže ze svědeckých výpovědí p. [jméno FO], z jehož výpovědi je jednoznačné, že zaškolení probíhalo, sama z ní dovodila opačný a nelogický závěr o tom, že tomu tak být nemělo. Žalobce dále rozporoval odvolací námitku žalované, že skutečnost, že po dobu 2 let bude probíhat zaškolování [právnická osoba] a žalobce bude po tuto dobu dostávat provize ve výši, jako by šlo o přímý prodej, nebyla prokázána provedenými důkazy. Logické a přesvědčivě odůvodněné závěry soudu prvního stupně jsou v tomto směru důkazně podloženy, a to zejména (prvostupňovým soudem hodnocenou jako věrohodnou) svědeckou výpovědí p. [jméno FO]. Závěrem žalobce uvedl, že se plně ztotožňuje i s výkladem soudu prvního stupně ve vztahu k ustanovení občanského zákoníku o výkladu projevu vůle. Případné porušení provizní politiky skupiny [právnická osoba] tehdejším jednatelem p. [jméno FO] nemůže jít k tíži žalobce, a to navíc jako zaměstnance, tedy slabší strany pracovněprávního vztahu.

4. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Soud prvního stupně provedl dokazování, jehož dílčí skutková zjištění dopodrobna rozebral v písemném odůvodnění svého rozsudku v bodech 17. až 49. odůvodnění. Provedené důkazy hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, přičemž hodnocení důkazů též v odůvodnění rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil (viz bod 50. a násl.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnancem žalované a počínaje rokem 2013 působil na pozici prodejního poradce, kdy mu byl svěřen prodej strojů žalované na území zahrnující mj. Rumunsko. Pro finanční roky 2017 a 2018 (tj. období od dubna daného roku o března roku následujícího) žalobce a žalovaná (zastoupená tehdejším jednatelem [jméno FO]) uzavřeli provizní dohodu, dle jejíhož znění žalobci náležela provize za přímý prodej strojů žalované ve výši 0,7 %, přičemž o provizích za nepřímý prodej se tato dohoda nezmiňuje. [jméno FO] se v době podpisu dohod pro roky 2017 a 2018 se žalobcem dohodl, že mu v těchto letech bude náležet provize ve výši jako za přímý prodej, ač na daném území působí dealer [právnická osoba], neboť tohoto dealera je nejprve nutno zaškolit. Pro finanční rok 2019 pak byla uzavřena provizní dohoda, dle které žalobci náležela provize za nepřímý prodej 0,2 % a provize za přímý prodej 0,4 %. Dle obecné provizní politiky [právnická osoba] bylo rozlišováno mezi přímým a nepřímým prodejem, přičemž za prodeje v době prvního roku působení nového dealera měla prodejním poradcům náležet provize ve výši, jako by se jednalo o přímý prodej. Za finanční rok 2017 byla žalobci vyplacena provize ve výši 0,7 % z obchodů na jemu svěřeném území. V průběhu finančních let 2017–2019 si u žalované rumunská společnost [společnost] objednala mj. 33 strojů za celkovou částku 24.580.000 EUR, tj. v roce 2017 za částku 1.950.000 EUR, v roce 2018 za částku 13.110.000 EUR a v roce 2019 za částku 9.520.000 EUR, přičemž část z nich byla prodána přímo a část prostřednictvím [právnická osoba]. Žalovaná za prodeje ve finančních letech 2018 a 2019 žalobci odmítla vyplatit provizi ve výši 0,7 % z ceny strojů. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil tak, že žalobu shledal částečně důvodnou, neboť z provizní dohody účastníků pro finanční rok 2018 lze po jejím výkladu ve smyslu § 555 odst. 1, § 556 odst. 1, § 557 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.) a § 18 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“) dovodit nárok žalobce na provize ve výši 0,7 % i za prodeje, kterých se zúčastnil dealer [právnická osoba] a tyto provize byly uhrazeny pouze zčásti. Rovněž za finanční rok 2019, ve kterém žalobci na základě jednoznačného znění provizní dohody náležely provize pouze ve výši 0,2 %, pak dosud žalobci části provizí nebyla uhrazena. Ačkoliv samotné jazykové vyjádření provizní dohody pro finanční rok 2018 svědčí výkladu, který zastává žalovaná (tj. že žalobci náleží nárok výhradně na provize za přímý prodej, nikoli za prodej nepřímý), skutečný význam a obsah právního jednání nelze zjišťovat izolovaně pouze z jeho jazykového vyjádření, neboť základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího. Soud prvního stupně měl v daném případě za bez pochybností prokázané, že skutečnou vůlí stran při uzavření provizních dohod za finanční roky 2017 a 2018 bylo založit žalobci nárok na provize ve výši 0,7 % za veškeré přímé i nepřímé prodeje na jemu svěřeném území, jako by se jednalo o přímý prodej. Existence takové vůle vyplynula zejména z výpovědi [jméno FO], ale i z dalších okolností. Provizní dohoda pro finanční rok 2017 byla uzavírána v době, kdy na žalobci svěřeném území začal působit nově zasmluvněný dealer [právnická osoba]. V té době i v souladu s obecnou provizní politikou [právnická osoba], měly žalobci za obchody s účastí tohoto dealera náležet provize ve výši, jako by se jednalo o přímý prodej. Takové provize pak žalovaná žalobci za finanční rok 2017 vyplatila, přestože v textu dohody nebyl výslovně přímý a nepřímý prodej odlišen. Pakliže strany pro finanční rok 2018 uzavřely dohodu totožného znění, přikládaly jí pak totožný význam, vedeny názorem, že dealer [právnická osoba] dosud nebyl dostatečně zaškolen. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou je pak bez významu, že obsah uzavřené dohody pro finanční rok 2018 je v rozporu s obecnou provizní politikou [právnická osoba]. Žalobci tak vznikl za prodej 33 strojů nárok na provizi v celkové výši 124.460 EUR, tj. 13.650 EUR ve finančním roce 2017, 91.770 EUR ve finančním roce 2018 a 19.040 EUR ve finančním roce 2019. Jelikož z provizí za finanční roky 2018 a 2019 zůstala neuhrazena částka celkem 80.530 EUR, soud prvního stupně proto žalobě v tomto rozsahu vyhověl a ve zbytku ji zamítl. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobci vzhledem k jeho 58 % úspěšnosti v řízení přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 16 %. O nákladech státu rozhodl tak, že podle § 148 odst. 1 o. s. ř. účastníkům uložil povinnost k jejich náhradě podle poměru jejich úspěchu a neúspěchu.

6. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně správně a dostatečně zjistil skutkový stav, který rovněž správně posoudil i po stránce právní. Odvolací soud se s výše uvedenou argumentací soudu prvního stupně zcela ztotožňuje a pro stručnost na ni odkazuje. Námitka žalované, že žalobce v řízení postupně upravoval důvody, na základě kterých mu vznikl nárok na zaplacení provize, není důvodná. Významné je totiž to, co bylo v řízení z provedených důkazů a potud odvolací soud nemá důvod zpochybňovat skutkové závěry učiněné zejména z výpovědí vyslechnutých svědků, a to včetně pro věc rozhodné výpovědi tehdejšího jednatele žalované [jméno FO]. Jmenovaný jednatel v rámci své výpovědi potvrdil, že za žalovanou se žalobcem pro finanční rok 2018 uzavřel provizní dohodu s tím, že jelikož mělo zaškolování dealera [právnická osoba] (s nímž byla uzavřena smlouva v roce 2017) trvat dva roky, tak žalobce bude po dobu tohoto zaškolování dostávat plnou výši provize, jako by se jednalo o přímý prodej. Odvolací soud má proto za to, že existence dohody tak, jak ji tvrdil žalobce, byla v řízení prokázána, pročež je třeba ji respektovat. Odvolací soud dále nepřisvědčil ani námitce žalované, že z provedeného dokazování vyplynulo, že dealera [právnická osoba] v roce 2018 nutno zaškolovat dále nebylo, neboť v tomto období již působil jako samostatný dealer. Ačkoliv žalovaná na podporu svého tvrzení argumentovala svědeckou výpovědí [jméno FO], odvolací soud má za to, že z jejího obsahu vyplývá naopak závěr opačný. Svědek [jméno FO] totiž uvedl, že školení probíhala v roce 2017, ohledně obchodu se školili přibližně 1x ročně a v posledních 3 až 4 letech již neví, jak často se školili, nicméně, je zřejmé, že školení probíhala. Pokud jde o odvolací námitku, že svědek [jméno FO] potvrdil, že nikdy nezažil případ, aby prodejce dostal provizi ve výši odpovídající přímému prodeji, ač v jeho regionu působí dealer, pak je i tato nedůvodná, neboť svědek [jméno FO] vypověděl, že provizní dohody zůstávaly na místní úrovni a „možná se zasílaly HR“ a bývalý jednatel [jméno FO] uvedl, že o provizní dohodě vědělo pouze HR, Controlling and Finance a dále pan [jméno FO]. Pro úplnost odvolací soud podotýká, že svědek [jméno FO] zároveň uvedl, že pokud jde o pravidla žalované pro přiznání provizí prodejcům, tak zná obecná pravidla společnosti [právnická osoba], přičemž konkrétní dohodu žalobce nezná. Na újmu provizní dohodě pro finanční rok 2018 (sjednané tak, jak bylo v řízení tvrzeno žalobcem a prokázáno dokazováním provedeným soudem prvního stupně) není ani skutečnost, že z obecné provizní politiky společnosti [právnická osoba] (rozeslané e-mailem p. [jméno FO] dne 15. 12. 2016) vyplývá, že prodejním poradcům náleží provize ve výši, jako by se jednalo o přímý prodej, pouze v době prvního roku jejich působení. Jedná se totiž o obecnou provizní politiku a žalobci nelze přikládat k tíži, že jeho konkrétní dohoda s tehdejším jednatelem žalované byla platně sjednána odchylně. Ve vztahu mezi žalovanou a žalobcem je totiž nevýznamné, že je dohoda v rozporu s obecnou provizní politikou společnosti. Odvolací soud rovněž nesdílí ani námitky či pochyby žalované co do věrohodnosti bývalého jednatele [jméno FO], neboť má za to, že soud prvního stupně řádně zhodnotil provedené důkazy jak jednotlivě, tak i v jejich celkovém kontextu a jeho závěrům nelze ničeho vytknout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022 sp. zn. 21 Cdo 1215/2021). Ničeho vytknout dále soudu prvního stupně nelze ani pokud jde o výklad provizní dohody pro finanční rok 2018, který je zcela v souladu s § 555 a násl. o. z., jakož i recentní judikaturou Nejvyššího soudu, dle které je pro výklad právního jednání určují skutečná vůle (úmysl) jednajícího, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. 23 Cdo 782/2024). Pouze pro úplnost pak odvolací soud konstatuje, že i žalobci napadeným rozsudkem přiznaná výše provize byla soudem prvního stupně vypočtena správně.

7. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně výroku o nákladech řízení, které soud prvního stupně též správně vyčíslil.

8. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal právo na jejich náhradu žalobci, jenž byl v odvolacím řízení plně úspěšný. Náklady žalobce činí celkem 47.587 Kč a sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby dle § 7 a 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, tj. vyjádření k odvolání datované 29. 8. 2024 a soudu prvního stupně doručené 2. 9. 2024 (kurz EUR ke dni 2. 9. 2024 odpovídal 25,045 Kč, tarifní hodnota dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu byla tudíž vypočtena [částka] x [částka] = [částka]), kdy odměna za tento úkon činí [částka] a dále účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum] (kurz EUR ke dni [datum] odpovídal [částka], tarifní hodnota dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu byla tudíž vypočtena [částka] x [částka] = [částka]), kdy odměna za tento úkon činí [částka], dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši [částka] za 2 úkony právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. [částka], dále z cestovného ve výši [částka] podle § 13 odst. 1 a 5 advokátního tarifu za cestu k jednání odvolacího soudu dne [datum] na trase [adresa] a zpět (celkem [hodnota] km) vozidlem Mazda M1 ([částka] za litr benzinu automobilového 95 oktanů dle § 4 písm. a/ vyhlášky č. 398/2023 Sb., při průměrné spotřebě 6,7 l benzinu na 100 km a amortizaci vozidla [částka] / 1 km dle § 1 písm. b/ vyhlášky č. 398/2023 Sb.), dále z náhrady za ztrátu promeškaného času ve výši [částka] § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, v souvislosti se shora uvedenou cestou na jednání odvolacího soudu, tj. 14 půlhodin x [částka] a dále z náhrady za 21 % DPH z částky [částka] ve výši [částka]. O povinnosti žalované zaplatit tuto náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové částce [částka] k rukám advokáta žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.