o zaplacení 300.000 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 300.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 300.000 Kč od 13. 5. 2025 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě podané k soudu dne 23. 5. 2025, kterou se žalobce domáhal po žalované zadostiučinění v částce 300.000 Kč za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“).

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, neboť žalobci již bylo poskytnuto zadostiučinění v rámci samotného trestního řízení snížením ukládaného trestu.

4. Soud prvního stupně v napadaném rozsudku detailně popsal průběh posuzovaného řízení a vyšel zejména ze zjištění, že usnesením [orgán] ze dne 20. 10. 2016 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem vydírání dle § 175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit jako [funkce] [orgán] [adresa]. Dne 29. 9. 2017 byla na žalobce podána obžaloba k Okresnímu soudu v [adresa] pro celkem sedm skutků, které byly v obžalobě kvalifikovány jako zvlášť závažný zločin mučení a jiného nelidského a krutého zacházení dle § 149 odst. 1, odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku [skutek (1)] a zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku [skutky (2) až (7)] v jednočinném souběhu s přečinem vydírání dle § 175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku [skutky (2), (4), (6) a (7)].

5. Ve věci bylo dne 13. 3. 2018 rozhodnuto (v pořadí prvním) odsuzujícím rozsudkem, kterým byl žalobce uznán vinným dle obžaloby a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působit jako [funkce] [orgán], v ozbrojených složkách a ostrahy objektů na dobu 3 let a 6 měsíců. Dne 18. 4. 2018 došlo soudu odvolání státního zástupce podané v neprospěch žalobce (obžalovaného) do výroku o trestu, kdy státní zástupce navrhoval uložit obžalovanému nepodmíněný úhrnný trest odnětí svobody se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti, rovněž žalobce podal odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. Usnesením ze dne 31. 7. 2018 byl odvolacím krajským soudem napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně. Následně bylo ve věci rozhodnuto v pořadí druhým rozsudkem ze dne 21. 12. 2022, kterým byl žalobce (obžalovaný) uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [skutek (3)], dále byl uznán vinným ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku a přečinu vydírání dle § 175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku [skutek (4)], dále byl uznán vinným ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku [skutek (5)] a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku [skutek (7)]. Žalobci byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání ve služebním poměru u bezpečnostních sborů a v ozbrojených silách ČR, v pracovním poměru u [orgán] a fyzické či právnické osoby poskytující soukromou bezpečnostní činnost na dobu 3 let a 6 měsíců. Obžaloby pro skutky (1), (2) a (6) byl žalobce (obžalovaný) zproštěn podle § 226 písm. c) tr. řádu, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný. Rozsudek byl napaden odvoláním státního zástupce i obžalovaného. Usnesením Krajského soudu v [adresa] jako soudu odvolacího ze dne 18. 4. 2023 byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně.

6. Dne 8. 9. 2023 bylo ve věci rozhodnuto v pořadí třetím (odsuzujícím) rozsudkem okresního soudu. Žalobce (obžalovaný) byl uznán vinným jednak ze spáchání pokračujícího zločinu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku [skutky (3) až (7), přičemž skutku (3) se žalobce dopustil sám], jednak ze spáchání pokračujícího přečinu vydírání dle § 175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku [skutky (4) a (6)]. Žalobci byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání ve služebním poměru u bezpečnostních sborů a v ozbrojených silách ČR, v pracovním poměru u [orgán] a fyzické či právnické osoby poskytující soukromou bezpečnostní činnost na dobu 5 let. Obžaloby pro skutky (1), (2) byl obžalovaný zproštěn podle § 226 písm. a) tr. řádu, neboť nebylo prokázáno, že se skutky (1) a (2) staly. O odvolání žalobce (obžalovaného) bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v [adresa] jako soudem odvolacího ze dne 28. 11. 2023 tak, že při nezměněném výroku o vině, výroku o náhradě škody a výroku zprošťujícího bylo znovu rozhodnuto o trestu, kdy žalobci byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání ve služebním poměru u bezpečnostních sborů a v ozbrojených silách ČR, v pracovním poměru u [orgán] na dobu 3 let a 6 měsíců. Žalobcovo dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024.

7. Žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení dne 12. 11. 2024. Žalovaná žádost vyřídila stanoviskem ze dne 9. 5. 2025, kterým konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu se však žalobci již dostalo v podobě zmírnění uloženého trestu.

8. Soud prvního stupně pak věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Celková délka posuzovaného řízení od zahájení trestního stíhání žalobce dne 20. 10. 2016 do jeho pravomocného skončení (doručením usnesení dovolacího soudu dne 28. 8. 2024) činila 7 let a 10 měsíců. Žalobcem reklamovanou délku řízení hodnotil obvodní soud s ohledem na kritéria vytčená v § 31a odst. 3 OdpŠk jako nepřiměřenou, v posuzovaném řízení tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Bylo by tak namístě poskytnout žalobci za nemajetkovou újmu zadostiučinění v penězích, když pouhé konstatování porušení práva se nejeví jako přiměřené a dostačující. Soud prvního stupně ale zdůraznil, že žalobci již byla poskytnuta jiná forma zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení přímo v trestním řízení, a to zmírněním ukládaného trestu. Dle judikatury Nejvyššího soudu jistá forma zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení může být přiznána v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3867/2011). Uvedeným hlediskům případ žalobce zcela odpovídá. Ze odůvodnění trestních rozsudků je zcela zřejmé, že žalobci bylo za spáchanou úmyslnou trestnou činnost namístě uložit nepodmíněný trest odnětí svobody a citelný trest zákazu činnosti. Právě z důvodu nepřiměřené délky řízení, resp. porušení práva na projednání věci v přiměřené době, byl žalobci uložen trest odnětí svobody podmíněný. Odvolací krajský soud pak znovu výslovně s odkazem na nepřiměřenou délku řízení přistoupil k výraznému zkrácení zkušební doby podmíněného odsouzení a k výraznému zkrácení délky trestu zákazu činnosti. Soud prvního stupně se tak ztotožnil se stanoviskem žalované, že žalobci již byla v posuzovaném řízení poskytnuta jiná forma kompenzace nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, kterou je možno považovat za dostatečnou, a že tak poskytnutí zadostiučinění v penězích není namístě. Podanou žalobu proto prvostupňový soud zamítl jako nedůvodnou. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.

9. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Uvedl, že soud prvního stupně správně shledal v posuzovaném řízení nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, žalobce by měl být z tohoto důvodu odškodněn. Přes uvedenou skutečnost však následně obvodní soud dospěl k závěru, že žalobci již byla za způsobenou nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení poskytnuta jiná forma zadostiučinění, a to zmírněním ukládaného trestu přímo v trestním řízení. Podle žalobce však odvolací soud, který rozhodoval o odvolání žalobce i státního zástupce proti prvnímu trestnímu rozsudku, ve svém usnesení otázku přiměřenosti, či nepřiměřenosti uloženého trestu neřešil a ani na základě odvolání státního zástupce, který se odvolával právě jen do výroku o trestu z důvodu jeho tvrzené mírnosti, nekonstatoval, že by uložený trest měl být nepřiměřeně nízký. Nejednalo se tedy ani o důvod, proč byl nakonec tento první rozsudek zrušen. Pokud pak Okresní soud v [adresa] vydal v roce 2022, tedy až o několik let později, další rozsudek (druhý prvostupňový rozsudek ve věci), ve kterém konstatoval, že trest uložený prvním rozsudkem byl nepřiměřeně nízký a je potřeba k tomu přihlédnout, pak se jednalo pouze o názor tohoto soudu a uložení téměř stejného trestu, avšak za mnohem méně spáchaných skutků, nelze brát jako uložení trestu s přihlédnutím k nepřiměřené délce řízení, neboť už pouze vzhledem k menšímu počtu spáchaných skutků měl být uložen mírnější trest než ten, který byl ukládán za sedm skutků. Pokud pak přišel tomuto soudu trest uložený rozsudkem soudu prvního stupně jako nepřiměřeně mírný, pak již vzhledem k samotnému sníženému počtu spáchaných skutků mohl uložit stejný trest jako první soud a nebylo nutné řešit nepřiměřeně dlouhé vedení trestního řízení. Pokud by soud k této délce řízení skutečně přihlédl, musel by trest uložený žalobci ještě skutečně zmírnit. Obdobná situace pak nastala i u Okresního soudu v [adresa], který rozhodoval v roce 2023 (třetí prvostupňový rozsudek ve věci). Podle žalobce k nepřiměřené délce řízení nebylo přihlédnuto dostatečným způsobem. Pro úplnost žalobce sumarizoval tresty jednotlivých soudních rozhodnutí, která byla v této věci vydána. První rozsudek byl vydán dne 13. 3. 2018, kdy byl žalobce uznán vinným všemi sedmi jednáními uvedenými v obžalobě a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Zároveň byl žalobci uložen trest zákazu činnosti na dobu 3 let a 6 měsíců. Druhý rozsudek v této věci byl vydán dne 21. 12. 2022, kdy byl žalobce uznán vinným pouze čtyřmi skutky uvedenými v obžalobě a byl odsouzen rovněž k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let a 6 měsíců. Zároveň byl žalobci uložen trest zákazu činnosti na dobu 3 let a 6 měsíců. Poslední rozsudek byl vydán dne 8. 9. 2023 (tedy téměř po sedmi letech po zahájení trestního stíhání), kdy byl žalobce uznán vinným pěti jednáními uvedenými v obžalobě a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž výkon tohoto trestu byl oproti oběma dříve vydaným rozsudkům podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Zároveň byl žalobci uložen trest zákazu činnosti na dobu 5 let. Tento poslední rozsudek, který se uloženým trestem zcela lišil od dvou předchozích (mnohem dříve vydaných) rozsudků, byl změněn rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 28. 11. 2023 tak, že výkon trestu odnětí svobody v délce 3 let byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roky a 6 měsíců a žalobci byl uložen trest zákazu činnosti na dobu 3 roky a 6 měsíců. Jedná se tedy o stejný trest a jeho odklad, který již byl uložen v rozsudku z roku 2022 a je téměř totožný i s trestem uvedeným v rozsudku z roku 2018, kdy však byl žalobce uznán vinným nikoli pěti skutky, ale dokonce sedmi. Pokud by tedy Krajský soud v [adresa] měl rozhodovat o snížení uloženého trestu s ohledem na nepřiměřenou délku řízení, pak by musel být trest uložený v roce 2023 ještě mírnější než ten, který byl ukládán o rok dříve. S ohledem na výše uvedené rozhodování soudů a ukládání trestů nemůže být správný závěr, že žalobci již bylo poskytnuto zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě zmírněného uloženého trestu, když ani v rozsudku z roku 2018 nebylo rozhodováno o uložení nepodmíněných trestů, ale naopak byl trest uložen ve stejné míře a jeho výkon byl odložen na dobu pouze o půl roku delší než posledním rozsudkem Krajského soudu v [adresa]. To vše ale za situace, kdy byl žalobce v roce 2018 uznán vinným sedmi skutky a nikoli pouze pěti. Není tedy možné dojít k závěru, že by byl žalobce i po dalších šesti letech vedení řízení od prvního rozhodnutí ve věci dostatečně saturován uloženým trestem a jeho odkladem, když i po uvedené době byl výsledek trestního řízení, pokud jde o trest žalobce, totožný s trestem, který mu byl uložen již v roce 2018 za mnohem více skutků. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil, a vydal rozhodnutí, kterým žalobě vyhoví v plném rozsahu a žalobci přizná právo na náhradu nákladů řízení.

10. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

11. Odvolací soud z podnětu včas podaného odvolání a v mezích jím vytčených podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek, aniž by za tím účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

12. Odvolací soud předně seznal, že soud prvního stupně správně a v rozsahu, který lze považovat za dostatečný pro rozhodnutí věci, zjistil skutkový stav, přičemž provedené důkazy v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. hodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, a na tomto základě pak dospěl ke správným skutkovým zjištěním a věc správně právně posoudil. Rozsudek soudu prvního stupně byl velmi pečlivě odůvodněn, více než solidně aplikoval relevantní judikaturu, mohl být proto dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.

13. Odvolací soud v této věci vycházel ze zjištění a navazujících právních úvah učiněných soudem prvního stupně, na něž pro jejich správnost v zájmu přehlednosti vlastního rozhodnutí odkazuje s následujícím upřesněním ve vztahu k argumentům uplatněných v podaném odvolání.

14. Žalobce se žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku detailně popsal průběh posuzovaného řízení podle obsahu soudního spisu, na jeho zjištění lze odkázat. Celková délka řízení ve vztahu k žalobci činila 7 let a 10 měsíců. Takovou délku trvání řízení lze vzhledem k jeho charakteru hodnotit jako nepřiměřenou, tedy jako nesprávný úřední postup v podobě porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Proto byly splněny předpoklady pro odškodnění tvrzeného nesprávného úředního postupu, jak správně uzavřel i soud prvního stupně. Skutkový stav nebyl v tomto případě mezi účastníky řízení sporný, spor spočíval především v otázce satisfakce odpovídající nemajetkové újmě ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk.

15. Podle § 31a odst. 1, 2 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

16. Jak správně připomněl soud prvního stupně, Nejvyšší soud opakovaně vyslovil (např. v rozsudku ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, rovněž tak ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010), že již v samotném trestním řízení může být poskytnuta dostatečná náhrada za jeho nepřiměřenou délku, a to typicky v podobě uložení mírnějšího trestu. Takovou kompenzaci lze nicméně pokládat za dostatečnou jen tehdy, jestliže ono zmírnění trestu je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu tedy musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být rovněž patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení.

17. Tyto podmínky byly dle odvolacího soudu v projednávané věci splněny, neboť v odůvodnění (v pořadí třetího) rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne 8. 9. 2023 č. j. [spisová značka], bylo výslovně uvedeno následující: „Zcela zásadním způsobem soud rovněž musel přihlédnout i k době, která uplynula od spáchání trestných činů do současnosti (tj. více než 7 let); z toho řízení před soudem trvá téměř 6 let. V této souvislosti nelze přehlédnout, že dané řízení vyžadovalo vyvinutí značného úsilí soudu, aby k hlavnímu líčení byly předvolány osoby, které byly zapotřebí, resp. aby k naplnění tohoto cíle bylo učiněno alespoň maximum. Tato činnost si nepochybně nějaký relevantní čas vyžádala. I přesto však je třeba ve smyslu § 39 odst. 3 trestního zákoníku konstatovat, že dané trestní řízení před soudem trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, kterou nelze omluvit ani složitostí této trestní věci a ani chováním obžalovaných, resp. obhajoby. Především nelze ničím omluvit období od července 2019 do dubna 2021, kdy ve věci nebyly činěny v podstatě žádné úkony. Ze strany soudu tak došlo k porušení zásady rychlosti řízení, což nepochybně negativně zasáhlo do práv obžalovaných v tom smyslu, že neúměrně dlouho trvala jejich nejistota z možného výsledku trestního stíhání. Vzhledem k tomu, že obžalovaní na tomto stavu ničeho nezavinili, soud i tuto skutečnost, a to v souladu s judikaturou Ústavního soudu, zcela mimořádným způsobem zohlednil v jejich prospěch. Soud tak po posouzení dosavadního života obžalovaných a s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaných trestných činů, po zohlednění veškerých polehčujících a přitěžujících okolností, a především s přihlédnutím k délce trvání trestního řízení, dospěl k závěru, že účelu trestu lze v případě obou obžalovaných stále ještě dosáhnout trestem výchovným, a to bezprostředně nespojeným s odnětím svobody. … Původně již zrušeným rozsudkem byl obžalovaným tento trest vyměřen shodně (trest odnětí svobody v trvání 3 let). S ohledem na (výše popsanou) závažnost spáchaných trestných činů, která oproti dřívějšímu stavu se ještě více navýšila, a s přihlédnutím k vyššímu počtu spáchaných jednotlivých útoků, by soud za jiných okolností považoval tento trest za nepřiměřeně mírný, tudíž by uvažoval o jeho zpřísnění. Vyšší výměra trestu odnětí svobody by však samozřejmě již vedla k tomu, že takto vyměřený trest odnětí svobody by musel být uložen už v jeho nepodmíněné podobě. S přihlédnutím k délce řízeni a s důrazem k faktu, že obžalovaní po celou jeho dobu vedou řádný život, pak ukládat za daných okolností obžalovaným trest nepodmíněný, by bylo krajně nevhodné, nepřiměřeně přísné a tudíž nezákonné. Dovršení celkové nápravy obžalovaných proto lze očekávat podle přesvědčení soudu i od trestu odnětí svobody podmíněně odloženého na zkušební dobu.“

18. Délku trestního řízení podstatnou měrou zohlednil v rámci úvah o trestu rovněž Krajský soud v [adresa] jako soud odvolací, a to v rozsudku z 28. 11. 2023 č. j. [spisová značka], jak plyne z odůvodnění tohoto rozsudku. V něm bylo argumentováno (i ve vztahu k spoluobžalovanému [jméno FO]) následovně: „Soud prvního stupně správně dovodil, že pokud by trestní věc obžalovaných byla projednána v přiměřené době bez průtahů v řízení, nepochybně by v úvahu přicházelo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Odvolací soud se s tímto závěrem zcela ztotožňuje. Byť je obžalovanými namítáno, že prvním rozsudkem vyhlášeném v dané trestní věci dne 13. 3. 2018, byly obžalovaným za situace, kdy byli uznáni vinnými všemi žalovanými skutky, uloženy podmíněné tresty odnětí svobody, pak nelze než zdůraznit, že právě z tohoto důvodu bylo dané rozhodnutí napadeno odvoláním ze strany státního zástupce, a i odvolací soud je přesvědčen, že takto původně obžalovaným uložené tresty byly nepřiměřeně mírné. Nelze se však již ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, že přestože přihlédl k délce trestního řízení (a z tohoto důvodu obžalovaným neukládal nepodmíněné tresty odnětí svobody), obžalovaným uložil tresty, které zejména ohledně stanovení délky zkušební doby a výměry trestu zákazu činnosti podstatnou měrou přesáhly výměry trestu tak, jak byly obžalovaným uloženy rozsudkem ze dne 21. 12. 2022. Tento závěr je nezbytné učinit přesto, že obžalovaní byli oproti tomuto rozsudku uznáni vinnými i dalším jednáním (pod bodem 6 a bylo zpřísněno i jejich jednání pod bodem 7). Takto obžalovaným uložené tresty totiž v dostatečné míře nezohledňují zejména délku trestního řízení, která sice byla částečně způsobena tím, že soud pátral po jednotlivých osobách, nicméně poměrně podstatnou část délky řízení před soudem tvoří doba, kdy ve věci nebyly činěny žádné úkony směřující k jejímu pravomocnému skončení, a která trvala od července 2019 do dubna 2021. Je tedy zřejmé, že pokud by ve věci obžalovaných bylo postupováno bez průtahů v řízení a věc byla skončena v přiměřené době, za přiměřený by s ohledem na závažnost jednání, kterého se obžalovaní dopustili, připadalo v úvahu uložení nepodmíněných trestů odnětí svobody. Odvolací soud však musel ještě více, než učinil soud prvního stupně, zohlednit délku trestního řízení, když z tohoto hlediska obžalovaným uložené tresty je nezbytné považovat za tresty nepřiměřeně přísné“.

19. Podle odvolacího soudu lze uzavřít, že z pravomocného odsuzujícího rozsudku trestního soudu nezpochybnitelně vyplývá, že uložený trest byl mírnější právě z toho důvodu, že bylo přihlédnuto k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení a že to byla právě nepřiměřená délka řízení, která znemožnila uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody žalobci. Žalobci tak byla již v samotném trestním řízení poskytnuta dostatečná náhrada za jeho nepřiměřenou délku v podobě uložení mírnějšího trestu a toto zmírnění trestu bylo navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku okresního soudu, rovněž tak v navazujícím rozsudku odvolacího krajského soudu, bylo explicitně uvedeno, že uložený trest odnětí svobody nebyl ukládán jako nepodmíněný právě proto, že trestní soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení.

20. Odvolací soud pak nesouhlasí s uplatněnou odvolací argumentací žalobce, neboť ta fakticky pomíjí dynamiku posuzovaného trestního řízení. Porovnávání formy a výše trestů, které byly v průběhu posuzovaného řízení v jednotlivých nepravomocných rozhodnutích ukládány, s konečnou formou a výší trestu, nezohledňuje vývoj posuzovaného řízení, které bylo rovněž modelováno odvoláním státního zástupce podaného v neprospěch žalobce (obžalovaného).

21. Odvolací soud doplňuje, že trestní zákoník ani OdpŠk výslovně nestanoví, jaký je vzájemný vztah nároku na odškodnění újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení, o němž rozhodují soudy v občanském soudním řízení, a nároku na zmírnění uloženého trestu v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení uplatněného v trestním řízení. Nejvyšší soud (rozsudek ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 4139/2013) zastává názor, že se jedná o jeden nárok, který vznikl na základě jedné škodné události (nepřiměřená délka řízení), jež se projevuje stejnou újmou poškozeného (nejistota ohledně výsledku řízení), a který lze odškodnit více v úvahu přicházejícími formami zadostiučinění jak v rámci civilního soudního řízení, tak v rámci řízení trestního, jejichž vzájemný vztah je dán zněním § 31a odst. 2 OdpŠk. Právní úprava obsažená v ustanovení § 39 odst. 3 trestního zákoníku, tedy právní úprava, podle které byl ukládán trest i žalobci, mezi obecnými pravidly pro ukládání trestů uvádí jako jedno z kritérií i délku trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Současná právní úprava tedy vychází z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení by primárně měla být pachateli trestného činu kompenzována při stanovení druhu trestu a jeho výměry, je-li to samozřejmě možné. Pokud se tak stane, nepřichází v úvahu poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, neboť to je možno podle § 31a odst. 2 OdpŠk poskytnout pouze v případě, že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak. V projednávané věci byla nepřiměřená délka trestního řízení žalobci kompenzována při stanovení výměry trestu odnětí svobody, jak již bylo odůvodněno.

22. Vzhledem k povaze spáchané trestné činnosti, popsané v pravomocném odsuzujícím rozsudku trestního soudu, ale primárně zejména při zohlednění skutečnosti, že žalobci byl uložen mírnější podmíněný trest odnětí svobody z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení, sdílí odvolací soud závěr prvostupňového soudu o tom, že dostačujícím zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu v dané věci představuje uložení mírnějšího trestu.

23. Lze tak shrnout, že odvolací výhrady žalobce neměly potenciál zvrátit věcnou správnost napadeného rozsudku, proto ten byl odvolacím soudem potvrzen jako věcně správný podle § 219 o. s. ř., a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá § 142 odst. 1 o. s. ř.

24. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšné žalované. Náklady žalované v odvolacím řízení činí celkem 450 Kč a sestávají z jedné paušální náhrady hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (vyjádření k odvolání) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb. Odvolací soud ve shodě s argumentací obsaženou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025 sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, na níž lze pro stručnost odkázat, neaplikoval § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (podzákonný právní předpis) pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a vzniklou mezeru v právu vyplnil analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Nezastoupenému účastníku tak byla přiznána náhrada hotových výdajů ve srovnatelné výši, která by náležela účastníku zastoupenému advokátem. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.