o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci dne [datum] je neplatná (výrok I.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení [částka]. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal vyslovení neplatnosti výpovědi dané mu [datum] podle § 52 písm. g/ zákona č. 262/2006 Sb. (dále „zák. práce“) z důvodu, že měl závažným způsobem porušit povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci. Žalobce neplatnost spatřoval v nedostatečném vymezení důvodu výpovědi a dále namítal, že jde-li o vytýkané nesprávné vykazování služebních jízd, naposledy k tomu došlo za měsíc [anonymizováno] [rok]. Žalovaná se bránila tím, že výpověď byla žalobci dána z důvodu závažných porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, neboť nejméně v období od roku [rok] do roku [rok] opakovaně a nepravdivě vykazoval cesty podniknuté k soukromým účelům jakožto služební cesty, čímž se bez právního důvodu obohatil o [anonymizována tři slova] a zároveň svým jednáním způsobil, že žalovaná za žalobce odváděla nesprávnou výši daňové povinnosti. Žalovaná tvrdila, že žalobci byl na schůzce dne [datum] sdělen a vysvětlen tento důvod ukončení pracovního poměru, že dne [datum] žalovaná s žalobcem prostřednictvím e-mailu diskutovala způsob ukončení pracovního poměru a na závěr této diskuze bylo žalobci sděleno, že pracovní poměr bude ukončen výpovědí podle § 52 písm. g/ zák. práce, neboť se žalobce dopustil závažných porušení povinností.

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovanou byla diskutována možnost ukončení pracovního poměru a jeho provedení a že z této komunikace nevyplývá, že žalobce byl seznámen s důvodem výpovědi. Dne [datum] dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru. Z prohlášení zástupců žalované [jméno] [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova] a [jméno] [příjmení] (dále zástupce žalované [příjmení], [anonymizováno] a [anonymizováno]) vzal soud prvního stupně za prokázané, že uvedené osoby se zúčastnily videokonference ohledně využívání automobilu žalobcem k soukromým účelům, nevzal naopak za prokázané, že bylo žalobci sděleno, že s ním bude ukončen pracovní poměr. V tomto směru soud prvního stupně vyslovil pochybnosti o prohlášeních uvedených osob z důvodu jejich pracovněprávního či jiného vztahu k žalované. Z knihy jízd vzal soud za prokázané, že žalobce vykázal poslední jízdu za [anonymizováno] [rok]. Na základě takto prokázaného skutkového stavu soud prvního stupně věc posoudil podle § 50 odst. 4 a 58 odst. 1 zák. práce a uzavřel, že výpověď je neplatná, neboť v ní nebyl uveden dostatečně konkrétním způsobem uplatněný výpovědní důvod. Výpovědní důvod byl uveden pouze odkazem na § 52 písm. g/ zák. práce. Jako další důvod neplatnosti výpovědi shledal soud prvního stupně rozpor s § 58 odst. 1 zák. práce, neboť poslední vykázaná soukromá jízda byla v červenci [rok] a výpověď tak byla dána po uplynutí roční prekluzivní lhůty. Z uvedených důvodů žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

3. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Žalovaná uvedla, že se o protiprávním jednání žalobce dozvěděla [datum], téhož dne zorganizovala schůzku s žalobcem prostřednictvím [anonymizována dvě slova], jíž se zúčastnil kromě žalobce a také zástupce žalované [příjmení] a [jméno] [příjmení] (dále zástupce žalované [příjmení]). Na schůzce žalovaná žalobci svá zjištění prezentovala a vysvětlila, že bude muset být žalobcův pracovní poměr u žalované velmi pravděpodobně ukončen; žalobce na schůzce přiznal, že opakovaně a vědomě vykazoval cesty podniknuté k soukromým účelům jakožto cesty služební. Dne [datum] zorganizovala žalovaná další on-line schůzku a rozhodla o ukončení„ spolupráce“ se žalobcem, přičemž ze strany zástupců žalované [příjmení] a [anonymizováno] byl žalobci sdělen a vysvětlen důvod ukončení pracovního poměru. Dne [datum] žalovaná s žalobcem telefonicky a poté e-mailovou korespondencí diskutovala konkrétní způsob skončení pracovního poměru s tím, že žalovaná považuje za vhodnější výpověď podle § 52 písm. g/ zák. práce. Žalobce vůči vytýkanému porušení pracovních povinností nic nenamítal a se skončením pracovního poměru souhlasil. Dne [datum] žalovaná předala žalobci výpověď z pracovního poměru. Žalovaná odmítá tvrzení žalobce, že by poslední porušení mělo nastat v červnu či červenci [rok], neboť listina, na níž je odkazováno, je nepodepsaná, nedatovaná a zcela neznámého původu. Žalovaná vytýká soudu prvního stupně tyto vady řízení: 1/ stanovisko žalobce ze dne [datum] bylo žalované doručeno až dne [datum], takže neměla možnost se k tomuto stanovisku jakkoliv vyjádřit, natož obstarat důkazní protinávrhy; 2/ jestliže soud prvního stupně předložená písemná prohlášení zástupců žalované považoval za nedostatečná, mělo se žalované dostat poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.; 3/ soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl výslechy zástupců žalované [příjmení], [anonymizována dvě slova] a MD, dále učinil nesprávný závěr o tom, že z komunikace nevyplývá, že by žalobce byl seznámen s důvodem výpovědi. Uvedené vady podle žalované způsobují nepřezkoumatelnost rozsudku. Dále žalovaná vytýká soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci co do vymezení výpovědního důvodu, když jeho přístup je nepřípustně formalistický. Žalovaná obsáhle citovala závěry označené judikatury, podle nichž je neplatná jen taková výpověď, z jejíhož textu není možné pro neurčitost či nesrozumitelnost projevu vůle dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu, a tedy u které nelze ani výkladem zjistit, proč byla zaměstnanci dána. Poukázala též na komentářovou literaturu k výkladu pracovněprávního jednání ve smyslu § 19 zák. práce, kdy jako nejpříznivější výklad výpovědi pro zaměstnance nelze zvolit výklad preferující neplatnost výpovědi, neboť je třeba také šetřit oprávněné zájmy zaměstnavatele. Dále poukázala na výkladová pravidla daná v § 556 a § 574 o. z. Pokud soud prvního stupně považoval za problematickou absenci skutkového vymezení důvodu ve výpovědi, je třeba přistoupit k výkladu této výpovědi za účelem zjištění skutečné vůle jednajícího a dotčených stran. Připomněla, že žalovaná s žalobcem projednávala důvody skončení pracovního poměru dlouhou dobu před podáním samotné výpovědi. Z jednání žalobce bylo zřejmé, že byl skutečně se zamýšleným výpovědním důvodem seznámen bez ohledu na jeho bližší specifikaci ve vyhotovení vlastní výpovědi. Žalovaná má za to, že výpověď ze dne [datum] byla učiněna platně, účinně a včas, a navrhla proto změnu napadeného rozsudku, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně.

4. Žalobce k odvolání žalované navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, přičemž zdůraznil zejména správný názor soudu prvního stupně o tom, že předmětná výpověď je pro absenci skutkového vymezení výpovědního důvodu neplatná. Jako přiléhavou judikaturu označil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], z nichž citoval. Jako správné též označil závěry soudu prvního stupně ve smyslu § 58 odst. 1 zák. práce a z toho vyplývající prekluzi práva dát výpověď po uplynutí lhůty jednoho roku od okamžiku, kdy mělo k porušení povinnost zaměstnance dojít.

5. Následně se k vyjádření žalobce vyjádřila ještě žalovaná a k tomuto vyjádření podal další vyjádření žalobce. V těchto podáních účastníci v zásadě opakovali své předchozí názory.

6. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Nepřípadná je zdůrazňovaná námitka žalované o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, když z jeho odůvodnění lze bez větších obtíží seznat, jaké důkazy soud prvního stupně provedl, jak provedené důkazy hodnotil a jaké závěry z nich učinil, i jak tyto závěry hodnotil po právní stránce. Z podaného odvolání žalované je navíc zřejmé, že žalované nečinilo nejmenších potíží obsáhle formulovat důvody, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku, což svědčí o přezkoumatelnosti tohoto rozsudku. Jak připomněl Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], smyslem odůvodnění soudního rozhodnutí je především„ seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, přičemž odůvodnění soudního rozhodnutí musí účastníkům řízení umožnit seznat ty úvahy soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.“ Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu navíc měřítkem přezkoumatelnosti rozhodnutí nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud proto rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Nepřezkoumatelnost není možné bez dalšího ztotožňovat s věcnou nesprávností či nepřesvědčivostí skutkových či právních závěrů – nepřezkoumatelným je soudní rozhodnutí v zásadě jen tehdy, není-li zřejmé, jak soud ke svým závěrům dospěl, nebo k jakým závěrům vůbec dospěl.

8. Odvolací soud pro rozhodnutí v této věci považuje za zcela dostatečné skutkové zjištění, že žalovaná předala žalobci dne [datum] žalobci listinu obsahující výpověď z pracovního poměru, v níž byl důvod vymezen takto:„ Při výkonu práce na této pozici jste závažným způsobem porušil povinnost vplývající z právních předpisů vztahujících se k Vámi vykonávané práci, a proto jsme z tohoto důvodu nuceni dát Vám výpověď podle § 52 písm. g/ zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce, v platném znění“. Pro závěr o ne/platnosti takto formulované výpovědi stačí posoudit to, zda výpovědní důvod byl ve výpovědi dostatečně skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jak zákon vyžaduje (§ 50 odst. 4 zák. práce). Ke skutkovému vymezení výpovědního důvodu se Nejvyšší soud opakovaně vyjadřoval v mnoha rozhodnutích, na něž obě strany poukazovaly.

9. Odvolací soud shledává zcela přiléhavé závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu sp. [spisová značka]: K požadavku skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci pro porušení pracovních povinností srov. ve vztahu k obsahově totožné předešlé právní úpravě např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], podle kterých důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 52 zákoníku práce uplatňuje. V případě výpovědi podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce dané zaměstnanci pro porušení pracovních povinností musí být důvod výpovědi uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů výpovědi obsažených v ustanovení § 52 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být zaměstnancem porušena; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce umožňuje zaměstnanci, aby se mohl účinně bránit, a zároveň zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že důvod výpovědi nebude možné dodatečně měnit. K zásadám pro výklad projevu vůle v pracovněprávních vztazích srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] v časopise Soudní judikatura, ročník 2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] v časopise Soudní judikatura, ročník [rok], nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka], a v nich vyjádřený závěr, že každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 občanského zákoníku a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Výklad projevu vůle současně může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze„ nahrazovat“ nebo„ doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání.

10. Odvolací soud zdůrazňuje v závěru vyslovený názor, že pomocí výkladu projevu vůle nelze„ nahrazovat“ nebo„ doplňovat“ vůli, kterou osoba činící právní jednání (dříve právní úkon) neměla nebo kterou sice měla, ale neprojevila ji. V tomto případě je zjevné, že důvod výpovědi nebyl ve výpovědi skutkově vůbec vymezen, neboť v ní nebylo uvedeno cokoliv k popisu (objasnění) toho, v čem spočívá vytýkané porušení povinností žalobcem. Protože výpověď z pracovního poměru má zákonem předepsanou písemnou formu (§ 50 odst. 1 zák. práce), pak je třeba posuzovat takto písemně provedené právní jednání. Žalovaná tvrdí, že žalobci dala výpověď pro porušení pracovních povinností spočívajících v tom, že žalovaný v období od roku [rok] do roku [rok] opakovaně a nepravdivě vykazoval cesty podniknuté k soukromým účelům jakožto služební cesty. O takovém vytýkaném jednání žalobce však písemná výpověď neobsahuje zcela nic. Není významné, že žalovaná před podáním výpovědi s žalobcem o věci komunikovala, resp. že mu údajně sdělila důvod, pro který mu hodlá dát výpověď, není ani významné, zda žalobce byl před podáním výpovědi s důvodem seznámen a že proti němu nebrojil. Jakkoliv žalovaná mohla mít v úmyslu dát žalobci výpověď pro nesprávné vykazování soukromých cest jako cest služebních, takovou vůli v písemné výpovědi vůbec neprojevila. Jestliže takovou vůli žalovaná ve výpovědi neprojevila, nelze tento neexistující projev vůle nahradit výkladem právního jednání ve smyslu § 556 odst. 2 o. z. Z tohoto důvodu není potřeba provádět dokazování obsahem písemných prohlášení a výslechem zástupců žalované [příjmení], [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno] ani obsahem zachycené e-mailové komunikace žalobce a uvedených zástupců, které žalovaná navrhla k prokázání tvrzené komunikace se žalobcem ohledně vytýkaného vykazování soukromých cest jako služebních. Je proto i nevýznamné hodnocení uvedené e-mailové komunikace soudem prvního stupně. Z tohoto důvodu je i nepřípadná námitka žalované co do absence poučení § 118a o. s. ř., neboť zjištěný skutkový stav postačoval pro rozhodnutí o žalobě a nebylo třeba dokazování doplňovat. Jako nadbytečné se jeví posuzovat ne/splnění prekluzivní lhůty ve smyslu § 58 odst. 1 zák. práce a tedy hodnotit důkaz k této skutečnosti žalobcem předložený, neboť pro rozhodnutí o žalobě postačuje závěr o nedostatečném vymezení výpovědního důvodu. Proto je neopodstatněná též námitka žalované o nedostatečném časovém prostoru k vyjádření se k tomuto důkazu.

11. Odvolací soud tak shledává zcela správným závěr soudu prvního stupně, že výpovědní důvod nebyl ve výpovědi jakkoli skutkově vymezen, což nutně vede k závěru o neplatnosti výpovědi.

12. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení.

13. Podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. byla žalobci přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení, a to odměna advokáta žalobce za 3 úkony právní služby po [částka] (2x vyjádření, 1x účast při odvolacím jednání), 3x paušální náhrada [částka] (vše podle vyhl. č. 177/1996 Sb.) a DPH.