o neplatnost rozvázání pracovního poměru

1. Soud prvního stupně v daném řízení zamítl žalobu na určení, že rozvázání pracovního poměru žalobkyně a/ výpovědí žalované ze dne 28. 2. 2023 doručené žalobkyni a/ dne 28. 2. 2023, je neplatné (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu na určení, že rozvázání pracovního poměru žalobkyně b/ výpovědí žalované ze dne 28. 2. 2023 doručené žalobkyni b/ dne 28. 2. 2023, je neplatné. Výrokem III. uložil žalobkyním a/ a b/ zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 13.552 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pracovní pozice, na kterých žalobkyně pracovaly, byly zrušeny rozhodnutím žalované o organizační změně ze dne 28. 2. 2023, a to ke stejnému datu. Žalobkyně byly s organizační změnou seznámeny a byla jim dána výpověď pro nadbytečnost podle § 52 písm. c/ zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen ZP). Soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl poté, co měl za prokázané, že výpovědní důvod byl naplněn. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

2. Rozsudek byl napaden včasným odvoláním obou žalobkyň, které trvaly na tom, že s nimi nebyl pracovní poměr rozvázán platně. Obě žalobkyně namítaly, že nebyly seznámeny předem s rozhodnutím o organizační změně, byla jim dána toliko výpověď. Odkazovaly se přitom na slovní vyjádření ve výpovědi obsažené: „Podle § 52 písm. c/ zákoníku práce s Vámi tímto rušíme pracovní poměr výpovědí z následujícího důvodu: Dne 28. února 2023 rozhodl zaměstnavatel o zrušení pracovního místa na pozici [název] s okamžitou účinností. Vzhledem k tomu rozhodnutí jste se stala pro zaměstnavatele nadbytečnou podle § 52 písm. c/ zákoníku práce.“. Z toho dovozovaly, že k seznámení s daným rozhodnutím nedošlo, neboť text výpovědi žádné obsahové údaje o předchozím (údajném) rozhodnutí žalované neobsahuje. Dále žalované vytýkaly, že z rozhodnutí o organizační změně vyplývá toliko „zrušení výše uvedených pozic“, nikoli však „zvýšení efektivnosti práce“, a poukazovaly na to, že sama žalovaná mj. v závěrečném vyjádření na jednání dne 26. 3. 2024 uváděla, že důvodem výpovědi byly především finanční důvody. Skutečným důvodem podání výpovědi žalobkyním tak podle žalobkyň nebylo „zvýšení efektivnosti práce“, ale dosažení mzdových úspor ke zlepšení finanční situace žalované, čehož žalovaná chtěla dosáhnout propuštěním žalobkyň. Dále žalobkyně namítaly účelovost uplatněného výpovědního důvodu, když práce žalobkyň byla pro žalovanou i nadále potřebná, o čemž svědčí její projekty. Pokud jde o žalobkyni b/, ta navíc namítala, že tvrzeným rozhodnutím o organizační změně žalované byla zrušena pozice [název], avšak žalobkyně b/ podle dodatku č. 1 k pracovní smlouvě nastoupila na pozici [název]. Zrušením pracovního místa [název] tak podle žalobkyně nemohla nastat její nadbytečnost. Obě žalobkyně navrhly, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaná navrhla potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.

4. Odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, dokazování ještě doplnil a shledal, že odvolání žalobkyň není důvodné.

5. Podle § 52 písm. c/ ZP může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

6. V této souvislosti odvolací soud nejprve obecně připomíná, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c/ ZP patří to, že zaměstnavatel nebo příslušný orgán přijal rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným (viz např. rozsudek z 16. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1494/2014). O rozhodnutí o organizačních změnách jde tehdy, jestliže sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení počtu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž zaměstnavatel zamýšlí regulovat počet svých zaměstnanců a jejich profesní nebo kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém profesním nebo kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám (viz např. rozsudek z 19. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4568/2017). Nadbytečným je přitom zaměstnanec dle ustálené judikatury i tehdy, jestliže podle rozhodnutí o organizační změně zaměstnanci odpadne jen část jeho dosavadní pracovní náplně nebo pouze některá z více dosud vykonávaných prací (viz např. rozsudky z 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4442/2013, či z 5. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 346/2014). Tak tomu je mimo jiné také tehdy, pokud se zaměstnavatel část svých činností rozhodne outsourcovat.

7. Přitom platí, že v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle, a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu) se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52 písm. c/ ZP nebylo přijato; při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, či z 28. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1628/2017). Při zkoumání toho, co zaměstnavatel opravdu sledoval svým opatřením, je třeba posuzovat jednání zaměstnavatele vždy v jeho úplnosti a logické návaznosti. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, však rozhoduje výlučně zaměstnavatel (viz rozsudek z 21. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5022/2017). Za důvod neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané pro nadbytečnost ovšem nelze považovat případnou skutečnost, že cílem organizační změny a následné výpovědi bylo dosažení odchodu zaměstnance z pracovněprávního vztahu, neboť skončení vzájemných vztahů zaměstnance a zaměstnavatele je vlastním účelem a smyslem výpovědi, jako jednostranného právního úkonu směřujícího ke skončení právního vztahu. Ani v situaci, kdy motivem, či pohnutkou k přijetí organizačního opatření, jímž bylo zrušeno pracovní místo zaměstnance, mohly být spory mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem pak taková skutečnost sama o sobě neznamená, že jediným smyslem organizační změny bylo zaměstnance poškodit (viz shora citovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1494/2014, či usnesení z 31. 3 2020, sp. zn. 21 Cdo 1975/2019).

8. V projednávané věci soud prvního stupně ve vztahu k žalobkyni a/ zjistil, že pracovala u žalované na dobu neurčitou na základě pracovní smlouvy z [datum] jako [název]. Pracovala v oddělení [název] se žalobkyní b/, [jméno FO] a [jméno FO]. Dne 28. 2. 2023 jí [jméno FO] za přítomnosti [jméno FO] předložil výpověď podle § 52 písm. c/ ZP z důvodu, že dne 28. 2. 2023 rozhodl zaměstnavatel o zrušení pracovního místa na pozici [název] s okamžitou účinností a žalobkyně a/ se v důsledku toho stala pro zaměstnavatele nadbytečnou. Výpovědní lhůta byla 2 měsíce a pracovní poměr měl skončit k 30. 4. 2023. Rozhodnutí o organizační změně žalobkyně a/ neobdržela. Bylo jí však předáno oznámení překážek v práci na straně zaměstnavatele. Zároveň jí bylo sděleno, že [Anonymizováno] bude žalovaná outsourcovat agenturně.

9. Ve vztahu k žalobkyni b/ soud prvního stupně zjistil, že uzavřela se žalovanou dne 15. 1. 2022 pracovní smlouvu na dobu neurčitou na pozici [název] s datem nástupu do práce [datum]. Toho dne s ní byl uzavřen dodatek č. 1 k pracovní smlouvě, jímž bylo ujednáno pracovní zařazení žalobkyně b/ jako [název]. Také ona pracovala v oddělení [název] se žalobkyní a/ a kolegy shora. Rovněž s ní byl rozvázán pracovní poměr výpovědí pro její nadbytečnost podle § 52 písm. c/ ZP z důvodu, že dne 28. 2. 2023 rozhodl zaměstnavatel o zrušení pracovního místa na pozici [název] s okamžitou účinností. Také u ní byla výpovědní lhůta 2 měsíce a pracovní poměr měl skončit k 30. 4. 2023. Ani žalobkyni b/ nebyl předán žádný zápis nebo rozhodnutí o organizační změně, převzala však oznámení překážek v práci na straně zaměstnavatele. Její práce byla rozdělena mezi ostatní pracovníky.

10. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 50 a § 52 písm. c/ ZP , akcentoval na věc dopadající judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3834/2018) a uzavřel, že představenstvo žalované na zasedání dne 28. 2. 2023 přijalo organizační změnu v oddělení [název] spočívající ve snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce s tím, že dojde ke zrušení dvou pracovních pozic a agenda těchto pozic bude outsourcována nebo rozdělena mezi jiné pracovníky v rámci společnosti. Žalovaná ve výpovědi uvedla, že z důvodu, že dne 28. 2. 2023 rozhodl zaměstnavatel o zrušení pracovního místa [název] a [název], se staly žalobkyně a/ a žalobkyně b/ nadbytečnými a z tohoto důvodu s nimi rozvazuje pracovní poměr. Takové vymezení výpovědního důvodu je podle soudu prvního stupně dostatečné a jasné. Soud prvního stupně pak neshledal důvodnou námitku žalobkyň o tom, že nebyly seznámeny s rozhodnutím o shora uvedené organizační změně. Rozhodnutí o organizační změně nemusí být písemné, nemusí být nijak „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Musí však být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.8.1998 č. j. 2 Cdon 1130/97), jak se také stalo v dané věci.

11. S těmito závěry soudu prvního stupně lze v podstatě souhlasit a ve vztahu k žalobkyni a/ nemá odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových i právních závěrů, které soud prvního stupně v dané věci přijal. Také odvolací soud je se soudem prvního stupně ve shodě, že sama skutečnost, že bylo případně pokračováno v projektech, neznamená, že rozhodnutí o organizační změně bylo účelové, že by snad sledovalo jiné cíle. Projekty byly dokončeny, případně byly rozpracovány projekty nové, aniž by na původní pozice žalobkyň byl přijat jiný zaměstnanec. Práce žalobkyň tak byla buď rozdělena mezi ostatní zaměstnance, případně byla částečně outsourcována. Dělo se tak se záměrem snížit náklady žalované – to také měl být a je cíl organizační změny. Námitka odvolatelek, že žalovaná ve skutečnosti chtěla ušetřit mzdové prostředky na práci žalobkyň, tak je irelevantní a de facto svědčí právě o tom, že ze strany žalované nešlo o účelové rozhodnutí.

12. Pokud jde o žalobkyni b/, soud prvního stupně nevěnoval dostatečnou pozornost tomu, zda nadbytečnost žalobkyně b/ je v příčinné souvislosti se zrušením pracovní pozice [název], když podle dodatku č. 1 k pracovní smlouvě žalobkyně b/ pracovala jako [název]. Odvolací soud poučil žalovanou podle § 118a o. s. ř., že prozatím potřebnou příčinou souvislost neprokázala s tím, že pokud žalovaná neprokáže, že žalobkyně b/ ke dni 28. 2. 2023 fakticky vykonávala práci [název], nebude v řízení úspěšná. Vyzval proto žalovanou k doplnění tvrzení a důkazů ohledně toho, zda jde o jednu a tutéž pracovní pozici, nebo jde o odlišné pracovní pozice, zda existovaly tyto dvě pozice vedle sebe, jaká je jejich pracovní náplň a jakou práci žalobkyně b/ ve skutečnosti vykonávala.

13. Žalovaná před odvolacím soudem tvrdila, že označení [název] byla jen změna názvu pozice, šlo stále o stejnou práci. Tyto dvě pozice tak nikdy neexistovaly vedle sebe v [název] oddělení současně, šlo stále o tutéž pozici pod jiným názvem. V době od 1. 2. 2022 do 28. 2. 2023 byla v [název] oddělení jen pozice [název], kterou po celou tuto dobu zastávala žalobkyně b/. Dodatek č. 1 k pracovní smlouvě tak není dohodou o změně obsahu pracovního poměru, není dohodou o změněn sjednaného druhu práce. Žalovaná navrhla doplnit dokazování výslechem člena představenstva [jméno FO], pracovní náplní, pracovními výkazy žalobkyně b/, jakož i výstupy z pracovních porad [název] oddělení.

14. Z popisu pozice [název] bylo zjištěno, že mezi základní činnosti patří: -plánování a organizování interních a externích akcí, jako jsou snídaně, teambuildingy, workshopy, meetupy, vánoční večírky, sportovní akce, pracovní veletrhy, valné hromady, akce pro novináře, školení a jiné eventy, - odpovědnost za kompletní realizaci od plánovaní a přípravy přes samotnou realizaci na místě až po hlídání rozpočtu, - zajištění komunikačních aktivit spojených s pořádanými akcemi ve spolupráci s dalšími členy týmu, - realizace aktivit v oblasti interní komunikace, - komunikace s dodavateli služeb a zboží související s akcemi a interní komunikací, - zpětné vyhodnocování realizovaných akcí, - reporting.

15. Z popisu pozice [název] bylo zjištěno, že seznam základních činností je vesměs shodný, navíc je zde uvedena analýza a průzkum trhu a následná tvorba marketingové strategie.

16. Z dodatku č. 2 k pracovní smlouvě odvolací soud zjistil, že byl připraven pro žalobkyni b/ s datem 1. 3. 2022, nebyl podepsán. Jeho obsahem je dohoda o změně obsahu pracovního poměru s tím, že pracovní zařazení zaměstnance se mění na [název]; náplň práce je definována v samostatném dokumentu.

17. Z výslechu člena představenstva žalované [jméno FO] odvolací soud zjistil, že společnost žalované se zabývá zakázkovým vývojem softwaru pro korporátní klienty. On sám je a byl členem představenstva žalované, je odpovědný za otázky marketingu a komunikace, byl nadřízeným marketingové oddělení po celou dobu, kdy žalobkyně b/ byla u žalované zaměstnána. Formální podklady pro uzavření pracovního poměru u žalované připravuje HR oddělení. To, na jakou pozici má být žalobkyně b/ přijata, bylo jeho odpovědností. Žalobkyně b/ byla přijata na pozici, jejíž náplní byly organizace firemních akcí dovnitř i navenek směrem ke komunitě IT na trhu a interní komunikace. Organizovala vnitrofiremní akce pro zaměstnance, připravovala pro ně různé benefity, tedy zejména pečovala o tým a zaměstnance. V menším procentu pak šlo o komunikaci směrem ven - organizovala různé meetupy pro komunikaci IT lidí. Po celou dobu vykonávala stejný druh práce. Po organizační změně došlo k outsourcingu, činnost byla částečně utlumená, z akcí byly ponechány jen ty nejužší, jako snídaně a Vánoce. Ostatní bylo zrušeno bez náhrady, když bylo vyhodnoceno, že takové investice jsou neefektivní, neboť se i přesto nedařilo dostat lidi zpět do kanceláří po covidu. Marketingové oddělení se tak po odchodu žalobkyň zúžilo toliko na osobu [jméno FO]. Dále pro něj pracují grafičtí designéři, ti pracují i na zakázkách pro klienty, a kodér pro webové stránky. Designéři nikdy nebyli přímo součástí marketingového oddělení, byli a jsou součástí firmy a jsou částečně marketingovým oddělením využíváni. Pracovní náplně obou pozic jsou v podstatě shodné, byť u pozice systémový analytik je uvedena ještě analýza a průzkum trhu a následná tvorba marketingové strategie, neboť žalobkyně b/ vždy vykonávala celou dobu analytickou činnost. To bylo součástí její pracovní role. Její povinností bylo neustále analyzovat potřeby z hlediska dynamiky pracovního trhu, zjišťovat nové možnosti komunikace s cílovou skupinou. Jmenovaný si nepamatuje podrobnosti a okolnosti ohledně dodatku č. 1 a připraveného dodatku č. 2. Formálně to řešilo oddělení HR, to nebylo v jeho kompetenci; patrně došlo k nějaké formální změně. Dále bylo z jeho výpovědi zjištěno, že na jednání představenstva 28. 2. 2023 se řešilo, že je třeba snižovat tak, aby firma byla více efektivní. Součástí toho bylo rozhodnutí o zrušení uvedených dvou pozic.

18. Dále odvolací soud provedl důkaz výstupy, tedy pracovními výkazy, které zpracovávala sama žalobkyně b/a výstupy z pracovních porad marketingového oddělení v rozhodném období. Z nich se podává, že žalobkyně b/ vykonávala práci odpovídající obsahem pozici [název].

19. Odvolací soud po doplnění dokazování ve shora uvedeném rozsahu dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně b/ u žalované vykonávala práci na pozici [název] a že tato pozice byla jen formálně přejmenována na [název], když nešlo o dvě vedle sebe existující pracovní pozice s odlišnou pracovní náplní. Žalobkyně b/ působila u žalované od samého počátku vzniku pracovního poměru stále na stejné pracovní pozici, vykonávala stále stejnou práci, a to na pozici, která byla zrušena zmíněnou organizační změnou, tedy rozhodnutím k 28. 2. 2023. Po zrušení této pozice činnosti dříve vykonávané žalobkyní b/ byly zčásti převedeny na externí agenturu, významně však byly tyto činnosti omezeny. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutím ze dne 28. 2. 2023 byla zrušena pracovní pozice, kterou žalobkyně b/ ve skutečnosti vykonávala. Uvedené také odpovídá tomu, co sama žalobkyně b/ tvrdila ve své účastnické výpovědi před soudem prvního stupně, kdy uváděla, že pracovala na komunikaci a událostech a že k podepsání dodatku č. 1 byla v podstatě donucena. Učinila to proto, že o sjednanou práci nechtěla přijít. Je tedy evidentní, že podepsaný dodatek č. 1 byl ryze formální.

20. S ohledem na uvedené shora se tak odvolací soud plně ztotožňuje, jak s hodnocením formálních náležitostí výpovědí, tak se závěry soudu prvního stupně o tom, že byl naplněn ve výpovědích uváděný výpovědní důvod. Správný je klíčový závěr soudu prvního stupně, že uvedené rozhodnutí skutečně přijato bylo, a není tedy ani fiktivní (tj. není pravdou, že ve skutečnosti žádná organizační změna nikdy přijata nebyla), ani účelové ve smyslu shora citované judikatury (tj. není pravdou, že by žalovaná od počátku sledovala jiné než uvedené cíle a přijetí organizačního opatření jen předstírala se záměrem zastřít své skutečné záměry). Existence příslušné organizační změny byla v řízení po formální stránce prokázána jednak písemným vyhotovením této organizační změny, dále skutečností, že na organizační změnu výslovně odkázaly výpovědi z pracovního poměru, jakož i výpovědí člena představenstva žalované. Tato organizační změna podle ustálené judikatury nepředstavuje právní jednání, ale pouhý faktický úkon (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 12. 1. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1352/2003, či z 26. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 5710/2017), je proto podstatné, že k této organizační změně u žalované skutečně došlo, neboť práce spadající původně do pracovní náplně pozic zastávaných žalobkyněmi a/ a b/ byly částečně omezeny, částečně byly nadále vykonávány ostatními pracovníky, a zejména byly outsourcovány. Tvrzený výpovědní důvod tak byl naplněn jak k žalobkyni a/ tak ve vztahu k žalobkyni b/, neboť zrušením jimi zastávaných pozice se staly pro žalovanou nadbytečnými. V řízení tak byla prokázána nejen organizační změna, ale i příčinná souvislost mezi uvedenou organizační změnou a nadbytečností obou žalobkyň, jejichž místa byla bez dalšího zrušena. Pro výkon práce patřící do jejich pracovní náplně nebyli přijati jiní, noví zaměstnanci, kteří by žalobkyně ve skutečnosti nahradili. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že zákon zaměstnavatelům umožňuje, aby regulovali nejen počet svých zaměstnanců, ale i jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4485/2016).

21. Lze shrnout, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně se staly pro žalovanou nadbytečnými následkem provedené organizační změny z 28. 2. 2023 shora. Uvedená organizační změna představovala rozhodnutí o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, a to s účinností od 28. 2. 2023. Byl proto naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. c/ ZP, a výpovědi z pracovního poměru ze dne 28. 2. 2023 jsou platné. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. o věci samé podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný.

22. Protože žalovaná se na jednání odvolacího soudu vzdala náhrady nákladů řízení, a to před soudy obou stupňů, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o nákladech řízení podle § 220 odst. 1 písm. a/ a § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario změnil tak, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario (viz výše).