o zaplacení 111.690 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu o zaplacení 111.690 Kč s příslušenstvím a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 111.690 Kč s úroky z prodlení za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení žádosti o poskytnutí informací, kdy žádost byla podána na [orgán] dne 15. 7. 2022, řízení bylo vedeno pod č. j. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“), zákonná lhůta pro poskytnutí informací uplynula dne 31. 7. 2022, informace byla poskytnuta 15. 5. 2024. Žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované dne 26. 5. 2024, stanovisko žalované k uplatněnému nároku bylo žalobci doručeno dne 19. 6. 2024, žalovaná poskytla žalobci odškodnění ve výši 6.930 Kč, což žalobce považuje za nedostačující.

3. Ve věci již bylo jednou rozhodováno soudem prvního stupně, a to rozsudkem ze dne 29. 1. 2025 č. j. [spisová značka], kterým bylo konstatováno, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [orgán] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I.); žaloba o zaplacení 111.690 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta (výrok II.) a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2.300 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). K odvolání žalobce pak odvolací soud usnesením ze dne 23. 4. 2025 č. j. [spisová značka] rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem byl nesoulad mezi výrokem vyhlášeného rozsudku a výrokem uvedeným v písemném vyhotovení rozsudku, kdy nebylo seznatelné, v jakém znění byl výrok rozsudku vyhlášen, což činilo rozsudek nepřezkoumatelným.

4. Soud prvního stupně v napadaném rozsudku detailně popsal průběh posuzovaného řízení a vyšel zejména ze zjištění, že dne[Anonymizováno]15. 7. 2022 byla žalované doručena žádost o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., v níž žalobce žádal o poskytnutí rozhodnutí žalované ze dne 21. 9. 2020 č. j. [spisová značka] a dále o poskytnutí kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 8. 9. 2021 č. j. [spisová značka]. Rozhodnutím žalované ze dne[Anonymizováno]22. 8. 2022 byla žádost částečně odmítnuta a částečně byly informace poskytnuty v anonymizované podobě, proti rozhodnutí podal žalobce rozklad dne 22. 8. 2022, o němž bylo rozhodnuto dne 21. 2. 2024 tak, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla žalované vrácena k novému projednání. Dopisem ze dne 10. 5. 2024, doručeným žalobci dne 15. 5. 2024, byla požadovaná informace žalobci poskytnuta s vyloučením osobních údajů. Žalobce požádal žalovanou dne 26. 5. 2024 o náhradu škody, žalovaná dne 5. 6. 2024 přiznala žalobci za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení odškodnění 6.930 Kč.

5. Soud prvního stupně pak věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Dovodil, že délka posuzovaného řízení činí 1 rok a 10 měsíců. Řízení nebylo skutkově ani procesně složité, odehrávalo se u třech různých orgánů; bylo však právně složité, neboť bylo třeba posoudit, zda se požadované informace týkají rozhodovací činností soudů požívajících ochrany, bylo proto třeba provést test proporcionality a zhodnotit, zda informace nesouvisí s jiným dosud probíhajícím soudním řízením. Žalobce délku řízení nikterak nezavinil. Postup orgánů veřejné moci byl průtažný. Nalézací soud dospěl k závěru, že žalobce zjevně požadovanou informaci k realizaci svého konkrétního práva nepotřeboval, informace se týkala třetí osoby a žalobce netvrdil postavení novináře, „hlídacího psa“, a proto s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3331/2011 konstatoval snížený význam. Nepřisvědčil žalobci v tvrzení o obstrukčním jednání žalované, která svůj závěr podrobně odůvodnila s poukazy na judikaturu s tím, že chránila zájmy dotčené třetí osoby. Újma vzniklá žalobci byla zanedbatelná a odškodnění v penězích proto nepřichází v úvahu (srov. závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, či z recentní judikatury ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022), a proto odpovídají satisfakcí nemajetkové újmy je konstatování porušení práva s tím, že pokud žalovaná žalobci poskytla před podáním žaloby finanční odškodnění nároku ve výši 6.930 Kč, pak již nelze konstatovat porušení práva, neboť tato forma satisfakce je již přiznanou a vyplacenou relutární náhradou konzumována. Soud prvního stupně proto žalobu na zaplacení částky 111.690 Kč[Anonymizováno]s příslušenstvím zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy v řízení úspěšná žalovaná se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdala.

6. Žalobce napadl rozsudek včasným odvoláním. Rozsudek je podle žalobce nesprávný, neboť soud prvního stupně zcela ignoroval závazný pokyn odvolacího soudu, který mu byl dán v usnesení č. j. [spisová značka]. Místo aby napravil procesní vadu, pro kterou byl původní rozsudek zrušen, vydal nové rozhodnutí, které je navíc věcně chybné a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud zrušil původní rozsudek výslovně pro nepřezkoumatelnost způsobenou nesouladem mezi vyhlášeným a písemným výrokem. Napadený rozsudek však tuto zásadní procesní vadu vůbec neřeší. Tím znovu vytvořil rozhodnutí, které je nepřezkoumatelné, protože není zřejmé, jaký výrok je závazný. Soud prvního stupně neučinil žádné kroky k zajištění souladu výroku, neopravil protokol o vyhlášení a nevyjádřil se k důvodům zrušení původního rozhodnutí. Tím porušil § 226 odst. 1 o. s. ř. a zásadu dvojinstančnosti, která zajišťuje, že nižší instance respektuje pokyny vyšší instance, a narušuje efektivitu soudního systému, podle které je soud prvního stupně bezpodmínečně vázán právním názorem odvolacího soudu.

7. Žalobce dále argumentoval nedůvodným přenesením důkazního břemene ohledně významu informace. Nalézací soud bez jakýchkoli důkazů označil význam žádané informace za marginální a nepatrný, aniž by žalovaná toto tvrzení prokázala. Podle rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2107/2023 a sp. zn. 30 Cdo 2892/2023 však nese žalovaná břemeno prokázat nevýznamnost informace. Žalobce není povinen svůj zájem o informaci dokládat. Při neprokázání takového tvrzení se jedná o standardní význam informace. Soud prvního stupně tak chybně přenesl důkazní břemeno na žalobce, který není povinen vysvětlovat důvody své žádosti o informace. Dále podle žalobce došlo k nesprávnému odmítnutí peněžního zadostiučinění navzdory prokázaným průtahům. Soud konstatoval nepřiměřenou délku řízení 674 dnů, přesto odmítl přiznat jakékoli finanční zadostiučinění nad rámec již poskytnutých 6.930 Kč. Toto rozhodnutí je v rozporu se Stanoviskem Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 a rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 2/2023, které potvrzují, že peněžité zadostiučinění je základní formou satisfakce za průtahy v řízení. Podle žalobce došlo k rozpornému rozhodnutí o nákladech řízení. Napadený rozsudek určil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, aniž by řádně odůvodnil tento závěr. V původním rozsudku přitom týž soud přiznal žalobci náklady řízení 2.300 Kč. Tato nekonzistence postrádá odůvodnění a porušuje § 157 odst. 2 o. s. ř. Napadený rozsudek konstatuje porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, ale přesto zamítá žalobu o náhradu škody. To je podle žalobce v rozporu s logikou i judikaturou, která stanoví, že finanční zadostiučinění je základní formou kompenzace.

8. Napadený rozsudek je zatížen závažnými procesními i hmotněprávními vadami, které jej činí neplatným a nepřezkoumatelným. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k novému projednání s pokynem k nápravě všech uvedených vad, případně aby rozsudek změnil tak, že žalované uloží zaplatit žalobci požadovanou částku 111.690 Kč s příslušenstvím a plnou náhradu nákladů řízení.

9. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání vyvracela jednotlivé odvolací námitky a navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

10. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a shledal, že odvolání žalobce není důvodné.

11. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež je vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je dle § 13 odst. 1 OdpŠk také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

13. Soud prvního stupně zjistil rozhodné skutečnosti v dostatečném rozsahu, dospěl ke správným skutkovým zjištěním a nepochybil ani v právním posouzení věci podle § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk. Správně též uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který spočívá v nepřiměřené délce posuzovaného správního řízení. Odvolací soud se ztotožnil i s hodnocením veškerých kritérií včetně nepatrného významu řízení pro žalobce. Odvolací soud přezkoumal správnost závěru o formě poskytnutého zadostiučinění a ztotožnil se s úvahou o formě zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva.

14. Nalézací soud správně vymezil otázku počátku i konce řízení, které trvalo od podání žádosti dne 15. 7. 2022 do poskytnutí veškerých požadovaných informací dne 15. 5. 2024 (§ 31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk). Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který správně vyhodnotil kritérium dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, a přisvědčil jeho závěru, že řízení nebylo skutkově ani procesně složité, avšak je nutno přihlédnout k instanční složitosti věci, když řízení bylo vedeno před třemi orgány a po právní stránce jej lze považovat za složité. Žalobce využil opravné prostředky, což prodloužilo celkovou dobu řízení o dobu potřebnou pro přezkum, nicméně tímto využil svého procesního práva. Odvolací soud shledal správným závěr, že žalobce se na délce řízení nepodílel (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) a v řízení se postupem orgánů veřejné moci vyskytly průtahy (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk). Celkovou dobu posuzovaného řízení proto prvostupňový soud správně hodnotil jako nepřiměřenou.

15. Soud prvního stupně pak nepochybil ani při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce (§ 31a odst. 3 pím. e/ OdpŠk). Žalovaná již v samotném vyjádření k žalobě v rámci své obranné argumentace namítala, že význam posuzovaného řízení je pro žalobce marginální. Odkazovala na závěry jak usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 156/02, tak rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2800/2009 s jasným výkladem o tom, že „Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 760/2022).“ Mezi účastníky byl nesporný průběhu posuzovaného řízení a jeho obsah, tedy nebylo sporu ani o tom, že žalobcem požadované informace se jej nikterak netýkaly a nalézací soud tak učinil zcela správný závěr, že význam požadované informace byl pro něho pouze zprostředkovaný. Nalézací soud tedy bez tvrzení žalované nepátral po nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce, ale vyšel z argumentace žalované, kterou měl za prokázanou právě charakterem informací, které žalobce požadoval. Odvolací soud se pak s tímto závěrem ztotožňuje.

16. Význam požadované informace pro žadatele je třeba hodnotit objektivně, tj. nikoli podle očekávání jedné či druhé strany. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023 sp. zn. 30 Cdo 760/2022). O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, body 31 až 33, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2024 sp. zn. 30 Cdo 2110/2023, bod 9).

17. Soud prvního stupně správně aplikoval závěry judikatury Nejvyššího soudu, vyjádřené např. v rozsudku ze dne 20. 4. 2023 sp. zn. 30 Cdo 760/2022, z níž plyne, že při neexistenci potřebných tvrzení žalobce směřujících k prokázání, jaké konkrétní subjektivní právo bylo v důsledku včasného neposkytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. porušeno či ohroženo, lze mít za to, že význam posuzovaného řízení je pro žalobce marginální, jak ostatně žalovaná tvrdila ve svém stanovisku. Není přitom úkolem žalované ani soudu, aby zvažovaly všechny možné v úvahu připadající situace (či dokonce si k nim obstarávaly důkazy), pro které by mohla být vyžadovaná informace pro žalobce důležitá. Při zohlednění nedostatku potřebného tvrzení o konkrétní újmě v subjektivních právech žalobce tak nalézací soud správně uzavřel, že pro žalobce by bylo dostatečnou satisfakcí samotné konstatování porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení, neboť význam tohoto řízení byl pro žalobce nepatrný.

18. Poskytla-li žalovaná žalobci dokonce i finanční plnění, které žalobce, jak je zřejmé z jeho žaloby, preferoval (byť v mnohonásobně vyšší částce), činila tak nad rámec svých zákonných povinností. Žalobce nebere náležitě na zřetel, že žalovaná v rámci předběžného projednání uznala důvodnost základu před ní uplatněného nároku a na zadostiučinění nemajetkové újmy mu vyplatila částku 6.930 Kč. Nejvyšší soud setrvale judikuje, že vedle zadostiučinění formou konstatování porušení práva nelze současně přiznat zadostiučinění v penězích (a naopak). Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání peněžité částky proto zpravidla v případě nepřiměřených délek řízení konzumuje požadavek na konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva v tom smyslu, že došlo k nezákonnému rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu, je nutným předpokladem pro možnost přiznat poškozenému finanční náhradu, a proto je v odůvodnění rozhodnutí vždy, ať už explicitně či implicitně, obsaženo. Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je namístě v případě, že se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna hodnota této formy morálního zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, jedná se z pohledu ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk o maximální možnou satisfakci, kterou lze poškozenému přiznat, a nutně takové rozhodnutí obsahuje ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). V poměrech projednávané věci se uvedené závěry prosadí tím způsobem, že dobrovolné poskytnutí peněžité satisfakce v částce 6.930 Kč vylučuje v téže věci přiznat zadostučinění ve formě konstatování porušení práva, jak správně uzavřel soud prvního stupně.

19. K dalším žalobcem uplatněným odvolacím námitkám uvádí odvolací soud následující. V pořadí první rozsudek nalézacího soudu ze dne 29. 1. 2025 byl odklizen zrušujícím usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 4. 2025. Nyní přezkoumávaný (v pořadí druhý) rozsudek prvostupňového soudu již nevykazuje žádný rozpor mezi výrokem vyhlášeného rozsudku a výrokem uvedeným v písemném vyhotovení rozsudku. Soud prvního stupně nepostupoval v rozporu s právním názorem odvolacího soudu, jak bylo žalobcem vytýkáno. Pokud žalobce poukazoval na rozporné rozhodnutí o nákladech řízení, pak přehlíží, že původní rozsudek byl zrušen z důvodu nepřezkoumatelnosti a nelze z něho ve vztahu k nákladům řízení ničeho usuzovat. Pokud pak žalobce namítá chybnou aplikaci právních předpisů, pak soud prvního stupně aplikoval právní předpisy dopadající na projednávanou věc a své závěry opřel rovněž o relevantní judikaturu. Lze shrnout, že obvodní soud nepochybil, pokud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

20. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil postupem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř., procesně úspěšné žalované vznikly náklady za dva úkony po 300 Kč (vyjádření k odvolání, účast na jednání) dle § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. O lhůtě splnění povinnosti žalobce zaplatit tuto náhradu nákladů bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.