o zaplacení 20 269 Kč s přísl.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 20.269 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně z částky 6.260 Kč od 1. 6. 2023 do zaplacení, 15 % ročně z částky 7.000 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení a 15 % ročně z částky 7.000 Kč od 1. 8. 2023 do zaplacení (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na nákladech řízení 2.700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 20.269 Kč s příslušenstvím jako doplatku osobního příplatku za měsíce 4, 5 a 6 roku 2023, který mu byl odebrán. Žalobce v žalobě tvrdil, že je u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 11. 2020 v pracovním poměru sjednaném na dobu neurčitou jako redaktor, že nastoupil do funkce šéfredaktora časopisu [název]“ (dále časopis [název]“) vydávaného žalovanou, že do konce zkušební doby mu byl přiznán osobní příplatek ve výši 7.000 Kč a od 1. 2. 2021 byl osobní příplatek zvýšen na 14.620 Kč, že ke dni 22. 3. 2023 byl [funkce] žalované [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], neplatně odvolán z funkce šéfredaktora časopisu [název] a že platovým výměrem ze dne 31. 3. 2023, doručeným dne 4. 4. 2023, mu byl od 1. 4. 2023 snížen osobní příplatek na 7.620 Kč. Měl za to, že mu byl osobní příplatek přiznán podle § 131 odst. 2 a nikoliv podle § 131 odst. 1 zákoníku práce, neboť v den nástupu do zaměstnání ani logicky nemohl dosahovat dlouhodobě velmi dobrých pracovních výsledků nebo plnit větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci. Osobní příplatek podle 131 odst. 2 zákoníku práce mu byl přiznán proto, že je uznávaným [funkce], autorem [počet] odborných knih a měl mu tím být dorovnán příjem zhruba do výše jeho předchozí mzdy na pozici redaktora [název] novin. Proto mu následně nemohl být osobní příplatek snížen z pro snížení pracovních úkolů, k němuž navíc došlo z důvodu neplatného odvolání z funkce šéfredaktora.

2. Soud prvního stupně ve věci rozhodoval opakovaně. Rozsudkem č. j. [spisová značka] ze dne 26. 10. 2023 soud prvního stupně žalobě vyhověl se závěrem, že nárok žalobce na osobní příplatek ve výši 14.620 Kč zůstal zachován, neboť byl přiznán za účelem dorovnání mzdy, které dosahoval žalobce v předchozím zaměstnání, nemohl proto být následně žalobci snížen z důvodu úbytku rozsahu jím plněných pracovních úkolů. Městský soud v [adresa] jako soud odvolací rozsudkem č. j. [spisová značka] ze dne 5. 3. 2024 žalobu zamítl co do části příslušenství, dále s ohledem na připuštěnou změnu žaloby změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 20.269 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6.269 Kč od 1. 6. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7.000 Kč od 1. 7. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7.000 Kč od 1. 8. 2023 do zaplacení. Odvolací soud vyslovil závěr, že osobní příplatek byl žalobci přiznán za účelem dorovnání mzdy, které dosahoval v předchozím zaměstnání, což podřadil pod § 131 odst. 2 zákoníku práce, tedy z důvodu, že žalobce je vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem. Z tohoto důvodu nemohl být žalobci následně osobní příplatek snížen z důvodu jeho odvolání z funkce šéfredaktora časopisu [název] a s tím spojeného úbytku rozsahu jím plněných pracovních úkolů. Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem č. j. [spisová značka] ze dne 25. 2. 2025 zrušil rozsudek odvolacího soudu (vyjma zamítavého výroku) a rozsudek soudu prvního stupně (ve vymezené části) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyslovil závěr, že předpokladem pro poskytování osobního příplatku je, že zaměstnanec dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo že plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, popřípadě že současně splňuje obě tyto podmínky (§ 131 odst. 1 zákoníku práce). Přiznat osobní příplatek z důvodu dlouhodobého dosahování velmi dobrých pracovních výsledků nelze z povahy věci již při vzniku pracovního poměru, neboť musí být splněno hledisko dlouhodobosti. Oproti tomu osobní příplatek z důvodu plnění většího rozsahu pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci lze přiznat již při vzniku pracovního poměru, neboť hned od počátku pracovního poměru může zaměstnanec plnit větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci. Skutečnost, že je zaměstnanec vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem (§ 131 odst. 2 zákoníku práce), toliko představuje možnost poskytovat takovému zaměstnanci osobní příplatek až do výše 100 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je zařazen, nicméně i tak musí současně splňovat buď podmínku dlouhodobého dosahování velmi dobrých pracovních výsledků nebo plnění většího rozsahu pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci. Ve vztahu k projednávané věci pak Nejvyšší soud uzavřel, že žalobci mohl být žalovanou přiznán osobní příplatek při vzniku pracovního poměru jen z důvodu plnění většího rozsahu pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, že tento příplatek mu mohl být po zhodnocení výsledků jeho práce zvýšen z důvodu dlouhodobého dosahování velmi dobrých pracovních výsledků a že žalovaná byla, pokud se následně zmenšil rozsahu jeho pracovních úkolů, oprávněna osobní příplatek žalobci snížit, a to bez ohledu na skutečnost, zda žalobce byl vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem.

3. Soud prvního stupně po zrušení obou rozsudků na základě poučení daného žalované podle § 118a o. s. ř. provedl v řízení důkazy označené žalovanou (kromě listin vyslechl svědky [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]) a učinil tento skutkový závěr: Žalobce byl (je) u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 11. 2020 se sjednaným druhem práce redaktor. Od vzniku pracovního poměru vykonával žalobce vedle redakce neperiodických publikací i činnost šéfredaktora časopisu [název], za což mu byl již při vzniku pracovního poměru přiznán osobní příplatek 7.000 Kč, ten byl po uplynutí zkušební doby zvýšen na částku 14.620 Kč. Ke dni 22. 3. 2023 byl žalobce odvolán z funkce šéfredaktora, čímž došlo ke zmenšení rozsahu jeho pracovních úkolů, a z tohoto důvodu přistoupila žalovaná ke snížení osobního příplatku na částku 7.620 Kč. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 122, § 131 odst. 1, § 33, § 73 a § 73a zákoníku práce. Vyslovil právní závěr, že žalobci byl od počátku pracovního poměru přiznán osobní příplatek 7.000 Kč podle § 131 odst. 1 zákoníku práce z důvodu, že nad rámec redakce neperiodických publikací vykonával i činnost šéfredaktora časopisu [název], následně mu byl po uplynutí zkušební doby osobní příplatek zvýšen na částku 14.620 Kč. Soud prvního stupně dále vyslovil, že žalobci nevznikl pracovní poměr podle § 33 odst. 3 a 4 zákoníku práce, činnost šéfredaktora časopisu [název] představovala na základě popisu pracovních činností jednu z jeho pracovních povinností, kterou vykonával jako redaktor. Žalobce neměl podřízené zaměstnance, podstatou jeho činnosti bylo zajišťovat obsah časopisu a komunikovat s autory a s redakční radou. Pro odvolání z funkce šéfredaktora se proto neuplatní § 73 a § 73a zákoníku práce. Ze strany žalované se jednalo o rozhodnutí o tom, že nadále nebude žalobci přidělována práce vztahující se k činnosti šéfredaktora, přičemž žalovaná je oprávněna pracovní činnosti zaměstnanců v rámci sjednaného druhu práce měnit (snižovat, doplňovat) podle svých potřeb. Po odvolání z funkce šéfredaktora došlo ke zmenšení rozsahu jeho pracovních úkolů, proto žalovaná přistoupila po právu ke snížení osobního příplatku na částku 7.620 Kč. Z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl a úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a to paušální náhradu 300 Kč za celkem 9 úkonů podle vyhl. č. 254/2015 Sb.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Zdůraznil, že v řízení tvrdil, že i poté, co mu žalovaný (protiprávně) odmítal přidělovat práci šéfredaktora a přiděloval mu pouze redakci knih, měl nadále velmi dobré pracovní výsledky a vykazoval větší rozsah plněných pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, k tomu nabídl důkaz protokolem o výpovědi svědka [tituly před jménem] [jméno FO], popř. jeho výslech. S tímto tvrzením se soud prvního stupně nevypořádal. Dále měl žalobce za to, že soud prvního stupně „mátl“ svým postupem a změnami názorů, neboť poskytl žalované poučení podle § 118a o. s. ř. k tvrzení a prokázání toho, že žalobce od počátku plnil větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, kdy tento vyšší rozsah odpovídal přiznání osobního příplatku ve výši 7.000 Kč; že po skončení zkušební doby žalobce, při zhodnocení výsledků jeho práce z hlediska množství a kvality, dosahoval velmi dobrých pracovních výsledků, odpovídajících navýšení osobního příplatku na částku 14.620 Kč; a že v době snížení osobního příplatku došlo ke snížení rozsahu pracovních úkolů žalobce, kdy tento rozsah odpovídal snížení osobního příplatku právě o 7.000 Kč; s tím, že neprokáže-li žalovaná doplněná tvrzení, nemůže být ve sporu úspěšná. Žalobce má za to, že se žalované nepodařilo prokázat, z jakého důvodu mu byl osobní příplatek přiznán. Žalobce se proto domníval, že žalovaná neunáší důkazní břemeno a nemůže být ve sporu úspěšná. Soud se však této okolnosti – tedy že svědci nebyli schopni nic uvést o důvodech přiznání příplatku – vůbec nevěnoval. Namísto toho se v rozsudku obsáhle zabýval tím, že šéfredaktor časopisu [název] není vedoucí funkcí, a tudíž je přípustné odvolání e-mailem a následné snížení osobního příplatku. Pokud soud považoval za podstatné, zda šéfredaktor časopisu je či není vedoucím zaměstnancem, měl na to upozornit a umožnit k této otázce navrhovat důkazy. Z tohoto důvodu se žalobce domnívá, že soud porušil zákaz překvapivých rozhodnutí, jenž vyplývá z práva na soudní ochranu dle čl. 36, odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále žalobce namítl neprovedení navržených důkazů, a to výslechem bývalého [funkce] [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], který byl navrhován k důvodům, pro které mu byl osobní příplatek přiznán, dále výslechem nadřízeného [tituly před jménem] [jméno FO] k jeho tvrzení, že i po odvolání z funkce šéfredaktora vykonával větší rozsah plněných pracovních úkolů a dosahoval nadále velmi dobrých pracovních výsledků. Žalobce dále argumentoval tím, že šéfredaktor je vedoucí funkcí, proto jeho „odvolání“ provedené e-mailem [funkce] [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 13. 3. 2023 je zcela neúčinné dle § 335 odst. 4 zákoníku práce, jelikož mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nebylo sjednáno doručování prostřednictvím elektronické komunikace a jelikož e-mail [tituly před jménem] [jméno FO] nebyl podepsán uznávaným elektronickým podpisem. „Odvolání“ provedené e-mailem lze tedy podle názoru žalobce považovat za nulitní, nicotné. Z nezákonného postupu však nemohl vzejít zákonný výsledek a žalobci nelze klást k tíži, že by plnil menší rozsah pracovních úkolů, neboť tento tvrzený menší rozsah by byl důsledkem nezákonného postupu žalované. Žalobce nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že šéfredaktor nemá žádné podřízené, neboť má podřízené (grafika a odborného redaktora) jimž ukládá úkoly. Pokud by to měl soud prvního stupně za významné, měl předvolat jako svědky grafika a odborného redaktora. Podle žalobce je možné, že osobní příplatek byl žalobci přiznán podle § 131 odst. 2 zákoníku práce, což je dle závěrů Nejvyššího soudu chybný postup. I v takovém případě však má žalobce za to, že byl-li mu takto přiznán chybně osobní příplatek, stal se nárokovou složkou platu a zaměstnavatel by byl oprávněn jej snížit jen v případě, že by došlo ke změně okolností, za nichž byl příplatek na počátku přiznán. Konečně žalobce setrval na svém přesvědčení, že veškeré důvody uváděné žalovaným pro snížení osobního příplatku jsou ryze zástupné a že zastírají skutečný důvod, jímž je „trestání“ žalobce za to, že kritizoval postupy a personální politiku současného vedení žalované. V tomto smyslu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4999/2008, sp. zn. 21 Cdo 695/2014, 21 Cdo 4696/2018). Žalobce navrhl, aby změnou napadeného rozsudku bylo žalobě vyhověno a aby mu byly přiznány náklady řízení.

5. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku, vyvracela odvolací argumenty žalobce a poukazovala na závěry vyslovené Nejvyšším soudem ve zrušovacím rozsudku.

6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a § 212a o. s. ř., řízení doplnil výslechem [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Odvolací soud provedl podle § 126a o. s. ř. výslech [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] jako účastníka řízení (dále jen účastník), neboť tento byl v době od 1. 5. 2014 do 30. 4. 2020 [funkce] ([funkce]) žalované a účastník vypovídal o skutečnostech, k nimž došlo v této době. Účastník uvedl, že žalobce pracoval pro žalovanou na základě pracovní smlouvy. Účastník měl o žalobce jako o zaměstnance zájem, neboť chtěl zajistit kvalitního a výkonného zaměstnance na místo redaktora a šéfredaktora časopisu [název]. Stanovil mu platové podmínky tak, aby žalobce byl motivován na místo u žalované nastoupit, tedy mu stanovil platové podmínky odpovídající trhu práce na obdobných pozicích. Hlavním motivem bylo adekvátní ohodnocení žalobce s jeho pověstí na pozici šéfredaktora, který se podílí na tvorbě časopisu a nese za to také odpovědnost. Šéfredaktor z povahy věci má větší rozsah práce a větší odpovědnost. Stanovení osobního příplatku mělo vazbu na domluvenou funkci šéfredaktora. Jako šéfredaktor byl žalobce jmenován účastníkem jako [funkce] žalované, ten také mohl žalobce z funkce šéfredaktora odvolat. Žalobce jako šéfredaktor podléhal svému nadřízenému vedoucímu edičního oddělení, ostatní redaktoři edičního oddělení byli na stejné úrovni jako žalobce.

8. Odvolací soud zhodnotil výpověď účastníka jako věrohodnou.

9. Po tomto doplnění dokazování žalobce uvedl, že již nemá žádné další důkazní návrhy, netrvá ani na výslechu nadřízeného [tituly před jménem] [jméno FO] a výslechu grafika a odborného redaktora, neboť má za to, že podstatné skutečnosti byly zjištěny již výslechem účastníka.

10. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a správně též zjistil skutkový stav, na kterém se nic nezměnilo ani výslechem účastníka. Správně tak bylo zjištěno, že žalobce byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy, hned od počátku pracovního poměru mu byl přiznán osobní příplatek 7.000 Kč z důvodu, že žalobce bude vykonávat práci šéfredaktora, což s sebou nese větší rozsah pracovních úkolů, následně po skončení zkušební doby mu byl osobní příplatek zvýšen na částku 14.620 Kč, ke dni 22. 3. 2023 byl žalobce z funkce šéfredaktora odvolán [funkce] žalované [tituly před jménem] [jméno FO], neboť ten měl jinou představu o koncepci časopisu. V souvislosti s tím došlo ke změně rozsahu pracovní činnosti žalobce, neboť ten již nadále neměl vykonávat činnost šéfredaktora, zároveň v souvislosti s tím došlo ke snížení osobního příplatku na částku 7.620 Kč.

11. Odvolací soud neshledal důvodnými námitky žalobce co do zjištěného skutkového stavu, neboť ten vyplývá z obsahu předložených listin (zejména pracovní smlouva, platové výměry, popisy pracovní činnosti, odvolání z funkce šéfredaktora) a z výslechu svědků [jméno FO] a [jméno FO], jakož i z výslechu účastníka. Provedené důkazy posouzeny jednotlivě i ve vzájemné souvislosti bezpečně vedou k závěru, že osobní příplatek ve výši 7.000 Kč přiznaný žalobci již při nástupu do pracovního poměru byl žalobci přiznán v souvislosti s výkonem funkce šéfredaktora, jakkoliv jím účastník (také) sledoval, aby plat odpovídal odměně pracovníků na obdobných pozicích, tj. aby žalobce motivoval nastoupit na avizovanou pozici u žalované. V tomto smyslu nelze přisvědčit žalobci, že žalovaná nedostála své povinnosti tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti, jak o tom byla správně ve smyslu závěrů vyslovených Nejvyšším soudem ve zrušovacím rozsudku soudem prvního stupně podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučena. Opak je pravdou, neboť žalovaná dostála své procesní povinnosti tvrdit a rozhodná tvrzení prokázat. Za uvedené situace nebylo potřeba poskytovat účastníkům další poučení, neboť rozhodné skutečnosti prokázány již byly. S ohledem na skutečnost, že po výslechu účastníka při odvolacím jednání již žalobce nenavrhoval žádné další důkazy, naopak výslovně uvedl, že na dalších jím označených výsleších svědků netrvá, pozbývá významu námitka žalobce co do opomenutých důkazů.

12. Je třeba odmítnout také námitku tzv. překvapivosti rozhodnutí. Podle ustálené soudní praxe překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy soud posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Taková situace však v tomto případě nenastala. Soud prvního stupně rozhodoval na základě tvrzení a argumentů účastníků, s těmito argumenty se ve svém rozhodnutí vypořádal. Skutečnost, že soud prvního stupně nepřisvědčil argumentům žalobce o vedoucím zaměstnanci ve smyslu § 73 zákoníku práce, nečiní rozsudek překvapivým.

13. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně potud, že na žalobce v pozici šéfredaktora se nevztahuje § 33 odst. 3 a 4, § 73 a § 73a zákoníku práce, neboť pracovní poměr žalobce vznikl na základě pracovní smlouvy, žalobce byl řadovým zaměstnancem, pozice šéfredaktora představovala v zásadě vymezení (označení) pracovní činnosti. V pracovní hierarchii byl žalobce na stejné pozici jako ostatní redaktoři, by podřízen vedoucímu edičního oddělení, ten byl podřízen vedoucímu produkce a ten byl podřízen [funkce] (již tato podřízenost vylučuje tvrzené postavení žalobce jako vedoucího zaměstnance ve smyslu § 73 odst. 3 písm. a/ bod 1 zákoníku práce, poznámka odvolacího soudu). Na této pracovní hierarchii nic nemění to, že o obsazení pozice šéfredaktora časopisu [název] rozhodoval [funkce] žalované. Ve shodě se závěrem soudu prvního stupně i se závěrem vysloveným Městským soudem v [adresa] v jeho usnesení ze dne 28. 5. 2025 č. j. [spisová značka] odvolací soud vyslovuje, že ke vzniku pracovního poměru žalobce nedošlo jmenováním vedoucího zaměstnance ve smyslu § 33 odst. 3 a 4 zákoníku práce. K tomu odvolací soud dodává, že zákonný režim doručování písemností podle § 334 a § 335 zákoníku práce se vztahuje na odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance ve smyslu § 73a zákoníku práce. Pro určení (vymezení) pracovní činnosti v rámci sjednaného druhu práce není předepsaná žádná forma. Odvolání žalobce z funkce šéfredaktora, jehož podstatou je oznámení o tom, že nadále nebude v rámci pracovní činnosti vykonávat práci šéfredaktora, proto nepodléhá § 334 a § 335 zákoníku práce a může být učiněno (oznámeno, předáno) v zásadě jakýmkoliv způsobem. Ke shora uvedenému závěru (žalobce nebyl odvolán z místa vedoucího zaměstnance podle § 73a zákoníku práce) nebylo potřeba účastníky (žalobce) poučovat ve smyslu § 118a o. s. ř., neboť se jedná o právní posouzení správně a dostatečně zjištěného skutkového stavu ohledně povahy pracovní pozice žalobce.

14. Odvolací soud shledává správným právní závěr soudu prvního stupně, že žalobci byl přiznán osobní příplatek podle § 131 odst. 1 zákoníku práce z důvodu výkonu funkce šéfredaktora, tj. z důvodu většího rozsahu pracovních úkolů z této pracovní pozice vyplývajícího. Jestliže žalobce tento větší rozsah práce z důvodu pracovní pozice šéfredaktora přestal následně vykonávat, mohla žalovaná žalobci snížit takto dříve přiznaný osobní příplatek. Pro tento závěr není podstatné, že žalobce i na nové pozici (po odvolání z funkce šéfredaktora) nadále vykonával větší rozsah (jiné) práce než ostatní zaměstnanci (zpracoval tři publikace ročně), resp. že stále dosahoval velmi dobrých pracovních výsledků. Významné je, že došlo ke změně okolností, za nichž byl osobní příplatek při počátku pracovního poměru přiznán, tj. žalobci odpadl větší rozsah pracovních úkolů vyplývající z práce šéfredaktora. Konečně žalobci byl nadále vyplácen osobní příplatek ve snížené výši 7.620 Kč, takže pro další výplatu musely být stále splněny (jiné) podmínky dané § 131 odst. 1 zákoníku práce. Nepřípadné jsou úvahy žalobce ohledně právního posouzení situace, pokud by byl žalobci osobní příplatek přiznán chybně pouze podle 131 odst. 2 zákoníku práce, neboť taková situace v tomto případě nenastala.

15. Pokud žalobce namítal, že důvody pro snížení osobního příplatku jsou jenom zástupné a že zastírají skutečný důvod, jímž je „trestání“ žalobce za kritiku žalované, pak odvolací soud tyto námitky neshledává důvodnými. V řízení bylo nepochybně zjištěno, že důvodem přiznání osobního příspěvku bylo plnění většího rozsahu pracovních úkolů souvisejících s výkonem funkce šéfredaktora. Tato funkce šéfredaktora byla žalobci odejmuta z důvodu jiné představy [funkce] žalované o koncepci časopisu. Zaměstnavatel je oprávněn určovat zaměstnanci v rámci sjednaného druhu práce konkrétní pracovní činnosti, byl proto oprávněn funkci šéfredaktora žalobci odejmout a do této funkce jmenovat jinou osobu. Důvod pro snížení osobního příplatku z důvodu sníženého rozsahu práce nelze považovat za zástupný, neboť odpovídá skutečné situaci, tj. snížení rozsahu práce žalobce. Žalobcem označená rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru nejsou případná, neboť se týkají jiné situace (předstírané rozhodnutí o organizační změně při použití výpovědního důvodu podle § 52 písm. c/ zákoníku práce).

16. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení.

17. Podle § 142 odst. 1 a 224 odst. 1 o. s. ř. byla žalované přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení, a to paušální náhrada za dva úkony (vyjádření a účast při jednání) po 300 Kč podle vyhl. č. 254/2015 Sb.