o zaplacení 239.479 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně řízení co do částky 17.373 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 17.373 Kč od 29. 3. 2024 do zaplacení, částky ve výši 6.427,98 Kč a úroku ve výši 47,35 % ročně z částky 147.259,08 Kč od 29. 3. 2024 do 21. 4. 2024 zastavil (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 23.596 Kč ve splátkách po 2.000 Kč měsíčně splatných vždy do 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu co do částky 134.882 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 158.478 Kč od 29. 3. 2024 do zaplacení, částky 57.200,92 Kč, úroku ve výši 20 % ročně z částky 147.259,08 Kč od 29. 3. 2024 do 21. 4. 2024, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 147.259,08 Kč od 22. 4. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy tento celkový úrok za dobu od 29. 3. 2024 dosáhne částky 629.928 Kč (výrok III.), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 481,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky z titulu nároků vyplývajících ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 16. 5. 2023. Tvrdila, že žalovanému byl poskytnut úvěr 150.000 Kč, z čehož bylo žalovanému vyplaceno 86.883 Kč a částka 63.117 Kč byla použita na konsolidaci dluhu žalovaného z předcházející smlouvy o úvěru. Žalovaný nárok neuznal, namítal řádné neprověření jeho úvěruschopnosti, neboť v době uzavření uvedené smlouvy dlužil žalobkyni z jiných tří předcházejících smluv a dále dlužil vůči jiným subjektům. Protože se dostal do finančních potíží, přestal splácet. Namítal také „nehorázné“ úroky, což považoval za lichvářství.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 16. 5. 2023 smlouva o úvěru č. [číslo] (dále „nová smlouva“), kterou byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 150.000 Kč, z toho částka 63.117 Kč měla být použita na úhradu jiného dluhu na základě dohody o konsolidaci a zbývající částka 86.883 Kč byla žalovanému vyplacena. Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost tak, že vyšla z informací poskytnutých přímo žalovaným a z veřejně dostupných databází jako je [registr] a [registr], přičemž z registru [registr] vyplynulo, že v době uzavření nové smlouvy dosahovaly dluhy žalovaného vůči 8 různým věřitelům výše téměř 1 milion Kč, a spokojila se se závěrem, že na úhradu těchto závazků postačí měsíční splátka 450 Kč. V květnu 2023 odešlo z účtu žalovaného celkem 34.614,16 Kč na úhradu výživného, dluhů, elektřiny a nájmu. Žalovaný na splátkách z nové smlouvy uhradil 63.287 Kč.

4. Soud prvního stupně zkoumal platnost úvěrové smlouvy s ohledem na zákonnou povinnost žalobkyně posoudit schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“). Konstatoval, že žalobkyně spoléhala pouze na informace uvedené žalovaným, prověřila jen jeho příjmy (mzdu), výdajovou stránku žádným způsoben nezjistila, nevyhodnotila s náležitou péčí skutečnost vyplývající z [registr] o výši dluhů téměř 1 milion Kč. Pokud by žalobkyně řádně úvěruschopnost prověřila, musela by dospěl k závěru, že žalovaný nebude schopen další úvěry splácet.

5. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobkyně řádně neposoudila schopnost žalovaného splácet úvěr a s poukazem na § 86 a § 87 ZSÚ uzavřel, že úvěrová smlouva je jako celek neplatná. Žalovanému proto uložil povinnost zaplatit pouze dluh z reálně poskytnuté částky 86.883 Kč, což po zohlednění žalovaným zaplacených splátek ve výši 63.287 Kč činí částku 23.596 Kč. Ve smyslu § 87 ZSÚ uložil žalovanému zaplatit dlužnou částku ve splátkách 2.000 Kč, které shledal přiměřenými finančním možnostem žalovaného s ohledem na jeho aktuální příjem a jeho další dluhy.

6. Soud prvního stupně proto ohledně části žaloby, kterou žalobkyně vzala zpět, řízení podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastavil (výrok I.), žalovanému uložil zaplatit částku 23.596 Kč, tedy vrátit rozdíl mezi žalobkyní reálně poskytnutou částkou a jím vrácenými splátkami (výrok II.), jinak co do zbývající části žalobu zamítl (výrok III.) a podle poměrného úspěchu žalovanému přiznal na nákladech řízení 481,80 Kč (výrok IV.).

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž napadla výrok II. co do lhůty k plnění, výrok III. co do částky 63.117 Kč se zákonným úrokem z této částky za období od 29. 5. 2024 do zaplacení a související výrok IV. Uvedla, že nebrojí proti právnímu hodnocení stran platnosti nové smlouvy, ale v případě závěru o neplatnosti nové smlouvy měla být žalovanému uložena povinnost zaplatit bezdůvodné obohacení ve výši 86.713 Kč, tj. také částka 63.117 Kč. Tato částka byla žalobkyní na základě dohody o konsolidaci použita ke úhradě závazku žalovaného z úvěrové smlouvy č. [číslo] (dále „druhá smlouva“). Žalobkyně na základě dohody o konsolidaci byla povinna použít tuto částku na úhradu dluhu žalovaného z druhé smlouvy, což také učinila a částku poukázala na svůj bankovní účet, žalobkyně tak jednala v souladu se závazkem, jehož existenci soudu prokázala. Tímto způsobem byl dluh žalovaného z titulu druhé smlouvy ponížen, a je proto nepochybné, že takovýto závazek se ve svém důsledku projevil v majetkové sféře žalovaného. Bezdůvodné obohacení na straně žalovaného je dáno ve výši 86.713 Kč, což je rozdíl mezi částkou 150.000 Kč a platbami žalovaného v celkové výši 63.287 Kč, žalobkyni by proto měla být kromě částky 23.596 Kč přiznána ještě další částka 63.117 Kč. Byť na tuto skutečnost žalobkyně soud prvního stupně upozorňovala, soud k této argumentaci žalobkyně nepřihlédl. Dále žalobkyně namítala, že žalovanému měla být dlužná částka uložena ve splátkách pod ztrátou výhody splátek, a v tomto směru poukázala na komentářovou literaturu k § 160 o. s. ř., která považuje za vhodné stanovit splátky pod ztrátou výhody splátek. Soud prvního stupně podle žalobkyně neodůvodnil, co ho vedlo k odchýlení se od běžné praxe. Žalobkyně proto navrhla, aby změnou výroku II. a III. byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 23.596 Kč ve splátkách 2.000 Kč pod ztrátou výhody splátek, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 63.117 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 29. 3. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně a náklady odvolacího řízení.

8. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Nesouhlasí se ztrátou výhody splátek, která by v případě byť jen jednorázového prodlení byla pro něj likvidační. Tato sankční doložka by zásadně ztížila možnost žalovaného plnit své povinnosti a odporovalo by principu proporcionality a ochrany spotřebitele. Ohledně částky 63.117 Kč uvedl, že žádná částka nebyla žalovanému fakticky vyplacena, a pokud byla použita k tzv. internímu započtení, pak se nejedná o skutečné obohacení žalovaného. Pokud byla tato částka poskytnuta žalobkyní sama sobě na jinou smlouvu, nelze to považovat za plnění, které by se promítlo do majetkové sféry žalovaného. Nebylo jednoznačně prokázáno, že tzv. dohoda o konsolidaci byla platně uzavřena nebo že žalovaný s takovým započtením svobodně a informovaně souhlasil. Za správný má žalovaný také výrok o nákladech řízení, který vychází z toho, že rozsah, v němž byla žaloba zamítnuta, převyšuje přisouzenou částku. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

9. Odvolací soud přezkoumal v rozsahu podaného odvolání napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud poučil žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. aby doplnila tvrzení a důkazy k dluhu žalovaného z druhé smlouvy, který souvisel s dohodou o konsolidaci. Odvolací soud poté na základě v řízení již předložených listin a dále nově žalobkyní předložených listin dospěl k následujícím závěrům.

11. Především je třeba shledat správným závěr soudu prvního stupně o neplatnosti nové smlouvy z důvodu zcela nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Odvolací soud k tomu může jen dodat, co bylo zjištěno z žalovanou předložených listin, že v době uzavírání nové smlouvy měl žalovaný vůči žalobkyni dluh z dalších tří smluv o úvěru, a to ze smlouvy uzavřené 12. 11. 2021, smlouvy uzavřené 16. 3. 2022 (druhá smlouva) a smlouvy uzavřené 21. 7. 2022, přičemž jenom z těchto smluv uzavřených s žalobkyní měl žalovaný splácet měsíčně 4.033 Kč, 2.529 Kč a 2.620 Kč a na základě nové smlouvy měl být žalovanému poskytnut ještě vyšší úvěr než byly úvěry již poskytnuté. S ohledem na dluhy žalovaného uvedené v [registr] v celkové výši téměř 1 milion Kč a doloženou mzdu cca 34.000 Kč měsíčně při náležitém posouzení poměrů žalovaného, a to zejména jeho výdajů na splácení dluhů, nemohla žalobkyně dospět k závěru, že žalovaný je úvěruschopný, jinak řečeno, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného nově poskytovaný úvěr splácet. Z důvodu porušení povinnosti důkladně posoudit úvěruschopnost podle § 86 ZSÚ je nová smlouva podle § 87 odst. 1 ZSÚ neplatná a žalovaný je povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Odvolací soud posuzoval, zda má žalobkyně právo v rámci vrácení poskytnuté jistiny podle shora uvedeného ustanovení také nárok na zaplacení částky 63.117 Kč, která žalovanému nebyla reálně vyplacena, ale bylo s ní naloženo ve smyslu uvedené dohody o konsolidaci. Z dohody o konsolidaci uzavřené téhož dne jako nová smlouva, která je označena jako „dohoda o konsolidaci (dále též jen „dohoda“ ke smlouvě o úvěru č. [číslo]“, vyplývá, že tato byla uzavřena „v návaznosti“ na novou smlouvu (viz bod 1.1.) a bylo v ní ujednáno, že klient (žalovaný) požaduje, aby při poskytnutí úvěru podle nové smlouvy byl úvěr přednostně použit na úhradu jeho dluhu vůči žalobkyni z druhé smlouvy (ve smlouvě je označena smlouva číslem [číslo]), přičemž celková výše částky, kterou je třeba zaplatit na účelem předčasného splacení celého úvěru z druhé smlouvy a všech dalších dluhů klienta vůči žalobkyni vyplývajících z druhé smlouvy je 63.117 Kč (viz bod 1.2. a 3.). Žalovaný prohlásil, že žádá o předčasné splacení veškerých dluhů z druhé smlouvy a že je povinen žalobkyni uhradit částku 63.117 Kč za účelem předčasného splacení celého úvěru a všech dalších dluhů podle druhé smlouvy. Účastníci se dohodli, že pohledávka žalovaného za žalobkyní na poskytnutí části prostředků ve výši 63.117 Kč se ke dni poskytnutí úvěru z nové smlouvy započítává na pohledávku žalobkyně za žalovaným na zaplacení celkové částky, kterou je třeba uhradit za účelem předčasného splacení celého úvěru podle druhé smlouvy s tím, že provedením tohoto zápočtu dochází v rozsahu započtení ke splnění povinnosti žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr podle nové smlouvy (bod 4.1.2.a/). Dále bylo ujednáno, že část prostředků ve výši 86.883 Kč bude vyplacena žalovanému.

13. Z obsahu dohody o konsolidaci je zřejmé, že tato je přímo navázaná na novou smlouvu, neboť obsahuje ujednání, jak bude naloženo s poskytnutým úvěrem podle nové smlouvy. S ohledem na tento obsah dohody o konsolidaci je zřejmé, že bez současného ujednání o poskytnutí úvěru podle nové smlouvy dohoda o konsolidaci ztrácí svůj smysl a účel. Řečeno jinak, pokud by nebyl žalovanému poskytnut úvěr podle nové smlouvy, nepřichází v úvahu naplnění (splnění) ujednání dohody o konsolidaci. Z uvedeného tak plyne, že neplatnost nové smlouvy (jak je shora tento závěr vysloven) způsobuje počáteční nemožnost splnění závazků z dohody o konsolidaci, neboť nevzniklo-li žalobci právo na poskytnutí úvěru (z důvodu neplatné nové smlouvy), nemohla být část úvěru použita na splacení jiného jeho dluhu podle dohody o konsolidaci. Tato skutečnost vede k závěru, že dohoda o konsolidaci je podle § 580 odst. 2 a § 588 o. z. absolutně neplatná. Je také možné vyslovit závěr, že pokud účastníci v dohodě o konsolidaci uzavřeli dohodu o zápočtu, kterou se pohledávka žalovaného za žalobkyní na poskytnutí částky 63.117 Kč z nové smlouvy započítala na pohledávku žalobkyně za žalovaným na zaplacení dluhu z druhé smlouvy, potom k takovému zápočtu pohledávek nemohlo platně dojít, neboť žalovaný neměl vůči žalobkyni pohledávku na poskytnutí úvěru z nové smlouvy, protože ta byla neplatná. Podle ustálené soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. 28 Cdo 2221/2013) lze započítat pouze pohledávky existující. K platnému započtení podle § 1982 o. z. proto nedošlo pro neexistenci pohledávky žalovaného. Z toho pak plyne závěr, že nemohlo dojít uvedenou dohodou o konsolidaci o ponížení dluhu žalovaného z druhé smlouvy. Žalobkyně žalovanému částku 63.117 Kč ani nevyplatila, ani mu jinak takové plnění neposkytla, protože si uvedenou částku sama převedla na svůj účet. V majetkové sféře žalovaného se proto uvedené neplatné započtení části úvěru z nové smlouvy na dluh žalovaného z druhé smlouvy nijak neprojevilo. Navíc je třeba uvést, že na tuto věc nelze použít ustanovení o bezdůvodném obohacení § 2991 o. z., neboť ZSÚ obsahuje speciální úpravu vypořádání vztahu z neplatné úvěrové smlouvy v poslední větě § 87 odst. 1, podle níž je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, nikoliv jiná plnění vyplývající z poskytnutí úvěru neplatnou smlouvou. Citovaný § 87 ZSÚ lze označit ve vztahu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení za speciální úpravu, která upravuje soukromoprávní sankci vůči poskytovatelům úvěrů poskytnutých v rozporu se ZSÚ spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků či jiných souvisejících nároků. Je proto správný závěr soudu prvního stupně, že na základě nové smlouvy byla žalovanému poskytnuta pouze částka 86.883 Kč, že žalovaný splátkami uhradil 63.287 Kč, proto je žalovanému možno uložit povinnost vrátit žalobkyni podle § 87 odst. 1 ZSÚ pouze rozdíl těchto částek, tj. 23.596 Kč, jak správně rozhodl soud prvního stupně.

14. Pokud jde o lhůtu k plnění, tj. zda v tomto případě měla být žalovanému stanovena povinnost platit splátky pod ztrátou výhody splátek, odvolací soud shledal tento požadavek žalobkyně nedůvodným. V daném případě žalovaný navrhl splátky v poměrně významné výši, a to jak ve vztahu k celkovému dluhu, tak ve vztahu k poměrům žalovaného, jak tyto vyšli v řízení najevo, tj. mzda 35.000 Kč, hrazené splátky 1.700 Kč, 1.500 Kč a výživné 7.700 Kč na dvě děti a dále nesplácené dluhy z jiných úvěrů poskytnutých žalobkyní. Při splátce 2.000 Kč měsíčně žalovaný uhradí celý dluh do uplynutí 1 kalendářního roku, což se jeví i vůči žalobkyni jako poskytovatelce úvěrů přijatelné. S ohledem na to, že vznik dluhu žalovaného z nové smlouvy způsobila žalobkyně flagrantním porušením zákona, neboť mu poskytla úvěr v rozporu se svou povinností řádně posoudit jeho úvěruschopnost, přičemž již okolnosti přístupné žalobkyni v době uzavření nové smlouvy (zejména celkový dluh ve výši téměř 1 milion Kč) důvodně zpochybňovaly schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet, nejeví se nepřiměřeným v této věci ztrátu výhody splátek nestanovit. Protože poměry finanční poměry žalovaného nejsou nijak příznivé, přičemž z předložené žaloby bylo zjištěno, že žalobkyně proti němu další žalobou z 4. 4. 2025 uplatňuje další dluh z jiné úvěrové smlouvy ve výši 90.270 Kč (úvěr byl poskytnut ve výši 100.000 Kč), lze považovat za možné, že žalovaný nebude schopen v každém měsíci splátku 2.000 Kč včas zaplatit. Tuto úvahu odvolací soud činí i s ohledem tzv. karty klienta“, které ve vztahu k poskytnutým úvěrům byly žalobkyní předloženy, z nichž vyplývá, že byť bylo snahou žalovaného měsíční splátky pravidelně hradit, dostával se pravidelně s úhradou jednotlivých splátek do prodlení v řádu dnů. Na tomto místě odvolací soud poznamenává, že žalobkyně ani tuto neschopnost žalovaného hradit včas splátky předcházejících úvěrů zjevně nevzala v úvahu a poskytla žalovanému novou smlouvou nový úvěr ve výši 150.000 Kč. Ztráta výhody splátek by v tomto případě vedla k nepřiměřenému riziku na straně žalovaného, neboť ten by se mohl i v případě prodlení s jednou splátkou v řádu dnů ocitnout ve výrazně nepříznivé situaci, kdyby se celý dluh stal najednou splatným. Při vyvažování práva spotřebitele platit dle svých možností a práva věřitele domoci se plnění v přiměřené době, má odvolací soud za to, že splátky 2.000 Kč měsíčně bez ztráty výhody splátek tomuto principu odpovídají. Odvolací soud proto shledává správným, pokud soud prvního stupně žalovanému uložil zaplatit přisouzenou částku ve splátkách 2.000 Kč bez ztráty výhody splátek.

15. Odvolací soud proto rozsudek v napadených výrocích podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení, který odpovídá poměrnému úspěchu žalovaného v řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř.

16. Podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. byla žalovanému přiznána paušální náhrada nákladů řízení podle vyhl. č. 254/2015 Sb., tj. 300 Kč za přípravu a 300 Kč za účast za každém z obou jednání odvolacího soudu, tj. 1.200 Kč.