o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení ohledně zaplacení [částka] s příslušenstvím (výrok I.), žalobu o zaplacení [částka] s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Žalobce se v řízení domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení

vedeného před finančním arbitrem pod sp. zn. [spisová značka] [číslo] (dále jen„ posuzované řízení“ či„ namítané řízení“). Namítané řízení zahájené k návrhu žalobce dne [datum] bylo skončeno rozhodnutím finančního arbitra ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] [číslo], kterým se finanční arbitr vypořádal s námitkami proti nálezu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka] [číslo]. V řízení, které trvalo více než 25 měsíců, finanční arbitr posuzoval otázku platnosti smlouvy o životním pojištění [číslo] otázku vypořádání bezdůvodného obohacení. Délka namítaného řízení tak byla nepřiměřená, finanční arbitr udržoval žalobce po extrémně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Žalobce se přitom na finančního arbitra obracel v obtížné životní situaci, měl důvodné podezření o neplatnosti smlouvy o životním pojištění a obával se, že by mohl přijít o investované prostředky.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, neboť již poskytnuté konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a omluvu považovala za dostatečnou formu satisfakce.

4. Soud prvního stupně provedl dokazování, jak rozvedl v písemném odůvodnění rozsudku, a dospěl ke skutkovým zjištěním, že dne [datum] podal žalobce u finančního arbitra návrh na zahájení řízení pro vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka] na základě pojistné smlouvy o životním pojištění uzavřené s [právnická osoba] (dále„ instituce“), dne [datum] byl žalobce vyzván k odstranění nedostatků návrhu (s podrobným uvedením v čem tyto spočívají), na výzvu reagoval dne [datum]. Dne [datum] nashromáždil finanční arbitr vyjádření a potřebné podklady pro rozhodnutí o návrhu žalobce. Dne [datum] vydal finanční arbitr nález, kterým vyslovil neplatnost pojistné smlouvy a uložil instituci zaplatit žalobci [částka] s příslušenstvím, ve zbytku návrh žalobce zamítl. Proti nálezu podala námitky instituce (dne [datum]) i žalobce (dne [datum]). Dne [datum] shromáždil finanční arbitr potřebné podklady pro rozhodnutí o námitkách, dne [datum] pak finanční arbitr vydal rozhodnutí o námitkách, kterým změnil svůj nález ze dne [datum] tak, že byla určena neplatnost pojistné smlouvy od počátku a instituci byla uložena povinnost zaplatit žalobci [částka] s příslušenstvím. Proti pravomocnému rozhodnutí finančního arbitra byla podána žaloba dle části páté o. s. ř., řízení je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1.

5. Soud prvního stupně žalobou uplatněný nárok posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). S ohledem na judikaturu konstatoval, že na řízení před finančním arbitrem dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Předmětem řízení před finančním arbitrem bylo určení neplatnosti smlouvy o životním pojištění a vypořádání bezdůvodného obohacení žalobce a instituce. Jednalo se o spor o právo, který byl opravdový a vážný, rozhodnutí ve sporu mělo přímý vliv na existenci, rozsah a způsob výkonu daného práva. Toto právo má svůj základ ve vnitrostátním právu, a to v zákoně o finančním arbitrovi. Právo má přitom civilní povahu, řízení před finančním arbitrem je plnohodnotnou alternativou k soudnímu řízení, jeho zavedení bylo prosazeno s poukazem na nahrazení soudního řízení. Obvodní soud dále vycházel z § 15 odst. 1 a [ustanovení pr. předpisu], o finančním arbitrovi (dále jen„ [anonymizováno]“), a přihlédl k tomu, že řízení před finančním arbitrem je vedeno zásadou vyšetřovací, jež směřuje k tomu, aby konečné rozhodnutí vycházelo z materiální pravdy. Lhůta k vydání nálezu dle § 15 odst. 1 [anonymizováno] začíná běžet okamžikem, kdy má finanční arbitr shromážděné podklady pro své rozhodnutí.

6. V posuzované věci podal žalobce vadný návrh na zahájení řízení, žalobce o své vůli plnil na pojistnou smlouvu, kterou považoval za neplatnou, přičemž právě průběžné plnění si následně vyžádalo nutnost aktualizovat přehled vzájemného plnění, které si účastníci správního řízení poskytli, což v posuzované věci vedlo k tomu, že finanční arbitr musel pro opatření potřebných podkladů (aktualizovaných přehledů) vyzývat účastníky správního řízení k doložení potřebných podkladů. Soud prvního stupně se zabýval i tím, zda postup finančního arbitra nevykazoval znaky nečinnosti. Ačkoli finanční arbitr nashromáždil vyjádření a podklady od účastníků správního řízení dne [datum], do 90 dnů nevydal nález a účastníky řízení o postupu v řízení v mezidobí (tj. do vydání nálezu dne [datum]) neinformoval. Je tak zřejmé, že od nashromáždění podkladů do vydání nálezu uplynula doba delší než 180 dnů a účastníci správního řízení nebyli informováni o prodloužení lhůty k rozhodnutí ve věci samé, tento dílčí průtah v postupu finančního arbitra se negativně podepsal na celkové délce řízení. Dále si obvodní soud povšiml, že finanční arbitr nerozhodl o námitkách ve lhůtě 30 dnů od jejich doručení, ani v prodloužené lhůtě 60 dnů od jejich doručení. Tato zjištění (o průtahu v období od nashromáždění podkladů pro vydání nálezu do vydání nálezu a o významné délce úseku mezi nashromážděním podkladů pro rozhodnutí o námitkách a vydáním tohoto rozhodnutí) vedlo soud prvního stupně k závěru o tom, že celková délka namítaného řízení je nepřiměřená, nikoliv však extrémně, když zjištěné výkyvy v plynulosti postupu finančního arbitra, mající původ přímo u finančního arbitra, výrazně nepřevýšily svým významem dopad okolností, které jsou přičitatelné žalobci. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že nemajetkovou újmu žalobce není nutno kompenzovat peněžitým zadostiučiněním. Žalovaná, ač v průběhu řízení argumentovala tím, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, před zahájením řízení v rámci předběžného uplatnění nároku žalobce, konstatovala porušení práva žalobce a žalobci se současně omluvila. Tuto formu kompenzace považoval soud prvního stupně za dostačující, proto žalobu ohledně požadované finanční satisfakce ve výši [částka] s příslušenstvím zamítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb.

7. Proti výrokům II. a III. rozsudku podal včasné odvolání žalobce. Odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně považoval za obecné, nedostatečné a neurčité, neboť z něj není zřejmé, o jaká konkrétní skutková zjištění opřel své závěry ve vztahu k hmotněprávní složitosti věci. Dále zdůraznil, že řízení před finančním arbitrem trvající 25 měsíců a 10 dnů bylo nepřiměřeně dlouhé. Finanční arbitr obdržel vyjádření od instituce k návrhu žalobce na zahájení řízení před finančním arbitrem dne [datum], a to včetně relevantních podkladů. K tomuto datu měl finanční arbitr podklady pro předběžné právní posouzení věci. Dnem rozhodným pro počátek běhu lhůty pro vydání nálezu byl [datum]. Nejzazším dnem, kdy měl finanční arbitr vydat nález, byl [datum]. Finanční arbitr vydal nález dne [datum] a oba účastníci podali proti tomuto nálezu námitky, a to [datum], resp. [datum]. Finanční arbitr měl o námitkách rozhodnout do 30 dnů, nejpozději tedy dne [datum]. Finanční arbitr vydal rozhodnutí až dne [datum]. Složitost posuzovaného případu nebyla dána a finanční arbitr byl povinen rozhodnout v základních zákonných lhůtách. Žalobce dále zdůraznil, že nemajetková újma se neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod a že se specificky v případě nepřiměřených délek řízení jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V posuzovaném případě nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti, které by nepřiznání peněžité kompenzace za nemajetkovou újmu odůvodňovaly, bylo tedy na místě, aby soud prvního stupně o přiznání peněžité kompenzace rozhodl. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výrocích II. a III. tak, že žalobě vyhoví a žalobci přizná náhradu nákladů řízení.

8. Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. V této souvislosti poukázala na rozhodovací praxi Městského soudu v Praze, kde ve věci sp. zn. [spisová značka] či sp. zn. [spisová značka] odvolací soud nepovažoval délku řízení před finančním arbitrem 24 měsíců za nepřiměřenou. Otázka platnosti investičního životního pojištění je navíc z hmotněprávního hlediska mimořádně obtížnou materií.

9. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud předně neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku z důvodu absence jeho řádného odůvodnění. Soud prvního stupně jasným a srozumitelným způsobem vysvětlil důvody, které jej vedly k zamítavému rozhodnutí. Navíc podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I pokud rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či z [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Z podaného odvolání je přitom bez pochybností zřejmé, že žalobci nečinilo nejmenších potíží formulovat důvody, v nichž spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku, což svědčí o jeho přezkoumatelnosti.

11. Odvolací soud dále seznal, že soud prvního stupně správně a v rozsahu, který lze považovat za dostatečný pro rozhodnutí věci, zjistil skutkový stav, přičemž provedené důkazy v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. hodnotil jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, a na tomto základě pak dospěl ke správným skutkovým zjištěním. Ta pak následně relevantně právně posoudil. Soud své závěry přesvědčivě vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku, rozsudek soudu prvního stupně tak mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).

14. Soudu prvního stupně je třeba přisvědčit, že za škodu způsobenou při výkonu funkce finančního arbitra odpovídá stát dle ustanovení OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]) a na řízení před finančním arbitrem se vztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy (tento závěr vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] ve věci sp. zn. [spisová značka]). Při posuzování odpovědnosti žalované za škodu je proto v daném případě třeba vycházet z ustanovení § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, a na posouzení věci aplikovat též závěry Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, včetně presumpce vzniku nemajetkové újmy v případě, kdy k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení před finančním arbitrem došlo.

15. Ze Stanoviska vyplývá, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Zásadní kritéria, která je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz, jsou zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro poškozeného. Lze-li řízení hodnotit jako proběhlé v přiměřené délce svého trvání, odpovědnost za škodu ve smyslu § 13 a § 31a OdpŠk nelze dovodit.

16. Odvolací soud zdůrazňuje, že nelze ztotožňovat posouzení, zda každý jednotlivý úkon byl učiněn v konkrétně stanovené lhůtě, s posouzením, zda celková doba řízení byla či nebyla přiměřená (skutečnost, že příslušný orgán nedodržel pro učinění jednotlivých úkonů lhůty stanovené zákonem, může však být významná z hlediska hodnocení kritéria postupu příslušného orgánu v dané věci). V tomto případě činila relevantní délka řízení před finančním arbitrem 25 měsíců. Délka řízení před finančním arbitrem byla ovlivněna zejména složitostí daného případu po stránce hmotněprávní (když finanční arbitr řešil otázku bezdůvodného obohacení, platnosti smlouvy o životním pojištění i vznesenou námitku promlčení), i procesní (když řízení probíhalo ve dvou instancích - řízení o návrhu, řízení o námitkách). Žalobce k celkové délce řízení přispěl nejen podáním neúplného návrhu ale i opakovanými žádostmi o prodloužení lhůty v řízení o námitkách. V postupu finančního arbitra lze shledat pochybení spočívající v tom, že nevydal nález ve lhůtě stanovené v § 15 odst. 1 [anonymizováno], a dále že nevyrozuměl účastníky o prodloužení lhůty pro vydání nálezu ve smyslu § 15 odst. 1 [anonymizováno] a nerozhodl (poté, co vyhověl žádostem žalobce o prodloužení lhůty) o novém prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí o námitkách dle § 16 odst. 2 [anonymizováno]. Význam předmětu řízení pro žalobce hodnotí odvolací soud jako standardní, když se jednalo o majetkový nárok v nezanedbatelné výši, nešlo však o řízení s typově zvýšeným významem, ani nebyl tvrzen zvýšený význam řízení pro žalobce z důvodu věku, [anonymizována dvě slova] či jiné tíživé situace žalobce. Při zvážení uvedených okolností případu lze ve shodě se soudem prvního stupně dospět k závěru o nepřiměřenosti takové délky řízení, jak bylo správně odůvodněno v napadeném rozsudku.

17. Vzhledem k okolnostem posuzované věci se pak odvolacímu soudu nejeví jako nepřiléhavá úvaha obvodního soudu o adekvátní kompenzaci vzniklé nemajetkové újmy ve formě konstatování porušení práva a omluvy. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], Nejvyšší soud konstatoval, že v případě § 31a odst. 2 OdpŠk jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud konstatování porušení práva nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, či zda je na místě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Nejvyšší soud k zadostiučinění ve formě samotného konstatování porušení práva ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení uvedl, že obvykle postačuje v případech, kdy újma způsobená poškozenému se jeví vzhledem k okolnostem případu jako minimální či zanedbatelná, nebo pokud byla délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena chováním či jednáním poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

Konkrétní okolnosti projednávané věci (popsané pod body 32 a 33 napadaného rozsudku, na které lze pro stručnost odkázat) zde ospravedlňují poskytnutí konstatování porušení práva a omluvy jakožto plnohodnotné formy morální kompenzace utrpěné nemajetkové újmy, jak správně uzavřel soud prvního stupně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

18. K námitce porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování je třeba uvést, že judikatura zdejšího odvolacího soudu není v posuzování složitosti řízení před finančním arbitrem v obdobných případech, jakož i v posuzování přiměřenosti délky takového řízení, zcela jednotná. Zatímco některé odvolací senáty akcentují, že finanční arbitr je specializován na tento typ sporů a v daném období řešil desítky až stovky obdobných sporů o vydání bezdůvodného obohacení proti [právnická osoba], proto i přes složitější hmotněprávní posouzení neshledávají objektivní důvod pro větší časovou náročnost řízení před finančním arbitrem, a v důsledku toho byla v jednotlivých konkrétních případech shledána i délka řízení v rozmezí 12 až 24 měsíců jako nepřiměřená (zejména rozhodnutí ve věcech sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], dále ve věcech sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]), jiná rozhodnutí odvolacího soudu zdůrazňují hmotněprávní složitost sporů týkajících se smluv o kapitálovém životním pojištění (kdy se finanční arbitr musí vypořádat s obranou instituce týkající se posouzení platnosti smlouvy, s námitkou promlčení atd.) i specifika řízení před finančním arbitrem, jež podléhá zásadě vyšetřovací a klade tak zvýšené nároky na postup finančního arbitra, zatímco stranám sporu je umožněno opakovaně žádat o prodloužení stanovených lhůt, aniž by jejich argumentace a předkládané podklady byly k určitému okamžiku koncentrovány, jako by tomu bylo ve sporném řízení soudním; zejména s ohledem na tyto skutečnosti byla v konkrétních případech i délka řízení před finančním arbitrem 24 měsíců shledána jako ještě přiměřená (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], 28, [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]).

19. Z uvedených důvodů odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobci již bylo poskytnuto dostatečné přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek v zamítavém výroku II. o věci samé jako věcně správný potvrdil. Obdobně postupoval ve vztahu ke správnému výroku III. o náhradě nákladů řízení, který odpovídá § 142 odst. 1 o. s. ř.

20. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Náklady žalované v odvolacím řízení činí celkem [částka] a sestávají z paušální náhrady hotových výdajů za 3 úkony podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (vyjádření k odvolání, příprava na jednání, účast na jednání odvolacího soudu). Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

21. Odvoláním nedotčený výrok I. rozsudku nabyl samostatně právní moci podle § 206 odst. 2 o. s. ř.