o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 26. dubna 2024 č. j. 25 C 62/2023-258

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně vyhověl žalobě o zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody a žalovanému uložil zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 926.809 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 9. 2022 do zaplacení (výrok I.). Dále mu uložil povinnost zaplatit ve stejné lhůtě náklady řízení, a to ve prospěch státu na účet soudu prvního stupně částku 24.529 Kč (výrok II.) a žalobci k rukám jeho právního zástupce částku 126.816 Kč (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný pracoval u žalobce na základě pracovní smlouvy jako řidič kamionu za sjednanou měsíční mzdu [částka] hrubého, přičemž zaviněním žalovaného došlo 24. 5. 2022 k požáru kamionu a víceméně k totální škodě. K výši škody soud prvního stupně provedl dokazování znaleckým posudkem a výslechem znalce [tituly před jménem] [jméno FO] a na základě provedeného dokazování pak uzavřel, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci veškerou takto zjištěnou škodu. Po právní stránce věc posoudil podle § 259 zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce (dále jen ZP). Soud prvního stupně neshledal důvody pro liberaci výše škody. V tomto směru odkázal na příslušná ustanovení ZP a na to, že žalovaný po celou dobu nepřijal odpovědnost za své jednání, nezaplatil ani částečně vzniklou škodu a žalobci naopak ušel zisk, který mu nikdo nenahradí. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věci (§ 148 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

3. Rozsudek byl napaden včasným odvoláním žalovaného, který soudu vytkl spekulaci o tom, že žalovaný pravděpodobně přímo vařil v úložném prostoru. Dále namítal, že nebylo prokázáno zavinění žalovaného ani ve formě vědomé nedbalosti. Opakoval, že škoda vznikla pravděpodobně technickou poruchou vařiče. Navrhoval proto také před soudem prvního stupně důkaz znaleckým posudkem z oboru fyzika a dále z oboru bezpečnost práce a požární ochrana. Soud prvního stupně tyto důkazy neprovedl, tedy neúplně zjistil skutkový stav. Dále žalovaný poukazoval na to, že i kdyby byla prokázána vědomá nedbalost na jeho straně, náhrada škody by nemohla přesáhnout 4,5násobek jeho výdělku, tedy částku [částka]. Podle žalovaného soud prvního stupně pochybil i při právním posouzení věci, když měl za významné, že účastníci uzavřeli dohodu o hmotné odpovědnosti podle § 252 ZP a pominul, že tato se nevztahuje na svěřenou věc. Navíc žalovaný případnou dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřené věci podle § 255 ZP neuzavřel a i kdyby, taková dohoda nedopadá na poškození věci. Nadto svěřenou věcí ve smyslu daného ustanovení nemůže být automobil. Dále žalovaný namítal, že soud prvního stupně určil nesprávně výši škody, když ji neurčil jako totální škodu. Ta činila 685.800 Kč, zatímco náklady na opravu dosáhly částky v žalované výši. Odmítl, že by mařil jednání či měl zájem je protahovat. Poukazoval na své vyjádření ze dne 22. 6. 2022, kde pravdivě vylíčil skutkový děj a zároveň svou lítost. Uvedl též, že nikdy nenavrhoval výslech znalce, tedy nenese zavinění na nákladech řízení, které v souvislosti s tím vznikly. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalobce navrhl potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Zdůraznil, že žalovaný se k jednání soudu prvního stupně nikdy nedostavil, tedy jiný průběh škodního děje neuvedl. Přitom ve vyjádření z 22. 6. 2022 uvedl krom jiného, že po uvaření kávy uložil vařič do úložného prostoru, kde došlo ke vznícení obsahu, protože si neuvědomil, že vařič je hodně teplý. Žalobce pak vyslovil, že není vyloučeno, že žalovaný plamen nedovřel. Nyní se žalovaný snaží tvrdit poruchu vařiče, což však neprokázal. Naopak byla prokázána příčinná souvislost mezi neopatrným jednáním žalovaného a vznikem požáru, mimo jiné šetřením [orgán] (dále jen HZS), přičemž žalovaný závěry tohoto šetření nevyvracel. Jiná příčina požáru zjištěna nebyla. Pokud jde o výši škody, žalobce požadoval úplné náklady na opravu, které byly i podle znalce vynaloženy účelně. Rozhodnutí o výši škody je podle žalobce věcně správné, když škoda byla způsobena v nepřímém úmyslu a žalovaný tak je povolán k plné její náhradě podle § 257 odst. 2 věta druhá ZP.

5. Žalovaný v replice uvedl, že nebylo prokázáno porušení žalovaným nějaké povinnosti bezpečnosti ochrany zdraví při práci, natož pak jeho zavinění. Podle žalovaného je přenosný plynový vařič standardní výbavou kamionů, používá ho téměř každý, včetně zaměstnavatele žalovaného.

6. Žalobce k tomu uvedl, že vařič není výbavou vozidla, proto také pojišťovna vzniklou škodu odmítla plnit. Je naopak zakázáno jej přepravovat, když může dojít k výbuchu propanbutanové bomby a k destrukci celého vozidla. Jednalo se o osobní vařič žalovaného. Šlo o velký dvou ploténkový vařič. Žalovaný porušil povinnost, proto za vzniklou škodu odpovídá. Není přitom významné, zda porušují pravidla též ostatní řidiči kamionů či nikoliv. Žalovaný sám v prohlášení přiznal, že umístil rozehřátý vařič do prostoru, kde jsou hořlavé materiály, tedy si musel být vědom toho, že může dojít k požáru a byl s tím srozuměn. Podle žalobce je tak příčinná souvislost jednoznačně prokázána. Vyjádření HZS na Slovensku je zcela v souladu s tímto zjištěním, když potvrzuje, že žalovaný se dopustil neopatrnosti a že v důsledku toho došlo ke vzniku požáru kamionu. Žalovaný v průběhu soudního řízení nepřednesl žádné jiné tvrzení o průběhu vzniku požáru, a proto soud prvního stupně jednoznačně nepochybil, pokud vycházel z jeho vyjádření učiněného v úzké časové souvislosti se škodnou událostí. Pokud jde o výši škody, žalobce měl za to, že závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO] jsou správné, znalec přesvědčivě vysvětlil, že oprava kabiny byla nejlepší volbou, kterou poškozený mohl udělat.

7. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, zopakoval některé listinné důkazy provedené před soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

8. Odvolací soud zopakoval důkaz výplatními páskami žalovaného, z nichž zjistil, že v dubnu 2022 žalovaný odpracoval 21 dní, tedy 168 hodin, za hrubou mzdu [částka], čistého [částka]. V květnu 2022 odpracoval 22 dní, tedy 176 hodin, hrubá mzda [částka], čistá [částka]. V červnu 2022 odpracoval pouze 14 dní, tedy 112 hodin. Hrubá mzda činila [částka], čistá [částka].

9. Podle § 249 odst. 1 ZP zaměstnanec je povinen počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové újmě (dále jen „škoda“), nemajetkové újmě ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda nebo nemajetková újma, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance. Podle odst. 2 je-li k odvrácení škody hrozící zaměstnavateli neodkladně třeba zákroku, je zaměstnanec povinen zakročit; nemusí tak učinit, brání-li mu v tom důležitá okolnost nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo jinou fyzickou osobu.

10. Podle § 250 odst. 1 ZP zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

11. Podle § 250 odst. 3 ZP zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů uvedených v § 252 a 255.

12. Podle § 252 ZP byla-li se zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen „dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty“), za které se považují hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny, je povinen nahradit zaměstnavateli schodek vzniklý na těchto hodnotách.

13. Podle § 255 ZP zaměstnanec je povinen nahradit škodu způsobenou ztrátou nástrojů, ochranných pracovních prostředků a jiných podobných věcí, které mu zaměstnavatel svěřil na písemné potvrzení.

14. Podle § 257 odst. 1 ZP zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu podle § 250 je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav.

15. Podle § 257 odst. 2 ZP nesmí výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se 4,5násobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek.

16. Podle § 259 ZP zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu vzniklou schodkem na svěřených hodnotách nebo způsobenou ztrátou svěřených věcí, je povinen nahradit tuto škodu v plné výši.

17. Podle § 264 ZP z důvodů zvláštního zřetele hodných může soud výši náhrady škody přiměřeně snížit.

18. Odvolací soud poté poučil žalobce ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., že v daném případě nelze dovodit odpovědnost žalovaného ani podle § 252 ZP ani podle § 255 ZP, avšak nárok žalobce lze na základě jím uplatněných tvrzení posoudit i jinak, a to jako nárok z titulu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu. V takovém případě se však uplatní limitace 4,5násobkem hrubého výdělku zaměstnance. S nárokem přesahujícím tento limit by žalobce mohl být úspěšný, pokud by prokázal, že ze strany žalovaného šlo o úmyslně způsobenou škodu. Žalobce tak byl vyzván tvrdit a prokazovat úmysl žalovaného ve vztahu k porušení jeho pracovních povinností a ve vztahu ke vzniku škody.

19. Žalobce tvrdil, že žalovaný věděl, že škodu může způsobit a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Měl za významné, že žalovaný umístil rozpálený vařič zpět do prostoru, který je hořlavý. Žalovaný si musel být vědom toho, že následek spočívající v zahoření a požáru je možný, a pouze spoléhal na to, že něco takového nenastane. Žalovaný, stejně jako každý jiný profesní řidič, je jednou ročně školen. Na školení byl seznámen také s bezpečností práce a protipožárními nařízeními. Součástí školení je i informace, že řidič v kamionové dopravě nesmí propanbutanový vařič používat. O této skutečnosti byl poučen také svým zaměstnavatelem, když povinnost dodržovat zásady bezpečnosti práce měl stanovenu i v pracovní smlouvě a ve vnitropodnikovém předpise. Po vzniku požáru kabina shořela, proto žádné jiné stopy nebylo možné získat. Je tak významné prohlášení řidiče, ve kterém žalovaný přiznává, že plynovou bombu s rozpáleným vařičem umístil do prostoru pod kabinou, kde jsou hořlavé materiály.

20. Žalovaný popíral, že by byl s případným následkem srozuměn. Maximálně mohlo jít o situaci, kdy spoléhal na to, že k zahoření nedojde, tedy o vědomou nedbalost, nikoli nepřímý úmysl. Žalovaný popřel, že by byl poučen o tom, že nemá vařič přepravovat ani umisťovat v kamionu, proto podle něj za škodu neodpovídá vůbec. Navíc nebylo prokázáno, že by prostor, kde byl vařič uložen, byl hořlavý.

21. Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně ve vztahu k příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením povinnosti žalovaného učinil v podstatě správná a postačující skutková zjištění. Nepochybil, pokud vzal za prokázané, že příčinou vzniku požáru kamionu byla neopatrnost žalovaného, který po užití vařiče umístil ještě horký propanbutanový vařič do úložného prostoru, kde byly hořící materiály. Tato skutečnost se podává zejména z vyjádření samotného žalovaného ze dne 22. 6. 2022 a je potvrzena též zjištěním a závěry, které byly přijaty ve zprávě HZS v [místo], a to bezprostředně po likvidaci požáru. Dalšího dokazování proto k této otázce nebylo třeba, proto soud prvního stupně proto nepochybil, pokud neprovedl dokazování dalšími žalovaným označenými znaleckými posudky. Pokud pak žalovaný sporoval porušení pracovních povinností, pak odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně, že žalovaný byl povinen dodržovat pravidla a předpisy BOZP včetně protipožární ochrany, a že tato porušil zejména tím, že umístil propanbutanový vařič s horkým hořákem do úložního prostoru kamionu, ať již bylo převážení vařiče zakázáno či nikoli. Takové počínání bylo minimálně porušením prevenční povinnosti ve smyslu § 249 ZP. K námitce žalovaného, že nebylo prokázáno, že úložný prostor je hořlavý, odvolací soud dodává, že jednak právě zde došlo ke vznícení a vzniku požáru, což by se v nehořlavém prostředí nestalo a jednak opět odkazuje na prohlášení žalovaného o tom, že zde byly hořlavé materiály.

22. Soud prvního stupně však nesprávně na věc aplikoval ustanovení § 252, případně § 255 ZP, to vše ve spojení s 259 ZP, a tedy nesprávně uzavřel, že žalobce má nárok na plnou náhradu takto vzniklé škody, když jeho odpovědnost odvíjel od dohody o hmotné odpovědnosti. V tomto směru je třeba jednoznačně přisvědčit odvolateli, který správně poukazuje na to, že kamion není hodnotou k vyúčtování ve smyslu § 252 ZP a na to, že nejde ani o věc svěřenou, za jejíž ztrátu (nikoli poškození) by žalobce odpovídal, nehledě na to, že žalobce žádnou dohodu podle § 255 ZP nepodepsal. Na danou situaci se neuplatní odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování ani odpovědnost za ztrátu prostředků svěřených k výkonu práce. Jedná se obecnou odpovědnost podle § 257 ZP a bylo tak na žalobci prokázat zavinění žalovaného.

23. Zavinění vyjadřuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance ke svému jednání (konání nebo opomenutí), jímž porušil své pracovní povinnosti, a ke škodě jako následku takového protiprávního jednání. O porušení pracovních povinností, které způsobilo škodu, ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) jde tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit a chtěl ji způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, a jestliže v případě, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění zaměstnance ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže zaměstnanec nevěděl, že škodu může způsobit, ačkoliv o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). Protože zavinění je projevem psychického (vnitřního) vztahu zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání, nemůže být – stejně jako všechny projevy psychického (vnitřního) života lidí – samo o sobě předmětem dokazování. Způsobilým předmětem dokazování mohou být pouze skutečnosti (jevy) vnějšího světa; to platí rovněž o dokazování zavinění zaměstnance jakožto předpokladu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 250 ZP. Má-li tedy být v občanském soudním řízení prokázáno zavinění zaměstnance ve smyslu ustanovení § 250 odst. 3 zák. práce, z uvedeného vyplývá, že se tak může stát jen nepřímo, a to prokázáním takových skutečností, jejichž prostřednictvím se psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání projevuje navenek, tedy skutečností, z nichž lze dovodit, zda zaměstnanec chtěl svým protiprávním jednáním způsobit škodu a zda věděl, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu, popřípadě zda o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Skutečnostmi, v nichž se projevuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání (škodě), jsou zejména okolnosti škodní události, tedy okolnosti, za nichž došlo k protiprávnímu jednání zaměstnance a ke škodě. Spočívá-li však zavinění zaměstnance ve formě nevědomé nedbalosti, tedy nevěděl-li zaměstnanec vůbec, že by škodu mohl způsobit (a samozřejmě škodu nechtěl způsobit), musí být vzato v úvahu, že v tomto případě je (z pohledu dokazování) významné zejména to, zda zaměstnanec o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl; významné tu proto nejsou jen okolnosti škodní události, ale především jeho osobní poměry, z nichž lze dovodit, že zaměstnanec si měl a mohl být vědom toho, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2057/2023).

24. Aplikováno na danou věc odvolací soud konstatuje, že z okolností škodní události, které byly zjištěny v daném řízení, nelze usuzovat na zavinění škody žalovaným ve formě úmyslu. V řízení bylo zjištěno, že žalovaný pracoval jako profesionální řidič, jako takový musel být také proškolen včetně BOZP a protipožárních předpisů. I kdyby tomu tak nebylo, s ohledem na jeho osobní poměry lze předpokládat uvažování žalovaného, které je z rozumového hlediska rovné průměrnému dospělému člověku, a proto je na místě uzavřít, že žalovaný si musel být vědom toho, že když uloží horký vařič do prostoru s hořícím materiálem, může dojít k zahoření a požáru a jen spoléhal na to, že se tak nestane. Sám žalovaný cca měsíc po škodní události prohlásil, že si neuvědomil, že vařič je ještě hodně teplý. Z toho lze usuzovat na to, že kdyby si toto uvědomil, vařič by do prostoru neuložil, a to právě proto, že by mohlo dojít ke vzniku škody požárem.

25. S ohledem na shora uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno tvrzení žalobce o úmyslném zavinění škody žalovaným. V daném případě se tak uplatní limitace odpovědnosti zaměstnance, neboť se jednalo o škodu způsobenou z nedbalosti, nikoliv úmyslně, proto žalovanému, který škodu zavinil, nelze uložit povinnost nahradit škodu ve výši přesahující 4,5násobek jeho měsíční hrubé mzdy. Ta byla v řízení zjištěna ve výši [částka] měsíčně.

26. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil toliko do částky 94.500 Kč s odpovídajícím úrokem z prodlení (§ 219 o. s. ř.). Ohledně částky převyšující tuto limitaci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).

27. Poté odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně, a to za užití § 150 o. s. ř., a o nákladech státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Případné užití § 150 o. s. ř. avizoval účastníkům při jednání s tím, že je jejich právem se k tomuto postupu vyjádřit. Žalovaný s užitím tohoto ustanovení nesouhlasil, neboť žalobce právně zastoupen si musel být od počátku vědom toho, že nemůže ve věci uspět a měl tak od počátku uplatňovat náhradu pouze ve výši 4,5násobku platu žalovaného. Navíc svůj nárok na zaplacení vyšší částky odůvodňoval tvrzeným úmyslným zaviněním až poté, co zjistil, že na věc nedopadá dohoda o hmotné odpovědnosti. I přesto odvolací soud dospěl k závěru, že jsou zde důvody mimořádného zřetele hodné, pro které je možné převážně procesně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení výjimečně odepřít. Tyto důvody spatřuje odvolací soud zejména v okolnostech tohoto případu. Má za významné, že škoda vznikla neopatrnou manipulací žalovaného s vařičem. Příčinou škody tak bylo pouze a jedině zjevně nedbalostní jednání žalovaného. Významná je i výše škody, která na straně žalobce vznikla a která mnohanásobně převyšuje to, co mu žalovaný je povinen uhradit. Odvolací soud vzal v úvahu též velmi ztíženou důkazní situaci žalobce. Ten s ohledem na způsob a vznik škody žalobce v podstatě neměl objektivně možnost, jak jinak prokázat případný úmysl žalovaného, když muselo jít jednoznačně o skutečnosti, které byly známy pouze žalovanému. Ten však se soudem nespolupracoval, nicméně i tak bylo lze vycházet z jeho prohlášení a závěrů HZS na Slovensku, které jsou součástí spisu, tak jak uváděl soud prvního stupně a z nichž také činil patřičná skutková zjištění. Za dané situace by tak bylo nepřiměřeně tvrdým a nespravedlivým vůči žalobci, aby ještě hradil žalovanému náklady řízení.

28. Náklady státu byly rozděleny přesně podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, což odpovídá ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř.

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř z důvodů prezentovaných shora.