o odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. března 2024 č. j. 29 C 243/2016-692

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu se žalobním návrhem, aby soud určil, že výpověď z pracovního poměru žalobkyně daná žalovanou přípisem ze dne 25. 1. 2016 je neplatná (výrok I.); dále zamítl žalobu se žalobním návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 74.992 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 14.448 Kč od 1. 6. 2016 do zaplacení, z částky 15.136 Kč od 1. 7. 2016 do zaplacení, z částky 15.136 Kč od 1. 8. 2016 do zaplacení, z částky 14.448 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení a z částky 15.824 Kč od 1. 10. 2016 do zaplacení (výrok II.); dále zamítl žalobu se žalobním návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 23.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2007 do zaplacení (výrok III.) a současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 72.600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované (výrok IV.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně zaprvé domáhala určení, že jí žalovanou daná výpověď přípisem ze dne 25. 1. 2016 je neplatná, jelikož v ní vymezený výpovědní důvod je neurčitý, vágní, fiktivní, čistě účelový a neodpovídá skutečnosti. Zadruhé se žalobkyně podanou žalobou v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru domáhala náhrady mzdy s příslušenstvím, a to za měsíce duben, květen, červen a srpen 2016 v celkové výši 74.992 Kč. Zatřetí se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 23.000.000 Kč. Žalobkyně pro žalovanou pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] počínaje dnem 6. 2. 2006 jako [podezřelý výraz] a následně počínaje dnem 2. 5. 2006 jako [podezřelý výraz].

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že výpovědní důvod dostatečně skutkově vymezila a specifikovala zcela v souladu s § 50 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“). K výpovědi došlo v důsledku organizační změny založené rozhodnutím, které žalovaná přijala dne 22. 1. 2016. Organizační změna spočívala ve zrušení oddělení projekce, tj. části zaměstnavatele.

4. Soud prvního stupně zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně se žalovanou dne [datum] uzavřela pracovní smlouvu, v níž byl sjednán den nástupu do práce 6. 2. 2006 a druh práce [podezřelý výraz], který byl počínaje dnem 2. 5. 2006 změněn na [podezřelý výraz]. Žalovaná dala žalobkyni dne 25. 1. 2016 výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. a) zákoníku práce s tím, že dne 22. 1. 2016 rozhodla o organizační změně týkající se optimalizace interních činností, na jejímž základě došlo ke snížení stavu zaměstnanců a ke zrušení oddělení projekce (tj. části zaměstnavatele), tedy i pozice žalobkyně, s účinky od 1. 2. 2016. Žalovaná žalobkyni současně udělila pokyn, aby se od 1. 2. 2016 nedostavovala na pracoviště, jelikož jí nemá možnost přidělovat práci. Žalobkyně s výpovědním důvodem nesouhlasila a žádala o přidělování práce. Žalovaná dne 22. 1. 2016 vydala rozhodnutí o organizačních změnách s ohledem na potřebu optimalizovat činnosti s tím, že s účinností od 1. 2. 2016 provede restrukturalizační opatření, na základě kterého bude zrušeno oddělení projekce. Dle organizačního řádu a organizační struktury platné od 1. 2. 2016 se u žalované již oddělení projekce nenacházelo.

5. Po právní stránce soud věc posoudil dle příslušných ustanovení zákoníku práce, zejména § 50 odst. 2 a 4, § 52 písm. a), § 69 odst. 1, dále dle § 2971 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalovaná dne 22. 1. 2016 (s účinností od 1. 2. 2016) vydala rozhodnutí o organizačních změnách s ohledem na potřebu optimalizovat činnosti a zrušila oddělení projekce. Ve výpovědi datované 25. 1. 2016 uvedla, že dne 22. 1. 2016 rozhodla o organizační změně, na jejímž základě došlo ke snížení stavu zaměstnanců a zrušení oddělení projekce, tudíž i pracovní pozice zastávané žalobkyní. Dle soudu prvního stupně je z uvedených slovních vyjádření jasně seznatelné, z jakého důvodu uvedeného v § 52 zákoníku práce byla žalobkyni výpověď z pracovního poměru dána; zřejmé je tedy vymezení výpovědního důvodu, jakož i to, v čem je důvod výpovědi spatřován. Prvostupňový soud proto uzavřel, že pracovní poměr se žalobkyní byl platně zrušen výpovědí ze dne 25. 1. 2016, žalobkyni doručenou téhož dne. Soud prvního stupně proto tuto žalobu, jakož i žalobu o zaplacení náhrady mzdy (jelikož žalovaná žalobkyni nedala neplatnou výpověď), zamítl. Ve vztahu k žalobě o náhradu nemajetkové újmy soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně navzdory jeho výzvě nespecifikovala, z jakého důvodu se domáhá nemajetkové újmy, přičemž v řízení zároveň nebylo prokázáno, že by žalovaná vůči žalobkyni jednala protiprávně či z hrubé nedbalosti porušila důležitou povinnost. Soud prvního stupně dále uvedl, že v provedení organizačních změn žalovanou nelze spatřovat diskriminaci, a proto i tuto žalobu zamítl. O nákladech řízení prvostupňový soud rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhradu přiznal plně úspěšné žalované.

6. Žalobkyně podala proti tomuto rozsudku včasné odvolání, ve kterém především rozporovala závěr prvostupňového soudu o tom, že žalobou napadená výpověď je dostatečně určitá a po právu. Provedená organizační změna byla čistě účelová a jejím jediným cílem bylo právně umožnit dát žalobkyni výpověď. Žalobkyně opětovně uvedla, že výpověď je neplatná, neboť v ní vymezený důvod je neurčitý, vágní a neodpovídající skutečnosti. Dle žalobkyně byla skutečným důvodem výpovědi msta za řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 108/2007, ve kterém bylo rozhodováno o výpovědi žalovanou žalobkyni dané dne 23. 3. 2007. Rozsudkem vydaným v tomto řízení (kterým byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015 č. j. 64 Co 346/2012-373) bylo rozhodnuto o tom, že výpověď ze dne 23. 3. 2007 je neplatná a pracovní poměr nadále trvá. Žalobkyně má rovněž vzhledem k výše uvedenému za to, že jí po právu náleží náhrada mzdy za duben až srpen 2016. Při jednání před odvolacím soudem dne 24. 9. 2024 právní zástupce žalobkyně potvrdil, že se žalobkyně na náhradě nemajetkové újmy domáhá částky 23.000.000 Kč. Žalobkyně z výše uvedených důvodů odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek změnil tak, že se žalobě v plném rozsahu vyhovuje, popř. aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná k odvolání žalobkyně uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně formulovanými v napadeném rozsudku. Důsledně odmítla blíže nespecifikované tvrzení žalobkyně, že výpovědní důvod je účelový, s cílem ukončení pracovního poměru právě s její osobou. Tvrzení žalobkyně o zastřeném cíli výpovědi navíc neodpovídá skutečnosti, jelikož oddělení projekce bylo fakticky zrušeno.

8. Žalovaná dále podala včasné odvolání do výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Namítala, že prvostupňový soud náklady řízení fakticky počítal pouze z částky uvedené ve výroku II. napadeného rozsudku, aniž zohlednil, že se žalobkyně ve skutečnosti domáhala částky mnohem vyšší. Žalovaná je přesvědčena, že soud prvního stupně měl při výpočtu náhrady nákladů řízení zohlednit uplatňovaný finanční nárok na zaplacení částky 23.000.000 Kč, o kterém rozhodl ve výroku III. napadeného rozsudku. Obvodní soud měl ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále a. t.) odvodit výši náhrady nákladů řízení ze základní finanční částky požadované v žalobě, tj. 23.074.992 Kč. Správná sazba za úkon by tedy činila 53.540 Kč, tj. za 6 úkonů částka 321.240 Kč bez DPH. Po přičtení paušální náhrady hotových výdajů a DPH činí celková výše nákladů řízení 390.878 Kč. Žalovaná proto odvolacímu soudu navrhla, aby odvoláním napadený výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna žalované nahradit náklady řízení ve výši 390.878 Kč.

9. Odvolací soud z podnětu žalobkyní i žalovanou podaných odvolání a v mezích jimi vytyčených podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že podaná odvolání nejsou důvodná.

10. Podle § 50 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v § 52 zákoníku práce. Dle odst. 4 tohoto ustanovení dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§ 52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.

11. Podle § 52 písm. a) zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část.

12. Podle § 69 odst. 1 zákoníku práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

13. Podle § 2971 o. z. odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.

14. Odvolací soud odvolání žalobkyně důvodným neshledal. Soud prvního stupně v dané věci učinil zcela správné skutkové i právní závěry, se kterými se odvolací soud plně ztotožňuje. Důvod uvedený v ustanovení § 52 písm. a) zákoníku práce patří [spolu s důvody uvedenými v ustanovení § 52 písm. b) a písm. c) zákoníku práce] mezi tzv. organizační důvody, pro které zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru. Podstatné pro naplnění předpokladů výpovědního důvodu dle § 52 písm. a) zákoníku práce je samotné zrušení zaměstnavatele nebo jeho části (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2023 sp. zn. 21 Cdo 2355/2022). Zrušení zaměstnavatele nebo jeho části představuje takové opatření zaměstnavatele, na základě kterého buď zaměstnavatel zcela přestane podnikat (provozovat svůj podnik) nebo vykonávat jiné činnosti, pro které dosud zaměstnával fyzické osoby v pracovním nebo obdobném poměru (aniž musí zaměstnavatel právnická osoba zaniknout), anebo se takové opatření týká jen organizační jednotky, útvaru nebo jiné složky zaměstnavatele, která vyvíjí v rámci zaměstnavatele relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. 21 Cdo 191/2009). Částí zaměstnavatele je třeba rozumět pobočku (§ 503 o. z.), dílnu, oddělení, útvar nebo jinou složku obchodního závodu, jakož i organizační jednotku, v níž jsou provozovány jiné činnosti (úkoly) než podnikání, které vyvíjí v rámci zaměstnavatele relativně samostatnou působnost, jíž se podílí na celkovém podnikání nebo provozu jiných činností (úkolů) samotného zaměstnavatele.“ (Ptáček, Lubomír. § 52 [Důvody výpovědi]. In: Bělina, Miroslav, Drápal, Ljubomír a kol. Zákoník práce. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 336, marg. č. 16.)

15. Jak prvostupňový soud správně zjistil, žalovaná dne 22. 1. 2016 vydala Rozhodnutí o organizačních změnách, dle jehož čl. I. s ohledem na potřebu optimalizovat její činnosti, s účinností od 1. 2. 2016 provedla restrukturalizační opatření spočívající ve zrušení oddělení projekce. V čl. II. zmíněného dokumentu žalovaná konstatovala, že toto rozhodnutí je organizační změnou, v jejímž důsledku dochází ke zrušení části zaměstnavatele ve smyslu § 52 písm. a) zákoníku práce, a tedy i ke zrušení odpovídajících pracovních pozic. Žalovaná dala následně, tj. dne 25. 1. 2016, žalobkyni výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. a) zákoníku práce, vzniklého na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] (ve znění dodatku č. [hodnota] ze dne 2. 5. 2006) s odůvodněním, že dne 22. 1. 2016 rozhodla o organizační změně týkající se optimalizace interních činností, na základě které došlo ke snížení stavu zaměstnanců a ke zrušení oddělení [podezřelý výraz], tj. části zaměstnavatele a tudíž i pracovní pozice žalobkyně, a to s účinky od 1. 2. 2016. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, pakliže uvedl, že ve výpovědi je jasně formulováno, z jakého důvodu uvedeného v § 52 zákoníku práce byla výpověď z pracovního poměru žalobkyni dána; výpovědní důvod je jasně vymezen, stejně tak jako skutečnost, ve které je důvod výpovědi spatřován, neboť žalovaná skutečně na základě svého rozhodnutí ze dne 22. 1. 2016 část zaměstnavatele, tj. oddělení [podezřelý výraz], a potažmo i pracovní pozici žalobkyně, zrušila. Z uvedeného důvodu má odvolací soud za to, že nelze přisvědčit odvolací námitce žalobkyně, že výpovědní důvod je neurčitý, zaměnitelný a vágní.

16. Ústavní právo na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod neznamená neměnnost vykonávaného zaměstnání a zákaz jednostranného rozvázání pracovního poměru. Zákoník práce chrání stabilitu pracovních poměrů, nikoliv však absolutně. Pracovněprávní úprava připouští, že existující pracovní poměry mohou být ukončeny, vždy však jen způsobem, který je příslušným zákonem upraven (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. III. ÚS 547/98). Žalobkyně v podaném odvolání namítala, že výpověď z pracovního poměru ze dne 25. 1. 2016 ve skutečnosti představuje mstu žalované za řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 108/2007, když rozsudkem vydaným v tomto řízení, který byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu ze dne 28. 5. 2015 č. j. 64 Co 346/2012-373, bylo rozhodnuto o neplatnosti výpovědi jí dané žalovanou dne 23. 3. 2007 a tímto bylo zároveň určeno, že pracovní poměr žalobkyně nadále trvá. Odvolací soud nicméně shledal i tuto námitku žalobkyně nedůvodnou, neboť taková skutečnost z ničeho nevyplývá. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek z 16. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1494/2014) navíc nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy skutečnost, že účelem výpovědi je dosažení odchodu zaměstnance z pracovněprávního vztahu, a žádnou relevanci z tohoto důvodu nemá případné předchozí pohnutka spočívající v existenci sporů mezi účastníky. Ve světle výše citovaného má odvolací soud za to, že výpověď je právem zaměstnavatele a nelze v ní v daném případě spatřovat jakoukoli diskriminaci, když v rámci zrušení oddělení projekce byla navíc zrušena rovněž pracovní pozice [tituly před jménem] [jméno FO].

17. Odvolací soud proto uzavřel, že pracovní poměr byl se žalobkyní platně ve smyslu § 48 odst. 1 písm. b) zákoníku práce rozvázán výpovědí ze dne 25. 1. 2016, žalobkyni doručenou téhož dne, a to z důvodu dle § 52 písm. a) zákoníku práce. Soud prvního stupně nepochybil, pakliže zamítl rovněž žalobu o zaplacení náhrady mzdy ve výši 74.992 Kč s příslušenstvím, neboť tento nárok není dán, a to právě vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru nebyla shledána neplatnou. V plném rozsahu se odvolací soud ztotožňuje rovněž s argumentací soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy ve výši 23.000.000 Kč (jak již bylo uvedeno v tomto rozsudku výše, právní zástupce žalobkyně při jednání před odvolacím soudem dne 24. 9. 2024 potvrdil, že žalobkyně se domáhá právě této částky). Zde je třeba poukázat na skutečnost, že zákon umožňuje skončení pracovního poměru jedině způsoby taxativně uvedenými v ustanovení § 48 zákoníku práce. Jsou-li dány podmínky pro skončení pracovního poměru v rámci mezí (způsobů skončení pracovního poměru) stanovených zákonem, nelze ve využití této zákonem dané dispozice spatřovat nerovnost či diskriminaci. Zaměstnavateli nelze bez dalšího upírat právo na využití dispozic, daných zákonem. Žalobkyně však diskriminaci spatřovala primárně v samotném rozvázání pracovního poměru výpovědí. V řízení tak nebyl prokázán vznik újmy na straně žalobkyně, jakékoli protiprávní jednání ze strany žalované vůči žalobkyni (resp. ani to, že by žalovaná z hrubé nedbalosti porušila důležitou právní povinnost), a tudíž ani příčinná souvislost mezi nimi.

18. Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích I., II. a III. potvrdil jako věcně správný podle § 219 o. s. ř.

19. Odvolací soud neshledal důvodným ani odvolání žalované podané do výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Prvostupňový soud správně rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že náhradu nákladů řízení přiznal plně úspěšné žalované. Nicméně, nesprávně stanovil její výši, a to v neprospěch žalobkyně. Soud prvního stupně totiž pochybil, pakliže odměnu za jeden úkon právní služby stanovil jako součet odměn vypočtených z tarifních hodnot určených dle jednotlivých nároků, tj. dle § 9 odst. 3 písm. a) a. t. ve spojení s § 7 a. t. ve výši 2.500 Kč, dle § 9 odst. 4 písm. a) a. t. ve spojení s § 7 a. t. ve výši 3.100 Kč a dle § 8 odst. 1 a. t. ve spojení s § 7 a. t. ve výši 4.100 Kč, kdy tímto způsobem dospěl k částce 9.700 Kč za jeden úkon právní služby. V souladu s § 12 odst. 3 a. t. se totiž při projednání dvou a více nároků tarifní hodnota určuje jako součet tarifních hodnot jednotlivých věcí a v daném případě činí 159.992 Kč, tj. součet částek dle § 8 odst. 1 a. t. ve výši 74.992 Kč, dále § 9 odst. 3 písm. a) a. t. ve výši 35.000 Kč a dále § 9 odst. 4 písm. a) a. t. ve výši 50.000 Kč (srov. argumentace např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2024 sp. zn. 25 Cdo 733/2024). Žalované tak náleží odměna za šest úkonů právní služby po 7.500 Kč dle § 7 a § 11 odst. 1 a. t., tj. převzetí a příprava právního zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 10. 10. 2019, písemné podání ze dne 3. 2. 2020 a ze dne 13. 1. 2023 a dále účast na jednání dne 21. 1. 2020 a dne 28. 3. 2024, tedy ve výši 45.000 Kč; dále paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za 6 úkonů právní služby podle § 13 a. t. a dále náhrada za 21 % DPH z částky 46.800 Kč ve výši 9.828 Kč. Celkové náklady žalované tedy činí 56.628 Kč. Vzhledem k tomu, že výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl napaden jak žalobkyní, tak i žalovanou, mohl tak odvolací soud přistoupit ke změně (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně v neprospěch žalované (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1238/23) a určit ji tak namísto nesprávné částky 72.600 Kč, částkou ve správné výši, tj. 56.628 Kč; jinak odvolací soud napadený rozsudek v tomto výroku potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

20. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Náklady žalované činí celkem 18.876 Kč a sestávají z odměny advokáta vycházející z tarifní hodnoty ve výši 159.992 Kč, která byla v souladu s § 12 odst. 3 a. t. vypočtena jako součet tarifních hodnot dle § 8 odst. 1 a. t. ve výši 74.992 Kč, dále § 9 odst. 3 písm. a) a. t. ve výši 35.000 Kč a dále § 9 odst. 4 písm. a) a. t. ve výši 50.000 Kč, a sice za 2 úkony právní služby po 7.500 Kč dle § 7 a § 11 odst. 1 a. t., tj. vyjádření k odvolání žalobkyně ze dne 11. 9. 2024 a účast na jednání před odvolacím soudem dne 24. 9. 2024 a dále z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za 2 úkony právní služby podle § 13 odst. 4 a. t. a dále z náhrady za 21 % DPH z částky 15.600 Kč ve výši 3.276 Kč. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.