o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 63 C 231/2021 (43,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že výpověď z nájmu bytu 3+1 ve 3. poschodí domu [adresa], č. or. 3 v obci [obec], k. ú. [část obce] ze dne [datum], daná žalovaným žalobci (dále jen„ výpověď) je neoprávněná i neplatná a současně výrokem II. uložil žalobci zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení [částka] k rukám právního zástupce žalovaného.

2. Prvostupňový soud v napadeném rozsudku vyšel ze zjištění, že žalobci jakožto nájemci byla dne [datum] žalovaným dána předmětná výpověď z nájmu bytu. Dne [datum] podal žalobce žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi, která však byla pravomocně odmítnuta pro neodstranění vad podání usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20 C 118/2018-21, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 Co 47/2019-34. Dne 8. 3. 2019 podal žalobce další žalobu na určení neoprávněnosti výpovědi, avšak řízení bylo zastaveno z důvodu opožděného uhrazení soudního poplatku usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22 C 55/2019-25 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 Cdo 345/2021-68.

3. Soud prvního stupně věc právně hodnotil s odkazem na ustanovení § [číslo] a § 648 ve spojení s § 654 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že se neoprávněností výpovědi nemůže zabývat a žalobu musí v tomto směru zamítnout, neboť žaloba byla podána až [datum], tedy více než tři roky poté, co uplynula dvouměsíční prekluzivní lhůta pro podání žaloby o určení neoprávněnosti výpovědi doručené žalobci dne [datum]. Pokud jde o žalobcem tvrzené stavení běhu prekluzivní lhůty, pak nalézací soud konstatoval, že v daném případě podání dvou předchozích žalob žalobce na určení neoprávněnosti předmětné výpovědi nemohlo vést ke stavení běhu prekluzivní lhůty podle § 648 ve spojení s § 654 odst. 2 o. z., protože žalobce v takto zahájených řízeních řádně nepokračoval (první žaloba byla odmítnuta pro neodstranění vad a druhá žaloba skončila zastavením řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Stran určení neplatnosti uvedené výpovědi soud prvního stupně konstatoval konjunkci žalobcem uplatněných nároků (určení neoprávněnosti a současně určení neplatnosti výpovědi) a uvedl, že byl-li shledán jeden z nároků nesplnitelným (v daném případě nárok na určení neoprávněnosti výpovědi), pak nemůže být vyhověno žalobě ani ohledně druhého nároku. Současně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Odo 539/2003 dodal, že žalobě na určení neplatnosti výpovědi by nebylo možné vyhovět i z toho důvodu, že žalobce nemá na takovém určení dostatek naléhavého právního zájmu, jak vyžaduje § 80 o. s. ř.

4. S ohledem na uvedené soud prvního stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšnému žalovanému.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém namítal nesprávné právní posouzení věci. Zopakoval svou argumentaci, podle které v důsledku předchozích dvou řízení o určení neoprávněnosti výpovědi docházelo ke stavení prekluzivní lhůty a závěr nalézacího soudu o pozdním podání žaloby je proto nesprávný. Dále nesouhlasil s konstatováním nedostatku jeho právního zájmu na určení neplatnosti výpovědi a soudem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 539/2003 označil za nepřiléhavé. S ohledem na uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaný v písemném vyjádření k odvolání uvedl, že se s napadeným rozsudkem zcela ztotožňuje a považuje jej za věcně i právně správný. Žalobce podal předmětnou žalobu po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty podle § 2290 o. z., a žalobě tak nemohlo být vyhověno. Ohledně soudem zmiňované konjunkce žalobou uplatněných nároků na určení neoprávněnosti a současně neplatnosti výpovědi žalovaný akcentoval skutečnost, že petit formuloval žalobce, a proto je to žalobce, kdo musí nést následky takto formulovaného žalobního petitu. K nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na určení neplatnosti výpovědi žalovaný uvedl, že právnímu závěru soudu prvního stupně v tomto směru nelze ničeho vytknout. Závěrem žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

7. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Stalo se tak v nepřítomnosti žalobce postupem podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

8. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav poté, co provedl všechny potřebné důkazy a tyto důkazy také správně zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti v souladu s § 132 o. s. ř. Takto zjištěný skutkový stav pak správně posoudil i po právní stránce, když dospěl k závěru, že žaloba není ani z části důvodná, neboť žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi byla podána po uplynutí prekluzivní lhůty ve smyslu § 2290 o. z., a v případě žaloby na určení neplatnosti výpovědi není dán naléhavý právní zájem žalobce na takovém určení ve smyslu § 80 o. s. ř.

9. Podle § 2290 o. z. nájemce má právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla.

10. Podle § 648 o. z. uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí i o právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí nebo navrženo nařízení exekuce.

11. Podle § 654 odst. 2 o. z. ustanovení tohoto zákona o běhu promlčecí lhůty platí obdobně i pro prekluzivní lhůtu.

12. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 187/2013, zdůraznil, že ustanovení § 112 obč. zák. (nyní § 648 o. z.) upravuje stavení promlčecí lhůty pro případ, kdy se věřitel rozhodne svůj spor s dlužníkem řešit u soudu nebo u jiného příslušného orgánu. Uvedené ustanovení přitom stanoví několik podmínek, které musí být splněny kumulativně. V souladu s citovaným ustanovením proto, dojde-li ve stanovené promlčecí lhůtě, tj. nejpozději v její poslední den, k uplatnění práva věřitelem, nastává stavení promlčecí lhůty, a to ve vztahu k právu, které bylo v řízení uplatněno. Běh promlčecí lhůty se staví dnem, kdy byl návrh doručen soudu. Předpokladem stavení promlčecí lhůty po dobu trvání řízení je rovněž skutečnost, že oprávněný subjekt řádně pokračuje v zahájeném řízení. V řízení pokračuje účastník řízení řádně tehdy, jestliže svými procesními úkony nebrání náležitému průběhu řízení a meritornímu rozhodnutí (dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 874/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 111/2013 či [příjmení], J. in [příjmení], J., [příjmení], J., [příjmení], M., [příjmení], M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. [číslo]).

13. Z dikce § 648 o. z. vyplývá, že účinek stavení běhu promlčecí lhůty má uplatnění práva u soudu pouze v případě, že se v řízení„ řádně pokračuje“, přičemž podle ustálené judikatury soudů mají neúplné nebo nesprávné žaloby hmotněprávní účinek v podobě stavení promlčecích lhůt působících od jejich podání jen tehdy, jsou-li vady těchto podání dodatečně odstraněny, a v řízení je tudíž řádně pokračováno. Jestliže žalobce neúplnost nebo nesprávnost žaloby odstraní (ať z podnětu soudu, nebo z vlastní iniciativy), popřípadě alespoň odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, je možné žalobu v řízení projednat a rozhodnout ve věci samé; v takovém případě platí (nastává fikce), že žaloba byla bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byla podána u soudu). K tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4802/2010 ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 529/2014 ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Odo 84/2002 ze dne [datum rozhodnutí] či sp. zn. 25 Cdo 1717/2006 ze dne 29. 7. 2008. Rovněž Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 182/01 ze dne [datum] dovodil, že náležitosti žaloby je třeba posuzovat striktně podle § 42 odst. 4 a 79 odst. 1 o. s. ř. s tím, že pokud návrh neobsahuje všechny náležitosti, či je-li nesrozumitelný nebo neurčitý, jde přesto o návrh, který vyvolává předpokládané následky (stavení promlčecí lhůty). Je však nutno vady (popřípadě k výzvě soudu) odstranit, neboť i občanský zákoník v ustanovení § 112 (nyní § 648 o. z.) stanoví, že ke stavení lhůty dochází pouze tehdy, když věřitel (žalobce) v řízení řádně pokračuje. Obdobně se na běh promlčecí lhůty bude pohlížet jako na kontinuální a nedotčený zahájením řízení, bude-li toto řízení zastaveno v souladu s § 9 odst. 1 SoudP pro nezaplacení soudního poplatku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 4585/2014).

14. Soud prvního stupně zcela v souladu s uvedenými judikaturními závěry posoudil otázku stavení běhu prekluzivní lhůty v případě uplatnění nároku u orgánu veřejné moci a správně uzavřel, že v případě dřívějších dvou žalob žalobce na určení neoprávněnosti výpovědi (sp. zn. 20 C 118/2018 a sp. zn. 22 C 55/2019) podmínky stavení běhu prekluzivní lhůty dle § 648 ve spojení s § 654 odst. 2 o. z. splněny nebyly, neboť žalobce v uvedených řízeních řádně nepokračoval. V řízení vedeném pod sp. zn. 20 C 118/2018 žalobce i přes výzvu a poučení soudu neodstranil vady žaloby spočívající v její neurčitosti, a žaloba tak musela být odmítnuta, neboť nebylo možné pro uvedený nedostatek v řízení pokračovat. V řízení vedeném pod sp. zn. 22 C 55/2019 pak žalobce tím, že včas nezaplatil soudní poplatek ze žaloby, bránil dalšímu průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci (odvolací soud pro úplnost dodává, že v této věci bylo pravomocně rozhodnuto o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, žalobce proti tomuto rozhodnutí podal ústavní stížnost, která však byla usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1906/21, odmítnuta). S ohledem na uvedené odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně správně konstatoval, že žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi byla žalobcem podána po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty ve smyslu § 2290 o. z., ke stavení prekluzivní lhůty v projednávaném případě nedošlo, žalobu je proto třeba v tomto směru zamítnout.

15. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

16. Podle judikatury Nejvyššího soudu o řízení podle § 2290 o. z., v němž nemusí žalobce mimo jiné prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.), jde jen tehdy, podal-li žalobce žalobu, jíž se domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi, ve lhůtě stanovené v citovaném ustanovení. Jinými slovy řečeno, byla-li žaloba na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu podána opožděně (tj. po lhůtě uvedené v § 2290 o. z.), nejde již o specifickou žalobu definovanou v uvedeném hmotněprávním předpisu. V takovém případě půjde – vzhledem k obsahu žalobního návrhu – o obecnou určovací žalobu (§ 80 o. s. ř.). Marným uplynutím lhůty stanovené v § 2290 o. z. tudíž žalobce napříště ztrácí nejen možnost (právo) bránit se výpovědi z nájmu bytu námitkou, že není dán důvod, pro který mu byla výpověď dána (ať již proto, že se vytýkaný skutek nestal, nebo proto, že zákon pronajímateli z takového důvodu vypovědět nájem bytu neumožňuje), nýbrž pozbývá i jiné výhody spojené se specifickou žalobou definovanou v citovaném ustanovení (zejména právě dobrodiní spočívající v tom, že při podání žaloby podle § 2290 o. z. nemusí prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř.). Odtud se pak podává, že není-li podaná žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu žalobou ve smyslu § 2290 o. z. (proto, že byla podána až po uplynutí tam stanovené lhůty), je třeba ji – stejně jako žalobu na určení neplatnosti téže výpovědi – posoudit v intencích § 80 o. s. ř., tedy zabývat se otázkou existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 1524/2019). V této souvislosti však nelze ztratit ze zřetele, že soudní praxe (viz soudem prvního stupně zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Odo 539/2003) se již v minulosti ustálila v závěru, že je-li posouzení platnosti právního jednání otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne) existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. O takový případ jde zásadně i tehdy, domáhá-li se žalobce určení neplatnosti výpovědi z nájmu.

17. Vzhledem k řečenému lze tudíž uzavřít, že v řízení o žalobě na určení (vyslovení) neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, jež bylo zahájeno až po marném uplynutí lhůty stanovené v § 2290 o. z., je – vedle otázky, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod – zásadně vyloučeno zkoumat i důvody neplatnosti či zdánlivosti výpovědi; takovou (svou povahou určovací) žalobu soud zpravidla zamítne pro nedostatek žalobcova naléhavého právního zájmu na žádaném určení, aniž by se současně zabýval meritem věci (zde tedy důvody neplatnosti výpovědi). Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je totiž samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 942/2008, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 2193/2015, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 2978/2019 či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 26 Cdo 2981/2021).

18. Z uvedeného vyplývá, že žaloba o určení ve smyslu ust. § 80 o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není.

19. V daném případě má požadované určení neplatnosti výpovědi jednoznačně povahu„ pouhé“ předběžné otázky ve vztahu k posouzení (ne) existence nájemního vztahu žalobce; taková (předběžná) otázka totiž neřeší a ani nemůže řešit celý obsah nebo dosah dotčeného právního vztahu. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když uzavřel, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi není důvodná, neboť zde chybí naléhavý právní zájem žalobce na takovém určení, a proto musí být žaloba i v této části zamítnuta.

20. Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá § 142 odst. 1 o. s. ř.

21. O nákladech odvolacího řízení pak odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal právo na jejich náhradu žalovanému, který byl v odvolacím řízení plně úspěšný. Náklady žalovaného v odvolacím řízení činí celkem [částka] a sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby po [částka] podle ustanovení § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu), paušální náhrady hotových výdajů ve výši [částka] za 2 úkony právní služby po [částka] podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% DPH z částky [částka] ve výši [částka]. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.