o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. března 2024 č. j. 16 C 160/2021-310

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil 2. žalovanému povinnost zaplatit žalobci 500.000 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a k rukám zástupce žalobce pak náhradu nákladů řízení ve výši 106.000 Kč (výroky II. a IV.). Naopak žalobu o stejné plnění proti 1. žalovanému jako nedůvodnou zamítl (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit 1. žalovanému na nákladech řízení 84.800 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok III.). Ke splnění všech povinností uložil lhůtu tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně se zabýval nárokem žalobce, coby insolvenčního správce dlužníka [právnická osoba]. (dále jen dlužníka), na vydání bezdůvodného obohacení v žalované výši. Dospěl k závěru, že odesláním finančních prostředků po skončení prvního insolvenčního řízení správkyní [jméno FO] dne 23. 5. 2016 na účet tehdy nezletilého 1. žalovaného bezdůvodné obohacení 1. žalovanému nevzniklo, a i kdyby, je nárok na jeho vydání promlčen. Vyšel ze zjištění, že s částkou doručenou na jeho účet jako přebytku z první insolvence disponoval otec 1. žalovaného (2. žalovaný) a ten je také tím, kdo je povinen tuto částku žalobci vydat, ať už z titulu bezdůvodného obohacení, nebo z titulu nevrácené zápůjčky. Soud prvního stupně zároveň neměl za potřebné doplňovat dokazování znaleckým posudkem ohledně data uzavření smlouvy o zápůjčce a dodatků č. 1 a 2. Měl za podstatné, že byla-li 2. dodatkem sjednána úhrada této (případné) zápůjčky dlužníku shora tím, že mu bude 2. žalovaným přenechána hromadná listina - akcie v celkové hodnotě 1.000.000 Kč, které měl vlastnit 2. žalovaný, pak k takové úhradě zápůjčky nemohlo dojít, a to s ohledem na námitku relativní neplatnosti ve vztahu k 2. dodatku vznesené dne 4. 4. 2023 soudní exekutorkou [jméno FO]. O nákladech řízení mezi účastníky pak rozhodoval podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Brojil proti zamítavému výroku I. o věci samé a proti s tím souvisejícímu výroku o nákladech řízení III. Zároveň upozornil na písařskou chybu v označení žalobce, u něhož bylo nesprávně uvedeno „bytem“ namísto správného „sídlem“ a dále na chybné označení dlužníka „OZP [právnická osoba].“ namísto správného „[právnická osoba].“. Žalobce nesouhlasil s tím, že nárok proti 1. žalovanému je promlčen. Neměl za prokázané, že finanční částka poukázaná na účet 1. žalovaného představovala zápůjčku, když smlouvu o zápůjčce a její dodatky žalobce zpochybnil co do pravosti i správnosti. Navrhoval znalecké zkoumání pravosti podpisů a zejména k době vzniku takových dokumentů, to však ze strany soudu prvního stupně provedeno nebylo. Opakovaně akcentoval usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 528/2023, jakož i další judikaturu, z níž vyplývá, že k bezdůvodnému obohacení dochází již tím, že finanční částka byla poukázána na účet, přičemž obohacenou osobou je majitel účtu, jemuž vzniká pohledávka za peněžním ústavem. Soud prvního stupně však v daném řízení měl za to, že specifické okolnosti daného případu mu dovolují neřídit se citovanou judikaturou. To však podle žalobce není možné zejména proto, že souzená věc má přesah do insolvenčních poměrů. Pokud pak v průběhu řízení 1. žalovaný uvažoval o tom, že zápůjčka je reálným kontraktem, který bylo možné založit na základě ústního ujednání, pak tak učinil po koncentraci řízení, a navíc v rozporu s tím, co sami žalovaní tvrdili v rámci obrany proti žalobě. Nebude-li tedy prokázáno tvrzení žalovaných, že bankovní účet 1. žalovaného byl toliko platebním místem, pak je nepochybné, že bezdůvodné obohacení vzniklo právě 1. žalovanému; není rozhodné, kdo peníze skutečně spotřeboval. Podle odvolatele je třeba postavit zcela najisto, z jakého důvodu je kdo povinen plnit. Dále poukazoval na rozporný závěr soudu prvního stupně, který zjistil, že 1. žalovaný činil určité drobné finanční transakce prostřednictvím karty k účtu, přesto uzavřel, že se neobohatil a žalobu proti němu zamítl v celém rozsahu, aniž zkoumal jeho svéprávnost v rozhodné době. To vše s tím, že lze s velkou mírou pravděpodobnosti uzavřít, že 1. žalovaný neměl žádné povědomí o inkasu sporné částky. Takový závěr však podle odvolatele nemá oporu v dokazování. Odvolatel též opakoval, že k odeslání částky na účet 1. žalovaného došlo na pokyn tehdejšího statutárního zástupce dlužníka [Jméno zainteresované osoby 3/0]. Ten je v současné době obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu [podezřelý výraz], jehož se měl dopustit mimo jiné i tímto skutkem. V další části odvolání pak zpochybnil promlčení s tím, že žalovaná strana netvrdí ani neprokazuje, kdy insolvenční dlužník nabyl či měl a mohl nabýt vědomost o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo. Takovou vědomost nemohl mít žalobce v okamžiku dojití žalovaných částek na bankovní účet 1. žalovaného. Tato skutečnost je rozhodná pouze pro běh objektivní promlčecí lhůty, nikoliv lhůty subjektivní. S odkazem na usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 33/2024 ze dne 3. 4. 2024 trval na tom, že otázka běhu subjektivní promlčecí lhůty byla soudem prvního stupně posouzena špatně a nárok žalobce vůči 1. žalovanému promlčen není. Trval také na tom, že tato námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru akcentoval blízký příbuzenský vztah 1. a 2. žalovaného a [Jméno zainteresované osoby 3/0] (který byl statutárním orgánem dlužníka a zároveň 2. žalovaný byl členem představenstva dlužníka), jakož i to, že 1. žalovaný činil prostřednictvím platební karty určité platby. Pokud 2. žalovaný vybíral vyšší finanční částky, nebylo prokázáno, že by tak nečinil po domluvě či na přání 1. žalovaného, a že tedy 1. žalovaný finanční prostředky nespotřeboval a neměl z nich profit. Z uvedeného důvodu žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve vztahu k 1. žalovanému změnil.

4. První žalovaný navrhl potvrdit napadený rozsudek jako věcně správný s tím, že odvolatel neuvádí žádné námitky, s nimiž by se nevypořádal již soud prvního stupně. Trval na tom, že o platbách nevěděl, poukazoval zejména na svůj nízký věk a to, že výpisem z účtu nebylo prokázáno, že by přímo sám 1. žalobce platby prováděl a jakkoli se na úkor žalobce obohacoval. Rozhodnutí, které by zavazovalo1 . žalovaného k zaplacení žalované částky, by bylo v rozporu s elementární spravedlností, když nezletilý těžko může nést odpovědnost za to, co prováděl v tehdejší době jeho otec, případně děd.

5. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, zopakoval některé důkazy provedené soudem prvního stupně, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Ještě dříve však odvolací soud vedl žalobce k odstranění skutkové rozpornosti žaloby, když žalobce tvrdí, že byla odeslána částka 500.000 Kč, přičemž požaduje, aby tuto částku zaplatili samostatně oba žalovaní, a to každý z nich 500.000 Kč, čímž se de facto domáhá zaplacení částky 1.000.000 Kč. To však neodpovídá skutkovému tvrzení o bezdůvodném obohacení případně o půjčce ve výši 500.000 Kč celkem. Žalobce upřesnil, že požaduje zaplacení žalované částky po 1. žalovaném, a to společně a nerozdílně s 2. žalovaným, který již byl k zaplacení částky 500.000 Kč pravomocně odsouzen. Tím tedy odstranil ve vztahu k 1. žalovanému vadu žaloby. Odvolací soud vzal toto upřesnění na vědomí.

7. Z obsahu spisu se podává, že žalobce v žalobě mimo jiné tvrdil, že v minulosti probíhalo ve vztahu k dlužníku shora konkursní řízení pod sp. zn. 80 Kč 156/99 u Krajského obchodního soudu v Praze, v němž byla poslední konkurzní správkyní [tituly před jménem] [jméno FO]. Po zrušení konkurzu zbyly v konkursní podstatě finanční prostředky v řádu milionů korun, které byly majetkem dlužníka a které byla správkyně konkursní podstaty povinna dlužníkovi vydat. Částky zasílala na pokyn [Jméno zainteresované osoby 3/0] na jím označené účty. Dne 19. 5. 2016 zaslala na účet 1. žalovaného 500.000 Kč. Žalobce se o této skutečnosti dozvěděl v únoru 2021. Žaloba byla podána 29. 4. 2021. Žalobce tvrdil, že plněním shora se 1. žalovaný bezdůvodně obohatil, proto byl 30. 3. 2021 vyzván k vrácení částky. S ohledem na jeho procesní obranu žalobce dne 14. 10. 2021 rozšířil žalobu i na 2. žalovaného. Ten jako zákonný zástupce 1. žalovaného tvrdil, že 1. žalovaný o účtu nevěděl, byl nezletilý, k přijetí předmětných finančních prostředků nedal svůj souhlas a finančními prostředky nedisponoval. Dispoziční oprávnění k předmětnému účtu měl právě on jako jeho otec. Žalobce proto vyzval k vrácení peněz i 2. žalovaného, a to 6. 10. 2021.

8. První žalovaný navrhoval žalobu zamítnout s tím, že není ve věci pasivně legitimován, účet mu založili ho otec a druhý žalovaný ten měl k tomuto účtu dispoziční právo a následně také účet zrušil první žalovaný akcentoval, že v rozhodné době mu bylo 12 let, o vedení účtu se vůbec nedozvěděl vznesl též námitku promlčení. Také druhý žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že předmětná částka představovala zápůjčku, která mu byla poskytnuta insolvenčním dlužníkem následně došlo k vrácení zápůjčky, a to formou předání hromadné listiny (akcie) 31. 5. 2018. Také on vznesl námitku promlčení.

9. Soud prvního stupně provedl dokazování, tak jak dopodrobna rozebral v písemném odůvodnění rozsudku pod boudy 8 - 11 odůvodnění. Vyšel ze zjištění, že na základě insolvenčního návrhu podaného 20. 7. 2018 byl zjištěn úpadek dlužníka shora a na majetek dlužníka byl prohlášen konkurz. Insolvenčním správcem byl jmenován žalobce. Dlužník se však již dříve nacházel v konkurzu (sp. zn. 80 Kč 156/99). Toto řízení bylo ukončeno v roce 2015, kdy v konkursní podstatě zbyly finanční prostředky, které [tituly před jménem] [jméno FO], konkursní správkyně, převedla dlužníku. Přitom [Jméno zainteresované osoby 3/0] (děd 1. žalovaného a otec 2. žalovaného), tehdejší statutární orgán dlužníka, dal konkursní správkyni dne 19. 5. 2016 pokyn k převodu finančních částek na 4 účty, mimo jiné částku 500.000 Kč na účet číslo [č. účtu]. Částka byla podle tohoto pokynu převedena. Citovaný účet byl zřízen na jméno 1. žalovaného a byl zrušen ke 4. 10. 2019. V době převedení finanční částky bylo 1. žalovanému 12 let, v době zrušení 15 let. Po celou dobu byl disponentem daného účtu 2. žalovaný; účet byl evidentně používám 2. žalovaným, který z něj činil větší finanční operace zejména v období 2016-2017. Dále soud prvního stupně zjistil, že z účtu byly činěny drobné úhrady platební kartou na jméno 1. žalovaného, a konstatoval, že tak činil 1. žalovaný.

10. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, ve vztahu k transakcím ohledně tvrzené zápůjčky pak aplikoval zákon o obchodních korporacích. Vědom si judikaturního rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 528/2023 soud prvního stupně uzavřel, že žaloba vůči 1. žalovanému není důvodná, když pouze ta skutečnost, že byl majitelem účtu, o jehož existenci ani nevěděl, nezakládal jej, s finančními částkami nedisponoval, případně disponoval pouze s částkami nízkých hodnot, nemůže vést k závěru o tom, že to byl 1. žalovaný, kdo se bezdůvodně obohatil. Soud prvního stupně akcentoval, že právě 2. žalovaný celou dobu disponoval s částkami v rozsahu přes 900.000 Kč, přistoupil také jako zákonný zástupce 1. žalovaného ke zrušení daného účtu a lze tak předpokládat, že 1. žalovaný neměl o inkasu této částky žádné povědomí. I pokud by bylo možné nárok žalobce posuzovat z titulu vrácení zápůjčky, ani v takovém případě by nebyl první žalovaný pasivně legitimovaný. Nadto měl soud prvního stupně nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení vůči 1. žalovanému za promlčený podle § 609 a následujících občanského zákoníku, když žaloba byla podána 29. 4. 2021 a částka byla poukázána na předmětný účet 23. 5. 2016. Tříletá promlčecí doba tak uplynula dne 23. 5. 2019. V této souvislosti soud prvního stupně akcentoval, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby nijak neovlivní změna osoby věřitele. Vznesenou námitku promlčení měl za rozpornou s dobrými mravy, zejména s ohledem na věk 1. žalovaného a tu skutečnost, že bylo v řízení prokázáno, že předmětné transakce šly mimo jeho osobu.

11. Pokud jde o 2. žalovaného, žalobě v plném rozsahu vyhověl, když shledal neodůvodněnou obranu 2. žalovaného s ohledem na smlouvu o zápůjčce ze dne 10. 5. 2016 a na to navazující dodatky č. 1 a 2. Soud prvního stupně shrnul, že v řízení bylo postaveno najisto, že částka 500.000 Kč se dostala do dispozice 2. žalovaného 23. 5. 2016, a to na základě pokynu [Jméno zainteresované osoby 3/0], proti němuž jsou vedena další soudní řízení. Pokud by nebylo prokázáno, že k nabytí dané finanční částky došlo 2. žalovaným na základě řádně poskytnuté zápůjčky, vzniklo 2. žalovanému bezdůvodné obohacení. Pro případ, že by soud vycházel ze skutečnosti, že skutečně byla uzavřena platná smlouva o zápůjčce dne 10. 5. 2016, pak soud prvního stupně akcentoval námitku soudní exekutorky [tituly před jménem] [jméno FO]. Ta v exekuci vedené na majetek 2. žalovaného tohoto vyrozuměla o zahájení exekuce (doručeno 25. 7. 2014). Od té doby 2. žalovaný nesměl nakládat svým majetkem. Porušení této povinnosti má za následek neplatnost úkonu dlužníka, je-li to namítnuto. Soudní exekutorka vznesla námitku relativní neplatnosti právě s ohledem na smlouvu o zápůjčce a zejména pak ve vztahu k tvrzené úhradě prostřednictvím hromadné listiny nahrazující 1000 kusů akcií společnosti [právnická osoba]. Proto, i pokud by došlo k platnému sjednání smlouvy o zápůjčce, nedošlo k úhradě částky 500.000 Kč tvrzeným způsobem a nárok žalobce na vrácení neuhrazené zápůjčky trvá. Soud prvního stupně proto bez dalšího dokazování žalobě vyhověl. K námitce promlčení 2. žalovaného akcentoval, že k úhradě zápůjčky mělo dojít 30. 5. 2019, žaloba byla podána 14. 10. 2021, tedy před uplynutím tříleté lhůty. I pokud by posuzoval nárok v režimu bezdůvodného obohacení, pak v řízení vyšlo najevo, že částka 500.000 Kč poukázaná na účet 1. žalovaného byla fakticky určena 2. žalovanému, dostala se do jeho držby a 2. žalovaný s ní fakticky disponoval. Žalobce se tuto skutečnost poprvé dozvěděl až v souvislosti s procesní obranou 1. žalovaného, konkrétně 11. 8. 2021. I tak je žaloba včasná. Žalobě proto ve vztahu k 2. žalovanému s odkazem na §§ 2390, 2991 a § 1970 o. z. vyhověl. Výroky o nákladech řízení odůvodnil podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Výši náhrady určoval podle vyhlášky 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále jen AT). Lhůta k plnění určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

12. Odvolací soud zopakoval důkaz výpisem z účtu vedeného u [právnická osoba] na jméno tehdy nezletilého [jméno FO] (1. žalovaný) za období od 19. 5. 2016 do zrušení tohoto účtu 29. 9. 2017. Odvolací soud zjistil, že skutečně byly provedeny platby platební kartou, která je označena číselně a dále je u transakce uvedeno [Jméno zainteresované osoby 1/0]. Žádné jiné platby kartou, které by byly označeny jiným způsobem, ve výpisu nejsou. Pokud šlo o výběry hotovosti, pak byl vždy příjemcem takových částek [Jméno zainteresované osoby 2/0]. Odvolací soud nemá z tohoto důkazu za prokázáno, že kartou při platbách disponoval právě [Jméno zainteresované osoby 1/0]. V tomto směru odvolací soud nesouhlasí se skutkovým závěrem soudu prvního stupně. Takový závěr není správný a neodpovídá provedenému dokazování.

13. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav s tou výjimkou, která byla napravena opakováním důkazu výpisem z účtu u [právnická osoba], když odvolací soud nemá za zjištěné, že by z částek vložených na předmětný účet prostřednictvím platební karty disponoval právě 1. žalovaný. Skutečnost, že by tak nezletilý činil, se jeví spíše nepravděpodobná. Nicméně zjištěno to nebylo. Odvolací soud tak vychází ze stejného skutkového stavu, z jakého vycházel soud prvního stupně, potud, že s finančními prostředky vloženými na účet nezletilého disponoval jeho otec tedy 2. žalovaný. Za daných okolností, které byly soudem prvního stupně dostatečně zjištěny a zohledněny, je i odvolací soud toho názoru, že tím, kdo se obohatil, nebyl 1. žalovaný jenom z titulu toho, že právě na jeho jméno byl veden předmětný účet. Naopak to byl 2. žalovaný, kdo zjevně s těmito prostředky zacházel jako se svými. To také odpovídá jeho tvrzení o tom, že tato částka představovala finanční prostředky poskytnuté mu jednatelem úpadce jako zápůjčka. I kdyby smlouva o zápůjčce nebyla platná, nic to nemění na tom, že finanční prostředky spotřebovával právě 2. žalovaný. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud žalobu proti 1. žalovanému zamítl.

14. Odvolací soud proto rozsudek v této odvoláním napadené části jako věcně správný včetně správného výroku o nákladech řízené podle § 219 o. s. ř. potvrdil, přičemž tak učinil výrokem ve znění, které reflektovalo učiněné odstranění vady žaloby.

15. Výroky II. a IV. zůstaly odvoláním nedotčeny a nabyly samostatně právní moci.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když plně procesně úspěšnému 1. žalovanému náleží plná náhrada nákladů řízení, a to 2 x odměna po 10.300 Kč a 2 x režijní paušál po 300 Kč, to vše s 21% DPH a podle §§ 7, 11 a 13 AT.