o vydání věci a vzájemné žalobě o zaplacení 326.103,50 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované povinnost vydat žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku elektrický manipulační vozík [název], výrobní číslo [číslo] (dále jen „vozík“ nebo „předváděcí vozík“). Výrokem II. zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaná domáhala po žalobkyni zaplacení 326.103,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 7. 7. 2017 do zaplacení. Současně výroky III. a IV. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 275.605,20 Kč k rukám jejího pávního zástupce a České republice na nákladech státu 70.770 Kč.

2. Rozhodl tak o žalobě ze dne 5. 1. 2018, kterou se žalobkyně domáhala původně po žalovaném [tituly před jménem] [jméno FO] (narozen [datum], zemřel [datum], dále jen „žalovaný“), do jehož práv a povinností po jeho smrti vstoupila jeho pozůstalá manželka (současná žalovaná), vydání shora specifikovaného předváděcího vozíku. Žalobu odůvodnila tím, že u ní žalovaný v únoru 2017 poptal dodání invalidního vozíku [název] (dále také „nový vozík“). Žalobkyně za účelem realizace prodeje tohoto vozíku vystavila zálohovou fakturu na částku 559.642 Kč, odpovídající kupní ceně, kterou žalovaný ve dvou splátkách zaplatil. Protože žalovaná nemohla nový vozík žalovanému dodat ve sjednané lhůtě, zapůjčila žalovanému bezplatně k dočasnému užívání předváděcí vozík – a to do doby, než mu bude dodán nový vozík. Dne 9. 5. 2017 žalobkyně žalovaného e-mailem informovala o tom, že mu nový vozík dodat nemůže, pročež mu jako alternativu nabídla prodej předváděcího vozíku za částku 499.186 Kč s tím, že tato cenová nabídka je platná do 15. 5. 2017. Žalovaný nejprve souhlasil a prostřednictvím e-mailů s žalobkyní domlouval detaily prodeje, avšak po sérii dotazů ohledně technických podmínek stroje, záruky na hlavní baterii a případných domnělých závad vozíku, od koupě ustoupil. Vrácení předváděcího vozíku žalovaný přislíbil dne 26. 5. 2017. Protože z prodeje sešlo, domluvila se žalobkyně s žalovaným, že mu bude za užívání předváděcího vozíku účtováno půjčovné za dobu od 9. 5. 2017 do 26. 5. 2017, tedy od doby, kdy bylo jasné, že nedojde k prodeji nového vozíku a byl navržen odkup vozíku předváděcího. V rámci e-mailové a telefonické komunikace ze dne 30. 5. 2017 a 1. 6. 2017 bylo domluveno, že výše půjčovného bude stanovena dle ceníku žalobkyně, čemuž za uvedené období odpovídá částka 92.565 Kč (k tomu žalobkyně vystavila žalovanému fakturu č. [číslo]). Dne 1. 6. 2017 uzavřeli žalobkyně s žalovaným dohodu o započtení, na jejímž základě byla částka půjčovného odečtena ze žalovaným zaplacené zálohy 559.642 Kč a ze zbývající částky 467.077 Kč byla dle domluvy žalovanému vrácena částka 233.538 Kč. Druhá polovina této částky měla být žalovanému předána oproti navrácení předváděcího vozíku. Žalovaný byl k vrácení předváděcího vozíku opakovaně vyzýván, avšak bez reakce.

3. Žalovaný s nárokem uplatněným žalobou nesouhlasil a navrhl jeho zamítnutí, pročež sám dne 20. 3. 2018 uplatnil vůči žalobkyni vzájemný návrh, kterým požadoval zaplacení částky 326.103,50 Kč s příslušenstvím coby zbytku zaplacené kupní ceny za nový vozík. Uvedl, že s žalobkyní skutečně jednali o možném náhradním řešení spočívajícím v ponechání si předváděcího vozíku, avšak na podmínkách takové smlouvy se nakonec nedohodli. Za této situace tak bylo na místě, aby žalobkyně vrátila zaplacenou kupní cenu, a žalovaný by potom vrátil předváděcí vozík. Žalobkyně však z kupní ceny vrátila pouze 233.538,50 Kč, když si svévolně odečetla „půjčovné“ ve zjevně excesivní výši 5.445 Kč/den, ačkoliv spolu smlouvu o výpůjčce neuzavřeli. Z tohoto důvodu žalovaný na předváděcí vozík uplatnil zadržovací právo a na další žalobkyní stupňované požadavky již nereagoval. Dále žalovaný tvrdil, že žalobkyně padělala předloženou dohodu o započtení ze dne 1. 6. 2017, fakturu č. [číslo] a opravný daňový doklad, když podpis na těchto listinách není jeho vlastnoruční. Rovněž označil za padělanou žalobkyní předloženou e-mailovou komunikaci, kdy akcentoval, že s žalobkyní komunikoval výhradně slovensky, zatímco předložené e-maily jsou v češtině.

4. Ke vzájemnému návrhu se žalobkyně vyjádřila tak, že jej neuznává a navrhla jeho zamítnutí. Ohradila se zejména proti tvrzení žalovaného o padělání důkazů. K dokumentům týkajícím se prvotního zápočtu sjednaného půjčovného (dohoda o započtení ze dne 1. 6. 2017, faktura č. [číslo] a opravný daňový doklad) uvedla, že je obdržela podepsané od žalovaného elektronickou cestou. Skutečnost, že žalovaný pro podpis dokumentů použil „obrázek svého podpisu“, který do nich vložil, a tedy podpisy se napříč uvedenými dokumenty zcela shodují, nemůže jít k tíži žalobkyně. Na elektronickou formu komunikace, včetně zasílání smluvních dokumentů, žalobkyně přistoupila z důvodu zdravotního stavu žalovaného a snahy mu vyhovět. Pokud jde o dvě verze e-mailové komunikace předložené v řízení, žalobkyně upozornila, že všechny jí předložené důkazy, jakož i její chování a postupy v období od května do června 2017 jsou v logickém sousledu, kdy navíc podvržení e-mailů uložených na serverech společnosti [název] – přičemž žalobkyně umožnila jejich ohledání přímo na serveru – by vyžadovalo nadprůměrné odborné IT znalosti, které žalobkyně nemá. Naproti tomu žalovaná předložila pouze vytištěnou e-mailovou komunikaci a off-line soubory, které lze libovolně upravovat, přičemž jejich obsah nedává ve vzájemné návaznosti jednotlivých zpráv mezi žalobkyní a žalovaným smysl. Závěrem žalobkyně zdůraznila, že půjčovné ve výši 5.445 Kč/den nebylo nijak excesivní, když cena vycházela z platného ceníku žalobkyně a byla žalovaným akceptována.

5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a původním žalovaným probíhala na jaře 2017 jednání o koupi nového invalidního vozíku [název], za který žalovaný zaplatil žalobkyni kupní cenu 559.642 Kč. K realizaci uvedeného obchodu však nedošlo, proto žalobkyně nabídla žalovanému možnost prodeje předváděcího vozíku – který měl žalovaný dle dohody stran zapůjčen od žalobkyně bezplatně do doby dodání objednaného nového vozíku – za sníženou cenu. Od 9. 5. 2017 do 22. 5. 2017 mezi stranami probíhala jednání o odkupu, načež dne 22. 5. 2017 dal žalovaný jasně najevo, že předváděcí vozík nekoupí a žalobkyně zase, že za používání předváděcího vozíku bude požadovat „nájemné“. V e-mailu ze dne 22. 5. 2017 žalovaný navrhl, že mu žalobkyně ze zaplacené částky 559.642 Kč vrátí polovinu, druhou polovinu si ponechá a ta se použije na odečet půjčovného; současně ji požádal o přesnou kalkulaci „půjčovného“. V e-mailu ze dne 30. 5. 2017 zaslala žalobkyně prostřednictvím svědka [jméno FO] žalovanému požadovanou kalkulaci s tím, že do doby zpoplatněného užívání nebude započteno období předcházející a následující po časovém úseku od 9. 5. 2017 do 26. 5. 2017; zároveň navrhla částku za půjčovné ve výši 92.565 Kč odečíst od provedené platby zápočtem a následně vrátit peníze po podepsání dobropisu; k e-mailu připojila ceník půjčovného vozíků. Z e-mailu zaslaného z e-mailové adresy žalovaného dne 31. 5. 2017 v 8:18 hod., v němž bylo poděkováno za zaslání dříve požadovaného ceníku půjčovného, byl odsouhlasen žalobkyní navržený čas vrácení vozíku dne 1. 6. 2017, jakož i žalovaným navržený postup, že žalobkyně vrátí polovinu ze zaplacené částky 559.642 Kč a druhou polovinu si ponechá ke krytí půjčovného; pisatel e-mailu nesouhlasil pouze se zaplacením dobropisované částky až do 10. 6. 2017, souhlasil však s tím, že dokumenty budou vyřešeny následující den prostřednictvím e-mailu. Na to navazuje e-mail svědka [jméno FO] z téhož dne, ve kterém na e-mailovou adresu žalovaného zaslal k podpisu avizované dokumenty, požádal o jejich podpis a vrácení zpět e-mailem; připomněl, že žalovaný může vozík používat zdarma do doby převodu zbývající dobropisované částky a požádal o informaci o stavu najetých kilometrů vozíku. Dne 1. 6. 2017 žalobkyně obdržela z e-mailové adresy žalovaného zprávu o počtu najetých kilometrů (součástí této zprávy je obrázek se stavem kilometrů) a dne 2. 6. 2017 e-mail, který obsahoval 3 dokumenty obsahující podpis „[jméno FO]“ (1/ Dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek s podpisem žalobkyně dne 31. 5. 2017 a podpisem „[jméno FO]“ dne 1. 6. 2017, jedná se o zápočet částky 559.642 Kč oproti částce 92.565 Kč; 2/ faktura č. [číslo] ze dne 31. 5. 2017, kterou žalobkyně účtuje žalovanému zapůjčení [název] v trvání 17 dní částkou 92.565 Kč; 3/ faktura č. [číslo] – opravný daňový doklad ze dne 31. 5. 2017, kterou žalobkyně z důvodu zrušení objednávky vyúčtovává od žalovaného přijatou částku 559.642 Kč); pisatel e-mailu potvrzuje, že originály těchto dokumentů budou předány současně s vrácením vozíku. Žalovaný však předváděcí vozík nevrátil s tvrzením, že uplatnil právo na zádržné do doby vrácení celé zaplacené částky; se stejným odůvodněním ho dosud nevrátila ani žalovaná.

6. Podle soudu prvního stupně bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že komunikace mezi účastníky probíhala v období od května do června 2017 výhradně prostřednictvím e-mailových zpráv. Na straně žalobkyně nejprve jednal [jméno FO] z adresy [e-mail], následně pak svědek [jméno FO] z adresy [e-mail]; žalovaný komunikoval výlučně z adresy [e-mail]. S ohledem na vážný zdravotní stav žalovaného a jeho výrazně omezenou pohyblivost žalobkyně nepožadovala jinou, osobnější formu kontaktu – žalobkyně tedy mohla považovat tento jediný komunikační kanál mezi účastníky za důvěryhodný.

7. Prvostupňový soud po zhodnocení všech v řízení provedených důkazů, včetně několika svědeckých výpovědí a znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO], jakož i jeho výslechu, akceptoval skutkovou verzi žalobkyně. Ze žalobkyní předložené elektronické komunikace vyplývá, že na sebe jednotlivé emaily logicky a časově navazují, přičemž tuto komunikaci žalobkyně předložila soudu v ucelené písemné podobě a zároveň prostřednictvím znaleckého ohledání obsahu emailové schránky [e-mail] na serveru společnosti [název]. Mimoto část komunikace, která není pro posouzení sporu rozhodná, žalovaný nijak nezpochybnil, a je proto zřejmé, že proběhla tak, jak byla žalobkyní doložena. Dále přihlédl k závěrům znalce [jméno FO], který uvedl, že neexistuje dostupná informace o tom, zda bylo v době vedení korespondence mezi stranami technicky možné manipulovat se serverem Gmail způsobem, jaký uvádí žalovaná – tedy importovat na server upravený e-mail tak, aby odpovídal podobě tvrzené žalobkyní. I kdyby taková manipulace byla tehdy technicky možná, vyžadovala by podle znalce vysoce nadprůměrné znalosti v oblasti IT, přičemž z žádného v řízení provedeného důkazu neplyne, že by žalobkyně nebo její pracovníci takovými znalostmi disponovali. Na základě uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že komunikace předložená žalobkyní je výrazně věrohodnější než ta, kterou předložila žalovaná (viz níže), a proto ve svém hodnocení skutkových zjištění vycházel ze závěru, že mezi účastníky došlo k dohodě, že za období, v němž se jednalo o případné uzavření kupní smlouvy na předváděcí vozík, bude žalobkyně požadovat částku za jeho zapůjčení, na čemž se strany elektronickou formou dohodly.

8. Jak již bylo výše uvedeno v řízení byla žalovanou předložena i druhá verze e-mailové komunikace mezi žalovaným a žalobkyní, která se od té předložené žalobkyní lišila – zejména pokud jde o jednání, jež proběhlo na přelomu května a června 2017 a týkalo se vrácení předváděcího vozíku oproti zaplacení půjčovného. Podle obsahu této komunikace žalovaný zaplacení půjčovného odmítl a po žalobkyni požadoval navrácení celé zaplacené kupní ceny. Odlišnosti se konkrétně týkaly e-mailu ze dne 31. 5. 2017 [namísto češtiny je použita slovenština, v textu je navíc uvedeno „s pozicovnym nemozem suhlasit“, další věty po tečce nezačínají velkým písmenem a podpis je uveden iniciálami „[Anonymizováno]“, zatímco ve verzi žalobkyně „[Anonymizováno]“], e-mailu ze dne 1. 6. 2017, jehož přílohou byl dle verze žalobkyně obrázek stavu kilometrů [tento ve verzi žalované zcela chybí] a e-mailu ze dne [datum], jehož přílohou byly dle verze žalobkyně shora uvedené 3 dokumenty obsahující podpis „[jméno FO]“ [výrazně se liší jak obsahem, tak jazykem a stylistikou]. Soud prvního stupně však této verzi e-mailové komunikace předložené žalovanou neuvěřil, přičemž akcentoval, že se jedná dle závěrů znalce pouze o výtisk z počítače, který byl neznámým způsobem upravován a není tak jakkoli průkazný. V tomto ohledu soud prvního stupně konstatoval, že v řízení nebyly porovnávány dvě plnohodnotné verze komunikace stran, nýbrž žalobkyní předložená vysoce věrohodná komunikace uložená na serveru Gmail a pouze listinná (tedy neoriginální) podoba komunikace předložená žalovanou stranou.

9. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdy konstatoval, že žalobkyně převzala od žalovaného zálohu na kupní cenu nového vozíku ve smyslu § 2079 a násl. o. z. Tento nový vozík však nebyla schopna ve sjednané lhůtě dodat, a proto žalovanému poskytla dočasně a bezplatně předváděcí vozík – tj. mezi stranami byla uzavřena smlouva o výpůjčce ve smyslu § 2193 o. z. Poté, co bylo zřejmé, že žalobkyně nebude schopna dodat žalovanému nový vozík, strany jednaly o nové kupní smlouvě na předváděcí vozík, který žalovaný v té době používal. Žalobkyně předložila návrh kupní smlouvy, který žalovaný neakceptoval. Žalobkyně proto požadovala vrácení předváděcího vozíku oproti vrácení zaplacené zálohy, pročež současně požadovala zaplacení půjčovného, neboť žalovaný předváděcí vozík používal bezplatně v době, kdy již bylo zřejmé, že původní kupní smlouva nebude uzavřena. Mezi stranami následně probíhala e-mailová komunikace, jejímž výsledkem byla dohoda o tom, že dojde k vrácení předváděcího vozíku žalobkyni oproti vrácení zaplacené zálohy na kupní cenu snížené o dohodnuté půjčovné. Výše půjčovného byla žalovanému sdělena a on s ní podpisem dohody ze dne [datum] souhlasil – tj. mezi stranami byla uzavřena nájemní smlouva ve smyslu § 2201 o. z. a dále dohoda o zápočtu vzájemných závazků a pohledávek.

10. Žalobkyně podle této dohody postupovala, když žalovanému vrátila sjednanou část kupní ceny. Žalovaný však svou povinnost porušil, když předváděcí vozík zadržel a žalobkyni jej dosud nevrátil. Soud prvního stupně odmítl obranu žalovaného, že předváděcí vozík po právu zadržel ve smyslu § 1395 o. z. Konstatoval, že účastníci se dohodli na vrácení kupní ceny způsobem zachyceným v dohodě o zápočtu závazků a pohledávek, tedy tak, že první polovina zaplacené kupní ceny ponížené o půjčovné bude žalobkyní vrácena bez dalšího, a druhá polovina až po vydání předváděcího vozíku. Protože žalobkyně před jednostranným úkonem zadržení dohodu splnila – vrátila první polovinu zaplacené kupní ceny ponížené o půjčovné – žalovaný nemohl platně předváděcí vozík zadržet, neboť neexistoval splatný dluh žalobkyně, který by zadržení odůvodňoval.

11. Jelikož tedy žalovaný, resp. žalovaná předváděcí vozík, jehož vlastníkem je žalobkyně, zadržuje neprávem, je povinna jej ve smyslu § 1040 odst. 1 o. z. žalobkyni vydat. Naopak žalovaná nemá vůči žalobkyni nárok na zaplacení druhé poloviny kupní ceny snížené o půjčovné, neboť tato část má být žalobkyní podle shora uvedené dohody vrácena až po vydání předváděcího vozíku. S ohledem na uvedené proto soud prvního stupně žalobě na vydání předváděcího vozíku vyhověl (výrok. I.) a vzájemnou žalobu o zaplacení částky 326.103,50 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.). O nákladech řízení a nákladech státu pak rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 o. s. ř.

12. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Uvedla, že pro rozhodnutí věci je klíčové určit, která ze dvou v řízení předložených verzí e-mailové komunikace mezi žalovaným a žalobkyní odpovídá skutečnosti a která byla zfalšována. Podle žalované soud prvního stupně při hodnocení autentičnosti těchto dvou odlišných verzí nepostupoval správně, neboť na jedné straně nesprávně vyložil závěry znalce [jméno FO], který výslovně uvedl, že není schopen určit, která z verzí je autentická, a zároveň nevyloučil možnost dodatečné úpravy e-mailů na serverech [název], a na straně druhé opomenul přihlédnout k dalším skutečnostem plynoucím z dokazování – zejména ke změně jazyka ze slovenštiny na češtinu a k tomu, že žalovaný se měl zavázat k podmínkám, které pro něj byly krajně nevýhodné. Tyto okolnosti podle žalované vzbuzují důvodné pochybnosti o autentičnosti verze komunikace předložené žalobkyní. Dále žalovaná namítala, že soud prvního stupně pochybil, pokud uzavřel, že žalovaný podpisem dohody ze dne 1. 6. 2017 souhlasil s výší půjčovného. Podpisy žalovaného na dohodě o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 1. 6. 2017, faktuře č. [číslo] a opravném daňovém dokladu č. [číslo] ze dne 31. 5. 2017 jsou podle ní padělané, neboť jsou zcela identické a byly do dokumentů digitálně vkopírovány. Nejedná se tedy o vlastnoruční podpisy žalovaného, a za těchto okolností podle žalované nelze učinit závěr, že mezi žalobkyní a žalovaným vůbec došlo ke kontraktaci. Závěrem žalovaná uvedla, že výše půjčovného je zcela excesivní, a tedy rozporná s dobrými mravy. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro případ, že by jejímu odvolání nebylo vyhověno, navrhla, aby odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení aplikoval § 150 o. s. ř., přičemž poukázala na své nepříznivé majetkové poměry, rodinnou situaci i na okolnosti, za nichž do řízení vstoupila.

13. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku a se závěry soudu prvního stupně se plně ztotožnila. Žalovaná v odvolání nepředkládá žádné nové skutečnosti, pouze opakuje tvrzení, která již uplatnila v průběhu řízení před soudem prvního stupně, a která buď nebyla doložena, nebyla prokázána, nebo byla vyvrácena znaleckým posudkem. Žalobkyně proto v podrobnostech odkázala na svá předchozí podání, v nichž se k těmto tvrzením žalované již opakovaně vyjadřovala.

14. Odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, pročež dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné pouze v části týkající se nákladů řízení.

15. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav poté, co v souladu s § 132 o. s. ř. provedené důkazy zhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, přičemž hodnocení důkazů též v odůvodnění rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil. Zjištěný skutkový stav pak prvostupňový soud též správně posoudil po právní stránce.

16. K námitce žalované stran hodnocení důkazů soudem prvního stupně odvolací soud předně uvádí, že podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. V uvedeném ustanovení je promítnuta zásada volného hodnocení důkazů, která se uplatňuje v občanském soudním řízení. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Soud je přitom povinen hodnotit všechny důkazy, které provedl; nemůže si libovolně vybrat, které důkazy bude hodnotit, a ke kterým se nevyjádří.

17. Protože hodnocení důkazů je vnitřní myšlenkovou činností soudce, nemusí se pochopitelně shodovat se stejnou činností odvolacího soudu rozhodujícího o odvolání. Odvolací soud však může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo. Dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat.

18. V projednávané věci soud prvního stupně provedl podrobné dokazování, kdy všechny důkazy učinil řádně postupem podle § 122 a násl. o. s. ř., náležitě je zhodnotil podle zásad uvedených v § 132 o. s. ř., tedy každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. V odůvodnění svého rozhodnutí se podrobně vyjádřil k jednotlivým provedeným důkazům a vysvětlil, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoliv, přesvědčivě vysvětlil, z jakých důkazů vyšel, kterým uvěřil a kterým nikoliv. Zejména se vyčerpávajícím způsobem vyjádřil k tomu, proč uvěřil a následně vycházel z e-mailové komunikace předložené žalobkyní, a proč naopak neuvěřil verzi komunikace předložené žalovanou. Není pravdou, že by soud prvního stupně nesprávně interpretoval závěry znalce [jméno FO], ani že by opomněl přihlédnout k dalším skutečnostem netechnického charakteru, jak namítala žalovaná. Naopak, soud prvního stupně při hodnocení obou verzí komunikace přihlédl ke všem skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Při hodnocení znaleckého posudku správně zohlednil, že znalec sice nevyloučil teoretickou možnost importu upraveného e-mailu na mailový server, avšak současně uvedl, že k takové manipulaci by byly zapotřebí nadstandardní IT znalosti. V řízení přitom nevyšlo najevo, že by žalobkyně nebo její zaměstnanci takovými znalostmi disponovali. Rovněž přihlédl k tomu, že e-mailová komunikace předložená žalobkyní na sebe logicky i časově navazuje, byla předložena v ucelené písemné podobě a zároveň byla zpřístupněna prostřednictvím ohledání obsahu e-mailové schránky na serveru [název]. Naproti tomu verze komunikace předložená žalovanou byla pouze tištěnou kopií bez možnosti ověření její autenticity v elektronickém prostředí. Až na základě těchto všech skutečností soud prvního stupně učinil závěr o věrohodnosti jednotlivých verzí komunikace, s čímž se odvolací soud plně ztotožňuje a prvostupňovému soudu v tomto ohledu nemá co vytknout.

19. Pokud žalovaná namítá, že soud prvního stupně nepřihlédl ke změně jazyka ze slovenštiny na češtinu, což podle ní vzbuzuje pochybnosti o autentičnosti verze komunikace předložené žalobkyní, odvolací soud konstatuje, že se jedná o jedinou okolnost, která by mohla vzbuzovat určité pochybnosti (na rozdíl od verze žalované, která vykazuje více zpochybňujících okolností – např. „sporné“ e-maily na sebe logicky nenavazují, zcela chybí e-mail obsahující fotografii tachometru předváděcího vozíku, který byl v držení žalovaného, a žalobkyně tedy takovou fotografii nemohla pořídit). Tato okolnost však sama o sobě nemůže zpochybnit celkovou věrohodnost této verze, zejména s ohledem na konzistentnost jejího obsahu, způsob jejího předložení a absenci dalších rozporů, jak soud prvního stupně správně uvedl. Odvolací soud uzavírá, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně plně respektuje zásady vyplývající z § 132 o. s. ř. a současně odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídá požadavkům uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř. Za takového stavu odvolací soud není oprávněn jakkoli zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně – prvostupňový soud učinil správná skutková zjištění a na základě provedených důkazů dospěl ke správnému skutkovému závěru. Námitky žalované a její polemiku stran hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně je tak třeba s ohledem na výše uvedené odmítnout.

20. Odvolací soud neshledal důvodnou ani druhou námitku žalované, podle níž mezi žalobkyní a žalovaným k uzavření dohody vůbec nedošlo, jelikož na klíčových třech dokumentech (dohoda o vzájemném započtení závazků a pohledávek ze dne 1. 6. 2017, faktura č. [číslo] a opravný daňový doklad č. [číslo] ze dne 31. 5. 2017) není vlastnoruční podpis žalovaného, nýbrž se jedná pouze o kopie, do nichž byl podpis žalovaného digitálně vložen. V tomto směru odvolací soud akcentuje, že smlouva je uzavřena okamžikem, kdy si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je ponecháno na vůli stran, aby si svobodně ujednaly smlouvu a určily její obsah (srov. § 1725 o. z.). Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.). Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana jeho dojití, platí, že došlo řádně (srov. § 570 odst. 1 o. z.). Z návrhu na uzavření smlouvy (dále jen „nabídka“) musí být zřejmé, že ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí (srov. § 1731 o. z.). Nabídka učiněná v písemné formě vůči nepřítomné osobě musí být přijata ve lhůtě uvedené v nabídce; není-li lhůta uvedena, lze nabídku přijmout v době přiměřené povaze navrhované smlouvy a rychlosti prostředků, které navrhovatel použil pro její zaslání (srov. § 1735 o. z.). Právním jednáním se rozumí projev vůle směřující k právním následkům (zejména ke vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.). Z uvedeného vyplývá, že každé právní jednání obsahuje složku volní (vnitřní úmysl jednajícího), jejímž odrazem je obsah právního jednání, a složku jevovou (vnější), která se projevuje formou právního jednání. Význam těchto složek je třeba rozlišovat při posuzování vzniku, existence či platnosti právního jednání. Zatímco podstatná vada vůle má zpravidla fatální dopad již na vznik (resp. existenci) právního jednání (srov. např. § 551 až 554 o. z. o zdánlivém právním jednání), nedostatek formy může vést „pouze“ k neplatnosti právního jednání, zpravidla neplatnosti relativní (srov. § 582 o. z.). Lze tedy uzavřít, že je-li z vnějších projevů jednajících osob pro třetí strany poznatelný společný shodný úmysl upravit vznik, změnu, udržení nebo zánik svých práv a povinností, a není-li vůle některého z jednajících deformována způsobem uvedeným výše, je nutno dospět k závěru o vzniku dohody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2061/2021).

21. V projednávané věci soud prvního stupně zcela v souladu s výše uvedenými pravidly uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo prostřednictvím e-mailové komunikace, která byla jejich jediným komunikačním kanálem, k uzavření dohody o vrácení předváděcího vozíku žalobkyni oproti vrácení zaplacené zálohy na kupní cenu, snížené o dohodnuté půjčovné, a to tak že první polovina zálohy bude žalobkyní vrácena bez dalšího, druhá polovina pak po vydání předváděcího vozíku. Skutečnost, že dokumenty prokazatelně zaslané žalobcem žalobkyni, které obsahují shodnou vůli obou stran (která je navíc seznatelná i ze samotné mezi účastníky proběhlé e-mailové komunikace), jsou opatřeny pouze digitálně vloženým „obrázkem podpisu žalovaného“, nemůže na tomto závěru ničeho změnit.

22. Jako nedůvodnou odvolací soud shledal i poslední námitku žalované, podle níž byla výše půjčovného sjednaná mezi žalobkyní a žalovaným excesivní, a tedy v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru má odvolací soud za významné, že výši půjčovného žalobkyně stanovila podle svého tehdy platného ceníku krátkodobých výpůjček (kalkulováno bylo toliko za období od 9. 5. 2017 do 26. 5. 2017, tj. 17 dnů), který žalovanému zaslala, přičemž žalovaný s touto výší výslovně souhlasil.

23. Odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně rozhodl správně, pokud na základě zjištěného skutkového stavu uzavřel, že žalobkyně má ve smyslu § 1040 odst. 1 o. z. nárok na vydání předváděcího vozíku, který je v jejím vlastnictví a který žalovaný, resp. žalovaná zadržuje neprávem, a současně, že žalovaná nemá vůči žalobkyni nárok na zaplacení druhé poloviny žalovaným uhrazené kupní ceny snížené o půjčovné, neboť tato část má být žalobkyní podle dohody stran vrácena až po vydání předváděcího vozíku.

24. Žalovaná byla v řízení neúspěšná jak v rámci žaloby, tak i v rámci vzájemné žaloby. Za běžného stavu věci by jí proto ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. vznikla povinnost uhradit žalobkyni, jakožto plně úspěšné účastnici řízení, náhradu nákladů řízení. Odvolací soud však v tomto případě přisvědčil argumentaci žalované, že v projednávané věci jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, které ve smyslu § 150 o. s. ř. odůvodňují nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni, která byla v řízení úspěšná.

25. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

26. Postup podle § 150 o. s. ř. představuje výjimku ze zásady úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.), kterou je nutné vykládat restriktivně. Je tak třeba vždy pečlivě zvažovat, zda důvody hovořící pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému účastníku jsou skutečně důvody výjimečnými, zvláštního zřetele hodnými. Jak vyjádřil Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 29. 8 2018 sp. zn. 33 Cdo 1529/2017, za důvody zvláštního zřetele hodné se považují „takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (zvažováno může být i jen částečné nepřiznání těchto nákladů). Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další.“

27. Odvolací soud shledává důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. zejména v sociálních, majetkových a osobních poměrech žalované. Dále v tragických okolnostem, za nichž se žalovaná do řízení dostala, a v neposlední řadě také v současném procesním postoji účastníků.

28. Majetkové a příjmové poměry žalované, která je vdovou po původním žalovaném a v současné době žije ve společné domácnosti se svými dvěma nezletilými dětmi, jež jsou na ní finančně závislé, byly v projednávané věci již posuzovány v rámci rozhodování o její žádosti o osvobození od soudních poplatků. Usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 20. 1. 2025, č. j. [spisová značka], ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, č. j. [spisová značka], bylo žalované osvobození částečně (v rozsahu 30 %) přiznáno právě s ohledem na její nepříznivou majetkovou a sociální situaci, která se od té doby nijak pozitivně nezměnila. Majetkové poměry žalované jsou sice dostatečné k obstarání běžných životních potřeb celé rodiny, jako je bydlení, strava, zdravotní péče či základní sociální a kulturní vyžití, avšak mimořádné výdaje v podobě soudních výloh, nákladů právního zastoupení či hrazení vysokých nákladů řízení představují pro žalovanou finanční zátěž, kterou si nemůže dovolit. Její finanční prostředky na takové výdaje nepostačují. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení žalobkyně, které byly soudem prvního stupně v napadeném rozsudku vyčísleny částkou 275.605,20 Kč, by proto pro žalovanou a její rodinu představovalo likvidační zásah do jejich majetkových poměrů.

29. Současně je dle odvolacího soudu třeba zohlednit i skutečnost, že žalovaná předmětný spor nevyvolala a nebyla jeho původním účastníkem. Do řízení vstoupila v důsledku životní tragédie, kdy jí zemřel vážně zdravotně postižený manžel, jenž byl původním žalovaným. Žalovaná tak do řízení vstoupila nikoli z vlastní vůle, ale v důsledku okolností, které nemohla ovlivnit – spor v podstatě „zdědila“.

30. V neposlední řadě odvolací soud přihlédl i k aktuálním procesním postojům účastníků řízení. Žalovaná při jednání před odvolacím soudem projevila ochotu přistoupit na smírné řešení, jehož podstatou bylo: 1) vrácení předváděcího vozíku žalobkyni, 2) zpětvzetí vzájemné žaloby žalovanou ve věci zaplacení částky 326.103,50 Kč s příslušenstvím, 3) závazek žalobkyně, že po žalované nebude požadovat žádnou další úhradu za užívání předváděcího vozíku, a 4) dohoda, že si každý z účastníků ponese své náklady řízení. Žalobkyně však toto, dle odvolacího soudu spravedlivé řešení, odmítla s tím, že spor mezi účastníky již přesahuje rovinu právní a má spíše osobní a principiální charakter, proto trvala na jeho rozhodnutí pravomocným rozsudkem soudu.

31. Odvolací soud s ohledem na všechny výše uvedené okolnosti považuje za nespravedlivé, aby v tomto případě byla žalované, která je fyzickou osobou – matkou samoživitelkou, a proti níž stojí žalobkyně coby podnikající právnická osoba, ukládána povinnost k náhradě nákladů řízení, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím, a proto přistoupil k aplikaci § 150 o. s. ř.

32. Pokud jde o náklady státu, pak podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Žalovaná však byla v průběhu řízení osvobozena od soudních poplatků v rozsahu 30 %, a proto je povinna k náhradě nákladů státu pouze co do 70 %. Pokud tedy 100 % nákladů státu činí 70.770 Kč, je žalovaná povinna na nákladech státu zaplatit pouze 49.539 Kč.

33. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek postupem podle § 219 o. s. ř. ve výrocích I. a II. o věci samé potvrdil. Dále jej postupem podle § 220 o. s. ř. změnil ve výroku III. o nákladech řízení tak, že se žalobkyni v souladu s § 150 o. s. ř. náhrada nákladů řízení nepřiznává a ve výroku IV. jen tak, že výše nákladů státu činí 49.539 Kč, jinak jej v tomto výroku jako správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

34. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl v souladu s § 150 o. s. ř. ve spojení § 224 odst. 1 o. s. ř., a to ze stejných důvodů jako v případě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jak bylo výše odůvodněno.