o zaplacení 21.000 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 21.000 Kč s 12,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 85.750 Kč od 25. 10. 2024 do 26. 10. 2024 a s 12,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 21.000 Kč od 26. 10. 2024 do zaplacení (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě podané k soudu dne 14. 10. 2024, kterou se žalobce původně domáhal po žalované zadostiučinění v částce 85.750 Kč za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“).

3. Podáním ze dne 8. 11. 2024 vzal žalobce žalobu částečně zpět ohledně částky 64.750 Kč, neboť tato částka mu byla žalovanou uhrazena dne 25. 10. 2024. Soud prvního stupně pak usnesením ze dne 18. 12. 2024 č. j. [spisová značka] rozhodl o částečném zastavení řízení co do částky 64.750 Kč.

4. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce svůj nárok u žalované uplatnil žádostí doručenou žalované dne 24. 4. 2024, mimosoudní projednání žádosti žalobce o náhradu nemajetkové újmy žalovaná ukončila stanoviskem ze dne 22. 10. 2024, kterým uvedené žádosti vyhověla plně co do nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 64.750 Kč. Stanovisko bylo právnímu zástupci žalobce doručeno dne 24. 10. 2024. Podanou žalobou se žalobce domáhá vyšší částky, než která byla předmětem mimosoudního projednání, kdy mimosoudně žalobce za přiměřené zadostiučinění označil částku 64.750 Kč, kterou žalovaná stanoviskem ze dne 22. 10. 2024 prohlásila za důvodnou a dne 25. 10. 2024 ji žalobci vyplatila, ovšem žalobou se žalobce domáhá částky 85.750 Kč. Rozdíl, tj. částka 21.000 Kč, nikdy nebyla předmětem mimosoudního projednání. V této části považovala žalovaná nárok za promlčený, proto navrhovala zamítnutí žaloby.

5. Soud prvního stupně v napadaném rozsudku vyšel zejména ze zjištění, že žalobce byl v posuzovaném řízení pravomocně zproštěn obžaloby dne 18. 1. 2024, kdy bylo usnesením Krajského soudu v [adresa] zamítnuto odvolání státního zástupce. Žalobce žalobou uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnil dne 24. 4. 2024, a to v částce 64.750 Kč, kterou žalovaná žalobci vyplatila dne 25. 10. 2024. V žádosti ze dne 24. 4. 2024 žalobce uvedl, že posuzované trestní řízení trvalo 4 roky a 11 dní. Tomu odpovídal i žalobcem provedený výpočet s odkazem na Stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, kdy žalobce dospěl k částce 64.750 Kč představující náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky posuzovaného trestního řízení. Žalovaná v rámci stanoviska ze dne 22. 10. 2024 žalobci sdělila, že k požadovanému zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 64.750 Kč dospěl žalobce výpočtem, se kterým se žalovaná zcela neztotožnila; svým vlastním nicméně dospěla k závěru, že tento požadavek je plně důvodný. Nesprávnost při výpočtu je pak při správnosti celkového výsledku podružná. Žalovaná proto nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 64.750 Kč plně vyhověla. Stanovisko bylo doručeno právnímu zástupci žalobce dne 24. 10. 2024, dne 25. 10. 2024 byla na účet právního zástupce žalobce připsána částka 64.750 Kč.

6. Soud prvního stupně pak věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Žalovaná vznesla ve vztahu k uplatněnému nároku námitku promlčení, a to konkrétně co do částky 21.000 Kč, která nebyla u žalované uplatněna. Soud prvního stupně se proto nejprve zabýval důvodností této námitky promlčení.

7. Rozhodnou skutečností pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 32 odst. 3 OdpŠk je v tomto případě den, kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí ve věci, tj. 18. 1. 2024. Subjektivní promlčecí lhůta na náhradu nemajetkové újmy tak počala běžet fakticky dnem 19. 1. 2024. Žalobce následně dne 24. 4. 2024 svůj nárok z nepřiměřené délky řízení uplatnil u žalované v částce 64.750 Kč, kdy zbývající částku 21.000 Kč uplatnil až žalobou doručenou žalované prostřednictvím soudu dne 7. 11. 2024. Žaloba podaná dne 14. 10. 2024 v rozsahu částky 21.000 Kč tak byla podána po uplynutí promlčecí lhůty a nárok uplatněný žalobcem je v částce 21.000 Kč promlčen.

8. Obvodní soud dále odkázal na ustanovení § 15 odst. 2 OdpŠk, z něhož vyplývá, že žalobce je povinen ve své žádosti uplatněné u žalované uvést částku, kterou požaduje, neboť v případě, že by tomu tak nebylo, nešlo by rozpoznat, zda nárok žalobce byl zcela odškodněn. Zákon sice nepředepisuje náležitosti podání, kterým se poškozený na příslušný úřad obrací, a je proto třeba vycházet z toho, že z něj musí být zřejmé skutkové vylíčení důvodů uplatnění nároku, tj. alespoň stručný popis nesprávného úředního postupu či označení nezákonného rozhodnutí, tak aby nebyl zaměnitelný s jiným, specifikace způsobené újmy a tvrzení o vztahu příčinné souvislosti. Poškozený musí vyčíslit výši náhrady, aby bylo zřejmé, jakou částku požaduje (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2017, s. 181). Na této skutečnosti pak ničeho nemůže změnit ani skutečnost, že žalobce se měl dopustit, jak tvrdí ve svých podáních, matematické chyby, neboť by bylo nelogické, aby žalovaná přiznala žalobci vyšší částku, než kterou žalobce uvedl ve své žádosti. Argumentace žalobce ohledně toho, že odvolací soud má možnost měnit částky v souladu s ustanovením § 31a OdpŠk je nepřiléhavá, a to s ohledem na skutečnost, že i odvolací soud je vázán žalobním petitem a nemůže přiznat částku vyšší, než která byla uplatněna žalobou.

9. Soud prvního stupně pak žalobci nepřiznal ani úrok z prodlení z prodlení z částky 64.750 Kč, neboť z ustanovení § 15 OdpŠK vyplývá závěr, že šestiměsíční lhůta počítaná od uplatnění nároku poškozeným slouží žalované k tomu, aby věc projednala a rozhodla o tom, zda škodu (újmu) nahradí. Žalovaná v daném případě nárok žalobce posoudila a zcela jej uspokojila, o čemž žalobce informovala stanoviskem doručeným právnímu zástupci žalobce dne 24. 10. 2024, tedy v poslední den šestiměsíční lhůty. Na tom pak nemůže z pohledu soudu ničeho změnit skutečnost, že finanční prostředky ve výši 64.750 Kč byly žalobci vyplaceny až následující den, tj. 25. 10. 2024, a to toliko z administrativně-technických důvodů spojených s vyplacením finančních prostředků ze státního rozpočtu, když bylo zřejmé, že žalovaná tyto finanční prostředky žalobci vyplatí. Uplatnění námitky promlčení pak prvostupňový soud nepovažoval za rozporné s dobrými mravy.

10. Soud prvního stupně proto žalobu v celém zbývajícím rozsahu zamítl a o nákladech řízení rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.

11. Proti zamítavému rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Argumentoval v něm tím, že u organizační složky státu uplatnil písemnou formou dne 24. 4. 2024 svůj nárok ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk. Uplatnění nároku u příslušného orgánu podle § 14 OdpŠk nemá podobu správního řízení, daný orgán o nároku poškozeného závazně nerozhoduje. Podoba uplatnění nároku tedy není nikde stanovena, když žalobce přes vyjádření žalované byl utvrzen v tom, že jeho uplatnění bylo přijato s poučením, že po dobu šesti měsíců běží lhůta k mimosoudnímu projednání, k čemuž vinou liknavosti žalované nedošlo, kdy až den po uplynutí lhůty k mimosoudnímu projednání nároku a poté, kdy již žaloba byla podána k místně a věcně příslušnému soudu, došlo ze strany žalované dne 25. 10. 2024 k úhradě částky ve výši 64.750 Kč, tedy částky mimosoudně přiznané náhrady, když výše plnění je závislá na úvaze, nikoli taxativně stanovena. K nyní napadenému rozhodnutí zcela přiléhavě judikoval již Městský soud v [adresa] ve věci sp. zn. [spisová značka] tak, že nelze odhlédnout od toho, že i kdyby před podáním žaloby žalobce svůj nárok u žalované neuplatnil, uplatnění nároku nastává v okamžiku doručení podané žaloby žalované, kdy jí začíná běžet lhůta k vypořádání se s uplatněným nárokem. To však není nyní projednávaný případ, neboť k uplatnění nároku došlo dnem 24. 4. 2024, žaloba byla podána k soudu dne 14. 10. 2024, lhůta k mimosoudnímu projednání nároku skončila svůj běh dne 24. 10. 2024 a až teprve poté došlo k plnění ze strany příslušné organizační složky státu.

12. Podle žalobce v rámci uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu došlo k prosté početní chybě, když doba vedení trestního řízení precizně vymezená od doručení usnesení o zahájení trestního stíhání dnem 7. 1. 2019 do vyslovení pravomocného zproštění obžaloby dnem 18. 1. 2024, bylo chybně uvedeno časové období 4 let a 11 dní, když je však zřejmé, že se jedná o 5 let a 11 dní. Uvedená početní chyba ve stanovení doby vedení nezákonného trestního řízení pak byla přenesena do vzorce, když však nárok za dobu vymezenou datumově s odkazem na jednotlivá rozhodnutí a aplikaci vzorce deklarovaného ve sjednocujícím stanovisku Nejvyššího soudu je nezpochybnitelně dán.

13. Žalovaná tím, že v zákonem stanovené lhůtě uplatněný nárok neprojednala, zapříčinila svým postupem podání žaloby. Ze strany žalované došlo den po uplynutí lhůty (dne 25. 10. 2024) k mimosoudnímu projednání nároku, k úhradě částky ve výši 64.750 Kč, tedy částky mimosoudně přiznané náhrady. Přizná-li ústřední orgán uplatněný nárok na náhradu škody, je třeba v této šestiměsíční lhůtě škodu též nahradit. OpdŠk výslovně stanovuje lhůtu splatnosti. Stát se tak ocitá v prodlení marným uplynutím uvedené šestiměsíční lhůty. Po jejím uplynutí vzniká poškozenému vůči státu nárok na úrok z prodlení. Konec lhůty k mimosoudnímu plnění v daném případu marně uplynul dne 24. 10. 2024. Rozhodujícím přitom není ani datum sepsání stanoviska žalované k uplatněnému nároku, nýbrž až zaplacení – připsání částky na účet deklarovaný v uplatnění nároku, tedy není rozhodující ani datum odeslání platby. Poškozený má nárok na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil. Žalobce tvrdil a prokázal, že u žalované uplatnil svůj nárok dne 24. 4. 2024, zákonem předvídaná lhůta marně uplynula dnem 24. 10. 2024 a žalovaná je tak v prodlení počínaje dnem 25. 10. 2024.

14. K přiznané částce náhrady škody pak přináleží příslušenství ve formě úroku z prodlení s úrokem z prodlení z částky, tedy správně má být přiznáno také příslušenství nejméně s úrokem z prodlení z částky 64.750 Kč ve výši 12,75 % ročně od 25. 10. 2024 do 26. 10. 2024. Pokud prvoinstanční soud neshledal důvod pro přiznání úroku z prodlení z dlužné částky s ohledem na to, že žalobci mělo být zřejmé, že žalovaná tyto finanční prostředky vyplatí, pak tato vlastní úvaha soudu je nepochybně v rozporu se zákonem.

15. Co se dotýká nákladového výroku, pak i tento je s ohledem na výše uvedené nesprávný, neboť k plnění žalované došlo až po uplynutí zákonem stanovené doby 6 měsíců. Vznesený nárok z titulu nesprávného úředního postupu byl od počátku důvodný, když žalovaná na toto reagovala až po podání žaloby a uplynutí zákonem stanovené šestiměsíční lhůty k plnění úhradou, ve vztahu k tomuto nároku ve výši 64.750 Kč, což znamená, že je žalobce procesně zcela úspěšný a mělo mu být bez dalšího přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. V podrobnostech je možné poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3223/2013.

16. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalované se ukládá povinnost zaplatit žalobci 21.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 85.750 Kč od 25. 10. 2024 do 26. 10. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 21.000 Kč od 26. 10. 2024 do zaplacení a dále aby žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem obou stupňů.

17. Žalovaná se k odvolání žalobce písemně nevyjádřila. U jednání odvolacího soudu považovala napadený rozsudek za věcně správný a navrhla jeho potvrzení.

18. Odvolací soud z podnětu včas podaného odvolání a v mezích jím vytčených podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek. Dospěl k závěru, že odvolání žalobce je převážně nedůvodné.

19. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění, proto mohl být napadený rozsudek dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Soud první instance logicky koncentroval svou pozornost na uplatněnou námitku promlčení, tu správně právně posoudil a ve vztahu k této námitce rozhodnutí pečlivě a srozumitelně odůvodnil.

20. Podle § 15 odst. 1 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odst. 2).

21. Podle § 32 odst. 3 věta první OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen.

22. Podle § 35 odst. 1 OdpŠk neběží promlčecí doba ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.

23. Předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu, nejsou pro ně stanoveny žádné procesní postupy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí (buď požadavku vyhoví a uplatněnou částku zaplatí, nebo tak neučiní; nesdělí-li poškozenému své odmítavé stanovisko, zakládá mu uplynutí šestiměsíční lhůty možnost obrátit se na soud).

24. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy (§ 32 odst. 3 OdpŠk), se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě či nemajetkové újmě dozvěděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že došlo k jejich vzniku. O výši nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se poškozený dozví nejpozději k okamžiku skončení posuzovaného řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.12. 2011 sp. zn. 30 Cdo 1529/2011). Zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu podle § 14 OdpŠk je podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, a z toho důvodu se také podle § 35 OdpŠk po dobu šesti měsíců běh promlčecí lhůty staví. Poté pokračuje běh promlčecí lhůty dále, pokud tato v důsledku uplynutí šestiměsíční lhůty nepočala běžet již dříve. Žalobci nic nebrání v podání žaloby i předtím, než se úřad vyjádří, této možnosti žalobce v posuzované věci využil.

25. Jak vysvětlil Nejvyšší soud (např. v usnesení ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3021/2014 nebo v rozsudku ze dne 28. 3. 2022 sp. zn. 30 Cdo 579/2021) zákon nepředepisuje náležitosti podání, kterým se poškozený na příslušný úřad obrací, a je proto třeba vycházet z toho, že z něj musí být zřejmé skutkové vylíčení důvodů uplatnění nároku, tj. alespoň stručný popis nesprávného úředního postupu či označení nezákonného rozhodnutí, tak aby nebyl zaměnitelný s jiným, specifikace způsobené újmy a tvrzení o vztahu příčinné souvislosti. Poškozený musí vyčíslit výši náhrady, aby bylo zřejmé, jakou částku požaduje (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 4. vyd., Praha: C. H. Beck, 2017, s. 181). Požaduje-li zadostiučinění v jiné formě, než v penězích, jako je konstatování porušení práva nebo omluva, je povinen tuto formu specifikovat i co do jejího obsahu.

26. V poměrech posuzované věci je zřejmé, že žalobce prostřednictvím své žádosti u žalované uplatnil dne 24. 4. 2024 svůj nárok z titulu nesprávného úředního postupu (nepřiměřené délky řízení) ve výši 64.750 Kč. Ve své žádosti žalobce vymezil délku řízení v trvání 4 let a 11 měsíců, v souladu s judikaturou kvantifikoval základní částku odškodnění za jím vymezenou dobu ve výši 46.250 Kč a tu následně modifikoval za použití kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk a dožadoval se přiznání náhrady nemajetkové újmy ve výši 64.750 Kč. Dne 14. 10. 2024 pak žalobce podal žalobu, ve které se domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 85.750 Kč, tj. částky o 21.000 Kč vyšší.

27. Pokud částka 21.000 Kč nebyla předmětem předběžného projednání nároku u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk a byla uplatněna až podanou žalobou dne 14. 10. 2024, pak v tomto rozsahu je žalobou uplatněný nárok nepochybně promlčen, jak správně uzavřel soud prvního stupně. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být uplatněn nárok na náhradu nemajetkové újmy (§ 32 odst. 3 OdpŠk), se totiž odvíjí od okamžiku skončení posuzovaného řízení, který nastal dne 18. 1. 2024. Vydání zprošťujícího rozsudku je ve smyslu ustanovení § 605 o. z. skutečností rozhodnou pro počátek a konec šestiměsíční promlčecí lhůty, která začala plynout ode dne následujícího po rozhodné skutečnosti, tj. od 19. 1. 2024, a skončila dne 18. 7. 2024.

28. Pokud žalobce v podaném odvolání argumentoval početní chybou v rámci předběžného uplatnění nároku, tak bylo na žalobci, aby byl při formulování nároku procesně opatrný a nárok vymezil odlišně, než jak nakonec učinil. Je to poškozený, jenž musí v souladu se shora uvedenou judikaturou vyčíslit výši požadované náhrady, aby bylo zřejmé, jakou částku požaduje.

29. Podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod R 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 OdpŠk. Žalobce uplatnil u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dne 24. 4. 2024, žalovaná měla na vyřízení jeho žádosti (včetně případného zaplacení přiznaného zadostiučinění) lhůtu šesti měsíců dle § 15 odst. 1 OdpŠk. Posledním dnem lhůty pro vyřízení byl den 24. 10. 2024 a žalobci tak svědčí právo na přiznání úroku z prodlení v zákonné výši z částky 64.750 Kč za jeden den prodlení, neboť žalobci byla přiznaná škoda nahrazena o jeden později, než stanoví zákonná lhůta. Soud prvního stupně proto nepostupoval správně, pokud žalobci nepřiznal požadovaný úrok z prodlení z částky 64.750 Kč.

30. Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 64.750 Kč za den 25. 10. 2024 změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 64.750 Kč za den 25. 10. 2024 do 15 dnů od právní moci rozsudku. Naopak ohledně úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 64.750 Kč za den 26. 10. 2024 a ohledně částky 21.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 25. 10. 2024 do zaplacení byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrzen postupem podle § 219 o. s. ř.

31. Vzhledem ke změně napadeného rozsudku odvolací soud dále podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to tak, že právo na jejich náhradu přiznal podle § 142 odst. 3 o. s. ř. převážně úspěšné žalované, kdy tato byla neúspěšná pouze v nepatrné části týkající se jednoho dne prodlení a rozhodnutí o výši plnění zde nezáviselo na úvaze soudu. Náklady žalované v řízení před soudy obou stupňů činí celkem 1.500 Kč a jsou tvořeny paušální náhradou nákladů za 5 úkonů po 300 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a), b), c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za vyjádření k žalobě, 2x přípravu účasti na jednání a 2x účast na jednání. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 o. s. ř. Odvolací soud se pak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že částečné zpětvzetí žaloby v posuzované věci nebylo způsobeno chováním žalované, a proto nezaložilo povinnost žalované hradit náklady řízení žalobci.