Přeskočit na obsah
Městský soud v Praze 30 Co 163/2025-124 ECLI:CZ:MSPH:2025:30.Co.163.2025.124 Rozsudek

o zaplaceni 34 250 Kč s přísl.

JUDr. Jana Knotková · předsedkyně senátu · Rozhodnutí ze dne 17. 6. 2025

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové, soudkyně JUDr. Kateřiny Kodetové a soudce Mgr. Zdeňka Váni ve věci

žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně]

zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta]

proti

žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného]

bytem [Adresa žalovaného]

o zaplacení 34.250 Kč s příslušenstvím

o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. února 2025

č. j. 38 C 500/2024-96,


I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 25.899 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. z této částky od 6. 6. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. žalobu o zaplacení částky 8.351 Kč, úroku ve výši 28,17 % ročně z částky 29.104 Kč za dobu od 27. 5. 2024 do 25. 8. 2024, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 29.104 Kč za dobu od 26. 8. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 29.104 Kč za dobu od 27. 5. 2024 do 5. 6. 2024 a úroku z prodlení z částky 3.205 Kč ve výši 14,75 % ročně za dobu od 6. 6.2024 do zaplacení zamítl. Výrokem III. rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 1.845 Kč.

2. Stalo se tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 34.250 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že na základě na dálku uzavřené smlouvy dne 24. 1. 2024 poskytla žalovanému úvěr ve výši 30.000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit 25 pravidelnými měsíčními splátkami po 1.600 Kč. Protože žalovaný své povinnosti neplnil řádně a včas, žalobkyně úvěr ke dni 26. 5. 2024 zesplatnila a žalovaného vyzvala k zaplacení celé dlužné částky ve lhůtě 10 dní. Žalobkyně požadovala 29.104 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1.982 Kč, smluvní úrok ve výši 28,17 % ročně z částky 29.104 Kč za dobu od 27. 5. 2024 do 25. 8. 2024, smluvní úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 29.104 Kč za dobu od 27. 5. 2024 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 29.104 Kč za dobu od 27. 5. 2024 do zaplacení, částku 300 Kč představující účelně vynaložené náklady dle čl. IV. bod 4. písm. b), d) smlouvy, částku 1.497 Kč představující smluvní pokutu za opožděné splátky dle čl. IV. bod 2. písm. c) smlouvy (tj. 3 x 499 Kč) a částku 1.397 Kč představující smluvní pokutu dle čl. IV. bod 2. písm. a) smlouvy (tj. 0,1 % denně z částky 31.086 Kč za dobu od 27. 5. 2024 do 9. 7. 2024).

3. Soud prvního stupně postupem podle ust. § 115a a 101 odst. 4 o. s. ř. projednal věc za předpokládaného souhlasu účastníků bez nařízení jednání, vycházel přitom z listinných důkazů. Vzal za prokázané, že smlouvou uzavřenou dne 24. 1. 2024 na dálku bylo ujednáno, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr ve výši 30.000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit jej 25 splátkami ve výši 1.600 Kč měsíčně. Celkem měl zaplatit 40.000 Kč. Úrok z úvěru činil 10.000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 28,17 % ročně a RPSN 44,5 % ročně. Žalovanému byla fakticky poskytnuta částka 27.500 Kč, zatímco povinností žalovaného bylo uhradit vedle toho poplatek pro zprostředkovatele ve výši 2.500 Kč a úrok z úvěru ve výši 10.000 Kč, celkem 42.000 Kč. V lednu 2024 byla obvyklá úroková sazba úvěrů poskytovaných spotřebitelům ze strany banky 9,23 % ročně (viz databáze České národní banky [název] - Statistika úrokových sazeb u spotřebitelů poskytované bankami).

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) ve spojení s § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně pak uzavřel, že výše poplatku a úroků v jejich souhrnu je nepřiměřená a rozporná s dobrými mravy. Samotná úroková sazba byla sjednána ve výši 28,17 %, RPSN 44,5 %. Nicméně ta nezahrnuje poplatek pro zprostředkovatele, takže ve skutečnosti je RPSN ještě vyšší. Navíc úrok je počítán z částky 30.000 Kč, ačkoli žalovaný obdržel pouze částku 27.500 Kč. Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že požadovaná úroková sazba ve výši 28,17 % významně převyšuje obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných spotřebitelům ze strany banky (dále jen obvyklou úrokovou sazbu). RPSN ve výši 44,5 % nereflektující další poplatky a náklady je téměř pětinásobná. Sjednaná smlouva o úvěru je proto neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 o. z., neboť smluvený úrok s přihlédnutím k dalším poplatkům a nákladům mnohonásobně převyšuje sazbu úroků u úvěrů na spotřebu. Soud prvního stupně proto žalobkyni přiznal pouze částku 25.899 Kč (zbytek nesplacené jistiny; žalovaný obdržel 27.500 Kč, uhradil 1.600 Kč, rozdíl činí 25.899 Kč) z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a to se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 6. 6. 2024 (výzva 26. 5. 2024 + 10 dní) podle § 1970 o. z. ve spojení s vl. nař. č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. Podle § 142 odst. 2 pak žalobkyni přiznal 52 % jí vzniklých nákladů řízení, tedy 1.845 Kč.

5. Proti zamítavému výroku II. o věci samé podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala, že soud prvního stupně nesprávně zjistil obvyklou výši úrokové sazby v rozhodném období, neboť měl vzít v potaz úrokovou sazbu poskytovanou pro kontokorentní úvěry a úvěry na kreditních kartách, tedy sazbu ve výši 25,65 %. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 žalobkyně namítala, že i kdyby bylo namístě uvažovat obvyklou úrokovou sazbu ve výši 9,23 %, pak sjednaná výše úroku jen mírně přesahovala její trojnásobek (3 x 9,23 = 27,69 %) a zejména nepřesáhla její čtyřnásobek (4 x 9,23 = 36,92 %). Mezi účastníky sjednaná výše úroku 28,17 % tak podle odvolatelky představuje legitimní odměnu žalobkyně za poskytnutí úvěru, reflektující související podnikatelské riziko. Žalobkyně tak měla za to, že soud prvního stupně ne zcela dostatečně srozumitelně odůvodnil své rozhodnutí. Pokud se týká RPSN, žalobkyně odkazovala na excelovský kalkulátor pro výpočet RPSN dostupný na webových stránkách Evropské komise. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. změnil, případně aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

7. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek v rozsahu podaného odvolání, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Učinil tak podle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků, kteří se k jednání odvolacího soudu, ač řádně a včas předvoláni, nedostavili. Žalobkyně svoji nepřítomnost na něm omluvila, o odročení jednání nežádala.

8. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům.

10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 věty první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

13. Podle § 78 odst. 1 zákona poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.

14. Podle § 84 odst. 2 zákona spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli na základě požadavků poskytovatele nebo zprostředkovatele podle odstavce 1 úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Soud prvního stupně správně zjistil obsah uzavřené smlouvy mezi účastníky řízení, poskytnutí smluvených částek jistiny, uhrazených splátek a zesplatnění úvěru ze strany žalobkyně. Na uvedená zjištění a závěry soudu prvního stupně proto odvolací soud pro stručnost odkazuje. Odvolací soud souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně, že úrokovou sazbu a podmínky poskytnutí úvěru žalobkyní žalovanému je třeba poměřovat s obvyklou výší úrokové sazby u úvěru obdobných parametrů, tj. spotřebitelského úvěru neúčelového s dobou splácení 1 – 5 let, kdy pro rozhodné období soud prvního stupně správně uvažoval sazbu 9,23 %, jak se podává z databáze České národní banky [název]. Zároveň však odvolací soud přisvědčil žalobkyni v tom, že ve smyslu soudem prvního stupně správně citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), nelze dospět k závěru, že by sjednaná výše úvěru byla v rozporu s dobrými mravy. Sjednaná úroková sazba totiž dosahovala cca trojnásobku obvyklé výše a ani RPSN odvolací soud nepovažoval za nepřiměřeně vysokou, a to s přihlédnutím k tomu, že je zde vyšší rizikovost úvěru. Odvolací soud tak na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že uzavřená smlouva není neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 o. z.

17. Odvolací soud naopak nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně splnila své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného.

18. Odvolací soud postupem dle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování ohledně splnění povinnosti žalobkyně zkoumat a ověřit schopnost žalovaného úvěr splácet.

19. Odvolací soud z formuláře o posouzení úvěruschopnosti zákazníka zjistil, že žalobkyně vycházela z výplatních pásek a výpisu z účtu žalovaného za měsíce listopad a prosinec 2023; průměrný příjem zákazníka měla vyčíslený na částku 62.768 Kč. Uvažovala jeho náklady na bydlení ve výši 9.800 Kč, přičemž vycházela z předložené nájemní smlouvy, ve které je uvedeno nájemné ve výši 8.000 Kč měsíčně. Uvažovala další 2 spolubydlící osoby s tím, že ani k jedné nemá žalovaný vyživovací povinnost. Žalobkyně uzavřela, že žalovaný je schopen poskytnutý úvěr splácet.

20. Z nájemní smlouvy odvolací soud zjistil, že žalovaný žalobkyni předložil nájemní smlouvu na dobu určitou od 1. 10. 2016 do 30. 9. 2018, a to na byt o rozloze 78 m² na adrese [adresa] za sjednané nájemné ve výši 8.000 Kč měsíčně včetně záloh na služby spojené s bydlením.

21. Z výplatních lístků odvolací soud zjistil, že žalovaný byl zaměstnán u společnosti [právnická osoba], v prosinci 2023 měl příjem 64.782 Kč čistého, v listopadu 2023 pak 63.323 Kč čistého.

22. Z čestného prohlášení žalovaného ze dne 24. 1. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný prohlásil, že nemá žádné další úvěry, žádné závazky, nemá žádné vyživovací povinnosti, jeho náklady na bydlení činí 9.800 Kč měsíčně, je svobodný. Uvedl další 2 osoby ve společné domácnosti bez bližší specifikace.

23. Z listiny nazvané výsledek prověření zpracované referentem žalobkyně [jméno FO] bylo zjištěno, že podle jeho šetření žalovaný k 24. 1. 2024 neprochází v Centrální evidenci exekucí a není v insolvenčním řízení.

24. Žalobkyně zcela uvěřila tvrzením, které žalovaný uváděl v čestném prohlášení. Vyšla z kopie nájemní smlouvy, která však nepokrývá dobu, kdy byl žalovanému poskytnut úvěr. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 30. 9. 2018; úvěr byl poskytován v lednu 2024. Navíc výše nájmu 8.000 Kč včetně záloh na služby, které se však uvažují k vyúčtování, aniž by bylo uvedeno, kolik z částky 8.000 Kč činí tzv. „holé nájemné“, je sjednána zcela neurčitě, nejednoznačně. Zároveň tato částka za byt o rozloze 78 m2 se nejeví jako reálná. Ve smlouvě jsou jako další uživatelé bytu uvedeni [jméno FO] a [jméno FO], aniž by ze smlouvy vyplývalo, v jakém vztahu jsou k žalovanému, zda a jak se podílejí na nákladech bydlení, případně kolik jim je let, zda některá z těchto osob je nezletilá a podobně. Žalobkyně tyto skutečnosti nezjišťovala, smlouvu o nájmu žalovaného za rozhodné období soudu nepředložila, tedy ji patrně po žalovaném ani nepožadovala. Žalobkyně si neověřila, zda a jaké příjmy měl žalovaný v období delším před poskytnutím úvěru, ani to, zda bude mít odpovídající příjem i v následujícím období. Spokojila se s výplatními páskami za listopad a prosinec 2023. Žalobkyně pak vycházela z toho, že žalovaný nemá dluhy po splatnosti a není v insolvenci ani exekuci. Přitom lustrací žalovaného jako účastníka řízení na soudu prvního stupně by bylo lze zjistit, že žalovaný je účasten pěti nalézacích řízení zahájených v rozmezí let 2013 - 2023, kde na straně žalobce vystupují [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba] a další subjekty. Dále je proti němu veden výkon rozhodnutí od roku 2011 pro vymožení pohledávky [orgán] a dalších 10 exekucí zahájených v letech 2009 – 2021 (viz č. l. 84 spisu).

25. S ohledem na uvedené shora odvolací soud dospěl k závěru, že nemá za prokázané, že by žalobkyně skutečně splnila veškeré povinnosti stanovené v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. že by řádně zjistila a ověřila svá zjištění o schopnosti žalovaného splácet. Žalobkyně se pak svou nepřítomností u jednání odvolacího soudu připravila o dobrodiní poučení dle § 118a o. s. ř., kde by ji odvolací soud vyzval k tomu, aby svá tvrzení doplnila a nabídla k nim důkazy. Je proto třeba uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou v § 86 odst. 2 zákona a smlouva o úvěru je proto neplatná z důvodů podle § 87 odst. 1 zákona.

26. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud žalobě vyhověl jen částečně v rozsahu žalovanému skutečně poskytnutého plnění po zohlednění toho, co žalovaný uhradil, a to v režimu ustanovení o bezdůvodném obohacení.

27. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. o věci samé a ve výroku III. o nákladech řízení podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný.

28. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., když právo na jejich náhradu by náleželo procesně zcela úspěšnému žalovanému, kterému však v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).