pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 39 C 141/2017-286,

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 39C 141/2017-148, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30Co 374/2019-177 (výrok I.) a zastavil odvolací řízení o odvolání [právnická osoba] ze dne [datum] vedené u Městského soudu v Praze (výrok II.).

2. Své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že žalobkyně podala dne [datum] proti původní žalované, společnosti [právnická osoba], žalobu na neplatnost výpovědi z pracovního poměru. O ní rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 39 C 141/2017-148, tak, že určil neplatnost výpovědi doručené žalobkyni dne [datum] a uložil původní žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka]. Dne [datum] podala proti tomuto rozsudku odvolání právní zástupkyně původní žalované a rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Co 374/2019-177, potvrzen a původní žalované byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši [částka]. Rozsudek odvolacího soudu byl advokátce žalobkyně doručen dne [datum]. Původní žalovaná ale zanikla již ke dni [datum] v důsledku přeshraniční fúze s nástupnickou [právnická osoba] Europe NV/SA. Po právním posouzení a současně vázán závazným právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Co 106/2021-274, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba pro zmatečnost je přípustná, neboť v souladu § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. směřuje proti pravomocným rozsudkům soudů obou stupňů a společnost [právnická osoba], která po celou dobu v řízení vystupovala na straně žalované, po podání žaloby ztratila způsobilost být účastníkem řízení ještě před vydáním obou rozhodnutí ve věci samé, což zakládá důvod zmatečnosti. Zároveň dovodil, že současná žalovaná může být účastníkem této žaloby pro zmatečnost, neboť je v důsledku universální succese právním nástupcem žalované. Výrok o zastavení řízení o odvolání [právnická osoba] odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 235e odst. 2 o. s. ř. s tím, že odvolání bylo podáno za neexistující subjekt.

3. Proti tomuto usnesení podala žalovaná včasné odvolání. Nesouhlasila s tím, že by mohla být pasivně legitimována v řízení o žalobě pro zmatečnost, neboť není stejnou osobou, která se účastnila původního řízení. Soudem aplikované usnesení NS ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 4629/2009, na daný případ nedopadá, neboť v něm v rámci dovolacího řízení o meritorním rozhodnutí, tedy nikoliv o žalobě pro zmatečnost, je řešena situace, že k zániku původního účastníka došlo až po vydání pravomocných usnesení, přičemž konstantní judikatura poukazuje na to, že podle § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. řeší pouze neodstranitelný nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení, u kterého se předpokládá zastavení řízení jako zákonný důsledek existence vad. Závěry judikatury vycházejí z řešeného případu, v němž soud o věci samé rozhodl ve vztahu k zemřelému účastníku, což ale není posuzováno jako okolnost, která by způsobovala zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (odkaz na usn. NS ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1550/2000, či ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 4344/2009). Žalobkyně tak měla možnost napravit situaci včasným podáním dovolání pro nesprávné posouzení věci. Zastavení odvolacího řízení je pak snahou soudu prvního stupně vyhovět ustanovení § 235e odst. 2 o. s. ř., které však ukládá povinnost zastavit celé řízení a již v něm nepokračovat. Zde jde navíc o situaci, že žádné odvolací řízení ani neběží a ani by neprobíhalo, kdyby I. výrok napadeného usnesení nabyl právní moci. Soud prvního stupně tak vydal rozhodnutí, které o. s. ř. vůbec neupravuje a navíc porušil postup podle § 235e odst. 2 o. s. ř. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadené usnesení a žalobu zamítl.

4. Žalobkyně se k odvolání žalované nevyjádřila.

5. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, aniž bylo nutno pro tento účel nařídit jednání (§ 214 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.

6. Podle § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.

7. Podle § 234 odst. 1 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být žaloba pro zmatečnost podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí.

8. Podle § 235e odst. 2 o. s. ř. žalobu pro zmatečnost soud usnesením buď zamítne, nebo napadené rozhodnutí zruší. Zruší-li rozhodnutí z důvodu uvedených v § 229 odst. 1 písm. a), b) a d) nebo v § 229 odst. 2 písm. a) a b), rozhodne též o zastavení řízení o věci, popřípadě o postoupení věci orgánu, do jehož pravomoci náleží. Platí-li důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zruší soud i tohoto rozhodnutí, i když nebylo žalobou napadeno.

9. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, který se při svém druhém rozhodování v dané věci řídil závazným právním názorem odvolacího soudu, a odvolací soud nepovažuje za potřebné svůj názor nijak změnit.

10. Soud prvního stupně správně dovodil, že zmatečnostní žaloba byla žalobkyní podána včas ještě před uplynutím tříměsíční lhůty od doručení odvolacího rozhodnutí. Stejně tak odvolací soud souhlasí s tím, že v rámci zmatečnostní žaloby jednal soud prvního stupně správně s žalovanou jako procesní nástupkyní původní žalované tak, jak toto vyplývá i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, na kterou správně odkázal soud prvního stupně (srov. usnesení NS ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 4629/2009).

11. Je sice třeba dát za pravdu žalované jako odvolatelce, že ustanovení § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. cílí v první řadě na situace, v nichž bylo celé řízení vedeno, a věc byla meritorně rozhodnuta ve vztahu k účastníku řízení, který neměl od počátku způsobilost jím být, neboť tento nedostatek není možné odstranit žádným jiným procesním způsobem. K tomu pak vede ona navazující povinnost soudu takové řízení postupem podle § 235e odst. 2 písm. b) o. s. ř. zastavit. Je třeba také dát za pravdu žalované, že v průběhu původního řízení mohla a měla být ztráta procesní způsobilosti žalované, ke které došlo ještě před vydáním prvního rozhodnutí ve věci samé soudem prvního stupně, řešena postupem podle § 107 o. s. ř. a v řízení mělo být pokračováno s nynější žalovanou jako procesním nástupcem původní žalované. Pokud takovýto postup nebyl zvolen a odstranitelný nedostatek podmínek řízení nebyl odstraněn, a to zjevně kvůli pasivitě žalované, která neupozornila na zánik původní žalované a spolehla se na to, že soudy obvykle v průběhu řízení (pokud k tomuto nedostanou impuls) neověřují existenci účastníků, došlo k situaci, že byla vydána pravomocná rozhodnutí proti účastníku, který neměl způsobilost být účastníkem řízení, což jednoznačně představuje zmatečnostní důvod ve smyslu § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Ten nelze odstranit jiným způsobem, než právě žalobou pro zmatečnost, neboť ve své podstatě nicotná rozhodnutí je třeba odklidit a umožnit nové projednání věci s účastníkem, který procesně způsobilý je. Každý jiný výklad by znamenal pouze umožnění nepoctivé straně sporu, která neupozornila na změnu procesní situace, již jinak nelze běžně očekávat, těžit z této situace tím, že by nebyla ohrožena případnou povinností respektovat ve věci vydaný rozsudek. Nakonec situaci zcela analogickou řešil Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 4411/2007. V něm se zabýval žalobou podanou zdravotní sestrou proti zdravotnickému zařízení o určení neplatnosti výpovědi. Toto zdravotnické zařízení bylo během odvolacího řízení zrušeno a vymazáno z obchodního rejstříku, z čehož odvolací soud nevyvodil odpovídající závěry a věc místo toho, aby ve smyslu § 211 a § 107 o. s. ř. rozhodl, s kým bude v řízení na místě žalovaného pokračováno, projednal a rozhodl vůči nezpůsobilému účastníku řízení. Nejvyšší soud v uvedené kauze uzavřel, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo zmatečností, uvedenou v § 229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a k této vadě přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna. Je tedy zřejmé, že judikatura Nejvyššího soudu nezpůsobilost účastníka řízení, vůči kterému byla pravomocně věc rozhodnuta, posuzuje jako zmatečnostní důvod i v případě, že v pravomocně ukončeném řízení byla možnost tento procesní nedostatek odstranit.

12. Odvolací soud se pak neztotožňuje s námitkou žalované, že v takovém případě mohla být obě nicotná rozhodnutí odklizena dovolacím soudem, neboť nedostatek procesní způsobilosti žalované v době vydání rozhodnutí může být pouze zmatečnostním důvodem, ale nikdy nesprávným právním posouzením věci samé, které jediné zakládá možnost podat proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání.

13. Vzhledem k uvedenému tedy odvolací soud napadené usnesení v jeho zrušujícím výroku I. jako věcně správné postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. Postup, jímž soud zastavuje řízení ve smyslu § 235e odst. 2 o. s. ř., je možné použít pouze v případě, že nezpůsobilost být účastníkem řízení byla dána již v době podání žaloby, a celé řízení tak vůbec nemělo proběhnout, neboť takovýto nedostatek podmínky řízení by nebyl odstranitelný, jak správně na toto poukázala žalovaná ve svém odvolání. V této věci však bylo potřebné pouze odklidit nicotná rozhodnutí, k čemuž došlo již zrušením původně pravomocných rozhodnutí. Tím se věc dostala do fáze řízení před soudem I. stupně, a tedy procesní situace nevyžadovala pro nápravu stavu jiné rozhodnutí. Proto odvolací soud napadené rozhodnutí v jeho II. výroku o zastavení řízení o odvolání původní žalované (v době podání odvolání již neexistující) podle § 219a odst. 1 o. s. ř. bez náhrady zrušil, neboť pro takové rozhodnutí nebyly dány podmínky řízení.