o peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 120.000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu ohledně 120.000 Kč (výrok II.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení 30.798 Kč (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 240.000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem („ OdpŠk“), a to za nemajetkovou újmu, která jí vznikla v důsledku nepřiměřené délky správního řízení o její žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace vedeného u [anonymizována dvě slova] v [obec] („ [anonymizováno]“) pod sp. zn. [číslo].

3. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku podrobně shrnul průběh řízení vedeného u [anonymizováno] pod sp. zn. [číslo]. Zejména konstatoval, že žalobkyně 19. 6. 2008 podala u [anonymizováno] žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, a to konkrétně jejího právnického vzdělání získaného na [anonymizována tři slova] v [anonymizováno] prostřednictvím [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [právnická osoba] Rozhodnutím z 20. 8. 2008 [anonymizováno] této žádosti zcela vyhověla, dne 29. 6. 2010 však Nejvyšší státní zástupkyně napadla toto rozhodnutí správní žalobou, o níž bylo následně u Krajského soudu v Plzni („ Krajský soud“) vedeno řízení pod sp. zn. 27 A 55/2010. V tomto řízení Krajský soud 27. 4. 2011 vydal rozsudek, kterým napadené rozhodnutí [anonymizováno] zrušil z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti a věc vrátil [anonymizováno] k dalšímu řízení. 29. 10. 2013 žalobkyně zaslala [anonymizováno] dotaz na stav řízení a [anonymizováno] nato usnesením z 11. 12. 2013 přerušila řízení. Usnesení o přerušení řízení bylo k odvolání žalobkyně potvrzeno rozhodnutím žalované ze 7. 5. 2014 10. 7. 2014. ZČU oznámila žalobkyni pokračování v řízení a 1. 8. 2014 [anonymizováno] vydala rozhodnutí, kterým žádost žalobkyně o uznání zamítla. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně 18. 8. 2014 odvolání, ve dnech 27. 2. 2015, 7. 5. 2015 a 17. 6. 2015 se žalobkyně opakovaně dotazovala na stav řízení. 27. 8. 2015 žalobkyně zaslala [anonymizována dvě slova] jakožto nadřízenému orgánu žalované žádost o učinění opatření proti nečinnosti správního orgánu. 8. 9. 2015 žalovaná vydala rozhodnutí, kterým napadené rozhodnutí [anonymizováno] zrušila a vrátila věc k novému projednání. 29. 4. 2016 žalobkyně vyzvala [anonymizováno] k novému projednání věci a vydání rozhodnutí, [anonymizováno] nato žalobkyni sdělila, že teprve 10. 5. 2016 jí byl ze strany žalované vrácen spis. 24. 6. 2016 [anonymizováno] vydala rozhodnutí, kterým řízení o žádosti žalobkyně zastavila. I toto rozhodnutí však bylo následně k odvolání žalobkyně zrušeno a věc byla vrácena [anonymizováno] k dalšímu řízení rozhodnutím žalované z 26. 1. 2017. V dalším řízení [anonymizováno] učinila dotaz na [anonymizována tři slova] [země] a po další urgenci ze strany žalobkyně a seznámení žalobkyně s podklady rozhodnutí pak [anonymizováno] 3. 10. 2018 vydala rozhodnutí, kterým žádost žalobkyně zamítla. K odvolání žalobkyně poté žalovaná toto rozhodnutí potvrdila svým rozhodnutím z [datum], které nabylo právní moci 25. 1. 2019.

4. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle § 1, § 13 a § 31a OdpŠk. Soud prvního stupně především dospěl k závěru, že na posuzované správní řízení ve smyslu judikatorních kritérií dopadá čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť (1) se v něm jedná o spor o právo či závazek, který je opravdový a vážný a řízení má vliv na existenci, rozsah či způsob jeho výkonu, (2) toto právo či závazek má svůj základ ve vnitrostátním právu a (3) ve věci se jedná o právo či závazek„ civilní“ povahy, neboť má bezprostřední dopad na možnost získání adekvátního zaměstnání na trhu práce. S ohledem na uvedené pak soud prvního stupně shledal, že připadá v úvahu existence nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené celkové délky řízení, a je proto na místě vycházet ze závěru stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 („ Stanovisko“). V projednávaném případě celková délka posuzovaného správního řízení činila 7 let a 8 měsíců a tuto délku soud prvního stupně hodnotil jako nepřiměřenou. V takovém případě lze ve smyslu Stanoviska předpokládat vznik nemajetkové újmy na straně žalobkyně. Pouhé konstatování porušení práva se soudu prvního stupně nejevilo jako dostačující, a přistoupil proto k zadostiučinění v penězích. Výši peněžitého zadostiučinění soud prvního stupně s odkazem na Stanovisko vypočetl tak, že vyšel ze základní částky 100.000 Kč (15.000 Kč za první dva roky řízení a stejná částka za každý další rok řízení). Dále soud prvního stupně zvážil, zda jsou naplněna zákonná kritéria pro zvýšení či snížení této částky, a shledal, že tuto částku je na místě zvýšit o 20 % s ohledem na zcela neadekvátní délku řízení a opakované průtahy, na kterých se jednoznačně podílel správní orgán, a ke kterým docházelo navzdory opakovaným urgencím ze strany žalobkyně. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl ohledně částky 120.000 Kč a ve zbytku ji zamítl. S odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř. pak soud prvního stupně žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

5. Proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, v němž předně polemizovala s názorem soudu prvního stupně, že v případě posuzovaného řízení připadá v úvahu odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, a že na věc lze tedy aplikovat Stanovisko. Dle názoru žalované se v posuzovaném řízení přímo neřešilo žádní konkrétní právo civilní povahy, neboť řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace je řízením o veřejném subjektivním právu; žádný případ takového řízení dosud nebyl posuzován ani v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Aplikaci Stanoviska pak není možné odůvodnit ani tím, že by předmětem posuzovaného správního řízení bylo základní právo či svoboda, u nichž by ve smyslu aktuální judikatury právo na přiměřenou délku řízení vyplývalo z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Právo na uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání totiž dle žalované nemá ústavněprávní základ, není jakkoliv podřazeno právu na vzdělání a má pouze zákonnou povahu. Dle názoru žalované se proto soud prvního stupně měl zabývat pouze tím, zda je dán nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení, a zda následkem takových průtahů žalobkyni vznikla nemajetková újma. Dle názoru žalované přitom ke vzniku takové újmy na straně žalobkyně nedošlo, jelikož žalobkyně nemohla být v nejistotě ohledně toho, zda bude moci vykonávat právnické povolání na základě neplatného diplomu. Z přípisu [anonymizována čtyři slova] [země] z 23. 5. 2017, [číslo] [číslo], totiž vyplývá, že žalobkyní předložený diplom neodpovídá státnímu vzoru [země] platnému v době jeho vystavení, neopravňuje k zařazení do práce dle kvalifikace, a není tedy dokladem o vysokoškolském vzdělání žalobkyně. Dle názoru žalované tak žalobkyně nemohla mít legitimní očekávání, že jí bude uznáno vzdělání na [anonymizována tři slova] poté, co bylo v médiích zveřejněno, že studiem na této škole nebylo možné dosáhnout právnického vzdělání rovnocenného se vzděláním získaným na právnických fakultách v ČR. Žalovaná má proto za prokázané, že žalobkyni nemajetková újma nevznikla, a zadostiučinění jí proto nemůže být poskytnuto. Nad rámec uvedeného žalovaná vytkla soudu prvního stupně, že při výpočtu výše přiznaného zadostiučinění opomněl zohlednit, podíl žalobkyně na délce řízení v podobě její nedostatečné součinnosti (v této souvislosti žalovaná poukázala na prodlevu v řízení způsobenou v létě 2018 žádostí žalobkyně o změnu termínu k nahlédnutí do spisu). Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítne.

6. Žalobkyně se k podanému odvolání vyjádřila tak, že napadený rozsudek považuje za správný. Soud prvního stupně řádně posoudil kritéria aplikovatelnosti čl. 6 Úmluvy a jeho závěry v tomto směru odpovídají i recentní judikatuře Městského soudu v Praze. Argumentace žalované dle názoru žalobkyně vypovídá o nedostatku sebereflexe ohledně toho, co žalovaná žalobkyni extrémním porušováním lhůt způsobila. Předmět správního řízení je dle názoru žalobkyně na místě podřadit pod čl. 6 Úmluvy, neboť zájem žalobkyně na požadované nostrifikaci byl jednoznačně opravdový a vážný a výsledek řízení měl bezprostřední dopad na možnosti výkonu jejího zaměstnání či povolání včetně dopadu do majetkové sféry. I kdyby navíc odvolací soud dovodil, že posuzované správní řízení nespadá pod čl. 6 Úmluvy a jeho předmětem není základní právo, jednalo by se v projednávaném případě dle žalobkyně o nesprávný úřední postup, neboť byly prokázány jednotlivé průtahy v posuzovaném správním řízení. Žalobkyně dále nesouhlasí s námitkou, že předložený diplom žalobkyně není dokladem o vysokoškolském vzdělání – v této souvislosti žalobkyně naopak odkázala na podklady, z nichž v průběhu posuzovaného správního řízení vycházela a z nichž plyne opak. Žalobkyně z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

7. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, přičemž v souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř. rozhodoval bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno pouze z důvodu nesprávného právního posouzení a účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili. Odvolací soud shledal, že odvolání žalované je jen částečně důvodné.

8. Soud prvního stupně po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. správně zjistil skutkový stav. Takto zjištěný skutkový stav pak v zásadě správně posoudil též po právní stránce s níže uvedenou výhradou posouzení některých kritérií pro zvýšení nebo naopak snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup.

9. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk„ stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.“

10. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk„ v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.“

11. Soud prvního stupně se předně v napadeném rozsudku zcela správně zabýval otázkou, zda má být nesprávný úřední postup v posuzovaném správním řízení posuzován podle § 13 odst. 1 věty druhé OdpŠk, tedy jako porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nebo podle věty třetí tohoto ustanovení, tedy jako porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V prvním případě musí poškozený prokázat existenci konkrétních průtahů v řízení a újmu, která mu v příčinné souvislosti s nimi vznikla. V druhém případě je naproti tomu třeba posuzovat přiměřenost celkové délky řízení, přičemž u nepřiměřeně dlouhého řízení se újma na straně poškozeného presumuje; na případy nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení přitom dopadá Stanovisko, v němž Nejvyšší soud podrobně vyložil mechanismus výpočtu zadostiučinění za nemajetkovou újmu. U správních řízení judikatura tradičně mezi oběma případy odlišuje podle toho, zda se na dané řízení vztahují garance spravedlivého procesu dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, či nikoliv. V kladném případě je třeba postupovat podle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a přistoupit k posouzení přiměřenosti celkové délky správního řízení, a to podle kritérií podrobně rozvedených ve Stanovisku. V negativním případě je naopak na místě postupovat podle věty druhé uvedeného ustanovení a zabývat se jen existencí jednotlivých průtahů, přičemž Stanovisko na věc aplikovat nelze (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, či z 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, či z 21. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 519/2015). K uvedenému je třeba dodat, že i v případech, na které by čl. 6 Úmluvy nedopadal, judikatura v nedávné době připustila aplikaci § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (se všem shora uvedenými právními důsledky), a to tehdy, pokud by předmětem posuzovaného správního řízení bylo základní právo či svoboda ve smyslu Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, a rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020).

12. Odvolací soud pak nic nemůže vytknout ani závěru soudu prvního stupně, že § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk na věc dopadá, a připadá v ní tedy v úvahu odškodnění žalobkyně za nepřiměřenou délku řízení. Zabýval-li se soud prvního stupně v této souvislosti možnou aplikací čl. 6 Úmluvy na posuzované správní řízení, pak zcela správně připomněl kritéria, podle nichž judikatura tuto otázku ustáleně posuzuje: podle nich čl. 6 Úmluvy na správní řízení dopadá tehdy, (1) jde-li v něm o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, (2) má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a (3) je-li civilní, tj. soukromoprávní povahy (srov. např. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 344/2014, či rozsudek z 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016). V případě řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace jsou pak všechna tři uvedená kritéria splněna, a to především s ohledem na skutečnost, že výsledek takového řízení má bezprostřední dopad na možnosti výkonu zaměstnání či povolání žadatele včetně dopadu do jeho majetkové sféry. Tento závěr již ostatně Městský soud v Praze podrobně s odkazem na judikaturu ESLP odůvodnil v rozhodnutích v obdobných věcech, a sice v usnesení z 15. 7. 2020, č. j. 62 Co 147/2020-243, a v rozsudku z 10. 11. 2020, č. j. 51 Co 300/2020-88. Tento závěr se ve smyslu § 13 o. z. plně uplatní i v nyní projednávané věci, neboť odvolací soud nemá žádný důvod se od něj odchylovat. Takový důvod přitom nelze spatřovat v odkazu žalované na veřejnoprávní povahu řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání či kvalifikace: Pojem„ civilního práva či závazku“ ve smyslu čl. 6 Úmluvy je třeba chápat autonomně, tj. ve smyslu Úmluvy, jak je vykládána judikaturou ESLP, a nezávisle na tom, zda je právo či závazek v rámci vnitrostátního práva považováno za soukromoprávní, či veřejnoprávní (srov. např. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2402/2020). Ve stručnosti pak odvolací soud dodává, že důvody pro použití § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk lze ve věci dovozovat nejen z použitelnosti čl. 6 Úmluvy, ale také (ve smyslu citovaných rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 570/20 a 31 Cdo 2402/2020) ze skutečnosti, že řízením o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání či kvalifikace je bezprostředně dotčeno ústavně garantované právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To platí zejména v případě řízení o uznání zahraničního právnického vzdělání. Právnické vzdělání představuje nutnou podmínku a„ vstupní bránu“ do řady právnických profesí, a možnost či nemožnost tyto profese v ČR vykonávat tak na výsledku řízení přímo závisí. Pro toto řízení je proto právo na projednání věci v přiměřené lhůtě možno dovozovat nejen z čl. 6 Úmluvy, ale též z čl. 38 odst. 2 LZPS. Porušení takového práva v podobě nepřiměřené délky řízení pak představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk.

13. V nyní projednávané věci bylo v řízení prokázáno, že posuzované správní řízení trvalo 7 let a 8 měsíců (soud prvního stupně v tomto směru správně hodnotil dobu od pravomocného zrušení původního rozhodnutí správním soudem dne 19. 5. 2011, srov. k tomu obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu z 1. 6. 2016, s. zn. 30 Cdo 2780/2015) a odvolací soud se plně ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že tuto dobu lze považovat za zjevně nepřiměřenou. Byl tedy dán nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a ve smyslu ustálené judikatury (viz Stanovisko či např. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3507/2018) je na místě presumovat na straně žalobkyně vznik nemajetkové újmy v podobě nejistoty o výsledku řízení.

14. Nelze přitom souhlasit s názorem žalované, že uvedená presumpce vzniku nemajetkové újmy byla v řízení vyvrácena tím, že žalobkyně nemohla mít legitimní očekávání, že jí bude uznáno vzdělání na [anonymizována tři slova]: nemajetková újma způsobovaná nepřiměřenou délkou řízení spočívá v nejistotě ohledně výsledku řízení, a absenci takové nejistoty není možné dovozovat ze samotné skutečnosti, že žalobkyně byla ve správním řízení nakonec neúspěšná (viz např. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). K výjimečnému závěru, že poškozenému nepřiměřenou délkou řízení vznikla jen nižší, nebo dokonce zanedbatelná újma, by bylo možné dospět jedině v případě, kdy by účastníku musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám (viz usnesení Nejvyššího soudu z 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, či rozsudek z 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015). O takovou situaci se však v případě nyní posuzovaného řízení nejednalo: jak ostatně vyplývá ze správního spisu vedeného v posuzovaném řízení a především z rozhodnutí žalované z 18. 1. 2019, [číslo jednací], kterým bylo toto řízení skončeno, pro rozhodnutí o žádosti žalobkyně bylo třeba opatřit řadu podkladů a posoudit řadu skutkových a právních otázek, od povahy [anonymizována tři slova], podoby a akreditace jejího studijního plánu v oboru„ Právo“ se specializací„ Právní věda“, po náležitosti diplomu žalobkyně. Je rovněž zřejmé, že rozhodovací praxe [anonymizováno] ve vztahu k uznávání právnického vzdělání získaného na [anonymizováno] státní [anonymizována tři slova] se v čase vyvíjela, a v době podání žádosti žalobkyně tak v žádném případě nebylo zřejmé, že tato žádost bude neúspěšná (ostatně nutno připomenout, že [anonymizováno] této žádosti původně vyhověla a její první rozhodnutí bylo až s odstupem několika let zrušeno správním soudem). Na okraj lze poznamenat, že ani postup samotné žalobkyně, která se v průběhu posuzovaného správního řízení opakovaně urgovala rozhodnutí ve věci, nijak nenapovídá tomu, že by si žalobkyně byla předem jista svým neúspěchem v tomto řízení. Odvolací soud se proto zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni nemajetková újma z nepřiměřené délky posuzovaného správního řízení vznikla. Ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk přitom za dostatečné přiměřené zadostiučinění nelze považovat pouhé konstatování porušení práva, a soud prvního stupně proto správně přistoupil k přiznání peněžitého zadostiučinění žalobkyni.

15. Pokud se pak jedná úvahy soudu prvního stupně o výši tohoto zadostiučinění, nelze nic vytknout postupu soudu prvního stupně, který s odkazem na Stanovisko vyšel ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk ze základní částky 100.000 Kč odpovídající dolní hranici judikatorní stanoveného rozmezí pro určení základní částky (tj. částce 15.000 Kč za první dva roky a poté za každý následující rok nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení), a tuto částku dále modifikoval s ohledem na kritéria stanovená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Odvolací soud však neshledal zcela přiléhavou úvahu soudu prvního stupně o uplatnění uvedených kritérií pro zvýšení či snížení základní částky na projednávaný případ, a to z následujících důvodů:

16. Soud prvního stupně především zcela přehlédl skutečnost, že posuzované řízení bylo velmi složité po procesní, skutkové i právní stránce a odehrálo se na dvou stupních soustavy správních orgánů. Právě tato skutečnost přitom představovala zcela dominantní příčinu celkové délky posuzovaného správního řízení a je důvodem pro významné procentní snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění (§ 31a odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Pokud jde o procesní složitost posuzovaného řízení, byla tato zvyšována nutností přerušit řízení, poskytnout žalobkyni prostor pro nahlédnutí do spisu za účelem seznámení se s podklady rozhodnutí a především pak spolupracovat se zahraničními orgány a vyčkávat na sdělení informací z jejich strany. Procesní složitost posuzovaného řízení proto odůvodňuje snížení základní částky o 20 %. Pokud jde o skutkovou složitost posuzovaného řízení, bylo v tomto řízení provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, neboť bylo třeba zjišťovat skutečnosti rozhodné pro posouzení charakteru [anonymizováno] státní univerzity v [anonymizováno] a především pak jejího příslušného studijního plánu a posuzovat náležitosti diplomu žalobkyně, přičemž správní orgány v tomto směru musely vycházet z listinných důkazů v cizím jazyce (viz v podrobnostech shrnutí podkladů rozhodnutí na s. 7 rozhodnutí žalované z 18. 1. 2019). I skutková složitost posuzovaného správního řízení tak patřila mezi zcela zásadní příčiny jeho celkové délky a odůvodňuje snížení základní částky o 20 %. Na délku řízení měla dále vliv i jeho právní složitost, neboť v něm byla posuzována otázka, zda žalobkyně absolvovala zahraniční vysokoškolské vzdělání ve smyslu § 89 a § 90 zákona o vysokých školách a Úmluvy o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu z 11. 4. 1997, přičemž bylo třeba provést hodnocení kvalifikace ve smyslu uvedené úmluvy. Ze správního spisu je přitom zřejmé, že právnímu posouzení uvedených otázek se správní orgány věnovaly velmi důkladně, přičemž rozhodovací praxe v obdobných případech se v čase významně vyvíjela. Právní složitost posuzovaného řízení proto odůvodňuje snížení základní částky o 10 %. Konečně, správní řízení opakovaně probíhalo na dvou stupních soustavy správních orgánů, což objektivně patří mezi skutečnosti zvyšující jeho složitost a ovlivňující jeho délku, a představuje tak důvod pro snížení základní částky o 10 %. Důvody zvyšující složitost posuzovaného řízení tak celkem odůvodňují snížení základní částky o 60 %.

17. Nesprávný je pak rovněž závěr soudu prvního stupně, že na celkové délce posuzovaného správního řízení se nepodílel postup správních orgánů v tomto řízení. Nelze totiž přehlédnout období nečinnosti správních orgánů jednak mezi 18. 8. 2014, kdy žalobkyně podala odvolání proti rozhodnutí [anonymizováno] z 1. 8. 2014, a rozhodnutím žalované o tomto odvolání z 8. 9. 2015 (v mezidobí žalobkyně rozhodnutí opakovaně urgovala a podala žádost nadřízenému správnému orgánu o učinění opatření proti nečinnosti), a jednak mezi uvedeným rozhodnutím z 8. 9. 2015 a datem 11. 5. 2016, kdy [anonymizováno] ve věci začala provádět další úkony. Uvedená období lze považovat za nedůvodné průtahy na straně správního orgánu odůvodňující ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk zvýšení základní částky o 20 %.

18. Odvolací soud pak ve shodě se soudem prvního stupně neshledal zvláštní důvody pro snížení či zvýšení základní částky spočívající v jednání poškozené žalobkyně (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) či ve významu předmětu řízení pro ni (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk).

19. Odvolací soud proto shrnuje, že základní částka 100.000 Kč měla být správně zvýšena o 20 % s ohledem na postup správních orgánů v posuzovaném řízení a naopak snížena o 60 % s ohledem na složitost věci. Celkem tedy měla být základní částka snížena o 40 %, a žalobkyni tedy jako přiměřené zadostiučinění v penězích za újmu vzniklou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení náleží celkem částka 60.000 Kč. Napadeným výrokem I. napadeného rozsudku byla žalobkyni přiznána částka 120.000 Kč, a odvolací soud proto postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený výrok tak, že se žaloba ohledně 60.000 Kč zamítá, a ve zbývající části výrok I. napadeného rozsudku postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, přičemž současně podle § 224 odst. 1 o. s. ř. rozhodoval o nákladech odvolacího řízení.

21. Žalobkyně měla v řízení částečný úspěch, přičemž rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, a žalobkyně má proto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v plné výši. Náklady žalobkyně činí celkem 26.684 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 2.000 Kč, odměny advokáta ve výši 18.600 Kč za 6 úkonů právní služby po 3.100 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast na jednání 10. 9. 2020, vyjádření z 8. 10. 2020, účast na jednání 1. 12. 2020 a vyjádření k odvolání; odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení též za žádost o předběžné projednání, u níž nárok na náhradu vylučuje § 31 odst. 4 OdpŠk, a dále za stručný přípis z 12. 11. 2020, který nepředstavuje samostatný úkon právní služby, ale pouhé doplnění předchozího vyjádření žalobkyně), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši [částka] za 6 úkonů podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhrady za 21% DPH z částky 20.400 Kč ve výši 4.284 Kč Lhůta k plnění je určena podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.