o zaplacení 5 310 470 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 5 310 470 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 10. 9. 2021 do zaplacení (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II).

2. Takto rozhodl o nároku žalobkyně na náhradu ušlého zisku vzniklého jí v důsledku mimořádných opatření vydávaných žalovanou v období od 12. 4. 2021 do 30. 5. 2021 v době pandemie Covidu specifikovaných v bodě 1 napadeného rozsudku (dále též „mimořádná opatření“).

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí. Nerozporovala sice uplatnění nároku u žalované dne 8. 10. 2021, nicméně argumentovala, že předmětná mimořádná opatření nebyla opatřeními obecné povahy, nýbrž právním předpisem, za který nelze uplatňovat náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. I kdyby se jednalo o opatření obecné povahy, nelze je považovat za nezákonná rozhodnutí. Namítala nedostatek aktivní legitimace u žalobkyně, neboť tato nesplnila podmínku procesního účastenství, když mimořádná opatření byla vydána bez návrhu a žalobkyně se nijak nedomáhala jejich zrušení. Dále odkazovala na mimořádnou situaci, podobnost s krizovým zákonem a nutnost přistupovat k věci tak, aby nedošlo k rozvratu veřejných financí. Namítla také, že žalobkyně obdržela od [orgán] částku téměř 42 000 000 Kč jako podporu v souvislosti probíhající pandemií, což ze strany žalobkyně nebylo rozporováno.

4. Žalobkyně k výzvě soudu následně svá skutková tvrzení ještě doplňovala (viz body 4 až 8 napadeného rozsudku)

5. Soud I. stupně činil skutková zjištění v bodech 9 až 35 napadeného rozsudku, v bodě 36 napadeného rozsudku pak odůvodnil, proč další dokazování neprováděl a v bodě 38 napadeného rozsudku pak učinil tento závěr o skutkovém stavu. Mimořádná opatření se žalobkyně dotkla, mimořádná opatření žalobkyně dodržovala a byla frustrována nedostatkem jejich odůvodnění. Na mimořádná opatření z důvodu jejich zrušení Nejvyšším správním soudem lze hledět jako nezákonná rozhodnutí, jak bylo zjištěno z provedených spisů Nejvyššího správního soudu. Žalobkyně však nemůže žádat náhradu nemajetkové újmy z nezákonných mimořádných opatření, když jí nesvědčí podmínka účastenství na těchto nezákonných rozhodnutích, když se ani v jednom případě aktivně nedomáhala jejich soudního přezkumu (tento závěr o skutkovém stavu v sobě obsahuje již i částečné právní hodnocení – poznámka odvolacího soudu).

6. Po právní stránce pak soud I. stupně odkázal na relevantní ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též „zákon č. 82/1998 Sb.“ nebo „OdpŠk“ a zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 25. 2. 2022 (dále jen „pandemický zákon“). Soud I. stupně věc posuzoval dle zákona 82/1998 Sb. Zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023. Uvedl, že po nabytí účinnosti pandemického zákona, tj. od 27. 2. 2021, bylo [orgán] oprávněno vydávat mimořádná opatření v souvislosti s epidemií COVID-19 buď dle § 2 odst. 1 pandemického zákona nebo dle § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“) s tím, že možný obsah mimořádných opatření byl vymezen v § 2 odst. 2 pandemického zákona a v § 69 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. V obou případech se jednalo o opatření obecné povahy, které bylo vydáváno bez řízení o návrhu takového opatření (§ 3 odst. 6 pandemického zákona a § 94a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví) a podléhalo soudnímu přezkumu, jenž v případě mimořádných opatření dle § 2 odst. 2 pandemického zákona a dle § 69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně veřejného zdraví probíhal dle § 13 pandemického zákona. V odkazovaném rozsudku dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tato mimořádná opatření vydaná [orgán] v souvislosti s epidemií COVID-19 jako opatření obecné povahy představují rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Z toho plyne, že jejich adresát se může domáhat náhrady ušlého zisku ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., došlo-li k pravomocnému zrušení opatření pro nezákonnost nebo k jeho změně příslušným orgánem. Z povahy předmětných mimořádných opatření a způsobu jejich vydání dle soudu I. stupně vyplynulo, že byla vydána bez návrhu, žadatel o náhradu škody se pak i ve smyslu rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] musel tedy domáhat alespoň jejich zrušení, aby mohl být považován za účastníka řízení ve smyslu § 8 OdpŠk. Zde soud I. stupně odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], dle kterého pokud žalobkyně žalobou podle ustanovení § 13 pandemického zákona žádné z předmětných mimořádných opatření nenapadla a zůstala pasivní, nedala tak v souladu se zákonem najevo, že příslušné mimořádné opatření vnímá jako škodlivé a natolik zasahující do jejích práv, že se proti jeho vydání hodlá zákonnými prostředky bránit, nelze ji tudíž za účastníka řízení dle § 7 odst. 1 OdpŠk považovat. Neshledal relevantní argumentaci neúčelnosti tohoto postupu vzhledem k ekonomické situaci žalobkyně, rychlém sledu předmětných mimořádných opatření a její účasti ve spolku [právnická osoba]., IČO: [IČO], dále jen „spolek“, který obdobně postižené subjekty zastupoval a obrátil se i na žalovanou s předžalobní výzvou ve věci zrušení mimořádných opatření. V této souvislosti se zabýval i důvody zvláštního zřetele hodnými v souvislosti s aplikací § 8 odst. 3 OdpŠk, včetně rozboru rozhodovací praxe Ústavního soudu a dospěl k závěru, že podmínkou aktivní legitimace byla účast žalobkyně v řízení na zrušení předmětných mimořádných opatření minimálně jako zúčastněná osoba. Samotný podíl na nákladech jiného žalobce neshledal dostatečným. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

7. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně z důvodu, že nebylo přihlédnuto k žalobkyní tvrzeným skutečnostem a důkazům, nesprávně zjištěnému skutkovému stavu a z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítala svou účast ve spolku, který měl zajišťovat koordinovaný postup obdobně postižených subjektů, zefektivnit postup při náhradě škody, šetřit prostředky členů i bránit přehlcení státního aparátu. Žalobu pak z hlediska účelnosti podávali jen vybraní členové. Žalobkyně také poukázal na rychlý sled mimořádných opatření a krátkou dobu jejich platnosti, kdy doba délky jednotlivých opatření nedosáhla ani lhůty obsažené v § 13 odst. 2 pandemického zákona. Navíc se opakovala situace z předchozí doby, kdy bylo postupováno dle zákona č. 240/2000 Sb., krizový zákon (dále jen „krizový zákon“), kdy jednotlivá mimořádná opatření byla pravidelně nedostatečně odůvodněna. Jejich zrušení pro nezákonnost však neznamenala obnovení činnosti žalované s ohledem na další mimořádná opatření v oblasti činnosti žalobkyně a jednalo se o ryze akademické konstatování nezákonnosti. Pokud by žalobkyně napadala každé mimořádné opatření, znamenalo by to pro ni značné náklady, přičemž žalobkyně byla v rozhodném období ve ztrátě. Podmínku účastenství tak dle žalobkyně vyložil soud I. stupně ryze formalisticky. Závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka] nebyly soudem I. stupně aplikovány správné. Žalobkyně označila i další nález Ústavního soudu, a to sp. zn. III ÚS 732/11, kdy dle její argumentace usilování o zrušení mimořádných opatření s ohledem na celkové okolnosti nebylo možné považovat za účelnou obranu, neboť by nedošlo ke zlepšení postavení žalobkyně. Jedno mimořádné opatření totiž nahrazovalo druhé. Žalobkyně dále namítala, že žalovaná od počátku odmítá jakákoliv smírná jednání a k nároku žalobkyně se staví negativně až alibisticky, přičemž žalované bylo mimořádnými opatřeními znemožněno vykonávat podnikatelskou činnost. V jednání žalované tedy spatřuje porušení § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), t.j. povinnosti jednat v právních vztazích poctivě, k čemuž pak žalobkyně podrobně dále argumentuje. Navrhla proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná se ve svém vyjádření k odvolání plně ztotožnila s napadeným rozsudkem a jeho odůvodněním, které shledala věcně správným. Tvrdila, že žalobkyně netvrdí a neprokazuje, že předmětná mimořádná opatření byl zrušena pro nezákonnost a že se domáhala jejich zrušení v řízení před Nejvyšším správním soudem. Dále se s odkazem na odbornou publikaci zabývala hlubšími filozofickými aspekty proběhlé pandemie. Uvedla, že přírodní katastrofy či jiné nepředvídatelné přírodní události, jakou je i plošná epidemie ohrožující celé obyvatelstvo České republiky, jsou vyšší mocí, které z povahy věci lze jen obtížně předvídat a zvyšují nároky na rychlou reakci státu spočívající v přijímání ochranných opatření, jež se provádějí ve prospěch celé společnosti. Vzhledem k rozmanitosti právních vztahů a ekonomických dopadů krizových opatření musejí být takto přijímaná opatření poměřována mj. i s právními principy nejvyšší hodnoty, což je ochrana života a zdraví člověka a lidské společnosti, principem předběžné opatrnosti a principem prevence. Pokud je dána existence mimořádných podmínek krizového stavu, dochází k aktivaci těchto právních principů, jejich využívání státní správou a krizovými orgány při úředních postupech a vydávání rozhodnutí. Právní systém se může dovolávat těchto principů jakožto pramenů pravidel rozhodování při aplikaci práva. Je-li úřední postup opodstatněn a probíhá-li v souladu s těmito principy, je prakticky vyloučen nesprávný úřední postup a je tak zpochybněna odpovědnost státu za škodu. Jelikož přijímání opatření v důsledku pandemie Covid-19 nemá obdoby v historii českého státu, nenalezneme v současné judikatuře českých soudů ani žádná soudní rozhodnutí k řešení stavu vyvolaného pandemií, která by řešila aplikaci principu předběžné opatrnosti a principu prevence z důvodu ochrany života a zdraví obyvatelstva při hrozící plošné pandemii. Žalovaná dále učinila určitý historický exkurz a odkázala i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve vyjádření konkretizované.

9. Žalovaná dále argumentovala, že stát v případě hrozícího nebezpečí má nejen právo, ale dokonce povinnost přijímat adekvátní opatření za účelem ochrany nejvyšších hodnot jež mají z povahy věci přednost před jinými zájmy a hodnotami. Postupoval-li stát v této souvislosti přiměřeně a nejlepším možným způsobem odpovídajícím bezprecedentní situaci zohledňujíc odborná stanoviska, způsobem a v souladu s principem nejvyšší hodnoty, který nastoluje základní myšlenku ochrany života a zdraví člověka a lidské společnosti, tj. nejvyšší hodnotu, která má být chráněna a zároveň i s principem prevence a předběžné opatrnosti, nelze jej volat k odpovědnosti. Zcela jistě nikoliv za tvrzenou škodu či nemajetkovou újmu na straně jednotlivců, kteří své vlastní zájmy staví nad nejvyšší zájem celku. Jsou-li v důsledku povinnosti státu ochraňovat primární hodnoty, dotčené jednotlivé subjekty či segmenty trhu, je vhodné najít odpovídající, ale zároveň finančně únosné řešení směřující k podpoře těchto subjektů, resp. segmentů trhu, což stát splnil, nikoliv ale plošně hradit škody či dokonce subjektivně vnímané újmy, což je v zásadě ekonomicky neudržitelné. Dále vysvětlovala, že krizový zákon i pandemický zákon počítají s náhradou škody ve přesně definovaných případech, nepočítají však s plošnou náhradou ušlého zisku natož nemajetkové újmy. Navíc v případě pandemie Covid-19 se stát rozhodl rozšířit rozsah pomoci ve sféře skutečné škody, to dokonce i v období před účinností pandemického zákona, avšak v rozsahu, v jakém je tato pomoc ekonomicky udržitelná, když argumentem ad absurdum zahlazením negativních dopadů jedné nepříznivé události nelze zapříčinit další v podobě rozvratu státních financí.

10. Žalovaná dále polemizovala se závěry sbírkového rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], publikovaného pod č. [číslo], kdy nesouhlasila s tím, že se má na mimořádná opatření nahlížet jako na opatření obecné povahy podřazená pod režim zákona č. 82/1998 Sb. jako rozhodnutí. Trvala na nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Odkázala na aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 384/2024 a sp. zn. 30 Cdo 2005/2024, ze kterých citovala. Zdůraznila pak, že skutečnost, že se žalobkyně jako člen spolku [právnická osoba] podání návrhu na zrušení mimořádných opatření pouze podpořila, byť mimo jiné i finančně částkou 72 600 Kč na úhradu nákladů, tento spolek zaslal předžalobní výzvu společně se seznamem všech svých členů, a k podání žaloby byli vybrání jiní členové spolku, nikoliv žalobkyně, nelze považovat za splnění podmínky účastenství a odvozovat od těchto skutečností aktivní legitimaci. Jednalo by se o nepřípustný extenzivní výklad ustanovení § 7 odst. 1 OdpŠk a § 8 odst. 3 OdpŠk. Žalobkyně od státu, konkrétně prostřednictvím [orgán], obdržela minimálně částku 41 759 658,91 Kč jakožto podporu v souvislosti s pandemií COVID-19, což je další důvod, pro který nutno žalobní návrh odmítnout. Navrhla proto potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

11. Odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu I. stupně přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. a po konaném jednání dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Soud I. stupně zjistil skutkový stav v míře dostatečné pro jeho rozhodnutí a věc i správně právně posoudil. Odvolací soud z jeho skutkových zjištění vychází a plně na ně odkazuje, jen tedy s upřesněním, že u většiny předmětných mimořádných opatření vylovil Nejvyšší správní soud jejich rozpor se zákonem, neboť byla v době jeho rozhodování již zrušena, jak plyne z bodů 17 až 35 napadeného rozsudku, což však na právní hodnocení nemá vliv. Odvolací soud tedy zcela souhlasí i s právním posouzením soudu I. stupně a pro stručnost na ně odkazuje (viz napadený rozsudek a shrnutí v bodě 6 tohoto rozsudku).

13. Odvolací soud konstatuje v souladu se sbírkovým rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 414/2023, že na předmětná mimořádná opatření, u kterých byl Nejvyšším správním soudem v převážné většině případů konstatován rozpor se zákonem, jen ve dvou případech byla přímo zrušena a jednou byla žaloba odmítnuta (viz body 17 až 35 napadeného rozsudku), je třeba nahlížet (kromě případu odmítnuté žaloby) jako na nezákonná rozhodnutí pro účely aplikace zákona č. 82/1998 Sb. Zde je nerozhodné, zda byla pro nezákonnost zrušena nebo již poté, co byla zrušena např. i jiným mimořádným opatřením, byla konstatována jejich nezákonnost. Odvolací soud v této souvislosti odkazuje na § 13 odst. 4 pandemického zákona, dle kterého pozbylo-li mimořádné opatření platnosti v průběhu řízení o jeho zrušení, nebrání to dalšímu postupu v řízení. Dojde-li soud k závěru, že opatření obecné povahy nebo jeho části byly v rozporu se zákonem, nebo že ten, kdo je vydal, překročil meze své působnosti a pravomoci, anebo že opatření obecné povahy nebylo vydáno zákonem stanoveným způsobem, v rozsudku vysloví tento závěr. Odvolací soud však shodně jako soud I. stupně a opět v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] považuje za nezbytné, aby se žadatel o odškodnění aktivně přímo zapojil do procesu zrušení takového opatření, příp. vyslovení jeho nezákonnosti, což však žalobkyně u předmětných 19 mimořádných opatření neučinila ani jednou. Samotná účast ve spolku podobně postižených subjektů nebo příspěvek na náklady řízení těch, co žalobu na zrušení mimořádného opatření podali, dle názoru odvolacího soudu nestačí. Nejde o formalismus, jednalo by se o nepřípustný rozšiřující výklad § 7 odst. 1 OdpŠk a popření nutnosti splnění podmínky účastenství, která je i zde ve vztahu k poškozeným vykládána velmi široce. Argumentace neúčelností podání žaloby zde není namístě, neboť i při dřívějším zrušení mimořádného opatření mohlo řízení dále pokračovat až k vyslovení jeho nezákonnosti. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, jejich úhrada mohla být řešena v rámci řízení před Nejvyšším správním soudem, ev. uplatněna dle § 31 odst. 1 a 2 OdpŠk. Pandemický zákon žalobkyni přímo a výslovně dával v § 13 nástroj k nápravě, kterého však žalobkyně nevyužila. V samotném vydávání mimořádných opatření, byť by následně byla zrušena pro nezákonnost nebo shledána nezákonnými, nelze také nelze spatřovat skutečnost, že by žalovaná, resp. stát, těžil z protiprávního stavu, který vyvolal, neboť jak žalovaná podrobně rozvedla ve svém vyjádření, stát jednal v zájmu ochrany života a zdraví svých občanů, byl veden principem předběžné opatrnosti a prevence. Musel jednat rychle, což se ne vždy sešlo s kvalitou přijímaných nástrojů. Zcela pochopitelně se pak tato ochrana střetávala s ekonomickými zájmy dotčených subjektů, těm se však snažil vzniklou újmu alespoň částečně kompenzovat (viz výplata částky skoro 42 000 000 Kč žalobkyni). Na jeho jednání tedy nelze aplikovat § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“).

14. Pokud se žalobkyně dovolával závěrů vyjádřených Nejvyšším soudem v rozsudcích sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], tak jejich závěry na posuzovanou situaci nedopadají, neboť se týkaly mimořádných opatřeních přijatých v roce 2020 ještě před účinností pandemického zákona.

15. Výše uvedenými skutečnostmi považuje odvolací soud všechny podstatné odvolací námitky za vypořádané. Ostatně, jak již bylo uvedeno, ve skutkově obdobném případě rozhodoval Nejvyšší soud ve věci sp. zn. [spisová značka], kde též shledal v absenci podané žaloby na zrušení mimořádného opatření skutečnost, proč nelze tamní žalobkyni považovat za účastnici řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk. Ústavní stížnost projednávaná pod sp. zn. [spisová značka] byla následně odmítnuta. Odvolací soud též odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 384/2024, jehož závěry jsou aplikovatelné i na nyní řešenou věc.

16. Napadené rozhodnutí je tedy věcně správné, proto je odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné žalované přiznal proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení tvořenou třemi úkony (vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast na jednání odvolacího soudu) dle vyhlášky 254/2015 Sb., ve výši 900 Kč.