o žalobě podle části V. o. s. ř.,

1. Soud I. stupně zamítl výrokem I napadeného rozsudku žalobu, jíž se žalobkyně domáhá nahrazení rozhodnutí [orgán] - [orgán] a [adresa] (dále také jen „[orgán]“) ze dne 8. 6. 2020, č. j. [číslo], sp. zn. [spisová značka], tak, že se určuje, že jsou vlastníci předmětných pozemků s velikostí spoluvlastnických podílů po zůstaviteli [tituly před jménem]. [jméno FO], které dosud není pravomocně ukončené. Výroky II., III., IV. a V. soud rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a účastníky 1), 2), 4) a 5) nikdo nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem VI. uložil žalobkyni zaplatit účastníku 3. náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

2. [orgán] napadeným rozhodnutím rozhodl na základě § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále také jen „zákon o půdě“), že účastníci č. 1 a 2 a žalobkyně nejsou spoluvlastníky [číslo] dále uvedených pozemků zapsaných u Katastrálního úřadu pro [adresa] Katastrálního pracoviště [adresa] pro obec [adresa] a katastrální území [adresa], každý se spoluvlastnickým podílem ideálních [číslo], a to s odkazem na nesplnění podmínek, stanovených v ust. § 6 odst. 1 písm. m) a n) zákona o půdě (ani jiných restitučních titulů).

3. Soud I. stupně žalobu usnesením ze dne 4. 2. 2021, č. j. [spisová značka], nejdříve odmítl, neboť žalobkyně nereagovala na jeho výzvu k odstranění vad žaloby, spočívající zejména v nedostatečném vylíčení rozhodných skutečností a neurčitém žalobním návrhu. K odvolání žalobkyně zdejší odvolací soud dne 27. 5. 2021 pod č. j. [spisová značka], rozhodl, že se žaloba neodmítá, a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení, neboť odvolání byla žalobní tvrzení doplněna do stádia projednatelnosti, současně soudu I. stupně uložil, aby v řízení o nahrazení správního rozhodnutí podle části V. o. s. ř. jednal se všemi účastníky předmětného správního řízení. Poté soud I. stupně řízení přerušil do skončení řízení vedeného před Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], dále i do skončení dovolacího řízení sp. zn. [spisová značka]. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2024, č. j. [spisová značka], jímž bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 20. 4. 2023, č. j. [spisová značka], v řízení pokračoval. Přibraní účastníci 3) až 5) vyjádřili písemně nesouhlasná stanoviska k žalobě.

4. Ve věci se konalo jediné ústní jednání dne 10. 10. 2024. Obecný zmocněnec žalobkyně svou neúčast na jednání omluvil, souhlasil, aby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Soud I. stupně provedl k důkazu napadené správní rozhodnutí, sdělení [právnická osoba] ze dne 13. 9. 2013 a podstatný obsah spisu sp. zn. [spisová značka]. Proběhla koncentrace řízení.

5. Zamítnutí žaloby objasnil soud I. stupně tak, že žaloba doposud neobsahuje tvrzení podstatná pro rozsah částečného zastavění předmětných pozemků, ani tvrzení o tísni a nápadně nevýhodných podmínkách přechodu předmětných nemovitostí z právních předchůdců žalobkyně na stát. Pro neúčast na ústním jednání soud I. stupně nemohl žalobkyni poučit dle ust. § 118a o. s. ř. o následcích neunesení břemene tvrzení a dokazování. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci.

6. Žalobkyně podala proti výrokům I. a VI. rozsudku soudu I. stupně včasné odvolání. Znovu vyjádřila nesouhlas s tím, aby [orgán] rozhodl o dědických podílech. Označila tento postup za protiústavní. Odkázala na sdělení [orgán] ze dne 31. 7. 2013 a trvala na tom, aby [orgán] vyčkal do konečného rozhodnutí o dědictví po [tituly před jménem]. [jméno FO], zemřelém [datum]. Namítla dále, že účastníku 3) neměla být soudem přiznána náhrada nákladů zastoupení advokátem, neboť jde o [nazev] město s dostatečným materiálním a personálním vybavením. Závěrem navrhla, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

7. Účastník 3) ve stanovisku k odvolání zdůraznil, že podle ust. § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě) přechází nároky oprávněné osoby, která zemře před vydáním rozhodnutí podle § 9 zákona o půdě, na její dědice. Proto nebylo zapotřebí vyčkat rozhodnutí o dědictví po zemřelé oprávněné osobě ani v projednávané věci. Odkázal na sjednocující stanovisko NS z 19. 12. 1995, Cpjn 36/95. Dále uvedl, že ve spise je založeno sdělení Okresního soudu v [adresa] ze dne 21. 10. 2021 o skončení dědického řízení po [tituly před jménem]. [jméno FO] se dnem právní moci rozhodnutí ze dne 18. 8. 2010, č. j. [spisová značka], tj. 3. 9. 2010, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 10. 2010, č. j. [spisová značka]. Pravomocně byla rovněž skončena řízení o dodatečném projednání dědictví, naposledy 19. 1 2021 pod č. j. [spisová značka]. Konečně odkázal na výsledky řízení sp. zn. [spisová značka], potvrzené jak odvolacím, tak dovolacím a Ústavním soudem dne 15. 1. 2025 pod sp. zn. [spisová značka]

8. Účastník 3) uvedl ke svému právu na náhradu nákladů řízení ve výši upravené advokátním tarifem, že je ze strany žalobkyně vytrvale a zbytečně zatěžován žalobami, jejichž právní podstata již byla vyřešena, ale žalobkyně odmítá závěry soudů všech stupňů přijmout. Uložení povinnosti náhrady nákladů řízení má mít pro žalobkyni preventivní funkci. V restitučních věcech jsou účastníku 3) náklady řízení vynaložené na odměnu advokáta přiznávány (srov. 24 Co 181/2016, 17 Co 170/2020, 14 Co 92/2016, 17 Co 34/2023, 20 Co 432/2022). Závěrem navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Účastník 4) navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného.

10. Účastník 5) v reakci na odvolání žalobkyně uvedl, že správní orgán a soud I. stupně aplikovaly ust. § 4 odst. 4 zákona o půdě zcela správně. Podtrhl, že stejný právní závěr ve vztahu k žalobkyni soudy všech tří stupňů zaujaly v řízení sp. zn. [spisová značka]. Opětovně žalobkyní vyvolaný spor o stejnou právní otázku je podle účastníka 5) bezpředmětný. Proto náleží účastníkům, kteří se žalobě bránili, náhrada nákladů řízení. Navrhl rozsudek potvrdit a uplatnil nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a to způsobem vyplývajícím z § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání není důvodné co do meritorního výroku I., zatímco odvolání proti výroku VI. o nákladech řízení shledal opodstatněným.

12. Zákonné podmínky pro zahájení řízení o žalobě na nahrazení správního rozhodnutí soudním rozhodnutím byly v tomto řízení splněny (srov. ust. § 244 a násl. o. s. ř.), předmětné správní rozhodnutí bylo specifikováno, ačkoli v žalobním petitu a rovněž ve výroku rozsudku chybí datum jeho vydání. Je nepochybné, že jde o rozhodnutí ze dne 8. 6. 2020. Za daného stavu tvrzení nelze označit za chybu, že soud I. stupně nevyžádal příslušný správní spis dle ust. § 250c odst. 1 o. s. ř. Z data vydání rozhodnutí 8. 6. 2020 a data podání žaloby dne 17. 8. 2020 plyne, že žaloba je včasná (§ 247 o. s. ř.), aniž by bylo nezbytné zkoumat, kdy bylo správní rozhodnutí žalobkyni doručeno. Okruh účastníků správního řízení, který musí být v řízení podle části V. o. s. ř. dodržen, vyplývá z napadeného správního rozhodnutí.

13. Soud I. stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro právní posouzení věci. Zásada koncentrace řízení je pro řízení podle části V. o. s. ř. zakotvena v ust. § 250d odst. 1 o. s. ř.: účastníci řízení mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c) nebo, nebyla-li nařízena a provedena tato příprava jednání, do skončení prvního jednání, které se v řízení před soudem konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. To neplatí, jde li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i o skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Soud I. stupně proto nepochybil, když žalobu zamítl pro neunesení břemene tvrzení a dokazování. Neměl totiž prostor poučit o tom žalující stranu, která se soudního jednání neúčastnila a souhlasila s rozhodnutím ve své nepřítomnosti.

14. Co se týče odůvodnění zamítavého rozsudku, odvolací soud považuje za potřebné doplnit, že předmětem napadeného správního rozhodnutí byl nárok na žalobkyně a účastníků 1) a 2) na vydání nemovitostí v k. ú. [adresa], a to spoluvlastnického podílu o velikosti [číslo] na pozemcích dle pozemkového katastru rolí, číslo [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo], které jsou ve vlastnictví účastníků 3), 4) a 5). Podle rozhodnutí [právnická osoba] byly pozemky číslo [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] v rozhodném období podle zákona o půdě vyvlastněny za náhradu a pozemky číslo [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] byly převedeny do vlastnictví státu kupní smlouvou za cenu stanovenou podle dobového cenového přepisu, částečně za cenu zvýšenou. Nápadně nevýhodné podmínky tohoto prodeje neměl [orgán] za prokázané. V tomto směru bylo na místě žalobkyni poučit, že svá tvrzení o naplnění restitučních titulů neprokázala, tato právní otázka předchází zjišťování aktuálního stavu předmětných nemovitostí z hlediska možnosti vydat je fyzicky oprávněným osobám. Poučení dle ust. § 118a o. s. ř. se však uděluje při jednání, žalobkyni tudíž v její nepřítomnosti nemohlo být uděleno. Za situace, kdy nebyl prokázán oprávněný nárok, nebylo zapotřebí vést dokazování k otázce případné zastavěnosti či jiných překážek vydání podle zákona o půdě. Správní rozhodnutí v otázce věcného projednání restitučního nároku tedy obstálo.

15. Žalobkyně svou žalobou a také odvoláním brojila proti procesnímu postupu [právnická osoba]. Tvrdila předčasnost rozhodnutí o nárocích dědiců zemřelého [tituly před jménem] [jméno FO] s tím, že správní orgán byl povinen vyčkat soudního rozhodnutí o dědictví. Soud I. stupně se v odůvodnění rozsudku tímto argumentem žalující strany nezabýval.

16. Námitku žalobkyně, že [orgán] byly stanoveny podíly dědiců, aniž by bylo rozhodnuto v dědickém řízení po [tituly před jménem]. [jméno FO], odvolací soud odmítá jako nedůvodnou s odkazem na ust. § 4 odst. 4 zákona o půdě. [tituly před jménem]. [jméno FO] zemřel dříve, než ve věci [právnická osoba] rozhodl (8. 6. 2020), proto byla na místě aplikace speciální úpravy přechodu nároku dle § 4 odst. 4 zákona o půdě a nikoli podle obecné právní úpravy dědictví. Plyne to ze závěrů Stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, Cpjn 36/95. Za správný považoval postup [právnická osoba] také Okresní soud v [adresa] v rámci dodatečného dědického řízení, když usnesením ze dne 19. 1. 2021, č. j. [spisová značka], dodatečné dědické řízení o pozůstalosti zastavil s tím, že restituční nárok zůstavitele do aktiv pozůstalosti nespadá a přešel přímo na zůstavitele. Tuto otázku odvolací soud posoudil shodně jako v řízení sp. zn. [spisová značka] ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2023, č. j. [spisová značka]. Toto rozhodnutí obstálo v dovolacím přezkumu i před Ústavním soudem, jak to popsal účastník 3) ve stanovisku k odvolání (srov. odst. 3 tohoto rozsudku).

17. Tuto otázku vysvětlil rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 12. 1996, sp. zn. III. ÚS 32/96: K přechodu vlastnického nároku z oprávněné osoby na její právní nástupce došlo ve smyslu § 4 odst. 2, písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. ex lege. Lze souhlasit s tím, co uvádí ve svém vyjádření krajský soud, totiž že ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku lex specialis upravující přechod nároků a že nárok na vydání věci podle tohoto zákona není odvozen od dědického práva, ale ze zvláštního nástupnictví, daného ustanovením § 4 odst. 2 tohoto zákona.

18. Pokud žalobkyně argumentovala sdělením [orgán] pro [adresa] ze dne 31. 7. 2013, soud I. stupně ji k důkazu provedl a žádná podstatná skutková zjištění z ní správně nevyvodil. Tato listina neprokazuje nic jiného než názor, že v některých případech, zejména v případě mnohosti dědiců a spornosti dědických práv je vhodné, aby správní orgán postupoval podle dědického rozhodnutí. Pokud žalobkyně argumentovala tím, že se např. někteří dědicové mohou dědictví vzdát, není tato námitka případná. V úvahu přicházející dědic dle ust. § 4 odst. 4 zákona o půdě se může vzdát svého restitučního nároku přímo ve správním řízení, pokud nesouhlasí, aby s ním jako s účastníkem řízení o restitučním nároku pokračovalo.

19. Nadto se ze spisu podává, že řízení o dědictví po [tituly před jménem]. [jméno FO], zemřelém [datum], bylo pravomocně skončeno a napadené správní rozhodnutí s ním není v rozporu co do okruhu zjištěných dědiců.

20. Přes popsané dílčí nedostatky v odůvodnění rozsudku se odvolací soud mohl ztotožnit se zamítnutím žaloby, jak o ní rozhodl soud I. stupně. Odvolací argumentaci žalobkyně ve věci samé nepřisvědčil. Výrok I. rozsudku soudu I. stupně proto postupem dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný spolu s akcesorickými výroky o nákladech řízení II. až V., proti nimž v odvolacím řízení nikdo nebrojil.

21. Druhým odvolacím návrhem zasáhla žalobkyně výrok VI. o náhradě nákladů řízení pro účastníka 3). Odvolací soud souhlasí s tím, že statutárním městům a dalším subjektům financovaným z veřejných rozpočtů se nepřiznávají náklady na externí právní pomoc jako účelně vynaložené, pokud jde o spory, vycházející z jejich běžných agend a zároveň se nejedná o výjimečně náročné soudní spory.

22. K obsáhlé argumentaci účastníka 3) odvolací soud uvádí, že jím citovaná rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů vynaložených [adresa] na právní pomoc advokátů ve výši upravené advokátním tarifem naznačují, že rozhodovací praxe nemůže být zcela jednotná, protože vždy záleží na konkrétních okolnostech předmětného soudního řízení. Zásadně však judikatura Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR zastává názor, že u subjektů veřejné moci, které disponují veřejnými prostředky, se předpokládá materiální a personální zabezpečení dostačující pro zastoupení v soudním (a jiném) řízení bez nutnosti hradit odměnu externího právníka. Tuto ustálenou rozhodovací praxi reprezentují např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 3061/17 a ze dne 2. 1. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1447/18 a v něm citovaná četná související rozhodnutí, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 26 Cdo 4755/2016 a ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 315/2017. Předpokladem pro tuto úvahu je povaha projednávané věci, její složitost a odborná náročnost (srov. např. rozsudek nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3562/2017: U statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, není možné náklady na zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené. Přiznává-li pak soud nárok na náhradu nákladů vydaných na advokátní zastoupení statutárnímu městu, vyžaduje se, aby přihlédl ke specifickým okolnostem projednávané věci /zejména složitosti řešených otázek/ a přiblížil úvahy, pro něž by bylo v daném případě důvodné na takové náklady pohlížet jako na účelně vynaložené).

23. Senát 29 Co je jedním ze senátů, specializovaných na řízení podle části V. o. s. ř. Účastník 3) vystupuje ve vysokém počtu těchto řízení týkajících se rozhodnutí [orgán]. Souvisí to s pozemkovým vlastnictvím [adresa] Tuto restituční agendu lze po desítky let považovat za pravidelnou. Projednávaná věc nebyla nikterak mimořádně složitá. Odvolací soud tudíž respektuje právo účastníků, aby v jejich věci bylo rozhodnuto obdobně jako v jiných případech, které se v podstatných rysech shodují (viz § 13 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.), pročež postupoval jako ve věcech sp. zn. 29 Co 86/2020, 29 Co 349/2020, 29 Co 23/2021, 29 Co 61/2021, 29 Co 124/2022 a dalších.

24. Proto odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku VI. postupem dle ust. § 220 odst. 1, písm. a) o. s. ř., a odvolacímu důvodu žalobkyně proti výši přiznané náhrady nákladů řízení vyhověl.

25. Podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu náleží odměna za úkony, definované v ust. § 1 odst. 3 ve spojení ust. § 3 odst. 2 této vyhlášky ve výši 300 Kč. Účastníku 3) náleží náhrada za každý z těchto třinácti úkonů právní služby (příprava a účast na jednání a účast na jednání konaném dne 11. 2. 2022, písemné podání ze dne 7. 3. 2022, příprava a účast na jednání konaném dne 30. 3. 2022, písemné podání ze dne 11. 4. 2022, příprava a účast na jednání konaném dne 18. 5. 2022, písemné podání ze dne 29. 7. 2022, příprava a účast na jednání konaném dne 3. 8. 2022, příprava a účast na jednání konaném dne 23. 11. 2022). Celkem náhrada činí 3 900 Kč.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Účastníkům 1), 2) a 4) v odvolacím řízení náklady nevznikly. Žalobkyně byla v odvolacím řízení neúspěšná, proto jí soud uložil nahradit náhradu nákladů účastníku 3) a 5) ve shodné výši za tři úkony – písemné stanovisko k odvolání, příprava na jednání a účast na jednání odvolacího soudu, a to v paušální výši 300 Kč za úkon podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem ve výši 900 Kč. Ke splnění povinnosti byla žalované stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).